Cestopis z Kyjeva: skutečný pohled na Maidan a UIA

I přes aktuální mediální pranýř Ukrajiny jsem se rozhodl nepodlehnout a vydat se na krátký poznávací výlet do Kyjeva, jehož cílem bylo především otestování kvalit služeb 2* aerolinií Ukraine International airlines, které mnohdy z Prahy nabízejí velmi zajímavé akce. O letectví na Ukrajině se říká ledacos - stará  letadla, ošklivé letušky a hlavně polorozpadlé letiště Boryspil, které je při přestupu přímo za trest... A jak to dopadlo? O tom jsou už následující řádky cestopisu z Kyjeva.

Den 1. - cesta do Kyjeva v "Céčku"

Svou cestu začínám na tradičním bezplatném místě k parkování, a to u zastávky Na Padesátníku.  Odlet na lince z Prahy do Kyjeva PS0808 je ve 14:25, proto krátce po poledni stojím v poměrně krátké frontě na check-inu, která se posunuje velmi rychle díky třem přepážkám. Slečny se ptám na možnost upgradu do byznys třídy, neboť by byl hřích se nezeptat. Je mi nabídnuta varianta za 100 dolarů s tím, že se jedná pouze o místo, tedy bez přednostních nástupů, vstupu do VIP salónku a jídla. Během mého rozmýšlení slečna dodává, že jelikož budu samotný v byznysu, měl bych obdržet erární catering, který se vozí jen po jednom kusu. Nejen to mě nakonec zlomilo, a proto spokojeně přikyvuji. Vše hotovo, do odletu zbývá jedna hodina. Díky Priority passu trávím tento čas v salónku MasterCard Lounge na Terminálu 1 (na to, jak se nejlevněji - zdarma - dostat do salónků se dozvíte zde - Jak zdarma do VIP lounge v PRG a VIE), kde za pochmurného počasí obědvám. Naskytuje se mi krásný výhled na osamělou letištní plochu a přemýšlím nad onou často opovrhovanou kvalitou aerolinek UIA. Přichází čas nástupu a proto odcházím směr gate B11. Než se naději, projdu bezpečnostní kontrolou a ladným krokem nastupuji do Cobusu - letoun UIA stojí tzv. v poli. Celý proces nezabere ani 10 minut a už kráčím po schůdcích do letounu Embraer-190 v ukrajinských barvách. Ten mě zvenčí nikterak neohromil, ale interiér paluby je však pravým opakem.

Při nástupu si nelze nevšimnout elegantních letušek, které mi odebírají bundu a ukládají ji do šatní skříně. Promptní nabídka drinku, denního tisku a osvěžujících ubrousků krátí dobu, po kterou nastupují ostatní cestující. Zavíráme dveře a piloti již směřují na odlet z RWY 06/24.

Kabina letounu mne opravdu velmi mile překvapila a vyvrátila dosavadní pochyby o kvalitě Ukraine International airlines. Sedadla jsou díky variantě 2-2 značně širší, než je tomu například v klasickém Boeingu 737. Zřejmě se jedná o novější stroj, neboť samotný ovládací panel vypadá moderně a stěny stále září bílou barvou. Nutno dodat, že jediný rozdíl byznys a ekonomické třídy byl ve větším místu na nohy a odděleném prostoru od ostatní cestujících. Ti, kdo někdy seděli v blízkosti toalet pochopí, že i toto je k nezaplacení.

Krátce po vzletu a pomalého stoupání skrz oblačna přichází letuška s výběrem jídla - palačinky nebo ryba. Aha, říkám si, nakonec je jídla víc než dost. Volím mořský svět a zanedlouho obdržím zajímavě vypadající tác s obědem. Filet byl opravdu vynikající, kaše z brambor taktéž - ani jedno nebylo potřeba dochucovat. Hlavní chod u mě získává jedničku s hvězdičkou. Salát v podobě červené řepy a sýra rozhodně ničím neurazil a dezert byl pouhou třešničkou na dortu. Ořechové těsto s jemným krémem zpříjemňovalo atmosféru letu, při kterém mi dobrých 10 minut dělal společnost letoun letící ve stejné hladině o pár kilometrů dál. Co si catering jistě nezasloužil, byl margarín s tuhým pečivem, což mi při množství předchozích chodů vůbec nevadilo.

Dvě hodiny letu uplynou velmi rychle a než se nadějeme, dosedáme na dráhu letiště Boryspil. Názory typu polorozpadlých pojížděcích drah jsou úplně mimo mísu - letoun nedrkotá, letiště vypadá moderně! Stavíme u mostu, letuškám poděkuji a kráčím směr pasová kontrola. Ještě před příchodem si všímám nových ukazatelů ve fialové barvě - moderna dorazila i sem. Pár vtípků s celníkem a s razítkem v pase jdu hledat směnárnu. Příletová hala letiště je velmi malá a skromná. Kromě pár stánků s autopůjčovnou, kavárnou a jedinou směnárnou zde najdete několik postávajících taxikářů, které vždy slušně odmítám, není absolutně žádný náznak nátlaku či přesvědčování - kéž by to tak bylo všude. Směnárna nabízí velmi slušný kurz, který se blíží tomu od ČNB.

Nyní zbývá najít autobus SkyBus, který jezdí do centra Kyjeva se zastávkou na stanici metra Kharkivska. Najít bylo nadnesené slovo, autobus stojí hned před východem z haly. Pozor však dejte na označení, těsně před SkyBusem je zastávka pro "shuttle bus", který však nejede do města, ale na terminál B. Jízdenku si zakoupíte u řidiče před odjezdem a stojí 50 ukrajinských hřiven, asi 80 Kč. Cesta do centra zabere 50 minut.

Ocitám se v Kyjevě, autobus staví u hlavního nádraží, které proběhnu halou až na druhý konec, kde se nachází stanice metra červené linky Vokzalna. Ubytovaný jsem v hotelu Dnipr**** u náměstí Maidan Nezalezhnosti. Metrem je toto náměstí, tedy centrum města, jen 3 zastávky. Místní metro mi mimochodem velmi učarovalo. V hale si koupíte z automatů, které nevracejí, nebo od místních babek žeton na metro. Jízda stojí 2 hřivny - 4 Kč. Žeton vhodíte do turniketu a sjíždíte hluboko do podzemí, přibližně jednou tolik, co se nachází metro pražské. Stanice jsou malé, stejně jako soupravy metra - z každého rohu na vás útočí atmosféra postsovětské éry.

Jsem na Maidanu, hmm... Trochu mě zaskočily stále postavené barikády a vojenské stany, kromě toho je však všude klid. Bojiště na Maidanu je nyní turistickým cílem a nejsem jediný, kdo obchází barikády s foťákem.

Procházím skrz a mířím nejprve do hotelu. Jelikož nevím kudy, stačí se zeptat a hned jsem s úsměvem nasměrován, hotel byl hned za rohem. Hotel Dnipr jsem si vybral z důvodu zajímavé ceny a polohy, za 4* v centru chtějí tisícovku za pokoj, což se zdá být celkem fér. Vnitřek hotelu je opravdu honosný, jen škoda, že tomu tak není na pokoji.

Zbytek večera věnuji Maidanu a musím podotknout, že na člověka působí atmosféra porevolučního náměstí vskutku nepopsatelně. Po západu slunce vycházím na kopec k chrámu Sv. Michala, odkud pak za tmy mířím parkem k duhovému Oblouku lidového přátelství. S kelímkem piva pozoruji z tribuny partu mladých lidí hrající frisbee a poté peláším na hotel.

Den 2. - k Matce vlasti, přes Puzata Chata k chrámu Sv. Žofie

Ráno začínám menší rozcvičkou v hotelovém bazénu, který byl mimo jiné rozhodovacím faktorem oproti hotelu Kyiv**** nacházejícího se přímo na samotném Maidanu. Snídaně na hotelu se nese především v duchu slaných pokrmů. Sladká jídla jsou k dispozici v podobě několika variant buchet a pár druhů ovoce. Pití odpovídá spíše nabídce hostelu, než hotelu pyšnícího se čtyřmi hvězdami.

Plán na dnešní den je jasný. Počasí mi přeje, a tak neponechávám nic náhodě a chci projít všechny hlavní památky Kyjeva.

Hned si to mířím k metru, odkud popojíždím k řece Dněpr, kde vystupuji na stejnojmenné stanici. V plánu mám dojít k soše Matky Vlasti, která sahá do výšky úctyhodných 102 metrů a je celá z kovu. Ideální cesta to není, alespoň se projdu. Cestou však chtě nechtě bloudím v místních parcích a tím lépe pro mě, jelikož se dostávám na Kyjevskopečerskou lávru. Tento pravoslavný klášterní komplex má své základy položené poustevníky již v roce 1051. Než se z komplexu vymotám, utekla určitě dobrá hodinka času. Dobré je, že Muzeum Velké vlastenecké války se nachází pouze 5 minut od východu z komplexu a než se naději, v dáli vidím impozantní Matku vlasti. Cestou k ní však každého čeká povinná zastávka v několika blocích, kde si můžete prohlédnout staré válečné stroje. Nechybí zde tanky, letouny, odpalovače raket či menší lodě. Vstupné přímo do areálu stojí 5 hřiven, tedy méně jak 10 Kč.

U samotného náměstíčka pod Matkou vlasti jistě nezůstane bez povšimnutí pomník bojovníků vytesaných do kamene v jezírku a ve stěnách pod mostem. Velikost je právě to, co dokáže ohromit.

Pod sochou Matky vlasti se nachází Muzeum 2. světové války, které samozřejmě nesmí chybět na mém denním itineráři. Pomalu se po serpentinách přesouvám zpět do centra, cesta vede přes stanici metra Pecherska, odkud přejíždím na Teatralnu a mířím do doporučovaného místního bufetového řetězce Puzata Chata. Jedná se o klasický bufet, s tím rozdílem, že bez azbuky nevíte, co budete jíst. Ve výsledku to nevadí, neboť místní pokrmy startující borščem jsou opravdu výborné. Kdo nemá rád kopr, měl by být opatrný, je skoro ve všem.

Po vydatném pozdním obědě jdu oklikou kolem Kabinetu ukrajinského ministerstva, Národního muzea umění a dostávám se až k samotné top číslo 1 atrakci Chrámu Sv. Žofie v Kyjevě. Tento chrám, který je považován za matku všech ortodoxních ruských kostelů, byl založen v roce 1037. Dnes, poměrně stále svěží, je vyhledáván turisty zejména kvůli místní zahradě a klidu od jinak rušného města.

Postupně se přesouvám znovu k Chrámu sv. Michala, tentokrát za světla a podél Ministerstva zahraničních věcí, na kterém se už pyšní vlajka Evropské Unie. Pokračuji do nedalekého parku. Zde objevuji lanovou dráhu, což mne jako studovaného dopraváka nenechá klidným a hned mířím ke kase, kde za 1,5 hřivny obdržím žeton a pak už slaňuji s ostatními dolů k Dněpru, kde ovšem, kromě majestátně vypadajícího nástupiště lanovky a stanice metra Poshtova Ploscha, není moc co k vidění. Proto směřuji znovu na vrch kopce další jízdou. Zbytek večera trávím v parku a počítám čas potřebný na přesun k dopolednímu letu do Prahy.

Den 3. - cesta na letiště Boryspil: kontrola kvality haly a bussines salónku

Vzhledem k dočasně přesunutému času snídaně ze 7. na 8. hodinu se hned po budíku přesunuji hladový metrem na Vokzalnu, odkud znovu přes celé nádraží mířím k autobusu Skybus jedoucího na letiště. V 7:10 vyjíždíme a na letišti jsme přesně v 8:00. Čas odletu linky PS0807 z Kyjeva do Prahy je v 10:25, což mi hraje do karet k detailnímu průzkumu tranzitní části letiště. Spoustu negativních komentářů na kvalitu mi nějak nedávalo spát.

V hale s check-in přepážkami je celkem rušno, však je také turistická sezóna v plném proudu a spousta rodin míří na dovolenou k moři. Orientace je celkem snadná, letiště není velké. Lety společnosti Ukraine International airlines jsou odbavovány tzv. v rámci common check-in. Tedy přepážky 1 - 12 odbavují veškeré lety této společnosti. Ani 12 přepážek nepomáhá, fronta je opravdu značná. Vypadá to však, že jsem jediný, kdo se chystá jinam než k vodě.

Přibližně hodinu mi zabere celý proces od check-inu, přes bezpečnostní a pasovou kontrolu. Jsme v hale – v té tolik opovrhované letištní hale a vydávám se hledat ty špatné faktory, které dávají ostatním dávku odhodlání k šíření negativních recenzí – nenacházím jediný. Tranzitní hala je jednoduchého tvaru, dlouhá linie s asi 20 odletovými bránami. Velké prosklené stěny dostatečně prosvítí halu a téměř na každém rohu je k dispozici elektrická zásuvka. Wi-fi zdarma pokrývá celou halu. Sezení? Kožené sedačky, které postrádají područky, výhodné pro ty, kteří si přes noc ustelou právě na sedačkách. Pokud není volná sedačka, pohodlný koberec jistě celou situaci zachrání.

S pocitem pozitivní satisfakce a klidem na duši odcházím do místního „bussines lounge“, který se nachází v horním patře. Předkládám „prioritku“ a s úsměvem na tváři se jímám hledat místo. Ano, hledat místo, neb je salónek zcela zaplněn. Ač mě potěšila samotná hala, salónek mě spíše zklamal. Obrovský prostor postrádá jakékoliv odhlučňující zábrany a o dodatečný hluk se stará neustálé hlášení v podobě informací o nástupech a odletech. Veškerý catering se nachází za barem, což v případě většího počtu cestujících znamená čekání. Jakmile přijdete na řadu, můžete si vybrat ze dvou druhů salátů a několika sendvičů. Nechybí ceasar salát ani sendvič s lososem. K pití všechno, co hrdlo ráčí - alko, nealko a káva z pákového kávovaru, jemuž obsluha příliš nepřišla na chuť.

Vzhledem k velké prosklené stěně slunce neustále oslňuje monitor notebooku, proto nechávám práci prací a snažím se relaxovat posledních pár desítek minut na Ukrajině.

Nadešel čas boardingu, proto se pomalu přesouvám k východu s číslem 11. Zpět poletíme Boeingem 737-500, poněkud starším strojem ve standardní konfiguraci 3-3. Obdržel jsem 11. řadu, což je rovno nouzovým východům. Místa na nohy je snad více než v původním byznysu. I přestože se jednalo o poměrně starší stroj, který se ozývá při každém zabrzdění, jsou sedadla dostatečně pohodlná. Během letu je podáváno zdarma občerstvení pouze formou nápojů, což v rámci redukce nákladů je stále OK. A jestli bych měl dostat sušenku nebo nic, to skutečně nehraje roli.

V Praze přistáváme na čas, a proto nezbývá nic jiného, než se rozloučit s ukrajinskou posádkou a poděkovat za příjemný let.

Závěrem? Nic není tak hrozné, jak říkají jiní.

Nebudu se zde vyjadřovat k aktuální situaci v Kyjevě, neboť boj vůči masmédiím mám předem prohraný. Spíše bych chtěl apelovat na všechny, kteří mají obavy z dopravy s Ukraine International airlines a letište Boryspil - nebojte se toho, není totiž čeho. Let je stejně pohodlný, zábavný a především bezpečný, jako s každou jinou aerolinií v západní Evropě. Za mě si jednoznačně zaslouží stejné hodnocení jako např. České aerolinie.