Cestopis - přes Faro, Porto a Lisabon až na čtyři Azorské ostrovy

Když se řeknou Azorské ostrovy, málokdo je dokáže někam zařadit a identifkovat. O to víc mě tyhle končiny lákají. Ne, určitě nepohrdnu ani profláklými destinacemi typu Thajsko nebo Bali, ale Azorské ostrovy jsou pro mě zajímavější už jen z toho důvodu, že nejsou takřka zasaženy masovým turismem. Poznáte to hlavně při brázdění ostrovních silnic, na kterých i půl hodiny nenarazíte na jiné auto.

Do příchodu nízkonákladových dopravců na linkách z portugalské pevniny na Azory měly monopol prakticky jen dvě portugalské aerolinky, které z něj patřičně těžily, čemuž i odpovídaly na evropské poměry celkem vysoké ceny letenek. Všem známé nízkonákladovky Ryanair a easyJet prozatím konkurují na páteřních linkách z Porta nebo Lisabonu do Ponta Delgady na ostrově Sao Miguel. Pokud se chcete dostat na další ostrovy, nezbývá vám, než využít lodní dopravy nebo služeb lokálních aerolinek SATA Air Azores, které obsluhují linky mezi ostrovy. Za určitých podmínek můžete letenky z Ponta Delgady nebo Madeiry na další Azorské ostrovy také získat zdarma. Po prostudování letových řádů jsem se vydal cestou jednosměrných letenek z pevniny s co nejdelším přestupem na některém z ostrovů. Představa výletu jen na jeden ostrov mě moc nelákala, a tak jsem si do svého itineráře naservíroval ostrovy čtyři - Terceiru, Faial, Pico a Sao Miguel.

Plánovací peripetie

Ani nevím, co mě to napadlo, kupovat si nejprve vnitrostátní letenky v Portugalsku a pak teprve zajišťovat dopravu z české kotliny do Portugalska. Pomocí různých slev a kombinací nejlevnějších tarifů jsem zakoupil za necelé dva tisíce dvě jednosměrné letenky s trasováním Lisabon - Terceira - Horta a druhou: Pico - Sao Miguel - Lisabon. Největším kamenem úrazu byly ovšem letenky z Česka nebo okolí do Lisabonu. Cenovky na mé termíny začínaly na pěti tisícovkách. Jelikož jsme chtěli s kamarádem výlet na Azory podniknout trošku nízkonákladově, byli jsme už rozhodnutí, že jej kvůli drahým letenkám do Lisabonu oželíme. A jak se někdy říká, že naděje umírá poslední, podařilo se mi téměř zoufalým hledáním narazit na charterové repoziční lety z celé Evropy z/do Fara v rámci objednávky přepravy zástupců koncernu Volkswagen na celoevropský mítink ve Faru. Našel jsem mezi nimi i ty, co skoro přesně zapadly do mého plánu. Opětovnou kombinací slev jsem zakoupil dvě jednosměrné letenky z Vídně do Fara a z Fara do Prahy s ČSA celkově za 1850 Kč. Protože jsem se potřeboval levně dostat z Fara do Lisabonu, napadlo mě využít vnitrostátní linky Ryanairu, díky kterým jsem si do plánů zahrnul i vysněnou návštěvu Porta, a to za nižší cenu než na jakou bych se dostal v případě cesty vlakem nebo autobusem z Fara. Za všechny letenky jsem utratil necelých a úctyhodných 4.500 Kč za osobu, a proto mi tady přesně pasuje rčení: Za málo peněz hodně muziky.

Na zpáteční cestě jsme se potřebovali dostat ještě z Lisabonu do Fara. Jako správný železniční nadšenec jsem se vrhnul do studování jízdního řádu a cen jízdenek portugalských drah. Portugalskem vede hlavní železniční koridor z Bragy přes Porto a Lisabon do Fara. Na těchto hlavních trasách se můžete svézt obyčejnými intercity soupravami nebo sednout na rychlovlak Pendolino, které v jízdním řádu najdete pod názvem Alfa Pendular. Jedná se o tytéž soupravy, které brázdí železniční trasy u nás. Základní jízdné z Lisabonu do Fara činí 27 euro. Portugalské železnice v rámci konkurenčního boje nabízejí jízdenky v předprodeji i za polovic. Ty je možné zakoupit až do pěti dnů před odjezdem vlaku.

Den první – cesta do Fara

Jelikož byl odlet z Vídně do Fara v dopoledních hodinách, mnoho možností, jak se dostat z Ostravy na vídeňské letiště včas a mít k tomu ještě nějakou rezervu, nebylo. Nezbývalo než  využít celkem drahý Tigerexpress. Připlatili jsme si i vyzvednutí u dveří domu. Na letiště jsme dojeli celkem brzy, a vzhledem k tomu, že není možné se na tyto speciální lety  odbavit on-line, museli jsme čekat ještě dvě hodiny na otevření přepážky. U té se začaly už před otevřením srocovat hloučky především českých cestujících. Měl jsem takový heroický pocit nadšení, že právě díky mně a článku (Levné letenky s ČSA do Fara s návratem do Prahy – 2.468 Kč) zde na CestujLevne.com se lidé o těchto letech dozvěděli.

Na cestu  do Fara byl nasazen v Česku raritní Boeing 737-900 v barvách Travel Service. Tato devítistovka má celkem 212 míst, a na tomto letu byla obsazena z poloviny. Ačkoliv byl let pod kódem Českých aerolinií, které v současnosti nenabízejí žádné bezplatné občerstvení, na palubě se podával malý snack v podobě mini sáčku slaných krekrů a nealko nápojů. Během více než tříhodinového letu jsem se dal do řeči s letuškou, která byla celkem v údivu, jaká je obsazenost na repozičním letu. Opět jsem se dmul pýchou a tentokrát jsem se i pochlubil, proč tomu tak je.

Přílet do Fara načas, zavazadla dorazila, rychle do autopůjčovny. Měli jsme rezervaci v Budgetu za 26 euro na necelé dva dny. Musím podotknout, že s půjčovnou Budget jsem doposud neměl žádné negativní zkušenosti. Tentokrát jsem ale narazil akorát na vyděrače, který chtěl zatížit mou kreditku částkou 1300 euro, leda že se vykoupím výpalným ve formě předraženého pojištění ve výši 19 euro na den. Jiné kompromisní řešení nebylo možné, a jelikož jsem neměl na kreditce tak velkou částku a pojištění za skoro 40 euro na den a půl se mi platit nechtělo, poslali jsme ochotné zástupce Budgetu do háje a raději šli na autobusovou zastávku. Cesta autobusem do centra za 2,22 euro. Autobus zastavil skoro před hotelem Afonso III, ve kterém jsme přespali dvě noci. První den ve Faru se nesl v duchu odpočinku a doplnění energie po náročném cestovním dni. Kousek od centra Fara se nachází velice pěkné a architektonicky zdařilé obchodní centrum Forum Algarve, které spíše připomíná malé centrum města, všude zeleň, fontánky a příjemné posezení. Žádný beton, sklo, uniformita a obrovské a vyřvané reklamní štíty, které by bylo možné vidět z kilometrové vzdálenosti. Dal jsem si grande porci vydatné portugalské polévky, kterým se všude říká jednoduše „sopa“, a seženete je téměř v každém bistru za maximálně dvě eura.

Den druhý – Faro a Portimao

Co dělat na slavném Algarve bez auta? Zhola nic! Historické centrum Fara určitě stojí za vidění, ale projdete ho během hodinky i se zastávkou v kavárně. Tak jako tak jsme se vydali za hranice města, koupili si jízdenku na regionální vlak a zamířili směrem do Portimaa. Cesta vlakem z Fara do Portimaa trvá přes hodinu. Nádraží je ale na severu města, takže na pláž jsme museli jít ještě tak tři kiláky přes celé město. Centrum Portimaa tvoří malé náměstí a dva kostely. Přítomnost luxusních jachet v přístavu a desítek rezortů a hotelů nám dávala na vědomí, že se blížíme k Praia da Rocha a Praia dos Tres Castelos, které jsou jako mnohé další lokality na Algarve proslavené kilometrovými plážemi zasazenými mezi mnoho útesů a skalisek. Útesy tvoří nespočet různých malebných zákoutí, kde si najde to své soukromí úplně každý. V první polovině dubna to sice na žádné koupání a slunění není, zato jsme si chvílemi připadali jako ztroskotanci na pustém ostrově, neboť na dohled nebylo ani živáčka. Zpátky na vlakové nádraží jsme se opět vydali pěšky.

Den třetí – Porto

4:15, ano, v tento čas nám začal provokativně vyzvánět budík. Nedalo se nic dělat, odlet do Porta byl v půl sedmé ráno. Na autobusové zastávce potkáváme lidi ze sobotního letu s Vídně do Fara, shodujeme se, že se vydávají také do Porta. Letenka stála 15 euro. Letiště v Portu je velmi příjemné, pěkné, přehledné a funkční, architekti se zde vyřádili v tom nejlepším slova smyslu. Měli jsme zarezervovaný nocleh hned u letiště v Park Hotelu, ke kterému se dá v pohodě dojít pěšky. Nechali jsme v něm kufry a vydali se metrem do centra Porta. Vystoupit na stanici Trindade je ideální volba. Prošli jsme všemi hlavními náměstími, jako jsou Praca Gen, Humberto Delgado a Praca Liberdade a kolem nádraží Sao Bento jsme zamířili k železnému mostu Ludvíka I., který je dominantou a hlavním znakem Porta a překlenuje údolí s řekou Douro. Na mostě nás odchytávají pravděpodobně neslyšící dívky, snažíc se z nás posunky vylákat nějaké údaje a asi i eura. Se stoickým klidem je odháním pryč a pak si všímám, jak se těmto „chudákům“ (coby Švejkovým spolupacientům v c.k. vojenské nemocnici), zázrakem vrací sluch i hlas, když si mezi sebou vyměňují informace o tom, kolik že turistů se jim dneska chytlo na lep.

Procházka po mostě vám doslova vezme dech, jste neskutečně vysoko, město máte jako na dlani. Z druhé strany se vydáváme ke klášteru Mosteiro da Serra do Pilar, kde je perfektní vyhlídka na most i Porto při dopoledním slunci. Pak míříme ke klasické lanovce, kupujeme lístek za 5 euro, se kterým získáváme i voucher na ochutnávku portského vína. Jízda lanovkou nad portskou čtvrtí Gaia trvá sotva pět minut, dole bereme za dalších 5 euro památeční složku s fotografií z lanovky. Ochutnávka portského je v Quevedo Port Wine, kde se formou malé prohlídky dozvídáme něco o tom, jak se portské „vyrábí“. Nejsem znalcem vína, ale tohle bylo vážně dobré. Nic víc vám k tomu neřeknu :-)

Vydáváme se nábřežím směrem k mostu a tentokrát jej přecházíme zezdola, kde vede silnice. Zastavujeme se na druhém nábřeží s náměstím Praca de Ribeira, které je plné kaváren a restaurací. Jen tak posedáváme, nasáváme energii z jarního slunce a pak míříme k další kolejové lanovce. Za dvě a půl eura se necháváme vyvézt zpět na horní část Porta do stanice Batalha. Procházíme kolem nádherného Kostela svatého Ildefonse, jehož průčelí tvoří fasáda z vzorovaných a pro Portugalsko typických kachliček „azulejos“.

Pokud se chcete dobře a levně najíst, pátrejte po supermarketech Pingo Doce. Většina z nich má i část s jídelnou a portugalskými pokrmy, vždy je na výběr několik polévek „sopa“ a mnoho výborných pokrmů a vydatných jídel, jako je třeba Feijoada [fejžuáda] (po česku „fazoláda“, kvůli pověstné luštěnině, jež tvoří základ pokrmu) s pěkně prorostlým masem a klobáskou, anebo nákyp se smetanou ze sušené tresky – Bacalhau com natas. Na podobná jídla pravděpodobně narazíte i v bufetové nabídce dne mnohých restaurací, kde se za pevně danou cenu kolem 7 euro můžete najíst, co hrdlo ráčí.

Prohlídka města pokračuje v severozápadní částia, která je vlastně centrem Porta. Ulicemi tu projíždí historické dřevěné tramvaje podobné těm, na které narazíte především v Lisabonu. Vychutnáváme si ještě jednou pohled na panorama Porta s mostem z vyhlídky „miradouru“ Victoria a naši túru po městě zakončujeme u katedrály Santa Fé, která je největším svatostánkem v Portu. Příjemně unavení se vydáváme metrem zpět na letiště do hotelu.

Den čtvrtý – ostrov Terceira

4:15, sakra, už zase vstáváme tak brzy, kdo to má vydržet! Dáváme hotelovou snídani a pádíme rovnou na letiště. Fronta na security vypadala hrozivě, ale pohybovala se rychle. Odlet do Lisabonu je v 6:15, odlet se malinko opožďuje. Teprve v šest vidíme, že se k letadlu sune posádka a připravuje jej na celodenní „šichtu“. Let s Ryanairem do Lisabonu trval asi půl hodiny, letěli jsme s ani ne dva měsíce starou 737-800 v novém provedení s tenkými sedačkami a LED osvětlením. Po přistání míří letadlo ke stojánce na terminálu 2, který slouží jen pro odlety některých nízkonákladovek včetně Ryanairu. Autobusy nás přivážejí k terminálu 1, kde už zůstáváme v tranzitu a na tranzitní přepážce si v kiosku tiskneme palubky na let s TAPem na Terceiru. V půl sedmé ráno si docela odvážně dávám v letištním mekáči cheesburger, neb cestovatelský žaludek musí snést všechno.

Boarding na let na Terceiru probíhá busmo, kličkujeme po celém letišti až k naší A319, která je obsazena skoro na 100 %. Let na Terceiru trval něco přes dvě hodiny. V letadle s námi sedí partička českých seniorů, která míří s cestovkou také na Azory.

Přistání na jakémkoli ostrově se vždy nese v duchu velkého očekávání. Po dvou hodinách letu a nekonečného oceánu v dáli spatřujeme konturu Terceiry. Přistání na letiště Lajes proběhlo z jihovýchodu a za pěkného slejváku. Letiště Lajes je velmi malé, takže jsme byli z letadla u východu ani ne během pěti minut. Auto máme zamluvené u azorské půjčovny Ilha Verde. Dostáváme černou Fiestu v dieselu. Musím kriticky poznamenat, ze horší auto jsem snad nikdy neřídil. Palubní deska je neskutečně hluboká a celá se zrcadlí v čelním skle. Na přímém slunci nevidíte před sebou cestu, nýbrž odraz celé a skvěle designové palubní desky. Pan Ford se po mých nepublikovatelných nadávkách asi musí obracet v hrobě.

Vyrážíme směr Angra do Heroísmo, což je hlavní město Terceiry na jihu ostrova. Do navigace zadávám adresu hotelu a nechávám se vést. Po krátké jízdě po jediné dálnici na ostrově se ocitáme v Angře. Navigace začíná dělat neplechu, zavádí nás neustále do jednosměrek. Jezdíme po celém městě furt dokola, pak si všímáme podle zbytku vodorovného značení, že zde asi v nedávné době proběhla změna organizace dopravy. Jednosměrky jsou prostě naopak :-) Po tomto prozření nacházíme hotel za chvíli, dáváme malou pauzu a občerstvení. V turistických informacích si necháváme doporučit must see místa na ostrově. Času není nazbyt, jedeme směr jeskyně Algar do Carvao. Vlezné činí 6 euro. Po průchodu dlouhou betonovou chodbou se před námi otevírá obrovský prostor s oknem do nebe, sestup až k jeskynnímu jezeru je celkem strmý. Ze stropu pořád prší a na schodech potkáváme výpravu českých seniorů z cestovky.

Dalším cílem je nejvyšší vrchol Terceiry, Santa Barbara, na který se dá vyjet autem. Nahoře je pár stožárů s anténami a radar, u kterého jsem si hned vybavil tehdejší radarový hit v podání Vlasty Parkanové a Jana Vyčítala - „Dobrý den, radare“. Jsme tam úplně sami, před námi se rozprostírá celý jih ostrova, v dáli spatřujeme i Angru. Zbývající čas jsme trávili pojížděním po téměř prázdných silnicích, sem tam jsme se zastavili na vyhlídce nebo v některé z vesniček.

Den pátý - Angra do Heroísmo a Horta

Další den jsme věnovali krátké prohlídce Angry, jejíž centrum je zapsané v UNESCU a dominuje ji modrý Kostel Misericordia a hlavně malý kopec Monte Brasil s pevností Jana Křtitele. Času jsme moc neměli, takže jsme jen vylezli na zmíněný kopec k pevnosti a prošli se zpátky po promenádě až k hotelu. Po nákupu suvenýrů jsme se vydali na letiště a po cestě se ještě stihli zastavit v městečku Sao Sebastiao a na závěr v Praia de Vitoria, kde jsme si dali oběd. Vracíme auto a jdeme se odbavit na let na ostrov Faial. Na letišti opět potkáváme partičku známých seniorů. Dáváme se s jednou účastnici zájezdu do řeči a zjišťujeme, že mají prakticky totožné plány jako my, jen s tím rozdílem, že oni dali za poznávací zájezd na Azory téměř astronomických 60 tisíc. Na druhou stranu jsme jim trošku záviděli, že se nemusí o nic starat.

Let na Faial trval jen 25 minut, Dash Q400 byl obsazen sotva z jedné třetiny. Těšil jsem se, že se poprvé proletím menším typem Q200, který se stále zobrazoval na potvrzení letenky. Nevadí, snad se podaří jindy, a třeba opět na Azorských ostrovech. Jelikož jsme přiletěli na Faial už v pozdním odpoledni a hned druhý den ráno jsme měli ostrov opouštět, auto jsme si nepůjčovali. Autobus do centra jel až za hodinu a půl, museli jsme tak vzít zavděk taxíku, ten nás zavezl do centra Horty za skoro neakceptovatelných 15 ojro. Apartmán (Faial Marina Apartments) v centru vyšel na pěkných 30 eur, byl kompletně zařízený a velice útulný.

Horta je příjemné město, procházka po promenádě k přístavu je průchodem takovou malou galerií vzkazů a trofejí mořeplavců, kteří sem zavítali. V centru města se opět nachází několik kostelů v typickém portugalském koloniálním stylu. Jelikož si můžeme v apartmánu něco ukuchtit, nakupujeme suroviny na česko-portugalský eintopf a dáváme si na závěr dne pěkný nášup.

Den šestý - Pico

Apartmán v Hortě opouštíme v půl osmé ráno a pádíme do přístavu. Naše kroky doprovází vycházející slunce a silueta vrcholu Ponte de Pico ze šest kilometrů vzdáleného ostrova Pico. Trajekt je téměř prázdný, plavba z Horty do Madaleny trvá necelou půlhodinu. V centru Madaleny vyzvedáváme objednané auto v půjčovně Autatlantis. Paní nám dává mapu a pár tipů na zajímavé lokality na ostrově. Řízení a výhled z Peugeota 208 je o sto procent lepší než z Fiesty. Cestu z města hned bereme podél severozápadního pobřeží, které je pod ochranou UNESCO. Nachází se tu několik malých vesniček a vinic. Domečky jsou skromné, malebné, vystavěné z lávového kamene. Lávy je tu ostatně všude kolem víc než dost a ta prakticky vytváří kolorit ostrova. Jen pro zajímavost - poslední erupce Pica proběhla v roce 1963.

Pokračujeme do vnitrozemí, projíždíme krásnou zelenou krajinou, všude se pasou krávy, prostě romantika, které se nemůžeme nabažit. Cesty jsou úplně prázdné, zastavujeme se u několika jezer a vyhlídek. Člověk by chtěl tu krásu všude kolem nějak zachytit a zprostředkovat, ale nejde to. Musíte se na Azory vypravit sami, abyste to všechno zažili a viděli na vlastní oči.

Pomalu sjíždíme z kopců k městečku Piedade a pokračujeme až na samý východní cíp ostrova do vesničky Manhenha, kde se nachází oblíbená restaurace Ponta da Ilha. Ač je to rybářská restaurace, dávám si jen kousek Bacalhau com natas a zkouším typické Cozido a Portuguesa, což je vlastně směs dušeného hovězího a kuřecího masa s uzenou klobásou a zeleninou (mrkev, brambory, zelí, tuřín apod.). Jedná se o velice vydatné jídlo, které vás zasytí klidně na celý den.

Brázdíme silnice na jihu ostrova, zastavujeme se v Pico des Lajes a pak se pokoušíme vyjet horskými silnicemi kolem Pica co nejvýše, abychom si vychutnali ta pověstná panorámata. Stoupání je stále větší a větší, motor to už vzdává i na jedničku. Otáčíme to raději zpět dolů do civilizace, vynořujeme se ve vesničce Sao Mateus, směřujeme po hlavní „jedničce“ do Madaleny. Začíná docela dost pršet, schováváme se v supermarketu, kde kupujeme nějaký proviant, a jedeme k našemu ubytku v Santo Antóniu. V Penzionu Alojamentos A Buraca jsme úplně sami.

Den sedmý – Pico, Sao Miguel

Před odletem na čtvrtý ostrov se ještě dopoledne zastavujeme na severozápadu v těch nádherných lávových vesničkách. Přesně vedle letiště leží Cachorro s krásnými vyhlídkami na útesech. Je tu mrtvo. Slyšíme jen hřmot vln, které bez přestání bičují pobřeží ostrova.

Vrácení auta trvá nějak dlouho, pracovnice půjčovny nás nechává snad půl hodiny čekat v letištní hale. Nevím, co slečna celou věčnost ověřovala, snad jestli jsme nevyměnili motor i s převodovkou. Osmdesátimístný Bombardier Dash 8 Q400 směřující s mezipřistáním na Terceiře do Ponta Delgady je zcela zaplněn. Na Terceiře se vyměňují tři čtvrtiny cestujících, let dále do Ponta Delgady trvá cca 25 minut. Sao Miguel oblétáváme ze severu, přiblížení a přistání probíhá na dráhu 30 z jihovýchodu. Už z letadla vidíme, že je ostrov opravdu velký a krásně zelený. A jak už poznamenávám v úvodu, je díky příchodu nízkonákladovek frekventovanější a má na první pohled podstatně lepší infrastrukturu.

Auto si opět půjčujeme u Autatlantis. Tuto půjčovnu doporučuji více než známější Ilha Verde. Žádné vnucování drahých pojistek, blokování depozitu na kartě apod. Půjčovné je určitě o dost levnější při rezervaci skrze portály než přes jejich vlastní web.

Fasujeme mapu a vydáváme se na západ přes vnitrozemí k Modrému a Zelenému jezeru (Lagoa Azul, Lagoa Verde), první vyhlídka se nachází ve 656 metrech, jen stojíme a kocháme se, pohled na obrovský kráter je dechberoucí. Sjíždíme dolů a průjezdem mezi oběma jezery se dostáváme do obce Sete Cidades, kde si dáváme obědový bufet v restauraci.

Severní cestou a s několika zastávkami na vyhlídkách se vracíme do hlavního města ostrova Sao Miguel, Ponta Delgady. Máme trochu problém s parkováním, město je celkem přecpané auty, ale nakonec narážíme na bezplatné parkoviště naproti centrální tržnice. Najít objednané ubytko na adrese v potvrzení rezervace je taktéž nemožné. Voláme do hotelu, kde nám sdělují, že jsou v Ponta Delgadě dvě ulice s totožným názvem. Na recepci říkám, že jsem pro jistotu zadával i GPS souřadnice, ale i ty nás zavedly na tu druhou špatnou ulici.

Vydáváme se na odpolední prohlídku města, a přestože je pátek, ulice zejí prázdnotou. Na hlavním náměstí stojí naháněči z restaurací, na ty jsem ale zanevřel po velmi špatné zkušenosti při první návštěvě Říma před deseti lety. Dominantou Ponta Delgady je krásný Kostel sv. Sebastiána a městská brána se třemi impozantními oblouky. Od kostela po nábřeží jsme došli k Náměstí sv. Františka, které je kromě nádherné dlažby pokryto krásnými platany a nachází se zde působivý klášter Convento da Esperanca. Vedle náměstí jsme pak narazili na pevnost Forte de Sao Bras. Prázdnými ulicemi Ponta Delgady se suneme k našemu ubytování, které máme kousek od kostela.

Den osmý – zpět na portugalskou pevninu

Po skromné snídani v Hospedaria Jomafreitas jedeme rovnou k letišti, na dálnici míjíme dvě benzínky spoléhajíce se na nějakou hned u letiště. Sakra, žádná tam není, musíme zpátky do Ponta Delgady! Auto naštěstí vracíme včas. Po nákupu suvenýrů už jen čekáme na let do Lisabonu. Na tento den jsem měl malé očekávání v podobě upgrade do TAP Executive, ale moje nabídka 55 euro byla zřejmě nedostačující.

Nebylo o co stát, sedačky v byznysu byly stejné jako v ekonomické třídě, jen s neobsazeným prostředním místem. Tak nevím, jestli by za těch 55 euro stál salónek SATA a jídlo během letu, víc bych za to fakt nedal. Po skoro dvou hodinách přistáváme v Lisabonu a metrem se přesunujeme rovnou na nádraží Oriente. Dáváme po týdnu pořádný fast-food, nakupujeme nějaký proviant domů a pomalu se začínáme těšit na cestu portugalským Pendolinem.

Soupravy českých a portugalských Pendolin jsou ze stejné generace. Nicméně portugalské koleje tyto jednotky brázdí poněkud déle a o několik desítek vyšší rychlostí. Ta na některých úsecích dosahovala 225 km/h. Exteriér i interiér portugalských Pendolin působil poněkud omšele, ale co se týče pohodlí, v tom jasně vedou ta portugalská. Opravdu pohodlné sedačky a královské místo na nohy. I ve druhé třídě je na zemi koberec, což celkově působí teplejším a útulnějším dojmem. Wi-Fi na palubě je bezplatné, nicméně připojit se k internetu po celou dobu jízdy hraničilo se zázrakem. Komfort v podobě elektrických zásuvek, na které jsme zvyklí u nás, byl také tatam. Do Fara jsme dojeli přesně po třech hodinách. Ubytováváme se opět v hotelu Afonso III kousek od nádraží. Recepční si nás pamatuje a je velice mile potěšen našim nadšením z Azorských ostrovů.

Den devátý – návrat domů

Odlet speciální linkou z Fara do Prahy byl těsně po poledni, takže jsme nemuseli nějak chvátat. Na letišti potkáváme stejné tváře jako na letu z Vídně. Chceme místa u nouzových východů, prý jen za poplatek. Za trest ale dostáváme místo v třinácté řadě bez okna. Nezabili byste tu babu?! Naštěstí nebyl problém si přesednout. Letíme stejným érem jako před týdnem, B737-900 OK-TSM se nachází na nejvzdálenější stojánce. Obsazenost letadla tipuju tak na 30 %, většina cestujících je usazena v prostředních řadách kvůli vyvážení. Není mi dovoleno přesednout si dopředu, jedině po vzletu. Během letu dostáváme zdarma nápoje a sáček, který čítal deset slaných krekrů. Let trval necelé tři hodiny, po příletu do Prahy čekáme tradičně velmi dlouho na kufry. Vyhladovělí si dáváme přesolené české jídlo v letištní restauraci na terminálu 1. Pro naše chuťové pohárky po týdnů portugalské stravy opravdu šok.

Domů do Ostravy pelášíme zcela plným Leo Expressem. Cestou píšu velkou část tohoto cestopisu a rozjímám nad opravdu vydařenými dny, ve kterých klaplo všechno téměř na jedničku, včetně počasí. Jestli zvažujete cestu na Azorské ostrovy, nepřemýšlejte, jeďte! Já pevně doufám, že vás tento skromný cestopis navnadil a inspiroval. Děkuji předem za všechny vaše komentáře a připomínky.

Cestopis sepsal Lukáš Horák

Rozpis nákladů, celkově za osobu cca 13.000 Kč bez jídla:

Letenky:
Vídeň – Faro (ČSA)	1235 Kč
Faro – Porto (Ryanair)	406 Kč
Porto – Lisabon (Ryanair)	271 Kč
Lisabon – Terceira – Horta (TAP+SATA)	682 Kč
Pico – Ponta Delgada – Lisabon (SATA+TAP)	1225 Kč
Faro – Praha (ČSA)	660 Kč
Celkem za letenky na osobu:	4.479 Kč
Jízdenky:
Ostrava – Vídeň letiště	950 Kč
Vlak Lisabon - Faro	375 Kč
Trajekt Horta – Madalena	105 Kč
Ostatní (MHD, lanovky, vlak, taxi)	Cca 1500 Kč
Celkem za jízdné:	2.930 Kč
Auta, pronájem vždy na jeden den, bez připojištění na nulovou spoluúčast.
Terceira letiště (Ilha Verde)	33 EUR / 900 Kč deposit 1.100 EUR
Pico: Madalena město, vrácení na letišti (Autatlantis)	205 PLN / 1300 Kč bez depositu
Ponta Delgada (Autatlantis)	45 EUR / 1.250 Kč bez depositu
Pohonné hmoty celkem	Cca 30 EUR / 850 Kč
Celkem za pronájem aut:	4.300 Kč (2.150 Kč/osoba)
Ubytování (2 lůžkový pokoj)
Porto (Park Hotel)	1.100 Kč/1 noc
Faro (Hotel Afonso)	1.900 Kč/3 noci
Terceira (Hotel Ilha)	855 Kč/1 noc
Horta (Faial Marina Apartments)	810 Kč/1 noc
Pico – Sto. Antonio (Alojamentos a Buraca)	950 Kč/1 noc
Ponta Delgada (Hospedaria Jomafreitas)	1.100 Kč/noc
Celkem za ubytování:	6.715 Kč (3.358 Kč/osoba)