Stalinské lanovky a sirné lázně pod pohořím Kavkazu

Na základě nedávné nabídky letenek společnosti Wizzair z polských Katovic do Gruzie, jsem se rozhodl znovu vydat na cesty a hledat krásná, davy turistů neobjevená, místa naší planety. Tímto cestopisem bych chtěl inspirovat Vás, cestovatele hledající svůj budoucí cíl a především usnadnit hledání užitečných informací pro ležérní cestování po Gruzii.

Stručné intro:

• 4 nezapomenutelné dny v Gruzii
• 2x zpáteční letenky + WDC - 3.000 Kč
• ubytování, doprava, strava v Gruzii - 110€ / osoba

Změna kontinentu (Gruzie se nachází v západní části Asie) ve mne vyvolává jisté nutkání zakoupit letenky i přesto, že jsem již nestihl nejvýhodnější termíny a výsledná částka byla 1,5krát vyšší. Místo 108 zlotých / 695 Kč tak za letenky platíme nekřesťanských 168 zlotých / 1.095 Kč. Celkově se za dvě zpáteční letenky i s členstvím v Discount klubu dostáváme lehce nad 3 tisíce. Den na to se v rezervačním systému samozřejmě objevují další letenky za 108 zlotých včetně našeho termínu. Toto však nebylo jediné šlápnutí vedle, být tesařem, přišel bych o všechny prsty..

Na cestu se vydáváme od úterý do soboty. Vzhledem k rannímu odletu v 6:15, zvažujeme možnost přespání na letišti či jízdě přes noc - z Prahy na letiště v Katovicích trvá cesta přibližně 5 hodin. Díky plánu v Gruzii jsme se však rozhodli přespat noc v Katovicích a být na druhý den fit.

Plán cesty:

• 1.den - pondělí - přesun z Prahy do Katovic
• 2.den - úterý - přílet do Kutaisi kolem poledne, následný přesun do Tbilisi
• 3.den - středa - prohlídka Tbilisi
• 4.den - čtvrtek - návštěva Mtskhety, přesun do Kutaisi
• 5.den - pátek - návštěva Čiatury
• 6.den - sobota - odlet do Katovic

Den první - cesta do Katovic

Díky pondělní cestě panují obavy o průjezdnosti fenomenální cesty D1, vesměs je však provoz plynulý bez větších komplikací. Vyjíždíme po 11 hodině, venku to však vypadá jako těsně před setměním. Pochmurné počasí nám moc energie nedodává a tak se pětihodinová jízda pořádně vleče. Nedostavěná komunikace polské A1 není překážkou, objížďka je velmi dobře značena. Do Katovic bohužel přijíždíme již za tmy a z původního plánu prohlídky města upouštíme. Ubytování na tuto noc jsem rezervovali v pěkném hotelu Best Western 4* na kraji města - cena za pokoj 1.100 Kč. Po ubytování se přesouváme na návštěvu do obchodního centra Silesia, kde po krátké "procházce" a večeři již padáme únavou.

Den druhý - letíme do Kutaisi, drkocáme do Tbilisi

Vhodná poloha hotelu nám umožňuje posunout budík o několik drahocenných minut. Cestu na letiště zvládáme i ve 4 ráno v poměrně svižném tempu, menší zádrhel však přichází při hledání parkoviště. Neověřil jsem si 90% slevu na parkování pro české SPZ a po rychlém rozhodování parkuji na parkovišti P2 - odlehlého nehlídaného. Chyba, sleva platí na parkoviště P1 před terminálem - druhé, ale poslední šlápnutí vedle.

Letiště v Katovicích je malé, k ránu tu není mnoho příležitostí ke snídani. Obrovskou výhodu však spatřuji v bezplatném Wi-Fi připojení a světe div se, i prodlužovací zásuvce v odletovém areálu!

Let nabírá menší zpoždění, které je zapříčiněno ošetřením letadla proti námraze. Demonstrace bezpečnostních pokynů mi přijde směšná - neméně smutná. Plynulé čtení bez přestávky mezi anglickým a polským jazykem je matoucí, což při pohledu na otrávené a zpomalené letušky nezanechává dobrý dojem. Krátce po startu usínám a jako správný cesťák se probouzím při posledním tažení vozíkem s nabídkou občerstvení. Snídaně v podobě kuřecí bagety, spritu a kitkatu za 6 € přichází vhod.

Při přiblížení se vyskytne krásný pohled na Kavkaz a jeho zasněžené vrcholky. Již ze vzduchu nasáváte atmosféru polorozpadlé post-komunistické země. Nádraží přeplněná vagony, připomínající šrot-párty, působí majestátně. Louky s pastvinami a opuštěnými osadami zapadají do okolní scenérie, kterou ruší jen skleněná budova v podobě mezinárodního letiště Kutaisi International airport.

Dosednutí na letiště je v časovém předstihu a výstup probíhá i přes celkem zaplněnou kapacitu plynule a rychle. Po vstupu do terminálu naleznete po pravé straně směnárnu - kurz byl 2.229 GEL (lari) za 1 euro. Kurz v centru se pohyboval okolo 2.26 lari. My jsme vyměnili za 100€ / osoba, což nám téměř pokrylo veškeré náklady naší cesty. 1 lari je 12 Kč.

Razítko do pasu a jde se hledal spoj do Tbilisi. Vedle davu taxikářů, kteří vzorně čekají před budovou letištní haly, je zde nabízen oficiální shuttle bus. Ceny z letiště Kutaisi jsou následující:

• Kutaisi - 5 lari
• Tbilisi - 20 lari

Cenu do Batumi jsem nezjišťoval, bude ale v rozmezí 15-20 lari. Další možností je stopnutí maršrutky (mini-bus) na hlavní silnici těsně před terminálem. Směr doprava je Kutaisi, směr doleva Batumi.

Nasedáme do mini-busu s tím, že je již zaplněno. Bohužel čekáme než si řidič vyřídí jisté záležitosti (cigareta a pokec s kolegy) a teprve těsně před 13 hodinou vyrážíme směr Tbilisi.

Cesta z letiště do Tbilisi zabere přibližně 4 hodiny, během kterých se stihnou uskutečnit 3 krátké přestávky. První z nich je v centru Kutaisi u směnárny - zde si můžete směnit a poté zaplatit za transfer. Další zastávka je kdesi v horách s možností toalet - rozuměj kamenného příbytku s tureckými záchody. K zakoupení je čerstvé sladké pečivo dělané v místních hliněných pecích a další drobnosti od babči ze stánku včetně ovoce a oříšků.

Čeho si ihned všimnete je fakt, že na dvouproudé silnici jsou standardně utvořeny pruhy tři. Řidiči si nelámou hlavu s tím, zda stihnout předjet pomalejší vozidlo před ním a zařadit se zpět. Problikává se a troubí na každém metru. Šílené, ale zábavné - obzvláště pak v momentech, kdy je utvořena čtyřproudá silnice. Další zábavou jsou sedadla v poslední řadě. Vlnité silnice dodávají minibusu charakter houpačky.

Cestou potkáváme spoustu ojedinělých vozidel patřících do historického muzea. Výjimku však netvoří nové luxusní vozy a všudypřítomní policisté v nových vozech Škoda.

Po cestě vysazujeme čtveřici Čechů, kteří míří do města Gori - i sem lze tedy zakoupit transfer z letiště. Do centra Tbilisi přijíždíme krátce po čtvrt na šest.

Ubytování jsme rezervovali v rámci chyby v systému booking.com, kdy nám ubytování v 2*hotelu La Villeta vychází pouze na 25 lari / noc. Tedy asi 150 Kč / osoba. Standardní ceny jsou přibližně 3-násobné. Hotel je však v ne příliš dostupné oblasti Vake, 2 km chůze od stanice metra Rustaveli.

Metro v Tbilisi

Systém městské hromadné dopravy je jednoduchý. V každé stanici metra si zakoupíte plastovou kartu, na kterou si vložíte určité množství peněz. Kartička stojí 2 lari a je potřeba pouze jedna pro jakoukoliv skupinku osob. Jedna jízda metrem či maršrutkou pak stojí 0,50 lari / 6 Kč. Platí se přiložením karty ke čtečce. Dobýt jí můžete kdykoliv bez minimální volby. Metro je typicky pražského charakteru, jen o polovinu kratší a nikdo z místních si neláme hlavu s pravidlem - nejdřív vystoupit, potom nastoupit. Na maršrutky se mává, jinak nezastaví.

Při svých prvních minutách v Tbilisi již chápeme, že angličtina nám moc nepomůže a nejčastějším jazykem v komunikaci tak pro nás byla čeština. Máte-li základy ruštiny, jste nad vodou.

Při chůzi na hotel ochutnáváme první pečivo - ačkoliv většinou vypadají stejně, liší se náplní. Pro nás to byl vždy pokus/omyl. V místní hatmatilce číst neumíme a prodavačky také příliš sdílné nebyly. Vzhledem k ceně 1 lari / kus pečiva, však nebylo testování vůbec problémem. Většinou je náplň ve formě sýru, bylinek či mletého masa.

Po výstupu do kopcovitého terénu jsme v hotelu. Obavy z pokusu o vykroucení z původní ceny jsou na místě. Hned v úvodu je nám sděleno, že cena za kterou jsme hotel rezervovali byla chybou a cena má být dvojnásobná. Hotel nebyl hotelem, ale místností ve vile. Nakonec je nám ponechána cena, ale místnost otřesná - kdejaký pražský hostel má vyšší kvalitu. Ve výsledku je nám nabídnut krásný pokoj s vlastní koupelnou i nefunkční saunou, kde cenu usmlouváme na 50 lari za noc. Výhodný deal.

K panující únavě se smiřujeme s dalším "promarněným" dnem, který završíme nákupem pitiva v místním obchůdku u dědy, který na nás kouká jak na znamení boží.

Den třetí - prohlídka města a návštěva sirných lázní

Tento den se dá konečně nazvat procestovaným. Ráno na nás vybafne pani domácí s tím, že nám připraví snídani, kterou samozřejmě neodmítáme. Pečivo s marmeládou, tvarohem, jogurtem a máslem je až překvapivě velmi chutné. Dozvíme se, že od bytu jezdí maršrutka, což po předchozí dvou kilometrové túře do kopce velmi vítáme.

S maršrutkou sjíždíme na náměstí u Koncertní haly v Tbilisi. Odtud směřujeme po hlavní ulici Rustaveli směrem k náměstí Svobody (Tavisupleba square).  Jelikož nemáme žádnou turistickou mapu, navštívím hotel Radisson Blu, u kterého je na přilehlém parkovišti flotila nejdražších automobilů v celé zemi.

Po krátkém shlédnutí mapky je směr cesty následovný: Půjdeme ulicí Rustaveli, kde shlédneme v rekonstrukčním hábitu Operu v Tbilisi, Divadlo Rustaveli a kostel Sameba až dojdeme na náměstí Svobody. Zde se stočíme směrem k řece ulicí Pushkin přes Květinový trh, obejdeme Gruzínské obchodní centrum a po nábřeží se přes most Zaarbrukken dostaneme na druhou stranu řeky Mtkvari. Dále půjdeme kolem kostelu Sv. Mikuláše kousek podél řeky a následně stočíme směr do kopce Elijah, kde nás čeká majestátná katedrála Sameba se zlatou kopulí. Po prohlídce katedrály směřujeme polorozpadlými obydlími k náměstí Europ a vzhledem k velmi rušné silnici, která nám kříží cestu, si trochu zacházíme a hledáme podchod.

Na náměstí Europ na nás již čeká lanovka, která míří na druhou stranu řeky do kopců k pevnosti Narikala a k soše Matky Gruzie. Jízdné je taktéž 0,50 lari a platba probíhá kartou na MHD.

Vzhledem k celodenní oblačnosti a mrholení je výhled na město žalostný, o to hůře dopadají fotografie z celého dne. Pevnost Narikala je zvláštní ruina, která mě ničím nenadchla, až na výhled na město a útes kolem řeky Mtkvari. Dolů již scházíme po schodech a směřujeme k sirným lázním, které stále fungují snad od dob Peršanů a Osmanů.

Ještě než půjdeme relaxovat vyhledáváme místo k obědu. Gruzínská restaurace zní skvěle - bude i tak chutnat? Bohužel nebude.. Kebab byl stvořen pomocí oschlé tortily, kousků cibule a mletého párku masa. Pro mě polévka s nic neříkajícím názvem, a "něco" na "něčem".. Jsem zvědav, místní názvy mi připadají velmi chutně. Po prvním přičuchnutí se však veškeré gurmánské sny rozpadají. Smradlavé držky v bílém vývaru sotva dojídám do poloviny s vydatnou dávkou česneku. Hlavní jídlo v podobě hub s mletým masem a zapečeným sýrem je celkem slušné. Linoucí se zápach a pokrm plovoucí v oleji však kazí veškeré očekávání. Jediné plus je za místní chléb a výborné pivo.

Sirné lázně - jen pro teplomily

Je čas na místní rituál a relax v podobě sirných lázní, které najdete celkem snadno. Po městě jich je několik, nejznámější jsou však Sulfur Bath, vedle kterých naleznete hned Royal Bath. V úrovni země jsou vystavené kopule z nichž vychází párá. Po náhledu do prostředí volíme druhou variantu - ceny za hodinový relax jsou stejné, 50 lari za lázně. Ani jeden z nás neví, do čeho vlastně jdeme. Po otevření dveří do nás uhodí zápach síry, který nám nedává 10 minut spát. Teplota vody je někde kolem 40°C! Polovinu času tedy trávíme vně bazénku, nikdo z nás tak horkou lázeň nečekal. Promrzlí a zmoklí bychom uvítali o pár stupňů nižší teploty.

Nadšeni z tohoto zážitku odcházíme již za tmy, a to rovnou směrem na hotel.

Den čtvrtý - návštěva Mtskhety a přejezd do Kutaisi

Po ránu si balíme věci, loučíme se a odcházíme. Dnes na nás nečekala žádná snídaně, proto ji řešíme klasicky pečivem v místních stáncích. Nevědomky v dalších krocích se necháváme odvést naší maršrutkou od hotelu až na vlakové nádraží v Tbilisi. Zde po náhledu na Wikitravel zjišťujeme, že autobusy odjíždí ze stanice metra Didube.

Východem z metra Didube se dostanete na místní trhy, ve spleti uliček naleznete i stání pro maršrutky - nahaněči Vám ochotně poradí, kudy se vydat pro Vaši maršrutku. S celkem problematickou domluvou nacházíme Cash Desk, kde si kupujeme 2 lístky do Mtskhety - bývalého hlavního města Gruzie. Lístek stojí 1 lari a cesta trvá asi 30 minut. Mtskheta je spíše malou vesničkou než městem. Krom kostelu a katedrály zde není nic k vidění, avšak katedrála Svetitskhoveli stojí určitě za návštěvu, naleznete ji v centru veškerého dění.

Po cestě se nás snažili přemluvit taxikáři k návštěvě klášteru Jvari, kterou jsme s díky odmítli, nejnižší nabídnutá cena byla 15 lari. Při čekání na místní maršrutku směrem do Tbilisi do Didube jsme pochytili několik poznatků - modré maršrutky jsou místní, bílé pak jezdí do Tbilisi. Názvy cílové destinace jsou jen v místní řeči, tedy předem nevíte kterou si stopujete. Placení probíhá až při výstupu a cena je taktéž 1 lari.

V Didube si procházíme místní trhy, které mě ničím nenadchly. Nahaněči se necháváme usadit do maršrutky, naštěstí na místa vedle řidiče. Cena za dopravu do Kutaisi činí 12,50 lari. Cestou podnikáme jednu zastávku na toalety a občerstvení, jinak krom vysazení a nabrání lidí po trase nezastavujeme. Předjíždění v plné parádě funguje i zde - jen jednou jsem přestával doufat, že to stihneme..

Přijíždíme do Kutaisi, z oken to tu vypadá na pěknou díru. První pohled setrval do konce našeho pobytu - pokud můžete, rychle odsud pryč. Asi po půl hodinové procházce se dostáváme do hostelu Kutaisi Hostel Center, taktéž u někoho doma - cena za dvoulůžkový pokoj 25 lari. Pani je milá a pomáhá nám najít spoj do Čiatury, respektive nám prozradí, že musíme jet maršrutkou č.200 na autobusovou stanici, odkud vyjíždí spoje do okolí včetně letiště.

Večer trávíme v restauraci nad sklenkou místního vína - já, jako abstinent a zarytý odpůrce tohoto nápoje jsem si pochutnal.

Den pátý - Čiatura, místo, kde vyrůstal Stalin a čas se zastavil

Po přečtení článku v bulvárním plátku iDnes.cz jsem se naprosto nadchl pro toto místo a věděl jsem, že se sem jednou podívám. Ani dlouho netrvalo a i já se svezl na železném kusu 50-ti leté historie. Zpět k našemu dni..

Ráno směřujeme maršrutkou směr autobusové nádraží. Při výstupu se pokouším zaplatit naší posledním bankovkou - 50 lari, tu řidič odmítá a tak odcházíme bez placení. V místní směnárně pro jistotu na poslední den měníme ještě 10 € a necháváme si rozměnit na drobnější peníze. I zde je autobusové nádraží doplněno trhy, výborné pečivo plněné krémem nám obstará téměř celodenní stravu. Nahaněči nám znovu pomáhají najít správný autobus, který směřuje do Čiatury. Poprvé jedem typickou maršrutkou, ne novodobým minibusem. Místo na nohy u Ryanairu či Wizzairu nedostačující? Pche.. v této maršrutce mám zaražená kolena do sedačky předemnou! Cena lístku činí 6 lari a k mému údivu jsou přidělována sedadla podle čísel. Kromě nás dvou zde sedí pouze místní.

Vyjíždíme v 11h a již při výjezdu z města mi dochází, jak tuto zemi miluji. V rytmu národních písní se kodrcáme serpentiny směr Čiatura (video). Nádherný výhled na hory, místní pastviny s ovci a krávami doplňuje popadané vedení el. proudu. Tečku na atmosféře dodává řidič s kouřem linoucí se z jeho ubalené cigarety (jsem nekuřák). Po dvou hodinách drncání dorážíme do města. Vystupujeme v centru - ona vlastně celá Čiatura je tvořena jen náměstím a několika lanovkami, na jejichž koncích naleznete zbořené, ale stále obydlené panelové domy.

Čiatura se proslavila díky svým manganovým dolům, ve kterých se kdysi schovával, později největší masový vrah dějin, J.V. Stalin. Díky tomu se městu za režimu velmi dařilo a vybudovala se zde spleť lanovek. Některé z nich slouží dodnes, avšak na údržbu nikdo nikdy nehleděl. Naleznete je v původním stavu, na kterých pracoval jen čas.

Pro místní jsme nevídaným zpestřením dne. Obsluha lanovek se snaží navázat komunikaci, ale moc nám to nejde. Necháváme se nachytat s tím, že potřebujeme razítko k povolení focení. Nakonec vyrážíme Mírovou lanovkou na vrcholek dolu, odkud se naskýtá nádherný pohled na město.

Ačkoliv je všude napsaná platba 0,10 lari za jízdu, nikdo po nás nic nechce. Druhým směrem je lanovka na opačnou stranu města, která jezdí ze stejné stanice. Tato lanovka má však svou obsluhu, kde paní jede s Vámi. Uvnitř kabiny se nachází i telefon, který na atmosféře rozhodně neubírá.

Samotné stanice jsou velmi fotogenické...

Po několika hodinovém brouzdání městem a lanovkami se vydáváme zpět na kraj města, kde se nachází autobusová stanice. Lístek do maršrutky si kupujeme v hale. Toaleta před odjezdem nám moc do chuti nedodává, na tureckých záchodech chybí dveře, a tak jsem koutkem oka zahlédl dědulu v akci - příjemné pokoukání..

V maršrutce jedu na stojáka, což v tomto případě uvítám, neboť místa na nohy je stále málo, asi po 20 minutách jízdy vystupují první cestující a sedadla se uvolňují.

Po příjezdu do Kutaisi nakupujeme koření na trzích a jedeme maršrutkou do centra Kutaisi, kde máme i hostel. Za jízdu se platí 0,40 lari, taktéž při výstupu. Centrum města je vlastně tvořeno náměstím, fontánou a budovami bank. V dáli nad městem ční katedrála Bagrati, ke které se však již nedostáváme. Poslední večer znovu trávíme u láhve vína.

Den šestý  - odjezd domů

Dnešní den uběhl celkem rychle, neboli spíše monotónně. Maršrutkou na autbusové nádraží, nákup snídaně a odjezd na letiště, cena 5 lari. Maršrutka směřuje pravděpodobně do Batumi.

Na letišti se musíte klasicky odbavit, nelze udělat online check-in. Vzhledem k menší stodole není důvod cokoliv hledat. Na výběr, kromě check-in přepážek, je také jedna kavárna a toalety. Žádný duty-free shop zde nečekejte. Pozor, i v těchto místech však naleznete neomezené Wi-Fi připojení, letiště v Evropě by si mohla vzít příklad.

Průchod kontrolou je pomalý, ale není důvod kamkoliv spěchat, jediný spoj je ten náš. Nástup do letadla a po třech hodinách letu přistáváme v Katowicích.

Před návratem se stavíme na nákupy v obchoďáku Silesia, pak už jen 5-ti hodinová jízda domů.

Celkově si odnáším z tohoto výletu pozitivní a nezapomenutelné zážitky, a to zejména díky Čiatuře. Toto město si opravdu na nic nehraje a naleznete zde, i při jízdě sem, pravou Gruzii. Vzhledem k rozestavěnému Tbilisi pevně věřím, že za dva roky bude k nerozeznání. Nevíte-li co s pár dni, vydejte se do Gruzie. Návštěva za to rozhodně stojí!

Máte sepsané zážitky z cest, kterými byste chtěli motivovat další čtenáře tohoto portálu? Dáme Vám prostor publikovat cestopisy!