Kazachstán - cesta do Turkestánu

Všeobecně roadtripy vnímám jako celkem pohodlnou záležitost, ovšem neplatí to když jedeš někam, kde je jako v pekle. A Turkestán je přesně jedno z těch míst, za který by se peklo stydět nemuselo. Ani nevim, kde se zrodil ten nápad, že tam pojedeme krásných 850 kiláků aniž bychom znaly terén, ale stalo se a díky tomu jsme se obohatily o spoustu řidičských skillů, spoustu propocených věcí, zásobu nových nadávek, o nový spásný jídlo a velikou vděčností za české silnice. A to jako važně, bez sarkasmu.

Turkestán

Jak jsem již zmiňovala, tento výlet je hodně out of control, tedy bez plánu a bez itineráře a po těch zatraceně krátkých nocích na hostelu (vlastně ty krátký noci se stávají naším standartem a jde to na nás dost vidět), kdy jsme se snažily vyřešit půjčení auta, jsme našly trochu sil a času abychom si udělaly random plán na den, kdy vyjedeme z Almat. Plán zní Turkestán! Tohle místo je opravdu daleko ale zdá se nám dost historicky unikátní, takže těch 850 kiláků obětujem. Zvládly jsme už velký vzdálenosti a mapy ukazují rychlostní silnici, kde můžeme jet rychle, takže bychom mohly dojet do Turkestánu, ráno si udělat prohlídku a před polednem se vrátit zhruba půl cesty nazpět a dostat je k jezeru Balkaš. Zkrátka ideální plan na zabití času a naše odrovnání.

Turkestán

Turkestán

Opouštíme Almaty a projíždíme úplně placatou a strašně horkou krajinou. Libujeme si ale v tý krásný dálnici, kde nikdo nejezdí, tudíž je krásně udržovaná. Tím že nikde není moc kde chodit na záchod ukrytě, čůráme u auta mezi předními a zadními otevřenými dveřmi, aby nenastalo nějaký nechtěný pozdvižení a troubení od projíždějících. Zdejší lidi nejsou ani líní si přibrzdit a podívat se.

Naše sandero sice disponuje klimatizací, ale strašnou. To znamená buď stupeň Arktida, nebo peklo. Ani jedna z nás není na klimatizace zrovna stavěná, takže stažená okýnka průběžně zavíráme, auto vymrazíme a hned se zase ohříváme u stažených okýnek. To samozřejmě způsobuje neuvěřitelný pocení, takže se připravujeme jak o čisté věci, tak o komfort v autě, jelikož máme nejen úplně durch sedačky, který nikdy neuschnou ale taky nám auto neskutečně smrdí. Jako kočičák. Zase.

Nějaké značky jsme neměly šanci pochopit

Po celém dnu jízdy přijíždíme do Šymkentu, což je moderní velkoměsto, ne tak daleko od Turkestánu. Začíná padat tma, takže se nám zdá rozumné najít si zde hostel a pokračovat brzy ráno. Určetě bude jednodušší najít si hostel v sedm večer ve městě, než v noci ve vesnici, na doklepávání se na rozsvícený domy už nemáme zrovna náladu. Při projíždění okrajem města mám dojem, jak kdybychom byly v nějaký evakuovaný oblasti. Všude prázdný domy, žádný lidi, ani lampy, ani signal. Po chvíli se objeví alespoň ten signal a najdeme si hostel. Město je večer opět hodně rušný, proto přebírám řízení. Neumim kde je levá a kde je pravá, takže občas působim trochu zmatku, zajíždím do špatných uliček, způsobuji kolony, do hostelu nás ale asi na pátý pokus dopravim. Klasicky nefunguje zvonek, dveře jsou zamčený, takže povykujeme dokud nám někdo neotevře. Nastěhujeme si naše smradlavý věci a tunu igelitek s jídlem a je nám vysvětleno, že asi tak desetkrát denně vypadne proud, tutíž nefungujou ani zásuvky na nabití a ani wifi, takže pořád nám není dopřán komfort ani ztracená důstojnost.

Klasický náklad

Po hodně krátkém spánku (už to vážně začíná hraničit s krizí) nasedáme do našeho příšernýho pojízdnýho kočičáku a plny optimismu vyrážíme. Objevujeme zde supermarkety, který jsou doopravdy supermarkety a dá se v nich koupit i něco jinýho, než chleba, pelmeně plněný koněm a pirožky plněný koněm. Všeobecně jsme už tou nasládlou koninou úplně prolezlý. Samozřejmě se tady opakuje můj polévkový vzorec. Jako když jsme si ve Vietnamu objednávala smažený nudle a pokaždé mi přinesly koriandrovou polévku Pho, tak tady kdykoliv jsem si objednala jen pelmeně, dostala jsem polívku s knedlíčky a koněm. Takže zdejší supermarketový objev byl naprosto převratný a byly to PALAČINKY!!! Kilo čerstvých palačinek stojí asi pětikorunu, takže bereme kilo palačinek, marmeládu, taveňák a plastový nůž na natírání. Příprava a servírování samozřejmě probíhala tak, že jsem si plácla palačinku na rozpálené stehno a namatlala jsem to tím, čím si Ája poručila.

Placatá krajina

Čas ani počasí absolutně nekoresponduje s tím, kde bychom chtěly být a co bychom chtěly mít na sobě. Nejen že jsme měly být už na cestě zpět abychom si stihly najít nějaký hezký kempovací místo u Balkaše, ale taky zde je 45 stupňů a jelikož je to důležitý muslimský místo, je od nás očekáváno že budeme zahalené. K šatům pod kolena tedy vybalujeme i šátky na ramena, které původně sloužily jako krytí volantu před sluncem a po výstupu z auta se mi chce teplem omdlít. Beru s sebou dvoulitrovku s vodou, kterou ale během těch 400 metrů nejenže vypiju, ale rovnou I vypotím, takže jsem neusále dehydrovaná a zpocená navrch. K tomu všemu jednomu pánovi příjdeme asi málo zahalený, tak si ve mdlobách vyslechneme něco o courách, což nás samozřejmě moc mrzí, když na sobě máme půlku našeho oblečení, horší je ale to, že je poledne a nikde není stín. Chvíli se tam potácíme a fotíme, ale po půl hodině už místní návštěva začíná být životu nebezpečná. Naše auto mělo taky na mále, za dalších 30 minut by se nám asi roztavilo. Náš první, 850 kilometrů a asi 10 hodin vzdálený cíl máme zdolán a můžeme zpět.

Po vypití dalších dvou litrů vody behěm pěti minut jsme zase optimistický, že k Balkaši to pořád stíháme, když jsou tu tak parádní silnice. A to se šeredně mýlíme. Ale strašně šeredně. Po sjetí z dálnice máme pořád trochu času, než nám zapadne slunce. První město Šu je 30 kiláků od nás a dalších 80 k Balkši. Sečteno podtrženo 120 kilometrů by mělo trvat asi dvě hodiny I s mojí špatnou matikou. To co nás vítá za cestu ovšem nečekáme. To není silnice 3. Třídy, dokonce to není silnice ani 10. Třídy. Kdyby to byla polní cesta, byla by to výhra. Silnice je široká tak na 4 – 5 aut, to jako jo, ale krom toho, že je v ní vyjeto od kamionů 8 kolejí hlubokých tak, že je to o prorvání vany, do toho ne že se musíme vyhnout dírám, my musíme manévrovat a hledat stopu alespoň na tu jednu stranu auta, abychom nezajely do moc velký díry. Myslím si, že nějak obdobně musí vypadat měsíční krajina. Zkouším jet po takovym tom hezkým polním okraji cesty, tam ale ty dírý jsou stejně velký, jen nejsou skoro vidět. Naše tempo se snižuje na deset kilometrů v hodině a já se modlim, ať je to jen nějaký špatný úsek.

Nemilosrdná silnice

Cedule u silnice hlásí že 5 km silnice se opravuje a já cítím velikou úlevu, která se po půl hodině mění v děs. Jak se dalo očekávat, následuje další cedule s opravnou tématikou a poté další. Naše dvě hodiny a 120 kilometrů se mění na tři hodiny do Šu doprovázené motlitbama ať se nestane nic nám ani autu a strašně moc sprostých nadávek. Možná jsme si těma otřesama přivodily i lehký otřes mozku, ale vnímáme to jako minimální poškození. V Šu bereme první hotel za snesitelnou cenu. Máme obrovský pokoj I s lednicí a televizí, kde můžeme sledovat kvalitní ruský program. Jak jinak, než vedle kolejí, které nám zajístí opět narušený a krátký spánek.