Cestovateľské vyhorenie
mxp napsal(a):Z hlediska počasí tohle není zrovna vhodná doba k chození po horách na Reunionu.
Nakonec jsem našel Star-alliance letenky za 13 do SF na termín 23.12.-11.1. Je tam i BA kolem 12tis.
Kousnu zpátečku SF- Tahiti za 16tis. s odletem 24.12 u FrenchBee.
Pod 30tis. na Vánoce do FP by mohlo to cestovatelské vyhoření srovnat :D
Jak velké je riziko u dvou oddělených letenek? Kolik času na přestup si nechat? Díky za radu.
pokus napsal(a):Jak velké je riziko u dvou oddělených letenek? Kolik času na přestup si nechat? Díky za radu.
Já tam mám kolem 24hod. každý směr. :D Rád se po cestě vyspím. Už v tom SF je časový posun 9 hodin.
Samozřejmě riziko to je a nechávat si malý rozestup je peklo i u krátkých letů, natož takhle daleko :D Pod 4hod. bych nešel, spíš si dal v SF i pár dní ;)
[citace="Zvířátko"]
My vedeme 2 druhy dovolených.
Jedna je objevovací, kde se nezastavíme, pořád něco prolézáme, nadcháváme se a vzdycháme... a pak přijedeme domů a padneme a tři dny se nehýbem 😆
Druhá je "chata". Máme několik míst u moře, kde jsme skoro na samotě a jen se povalujeme, koupeme, jíme a pozorujeme ptáky (a chodíme 5km s batohem nakoupit, páč samota 😆).
Tenhle rok jsme si třeba uvědomili, že nějak nemáme sílu řešit jakýkoliv přídavný stres, takže se pojede na "chatu", ačkoliv jsme původně chtěli udělat jízdu po řeckých ostrovech, kde jsme jeste nebyli 😀
Tohle je mi názorově asi nejbližší. Rychlé poznávačky-města-galerie, kostely, muzea, gastrotoulky. K tomu ještě hory, jezera. Evropu už mám asi celkem projetou, kromě úplného severu. Druhý je typ "chata", čumíme na moře nebo jakoukoliv jinou vodu, pijeme víno, navštívíme dvě nejbližší vesnice.
V létě opravdová chata - t.j. doma, max. jeden delší víkend v rámci mojí akce "poznej svoji vlast", ale tady už mám také destinace, ze kterých jsem vyléčená :D
Trochu vzpomínám s nostalgií na staré eurové až desetieurové letenky...
Vyhoření bych to nenazvala, ale jsou místa, kam vím, že už se nepodívám a neblbnu za každou cenu, když se někde objeví nějaká "megaakce" za pětikilo. Rozumný letiště VIE, MUC jsou 250km, ostatní ještě dál, hodně zvažuji, aby se vyplatila cesta.
A teď nový objev - LM z cestovek? Ceny, které individuálně nelze dosáhnout? Nebo se mi to zdá?
Vyhorenie sa u mna zatial nedostavilo, stale mam velku chut niekam vyrazit. Zapasim vsak s dvomi "neprijemnostami" - prvou je chybajuci wow efekt na niektorych miestach. Uplne najsilnejsie to bolo v Petre, predo mnou Pokladnica a emocie ziadne... alebo tento rok na Kostarike, priroda nadherna, program vysiel na jednotku, ludia mili ale jednoducho tomu nieco chybalo 🤷♀️
Druhou mojou brzdou cestovania su financie a pocit previnilosti z utracania, ako tu uz spomenul Barney. Hoci sa snazim cestovat ekonomicky,na konci dna je to vzdy palka (sme traja). 1.marca sme sa vratili z Kostariky, dalsia vacsia cesta bude az koncom jula, pred par rokmi by som nevedela obsediet tych 5mesiacov doma ale teraz som rada, ze za tu dobu naskacu nejake peniaze na ucet 😀
Dodnes si pamatuju svůj největší cestovatelský pocit vzrušení a wow efektu v době mého dětství v 80. letech, neskutečný několikaměsíční těšení na cestu, 3 dny v rozhrkaný smradlavý Karose na cestě na pionýrský tábor do Bulharska, k obědu chleba a lančmít z plechovky ve stínu autobusu někde uprostřed Rumunska, nadšené výkřiky v autobusu, kdo první uviděl moře, pocit naprostý exotiky a dobrodružství jak kdybysme byli na druhým konci světa ... Strašně mě mrzí, že takhle intenzivní pocity v současnosti z cestování nemám a asi už nikdy nezažiju.
Jj, stale se to da zazit. Wow jsme zazivali pred par lety pri snorchlu v zatoce Orosei na Sardinii, nebo předloni Vyhlidka Pavlova strana v Cerne Hore, loni Kypr podmorske muzeum Musan, 10 let zpet trek rekou Rio Chillar ve Spanelsku….atd. A to vse je zadarmo, zadne vstupy. Par dalsich bych mohla jmenovat.
Ono ne vse, co je za pokladnou musi byt wow, hlavne co se tyka mnozstvi lidi. To se rapidne zhorsuje. Napr. uz se neda zazit prazdne Maccu Picchu jen 10 lidi v celem arealu po otevreni rano. Nebo vyhlidka na prazdny Bromo national park, kam jsme sli sami🤦♀️😍.
@Mandre: Proč by se nemohlo zažít Bromo bez lidí? Já tam šel za tmy pěšky v roce 2017, když to takto už nebylo oficiálně povolené. Už tu stezku z Cemoro Lawang v noci hlídají? Na kráteru sopky Bromo jsem byl při východu slunce sám. Je fakt, že na pozorování vycházejícího slunce jsou lepší ty vyhlídky na severu kaldery, kde jsou všichni turisti (a téměř všichni autem). Ale zase tam je moc lidí a ten den ráno byly tyto vyhlídky zrovna v mraku (na rozdíl od níže položeného Broma).
Machu Picchu jsem v roce 2012 měl jen s pár lidmi v hlavní části poslední půlhodinu před zavíračkou a myslím, že kdo je tam v tu dobu, může to mít i dnes: https://eu.zonerama.com/liborste...5/15965898
Na MP jsem byla v r. 2004 - ted je tam masakr lidi a ani to neni pristupne bez casoveho omezeni (okna)….a na stezce na Bromo 2007, sli jsme to sami, nebyl tam nikdo, spali jsme v Cafe Lava a ty vyhlidky z okraje caldery byly prazdne i pri zapadu slunce, takze nadherne wow. ….moc lidi cestuje😁, levne letenky. Tenkrat staly cca 20+tis. a to bylo dost.
V roce 1984 se mi podařilo koupit zájezd s Čedokem "Rakousko a Severní Itálie", jela jsem sama a po přejetí státní hranice do Rakouska jsem se dojetím rozbrečela. To asi pochopí jen ten, kdo něco takového tehdy zažil. Po 10 dnech návrat do ČSSR, z našeho zájezdu tam zůstalo asi 10 lidí. Ovšem všichni jsme litovali, že jsme také nezůstali hned po přejetí hranic k nám. Přivítal nás pohraničník (nebo celník) bouchnutím pendreku do strany autobusu a pokřikem "Připravte si pasoše!!!!) V ten moment jsme si všichni v autobusu řekli, že jsme fakt blbci, že se vracíme.
Podruhé jsem brečela v roce 2000, když jsem se poprvé dostala do New Yorku. Hned z hotelu jsem šla na Times Square a tam jsem se rozbrečela dojetím, že vidím to, o čem jsem celé roky jen snila. Od té doby létám do USA každý rok (mimo covidu) někdy i 2x během roku a už nebrečím. Stále si to užívám a vyhoření se mi zatím vyhýbá.
Ještě dneska když projíždím přes hranice a vidím tu ceduli Bundesrepublik Deutschland, si vzpomenu na ten strašnej pocit tísně a strachu a vojáka se samopalem pokaždý, kdy se přejížděly hranice i do "spřátelených" zemí socialistického tábora.
Vyhořelý snad ještě nejsem, ale na letošek mám historicky nejméně letenek - pouhé 2 cesty na celý rok. Možná ještě něco přibude na vánoce, ale moc to nevidím... všechno je dražší a dražší a platy nerostou. Taky se mi v posledním půlroce 2x stalo, že jsem nechal propadnout letenky z důvodu vysokých dalších nákladů (Kapverdy, Kanáry), nevyplatí se to ani na homeoffice. Krom toho už jsem na mnoha místech byl a nic moc mne neláká.
Nicméně wow efekty zažívám neustále - naposledy třeba když se poprvé otevřel výhled na jezero Ringedal cestou na Trolltungu, to bylo lepší než Trolltunga samotná. Nebo v prosinci krajina v okolí Rondy a Zahary v Andalusii - nádhera. A naposledy třeba rozkvetlá Pálava a posezení na kopci u vinného stánku coby poslední hosté při západu slunce s výhledem na vinice.. nezapomenutelné zážitky. :-) To stejné protější Dunajovické kopce... V poslední době si vůbec užívám spíš ty domácí krásy.
Po Evropě se homeoffice prakticky nikdy nevyplatil, aspoň v 1. Např. při příjmu 40.000 Kč měsíčně v čistém musí pokoj stát maximálně cca 1300 Kč na noc (pracujeme 5 dnů týdně, ale bydlíme 7), a to ještě v tom nejsou rozpočítané letenky. To je nereálné skoro v každé přímořské nebo trochu populární destinaci včetně Albánie, pokud člověk není brutálně off-season nebo nemá extra kliku. Jinak člověk víc utratí, jak na tom HO vydělá.
Jednou jsem si na podzim dojel na týden do Albánie, kde jsme našli apartmán pod 500 Kč na noc a zrovna před odletem v práci začali řešit, že HO má být z jediné předem schválené lokality.
firefly+ napsal(a):V roce 1984 se mi podařilo koupit zájezd s Čedokem "Rakousko a Severní Itálie", jela jsem sama a po přejetí státní hranice do Rakouska jsem se dojetím rozbrečela. To asi pochopí jen ten, kdo něco takového tehdy zažil. Po 10 dnech návrat do ČSSR, z našeho zájezdu tam zůstalo asi 10 lidí. Ovšem všichni jsme litovali, že jsme také nezůstali hned po přejetí hranic k nám. Přivítal nás pohraničník (nebo celník) bouchnutím pendreku do strany autobusu a pokřikem "Připravte si pasoše!!!!) V ten moment jsme si všichni v autobusu řekli, že jsme fakt blbci, že se vracíme.
Podruhé jsem brečela v roce 2000, když jsem se poprvé dostala do New Yorku. Hned z hotelu jsem šla na Times Square a tam jsem se rozbrečela dojetím, že vidím to, o čem jsem celé roky jen snila. Od té doby létám do USA každý rok (mimo covidu) někdy i 2x během roku a už nebrečím. Stále si to užívám a vyhoření se mi zatím vyhýbá.
To je ta generační mezera, kterou asi mladší ročníky nepochopí. Tedy věcně ano, ale emocionálně stěží.
K pocitu úplně spokojenosti mi stačí zapomenutý velkoměsta někde na Sibiři, pustiny někde na Urale nebo nenavštěvovaný místa kdesi v kazašských stepích. Není tam vůbec nic zajímavého, tedy turisticky zajímavého, spíš problémy s orgány, ale furt se dá najít leccos z té velké rozpadlé sovětské říše, včetně uchlastané tupé ruské duše.
(teď tam samozřejmě nejezdím a bůhví jestli někdy ještě budu)
V Africe pořád ještě je dost zemí jako Súdán, kde je turista mimo největší města vzácností, lidi normální, pohostinný a čas jako by se zastavil.
Akorát to už není v kategorii "Cestuj levně" a asi je to i dobře.
"spíš problémy s orgány, ale furt se dá najít leccos z té velké rozpadlé sovětské říše, včetně uchlastané tupé ruské duše"
jestli máš problémy s orgány, omezil bych ten alkohol, zdraví se potom rychle lepší ;-)
[citace=""]Rozumný letiště VIE, MUC jsou 250km, ostatní ještě dál, hodně zvažuji, aby se vyplatila cesta.
S dovolení doporučím také BER, už 4x jsem spokojeně využil bezplatný parking, vlakem cca3 stanice za 2,5 EURA lístek kartou z automatu na zastávce přímo na letiště, tam nákup snídaně v nějakém supurmarketu tipu Lidl,fronta na rentgeny a odlet
Já jsem v té generační mezeře (ročník 87). Storky z hranic mám jen od prarodičů, jelikož rodiče nikam komančové nepustili ( neměli ty správné kamarády jako prarodiče a Jugoška pro kompletní rodinu nepřipadala v úvahu).
Já si té naši svobody a blahobytu opravdu vážím. Před měsícem jsem si to celkem dobře uvědomil na Ukrajině a následně i na těch hranicích, kde na rumunské straně musel přijít na řadu úplatek a při návratu do Polska šlo auto při prohlídce na prvočinitele po 5hod. čekačce.
taky pociťuju, že je všechno čím dál tím dražší. Loni mě šokovala i jenom "blbá" Barcelona, jak tam ceny poskočily za ty čtyři roky, co jsem tam byla naposledy.
A pak taky overturismus, najít klidná místa bez davů je čím dál tím těžší, ledadla jsou zaplněný do posledního místečka. O letních prázdninách už nelítám vůbec
@Deny
v sobotu PMI-PRG letělo málo přes 30 lidí v A320, nevím, co se dělo, ale bylo to fajn :) Jinak souhlasím - léto a davy nebrat :)
Barney Flyer napsal(a):Já jsem v té generační mezeře (ročník 87). Storky z hranic mám jen od prarodičů, jelikož rodiče nikam komančové nepustili ( neměli ty správné kamarády jako prarodiče a Jugoška pro kompletní rodinu nepřipadala v úvahu).
Já si té naši svobody a blahobytu opravdu vážím. Před měsícem jsem si to celkem dobře uvědomil na Ukrajině a následně i na těch hranicích, kde na rumunské straně musel přijít na řadu úplatek a při návratu do Polska šlo auto při prohlídce na prvočinitele po 5hod. čekačce.
To mi říká víc lidí, nedávno nějací motorkáři, co se jen mihli po Zakarpatí. Přijde mi to zvláštní - za téměř 30 let jsem zrovna na Ukrajině nikdy nikoho uplácet nemusel (a holt čekal).
Z UA na PL se prý v posledních letech čeká hodiny běžně.
ale ak som dobre pochopil, uplatok sa daval ochrancom Schengenu, nie UA
btw, tiez som za tie roky a kopec vstupov na UA ale aj MD a pod ziadne uplatky nedaval
AHMAD:
Tady šlo paradoxně o úplatek na rumunské straně hranice, což mi hlava nebere. Celník vysloveně naznačil, že si to mám jít vyřídit s policistou do druhého okénka, kde zůstalo 50 éček.
Každopádně jsem chtěl poukázat, že téma "cestovatelské vyhoření" je v kontextu se situací jinde ve světě, nebo oproti dobám minulým celkem úsměvné.
Je pravda, že už musím hledat opravdu dobré motivace co navštívit, jelikož na těch pro mě top místech jsem už byl.
K vyhoření dost přispívá množství turistů, restrikce, nutnost průvodců (mám v plánu Kilimanjaro a Nepál) v některých destinacích (rád objevuji místa sám, ten pocit je k nezaplacení a s průvodcem to tak nemám) a samozřejmě peníze. Dost často se mi stává, že vymýšlím opravdu kraviny, připlácim za "úchylné lety" a mám čím dál větší provinilost, že ty peníze třeba neinvestuji (ale o tom už jsem psal).
Začínám opravdu hledat destinace, kde nepotkávám Číňany, Rusy, Indy a některé neurvalé, nejen, evropské národy. A všeobecně, kde těch turistů moc není, nebo, kde je moc nevnímám. Takže se mi začínají na bucket listu objevovat opravdu drahé destinace. Můžete se těšit brzo na cestopis ze St. Maarten, St. Barth, Guadeloupe a mam na bucket listu Cook islands, Fiji, Tuamotu, Markézy a snad brzo i místa kde sice těch turistů je mraky, ale prostě tam "musím": Peru, Nepál, Japonsko...
@Barney: V Nepálu bys oficiálně průvodce v poslední době mít měl, ale co jsem četl, část lidí chodí na běžných trekách bez problémů bez něj.