Cestovatelské fórum

Cesta na Maledivy 2013 Pokusím se tady napsat malý cestopis jak jsem já viděl Maledivy i s cestou, třeba to někomu pomůže. Ceny za jídlo a vlastně za všechno uvádím záměrně, (nechci machrovat kolik moc, nebo jak málo to stálo), ale ať si každý kdo sem chce jet udělá představu. Všechno je z mého subjektivni pohledu, pokud se to někomu nebude líbit, nemusí to číst, pokud to někomu pomůže budu jen rád, dotazy klidně zodpovím. Letenky Frankfurt - Male: 384€ / 9.815 Kč (příspěvek o letenkách)Ubytování 7 nocí / 2 osoby + snídaně: 528$ / 9.840 Kč Den první 23.10.2013 v 05:00 odjezd z Brna, auto jsem nechal (v rámci šetřeni za parkovné na letišti) zaparkováno ve Fischamed, a v 06:40 jsem přejel jednu zastávku vlakem na letiště Wien za 2 € na osobu. Ve Vídni 13' pod mrakem. 08:50 odlet A320-200 s Luftanhansa do Frankfurtu. Letenky 220 € za dvě osoby, v ceně zavazadlo 22 kg dolu a kabinove 7kg. Manželka měla 27 kg, odbavení proběhlo bez problému i přes tuto nadváhu, nikdo nic neřešil. Trochu jsem byl za blbce u bezpečnostni kontroly, na klíče od auta někdo pověsil přivěšek který vypadal jako náboj. Docela jsem se zapotil, když na mě zavolali policii, nakonec jsem jim řekl ať to vyhodí a byl klid. Pouze jsem zapomněl udělat check in doma, na letišti v automatu již nebyli volné sedadla vedle sebe. Servis vynikající, ale protože je to ranní let, na snídani podávají jogurt, ale nápoje včetně alkoholických bez omezeni. Při nastupování došlo k 15-ti minutovému zpoždění, které pilot dohnal a přistáli jsme na terminálu 1. Prší a je 14' ;-( Počítejte s cca 1,5 hodinou na vyzvednutí kufrů a přejezdu na terminál 2, od letadla ke kufrům je to docela dost daleko. Z terminálu 1 na terminál 2 jezdí zdarma vlak, stačí jít po směrovkách na terminál 2. Checkin u Srilankan jsem dělal přes net, ale pozor, nedají se vybrat sedadla, (dostali jsme uprostřed). Pri checkin na přepážce vám dají sedadlo podle přání (pokud je volné) a samozřejmě zdarma. Letenky pro dvě osoby z FRA - MLE s přestupem v Colombu stáli 768 EUR. Odbavení opět bez problému, váhu nikdo nezkoumá, zavazadla odbaveny až do Malé, takže v Colombu se o ně nemusíte starat. Palubní lístky nám vytiskli 2x, jednou na cestu do Colomba a druhé máme použít z Colomba do Male. ( snad jsem to pochopil dobře V Colombu nechoďte nikam ven, pohybujete se pouze v zóně freeshopů. Pak se vrátíte zpět ke gate, my odlétáme z 7, opět je všechno krásně značené. Projdete bezpečnostní kontrolou, všichni bez vyjimky se musejí zout a boty jedou rentgenem ;-(, jinak žádné zdržení ani problémy, všichni mluví anglicky a jsou velmi milí. První dobrá zpráva letenky fungují žádné další checkovani není potřeba )a jídelní lístek podobný jak při dlouhém letu, výběr ze 3 různých menu ( kuře, ryba, a vegetariánské.) Vylézá slunce, ( i tady je velká vlhkost) a v dlouhých kalhotech je docela teplo. Letadlo startuje načas, ani nevadí, že nesedíme u okna, ven stejně není vidět, vlhkost je taková, že okna vypadají jak kdyby pršelo. V letadle potkávám dost lidí z minulého letu, dokonce jsou zde i někteří, kteří s námi letí z Vídně. Podle toho, jak se někteří chovají, letí asi za stejné peníze jako já , nerad sortuji lidi podle toho jak vypadaji, ale nevěřím, že by dali jen za letenku 1000€. Zjišťuji, ze Maledivy jsou cenově dostupné opravdu pro každého. Po hodině a pul přistáváme na Malé. Vystupuje se zde na plochu, jde se pěšky do haly, kde vás přivítají imigrační úředníci. Již při nástupu do letadla jsme dostali na vyplnění lístek, kde uvedete nacionále, čísla pasu a letu, jméno hotelu kde budete bydlet. Něco jsme nevyplnili, přesto s úřednicí nebyl žádný problém orazítkovala pas a pustili nás na Maledivy. Kufry dostanete až za touto kontrolou, pak vám je ještě celníci projedou rentgenem a jste venku, trvalo nám to celé asi 20 minut. Pokud nejedete do resortu, nebo na vás nečeká ubytovatel, popřípadě se vám nechce dávat 200 USD za transport rychlou lodí musíte se dostat do hlavního mesta Malé .Před letištěm se dáte doprava a asi po 100 metrech po levé ruce uvidíte stanoviště obyčejných malých lodí , jezdí každých 5 minut a stojí 1 USD na osobu. Za 15 minut vás vyloží v Malé, kde se můžete rozhodnou co dál. My jsme se po důkladném zvážení všech pro a proti vydali na Maafushi, kde jsem přes booking zabukoval pokoj v hotelu. Z mista kde vás vyloží trajekt z letiště se musíte dostat na druhou stranu ostrova, odkud odjíždí veřejný trajekt na Maafuschi. My jsme použili taxi, stojí hned vedle lodě a vysadí vás přímo u mola odkud trajekty odjíždí. Pro Evropana je cesta taxíkem docela zážitek každy si jezdí jak chce, předjíždí se ze všech stran, přednost má asi silnější no prostě šílenství. Náš taxikář si řekl za 20 minut dlouhou cestu 4 USD, ( prý nás okradl, mělo to stát polovic). Udělal jsem dobře, ze jsem si doma našel jízdní řády trajektů, narazil jsem na trajekt, který vyjíždí v 10:00, ten jsme v pohodě stihli, čekat na další, který jede až 14:30 se nám nechtělo. Je ale pravda, ze o tomto trajektu nevěděli ani na informacích na letišti ani taxikář. Všichni nám tvrdili, ze jede pouze ten v 14:30. Nicméně sedím na trajektu, který vyjel v 10:00 z Malé a míří na Maafushi. Lístek stojí 2USD na osobu, jede to asi 1,5 hodiny. Jinak je to docela zážitek, kromě nás dvou, pak ještě dvou mladých japonských parů jsou tady jen domorodci. A spousta zboži, které nakládali asi půl hodiny nosiči. Jeden z nosičů nám vzal při příjezdu do přístavu naše kufry a donesl je později až na loď, perfektní služba. Těsně před vypnutím ještě přistoupil český manželský pár. Tak trochu jsem na moři něco zažil, takže když jsme z přístavu vypluli na otevřený oceán a já viděl jak se na vlnách dělají bílé čepice, očekával jsem zábavu. Je pravda ze vlny jsou docela dost velké s trajektem to pěkne hází, voda se přelévá přes příď . Původně jsem si myslel, ze je to tady normální, ale když začal chodit kapitán a rozdávat igelitove sáčky domácím, tak se asi bude jednat o výjimku , číšník se jich pokouší zbavit do něčeho namočenou špejlí, ale moc mu to nejde. Nějak to budeme muset přežít. Od časného rána svítí sluníčko, je 31', Andrea chce co nejdříve vyrazit na pláž, aby nám náhodou někdomz asi 30 turistům co jsou na ostrově nezahrál místo. Souhlasím a vyrážíme hned po snídani. Nechce se nám ale až na výspu, dneska zůstaneme na pláži u hotelu White Shell. Má to i své výhody, je tady restaurace a hlavně WiFi takže můžu celý den sedíc na kameni s nohama v oceánu obvolávat kamarády a ukazovat jim live jak to tady vypadá. No nevím kolik jsem jich potěšil a kolik mi jich zůstane po návratu, určitě mi nikdo nezávidí. Andrea se celý den uhlíkuje, mě to přestává bavit, budu si muset něco najít. Buď se začnu učit na surfu, nebo můžu lyžovat za vodním skůtrem, obě atrakce jsou tady na pláži a koukám na ně celé dopoledne. Buď začnu po obědě, ale nejpozději zítra určitě, další den ležení na pláži už bych asi nedal. Andrea vidí,že se nudím, posílá mě na surf hned. Zatím začíná drobně pršet, tak ze surfu nic nebude a jdeme raději obědvat, s plným žaludkem mi bude líp. Oběd je až od 13:00, tak máme čas si prohlédnout restauraci, na nástěnce objevují nabídku výletů podobnou jako nám dal náš manager. Tahle je ale trochu jiná piknik na resortu, nebo návštěva resortu mě až tak moc nezajímá, ale domlouváme se s Andreou, že by asi nebylo špatné plavat s delfíny. Náš hotel to nabízí za 100USD, tady je cena 40 !. Četli jsme, že se nabídky liší, ale tohle je docela mazec. Ptám se jestli je to opravdu plavání s delfíny, číšník tvrdí že ano, tak zítra uvidíme pokud nás vezmou. Konečně je 13 hodin, objednávám si chobotnici , jsem zvědavý jak ji dělají tady. Chyba, čisník se vrací z kuchyně, chobotnice nejsou, dávám si tedy k obědu rizoto s tuňákem, Andrea jíst nechce, tak pije jen kávu a oba si dáváme vynikající fresch juice, já citronový Andrea pomeranč. Dohromady za vše 15 USD. Ještě chvilku zůstáváme na pláži, pak přes obchod, kde si kupujem nanuky a nějaké oplatky míříme na hotel. Pokouším se vyfotit západ slunce, ale na obzoru jsou mraky, tak to moc nevychází. Andrea si jde lehnout, já se před večeří podívám jak dopadly volby. Asi jsem se neměl dívat, ale můžu za to taky, nemám se flákat na Maafushi a měl jsem volit. Začalo zase trochu pršet, tak si zkusíme dát večeři u nás na hotelu. Z deštěm je to divné, pršet tady má v našich letních měsících, teď by nemělo a přitom nám každý den sprchne. K večeři jsem si dal fisch&chips z tuňáka a Andrea Sea Food Rice ( rizoto s mořskými plody) a velkou vodu. Jak se ukázalo z jídelního lístku, hotel nemá předražené pokoje nebo výlety, ale i jídlo a pití. Proti ostatním hotelům a restauracím je o 20 - 30% dražší. Účet zněl na 16USD a protože nás obsluhoval číšník, který nám normálně dělá snídaně, tak jsem mu nechal 4USD tringelt. Nevím co ho to tak vyděsilo, ale bleskurychle schoval peníze do kapsy a utíkal pryč tak rychle, že zapomněl poděkovat. Dneska přijel ještě další asi větší manager, všichni dělali, že dělají, ten co jsme si mysleli, že je manager běhal s koštětem. Další velice zvláštní zvyk ve všech zdejších restauracích je, že jakmile donesou jídelní lístek stojí u vás a čekají až si objednáte. Musíte ale objednat všechno naráz včetně dezertu a kávy, protože jakmile sníte nebo dopijete poslední objednávku stojí okamžitě u stolu s účtem a jakákoliv další objednávka je obrovský problém. Den pátý 27.10.2013 Vstaváme až po 8, venku je zamračeno, vypadá to na déšť. Ke snídani je místo rajčete malý steak z tuňáka, jinak vše stejné. Žádám číšníka o plán výletů, během okamžiku ho mám na stole. Znovu studujeme, co by se dalo podniknout a chci si porovnat ceny, zda jsem poprvé dobře viděl. Výlety na resorty zavrhuji, pláž jako pláž. Lodí jsem se já naplaval dost a Andrea to zas až tak nemusí. Zbývají opravdu jen dvě akce delfini a potápění. Spletl jsem se, za delfíny chce náš hotel 130USD, když pojedem dva tak 85. Než se stačím číšníka na cokoliv zeptat, stojí u nás menší manager a ptá se kdy a kam pojedeme. Říkám, ze se mi líbí delfíni a jestli opravdu můžu do vody a plavat s nimi, jak mi to všichni tvrdí. Hlásí, že asi ano, ale musím se ještě domluvit na lodi, když mu řeknu že zaplatím až po navrátu a jenom pokud budu plavat, tak je všechno jinak. Možná v dálce uvidíme delfíny, plavat můžu s mantami a dalšími rybami, pokud tam budou. Děkuji to je docela dost peněz, a tímhle způsobem jsem už delfínů už pár viděl. Takže zbývá jen potápění.Raději vyrážíme na pláž, zkusíme se ještě zeptat jinde. Po cestě potkávám Maafushi Dive and Water Sports centrum, zjistím si ceny potápění. První který se nás ujal neumí anglicky, tak běží pro šéfa do vedlejší budovy. Přichází mladý borec, ptá se kolik mám ponorů, kam bych chtěl a kolik ponorů chci udělat. Vysvětluji mu, ze mi stačí jeden den dva ponory a uvidíme. Začínáme na 60USD za ponor, v tom je transport lodi, neopren, pocitač, automatika a žaket, vlastně vše krom ABC, když vidí zájem nabízí mi balíček 4 ponory 45USD za jeden, to není špatné, řikám mu, že si to rozmyslím a kdyˇztak přijdu. Andrea objeví vedle na stole ceník na vodní blbosti, skútry, lyže, wakeboard a hromadu dalšího. Je rozhodnuto, místo pláže sportovní den, aspoň já. Objednávám si lyže, už jsem na tom párkrát stál, tak instruktora potřebovat nebudu, čímž šetřím 15USD, platím za 15 minut lyžování 45USD. Nevím, jestli to bylo 15 minut, připadlo mi to daleko delší, mám toho docela dost, je to pěkná makačka. Já se vracím na pokoj podívat se na start a pár kol F1, Andrea pokračuje směr pláž. Později jdu za ní, přece to tady neproležím na pokoji u televize. Na pláži je další centrum vodních sportů, už včera jsem se díval na windsurfing, hoši jsou na místě, tak se jich jdu zeptat kdy bych to mohl zkusit. Mají sebou jen dva surfy, oba jsou na odpoledne objednané, ale není problém, na zítra mi dovezou další. Hodina s instruktorem stojí 35USD, další hodina 15USD a když si ho půjčím víckrát tak se dostaneme na 10USD, objednavám si je tedy na zítřek i s instruktorem a jdu se spokojeně slunit vedle manželky. Je tady nádherně, ležíme na pláži já sleduji livetiming F1, voláme si s dcerou, co víc si přát. Lucka mě upozorňuje, že na fóru někdo přidal příspěvek. Děkuji radankovi, zase je všechno jinak, co jsem zamítl a nechtěl bude, nechám si poradit ). Dostávám hlad tak jdem opět do Rehendhi, dam si tuňáka na placce;-) . Povečeříme za 12USD, Rehendhi je asi nejlevnější restaurace ale i nejrychlejší, na jídlo se zde čeká max 15 minut. Jdeme spát a těšíme se zítra na resort. Den sedmý 29.10.2013 Vstáváme brzo, v 9 vyplouváme na resort Fihalohi. U snídaně (stejné jako každý den, už by to chtělo změnu) si k nám přisedl velký manager a začal nám vysvětlovat jak to je všechno složité. Chtějí koupit, nebo postavit další hotel na jiném ostrově, asi má společnost hodně plánů. Včera také založil novou knihu hostů, jsme druzí co mají čest se do ní zapsat. Požádal nás, jestli do knihy můžeme napsat zápis v češtině. Je vidět, že mě nezná, nebýt Andrei, měl by tam moc pěknou básničku, ale nebudeme dělat ostudu a napsal jsem mu, že se nám na hotelu líbí, což je pravda, i když mám určité výhrady, ale tím jsem ho nezatěžoval. Přichází pro nás malý manager a odvádí nás k lodi, je to asi 5 metrový člun s 150 motorem, nastupujem a vyrážíme z přístavu směr Fihalohi. Člun je docela rychlý, za 15 minut vystupujeme na resortu. Přivítá vás ochranka, pak už čeká recepční, který nabídne dva druhy pobytu, s jídlem nebo bez. My jsme si vybrali s jídlem, bylo to sice o 23USD na osobu dražší, ale máte oběd v restauraci a nealko v průběhu oběda kolik vypijete, dostali jsme náramek a plánek ostrova, platí se při odjezdu. Prvně si chceme prohlídnout ostrov za 10 minut ho máme obejítý dokola, je tady 150 bungalovů, připadá mi to trochu jak v chorvatském kempu. Co vypadá pěkně, jsou bungalovy na pilotech v moři, nevím, jestli jsou všude stejné, ale fotky těchto jsou snad všude. Jinak mě ale překvapuje na několika místech docela nepořádek. Když máme ostrov prohlédnutý usazujem se na pláži na lehátka a vybalujeme si věci na šnorchlování, z našeho mista na pláži je to na reef asi 20 metrů tak se berem věci a vyrážíme do vody. Jsem rád , že jsem si nechal poradit a vyrazil na resort, šnorchlování je zde něco neskutečného, reef se táhne okolo ostrova, a padá asi z metru někam dolu, kam místy ani nedohlédnu. Kolem nádherných korálů si člověk připadá, že plave v akváriu, i Andreu to chytlo tak, ze ji nemohu dostat z vody. Sice jsme tady uz pár dní, poradně jsme se namazali 30 faktorem, ale stejně jsme se spálili, zapomněli jsme si vzít trička a šnorchlovat v nich:-(. Jinak mě resort opravdu neuchvátil, krom nádherných pláží to zas až takový rozdíl oproti Maafushi není (vyjma bungalovů na pilotech). Je zde potápěčské centrum,( ceny má slušné), dále možnosti výletu zhruba stejných jako na našem hotelu, bar, restaurace pro cca 500 až 600 lidí.V restauraci jsme byli na obědě, u vchodu musíte ukázat náramek, dovedou vás ke stolu, kde se o vás stará číšník, který nosí nápoje a odnáší použité nádobí. Oběd je bufet, sprostá salátu, příloh, 3 druhy masa, spíš evropská kuchyň, většina hostů jsou němci. Po obědě jsme se vrátili šnorchlovat, v 17:50 pro nás přijela loď, za 15 minut nás v přístavu čekal malý manager a odnesl nám věci z lodi na hotel. Na ostrově jsme zaplatili 96USD za vstup, 16USD za dvě piva a 100USD za transport. Malý manager ma čas a chce si s náma vykládat, dobře jak chce, začínám tím, ze jsou oproti ostatním hotelům dražší, jak ve by letech, tak v jídle a nakonec i v ubytováni. Začíná jídlem, zeptá se mě jak dlouho trvá, než mi donesou jídlo v Rehendhi, když odpovím, že do 15 minut, hlásí, ze jídlo neni čerstvé, je dopředu udělané a pro to je levnější ;-( to co jsem měl původně za výhodu se nakonec ukázalo jako nevýhoda. Dál se bavíme o cenách výletů, opět mi odpovídá, že je to sice dražší, ale jen na ceníku, je to startovací cena k domluvě. Je pravda, že mi vždy slevil, kdybych byl tvrdší, dostal bych ještě větší slevu, ostatní mají ceny pevné. To stejné je i z hotelem, původní cena za kterou jsem hotel našel byla 1200 €, sleva byla na 280€. Majitel si prý myslí, že se takhle dělá obchod, mě to připadá trochu divný. Snažím se mu vysvětlit, že bude rozumnější napsat ceny které budou zajimavé aby sem dostal lidi. Malý manager i číšník, který to slyšel vypadali, že to chápou, ale nevím jestli s tím něco udělají. Když už jsme tady, tak si dáváme večeři, Andrea chobotnici a já rýži s mořskými plody, vodu a kolu platíme 18USD. Asi jsou spokojeni, ze jsme tady jedli, tak nám nabízí na zítra výlet na Biyadhoo, za 20USD na osobu ( původně 80) , takže to bereme, hned mu platím a jdem se pomalu chystat, ráno v 9 vyrážíme. Den osmý 30.10.2013 Něco se stalo, na snídani jsme dostali místo ryby, fazole na cibulce . Jediné co trochu připomíná místní architekturu je restaurace, která je dnes pro hosty zavřená ( jak nás upozornil recepční, když jsem zaplatil 30USD na osobu a zeptal se kde se najíme) napít se naštěstí můžeme v baru, cocobar na pláži je taky zavřený;-( , z prostřed ostrova je slyšet stavební stroje, prý ho přestavují, je už dost starý, přesto je zde hostů docela dost, hlavně Japonců, ale potkali jsme i český pár s dítětem. Mě ta zkušenost stála 30USD, ale kdybych zaplatil co platí ti lidé tady za takové ubytování a ještě poslouchal celý den stavební stroje a koukal na vězně, tak nevím. Jinak je zde Divecentrum, ceny trochu lepší než v Maafushi, ale je to tím, ze mají daleko blíž na lokality, pak centrum vodních sportů, to má ceny lepší než všechny centra v Maafushi a to nevím čím to je. Jdeme raději šnorchlovat, z našeho mista na pláži to máme na reef 40 metrů. Reef podobný jako včera, opět horší viditelnost, a dnes i vlny. Protože nemáme na ostrově co dělat tak šnorchlujeme skoro celý den, ryby, které jsou nakreslené v plánu zde ale nejsou, krom docela velkých murén žádná zvláštnost. Místo oběda jdem do baru na pivo, za dvě Corony platím 11USD, protivný číšník mi na 20 vrací 7 asi si vzal tringelt sám, účet nedostávám, nechávám to být nechce se mi s ním hádat. Jdeme znovu na reef a bomba, tam kde vůbec neměla být potkáváme nádhernou karetu, ma tak 70 cm. Skoro půl hodiny si s ní hraji, fotím ji, natáčím, prostě něco neskutečného, akorát Andrea k ní má respekt tak se nechce moc přiblížit. Aspoň něco co nám vylepšilo zážitek z Biyadhoo. V 18:00 opouštíme ostrov a vracíme se na poslední noc na Maafushi. Zde si dáváme na hotelu večeři Andrea Fisch kebab ( rybí špíz) a já Malediven speciál . Opět to u mě nebyla dobrá volba, zase jsem dostal rybu v polévce, zase to pálilo tak, ze mě vyhrkly slzy do očí ;-( . Nicméně rybu jsem snědl, byla dobrá. S jedním pivem, colou a vodou jsme zaplatili 26USD a jdem spát, ráno musíme být 7:15 na trajektu, stěhujeme se na Hulhumale. Den devátý 31.10.2013 Vstáváme v 6 abychom se stačili nasnídat a pak trajekt. Už nás čeká číšník i malý manager, snášejí nám kufry z pokoje a nakládají na místní kárku se kterou se převáží všechno. Po snídani s námi k trajektu jde malý manager, domlouvám s ním ještě, zda by byl schopen udělat něco s cenou hotelu a všeho ostatního, když bych mu někoho poslal. Slíbil mi, že mi pošle mail s minimální cenou za pokoj a pokusí se pro čechy upravit i ceny jídla a výletů, tak uvidíme. Rozloučíme se s ním i Maafushi a vyrážíme směr Hulhumale. Protože v pátek nejede trajekt a sobotu v 09:15 odlétáme, musíme se na dnešek a zítřek někam přestěhovat, vybrali jsme přes Agoda hotel Fuanna Inn, za dvě noci se snídani 122USD. Hulhumale jsme vybrali záměrně, je to stejný ostrov jako letiště, takže nebude problém se na 7:15 ráno na letiště dostat. V 09:10 vystupujeme z trajektu na Villingii ferry terminal v Malé, z kterého musíme přejet do severního přístavu, odkud jezdi ferry na letiště a Hulhumale. Bereme si taxi, tentokrát si řekne 5USD a po 15 minutách šílené jízdy nás vysazuje u stanoviště trajektů. Je to asi o 100 metrů dál než jsme původně dopluli z letiště. Pozor na letiště se jezdí ze stejného místa kam přijedete, u chodníku stojí malá budka, kde prodávají lístky! My ale jedeme na Hulhumale Ferry terminal, odkud máme do hotelu blíž. Kupujeme si lístek, pro oba stoji 1USD nastupujeme na trajekt, který jezdi každých 15 minut, od 5 ráno do 02:30 a za půl hodiny jsme na ostrově. Taxi mě nechce vzít, pry má málo mista na kufry, autobus odjel, tak se vydáváme do hotelu pěšky, je to kousek. V hotelu jsme v 10, chci si zde aspoň nechat kufry a později se ubytovat, ale ubytují nás hned tak super. Pokoj je ve druhém patře, hotel bez výtahu, nosič má s našimi kufry co dělat, dávám mu 2USD, hned vypadá spokojenější. Je pod mrakem, tak se domlouváme, ze toho využijeme k prohlídce Malé ať už máme klid. Vyrážíme procházkou zpátky na trajekt a prejíždíme do Malé. Chceme si prohlédnout prezidentský palác, národní museum a ještě nejaké další památky. Od vystoupením trajektu zjišťuji, že chodec to tady nemá lehké, mimo aut je tady takové množství skútru, (tolik jich neni dohromady snad v celé Evropě )a všichni někam spěchají. Bavíme se s Andreou, ze by jsme si někde dali kávu, slyší nás nejaký domorodec a ptá se jestli hledáme okavárnu. Říkám, že ano a spíš něco kde se i najíme. Pojďte za mnou říká a vede nás do uliček, začínám mít trochu obavy, ale nakonec nás dovede do jídelny v patře, kde sedí jen místní a koukají na nás jak na zjevení. Je to samoobsluha, tak jdeme k vitríně a vybíráme si. Ja si nakládám rybu, placku, rýži, čerstvý džus, nejaké masové šatečky a palačinky s věnečkem. Andrea si dává podobně, akorát místo steaku ma něco jako guláš s kusy tuňáka. Platím i za toho co nás sem dovedl, všechno dohromady stojí 8USD. Nechtěl jsem nic říkat, divím se, že tady Andrea se svou úzkostí aby něco nedostala v klidu jí, mezi místními v jejich jídelně. Jo nemůže určitě nic dostat, protože jediné co nepálí je džus;-) Poděkujeme společníkovi a rozloučíme se s ním, pokračujeme na druhou stranu. Když si prohlížíme potápěčský obchod, osloví nás další maledivan, odkud jsme a jestli chceme něco koupit, ze nám dá slevu. Kupovat nic nechceme, poděkujem a říkám, že se jdeme podívat na památky, v ten okamžik máme průvodce. Chodí s náma po Malé, ukazuje památky a k tomu nám popisuje historii Malediv. Z jedné strany se mi to líbí, ale ten člověk je trochu neodbytný, už se nám nechce chodit, tak mu dávám 1USD a poděkuji, že už jede trajekt a my musíme na letiště. Ještě chce ať s ním zajdeme do jeho obchodu, že nám udělá cenu. Po cestě, když mu řeknu, že jsem divemaster, mi nabízí práci v potápěčském centru za 3000USD měsíčně, něco je divně. To zjistíme v jeho údajném obchodě, je to vedle potapěciho obchodu a jsou to suvenýry, sice se tváři jako majitel, ale nikdo z prodavačů ho nezná, možna si myslí, že nakoupíme a on pak z nich vyrazí procenta, raději v nestřeženém okamžiku mizíme. Máme toho dost suneme se přes rybí trh a přístav (obojí stojí za to vidět) k trajektu a jedeme na hotel.V Hulhumale nestojí žádné taxi, pěšky se nám nechce, tak zkusíme dvě zastávky klimatizovaným autobusem, cesta stojí 3 rupie na jednoho. Den desátý 01.11.2013 Vstáváme v 06:30, ne že by se nám chtělo, ale zjišťujeme, že jsme opravdu v tranzitním hotelu a někteří z hostům odlétají brzo ráno a tím jak mlátí dveřmi a řvou po sobě na chodbách nás budí ;-( . Doteď jsem si myslel, že nejhlučnejší jsou Němci, ale to co předvádí Japonci, to nemá obdoby. Když už jsme tak brzo vzhůru jdeme snídat pak vyrážíme na poslední den na pláž, kterou máme 15 metrů od hotelu. Protože je pátek, tak je zde i docela dost místních, je zajimavé pozorovat, jak se muslimské ženy koupou celé oblečené. Andrea se koupe v tričku a pareu, na pláži je několik nápisů veřejná pláž zákaz bikin. Pláž, asi pro to, že je veřejná je plná prázdných lahví a ostatních zbytků po místních. Trochu je nechápu, jestliže je z 92% HDP tvořeno turistickým ruchem, měli by si ho považovat a pokusit se aspoň udržovat čistou pláž. Stejně tak to je i na ostatních ostrovech, zřejmě vyrostla nová generace, která nemá žádný vztah k přírodě a na plastové láhve a ostatní nepořádek zde pojdou. Co jsem si všímal, tak láhev od pití odnese turista, místní ji nechá na pláži, nebo hodí do vody;-( . Co mě zarazilo dál, kromě prezidentského paláce jsem zde neviděl jediný solarní panel. Na to kolik je zde slunečních dní a, že na každém hotelu na každém pokoji běží klima, tak si myslím, že by to pro každý hotel bylo docela levnejší, než vyrábět elektřinu naftovou centrálou. Jinak tak jak všude tak i zde na hotelu je nabídka výletů na jednotlivé resorty, šnorchlovaní s mantami atd. Ceny mi připadají malinko menší, ale asi to bude vzdáleností na lokality. Přímo na pláži je půjčovna skútrů, surfů a všeho vodního, na ceny jsem se neptal, vyvěšené nikde nebyly. Na oběd jdeme do hotelu vedle nás, v našem se nevaří. Dáváme si oblíbené, nudle s dary moře, po dlouhé době opravdové espreso lavazza, čerstvý džus z limetek platíme 16USD. Ještě se na chvíli vracíme na pláž, naposled se vykoupem a jdeme se pomalu balit. Večer jdeme s recepčním domluvit odvoz na ráno na letiště. Hotelové auto stojí 36USD, to mi připadá trochu dost, říkám, že chci objednat taxi, to ale není možné, taxi údajně na letiště nesmí, pouze hotelové auta nebo autobus. 36USD mi připadá docela dost, asi využívají zákazu taxi, naštěstí nám stojí autobus kosek od hotelu a jízdní rád nám vyhoví je, pojedeme autobusem. Jdeme se ještě podivat, kde je přesně zastávka abychom ji zbytečně ráno nehledali. Dobře jsme udělali, po chvíli hledání jsme se museli zeptat, zastávka není nikde označená, autobus zastavuje přímo v křižovatce! Hledáme něco, kde se dá navečeřet, ale Andrej se nic nelíbí, tak jdem do hotelu, kde jsme byli na obědě. Den jedenáctý 02.11.2013 Vstáváme v 5:30 ;-( , v 6 je snídaně, nejpozději v 6:40 musíme z hotelu, aby jsme chytili autobus na letiště. Všechno v pohode stíháme, v 6:50 sedíme v autobuse, platím za každého 1USD a míříme na letiště. Po cestě jsem pochopil, proč na letiště nesmí taxi, projíždíte skoro přes plochu, jsou zde asi 3 kontroly, krom autobusů a aut s povolením nikoho nepustí. Za 10 minut jsme na letišti, jdem k přepážce odevzdat zavazadla a vyzvednout palubní lístky. Podařilo se nám udělat checkin přes počítač na recepci, máme vybrané i sedadla u okna . Po 40 minutách nastupujeme, vylétáme asi s hodinovým zpožděním( ještě, že mám ve Frankfurtu pozdější let, u prvního bylo jen 45 minut rozdilu, to bych asi nestihl). Letíme A330-200, letadlo ale už něco pamatuje, sice je čisté ale podle obrazovek nic moc. Servis opět perfektní, hned po jídle si opět dávám výborné víno, aspoň cesta rychleji uteče. Nevím proč, ale letušky si mě oblíbily, pokaždé když jdou okolo mě donesou nové víno, nevím jak to dopadne do Frankfurtu je daleko a když odmítám stejně mi nalejí ;-( . Tak jsme to přežil, ve Frankfurtu jsme sedli 18:45, trochu jsem se zdržel u zavazadel, utrhli mi ucho na tašce a poškodili rukojeť, prý se to nedá reklamovat, budu muset napsat přímo na Srilankan. Teď už se jen hodina letu do Vídně a pak hodina domů. Závěrem Děkuji cestujlevne.com za upozornění na letenky, sám bych je asi nenašel, jen tak dál kluci. Maafushi byla dle mého názoru dobrá volba + Poloha, kousek od letiště veřejným trajektem Cena hotelu Mohu si vybrat z 10 restaurací kde se najím Mohu vyjet na výlet na kterýkoliv resort, popřípadě potápět, nebo jiné aktivity - Malé pláže Možná malinko větší ruch než na resortech Celkově jsme se s Andreou shodli, že na resortu by se nám asi nelíbilo, asi by jsme se tam nudili, za méně peněz jsme toho prožili a viděli daleko víc. Jak někdo podotknul v diskuzi, Maafushi podle google maps sice nejsou ty bílé krásné pláže, ale jak jsme my viděli resorty, tak krom vil na moři ( za 700€ na den) nebylo ubytování o nic lepší, dokonce mi připadlo horší, a raději budu každý den vyjíždět na jinou bílou pláž. Jinak Maledivy stojí za podívaní, ale příště bych to asi řešil 5 až 7 dní Malediv a 5 dní na Srílance. Je to ale jen můj názor, osobně mám raději trochu jinou dovolenou, ležení na pláži mi nic neříká, raděj bych to kombinoval s jinou aktivitou. .

Zdravim CL, spisal som nejake poznatky do dalsieho cestopisu, tentokrat tradicne z Vychodu - trasa Vieden-Boryspol-Kisinev-Tiraspol-Bendery-Odessa-Kyjev a Budapest  .

Uz dlhsie som sa pohraval s myslienkou napisat nejaky report z dovolenky, no a myslienka sa stala realitou a tak som na skusku  .

Ahoj! Rádi bychom se s vámi podělili o naše zážitky, záběry i postřehy a užitečné informace z našeho 4-měsíčního cestování po JV Asii. Navštívili jsme 7 filipínských ostrovů, jižní Vietnam, Thajsko a Singapur; jezdili jsme na motorce, baťůžkařili jsme, kitovali jsme ve 4 top destinacích, surfovali jsme a dokonce jsme se snažili i na dálku pracovat  .

Kdyby byl dneska rok 2013, tak zitra bych se znovu vydal na (zatim) nejlepsi roadtrip v zivote - 30 dnu v aute po zapade USA a ja se po dvou letech dokopavam vlozit sem cestopis, i kdyz bohuzel neni uplne hotovy (pridavani fotek do uz napsanych textu a sepsani poslednich par dnu). Ale ty nejlepsi clanky (viz nize) hotove jsou  .

Ahoj lidi, včera jsme s přítelkyní založili nový cestovní blog a sice na něm zatím nemáme moc náplně, budeme jej postupně doplňovat, i zpětně, o články z našich cest. Jako první jsem přidal zajímavý výlet do Černobylu a Pripjati z loňského léta pojatý formou fotoreportu. V dohledné době by pak mohly následovat další články – o Mauriciu, Roatánu, Gruzii s jednodenním výletem do Arménie a Špicberkách (květen 2014). Budeme rádi, pokud se stanete fanoušky naší facebookové stránky, kde budeme nové články zveřejňovat. Facebooková stránka k blogu ZDE. Odkaz přímo na fotoreport z Černobylu a Pripjati ZDE. Budeme samozřejmě rádi za jakoukoli zpětnou vazbu, i kritickou, a pokud se vám blog bude líbit, klidně doporučte/sdílejte dál.  .

Zdravím cestovatelé, kdo by měl zájem, tak máme účet na FB: https://www.facebook.com/StayBejk/ kam jsme dávali nějaké postřehy a zážitky během cesty. Zde je také odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=5n3M8qBUq5g které je zatím jako trailer, jelikož se na filmu pracuje Během 14 dní jsme stihli 2 zrušené lety s Peagasusem a to znamenalo stopování do Vídně, přespání v Istanbulu na hotelu s allinclusive zdarma. Vylézt do 3200m v Kazbegi, stopovat z Kazbegi do Mskhety, vypít 4 litra vína u bábušky v Borjomi s Izraelkou, Francouzskou, Němcem a Italem, stopnout si Kamaz na malém Kavkaze, málem se posrat strachy z medvěda, kempovat uprostřed lesa, projet celé Turecko stopem až do Istanbulu během 24hodin, stopovat ve 2 ráno uprostřed Istanbulu, probudit se u Plovdivu mezi ovcema, mít v kapse jen 10dolarů od Tureckých hranic a za to cestovat další 4 dny no a spousty dalšího  .

Ahojte, pokud má někdo zájem, tak jsem dal na internet ke zhlédnutí naše sestříhané video z 14. denního tripu po Langkawi (Dejvovo oblíbené), Ko Lipe a Kuala Lumpur.  .

Dva vidláci v Rusku Dnes je prvního června. 1. 6. 2006 tedy přesně před deseti lety byl pro mě zvláštní den. Byla to doba vysokoškolských studií, kdy jsem byl ještě mladý a krásný a měl život před sebou. Sháněl jsem tehdy praxi v zahraničí. V květnu mě na školní nástěnce zaujala nabídka na dvouměsíční stáž v Českém domě v Moskvě, konkrétně na pozici číšník v restauraci. Stačilo zajít za osobou, která to měla na starost a stáž byla moje. Navíc ubytování, letenku a pojištění hradila VŠH. Po vyřízení víza a pojištění jsem mohl začátkem června letět do Ruska. Tehdy jsem toho moc nacestovaného neměl a právě Moskva pro mě byla takový mezník a nyní mám tedy takové malé výročí. Toulám se po světě i doma přesně deset let. Byl jsem tehdy takové dítko, které vyrazilo do světa. Dětská naivita se mi mohla stát trochu osudnou hned první den, kdy jsem se šel projít na Rudé náměstí. Jaksi jsem pozapomněl pas v bytě, který jsem dostal. Kdyby mě oslovil nějaký policista, abych mu ho ukázal, asi bych na něj zíral jak tele. Zíral bych zřejmě i ve vazbě, kam by mě mohli také strčit. Následující den mi to provozní zdůraznil - bez pasu nikam. Nicméně jsem se poučil a pas měl pak sebou. Bezpasový „adrenalin“ jsem pak zažil ještě jednou, když jsem měl pod čepicí a v 5 ráno šel pěšky z diskotéky, kde jsme slavili narozeniny jednoho kolegy. Musel bych mít velkou smůlu ale i benga snad musí spát. Nicméně to dítko, které tehdy vyrazilo do velkého světa bylo zvídavé a učilo se ze slovníku i na ulici číst azbuku aby mohlo používat důležitý dopravní prostředek tedy metro. Po toho kdo je v Moskvě prvně je možná systém přestupních stanic trochu zmatený ale právě základy azbuky jej dokážou ulehčit, jelikož v latince jsou jen plánky metra ve vagonech. Pracoval jsem tehdy od pondělí do pátku. Víkendy byly volné a já byl pořád v pohybu, pořád na ulici. Bavilo mě pozorovat ty kontrasty luxusu versus všudypřítomné chudoby a životní nejistoty. Postupně jsem se dostal za hranice města. Nejdál jsem dojel od Moskvy asi 100 kilometrů na sever. Po návratu jsem se přihlásil na kurs, abych doplnil základy ruštiny. Tam jsem narazil na nabídku měsíčního kursu v Moskvě. Sice už jsem si to musel zaplatit, nicméně to bylo pořád za dobrou cenu. Jelikož jsem nestihl vidět vše, neváhal jsem, přihlásil jsem se a 1. 9. 2008 jsem přistál po dvou letech opět v Moskvě. Podruhé to už bylo samozřejmě něco jiného. Nebyl problém si objednat pivo nebo pizzu v restauraci, najít exkurzi na školní nástěnce nebo se zeptat na cestu. Už jsem nemusel makat a měl tak neskutečnou volnost. Navštěvoval jsem muzea, pravoslavné kostely, galerie nebo jsem se jen tak poflakoval na ulici. Dostal jsem se k břehům řeky Volhy asi 200 km za Moskvu. Kdybych mohl, dostanu se i na Sibiř. Někdy v únoru jsem se rozhodl, že zavzpomínám na ty bezstarostné časy a do Moskvy se vydám již potřetí. Michal také souhlasil a tak jsme začali vyřizovat víza a zamluvili hotel na hlavní moskevské tepně Tverské ulici. 15. 4. 2016 - skoro deset let po první cestě - jsme přistáli na letišti Šeremetyevo. Již v únoru se mi shodou náhod po dlouhé době ozval kamarád a spolužák Timur z jedné lavice na vysoké škole. Ten na nás měl čekat na letišti. Nakonec to bylo trochu komplikovanější a naháněli jsme se asi dvacet minut. Terminál F má totiž dvě patra a já nevěděl, kde přesně čeká. Jeli jsme s ním pak do hotelu Hermes na Tverské. Jak jsme později zjistili, hotel to úplně nebyl - spíše bytový apartmán. Ale to nevadilo, hlavně že tam bylo teplo a postel. Měli jsme trochu hlad a žízeň a tak jsme se vydali do nedalekého nočního podniku s názvem „Beverly Hills“. Jak již název napovídá, jedná se o podnik v americkém stylu padesátých let. Poté jsme se vydali na Rudé náměstí. Nic moc z toho nebylo, neboť Rudé náměstí je večer zavřené a do toho se na Moskvu spustil déšť. Ani ráno se počasí neumoudřilo a chvílemi padal sníh s deštěm. Museli jsme nasadit těžký kalibr - to značí teplé bundy, čepice a spodní kalhoty. Jeli jsme metrem na VDNX, což je moskevské výstaviště, kde se konají všemožné akce. Kromě toho je tam i muzeum kosmonautiky, kam jsme se šli podívat. Bylo to zajímavé a řada exponátů byly skutečné prostředky z dob dobývání kosmu. Konkrétně šlo o přistávací moduly, skafandry nebo počítače. Poté jsme zamířili do Tretyakovské galerie. Unikátní sbírku obrazů domácích i zahraničních autorů jsem tímto spatřil již podruhé a znovu mě fascinovala. Jelikož venkovní počasí nebylo nic moc, mohli jsme jezdit metrem a obdivovat nádherné a pompézní interiéry některých stanic metra. Ten den byla zima a já jsem se musel zahřát vodkou. Vzal jsem půllitrovku ukrajinské Khortytsy. Byla super a dokonale zahřála. Během toho prvního dne jsem také pochopitelně porovnával, co se změnilo. Samozřejmě ceny všeho šly nahoru. Půllitrovka vodky již nestála sto rublů ale dvojnásobek. Bylo vidět, že Rusko zažívá horší časy. Když jsem odjížděl naposled tak byla hodnota 1 euro = 35 rublu. Nyní směnárenské tabule ukazovaly 1 euro = 76 rublu. Ačkoliv šly ceny nahoru, my jsme na tom trochu vydělali. Rubly jsme si koupili už v Praze za dobrou cenu. Další novinkou pro mě bylo, že jsem si nemusel přetáčet hodiny o dvě hodiny, ale stačilo o hodinu. Byl zrušen letní čas. Večer jsme měli sraz s Timurem v českém domě, kam jsem ho pozval na večeři. Do českého domu může cizinec pouze v doprovodu českého nebo slovenského občana. Dali jsme si večeři a pár piv. Mají tam Plzeň nebo černého Kozla. Poté jsme se přesunuli do baru, který je umístěn hned vedle restaurace. Dali jsme si tam pár vodek značky Stoličnaya a šli hledat další lokál. Jelikož už uplynulo 7 let, v restauraci už nikdo, koho jsem znal, nepracoval. Při pohledu na „můj byt“ hned naproti českému domu mě přepadla zvláštní nostalgie. Šli jsme Tverskou ulicí a hledali nějaký podnik. Byla sobota a vše bylo plné. Nakonec jsme zapadli do „našeho“ Beverly hills, kde jsme šli nejdříve nahoru na pivo a pak dolů do hudebního klubu. Bylo tam spousta mladých lidí a krásných děvčat. Některá byla dost podnapilá a padaly ze schodů jak hrušky. Otravovali nás tam dvě děvčata, která nabízela promo na tequilu. Jenže nikdo z nás si ji nechtěl dát. Byla to obyčejná Jose Cuervo a chtěli za ní 340 rublů, což je asi 120 korun. To se mi zdálo předražené a chtěli jsme spíš pivo. Timur říká, že ruské pivo je „močka“ a měl trochu pravdu. Nebylo nic moc. Servis také za moc nestál skoro nikde. Jestliže si v ČR zakládáme na čepování piva do sklenic k tomu určených, tady se nezřídka stalo, že bylo třeba pivo Baltika ve sklenici od Heinekenu nebo Krombacheru. Dole v klubu jsme zas dostali pivo ve sklenicích, které vypadaly jako na kompot. Jestliže byla sobota chladná a deštivá neděle byla pravý opak. Bylo azuro a teplota asi 15 stupňů na slunci možná ještě více. Chtěli jsme na televizní věž Ostankino, ale měli jsme schůzku s Timurem na Rudém náměstí, takže jsme to museli nechat na příští den. Timur přišel se svou manželkou Nigorou. Timur je původem z Uzbekistánu, ona je Ruska z Kazaně. Prošli jsme se po Rudém náměstí a zamířili na oběd do nákupního centra vedle Moscow City. City je nově zbudované obchodní, finanční a administrativní centrum Moskvy, nachází se tu nejvyšší budovy v Evropě. Má to být symbol a pýcha nového Ruska. I na tenhle projekt ovšem padl stín krize a trochu se opozdil. Nákupní centrum bylo velké a nakonec jsme zvolili pizza řetězec IL Patio. Při své druhé moskevské misi jsem také porovnával v rámci diplomové práci právě gastronomické řetězce ve městě. Dodnes o nich mám přehled, takže vím, co kdo nabízí. Řada z nich přestála krizi, byť si myslím, že některé pobočky zejména ty nejvíce ztrátové zavřely. Dali jsme si pizzu nebo těstoviny a já ochutnal speciální višňové pivo a na závěr pár vodek. Byl to příjemně strávené odpoledne a pak přišel čas se s Timurem rozloučit. Dal mi kaviár a vodku na cestu. Rád jsem ho po letech viděl a on mi slíbil, že přijede zas do Čech. My jsme s Michalem pokračovali na 239 vysokou věž Imperia, jež je součástí mezinárodního obchodního centra. Bylo krásné jasné odpoledne a výhled byl dokonalý. Před deseti lety jsem viděl City rozestavěné a teď jsem stál nahoře. Poté jsme zamířily na Vrabčí hory, což je vyvýšené místo u stadionu Lužniky, kde je Moskva také jak na dlani. Cestou tam jsme se stavili v Parku Pobedy neboli vítězný park. Jeho součástí je i muzeum 2. světové války. Pamatuji se, že na mě kdysi udělal dojem mramorový sál hrdinů vyznamenaných během války. Následující den šel Michal navštívit Kreml, zatímco já hledal nějaký obchod s muzikou. Jestliže jsem kdysi vyšel na ulici, zamířil k nejbližšímu stánku a mohl se přehrabovat v hromadách pirátských DVD, tak dnes jsem obchod našel po téměř třech dnech. Vše prostě zmizelo, stánky se vším možným a směnárny, které byly v každém podchodu, jsou už minulostí. Nakonec jsem ale přeci jen něco málo sehnal. Zajímal mě ruský rock a pop a raritní koncerty klasických kapel jako Queen, Black Sabbath nebo Beatles. Právě dvdéček skupiny Queen mám z Ruska nejvíc. Když už jsem u kultury, zajímavá je také ulice a čtvrť literátů a umělců Arbat. Bydlel zde Puškin a v době perestrojky se zde scházeli hipíci, pankáči a pouliční muzikanti. Podobně jako je v Praze zeď Johna Lennona tady je zeď Vitora Tsoye – zesnulého lídra vynikající kapely Kino. Kolem zdi se ale motala nějaká pochybná podnapilá individua tak jsme rychle vyfotili a raději šli. Co mě vždy bavilo, byla noční Moskva. Večer nebo v noci zářila pestrými barvami. Všemožné blikačky kasín, neony mnohdy až kýčovité mě častokrát tak pohltily, že jsem ztratil pojem o čase. Jednou se mi stalo, že jsem na kolej přišel málem pozdě. My jsme se také vydali do nočních ulic. Náš oblíbený podnik kdekoliv na světě je řetězec Hooters. Nachází se i v Moskvě, ačkoliv mimo USA je teď tendence zavírat některé podniky. Vím, že super podnik Hooters na Gran Canarii, který jsem tam navštěvoval již zavřeli. Naopak jsem nevěděl, protože jsem mimo Prahu, že otevřeli druhý podnik v Havelské. Moskevský podnik je v téměř centru a nabízí tu všeobecnou klasiku jako kuřecí krídla, burgery nebo tortili. Navíc má slušnou nabídku piv. Na pípě je asi deset druhů jak místních tak amerických značek. Rovněž děvčata stála za pohled. Při cestě zpět jsme se stavili ve známém podniku Propaganda, který spíš připomíná studentskou kavárnu. Nikdo nemá uniformu a atmosféra je uvolněná a ceny příznivé. Michal milovník střešních vyhlídek a barů navrhl, ať jdeme na šlaftruňk do luxusního hotelu Ritz-Carlton, kde se nachází sky bar. Vzpomínám, že jsem kdysi před tímto hotelem „potkal“ kytaristu Queenů Briana Maye. Teď jsem si šel jak pán dovnitř. Hezká a anglicky hovořící hosteska nás usadila ke stolu kousek od baru. Terasa byla otevřená, ale nepouštěli tam každého, byla asi jen pro vyvolené. Ale jít tam a udělat pár fotek se dalo. Byl odtud pěkný výhled na nádherně osvícený Kreml. Když už jsme u těch vyhlídek tak jsme ještě udělali exkurzi na televizní věž Ostankino. Když byl slunečný den, tak jsme to nestihli a tak jsme šli, i když bylo trochu zataženo. Exkurze jsou každou hodinu a domluvili jsme se s Michalem, že půjdeme v jednu. On šel předtím ještě do Kremlu a já na poštu. Jenže jsem špatně odhadl vzdálenosti a měl skluz. Když jsem vystoupil u výstaviště, byla věž ještě daleko. „Kurva co budu dělat do prdele, to nestihnu“, říkal jsem si a poté narazil na chlápka, který mi řekl, že je taxikář. Taxikář to ale nebyl, neměl uniformu ani označené auto. Tak jsem řekl „skolko k bašni“ a ukázal na Ostankino. Řekl 300 rublů, já řekl 200. Tlačil mě čas a nakonec jsem souhlasil za 250 což je kolem 100 Kč. Normálně bych samozřejmě k nikomu cizímu nevlez, ale nebylo zbití. Když zastavil ještě nějakému chlápkovi, tak jsem si pomyslel, že je se mnou konec. „Amerikaňěc“? se mě řidič zeptal, „nět češskij“ jsem mu odpověděl, on mi pak řekl „charošije pivo“ já mu jen přikývnul a ukázal že chci aby zabočil doleva. Naštěstí to tak udělal, dal jsem mu 250 babek a vystoupil před vchodem do komplexu. Dostat se na věž ale také nebyl žádný med. Nejdříve vstupní kontrola přes rám pak ukázat pas a poté další kontrola přes detektory. Stejné jak na letišti. Rychlovýtah nás pak odvezl do výšky 337 metrů, kde byla také otočná restaurace a Michal si mohl dát nejvýše položené pivo v životě. Za ten spěch a procedury to ovšem stálo. Bylo vidět vše. Kreml, všech sedm sester (Stalinovy mrakodrapy), parky nebo věčně ucpané silnice. Pobyt v Moskvě jsme se rozhodli zakončit stylově v dalším sky baru. Tentokrát jsme vybrali pětihvězdičkový Swissôtel Krasnye Holmy patřící do skupiny Swissôtel Hotels and Resorts. Hotel je vysoký 165 metrů a je vidět z Rudého náměstí. Ani zde nechyběla krásná anglicky hovořící hosteska. Stůl pro dva neměla a tak nám nabídla místo přímo u zdroje tedy na baru. Vyhlídka na noční bombasticky osvětlenou Moskvu byla opět úžasná. Michal si poručil pivo a já luxusní vodku Russkij Standard Imperia. Poté jsem si ještě dal vodku Kauffman, což je další prémiová vodka. Panák stál asi 250 Kč. Oboje lahvinky mám vlastně také ukryté na tajném místě, kde odpočívají již sedm let holky moje. Na spláchnutí jsme si dali ještě při cestě do hotelu ve stylové německé pivnici Paulaner dvě pšeničná piva. Děvčata zde obsluhovala v tradičních bavorských krojích. Zde bylo vše, jak má být včetně piva v originálních sklenicích. Pobyt v Moskvě se bohužel chýlil ke konci. Dalo se toho objevovat ještě spousta, ale my museli do Petrohradu. Jestliže je Praha moje matka, tak Moskva je taková moje teta. Rád jí vždy navštívím, zavzpomínám a řekne mi něco nového. Když někteří známí zjistili, že jedeme do Moskvy, tak pronesli něco ve smyslu „co táám“. „No nic, bavit se“, teď odpovídám. Kdybych měl řešit pořád nějakou politiku nebo jestli je někdo takovej nebo makovej, seděl bych dnes doma na prdeli čuměl do blba nebo v hospodě pil sice levný pivo ale to by bylo asi tak všechno. Teď vím, že kdybych do Moskvy nejel, přišel bych o neskutečnou prdel a dobrodružství. Do Petrohradu jsme letěli z moskevského letiště Domodědovo, které je vzdáleno asi 45 km na jih. Let společností S7 trval jen něco přes hodinu. Cestou z letiště Pulkovo jsme jeli kolem závodu na výrobu vodky Russkij Standard, která má sídlo právě zde. Ubytování jsme měli v hostelu v centru. Jeli jsme tedy na Něvský prospekt, což je takový střed města a nejznámější ulice v Petrohradu. Ačkoliv byl hostel levný, měl dobrou polohu kousek od Ermitazhe. Zde jsme opět museli vytáhnout teplejší oblečení. Bylo zde chladněji než v Moskvě. Jeden z faktorů je i zřejmě blízkost Baltu. Šli jsme se projít kolem Ermitazhe, dále přes most k pevnosti Petra a Pavla. A zpět jsme to vzali přes chrám Vzkříšení Ježíše Krista. Zatímco v Praze nebo Moskvě byla tma po sedmé, zde bylo v půl deváté ještě vidět. Bílé noci v létě musí být zajímavé. Příští den bylo naším cílem město Puškin, jehož součástí je i sídlo carů neboli Carské selo, zapsané v seznamu UNESCO. Jeho součástí je i proslulá Jantarová komnata po válce nově zrekonstruována. Další známé a honosné carské sídlo je Petergrof, ležící u břehu Baltského moře. Rovněž zapsáno v UNESCU a také během války poničeno a rozkradeno. Z Petergrofu jsme se pak vydali přes město Lomonosov, dále přes mostem a Finský záliv na ostrov Kotlin do města Kronstadt. Toto město je důležitým přístavem pro Ruské baltské flotily. Cesta byla docela náročná a my pak zapadli do jedné pizzerie. Zde byla kromě piva Primátor i super šikovná servírka, kterou bych za kolegyni bral. Kromě výletů jsme v pátek samozřejmě šli „zakalit“ do místních barů a restaurací. Výběr byl velký a my po jídle v sovětské retro putice šli do baru, kde se čepovalo vynikající belgické pivo. Do toho pár panáků vodky a ráno bylo trochu ouvej. Restaurace také nabízejí jako u nás polední menu. Říká se tomu „bussines lunch“ a někdy si musí host vybrat minimálně tři položky. To je třeba polévka, hlavní chod a salát. Zajímavý nealkoholicky nápoj, který mi chutná je „kvas“. Chutná jako coca-cola s chlebem. Další ruská klasika je „mors“ neboli šťáva z brusinek. Michal také kromě pizzy ochutnal nebo jsem mu doporučil nějakou ruskou specialitu. Jednou jsem mu rozmluvil Burger King, protože jsem zdáli spatřil nápis „Teremok“. Kurva to znám, to je řetězec ruských specialit, jsem si řekl. Pojď tam ty vole jsem mu řekl. A nemýlil jsem, se měli tam vynikající bliny, což jsou slané palačinky plněné vším možným. Já měl nejraději ty se sýrem a šunkou. Michal se také oblizoval a měli tam i jeho milované pivo. Poslední den jsme měli individuální. Michal ztratil migrační kartu a šel to nějak zkusit vyřídit, ale moc nepochodil, tak jsme nevěděli, jak moc to bude vadit. Na internetových diskuzích někdo psal, že je to v pohodě, někdo že se platí pokuta. Já šel do Ermitazhe. Bylo tam mnoho exponátů. Celé by to zabralo tak den projít. Já tam byl něco přes dvě hodiny. Musel jsem také něco koupit domů. Již je to taková tradice, že vše nakupuji ve francouzském řetězci hypermarketů Auchan, který má v Rusku velký výběr a nejlepší ceny. Jako je u nás pro důchodce nejvýhodnější Kaufland, zde je to právě tento řetězec. Nákup není možno obejít bez vodky. Vzal jsem luxusní Belugu a k tomu arménské brandy. Další věcí, bez které se nevracím, je kaviár. Sice jen ten červený, ale s chlebem a máslem je skvělý. Zrovna teď jsem dojedl také poslední čokoládu, která byla prostě vynikající. Vzal jsem jich asi 20 kusů. Něco jsem rozdal, něco jsem si nechal. Ráno před odletem jsme raději vyrazili dříve, kvůli Michalově migrační kartě. Jenže se nic hrozného nestalo. Úřednice mu dala prostě vyplnit kartu novou. To byl důkaz, že tomu již není jak dříve. Jeden pilot ČSA ve své knize vzpomínal, že největší buzerace byla na letištích v USA a Sovětském Svazu. V obou zemích jsem na letištích tranzitoval nebo vystupoval a žádný problém neměl. Největší buzeraci jsem asi zažil v Amsterodamu, kde chtěli vidět téměř všechno. Můj třetí pobyt v Rusku splnil veškerá očekávání a maximálně se povedl. Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=DUqasPAW5Dg .

O své cestě napříč Vietnamem jsem se rozepsal tady: http://jakub.in/vietnam .

Dva vidláci a holka jako lusk v jihovýchodní Asii. Přišel podzim roku 2015 a já s Michalem jsme tradičně jako každý rok chtěli za dobrodružstvím do světa. Po jižní Americe jsme zamířili do jihovýchodní Asie. Trasa byla jasná. Dostat se ze Singapuru do Bangkoku. Tentokrát jsme vzali mojí kolegyni Elišku. Koupili jsme v předstihu letenky za super cenu kolem 14 tisíc. A tak jsme začátkem listopadu vyrazili všichni tři přes Londýn s British Airways do Singapuru. V Londýně nás čekal král nebes obří Airbus 380. Stroj je to opravdu impozantní. Let trval kolem 12ti hodin a proběhl bez výraznějších turbulencí. S British Airways jsme letěli již podruhé a opět nezklamali – skvělé jídlo a pití co hrdlo ráčí – Michal si poručil několik piv a ginů s tonikem. Hned po přistání jsem měl ale drobný problém se zákonem. Chlápci se security chtěli před opuštěním letištního prostoru dát projet rentgenem naše zavazadla. V mém našli něco, co tam být nemůže. Měl jsem tam malý vystřelovací nožík a ten je v Singapuru podobně jako boxery, vrhací nože, hvězdice a další zakázán. A tak jsem čekal asi půlhodiny na policistku, abych pak obdržel můj první policejní protokol. Při dalším incidentu jako je tento by mi pak v Singapuru hrozil soud. Unavení z dlouhé cesty jsme se večer konečně dostali do Chinatownu, kde jsme měli zamluvený hostel. Singapur patří k nejdražším městům na světě. Singapurský dolar má hodnotu asi 17 Kč. Pokoj stál kolem 700 Kč na osobu se snídaní. Snídani ve světe musíme chápat jako prostou, složenou ze základních věcí jako je toastový chleba, máslo a džem. Pro české pivaře to taky ráj není. Pivo stojí zhruba tak 130 kč (8 SGD). V krámě to není o mnoho méně (6,4 SGD). K mání je kromě Heinekenu domácí Tiger, japonské Asahi, nebo thajská Singha. Jídlo je rozmanité a pestré. Kdo má malý hlad muže si dát špízky na špejli (satay), kdo vetší třeba nudle nebo rýži s mořskými plody nebo masem a zeleninou. Cena za hlavní chod se pohybuje kolem 200 Kč. U některých stánků na ulicích je cítit zápach. Jedná se o durian. Silně páchnoucí ovoce. Koupil jsem si balení durianových bonbónů abych zkusil co je to zač. Byla to fakt síla. Chuť něco mezi česnekem, hovnem a hnilobou. Nedivím se, že se s tím nesmí do metra. Já jsem se mezi fanoušky tohoto druhu ovoce nezařadil. Hnilobnou pachuť jsem cítil ještě asi dvě hodiny. V Singapuru je sice velký přístav, nicméně pro ty, kteří si chtějí odpočinout od práce je tu ostrov Sentoza, kde se nachází veřejná pláž. Kousek za městem se také nachází zoo, kde mají i ohrožené pandy. Vedle pand je možné spatřit krokodýli nebo všemožné mořské potvory. Počasí bylo ovlivněno končícím monzunovým obdobím. Z nebe se čas od času snášely proudy vody. Kromě toho je tam vysoká vlhkost vzduchu. Časový posun oproti Praze je + 8 hodin. To způsobilo, že jsme toho první tři dny moc nenaspali. V Singapuru je nejlepší dopravní prostředek metro (MRT). Jeho síť je hustá a není problém se dostat kamkoliv. Je nutné zvolit cílovou stanici a podle toho zaplatit a vzít ticket. Ten se dá pak opakovaně použít a nabít. Metro a vůbec celý Singapur jsou čisté. V ulicích nejsou zácpy, protože na auta je tu speciální taxa (mezinárodní srovnávač cen numbeo.com udává cenu za VW Golf 1.4 ve výši 2,2 miliony Kč!!). Bezdomovci tu nějací jsou, ale není jich mnoho. Singapuřané si zakládají na tom, aby byli dobře oblečeni. Mohou si dovolit ty nejluxusnější světové značky oblečení a bylo to na nich vidět. V centru se nachází také mnoho známých hotelů. Jedním z designově nejzajímavějších je Marina Bay, kde se již ubytovali mnohé globální celebrity. Za 450 Kč lze vyjet na vyhlídkovou plošinu, která sousedí s vyhlášeným bazénem, neubytovaní hosté do něj však přístup nemají. Samotný výhled však stojí za to. Pro milovníky tradic je tu známý hotel v koloniálním stylu Raffles. Z nábřeží u Mariny Bay je perfektně vidět “singapurská skyline” večer zářící pestrými barvami. Kousek od hotelu je i tribuna a část okruhu pro závody F1. Okruh vede i kolem Singapurského kola (Singapore Flyer), z kterého se naskýtá perfektní vyhlídka na Marinu a vůbec celé singapurské panoráma. V Singapuru jsme strávili asi tři dny a hned jsme byli každý o 200 Euro lehčí (Michal o 300). Příští stanice byla Melaka, která se nachází již v Malajsii. Jeli jsme tam busem a cesta trvala asi 4 hodiny. Na hranicích se žádné problémy nevyskytly a já měl zase čistý šťít. Mohl jsem zase dělat vylomeniny. Melaka je město, které je zapsáno v seznamu UNESCO. Je to takový zvláštní mix. Vedle křesťanského kostela tu stály tradiční čínské chrámy. Jezdí tu zajímavé kýčovité cyklorikši, které večer svítí a blikají všemožnými barvami. Večer jsme navštívili lepší restauraci a poté si dali v Hard Rock Café pivo na spláchnutí. Pivo tu stojí stejně jako v Singapuru, ceny hlavních pokrmů klesly. Já si dal japonské točené Asahi za 23 ringitů což je asi 130 kč a nebylo toho ani půl litru. V Melace nebyl důvod se zdržovat déle než noc. Byl čas vyrazit do KL neboli Kuala Lumpur – hlavního města Malajsie. KL již není tak vymazlené jako Singapur, je trochu omšelejší a řeka, která teče v centru připomíná stoku. Pochybných individuí je tu více a aut taky, vládne tu typický asijský humbuk. Je tu metro i nadzemní monorail. Zde jsme navštívili pochopitelně Petronas Towers. Nejvyšší budovy v Malajsii. Výhled z nich byl impozantní. Michal ještě extra navštivl televizní věž Menara, která podle něj naskýtá možná ještě lepší výhled než Petronas. Pár kilometrů za městem se nachází známé Batu Caves – poutní místo hindů. Uvnitř jeskyně je sice chrám, ale moc čisto tam nebylo, všude se válely odpadky a pohybovaly se zde všudypřítomné opice, konkrétně makakové. Těm se raději vyhýbám, neboť vždy ukradnou vše co neni přivázané, mohou být také nebezpečné. Ve městě je i pěkné koloniální nádraží a mešita. Velkých měst už bylo dost a byl čas se přesunout na pláže za sluncem. A tak jsme se vydali na ostrov Peneng, který je také proslulý dobrou kuchyní. Cesta busem zabrala asi 4 hodiny. Z nádraží z Georgtownu, což je hlavní město ostrova, bylo nutné jet asi 20 minut taxíkem do letoviska Batu Ferringhi. Tam na nás čekala paní, která nám pronajala byt na pár dní. Batu Ferringhi je nevelký resort s pěknou pláží. Lidí tu moc nebylo a byl to super relax. Kromě pláže je ještě možný i “tropický treking” v džungli v chráněném území. Ten jsme zkusili i my a došli jsme alespoň tři kiláky na téměř pustou “Monkey Beach”, kde měli být opice, ale naštestí tu nebyli. Navštívili jsme také nedaleký Georgetown, kde je možnost lanovkou vyjet na hlavní kopec – Bukit Bendera, z kterého lze spatřit část ostrova a pevninu. Nachází se zde i budhistický chrámový komplex. Evropské, muslimské a asijské vlivy z tohoto místa dělají unikátní mix kultur. Kuchyně je tu také neméně pestrá. Po pár dnech přišel čas zvednout kotvy. Zamluvili jsme starou a obouchanou loď a vydali se na další ostrov. Naším cílem byl ostrov Langkawi. Z přístavu jsme pak jeli taxíkem asi 20 minut do resortu Pantai Cenang, kde jsme se ubytovali v levném motelu. Langkawi je duty free zóna. Alkoholikům všeho druhu doporučuju. Litr Jacka nebo Jima tu vyjde v přepočtu 210 Kč, třetinka thajského piva Chang v balení po 24 ks vyjde asi na 8 Kč. I hadry se tu dají koupit výhodně. Ja jsem si např. pořídil Ray Bany za 60 Kč. Hospod je tu také dost. Našli jsme také plážový lokál, kde byla k mání třetinka Tigera za 30 kaček (jmenoval se Raffi´s). V porovnání se Singapurem cena neuvěřitelně nízká. Vysedával tam hlavně Michal, který za den “vyťal” i 15 třetinek . Musím také zmínit i příhodu dost nepříjemnou. A to z pláže. Vody jsou u břehů mělké a já a Eli jsme šli na konec mělčiny zjistit kam se dostaneme. Došli jsme tedy na konec. Od břehu jsme byli docela daleko. Já si dělal prdelky, že se utopím. Rozhodli jsme se, že zpět zkusíme plavat. To, že to byla píčovina jsem si uvedomil už po pár sekundách. Řekl jsem si, že jsem v prdeli, no jo proudy vole. Prdelky mě přešly a po chvíli začalo neúprosné volání o pomoc. Řval jsem na Eli, jestli už cítí zem. Ještě ke všemu moje plavecké schopnosti stojí za hovno. Eli pořád nic necítila, a to byla nejméně 20 metrů přede mnou. Začínala se mě zmocňovat panika a v duchu jsem se loučil se všema. Po dvou minutách už jsem nemohl. Ale stal se zázrak, volání zaslechla pani a řekla to chlápkovi na skůtru, který právě dorazil ke břehu. Vyzvedl nejdříve Eli a pak i mě. I takové umí být moře nejen krásné ale i tvrdé a nesmlouvavé. Zbytek dne jsme pak raději strávili v bazénu. Na ostrově je také lanová dráha s vyhlídkou na celý ostrov kam jsme se také vydali. Je tam i Skybridge, což je most mezi dvěma skalami umístěný asi 600 metrů nad mořem. Langkawi bylo pěkné, ale my jsme se museli rozloučit nejen s ostrovem ale i s Malajsií. Náš příští cíl byl již v Thajsku. Ko Lipe je malý, ale krásný ostrůvek v Anadamanském moři. Jeho součastí je národní park a platí se “parkovné” asi 200 Bahtů, tedy asi 120 Kč. Já jsem byl v Thajsku naposled v roce 2009. Kurz Bahtu se moc nezměnil za ta léta. Je pořád 100 Bahtů=65 Kč. Tenkrát jsem byl na pevnině, kde se dala pořídit třetinka piva kolem 40-50 bahtu. Tady stálo velké pivo 120 B. a malé 90 B. Ostrovy jsou dražší, jelikož se vše musí pracně dovážet. Po letech jsem si dal Singhu a skvělý rum Sang Som. I když na tu Singhu lze občas narazit i v Praze v Tescu. Ale v tropickém klimatu chutná lépe. Z jednoho konce na druhý to trvá asi 30 minut. Auta tu nejezdí, jen motorky. Ve vnitrozemí jsou plechové příbytky místních. Pláže jsou čisté a voda průzračná, prostě ráj. Z tohoto ráje jsme se pak malým rychločlunem vydali na zhruba 4 hodinovou plavbu na ostrov Phi Phi. Tento ostrov byl těžce zasažen tsunami v roce 2004. Stopy jsou vidět dodnes, je vidět že palmy v přístavu jsou znova vysázené. Phi Phi je už větší resort a taková pohoda jako na Lipe tu již není. Pláž navíc ráno s odlivem ustupuje. My jsme se s Michalem vydali na největší bod ostrova - Phi Phi View Point. Na ten také navádí ukazatelé v případě hrozby tsunami. Udělali jsme také jeden výlet na člunu a to na místa, kde se natačel film Pláž. Nicméně tam byl ještě asi 400 Bahtů vstup a mrtě lidí. Tím pádem už vše ztratilo své kouzlo. Masový turismus je někdy kontraprodiktivní. Ale i tak výlet stál za to. Z Phi Phi se jelo již na pevninu do města Krabi. Během cesty lodí začalo silně pršet. My s Michalem zůstali jako správní mořští vlci zahaleni v pláštěnkách na horní odkryté palubě. Byl jsem regulerně promrzlý. Ten den pršelo do odpoledne. Chtěli jsme se vypravit k budhistickému chrámu na vrcholku hory – Wat Tham Suea, nicméně déšť nás zastavil. Šli jsme se pak projít na tržiště, kde měli vše možné i různé exotické pochoutky jako larvy, sušený hmyz a další speciality. Něco jsme samozřejmě ochutnali a bylo to dobré. V Krabi jsme strávili jednu noc. Příští ráno jsme uháněli taxíkem na letiště. Letěli jsme do víru velkoměsta. Do proklínaného i milovaného Bangkoku. Jeli jsme z letiště busem a pak skytrainem do centra. Zamluvili jsme si bytový apartment blízko Bayoke Tower, která byla vzdálené asi 700 metrů. Součastí byl i střešní bazén s pěkným výhledem na tu obrovitou městskou džungli. Na Bayoke vysokou asi 300 metrů šli pouze Michal s Eliškou, já už tam kdysi dávno byl. Michal jako milovník výškových budov zkusil také vyhlídkovou terasu s restaurací v hotelu Lebua at State Tower, kde se natáčel film “Pařba v Bangkoku”. Místo je to podle něj opravdu výjímečné, i když trochu drahé (ceny piva kolem 300 Kč, koktejly od cca. 800 výše). Co jsem si ale minule nechal ujít byl královský palác. Teď jsem to napravil. Vzali jsme si raději dlouhé kalhoty. Palác je skutečně impozantní a bohatě zdobený. Krom toho jsme navštili ležícího budhu a čínskou čtvrť. Chrámů a památek je ve městě dost nicméně času málo. Z Bangkoku jsme udělali ještě jeden výlet částečně kvůli mě. Do resortu Pattaya asi 130 km na jih od Bangkoku. Tam jsem tenkrát strávil skvělé dva týdny. Byl to první můj výlet mimo Evropu. Bylo to vlastně naposled s českou cestovkou. Od té doby buď s Němci nebo sólo. Takže Michal s Eliškou šli na pláž a já vzpomínal co jsem tehdy vyváděl za blbosti. Něco tradičně zůstalo, něco se změnilo. Pamatuji že tam byl bar pronajatý Čechem. Marně jsem po něm pátral. Zmizel. Co nezmizelo byla jedna restaurace v nákupním centru Central Festival. Tam jsem ostatní zavedl na vynikající oběd. I systém, kde host nejdříve obdrží čipovou kartu a pak si u libovolného pultu ukáže na nějakou maketu pokrmu a zaplatí při odchodu u kasy byl stejný. Když jsme u stravování, existují i jídelny v nákupních centrech pro místní nebo turisty, kde si zákazník za Bahty koupí poukázky a těmi pak platí u pultů. Co neprojí a nepropije může vrátit. Třetí způsob placení je tradičně cash u stolu. Spropitné se tu obvykle nedává. Ono neni moc za co. Servis tu za moc nestojí. Poslední dobou mi přijde, že se ve světě nejvíce snažíme my v Čechách. Výlet byl super, vše bylo super, nezbývalo než na tržišti koupit trička, suvenýry v supermarketu nějaký ten rum nebo pivo pak to celé zabalit a vyrazit na letiště Suvarnabhumi. Z centra naštěstí jezdí nadzemní airport expres. První úsek byl do Singapuru. Pak stejně jako při cestě sem přes Londýn. Praha nás přivítala chladem a deštěm. Itinerář - Singapore-Malaysia-Thailand Tour (6.- 28. 11.) 6. přílet do Singapuru v 14:40, ubytování 5footwayInn Ann Siang, Smith/Southbridge Street, Chinatown, hned zkusit navštívit třeba Marina Bay Sands – zastávka metra Bayfront, Vstup přes obchodní centrum, vylézt pak z něj ven, jít potom k věži úplně vlevo, do suterénu, SkyPark Ticketing Counter, Tower 3 (úplně vlevo), cena 450 kč. Ve 20:00 a 21:30 probíhá laser show, lze vidět z nábřeží. Dále zahrady za hotelem Marina - Gardens by the Bay. Dále možnost na Singapore Flyer – singapurský kolo – vstup asi 500 Kč. 7. Singapur, navštívit třeba Sentosa Beach Park – odjezd nadzemkou z Clarke Quay do Sentosa Station SMRT, pak tramway Sentosa – Beach Station (nebo lze také lanovkou – Cable Car), odtud doprava vláčkem podle libosti na různé pláže - Palawan Beach atd. Dále v Singapuru možnost návštěvy ZOO (tam jsme jeli taxíkem, je to trochu dále od centra) nebo tropického pralesa. 8. Singapur, okolí Clarke Quay (zábavní čtvrť, dost drahé jídlo a pití) – symbol města Merlion (naproti Marina Bay, na druhé straně zátoky), Cavenagh Bridge, Fort Canning (+ Park), Parlament atd. 9. Singapur – Melaka, Delima Express odjezd v 9:00 z City Plaza (tou jsme jeli my), cesta trvá asi 4,5 hodiny, jízdenky koupit předem na přepážce Delima v City Plaza. Červený bus, čeká před tím nákupákem. Dostaneš se tam z metra – stanice Paya Lebar, nutno sledovat východ City Plaza, kousek po ulici Paya Lebar, po 500 na křižovatce vlevo, tam už uvidíš velkou budovu V Melaka (ubytování blízko centra hostel Rucksack Caratel) navštívit Christ Church, vedle Stadthuys, Dutchsquare, St. Paul´s Church, Melaka River Pirate Park, přejít most a ulicí Jalan Hang Jebat se vydat k Jonker Walk, je to malé centrum, vše je při sobě. 10. Melaka – Kuala Lumpur, odjezd z Melaka Sentral Bus Station, mnoho společností jezdí každou chvíli, jezdí do stanice Bersepadu Seletan (něco jako náš Černý Most), pak nutno přestoupit na taxi nebo na vlak, spíše taxi, je levné, (pokud metrem, přestoupit na stanici Bandar Tasik Selatan, vlaky KLIA nebo KTM Express do stanice Kuala Lumpur Sentral). Ubytovat (doporučuji GEO Hotel u zastávky metra Pasar Seni) se v okolí ulice Jalan Sultan a zastávky LRT Pasar Seni (směr Gombar). Zarezervovat minimálně den Petronas Towers (nejblížší zastávka LRT je KLCC), vstupné cca. 500 Kč, lze navšívit i Menara Kuala Lumpur (rezervaci jsem nepotřeboval, televizní věž, vstup 600 Kč), lze tam jít pěšky od Petronas, doporučuji zkusit obojí. 11. Kuala Lumpur, linka KTM Komuter ze stanice Kuala Lumpur (centrální nádraží, odtud pojedete i do Georgetownu a potom asi i na letiště při odletu, viz níže), objednat jízdenku minimálně den předem) do Batu Caves, cesta trvá 30 minut, stojí si 12 Kč, pak City Centre – Dataran Merdeka (ul. Jalan Raja) – městský park a Tugu Pahlawan (Nat. Monument) – Lake Gardens – Kuala Lumpur Rlwy Station, Petailing Street (China Town, Flea Market). 12. Kuala Lumpur – Penang, Kuala Lumpur Terminal to Penang, kancelář/přepážka: centrální nádraží KL SENTRAL, Limora Travel Services Sdn Bhd, Kaunter 9 & 10 Departure Hall, Level 1 KL City Air Terminal. Je třeba vlézt na nádraží, ze kterého se jezdí do Batu Caves, na přepážku se je třeba zeptat, trochu jsem bloudil, nachází se blízko místa odkud jezdí vlaky na letiště (prostě sledovat zkratku KLIA Express nebo City Air Terminal, zeptal jsem se paní na přepážce právě tam někde). Společnost NICE (tou jsme jeli) jezdí na autobusák u Georgetown přímo z terminálu, ze kterého to objednáš, tedy z centrálního nádraží, cesta trvá přes 4 hodiny, pak je třeba vzít taxi, do Batu Ferringhi se jede zhruba 30 minut. Ubytovat se podle dostupnosti v oblíbeném letovisku s plážemi Batu Ferringhi. Možno jet do tradiční rybářské vesnice Teluk Bahang, která je nejblíže národnímu parku (Pejabat Taman Negara), z níž lze navštívit Monkey Beach (Teluk Duyung) . 13. Penang, možno navštívit Georgetown, nic moc tam ale není. Armenian Street, Pitt Street, Love Lane, Little India, the esplanade and Beach Road, nejvýznamnější památky - Khoo Kongsi clan temple, Kapitan Keling Mosque, and Pinang Peranakan Mansion 14. Penang, výhled na Penang Hill (Bukit Bendera), lanovkou z Bukit Bendera Cable Car Station, jet tam asi tágem, dále je v okolíi Kek Lok Si Chinese Temple 15. Penang – Langkawi, trajekt na Langkawi zajišťuje Langkawi Ferry Services, v Georgetownu vedle Queen Victoria Memorial Clock Tower se nachází kancelář PENANG TICKETING COUNTER:(Penang Tourist CentreOffice)Ground Floor, PPC Building, Pesara King Edward, 10300 Penang. Odjezdy 8:15, 8:30, 14:00 (my jeli ve 14:00), cesta trvá 3 hodiny, odplouvá se ze Swettenham Pier Cruise Terminal (hlídači je třeba ukázat tickety) skoro vedle kanceláře, ve které jsme koupili tickety. 16. Langkawi, ubytování nejlépe na západě ostrova v Kampung Lubok Buaya na nejpopulárnější pláži Pantai Cenang, široká možnost restaurací, duty free obchod Cenang Mall (výběr značek Ralph Lauren, Santa Barbara Polo, kufry, alkohol a další cetky) a také The Zon Duty Free (alkohol, móda je tam taky nějaká), dále navštívit vyhlídku Langkawi Panorama (Telaga Harbour Park) - Cable Car, visutý most, Vrchol stojí zhruba 250 Kč, s mostem je to za 500 Kč, most je možná zbytečný, stačí koupit obyčejnou panoramu. Možnost návštěvy Telaga Tujuh Waterfalls, možnost spoustu dalších výletů, Bejr doporučoval jezero těhotné dívky the lake of pregnant maiden na sousedním ostrově (místo Pulau Dayang Bunting) 17. Langkawi 18. Langkawi – Koh Lipe, z přístavu Kuah Jetty, odjezdy 9:30, 14:30 s Tropical Charters (my jeli ve 14:30, nabrali nás minivanem v místě cestovní kanceláře, je jich tam velký výběr), 1 a půl hodiny jízda nebo třeba Tigerline Ferry tam taky jezdí, po příjezdu na molo Koh Lipe je nutno zaplatit 200 bahtů poplatek, člun pak již zdarma hodí turisty na pevninu k imigračnímu u Bundhaya Resort, potřeba štemplu. Lze jet i se Satun Pakbara Speed Boat Club 9:30, 16:30, 19. Koh Lipe 20. Koh Lipe 21. Koh Lipe – Phi Phi, z Koh Lipe odjezd v 9:00, příjezd do Phi Phi ve 14:30, s Tigerline Ferries odjezd v 10:00, příjezd Phi Phi v 16:00, kancelář Tigerline Ferry Koh Lipe Office, Sunrise Beach, Koh Lipe, Satun. Ve Walking Street se nachází nepřeberné množství cestovních kanceláří. Cesta rychločlunem vyjde zhruba na 1600 Kč (trvá asi 3,5-4 hodiny), normální lodí asi za 1200 Kč, pluje však mnohem déle (cca. 7h). 22. Phi Phi, vyšplhat na Phi Phi View Point, dále prozkoumat pláže Yao Beach, Lanti Beach, 23. Phi Phi, jet na ostrov Phi Phi Leh (Maya Bay – natáčecí lokace filmu the Beach s božským Líem) 24. Phi Phi – Krabi Town, odjezd from Tonsai Pier at Koh Phi Phi. v 10:30 do Krabi, Andaman Wave Master, cesta trvá asi 2 hodiny, navštívit podle chuti třeba plážový rezort Ao Nang, 16 km od Krabi. Krabi Town, podívat se na Tiger Temple (Wat Tham Suea) – socha Buddhy na vrcholku hory, asi 8 km severně z centra, nahoru vede asi 1200 schodů, stojí to ale asi za to: The view from the top, and from other places as you walk up, is phenomenal. 25. odjezd z Krabi Town do Bangkok, vyrazit brzo ráno, odjezd 8:00, společnost Lignite (autobusové nádraží v Taladkao Krabi Bus Terminal, Natuey, Pak Nam, Krabi 81000 ) cesta trvá 12 hodin, příjezd do BKK, Southern Terminal ve 20:00, nakonec jsme ale letěli s Thai Lion Airways za pouhých 700 Kč/osoba, vzít nejlépe taxi a ubytovat se v okolí stanice metra Phaya Thai nebo spíše Ratchathewi (Asia Hotel Bangkok, Siam Swana, Evergreen Place), o jednu zastávku dále (stanice Siam) se naskýtají nákupní a jídelní možnosti galerie Siam Paragon (11. největší na světe) nebo vedlejší Central World (8. největší na světě). Roadhouse Barbecue, 942/1 Rama IV rd. (Si Lom) 26. Bangkok, navštívit Grand Palace (+ prolézt celé staré město - Rattankosin), tam lze jet třeba s BTS ze zastávky Phaya Thay do zastávky Siam, přestup na trasu Silom do Saphan Taksin, kde přestoupit na Sathon Express Boat Pier, vystoupit na zastávce Tha Thien. Doporučuji zkusit vyhlídku na Lebua at State Tower (natáčela se tam Pařba v Bangkoku). 27. Bangkok, vyjet na Baiyoke Sky Tower, stanice Airport Linku Ratchapharop, 222 Rajprarop Road navštívit třeba China Town pokud nezbyl čas z předchozího dne, trasa stejná jen na Si Lom přestoupit na trasu, která končí na Hua Lamphong, vyhradit si čas na nákupy, pokud něco zbylo 28. tak po 11:00 zamávat Bangkoku a ze stanice Phaya Thai Airport Rail Link jet na Suvarnabhumi Airport, cesta trvá 30 min, odlet ve 14:40. Odkaz na video https://www.youtube.com/watch?v=a1oYN9zLLnk .

Přidal jsem pár zajímavých cestopisů http://www.vietnamista.cz/cestopisy/ Snažím se vždy vyhýbat místům (ne vždy se mi to podaří) jako "Nejzajímavější místa ve Vietnamu" protože v překladu to jsou místa, která jsou nezprofláknutější, kde už zajistili pro turisty dobrý servis, hotely. I když na nějaká se jet "musí" (HaLong, Delta) Třeba o oblasti Tram Tau jsem se nikde pořádně nedočetl a přitom jí považuji za jednu z nejlepších. Vietnam má mnoho velmi zajímavých míst ale informace nejsou. .

Ahoj, ak niekto hľadá čerstvé informácie z našej práve prebiehajúcej polročnej cesty po Ázii, tu je odkaz na náš web: https://carpeventum.cz .

Ahojte, planujeme prodlouzeny vikend po priletu do Bergenu a pujcujeme auto a chceme se podivat zde Stavanger Kjerag Trolltunga - vim ze je to dal ale treba to nekdo z vas spojil priletime v patek vecer, odlitame v pondeli ve 4 odpo Zajima me toto - jak nejlevneji se dostat hlavne na body Stavanger a Kjerag a zkusenosti s vyslapem Dival jsem se na ceny trajektu a dalnic a docela to neni hezke ;o) nevadi mi najet 50km navic kdyz nebudu muset platit. Budeme mit asi neco ve stylu nissan micra. Nejaky jinsi bod co by jste doporucili... Spani budeme resit individualne asi v aute nekde po ceste, nebo u trajektu na parkovisti atd to neni problem. Diky za rady .

Poté co jsme si před dvěma lety s přítelkyní velmi užili putování po Thajsku, věděli jsme, že se musíme do JV Asie vrátit. Po přečtení spousty cestopisů a vyhledání informací, padla volba na Filipíny. Popsal jsem v rychlosti naši cestu, nejedná se úplně o popis zážitků se spoustou vtipů, ale doufám, že to někomu pomůže, třeba i při sestavování itineráře . Ráno odpočatí odletáme v 7h směr Amsterdam a následné lety do Manili nějak přežijem. Aerolinky nás mile překvapily, celkově hodnotíme velmi kladně. V sobotu v 11h dosedáme na terminál 1 v Manile, s úlevou vyzvedáváme bágly, měníme dolary za pesos v kurzu 44,10 za dolar a přesouváme se zdarma shuttle busem na terminál 2. Typickou ťafku od tepla už jsme překonali, převlékneme se a už nasedáme do airbusu philippines airlines, který letí přímo na ostrov Bohol do Tagbilirianu. Let byl v pohodě a po dosednutí na malinké letiště začínáme poznávat krásné i úsměvné situace v této úžasné zemi. Z letiště bereme tricykla za 300php k našemu Ashyiana resortu v blízkosti Alona beach na ostrově Panglao, kde budeme ubytování 4 noci. V ceně 700kč/noc je to naše nejdražší ubytování, ale opravdu jsme byli nadšení. Snídaně na terase před pokojem, 3 minuty na pláž i do „centra“ a zároveň tam byl klid. V neděli 22.2 jsme vyrazili na 1. šnorchlovací výlet na ostrov Baligcasang, cena 400php osoba, při 6 lidech na lodi. Výlet byl super, viděli jsme i želvy, ale zároveň jsme začali zjišťovat, že Filipínci naslibují všechno . Samotné šnorchlování stojí dalších 1000php, ale je to opravdu neuvěřitelný zážitek a i přesto, že jsme tam byli až v 11h a bylo dost lidí a vlny, tak jsme si to opravdu užili. Po oběde jsme na místě nechali bágly a vyrazili za 150php osoba na výlet na Tumalog falls. Nádherný vodopád, který opravdu stojí za to. Celkem unavení jsme potom naskočili do linkového autobusu do Cebu a 3 hodky se kochali krajinou a užívali pocitu jedinečnosti, jako jediný bílý huby . Večer jsme si prošli centrum a došli na baywalk. Opravdu jsem neměl pocit turistické destinace, když jsme klidně 15 minut neviděli turistu a moje blonďatá Péťa budila opravdu pozornost. Následující den jsme vyrazili na další šnorchlovací výlet do zátoky Honda bay. 1300php osoba, ale hrozně jsme si to užili. Krásné scenérie ostrova, dobré šnorchlování, super oběd i posádka. Večer masáž a další ochutnávka jídel a plánování na další dny. Ráno 28.2. jsme se vanem společnosti lexus shuttle přesunuli do Sabangu. Cesta trvala cca 2h a cena byla 200php na osobu. V Sabangu jsme strávili 2 celé dny a noc v chatce Sunbird cottage. Pláž v Sabangu je naprosto úchvatná. Vyblbli jsme se ve vlnách, obdivovali okolní hory a dořešili výlet na podzemní řeku. Následující den jsme vyrazili na opjevovanou Undergroud river, bohužel už i v 8 ráno při otvíračce byli připraveni korejci s cestovkami a byla to celkem masovka. I přesto to určitě stojí zato a v okolí jsme viděli i varany. Kdyby bylo více času, tak je zřejmě lepší se vidat po svých tzv. Monkey trail. Odpoledne ještě válečka na pláži a poté dlouhý přesun do El Nida na sever Palawanu. Opět Lexus a cena 800php osoba. V El Nidu jsme měli rezervovaný Biolina Guest house a za cenu 800php to byla skvělá volba. Úžásní majitelé, strategická poloha a pěkné pokoje. V El Nidu jsem vyzkoušeli šnorchlovací výlety A a C, jeden den jsme na skůtru vyrazili na Nacpan Beach a jeden den se váleli na Las Cabanas beach. Nacpan beach je opravdu neskutečná a lepší pláž jsem nikdy neviděl. Výlety přes hotel za 1200 a 1400php na osobu ( +200php poplatek za vstup do NP na 10 dní ), ale byli jsme v 5 na lodi a měli super posádku. Večer jsme popíjeli drinky na pláži, nebo šli na basket, nebo do místní gamblerský ulice . Po návratu do Puerta jsme opět využili hotel quickly, tentokrát Lotus garden hotel za 369kč. Je skoro u letiště a přímo vedle něj je vyhlášená restaurace Kalui. Doporučuju zajít. Jídlo bylo skvělý a k tomu krásný interiér. V sobotu 7.3 jsme ještě před odletem stihli návštěvu krokodýlí farmy. Tricyklem za 250php zpátečka a nízký vstup to pro nás, co to ještě nevyděli, byl zajímavý zážitek. Odpoledne odlet s Cebu do Manili a z letiště přesun na Ohayami bus terminál odkud se vyráží na rýžové terasy do Banaue. Lístky jsem platil předem z čech a měl vytisklé vouchery a byla to dobrá volba. Odjezd v 22h a bohužel očekávaný 9h morbidní zážitek v mrazícím autobuse. Zimní bunda a čepice nebyla na škodu . Po návratu jsme strávili celý den v Manile a opravdu není o co stát. Do třetice hotel Executiv plaza přes hotel quickly za 700kč. Ráno odjezd na letiště a odlet vstříc dalším zážitkům do Pekingu. Celkově jsme byli z Filipín opravdu nadšení a hrozně si to užili. Byli jsme zdraví, nic se neposralo a počasí nám neskutečně vyšlo. Byl jsem rád, že jsme měli spoustu věcí dopředu zařízených a na většinu „ záludností“ jsme se připravili  .

zdravim, tu som spisal nejake tie zazitky z nedavneho vyletu po Balkane http://tonicov.tumblr.com/post/144566757846/balkan2016 .

Ahoj, konečně se mi podařilo najít čas a sepsat něco k severní Indii, kterou jsme s kamarádkou projely díky říjnovému megahitu. Trasa byla (po mnoha změnách a přizpůsobeních) následující: Lucknow-Varanasi-Agra-Jaipur-Delhi-Haridwar-Rishikesh-Haridwar-Delhi-Lucknow. Pokud máte zájem, mrkněte. http://travellingkitkat.blogspot.cz/201 ... -cast.html http://travellingkitkat.blogspot.cz/201 ... -cast.html Na blogu najdete mimojiné i zápisky z Brazílie, rychlotripu do USA a Kanady či dalších cest. .

Stejně jako vloni, přidávám cestopis mojí matinky s Borkem, tentokrát z Israle.. Máte-li dotaz, pošlu konakt. IZRAEL, VÁNOCE 2015 ZÁSADNÍ INFORMACE: Mimořádně zajímavá, ale drahá (Svatá) země. Nepřepočítávejte šekely na koruny nebo se nenajíte ani nenapijete. Ušetřit můžete tím, že seženete co nejlevnější letenku, budete tábořit, což lze kupodivu kdekoliv (třeba v městském parku) nebo přenocovat v církevních ubytovnách, a budete chodit jak to půjde pěšky, případně jezdit stopem. HISTORII IZRAELE a všechno k pamětihodnostem si NASTUDUJTE SAMI a taky si přečtěte opravdové cestopisy. Fotek je na webu a youtube taky dost, a moc pěkných. Napíšu tady proto jen to, co se v nich stejně skoro nikdy nedočtete, tedy co a jak a za kolik právě teď. Trochu subjektivních dojmů a jedno ilustrační foto připojuji až na závěr. Několik poznámek úvodem: Nenechali jsme se zviklat informacemi na stránkách zamini a naopak jsme naslouchali známým, kteří se právě z Izraele vrátili – před měsícem, před týdnem a těm, kteří v Tel Avivu pracují nebo v Jeruzalémě studují. Nebezpečí hrozí dneska bohužel všude. Nevyvedla nás proto z míry ani zpráva den před odletem, že syrské rakety dopadly na sever Izraele (pár svých andělů jsem ale přece jen o mírný dohled požádala). Vízum není třeba, očkování není nutné. Pojistili jsme se za pár stovek jako obvykle u Allianz, která nemá horní limit plnění. A jako vždy jsme se zaregistrovali u zamini na DROZDu. Vánoce v zahraničí jsou pokaždé jiné. V Izraeli skoro nepostřehnete, že má přijít Ježíšek, pochopitelně. Počasí příjemné - nám dokonce po celou dobu svítilo od rána do večera slunce, nebe bez mráčku, bylo to na tričko, večer na svetr. V Jeruzalémě, který leží v Judských horách asi 850 m n. m., jsme až pozdě večer navlékali něco teplejšího. Zatáhlo se teprve poslední den, foukal silný, avšak teplý vítr, spíš vichr. Turistů je méně než v hlavní sezóně, nestojíte proto dlouhé fronty před hrobem Krista nebo u lanovky na Masadu. V Jeruzalémě jsme potkali Češku, která se právě rozvedla, děti byly na Vánoce s tátou a ona najednou nevěděla, co s volným časem. Tak se vypravila sama do Izraele a říkala, že lepší psychoterapii nemohla mít… Letenky po 5 400 Kč vč. pojištění proti stornu jsme kupovali už v létě, dali jsme přednost izraelské společnosti EL-AL. Nakonec se ukázalo, že šlo zřejmě o jejich dceřinou nízkonákladovou společnost UP. Takže žádné jídlo v ceně, letušky nabízely jen dvakrát vodu (a my chtěli vodku). Sedačky se nedaly sice sklápět a na televizi nebylo vidět, ale kdo by to na ty čtyři hodiny letu řešil. Letadlo tam i zpět bylo plné Izraelců, kteří mezi sebou neustále něco řešili a shlukovali se kvůli tomu v uličce (přísloví o židovské škole v praxi). Měli jsme každý kabinové zavazadlo, na těch dvanáct dní úplně stačí. Tedy pokud nepotřebujete mít každý den na sobě něco jiného. Vyhnete se frontám u check-in, musíte si ale předem vytisknout boarding pass, na letišti třeba. Výslechy před odletem se nekonaly. Rozhodně se v našem případě nenaplnily zprávy o komisních izraelských policistech a nepříjemných otázkách. V Praze jsme odpověděli pouze na dva dotazy stevarda až před nástupem do letadla, v Tel Avivu u pasové kontroly se na nás usmívala mladá policistka a po otázce, jestli jsme přijeli na návštěvu, nám popřála pěkný pobyt. Žádné formuláře jsme nevyplňovali. Při cestě do Prahy jsme měli stejnou zkušenost, jen jsme museli projít větším počtem kontrol. Plynně a bez zdržování. Nechápu, že si někdo vezme na palubu nůž nebo manikúru i s nůžtičkami a pak se strašně diví, že je kolem toho poplach. Místo razítka do pasu dostanete kartičku s upozorněním „Neztratit, budete vracet“. Peníze (USD) jsme měnili zásadně v oficiálních směnárnách. Výběr z bankomatů není problém. S fotografováním policistů, vojáků nebo ortodoxních Židů, které se obecně spíše nedoporučuje a v židovských čtvrtích se dokonce zakazuje, jsme my žádné potíže neměli, často nám naopak docela ochotně pózovali. Ale je fakt, že jsme se všech předem zeptali. _______________________________________________________________________________ AKTUÁLNÍ CENY 1 NIS (Nový izraelský šekel) je asi 6 Kč. Nápoje: Káva různé druhy 15 – 25 (vždy ale výborná), čaj 10 – 15 (mnoho druhů), pivo 22 – 34 (různé značky), 2 dcl vína 30 – 40, tvrdý alkohol 40 – 70 za velkého panáka, nealko sklenice 11 (voda) – 15 (džus). Voda v obchodě do 10 šekelů za 0, 5 l. Jídlo: Falafel (smažené kuličky z cizrny obvykle v arabském pitu s jogurtovou omáčkou) 15 – 25, další různě plněné arabské placky, lokální podoby kebabu nebo gyrosu (shawarma) 20 – 40 podle druhu, šašlik 30 – 40, polévka 25 – 35 (vydá za celý oběd), hlavní jídlo, např. maso, ryba s přílohou, těstoviny s masem i bez - vše min. 50 (porce jako pro dva), hummus (cizrnová kaše) 15 – 25, 1/7 pizza do 10, samotné hranolky 30. Pečivo 5 - 10, dorty kolem 25 a kdo si potrpí na sladkosti, tak si fakt užije!, různé saláty 35 - 50. Na tržištích je vše levnějši, ale ne o moc. Spropitné v restauraci samozřejmé – 10 %., někdy si ho však sami strhnou. Krabička cigaret stojí min. 40 šekelů. Vstupy do památek jsou obvykle zdarma, a když se vybírá (Masada, Akko), mají studenti slevu. Počítejte na jídlo a pití, případně jízdné po městě nebo lístek do muzea minimálně 100 NIS denně. DOPRAVA – rychlá, čistá, pohodlná a nám se zdála bezpečná. Na nádraží ani ven se totiž bez policejní kontroly vůbec nedostanete. Nijak to nezdržuje ani neobtěžuje. Šerúty v Tel Avivu (žluté sběrné taxíky) projíždí pořád dokola svou pravidelnou trasou, jsou viditelně očíslované, kdekoliv ho zastavíte, kdekoliv po trase vás vysadí, jednotná cena 6,50 šekelů, platí se u řidiče. V Jeruzalémě jsme si šerútů vůbec nevšimli možná proto, že jsme je nepotřebovali. Šerúty jezdí i do jiných měst, jak hlásá cedulka za čelním sklem, ale to raději neriskujte, nikdy nevíte, kdo s vámi pojede nebo kdo po cestě přistoupí. Městské BUSy jezdí často, lístek se kupuje u řidiče, na některých zastávkách jsou automaty, cena dle vzdálenosti. Z vlakového nádraží v Tel Avivu do našeho Momo´s hostelu jsme jeli asi 15 minut a zaplatili oba dohromady 14 šekelů. Dálkové BUSy (http://www.egged.com) vyjíždějí z autobusových terminálů, které jsou v každém městě. v Tel Avivu a Jeruzalémě jsou terminály součástí obchodního několikapatrového domu. Lístky se kupují u řidiče. Spoje z Tel Aviv do Jeruzaléma jezdí každých 30 minut, 1 lístek za 19 šekelů. Silnice jsou ve výborné stavu. V Jeruzalémě jezdí tramvaj č. 1 jedna za druhou. Lístek se kupuje v automatu, návod hebrejsky, arabsky a anglicky. Lístek stojí 6, 90 šekelů bez ohledu na vzdálenost, cena se objeví na monitoru po zadání počtu jízdenek. Na papírové bankovky dostanete zpět. Vlaky jsou využívané jako příměstské, hlavní trať spojuje města na pobřeží Středozemního moře, ale dostanete se i do Jeruzaléma. Jezdí často, jízdní řády na http://www.rail.co.il. Taxi – těch je vidět všude dost, ceny přibližně jako u nás, řidiči se decentně optají, ale nijak neobtěžují (jako třeba v Indii). OBLEČENÍ – žádné omezení jsme nepocítili, s evropskou módou zapadnete mezi místní (a v židovské čtvrti si Vás ani nevšimnou). U Zdi nářků jsem stála prostovlasá, Borkovi taky nikdo nevnucoval papírovou jarmulku. Do mešit musíte zout boty. Pro turisty prakticky neexistují hranice mezi izraelským územím a územími pod palestinskou správou, je to kvůli smlouvě na podporu turistického ruchu. Na západní břeh Jordánu (Betlém, Jericho, Nazaret a Galilejské jezero, které leží na hraně) je proto lepší dostat se s izraelskou cestovkou a vyhnout se tak checkpointům, které někteří sólocestovatelé popisují docela dramaticky. Většinu obyvatel Izraele tvoří Židé, kteří dodržují SABAT. Trvá od západu slunce v pátek, končí se západem slunce v sobotu. Opravdu nic nejezdí, jen předražené arabské taxi, všechno je zavřené. Výtahy ve výškových budovách jsou naprogramovány na zastavení v každém patře. V pátek před začátkem sabatu je dopoledne na tržištích dost plno, všichni se zásobují na sobotu. Večer je rušno víc než jindy, vyrojí se pouliční umělci – hudebníci i tanečníci. Pracovní týden v Izraeli začíná nedělí. V kosmopolitních městech jako je Tel Aviv nebo Haifa jsou o sabatu restaurace a bary otevřené. Příroda v Izraeli – na jihozápad od Tel Avivu přechází pomalu v poušť s beduínskými osadami, kde se stále žije postaru a lidi se živí pastevectvím. Směrem na sever je naopak mnoho zeleně, prosperující vinice, plantáže citrusů, lesy, louky, bažiny a také subalpínský masiv Hermon. Při troše snahy si zde dopoledne můžete zalyžovat a odpoledne se už namočit v teplém Mrtvém moři - a přečíst si při tom poštu z domova. UBYTOVÁNÍ V TEL AVIV, 21. – 23. 12. a 28. – 31. 12., Momo´s hostel, Ben Yahuda 28 (booking.com) Cena za dvoulůžkový pokoj bez snídaně (sprcha, WC, ručník, tv, aircondi): 85 USD/noc. Bez výtahu. Free breakfest (káva, velký koláč) nebo za 5 šekelů dva tousty, máslo, sýr, marmeláda, míchaná vejce, káva/čaj nebo kontinentální snídaně za 20. V lednici ke koupi alko/nealko (2 l vody za 5 šekelů, jenom!), Happy Hours 17 – 19.00 na 2 piva za 15 šekelů + panák gratis. Snídali jsme venku na zahrádce pod palmou. Lokalita: Výhodná. Živá ulice, plná obchodů a restaurací, barů, cukráren. V docházkové vzdálenosti pláž, největší trh Hakarmel, stanice městské dopravy (bus), staré město Jaffa na dohled. Šerút č. 4 zastaví přímo na Ben Yehuda Str., má tudy totiž hlavní trasu na Central bus terminal a č. 16 zase na Railway Station. Jak se sem dostat z letiště Ben Gurion: 1. Varianta VLAK: Nádraží je přímo pod letištní halou, cesta dobře značená. Vlak jezdí z nástupičtě 1, a to 2x za hodinu (15.05, 15.35 atd.). Lístek stojí 19 šekelů, zakoupí se buď jednoduše v automatu nebo v office před turnikety. Cesta do stanice Savidor Center trvá asi 18 minut. Názvy stanic se objevují na monitoru a hlásí se i anglicky. Přestupte na bus č. 10, má konečno hned naproti východu z vlakového nádraží. Lístek za 6 šekelů. Ben Yehuda Str. je dost dlouhá, hotel uvidíte po levé straně, neonový nápis září červeně. Stanici se jmenuje EL-AL building. Ale máte přece GPS, ne? 2. Varianta ŠERÚT je výrazně dražší, stanoviště před příletovou halou, odjede, až se zaplní (12) cestujícími, jezdí celou noc. TEL AVIV, od r. 1909 budovaný na písku Židy z Jaffy. Moderní, výstavní, zelené město s bohatými obchodními třídami, vilovými čtvrtěmi, hustou městskou dopravou, tržišti v křivolakých uličkách, pouličními kavárnami, mnoha muzei, ale i temnými zákoutími. Bary a restaurace jsou na každém kroku, kilometry pláží lemují parky s lavičkami, pítky, kvetoucími keři. Je tu zvláště o sabatu plno. Lidi se slunili a koupali, na prosinec dosti neobvyklé. Všude volně přístupné převlékárny a sprchy, občerstvení v mnoha restauracích na břehu. Západ slunce stojí za to, ostatně jako skoro všude. Na břehu pár rybářů, divoké kočky slídí mlsně okolo. V Teal Avivu je tolik muzeí a galerií, že nevíte, kam dříve. Několikrát do roka se pod širým nebem konají koncerty Izraelské filharmonie, která je opravdu světově proslulá, a lidí dorazí desetitisíce. JAFFA (UNESCO) – součást Tel Avivu, nejstarší město na světě, zakladatelem je syn Noa. Chrám sv. Michala, klášter sv. Petra, mešita, Hodinová věž, výhled na záliv a nový Tel Aviv, krásné zahrady, starobylý přístav, úzké uličky, galerie, zlatnictví, restaurace a kavárny a něco jako bleší trh. Každý den v 11 hodin se u Clock Tower můžete sejít s průvodce na dvouhodinovou free tour. Výlety, které jsme si udělali z Tel Avivu vlakem: Šerútem č. 16 se dostanete na vlakové nádraží. Cena zpátečního lístku do Haify je 64 šekelů. HAIFA: Největší přístav v Izraeli. Za hodinu jste tam. Rezervujte si celý den. Město je roztahané v kopcích, tisíce schodů, velké převýšení. Karmelitskému klášteru, který je asi v polovině hory Karmel, se dostanete lanovkou. Od nádraží k ní vede pobřežní promenáda (směr Tel Aviv), je to sotva půl hodiny chůze. Pod klášterem je v hloubce 40 m Eliášova jeskyně, kde nějaký čas prý tento prorok žil, pobývali tu také Josef s Marií po návratu z Egypta. Klášter zavřou v pět hodin. Odtud ulicí Stella Maris dojdete k Baha´i-Shrine (UNESCO), svatyně se zlatou kopulí stojí v terasovitých perských zahradách (UNESCO). Sídlí zde světové duchovní centrum baháistické víry. Ve středu je svatyně nepřístupná, dostanete se jen na okraj zahrad. Plán komentovaných prohlídek, které jsou zdarma, je na http://www.ganbahai.org.il/en/tours/#tourdetails. Cesta dolů na Ben Gurion Str. vede po tisíc schodech. Tady jsme si užili trochu vánoční atmosféry – před každou z restaurací stál vánoční stromek, uvnitř hrály koledy. Za návštěvu stojí také nedaleká Německá templářská kolonie nebo Muzeum chleba. AKKO (UNESCO): Též Acre. Doprava jako do Haify, jen o pár stanic dál a o pár šekelů dráž. Je to starý přístav a křižácké město – tedy jeho rozsáhlé pozůstatky. Historie dlouhá 4 000 let, staré město má pořád arabský orientální charakter. Pozůstatky středověkého Křižáckého města dnes leží 10 m pod povrchem ulice. V mešitě El – Jazzar visí obrovský křišťálový lustr vyrobený u nás. Procházka po hradbách má taky něco do sebe. Vstupné do areálu je podle velikosti okruhu od 40 do 60 šekelů. CAESAREA: Kdysi největší přístav starověké Palestiny zmizel postupně pod nánosy písku. Za poslední desetiletí odkryli archeologové pozůstatky římského amfiteátru, hipodromu a další ruiny. Vyhlášeno národním parkem. Vstup 40 šekelů, po páté odpoledne je větší část památek volně přístupná. UBYTOVÁNÍ V JERUZALÉMĚ, 23. – 28. 12., ZION Hotel, Dorot Rishonim 10 (booking.com). Cena za dvoulůžkový pokoj se snídaní (sprcha, WC, mýdlo, šampon, osuška, denně výměna povlečení, lednička, tv, aircondi): 100 USD/noc. Bez výtahu. Dá se sehnat v okolí levnější, ale pod 80 USD za dvoulůžák na noc sotva. Lokalita: Výborná. Pár metrů od hlavní třídy Jaffa Street, kterou neustále projíždí tramvaj č. 1 (spojuje východ se západem města). Jen jedna stanice k hlavnímu vstupu do Old City, Jaffa Gate, pěšky sotva 10 minut. Na opačnou stranu jede tramvaj k autobusovému nádraží /dálkové spoje/. Pár minut od hotelu je Mahada Yehuda Market, velké tržiště se vším možným, hlavně ale čerstvé maso a mořské ryby, zelenina, ovoce, koření, čaje, kávy, kosmetika, bonbony, dorty a mnoho dalších sladkostí, sem tam oblečení a tretky. Tady si můžete vybrat jarmulku (40 šekelů) s nápisem třeba The Beatles nebo Real Madrid. Vždycky smlouvejte! A ochutnávejte. Taky se tu dobře najíte a pokecáte s prodavači. Jak se sem dostat z Tel Avivu: Šerútem č. 4 jeďte na Central Bus Station, bus č. 405 vyjíždí ze 6. patra budovy každou chvíli. Nástupiště jsou dobře značená. Cesta trvá necelou hodinu. Lístek se kupuje u řidiče, stojí 19 šekelů. Hned před nádražím je stanice páteřní tramvaje č. 1, jezdí jedna za druhou. U automatů na lístky jsou orientační plány. Vystupte na Jaffa Center. Po asi 30 m po směru jízdy zahněte vpravo a jste na malém náměstíčku přímo před ZION hotelem. Jeruzalém – město zázraků: Zdejší prach použil Bůh na stvoření člověka, Mohamed odtud šel svou Noční cestu, na Olivetské hoře došlo k nanebevzetí Ježíše Krista …. Na prohlídku Old City (UNESCO) potřebujete tak čtyři dny, i když má rozlohu jen 1, 5 km2. Žije tu asi 40 000 Židů, muslimu a křesťanů. U sedmi bran do města a mezi jednotlivými čtvrtěmi uvnitř patroluje policie, jinak byste snad ani nepoznali hranice mezi nimi. Vojenská policie drží znesvářené strany od sebe, přitom jak Židé, tak křesťané a muslimové vyznávají jednoho stejného Boha (ale všichni si na něj činí stejný nárok). Největší pozornost přitahuje v muslimské čtvrti Chrámová hora, konkrétně Skalní dóm se zlatou kopulí. Vstup branami je pouze pro muslimy, turisté musí použít umělý most Mughrabi, je hned vedle brány ke Zdi nářků, bezpečnostnímu rámu se ani tady nevyhnete. Ještě důležitější je pro muslimy mešita Al-Aksá. Tady uzavřel Abrahám, praotec muslimů, Židů i křesťanů smlouvu s Bohem. Chrám je třetím nejdůležitějším posvátným místem islámu po Mekce a Medině, pod palestinskou správou. Turistům je přístup do mešity velmi omezen. V muslimské čtvrti se sabat samozřejmě nedrží, takže se tu v tu dobu bez problémů najíte. Chrám Božího hrobu na pahorku Golgota v křesťanské čtvrti, kde byl Ježíš ukřižován a pohřben, je dost v obležení. Uvnitř chrámu je šero a posvátné ticho, do malého prostoru se chodí po skupinkách. Službu tu mají zástupci šesti církví. Místo hrobu je zaplaveno čerstvými květinami, voní kadidlo, plápolají svíce. Plno lidí je také u Kamene posledního pomazání, to je růžová mramorová deska, na kterou bylo Kristovo tělo po sejmutí z kříže položeno. Lidé desku hladí a líbají. Hodně působivá je právě Křížová cesta, kterou se Ježíš ubíral vstříc svému ukřižování. Každý pátek ve čtyři odpoledne tu můžete potkat průvod vedený Františkánskými mnichy. Věřící křesťané kráčejí ve stopách Ježíše, modlí se a zpívají, někteří nesou na zádech kříž. Přidávají se k nim především turisté z Ameriky a Evropy. Zeď nářků v židovské čtvrti je jediný původní pozůstatek Druhého Židovského chrámu zbořeného Římany asi r. 70. Také sem se dostanete pouze přes bezpečnostní kontrolu. Lidé se tu modlí tiše i hlasitě, někteří při tom naříkají, jiní čtou Tóru, jiní spolu tančí. Mnozí z nich jsou v transu. Plno je tu hlavně v pátek odpoledne. Fotografování povoleno. Přímluvy do škvír zdi vložené jsou jednou za měsíc vyjímány a pohřbívány na protější Olivetské hoře. Zajímavá je procházka po střechách, místní tuhle cestu používají jako zkratku. Vystoupáte sem po chatrném schodišti na nároží ulic St. Mark a Khabad (rozhraní muslimské, židovské a křesťanské čtvrti). Udělejte si taky čas na Citadelu (Davidova věž) u Jaffa Gate, laserová a zvuková show se bohužel v prosinci nekonala, ale je to na youtube. Za návštěvu rozhodně stojí Muzeum dějin Jeruzaléma, docela poutavě podaná tři tisíce let stará historie. Muzeum je uvnitř citadely, vstupné 40 šekelů. Do Davidova města, které sousedí s Old City, je vstupné 30 šekelů. Každý den v 11 hodin je u Jaffa Gate sraz s průvodcem - dvouhodinová free tour. Jednodenní výlety, které jsme podnikli s Jerusalem Tour: Štědrý den - BETLÉM (71 USD na osobu), rodiště nejen Ježíše Nazaretského, ale také Davida a jeho syna Šalamouna, budoucích králů sjednoceného Izraele. Do poněkud ušmudlaného biblického města jsme vjeli hladce, bez zastávky na checkpointu. Trochu zklamání z atmosféry, žádné dudlajdudlajdudlajdááá, zato náboženský turismus z první ruky. Tančící a zpívající Santa Klaus kam se podíváš, kýčovité náboženské předměty, davy lidí, hordy policistů, vojáků a všude zátarasy. Místní se mísí s turisty. Plno osobních aut s izraelskou značkou na parkovištích, autobusy s turisty snad z celého světa. Co jsme vlastně čekali? Do baziliky Narození Páně (UNESCO), nejstaršího křesťanského funkčního kostela na světě, se vstupuje nízkými Dveřmi Pokory, takže chtě nechtě se všichni hluboce pokloní, původní význam pocházející z osmanské doby byl ovšem obranný. Uvnitř, v jeskyni Narození, je narváno, každý chce položit ruku na stříbrnou hvězdu, která toto místo označuje. Někteří si na tohle posvátné místo dokonce lehají. Fotoaparáty cvakají ostošest. V chrámu je také Kaple Neviňátek evokující Herodovo vraždění, vítězství Davida nad Goliášem připomíná Davidova cisterna. V bazilice jsou každoročně vánoční slavnosti, na jejichž večerní a půlnoční vyvrcholení je vstup jen na pozvánku od palestinského starosty Betléma. Tu my jsme neměli, tak jsme se vrátili do Jeruzaléma a šli na pivo a na dvojku izraelského výborného Cabernet Sauvignon. Tak šťastné a veselé…. Sobota 26. 12. (Sabat) – pevnost MASADA v Negevské poušti + MRTVÉ MOŘE (104 USD na osobu). Masada (UNESCO) je symbol národního mýtu, vojačky a vojáci tu konají přísahu. Je to hodně zvláštní místo. Pevnost stojí na vrcholu osamoceného skalního útesu. Byla to poslední bašta necelé tisícovky Židů s rodinami, než ji po dvou letech obléhání a za pohnutých okolností dobyli v r. 73 po Kr. Římané, s 15 tisíci vojáky. Obránci však předtím spáchali hromadnou sebevraždu, tedy až na dvě Židovky,které se kdesi zapovídaly, přežily a mohly pak vyprávět, jak to bylo. Při troše fantazie vám při pohledu na zbytky římského obležení hluboko pod vámi opravdu zatrne….Na skálu se můžete vyškrábat Hadí cestou, což je dost namáhavé i pro mnohem mladší než jsme my, anebo lanovkou. Zpáteční jízdenka stojí 76 šekelů a je zároveň vstupenkou. Pokud dojdete až nahoru pěšky, platíte za odměnu snížené vstupné - 29 šekelů. V sezóně jsou pěší výstupy povoleny jen dopoledne kvůli velkému vedru a nepřítomnosti rychlé záchranné služby. Světelná a zvuková show pouze od května do října. O sabatu je otevřeno i v restauraci u lanovky, jen si neobjednáte hranolky. Ostatní jídla a teplé nápoje jsou připravená den předem a udržují se v teple. Výlet na Masadu vyjde levněji bez cestovky – z Jeruzaléma sem totiž jezdí linkové busy. Nedaleko je palestinské Jericho. Jezero - zvané Mrtvé moře - je nejnižší bod na zemi (a více než 400 m pod hladinou moře). Hlavním přítokem je Jordán, což není impozantní řeka, jak si leckdo myslí, ale spíš říčka. Mrtvé moře má sice léčivé účinky, kolem je však velmi nehostinná poušť. Od oázy Ejn Gedi, která poskytuje pouze wellnessové služby SPA, se k jeho břehům dostanete za čtvrt hodiny buď pěšky anebo nasedněte na valník, tažený traktorem, to je zdejší kyvadlová doprava. Romantiku nečekejte. Pláž se zatvrdlou solí, kolem jen samé kamení (a sůl), žádné extra pohodlí oprýskaná plastová křesílka nenabízejí, nikde ani keříček, ani ptáček. Jen chemické toalety….Dost depresivní místo. V dálce v oparu Jordánsko. Jinde ovšem stojí luxusní letoviska se vším všudy přímo na břehu, pláž je písečná. Plavat se v tak silné koncentraci pevných látek samozřejmě nedá. Účastníci našeho zájezdu, zejména Asiati a Afričané, se o tom na vlastní kůži ovšem museli přesvědčit, také na sebe vzájemně patlali mazlavé bahno a pak pod sprchnou drkotali zuby. Byly to poměrně nudné dvě hodiny, tedy jak pro koho. A teď trochu těch emocí. Člověk nemusí být zrovna věřící, aby na něj bohatá a zároveň pohnutá historie Svaté země dolehla. Je nutné si předem o tom něco přečíst, abyste se aspoň trochu orientovali v minulosti a tím částečně pochopili současnost. Neustálé války, zničení, obnova – to je pro tuto zemi charakteristické už pět tisíce let. Zdejší památky se sice nemohou srovnávat s monumentální architekturou staré Evropy, ale jsou tak autentické, až mrazí: Římská města, byzantské kostely, raně islámské paláce. Místa, kde se odehrávají biblické příběhy, místa spojená se svatou rodinou, s králi Davidem, Šalamounem, Herodem, se životem Ježíše Krista. Místa, která jsou pro křesťany mimořádně významná, i místa klíčového významu pro Židy a muslimy. V Jeruzalémě žijí hlavné Židé s jarmulkami na hlavách i ti ortodoxní v černých punčochách, kaftanu a klobouku, s pejzami a plnovousem. Jejich ženy oblékají dlouhé sukně a na hlavách mají umně zamotaný šátek. Projděte se echtžidovskou čtvrtí Mea Shearim, je to nedaleko od stanice tramvaje Jaffa – Center. Čtvrť je zanedbaná, zchátralá, z oken visí prádlo, lidé tu mluví jidiš, s angličtinou jsme vůbec nepochodili. Těžko najdete pouliční kavárnu natož bar, jen sem tam krámek s vývěsním štítem a se špinavou výlohou, uvnitř zatuchlo. Sloupy jsou polepeny oznámeními v jidiš o svatbách nebo pohřbech, jak jsme vyrozuměli z rozmazaných fotografií. Ti ultraortodoxní nepracují, klábosí a mají spoustu dětí, na které berou sociální dávky. Ačkoliv jsme prošli celou čtvrť, já v úzkých džínách, Borek se zapálenou cigaretou, a ačkoliv jsme fotili co nás napadlo, nikdo si nás nevšímal, nikdo nás nekamenoval. Jen jeden starý Žid chtěl za fotku pak zaplatit s poukazem na svoje špatné zuby, které na nás hned vycenil. Tak jsme se na něj zazubili taky. Lidi byl bez výjimky přátelští, buď sami nebo někdo z jejich okolí už v Praze byli, případně se přijet k nám chystají. Jen nechtěli věřit tomu, že nejsem Židovka s tím svým jménem. Lea(h) totiž byla jedna ze dvou žen Jákoba, třetího praotce Izraele (a polygamisty). Křestní list jsem s sebou neměla…. Za celou dobu jsme v Izraeli viděli jen jednoho bezdomovce, zato hodně koček. Naopak vojaček a vojáků je vidět všude, ale nevzbuzovalo to v nás žádné negativní emoce. Buď byli ve službě nebo odněkud někam jeli s báglem na zádech (a samopalem přes rameno). Chovají se profesionálně, asi jako strážci v národních parcích Kalifornie. Borek si na Chrámové hoře znaveně sedl na trávník rovnou pod ceduli No smoking a zapálil si. A už k nám rázně kráčel ozbrojený voják, žádné drama z toho ovšem nedělal. Co jsme v Izraeli vynechali, ačkoliv všichni tvrdili, že zrovna tohle musíme určitě vidět? Muzeum holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě, nejpůsobivější to prý zážitek (myslete si o tom, co chcete). Vrátili jsme se do zasněžené Prahy na Silvestra večer. Na Nový rok v Tel Avivu, kousek od našeho dočasného bydliště, nějaký šílenec střílel do hostů v baru. Shalom, Izrael! Jsme rádi, že jsme do téhle země aspoň nakoukli, dokud je zde ještě pořád relativně bezpečno, i když v Jeruzalémě jsme zrovna byli poblíž incidentu mezi Palestincem, který ohrožoval nožem židovského kluka, jak jsme se později dověděli. Seděli jsme zrovna na Tsiyon Kikar (Siónské náměstí), když se z postranní ulice vyřítili dva policisté na koních a když vybrali bravurně zatáčku, dali se do trysku jako kdyby běželi Velkou pardubickou. Následovalo je několik houkajících policejních aut a vojenská policie na motorkách. Trochu ve mně hrklo, ale okolí to nevyvedlo vůbec z míry. Servírka nepřestala roznášet objednaná jídla, lidé si dál povídali u kávy, kolemjdoucí školačky se smály na celé kolo, tramvaj se rozjela, pes se rozštěkal na kočku, slunce svítilo. Normální den v Jeruzalémě. .

Ahoj cestovatelé, chci se s vámi podělit o mé sestříhané video z prodlouženého víkendu v Istanbulu. Třeba to bude pro někoho inspirací  .

Právě jsme se vrátili. Podrobný cestopis z 3-týdenní návštěvy této krásné země najdete zde: http://aja.pise.cz/9-mexiko-2016cast-1.html Vlasta .

tak 2000km autom, treba sa tam este vratit  .

Prubeh nasi cesty po Evrope  .

Ahoj, dovolila bych si přidat svůj krátký cestopis o mém dobrodružství na havajském ostrově O'ahu, odkud jsem se ani ne před týdnem vrátila. Vím, že spousta z vás nakoupila levné letenky na Havaj v rámci chybného tarifu BA, tak třeba se někomu mé informace budou hodit  .

Zdravím. Pre ľudí, ktorí sa zaujímajú o cestovanie po Japonsku, môže byť užitočný môj blog, ktorý som odštartoval pred viac ako rokom počas svojej 90-dňovej cesty po Japonsku. Blog je vo forme cestopisu a fotoreportu (fotky sú bez watermarku, okrem komerčného použitia si ich môže stiahnuť ktokoľvek) v slovenskom a anglickom jazyku. Cesta prebehla medzi marcom a júnom 2014, pričom celkovo som precestoval takmer 13 000 kilometrov po celej krajine od ostrova Hokkaidó až po južný rezort Okinawa. Do Japonska sa plánujem vrátiť v závere septembra, tento krát na ročný pobyt, o ktorom ešte stále rozhoduje imigračné oddelenie. V prípade, že uspejem, plánujem v blogu pokračovať (uvažujem o premenovaní, keďže jeho názov stratí svoj pôvodný význam) a to samozrejme platí aj pre cestovanie - v Japonsku je ešte stále celá hromada vecí, ktoré sa oplatí vidieť a zažiť. Ak máte akékoľvek otázky, pýtajte sa. Odkaz na blog je tu http://90daysinjapan.com/ najstaršie príspevky (teda úvod a prvé dni) sú dole, pri scrollovaní sa objavia postupne. Hore sú najnovšie príspevky, s názvami "Picture selection XX", v ktorých už iba postupne zverejňujem fotky, ktoré predtým zverejnené neboli. Vďaka. .

tak spisal som svoje zapisky z tripu do Ushuaia a okolia v Patagonii http://tonicov.tumblr.com/post/139551816041/ushuaia .