Zdravím, Chcem sa s vami podeliť o zážitky z Indie 2013/2014. Na mojom webe je okrem Indie sú okrem Indie aj články s iných krajín. http://www.backpacking.cz .
Ahoj, můj nejnovější cestopis z Barmy, kde jsme v březnu 2015 strávili 3 týdny je přístupný na webu: http://blog.antonindanek.cz/clanek/uzra ... army-2015/ Tak snad někomu pomůže! Tereza .
Hola amigos. Prídite nás pozrieť na stránku MARUSKHA.SK, kde sa okrem iného venujeme aj polročnému low-cost cestovaniu na motorke cez Indiu, prechodu z Vietnamu do Kambodže na Honde Win za tri koruny, dobrovoľníctvu v indickom Ladaku, či ďalším spôsobom ako nenechať anjela strážneho zlenivieť.MOR HO! Viac na http://marushka.sk .
Ahoj cestovatelé, tento cestopis vás zanese na jih Arabského poloostrova do Ománského sultanátu. Je to v podstatě to nejlepší, co můžete v Ománu vidět nebo dělat. Užijte si čtení! A kdo bude mít nějaké otázky, jako vždy se může zeptat a zkusíme poradit. 1. Budapešťský prolog 2. Na ománské svatbě 3. Na ostrově Masirah 4. Údolí kadidlovníků a prameniště Ayn Garzíz 5. Plážový den 6. Hrajeme badminton s Filipínci 7. Botanické vycházky na Jebel Samhan 8. Hrad Jabreen a kaňon Jebel Shams 9. Proplaváváme Wádí Shaab 10. Prohlídka Muscatu Pokračování níže .
Udělali jsme si lednovej okruh Nizozemskem a celý jsem to popsala tady na blogu: http://www.zexpedice.com/cesty-travels/ ... therlands/ Takže jestli se chcete vyhnout miliardě turistů, tak cestovat v zimě je super nápad .
Zdravím všechny zapálené cestovatele, V jižní Franci (přesněji v Mandelieu La Napoule, které se nachází kousíček od Cannes) pobývám již druhým rokem a ráda se podělím o tipy na nejhezčí místa a výlety po francouzské Riviéře a Provence. Také se dozvíte kam se podívat pokud cestujtete po francouzských, švýcarských nebo italských Alpách. Lákájí vás slevná letoviska jako je Cannes, Nice nebo Saint Tropez? Přečtěte si plusy a minusy těchto populárních přímořských středisek. [odkaz smazán administrátorem - komerční sdělení] Snad se dozvíte něco užitečného a fotky vám budou inspirací na příští dovolenou Přeji příjemné počtení:) .
Protože jsem na internetu nedohledal rychlý seznam toho základního, po naší návštěvě v listopadu 2015 jsem jeden takový sepsal. Ze jedné stránky textu se dozvíte to nejpodstatnější: aktuální ceny základních položek,jak zde frčí angličtina,jací jsou Malajsi,na co si dát pozor při cestěnebo jak je to s výběry a platbami kartamia mnoho dalšího [url]http://pavelapavla.wix.com/cesta#!Malajsie-cestovatelské-shrnutí/cmbz/56971cfe0cf2e94e3fb6ad3d[/url] Komentáře, návrhy vítány EDIT: server nepoznává adresu odkazu, použijte tak následující proklik http://goo.gl/9smdYP .
Ahoj spolucestovatelé, před téměř třemi měsíci jsme vyrazili na cestu kolem světa. Nejde nám o lovení nejvíce zemí, ale v klidu si ty navštívené užít. Zatím máme skalp z: - tří týdnů v Nepálu,- dvou týdnů v Malajsii,- měsíce ve Vietnamu- dvou týdnů v Kambodži Toho času v Kambodži plánujeme naše další kroky na zbylých šest měsíců a dopisujeme zážitky, které jsme nasbírali. Ale znáte to: když se vám někde líbí, fotí se lehce, ale pak si s obrázky ještě pohrát .
Původně jsem si začal pouze dělat poznámky ke svým fotografiím, abych se v nich časem vyznal, nakonec jsem si řekl, že alespoň stručně něco napíu. Omluvte můj styl a případné gramatické chyby (až to po sobě pořádně přečtu, ještě to opravím), nejsem holt žádný spisovatel ) ihned zakoupili. Kde pojedeme jsme v tu chvíli netušili. Původně se plánovala Brazílie s Argentinou, nakonec jsme ale udělali jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké se nabízelo - Bolívie! Santa Cruz de la Sierra (21.11.) Do města, které leží v tropické části Bolívie jsme přiletěli společností GOL ze Sao Paula dopoledne, což nám dalo možnost alespoň narychlo navštívit centrum. Z letiště jsme jeli prvním místním busem přímo do centra města a přestože španělsky jsme se nějak nebyli schopni domluvit, místní řidič pochopil, že hledáme autobusové nádraží a docela dobře nás nasměroval na další místní přestup. Ten nám trval jen pár minut a za hodně dobrý čas jsme už zjišťovali noční spoj do Cochabamby a hledali úschovnu báglů. Vše klaplo opět rychle a během půl hodiny jsme už pochodovali z nádraží bez zavazadel směr centrum města. Abych řekl pravdu, tak na to, že má Santa Cruz kolem 1,5 miliónu obyvatel (a zřejmě už asi i více), vypadá mnohem menší, než je. Je to ale jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě, takže asi i vzhledem k tomu v jeho centru toho zase tolik nebylo a jedno odpoledne bylo tak akorát. Možná jsme ale neměli čas na to, abychom našli nějaké zajímavosti navíc, než ty, které jsme viděli v centru v okolí náměstí "Plaza 24 de Septiembre", kde je dominantou Basílica Menor de San Lorenzo. Takže jsme narychlo pochodili co se dalo a navečer se už chystali k odjezdu. Zde měla být tři fota, bohužel nějak vypadly a už je zde nemůžu vložit - limit je 50 fotografií. Cochabamba a okolí (22.11. - 23.11.) Do tohoto, více než půl miliónového města jsme přijeli nočním busem ze Santa Cruz něco po šesté ráno. Ve městě bylo v plánu strávit před dalším nočním přesunem jednu noc, takže jsme se vyrazili z bus terminálu pěšky do středu města hledat nějaké ubytování s teplou vodou. Požadované, dpbře umístěné místo jsme našli asi během hodiny, dali jsme si teplou sprchu, rychle něco pojedli a vyrazili jsme na obhlídku města. Kromě samotné rychloprohlídky alespoň části města Cochabamba, byl v plánu výstup k monumentální soše Krista na 265 m vysoký kopec Cerro San Pedro nad městem - Cristo de la Concordia. Socha měří i s podstavcem 40,44 m a je tedy vyšší, než socha Krista Spasitele v Rio de Janeiru. Do samotné sochy se dá vlézt, po schodišti vystoupat až nahoru a přes otvory, které slouží jako okna shlížet dolů na údolí a město. Vzduch ve výšce cca 2600 m ještě nebyl nijak řídký, takže jsme kopec, respektive 1399 schodů zdolali i za horka v pohodě, jen jsme se někteří v tento první den lehce připekli. Prohlídli jsme co jsme chtěli a pádili po schodech rychle dolů, protože času bylo dost a rozhodli jsme se navštívit termální lázně Liriuni, asi 20 km v horách za městem. Již předem jsme měli zjištěno, že nejlevnější způsob je zajet tam s místníma minivanem, což jsme taktéž zrealizovali. Nejprve bylo třeba se přepravit cca za 3 Bs místní dopravou do města Quillacollo, které je hned vedle Cochabamby a odtud za další 3 Bs minivanem 45 min. do hor až k termálním lázním. V termálech jsme se vzhledem k jejich přeplněnosti nakonec nevykoupali, trefili jsme se do dne, kdy měli místní volno a spousta se jich i s dětmi rozhodla strávit volný den tam. Nějak nám to ale nevadilo, cesta do hor, procházka po horách kolem a částečně i pěšky nazpět stále za to. Při cestě nazpět, jsme v domění, že zastavujeme veřejný minivan stopli jednu z místních rodinek, která nás ochotně zavezla nazpět do Quillacollo, odkud jsme už zkušeně dojeli navečer do našeho hotelu. Druhý den jsme hned po brzké snídani odnesli do předešlého dne vyhlédnuté úschovny na bus terminálu hlavní bágly a nechali si jen ty příruční s nezbytnými věcmi. V plánu bylo ten den stihnout výstup na 5023 m vysokou Cerro Tunari, která se tyčí kousek za městem. Zde jsme udělali chybu s volbou trasy, až na místě jsme zjistli, že pokud chce člověk na jednodenní výstup, nesmí začít trasou Cochabamba - Quillacollo - z parku Pairumani jako my. Z parku Ecoturistico Pairumani se to dá jít taky, ale vzhledem k delší trase není moc reálné stíhat v ten samý den i návrat a my plánovali večer již další přesun. Holt jsem tak nějak tušil, že je třeba zajet z Quillacollo minivanem směrem k termálům Liriuni, kde je ze silnice F25 turistická odbočka na Cerro Tunari z druhé, kratší strany. Po opětovném přesunu do Quillacollo jsme odchytili místní taxi s myšlenkou, že nás briskně zaveze do parku Pairumani, bohužel až během jízdy jsme zjistli, že mladý taxikář vůbec netuší, kde park je. Naváděli jsme jej pomocí GPS nejkratší trasou přímo k parku...no, chudák si na výmolech skoro zničil spodek auta, ale dojeli jsme. Až na zpáteční cestě jsme zjistili, že do parku se jezdí po asfaltce přes Vinto. Přestože v tento den “pětitisícovka” nepadla, park Pairumani nebyla určitě špatná volba. Centrum parku je eukalyptový les, přes který je svedena horská voda dolů do údolí. Odtud se dá vyrazit do hor, buď korytem řeky nebo po hřebenech nahoru, což jsme taky udělali a na Tunari koukali jen zezdola. Stálo to ale každopádně za to, příroda všude kolem byla úchvatná, nikde opět žádní lidé, prostě paráda. Našlapali jsme nějaké ty kilometry ve výšce kolem 3000 m a pozdě odpoledne jsme už byli na cestě na bus terminál. Potosí, město stříbra (24.11.) Do hornického města Potosí jsme dorazili brzy ráno nočním busem z Cochabamby. Autobus vyjel během noční jízdy z 2570 m n. m. do zhruba 4000 m n .m., takže bylo po vystoupení docela chladno, což již ale naznačovali místní spolucestující, kteří byli zkušeně oblečeni do zimních bund. Hned po vystoupení z autobusu byl vidět cíl naší cesty, což byla hora Cerro Rico, která se tyčí nad samotným městem. V kopci se již od 16. století těží stříbro a byl to svého času největší stříbrný důl na světě. Důl stále funguje a dodnes je obživou pro většinu obyvatel 170-ti tisícového města, stále se zde těží kromě stříbra také zinek, cín a snad i jiné kovy. Na autobusovém nádraží odkládáme bágly do místní úschovny, zkušeně odchytáváme místní minibus a jedeme nahoru do centra města, kde je plánem kromě prohlídky města najít místní agenturu, která nám zprostředkuje prohlídku dolu. Cestovka fungovala pružně a již za hodinu po dojednání jsme seděli v minivanu, který nás vezl k dolu. Nakoupili jsme jak je zvykem něco málo dárků pro horníky - limonády, koku, cigarety, 95% alkohol, bylo možné i zcela volně zakoupit dynamit, ale ten nikdo z nás nebral Druhý den odpoledne se vyrazilo opět přes solnou pláň směrem k N.P. Eduardo Avaroa se zastávkou na ostrově Incahuasi. Ten byl společně s gigantickými kaktusy docela fajn, ale jelikož oblast neustále křižují jeepy s turisty, bylo jich zde na můj vkus až docela dost. Navečer se dojelo do druhého ubytka, což byl jednoduchý bungalov postavený z hliněných, nepálených cihel a zevnitř komplet ze solných kvádrů. Byli jsme v něm zcela sami, takže to považuji za jedno z nej ubytování (vzhledem cena/výkon). Ráno hned po snídani se vyrazilo překrásnou přírodou směr N.P.. Cesta vedla po různých silnicích, od asfaltek, přes liduprázdné kamenité a písčité mezi horami, řidič dělal průběžně zastávky u zajímavých míst. Ač ne vždy využívám místních cestovek, zde jsem musel zkonstatovat, že na vlastní pěst bychom se na ta místa dostávali jen s problémy a časově by to bylo nemožné. O spoustě bychom se nikdy ani nedozvěděli - takže zajistit výlet určitě doporučuju. Oběd zajistil v liduprázdné přírodě u laguny s plameňáky řidič, který jídlo už někdy v nám neznámou dobu někde zrána zajistil a měl je připraveno v boxu. Cestou přes horský Altiplán jsme se zastavili samozřejmě u “Arbol de Piedra” (tzv. skamenělý strom, ale je to kus zvětralé skály, který už co nevidět zřejmě spadne). Navečer jsme konečně dorazili do jednoho z mála ubytek v N.P. kousek od laguny Colorada,, nafasovali jsme sdílenou ložnici pro 6 lidí, ve které nás bylo nakonec 7. Vše bylo velice skromné, ale fajn. Stihli jsem ještě prohlídku nádherně červené laguny s plameňáky, západ slunce, po večeři se zabalili do hromady dek (noční teploty od denních přes 30 šly pod nulu) a brzy ráno po snídani vyrazili na další okruh. Ten vedl kolem gejzírů a termálních pramenů až k lagunám Blanca a Verde u Chilské hranice, kde naši skupinu opustily dvě mladé sympatické Rusky, které pokračovaly přes blízký horský přechod pod sopkou Licancabur do Chile. My skoukli přírodu, nadělali foto a náš jeep pokračoval s průběžnými zastávkami přes další zajímavá místa až nazpět do Uyuni, kde jsme dojeli odpoledne a ihned zajistili lístky na noční bus směr N.P. Sajama. Jelikož náš noční bus nestavěl v námi požadovaném městečku Patacamaya, museli jsme udělat přestup v Oruro. Nebyl v tom ale žádný problém, protože po zkušenosti s autobusovou dopravou v Bolívii musím konstatovat, že naši dopravci se co se týče množství spojů a komfortu v dálkových busech mají hodně co učit. N.P. Sajama (29.11. - 2.12.) Po příjezdu do Patacamaya se snažíme najít dopravu do centra N.P., kde jsou ve vesničce Sajama jedny z mála ubytování pro turisty. Zde je trochu problém, protože pravidelný spoj mezi vesnicí a tímto městem jezdívá jednou za den tam a jednou zpět (o více levných možnostech nevím), vždy ráno kolem 6-té ze Sajamy a kolem 13-té nazpět. Problém spočíval v tom, že jsme byli v Patacamaya něco po třetí hodině ranní a nedalo se moc smlouvat s místními přepravci s minivany. Jelikož se nám ale často nestalo, že by nás v Bolívii chtěl někdo vyloženě natáhnout, usmlouvali jsme nakonec cenu 400 Bs za všechny čtyři. Nevím přesně, ale cesta tam měla tuším něco ke 200 km, takže to na tu hodinu a situaci cenově za čtyři lidi docela ušlo. Ubytování v Sajamě pod stejnojmennou neaktivní sopkou bylo opět jednoduché, ale levné a na místní podmínky docela v pohodě. Těžké deky pro chladné noci byly opět k dispozici, hodil se ale taky spacák. Jídlo ve vesnici se sehnat dá, ale je docela jednoduché, kdo zde pojede, ať nečeká nic extra a není špatné se trošku případně vybavit. Místní zde mají nějaký ten obchůdek, po dohodě předem připraví i teplé jídlo. Pitnou vodu v lahvích jsme si sice nějakou sami dovezli, ale nakonec jsme bez jakýchkoliv následků používali vodu, která je k dispozici z veřejného kohoutku na náměstí v Sajamě. Dá se tam i koupit, ale počítejte s cenou 2 x vyšší, než je obvyklá, tak je to tam ale se vším. Strávili jsme zde 4 dny, které byly vyplněny celodenními tůrami, zdolali jsme zde konečně jednu z mnoha “pětitisícovek”, je zde opravdu kde chodit. Od rozhlehlých plání, kde za celý den nepotkáte ani nohu, přes kopce a vulkány až po termální prameny. Tady si vybere opravdu každý milovník turismem nezamořené přírody. Pro cestu nazpět do města Patacamaya jsme už zvolili místní veřejný minivan, který měl odjezd brzy ráno. Doporučuju být na místě alespoň 30 min. před jeho odjezdem, využívají jej místní pro přepravu do města. My nebyli a kvůli plnému stavu jsme museli jet až náhradním. Naštěstí nás zůstalo neodbavených více, takže se jeden z místních slitoval a zajistil další minivan, který jsme my čtyři a místní beze zbytku zaplnili a mohli zalevno odjet (tuším 12 Bs). La Paz, Copacabana, Tiwanaku (3.12. - 7.12.) Do La paz, respektive jeho horní části El Alto jsme dojeli minivanem jenom pro nás za docela levnou cenu (už si přesně nepamatuji, ale cena za čtyři byla pouze lehce vyšší, než čekat na bus). El Alto je druhé největší město v Bolívii a nachází se v průměrné nadmořské výšce 4150 m. Všichni jsme se shodli, že jsme dobře udělali, že jsme cestu začali odspodu ze Santa Cruz přes Cochabambu, přistát na letišti letem ze Sao Paula přímo v El Altu by nám díky nadmořské výšce asi způsobilo potíže s aklimatizací. Takhle jsme už i s bágly mohli vyrazit do rušných ulic hledat levný přesun do spodního La Paz, které je asi o 500 m níže. El Alto je rušné, je zde hodně chudiny, kriminalita zde je již výrazně vyšší - byli jsme několikrát upozorněni místním policajtem, kterého jsme se ptali na cestu, abychom si dávali opravdu pozor na věci. Kapesních krádeží je zde hodně a večer bych se zde asi dobře necítil. Přeplněným minivanem jsme ale úspěšně dojeli za 3 Bs do La Paz, kde po zhruba 30 min. chůze směr centrum našli solidní a levný hotel. Ubytování jsme zvolili v pěším dosahu centra a taky autobusového nádraží. Po ubytování jsme ihned vyrazli na obhlídku (opět jsme byli personálem upozorněni na krádeže) historické části města, stylových obchůdků, projeli se za 8 Bs lanovkou z La Paz do El Alta a zpět. a zakoupili si sjezd po známé “silnici smrti” z hor nad La Pazem do Coroica. Koloniální centrum La Paz je docela pěkné, je jen škoda, že spoustu krásných budov nechávají jejich majitelé chátrat. Ve městě jsme plánovali končně trochu zvolnit tempo, takže poslední čtyři dny byly věnovány městu. Jeden navíc sjezdu na kolech z La Paz do Coroica...stálo to za to, akorát někteří jezdci byli pomalí, takže bylo docela dost “čekacích” zastávek 8.12. - odlet ze Santa Cruz do brazilského Sao Paulo a odtud do Barcelony a následně Mnichova, kde jsme přistáli 9.12. před 18-tou večer a zahájili přesun do ČR. Než jsem dojel s kámošem přes Plzeň a Prahu domů na sever Moravy, byl jsem už docela unavený, vše to ale stálo za každou korunu, kterou jsme na tomto tripu utratili. Zvolit jako cíl cesty Bolívii bylo jedno z velice dobrých rozhodnutí. Země a lidé v ní jsou sice povětšině chudí, ale o to více příjemní, není zde pro našince nijak draho a co se týče přírody, je opravdu na co koukat a kde chodit. Je to zcela něco jiného, než co jsem zatím prochodil. Země je až na pár míst zcela bezpečná, doprava funguje spolehlivě. Kdo má rád nezprofanované lokality a není zvědavý na davy turistů, měl by jet - není čeho se obávat. .
Caute, asi niektori tu urcite vyuzili akciu zo zaciatku roku s Cebu Pacific z Dubaja na Filipiny, my sme sa vratili minuly tyzden a tu su nejake poznatky:) http://tonicov.tumblr.com/post/134975476301/filipiny .
Zdravím, letíme přes Vánoce na Kypr, vychází nám to tam na téměř 4 celé dny (přílet v 11:00 ve středu, odlet neděle v 10h). Hned na letišti si půjčíme auto. Zajímalo by mě, jestli by někdo uměl doporučit efektivní okruh po Kypru stylem "za co nejméně času stihnout co nejvíce". A také zda nědko ví, jak je to s překročením hranice do Turecké části s autem, které bylo vypůjčené v řecké části? Předem děkuji. .
Ahoj lidi, udělal jsem si blog, kam dávám svůj cestopis z naší měsíční cesty po Thajsku. Každou středu zveřejním jeden článek do cestopisu. Byl bych rád, kdyby jste koukli, přečetli a zhodnotili. http://www.mikibeth.cz Thajsko miluju už několik let a chystám se tam teď v lednu/únoru 2016 znovu, asi na sever a i s Kambodžou. Byl někdo taky takovou trasu jak já? .
Ahoj cestovatelé, pokud se chystáte do Turecka, mohl by se Vám hodit náš nový blog o cestování. Bára tam teďka především popisuje život a studium v Istanbulu. Já se chystám na velké cestování až za pár měsíců. Hezké čtení Klára a Bára lovetravellingwithbk@gmail.com http://www.lovetravelling.cz .
Čaute, vrátili jsme se ze 14 denní dovolené na Floridě. Budu se snažit naši cestu popsat co nejvýstižněji. Tak pěkně popořádku… Letenky jsme kupovali v únoru, kdy se objevila super akce (cca 8500,-/os.) na tomto serveru. Jednalo se o let z Bruselu se společností Jetairfly, poté jsme ještě dokoupili letenky z Prahy za cca 2800,-/os. na hlavní bruselské letiště. Společnost Jetairfly létá Dreamlinerem. Měřím 190 cm, a tak jsem ocenil, že je tam aspoň trošku více místa na nohy než v menších letadlech, se kterými létá třeba Ryanair. Překvapení pro nás bylo, že už jsme nevyplňovali na konci letu papíry týkající se našeho vstupu na území USA (kolik máme peněz apod.). V Miami jsme byli v 19:55 místního času. Ještě než jsme se dostali k imigračnímu úředníkovi, šli jsme k elektronickému terminálu, kde jsme vyplňovali, za jakým účelem jsme dorazili do USA, kolik máme peněz (jednalo se vlastně o dotazník, který se dříve vyplňoval na palubě letadla), také nás stroj vyfotil. Automat nakonec vyplivnul lístek s mou fotku s otevřenou pusou (ano, divil jsem se ), manželka už vypadala na fotce normálně (vyplňovala údaje až po mně). Poté jsme šli s vytištěným lístkem k imigračnímu. Anglicky moc neumíme ani jeden, ale jednoduchými větami jsme se dostali na vytouženou Floridu. Moje manželka dostala razítko do pasu, já nikoliv (což byl později velký problém). Následně jsme vyrazili do půjčovny Dollar pro auto. Rezervované a zaplacené jsme to měli už několik týdnů dopředu skrze rentalcars.cz. Za auto jsme dali 7000,- (třída ekonomy) a navíc jsme si zaplatili na místě Sun pass, ten nás vyšel na 2800,- (Tohle doporučuju maximálně, na mnoha místech se nedá platit cash. Výhodou je, že se Sun passem můžete jezdit kdekoliv. Když se budete blížit k mýtné bráně, kde se platí, tak si najedete na cestu, kde je napsáno Sun pass a máte vystaráno - nic neřešíte). Ještě jsem zapomněl dodat, že auto jsme si mohli vybrat ze čtyř Chevroletů Sparků, takže žádná hitparáda. Ale pro dva lidi naprosto dostačující. Plná nádrž do tohoto auta nás vyšla na 500,-Kč, což je na naše poměry směšná částka. (Dolar byl v kurzu 25,-českých). Navigaci ani další připojištění jsme nechtěli. První den jsme dorazili do hotelu Rodeway Inn (nacházel se asi 30 min. od přístavu Fort Lauderdale), strávili jsme tam tři noci (pokoj pro oba byl za 1300,-/noc). Hotel je kousek od nádherné pláže Haulover Beach - ta sousedí s nudapláží, která je údajně jediná v Miami (možná na Floridě??). Parkování u pláže stojí přes týden 6 dolarů a stát tam můžete jak dlouho chcete, o víkendu 7 dolarů. Po příjezdu jsme se tedy šli ubytovat. Druhý den jsme si udělali flákací den na zmíněné pláži. Jelikož byl běžný pracovní den, na pláži jsme neviděli prakticky ani živáčka. Voda byla nádherná a neskutečně teplá - až moc . Já jsem si samozřejmě zahrál na frajera (jako každým rokem) a spálil jsem si čelo - mám pocit, že jsem večer musel svítit. Další den jsme měli v plánu vyrazit na Bahamy. Palubní lístky jsme sehnali za 119 dolarů a jednalo se o jednodenní výlet (lístky jsme kupovali s předstihem z Česka). Dvě hodiny před plavbou jsme se měli ukázat u imigračních úředníků v přístavu Fort Lauderdale. Přivstali jsme si a vyrazili do zmíněného přístavu. Auto jsme "vychcaně" zaparkovali u obchodního centra, který je zhruba 10 minut pěšky od přístavu - ušetřili jsme za parkování. Druhá možnost byla, že bychom autem dojeli přímo do přístavu a zaparkovali na tamním parkovišti. Po chvilkovém hledání toho správného místa na nalodění jsme se dočkali imigrační úřednice. Zeptala se nás, proč jedeme na Bahamy, jak dlouho tam budeme, jestli máme u sebe palubní lístky. Paní imigrační si od nás vzala pasy a koukala, jestli máme razítko od imigračního, který nás pustil do USA. Jak jsem psal výše, zde byl obrovský zádrhel. Já v pase neměl nic, manželka ano. Snažil jsem se rukama nohama vysvětlit, že mi paní asi zapomněla dát razítko, ale že letenky jsme si vyfotili na mobil. Paní imigrační ale chtěla vidět zpáteční letenky, ty jsme neměli. Dělali jsme, že ji absolutně nechápeme. Nakonec řekla jen "Oh, OK" a pustila nás na palubu. Doporučuju tedy si zajistit, abyste měli vždy v pase razítko od imigračního, nebo když jej nějakým nedopatřením nedostanete, tak se snažte alespoň u sebe mít "zpáteční letenku" z USA. Na Bahamy jsme docela svištěli - cesta trvala zhruba tři hodiny. Během plavby si můžete koupit jídlo, pití, suvenýry. Poté, když jsme se dostali na Bahamy, jsme řešili, jak se dostaneme na nejbližší pláž. Sami od sebe se nás ujmuli místní taxikáři - bránili jsme se, že chceme jet místním autobusem. Bylo nám vysvětleno, že lístky na autobus jsme si měli koupit na lodi, že tady už taková možnost není (asi se na lodi o takové možnosti mluvilo, ale my nerozuměli ). Naštěstí nás bez lístku na autobus (stál 10 dolarů) bylo více. Společně s jednou černoškou a dvěma Mexičankami jsme nastoupili do taxíku (cena za osobu 7 dolarů) a nechali se odvézt do centra dění. Taxikářka nám také řekla, že pro nás přijede před kasino přesně v 17:00 a že nás odveze zpět na nalodění (opět 7 dolarů). Když jsem psal centrum dění, tak proto, že tam bylo všechno - obchody se suvenýry, kasino, jídlo a hlavně náááádherná pláž. Tak krásnou pláž a vodu jsem viděl poprvé v životě. Lidé u vody prodávali kokosy na pití (jeden za 5 dolarů, s rumem za 10 dolarů) - tady doporučuju mít drobné, my měli 20 dolarů a nikdo místní nám nebyl schopný vrátit nazpět. Pan s kokosem se mi dokonce snažil dát nazpátek 10 bahamských dolarů. Tak jsem na něj udělal mezinárodní výraz (škaredý kukuč) a hned se omlouval - stejně mu to doteď nevěřím, prostě to zkusil. Na Bahamách jsme se čvachtali a v 17:00 pro nás přijela taxikářka, která nás odvezla do přístavu. Na nalodění byl opět problém s razítkem. Znovu jsem svou lámanou angličtinou vysvětloval, proč nemám razítko, ale že manželka ho má. Musel jsem na svůj mail a ukázat zpáteční letenku, kterou mi vytiskli a k tomu dodali, že když dorazím zpět do USA, tak to mám ukázat imigračnímu a nebudu mít problém - měli pravdu, panáček po doplutí si opět všiml, že mi chybí razítko, já ukázal letenku a byl jsem zpět v USA... Na pokoj jsme dorazili kolem 22:00. Další den nás čekala cesta na Key West. Štreka je to sice dlouhá, ale hodně krásná. Podél cesty je docela dost odpočívadel, kde můžete zastavit a jít se pokochat nebo i okoupat (Anna Princess Beach?). Po stranách můžete vidět "rozbité" mosty, kde se točily a stále točí různé filmy (např. Pravdivé lži, Rychle a zběsile). Po příjezdu na Key West jsme přemýšleli, kde auto zaparkujeme. Tradičně zvítězil supermarket, který je po levé straně, cca tři bloky od Hemingwayova baráku . Znovu jsme si ušetřili za parkovné. V Key West jsme navštívili dvě místa - nejjižnější bod USA (kužel, u kterého se každý panáček a panenka fotí) a Hemingwayův barák - manželce se prohlídka domu moc líbila, protože všude lozí šestiprsté kočky . I zahrada u toho domu byla OK. Jo a Hemingway měl doma uklizeno (vstup do baráku vyjde tuším na 12 dolarů/os.) Koupili jsme nějaké suvenýry a frčeli jsme pomalu zpátky. Možná je důležité zmínit, že je dobré mít hooodně natankováno. Benzín na Key West vyjde trošku dráž a navíc na čerpací stanici nenatrefíte zrovna dvakrát často. My jsme tankovali poprvé kousek od Homesteadu. V USA vám půjčí auto, které má automatické řazení (používáte jen pravou nohu) a bude to benziňák (tankujete buď Unleaded nebo Regular- záleží na jakou benzinku narazíte). U tankování byla docela sranda - tankování probíhá odlišně než u nás. Buď si zaplatíte u pumpaře dopředu, nebo na místě přímo u pumpy kreditní kartou (Chce to ZIP CODE - my dávali směrovačku Ostravy, nebo jsme si vymýšleli. Někdy to vyšlo, někdy ne.). V pozdních odpoledních hodinách jsme dorazili do Homesteadu, kde na nás čekalo ubytování na jednu noc v A-1 Budget Motel (cca 1500,-/noc) – tam bychom se neradi vraceli. Opravdu nejhorší ubytko, kde jsme během dovči byli. Smutné bylo, že když jsem se doma díval s předstihem na ceny ubytování v Homesteadu, tak se dalo sehnat ubytko i za 900,-. Holt, na poslední chvíli mít ubytko se někdy nevyplatí… Další den jsme frčeli do Everglades National Park. Byli jsme varováni, že je tam spousta komárů, tak jsme si předem v supermarketu koupili repelent (později jsme zjistili, že byl hodně slabý). Vstup do Everglades National Park nás vyšel na 20 dolarů. V parku jsou různé odbočky a nás zaujala jedna z prvních (odbočuje se doleva - nepamatuji si název). Po příchodu do rezervace jsme zaregistrovali první komáry - nic strašného. Trochu jsme se posprejovali a bylo fajn. Místní rangerka nám udělala komentovanou prohlídku části parčíku. Museli jsme vydržet dotazy "chytrých Amíků" (dýchá aligátor pod vodou? apod.) Když komentovanou prohlídku minete, o nic nepřijdete. Úžasné bylo, že právě tam jsme uviděli poprvé živého aligátora. A ne jednoho! Jeden se slunil s otevřenou hubou (asi neviděl dlouho žádné Čechy), druhý byl ve vodě a koukaly jen oči. Nádhera. V místě je také prodejna různých suvenýrů. Měli tam také ultra silný sprej proti komárům. My jsme se jen usmáli a s díky odmítli. Vyrazili jsme teda dál. Odbočili jsme zhruba po dalších 5 km doprava, kde byla další procházka. No a pak jsme si řekli, že se vydáme až za plameňáky (jede se tam cca 30 min. a cedule vás hezky naviguje). Tohle byla největší chyba a totálně mi to znechutilo Everglades. Dojeli jsme na velké parkoviště, pomalu vysedávám z auta a katastrofa. Tolik komárů jsem v životě neviděl. Snad 100 (a to fakt nepřeháním) si jich posedalo na moje nohy, Terce vlítli do auta. Začali jsme oba poskakovat a hledat náš super sprej. Stříkal jsem kolem sebe jako šílený, ale nic z toho. Periferně jsem viděl, že takhle poskakuje více turistů, takže zcela normální jev. Utekli jsme rychle do uzavřené budovy a vzpamatovávali jsme se dobrých 10 minut. V budově jsme se pořádně nastříkali a zkusili jsme opět pobyt venku. Nešlo to. Ten náš sprej snad ty komáry dokonce přitahoval! Žádné plameňáky jsme neviděli. Muselo by se za nimi plout s průvodcem a to by bylo celkem drahé. Navíc ti komáři nás tak iritovali, že bychom ani na té loďce nevydrželi… Přiběhli jsme tedy k našemu autu a upalovali pryč (v autě bylo taky moc komárů a zbavit se jich byl téměř nadlidský úkol!) Terka mi řekla, že takhle ještě nikdy v životě opíchaná nebyla. Když jsme se vraceli zpět (tady nevím, jestli jsme udělali chybu, protože navigace mě chtěla pustit do Naples, kde byl náš další cíl cesty, jen zpět přes Homestead. Přitom když jsme byli uvnitř Everglades, tak nám cíl ukazovala cca 130 km vzdušnou čárou (asi)) směrem k Homesteadu, tak jsme ještě navštívili aligátoří farmu. Vstupné jsme platili cca 17 dolarů za jednoho (měli jsme slevový kuponek z nějakého letáku, kterých se všude válí mraky – v hotelech, na benzínkách apod.), v ceně byla projížďka airboatem (napůl člun, napůl vznášedlo). Na farmě mají spoustu aligátorů. Je to v podstatě taková menší ZOO (papoušci, souložící želvy , atd.). Na farmě jsou v určitých časech různá představení - s aligátory či hady. My jsme viděli na vlastní oči krmení. Zážitek to byl neskutečný. Panáček, co aligátorům házel maso, byl blázen. Už ta jeho zjizvená ruka dokazovala, že tahle práce není sranda. Při krmení si borec vyhlídl jednoho aligátorka pro své představení, hodil mu oprátku, ale aligátorek se smýknul. Pak za ním musel ošetřovatel do „výběhu“ k asi stovce dalších aligátorů, protože na toho vytipovaného aligátora zaútočil jiný. Byli jsme přesvědčeni, že ten aligátor s oprátkou na krku nemůže přežít. Křupaly kosti --aligátoří-- (nebo co to mají). Panáček se musel moc snažit, aby je dal od sebe. Přitom musel dávat pozor, aby odháněl aligátory, co se na něj (na toho chlapíka) snažili zaútočit! Opravdu klobouk dolů. Američani dělali svoje woooooow každých pět vteřin. Jeli jsme také airboatem - to se nám moc nelíbilo. Byla to spíš atrakce jako na kolotočích. My jsme přitom doufali, že kolem nás budou plavat aligátoři. To se nestalo. Řidič s námi udělal ve vodě pár smyků (byli jsme mokří jak myši) a jelo se zpět – když tam nepůjdete, o nic nepřijdete (je možné zaplatit ještě levnější vstupné bez airboatů). Kolem páté jsme museli absolvovat 300 km přesun do Naples. Cesta je nudná. Furt dálnice, dálnice a zase dálnice. Po dojezdu jsme se ubytovali v Red Roof Inn na dvě noci (jedna noc nás vyšla na 1400,- a opravdu to bylo moc pěkné a voňavé ubytko – doporučujeme!). V Naples jsme toho moc dobrého nezažili. Neměli jsme moc štěstí na počasí, furt se měnilo. Hodinu slunce, deset minut pořádný slejvák. Takhle to bylo ty dva dny pořád. První den jsme si našli pláž, která byla kousek od hotelu. Nejprve jsme zaparkovali auto u supermarketu (opět ) a pak jsme šli cca 10 minut pěšky k pláži. Autem můžete přijet až k pláži a zaplatit si parkování. Druhý den bylo opět všelijak. Šli jsme se podívat k vodě a zhruba kolem jedenácté dopoledne nás čekala dlouhá cesta až do Orlanda. Před příjezdem jsme si rezervovali hotel Continental Plaza, který je blízko Universal Studios a dá se tam dojít z hotelu za deset minut pěšky. Noc v hotelu nás vyšla na 950,-. Po ubytování jsme si prošli celou International Drive, kde je vše nejdůležitější. Wonderworks, Ripley‘s Věřte-nevěřte, obří orlandské oko, velké mořské akvárium, muzeum voskových figurín, Titanic muzeum, Seaworld, Disneyho parky, Universal parky, minigolfová hřiště, která jsou tématicky zaměřená (aligátoří minigolf, pirátský minigolf). Je toho opravdu hooodně velká spousta (opět doporučuju posbírat všude možně slevové letáky, které se tam válí na každém rohu). Nás také zaujalo, že bychom mohli zkusit nějakou restauraci, kde se za určitý paušál můžete pořádně nadlábnout, dokud neprasknete. Restaurace byly označené "All you can eat“. My jsme našli restauraci za 8 dolarů za jednoho. Sice jsme si mohli sníst všechno, ale udělali jsme chybu v tom, že jsme se prvně nepodívali, co tam mají dobrého na jídlo. Byla to nějaká italská restaurace, kde nebylo prakticky vůbec maso, pizza byla otřesná a zákusky šíleně přeslazené. Název restaurace už nevím, ale byla kousek od hotelu na International Drive. U hotelu byl bazén, tak jsme se večer ještě trošku čvachtali. Další den jsme šli do Universal Studios. Lístky jsme měli koupené už z domu, ale není třeba kupovat je dopředu, v Orlandu je spousta prodavačů, kteří prodávají výhodně lístky na různé atrakce a právě i do Orlanda. V našem hotelu byl přímo panáček, který prodával i lístky do Universal Studios. My jsme měli balíček, kde byl vstup do libovolného Universal parku a večerní vstup na Halloweenskou noc (tam ale bylo dáno přesné datum). Za tyto vstupenky jsme utratili 149 dolarů/os.), kdy 100 dolarů stál vstup do parku a 49 dolarů vstup na Halloweenskou noc. Kdybyste chtěli jít na Halloweenskou noc samostatně, tak zaplatíte 100 dolarů - tahle částka se dala obejít. Stačilo si koupit v McDonalds Coca-Colu a dostali jste 50ti dolarovou slevu na vstup na Halloween. V Orlandu jsou dva parky Universal studios a Adventure........my si vybrali Universal Studios. V parku jsme byli celý den a maximálně si ho užili. Filmoví fanoušci si tam přijdou na své. Atrakce jako je Harry Potter, Transformers apod. jsou úžasné. Tím, že jsme byli na Floridě mimo sezonu, jsme v parku nezažili ani moc velké řady (tady můžu srovnávat s parkem v LA, kde jsme taky byli (o rok a půl dříve)a řady tam byly mnohem delší). Další den jsme měli v plánu Halloweenskou noc v Universal Studios, ale než se setmělo, šli jsme rozfofrovat nějaké ty dolárky . V Orlandu je obrovský outlet obchoďák, kde seženete spoustu oblečení od světoznámých značek. Když jsem chodil po obchodech a viděl např. trička Tommy Hilfiger za 10 dolarů, The North Face rovněž za podobné částky (šlo o AAA kvalitu!!!), tak mi trochu uniká, proč u nás jsou schopni za stejné věci lidi utrácet x-krát větší částky... Po nákupech jsme se vydali navštívit menší atrakce v Orlandu. Vybrali jsme si Ripley‘s Věřte-nevěřte. Vstupné bylo za cca 18 dolarů/os. a za tu částku to ani nestálo (my měli vstup zdarma - na konci článku v tipech vysvětlím). Dále jsme se byli podívat na orlandské oko - vstup vycházel na podobné peníze. Na oko jsme ale nešli - celkově město se nám tak krásné nezdálo - nevím, co bychom z výšky vlastně viděli. Dál jsme se koupali v hotelovém bazénu a celkově se připravovali na večer. V 18:00 jsme vyrazili směr Universal Studios. Brány se otevíraly v 18:30 a my jsme netrpělivě poskakovali před bránou. Překvapení při vstupu pro nás bylo, že akce se odehrává ve stejném parku, jako jsme byli o den dříve, tzn. kdybychom zvolili park Adventures, mohli jsme zabít dvě mouchy jednou ranou (některé atrakce v Universal Studios byly otevřené). Halloweenská noc byla do 1:00. Už při vstupu chodili lidé (zaměstnanci) v kostýmech, maskách (s maskami si dali lidé strašně záležet), měli v ruce různé rekvizity (motorovou pilu, která vydávala zvuk a dokonce smrděla benzínem!). Bylo to neustálé strašení (když se setmělo, hrůza se zdvojnásobila). Samé baf... Vyrazili jsme do prvního strašidelného domu (vlkodlačí barák). Můžu vám říct, že jsme se několikrát pořádně vylekali. Tohle mají opravdu vychytané (se strašidelnými domy, co se dají navštívit na českých poutích, se to nedá absolutně srovnávat.. Jsou v tom nasypané mnohem větší prachy a jde to poznat.). Dále jsme šli např. do strašidelného domu Freddy vs. Jason, kde byl krásně udělaný domek od Freddyho Krugera. Zase úžasný zážitek. Co nás ale hodně štvalo, byly řady. Dokonce jsme měli strach, že nestihneme všechny domy obejít. Čekací doba na atrakci byla i 60 minut!!! Když byla zhruba hodina do konce, lidi už odcházeli domů a čekací doba se naštěstí zkrátila na nějakých 15 minut. Tady bych doporučoval dokoupit si fast pass, se kterým můžete jít VIP cestičkou a nečekáte řady. Věřte mi, že když jsem byl v řadě a viděl známé tváře, jak si jdou znovu do stejného domu, u kterého už stojím 45 minut, nasranost u mě rostla raketovou rychlostí. Halloweenskou noc doporučuju!!!! Něco takového u nás není a v nejbližší době ani nebude. Kolem 2:00 ráno jsme dorazili zpět na hotel. Další den jsme vyspávali zhruba do 10:00. Posnídali jsme cookies a frčeli za dalším dobrodružstvím. Náš další cíl byla Satellite Beach. Po cestě jsme se rozhodli navštívit policejní muzeum „American Police Hall of Fame and Museum“. Vstupné vycházelo na 13 dolarů/os. a maximálně doporučujeme. Opravdu nádhera. Je tam vše - od starých aut, motorek až po elektrické křeslo nebo plynovou komoru. Bomba!!! My tam byli opět zadarmo. Když si koupíte lístek do Cape Canaveral (NASA), automaticky máte i vstupenku do astronautího muzea, které se nachází vedle toho policejního. Tam jsme ale nešli. Kousek od těchto dvou muzeí sídlí ještě jedno zajímavé muzeum, a to letadlové muzeum (všude jsou cedule s muzei a jsou kousek od hlavní silnice). Do tohoto muzea jsme také nešli, ale po cestě k pokladně jsme toho, myslím, viděli dost. I venku jsou nějaká ta letadýlka. Kdybyste měli chuť, tak si můžete zalítat historickým letadlem - samozřejmě jako pasažér . Po těchto návštěvách jsme zamířili do našeho hotelu, který byl kousek od moře. Ubytovali jsme se na jeden den (1500,-) a vyrazili ještě k vodě. Měli jsme velké vlny a párkrát mě to docela solidně smetlo. U této pláže jsem měl pocit, že jsem zahlídl žraloka. Volal jsem na Terku“ „Podívej, tam je žralok!“ Terka nic neviděla a řekla mi, že strach má velké oči (stejně už pak do vody nešla ). Na pláži byly taky cedulky, že tam chodí želvy zahrabávat vajíčka a že se mají nechat v klidu. My žádnou želvu neviděli. Jen pipinky (vypadají jako holubi, ale nejsou), které si hrály u vody. Pláž jsme měli opět prázdnou. K večeru jsme se vrátili do hotelu a šli se ještě čvachtat do bazénu. Ráno jsme vstali a šli na snídani, kterou jsme měli v ceně (hodně často natrefíte na hotely, které dávají v ceně snídani). Snídaně jsou v USA hodně bídné (my navštěvovali levné hotely). Dostanete cornflakesy, housku, která je snad dva týdny stará, s máslem nebo marmeládou, muffin. Prostě bída. Tento den jsme měli cestu do Cape Canaveral (NASA). V NASA jsou raketky na každém rohu. Za vstup jsme každý zaplatili 50 dolarů (ještě jsme měli nějakou slevu z letáčku). Výlet to je na celý den. V první části máte možnost se podívat v IMAXU na dva dokumenty. My navštívili jen jeden - stačí to. Koukali jsme teda na raketky a fotili se. Blbli a zase blbli. Když projdete první částí, po pravé straně parkují autobusy. Běžte k autobusům, nasedněte, poslechtěte si výklad. A pak to všechno začne, Mrknete na jeden film a pak vás pustí k raketoplánu – pecka. Kousek dál je další kino, kde vám přistane v sále kosmická "loďka", no a pak si vyzkoušíte na vlastní kůži, jak startuje raketoplán. Znovu úžasný zážitek. Blížil se večer a my jsme museli dál. Další ubytování jsme měli u kamarádky, kterou jsme poznali na Facebooku (Češi a Slováci na Floridě). Naše kamarádka nám poslední tři dny dělala průvodkyni. Viděli jsme Miami očima místního. Navštívili jsme místa, která bychom jako turisti minuli a vůbec by nás nenapadlo, že něco takového vůbec může v Miami nebo poblíž Miami být. Když jsme byli na Miami Beach, naše průvodkyně "znala" každý dům, kde bydlí, nebo bydlela nějaká hollywoodská hvězdička. Vzala nás do obchodů, kde se dá nejlépe (a levně) nakoupit (obchodní dům vedle BB&T arény, kde hraje Florida Panthers). Taky jsme byli v městečku (název si už nepamatuju), které je celé gayovské. Tomu jsem vážně nevěřil. Jestli znáte Policejní akademii a podnik Modrá ústřice , tak přesně tohle, ale ve větším měřítku jsme zažili (nemyslím tanec ). V městečku mají Gay Mart - opravdu se to takhle jmenuje. Pak dva podniky, kde byla diskotéka. Z aut vystupovaly nádherné baby (zblízka oškliví chlapi), po ulici se pohybovali panáčci s koženými kšandami, s řetězy na sobě. Nechal jsem se přemluvit a vlezl jsem do jednoho podniku. Stál jsem bokem s otevřenou pusou - kecám, pusu jsem měl raději zavřenou Při hudbě It‘s Raining Man byla polovina lokálu polonahá. Atmoška neuvěřitelná, ale líp bych se cítil venku .
Příští týden letíme na cestu Hongkong, Kuala Lumpur, Phuket, Bangkok. Je někdo právě ve zmíněných destinacích nebo se čerstvě vrátil? Jaký je aktuální stav? Je to špatné, jak se prezentuje? Hlavně KL. Je to pořád jako u táboráku nebo to je nahodile? Nějaká rada na cestu? Díky .
Toto je nejspíš poslední přízpěvěk ze série mých mouder o Íránu. Zde jsou odkazy na předchozí moudra: 1) Zkušenosti se získáváním visa on arrival: viewtopic.php?f=53&t=3229 2) Poznatky z dopravy po Íránu a z financí (nemyslím tím bankovnictví): viewtopic.php?f=29&t=3278 3) Ubytování a couchsurfing: viewtopic.php?p=18973#p18973 4) Města Teherán, Shiraz a Yazd: viewtopic.php?f=29&t=3295 Dnes se budu věnovat daším městům, které jsme na cestě navštívili. Bude to na Íránské poměry hodně turistický Esfahán, pak Kashan a poté velmi konzervativní Qom, kde je vhodné být konzervativní také a moc neprovokovat. Esfahán Se svými více než 1,6 milionu obyvatel se jedná o třetí největší město Íránu ležící zhruba uprostřed celé země. Město je na Írán plné turistů. Turisté jsou hlavně z Německa a jsou v důchodovém věku a pak také hodně z Číny. Je vidět, že místní to vědí a už praktikují osvědšené turistické šmelící taktiky. Takže si dejte trochu bacha. Také to vypadá, že vůči Esfahánu panuje trochu nevraživost. Několik lidí nezávisle na sobě nám sdělilo, že Esfahánu jsou lidé nafoukaní. Prostě je to typické turistické město, kde se vás taxikáři budou snažit obrat a tak. Jinak město je pěkné, ale mě nějak v paměti moc neuvízlo. Uvízla mi jedna restaurace, která vaří místní specialitu, kterou můžete dostat jenom přes oběd. Bohužel mi neuvízlo v hlavě jak jméno restaurace, tak i jméno jídla. Jediné, co vám mohu říci, že mi poprvé opravdu chutnalo a že jsem se oblizoval až za ušima (pokusím se doptat, kde a co to bylo). Uprostřed města je velké naměstí, o kterém místní tvrdí, že je největší na světě (to se tvrdí v každém druhém velkém městě na světě). Je to takový hezčí 1,5 násobný Karlák, ale bez tramvají. Stačí napsat Esfahán do Googlu, dát obrázky a hned na vás bude koukat. Vlastně všechno, co na fotce na náměstí uvidíte je dobré naštívit. Jsou tam dvě mešity, každá za 150000-200000 Riálů vstupné a pak je tam jeden palác, ze kterého je krásný výhled na náměstí a na okolní hory kolem města. Vstupné je zase 150000 Riálů. Jestli chcete šetřit, běžte se podívat na ten výhled. Mešity jsou super, ale dají se oželet. Pak tam mají jeden známý most (opět Google a opět tam bude mezi prvnimi obrázky), který je přes řeku, kde není voda. Místní se na něm scházi a klábosí. Je fajn si na něj sednout a koukat na západ slunce. Dobré je se jít projít po bazaru (kde zase prodávají boty) a trochu bloudit po městě. Mají zde i krásné parky, některé jsou bohužel opět za univerzální cenu 150 tisíc Riálů. Jinak město je fajn, ale mě moc tolik neoslovilo. Vy ho, ale určitě navštivte a udělejte si vlastní názor. Já mám občas názory trochu pokřivené. Kashan Kashan je město v poušti. Když si to tak vemu, tak vlastně většina měst v Íránu jsou v poušti. Takže to asi není úplně převratná informace. Každopádně cesta z Esfahánu autobusem do Kashanu byla nádherná. Okolo vás bude poušť (jak jinak – nějak jsem se do nich letos zakoukal) a když to trefíte tak, že cestou bude zapadat slunce, tak budete přilepeni na okýnku a nevěřícně zírat. Poté, co jsme v Kashanu vystoupili z busu, hned se kolem nás seběhli otravní taxikáři. Byli tak otravní, že jsem si vzpomněl na Indii a řekl jsem si, že je to ještě v mezích. Každopádně to byla první otravná zkušenost s taxi. Jinak opět o městu vim celkem prd. Měli jsme tam couchsurfera a ten nás tam celkem protáhl a když za někým chodíte, tak moc nevnímáte, kde jste. S ním jsme navštívili místní největší pecky a to jsou tři historické domy. Vstupné za všechny tři bylo 350000 Riálů. Můžete navštívit i každý zvlášť. Doporučuji to hlavně lidem, kteří se vyznají v TZB. Na to, že domy jsou více než 400 let staré, tak mají úžasně promakanou regulaci vnitřní teploty jak v létě, tak i v zimě. Dále mám pro vás jeden tip, který vám ušetří peníze. Možná budete přemýšlet, že byste si zajeli do vesničky Abyaneh (pišou o ní i v Lonely planet). Nejezděte tam. Je to asi 60km od Kashanu a nestojí to za to. Různě po vesnici jsou rozmístěné babky, které se chtějí nechat za úplatu vyfotit. Kharanaq z minulého dílu byl pro mě jednoznačně lepší (hlavně tím, že jsme tam byli defakto úplně sami). Na druhou stranu všechno má své klady a zápory. Hlavním kladem je, že cesta je opět úžasná a mimo to, pojedete kolem základny, kde by měl probíhat íránský jaderný výzkum. Takže všude možně kolem základny jsou rozmístěná protiletadlová děla a určitě ještě větší pecky. Cítil jsem se trochu jako v Bondovce. Jinak v Kashanu je opět velký bazar, kde opět prodávají to samé jako všude jinde po Íránu. Všude to jsou převážně boty (trochu jim křivdím – vím to). Důvod, proč Kashan bylo moje druhé nejoblíblíbenější město v Íránu, je poušť (nedám si s ní pokoj), která se rozprostírá kolem města. Koupili jsme si a možná zbytečně za drahý peníz, noc v poušti. Za 50 dolarů na osobu (nejspíš to půjde i levněji, když budete smlouvat) nás náhazeli do místního dopravního prostředku (Saipa Nasim), kterého jsou hordy po celém Íránu. Za tuto cenu jsme měli menší turné po městě. Navštívili jsme místní mešitu – jedna z těch hezčích (jméno si bohužel nepamatuji) a pak podzemní město, což jsou v podstatě chodby v podzemí, kam jsme se pořádně nevešli a kde vás znuděný vrátný nechá běhat samotné, takže se můžete vydat na průzkum na vlastní pěst. Jenom taková technická – nikde nejsou ukazatele, jak ven. Tažke je to trochu dobrodrůžo. Poté jsme vyrazili do pouště, kam by se Evropan neodvážil ani ve svém „drsném“ SUV. Zde v Íránu to dávají v pohodě v autě, které není více vyspělejší než Škoda Favorit, technicky vychází z nějaké staré Kii a ještě k tomu to pálí 80 km/h na cestě komplet pokryté pískem. Takže o zábavu bylo postaráno. První zastávkou byly duny, kde jsme se proběhli a pak vyrazili na západ slunce nad vyschlým solným jezerem. Byla to pecka a jsem si jistý, že se tam vrátím. Noc jsme strávili v místě, kde po mnoho staletí před námi přespávali kočovníci pouští. Dostali jsme večeři i snídani a pak také třesavku přes noc. Přes noc je v poušti opravdu zima, ale i zde se nějaká ta kladná věc najde. Přes noc jsou vidět nádherné hvězdy, takže tu zimu nějak díky tomu překonáte. Takže výlet doporučuji i za tuto trochu větší cenu. Tady je odkaz na obrázek, kde jsme spali. Tu cestovku neznám: http://www.rent-a-guide.com/tour/13413- ... -in-desert . Ještě jedna věc. Bacha na místní pouštní zvěř. Mohou se tam plazit nebezpeční hadi a běhat štíři. Těsně než jsme přijeli, tak zrovna jednoho hada a pár štírů chytli. Tak koukejte pod nohy. Zde je jedna dokumentující a vysvětlující fotka. https://instagram.com/p/9RmjQboIVV/?tak ... s.ontheway Qom Jelikož v zásadě nic moc na svých cestách neplánuji a nechávám se unášet tím co je, tak občas navštívím místa, kam jsem původně ani nechtěl zavítat. Qom se mezi ně řadí. Kdykoliv jsme se zmínili, že to možná vezmeme přes Qom, tak si místní mladší generace klepala na hlavu. Říkali nám, že není moc o co stát a že si máme dát bacha, když tam pojedeme. Takže jsme tam samozřejmě omylem skončili. Nejprve začnu toutu krátkou vsuvkou. Místní taxikáři vyhrávají cenu za největší otravnost v Íránu, tak se obrňte trpělivostí. Jsou schopni tvrdit, že žádný autobus do Teheránu nejezdí a že máte jet s nima. Tohle všechno jsou schopni tvrdit před autobusem, kde ve dvěřích stojí týpek a řve: „Teherán!“ Byl to hold takový menší flashback zpátky do Indie. Zpátky k městu. Byli jsme tam 4 hodiny a stačí to. Je zde opravdu citít, že lidé tak nějak více věří. Jedná se o druhé nejsvatější město Íránu a také o baštu islámské revoluce. Mají zde i mezinárodní školu pro studenty islámu, kam jsme se nějakým záhadným způsobem byli také podívat. Ve městě je vlastně jenom jeden hlavní highlight a to je mešita (pokud si správně pamatuji jméno) „Hazrat-e Masumeh.“ Zde stejně jako v Shirazu nic neplatíte a dostanete průvodce. Na rozdíl od Shirazu nemůžete jako člověk, který není muslim dovnitř. Jste jenom venku. Jinak v centru je opět bazar, který je plný bot, ale i ostatní ch věcí. Je takový více různorodý a více autentický. Přece jenom, kdo by z turistů jezdil do Qomu. Potkali jsme jenom jednu skupinu turistů (opět důchodci z Německa). Celkem se mi tam líbilo, ale byl jsem rád, že ve městě nespíme. Je zde nedostatek levného ubytování a je to takové až moc konzervativní. Abych to shrnul. Qom je velmi zajimavé vidět, ale pokud ho vynecháte, tak si vlasy trhat nebudete. Atmosféra a chování lidí ve městě vypadali přesně tak, jak jsem si mylně před cestou myslel, že to bude vypadat v celém Íránu. Je to velmi konzervativní prostředí. Na druhou stranu ostatní města a hlavně Teherán překvapí svojí uvolněností. Závěr Tak a je to snad vše. Írán je určitě na dýl než na 14 dnů, ale stejně jakýkoliv počet dnů je lepší než 0. Jeďte tam, co nejdříve. Místní vláda pochopila, že turismus je dobrý business a snaží se udělat ze země turistický ráj. To na jednu stranu přinese kvalitnější služby, ale také odnese nějaké to kouzlo. Čím dříve pojedete, tím lépe. Pár posledních věcí na úplný závěr, na které jsem zapomněl a nebo se nevešli. 1) Občas mají v buse nebo v metru prostor pouze pro ženy. Je dobré to vědět. Naší první jízdu jsme omylem strávili v ženské sekci a vyvolalo to mírné pozdvižení. 2) Dá se zde v pohodě koupit Coca Cola a Pepsi. Takže s tím, že jejich úhlavní nepřítel je USA, to nebude tak horké. 3) Bacha na íránskou dopravu. V podstatě neexistují přechody a vy můžete přecházet, kde chcete. Chce to trochu zvyk. Byl bych rád, kdyby to vidělo sdružení Automat. Doprava se zde umí regulovat sama a nejsou zde potřeba nějaké stupidní zklidňovací (to jen takový malý hate na závěr). 4) Občas, když bude očividné, že hledáte tágo, tak vám zastaví běžný řidič, že vás sveze. Někdy je to dražší a někdy naopak levnější. Jednou jsme natrefili na pána, který byl pilot v USA a byl velmi zajímavý. Bylo by to na dlouý příběh, třeba někdy jindy ho popíši. Píšu to, abyste jste se nedivili, proč vám lidé stále zastavují a něco na vás pokřikují. Tak bookujte letenky a balte kufry a leťte poznat zajímavou zemi! http://cestujlevne.com/top-levne-zpatec ... -2-735-kc/ .
V předchozích přízpěvcích jsem se věnoval tomu, jaký boj je získat vízum na letišti v Teheránu. Je potřeba se opravdu obrnit velkou trpělivostí. Proto, abyste byli lépe připraveni a nečuměli jako pucy, klikněte na tento odkaz: viewtopic.php?f=53&t=3229 .V dalším díle jsem se rozepsal o penězích a dopravě po Íránu, jestli chcete vědět, jak se tyto věci v Íránu mají, mrkněte na následujicí odkaz: : viewtopic.php?f=29&t=3278 . Třetí a zatím poslední přispěvek byl o ubytování a také couchserfungu v Íránu, který pro mě byl taková divoká karta výletu. Ještě jsem tam přidal bezpečnost a bylo po všem. viewtopic.php?p=18973#p18973 Dnes bude následovat další díl. Nejprve bych rád předeslal, že v Íránu jsem byl všeho všudy 13 dní, takže spousta věcí mi utekla, takže stále čekají na objevení. Vydal jsem se s kamarádem na tradiční 14-ti denní „doporučenou“ cestu dle Lonely planet (naplánovali jsme ji dříve, než jsme vůbec Lonely planet otevřeli). Jeli jsme ji v protisměru. Začali jsme v Teheránu, pak jsme přeletěli do Shirazu a ze Shirazu jsme pokračovali přes Yazd do Esfahánu. Poté jsme navštívili město Kashan a Qom a pak jsme se ocitli o trochu dřív než jsme původně chtěli opět v Teheránu. Letem světem popíši svoje dojmy (jsem si jistý, že ostatní je budou mít trochu jiné). Teherán Teherán je obrovské město s 14-ti milionovou populací. Je roztahaný kam oko dohlédne a to není zase tak daleko. Teherán pokračuje i tam, kam oko díky velkému smogu nedohlédne. Je to prostě velké město, kde toho pro obyčejnou turistiku tolik není, což občas není na škodu. Co stojí za vidění je určitě velký bazar v centru, ze kterého jsem byl unešen a zárověň překvapen. Prodávají tam převážně boty a pak taky trochu zlata, šátků, trochu koření a pak zase spoustu bot a sem tam nějaký ten koberec. Je opravdu lehké se tam ztratit a je opravdu žadouc, aby se tak stalo. Jednou z mála historických budov, co jsem navštívil v Teheránu, byl Golestan palace. Abych byl upřímný, asi bych si to odpustil. Za vstupné 150000 Riálů do objektu a pak za další poplatky do jednotlivých sekcí to moc nestojí. Mě Evropou zhýčkaného turistu to moc neoslovilo a moc se mi tam nelíbilo. Podle mě se peníze dají investovat lépe. Kde jsem je opravdu nechal rád, tak to byla věž Milad Tower, která je šestá nejvyšší na světě a tyčí se nad severním Teheránem. Jediný zápor je ten, že se z ní špatně fotí, ale jinak je plná kladů. Je z ní vidět velká část Teheránu. Až tam budete, tak zkontrolujte, jestli česká vlajka není naopak (minule byla). Zaplatíte 150000 Riálů. Jenom se připravte, že je to nejspíš na tágo. I přes poměrně dobré a levné MHD v Teheránu, se tam sockou jednoduše dostat nedá. https://instagram.com/p/8clhdCoIeB/?tak ... s.ontheway Další věží a i o dost známější je Azadi Tower. Jakmile si zadáte slovo Teherán a nebo dokonce Írán, tak Vám s velkou pravděpodobností vypadne fotka tohoto monumentu. Azadi Tower se nachází kousek od letiště pro vnitrostátní lety Mehrabad. Mě se tam líbilo, i když se tou dobou věž opravovala a nešlo jít nahoru. Vypadá to tam jako trochu lepší park na Jižním Městě, což my bylo sympatické (z JM pochazím ). https://instagram.com/p/8ceoY7oIYE/?tak ... s.ontheway Teďka tu pro Vás mám takový tajný tip. Potkejte nějakého couchsurfera a poproste ho ať Vás veme na horu, která se tyčí do výše takřka 4000 metrů nad Teheránem a na kterou se dá vyjet lanovkou. Vyjedete +- 200-300 výškových metrů pod vrchol za velmi rozumných 350000 Riálů (to je skoro obdobná cena jakou dáte v letě ve Špindlu , když jedete na Medvědín). Rázem jste přes 3500 metrů vysoko, je Vám zima, motá se Vám šiška a špatně se Vám dýchá, ale stojí to za to. Je tam suprový výhled na Teherán a hlavně ruku na srdce, v jakém hlavním městě se můžete dostat lanovkou skoro do 4 tisíc metrů nad mořem? Je to na červené lince a je to konečná kdesi na severo-východě. Bohužel si jméno stanice nepamatuji. Jinak hora se jmenuje Tochal - https://en.wikipedia.org/wiki/Tochal . Pak mám ještě jeden poslední tajný tip a to je místo, které jsem viděl bohužel asi jenom na deset minut a to chvíli před tím, než jsme vyrazili na letiště. Je to most, který se jmenuje „Tabiat bridge“ a je to pecka. Byl jsem tam pouze na pár chvil a to večer, ale myslím si, že by to stálo za delší naštěvu. Ještě odkaz na obrázek a jdeme dál: http://static.guim.co.uk/sys-images/Gua ... x1236.jpeg Jinak Teherán je tak na dva dny, jestli máte rádi muzea tak i na víc. Já je rád moc nemám a tak jsem tam omylem strávil dny 4. Svět je prostě plný paradoxů. Shiraz Teď už to bude letem světem. Jedná se o historické město, o jehož historii nevím skoro vůbec nic. Leží asi šedesát kilometrů od Persopole. Persopolis je místo, které musíte navštívit, je to něco jako Tadj Mahal v Indii a nebo Eifelovka v Paříži. Takže to pro mě nebyla absolutní pecka, ale je to prostě dobré vidět a pak si to odškrtnout. Vstupné na tuto historickou pecku stálo 150000 Riálů (to je vlastně cena, která se platí všude). Za cestu tam i zpět s jedním maníkem, který nás vzal sebou, jsme utratili 800000 Riálů za dva lidi. Kousek je i Necropolis, což jsou vytesáné sochy ve skále. Dá se tam kouknout přes plot a vyrazit dál bez placení. Jinak v samotném Shirazu se nachází hromada památek a za skoro všechny se platí 150000 Riálů. V Íránu obecně se vyplatí trochu vědět kam jdete (což my jsme absolutně nikdy netušili), protože občas za tu samou částku, co dáte za pecku jako Persopolis, uvidíte vybrakovanou mešitu a nebo bývalé vězení, kde je nyní zahrada a kde nic moc neroste (zde jsem těch peněz opravdu litoval). Takže rada je taková, běžte tam, co opravdu chcete vidět, jinak vykrvácíte na vstupném. Co je v typické po celé zemi a co je i v Shirazu, tak je bazar. Bazar je zde opět veliký a opět tu mají všude boty a krom bot také opravdu velmi bizarní figurýny. Celkem jsme se nasmáli. Je to asi trochu úchylka Íránců. Skoro každá figurýna byla unikát. Figurýny občas neměli půlku hlavy a nebo vypadaly, že si žijí svůj disko příběh. Mrněte na exkluzivní kolekci figurýn. https://www.facebook.com/jan.machacek1/ ... 968&type=3 Co byste určitě neměli vynechat je třetí nejposvátnější místo v Íránu a to mešita nebo lépe „Shahcheragh shirne.“ Pro mě to byl jeden z největších zážitků v Íránu. Při vstupu je Vám přidělen průvodce, který vysvětluje, jak samotný komplex, tak i historii islámu a když budete zvědavý, tak i praktické věci ze života muslimů. Na konci dostanete čaj, sušenku, poměrně zajimavý džusík z divné houby a nakonec knížku, kam se můžete podespat. Pak Vás vypustí a vy si tam můžete běhat již samy. Dohromady jsme tam byli vlastně třikrát a vy tam běžte alespoň přes den a pak i večer, opravdu to stojí za to. Jak to tak bývá, ty nejlepší věci jsou zadarmo a to platí i v tomto případě. Stačí být trochu otevřený novým kulturám a o parádní zážitek je postaráno. Jinak dejte si tu práci a trochu si zagooglujte a uvidíte neskutečné množství zrcadel a stříbra na jednom místě a věřte, že v reálu to vypadá naprosto impozantně. Yazd Zde jsem byl asi nejspokojenější v průběhu celého výletu a logicky jsme zde strávili jenom jednu noc (pak mě to docela mrzelo). Yazd nebo minimálně jeho centrum je trochu něco jiného. Vypadá jakoby z oka vypadl nějaké mapě v Call of Duty 2 ze severní Afriky. Yazd je pouštní město a je jedno z nejstarších na světě (ne jenom pouštních), kde se člověk hlavně v centru velmi snadno ztratí. Jsou tam uzké uličky zhruba tak akorat pro jedno auto, které sotva projede. Domy z ulice nemají takřka žádná okna. Po okolí je vidět velké množství tzv. lapačů větru. Jsou to věže, které měly dobách minulých ochlazovat místní příbytky. Věřte, že je to potřeba. Na začátku října zde teplota vystoupila až ke 36 °C a přes léto zde mají velmi snadno přes 50 °C. V samotném městě je velmi snadné navštívit místní turistické pecky. Co mi ale uvízlo v hlavě jsou výhledy ze střech domů, nic takového v Evropě není. Už jste asi pochopili, že výhledy mám rád, tak jsem si zjistil, kde by měl být ten nejlepší ve městě. To místo se jmenuje „Tower of Silence“ a když v Yazdu budete, vydejte se tam před západem slunce a ocitnete se na místě, které vypadá jako vystřižené ze Star Wars. Pak se před Vámi ocitnou dva kopce. My jsme vybrali ten nalevo, který byl o fous vyšší. Když se po krkolomné cestě vyškrábete na horu, tak si můžete užívat nadherného výhledu na zapadající slunce a město Yazd, které se utápí v posledních paprscích dne. Je to tam taková romantika Blízkého Východu. Cesta z centra trva zhruba 20 minut tágem a 4 lidi stále 200000 Riálů tam i zpět. Na místě jsme platili 50000 Riálů za vstup. https://instagram.com/p/8mvouFIIdz/?tak ... s.ontheway Kolem Yazdu jsou i další zajimavá místa, na která se určite vyplatí jet ve více lidech (můžete sdílet tágo) a nebo když budete chtít být větší dobrodruzi, tak si chytnete stopa. My jsme dobrozdruzi nebyli a vzali jsme si tágo a vypravili jsme se na místo, které se jmenuje Kharanaq. Kdysi to byla poslední zastávka v poušti před Yazdem. Nyní je historická část opuštěná a vy si tam díky tomu můžete hrát na vojáky. Můžete tam běhat po střechách, prolízat okny a pak si užívat nádherné výhledy na okolní hory. Dejte jenom bacha, ať se po Vámi nepropadne střecha. Je to tam tak na dvě hodiny. Jinak jsem slyšel, že se tam dá i někde spát a v ten moment, kdy jsme tam byli, mi bylo líto, že jsem měli zabookovaný bus. Myslím, že vycházející/zapadjící slunce by byla pecka. https://instagram.com/p/8mycRUIIRl/?tak ... s.ontheway Za tento výlet za zpáteční cestu do Yazdu jsme dali milion Riálů. Kousek od Kharanaqu je i místo se zajímavým názvem „Chak chak,“ tam jsme se, ale v rámci snahy ušetřit nějaký peníz nevypravili. Ostatní cestovatelé říkali, že stejně neni moc o co stát. Závěr Myslel jsem si, že to bude trochu kratší a že to dám dneska úplně všechno, ale opak je pravdou. Ještě to bude na jeden příspěvek a tam se budu věnovat městu Esfahan, Kashan, poušti a pak také městu Qom a doufám, že to nebude tak moc dlouhé. Teď tak nějak na konci mě napadá, že jsem nezmínil životně důležitou věc. V Íránu nefunguje facebook, takže Váš život na sociálních sitích dostane tvrdou ránu. Další věci, kterou neukazujte je zdvižený palec. Mladší generace tomu rozumí a ví, že to není nadávka, ale starší byste mohli trochu urazit. Nedají to najevo, jenom se trochu zamračí a budou se tvářit překvapeně. .
Zdravím všechny cestovatele, konečně jsem dopsal takový menší cestopis z Paříže, kde jsem byl 6 dní v červnu tohoto roku. Tak kdyby měl někdo třeba podobnou cestu nebo to někoho zajímalo, zde přidávám odkaz: http://janpadera.com/paris/ Případné dotazy rád zodpovím. .
