Od Atlantiku k Pacifiku (Uruguyay, Argentina, Chile, 31.10-24.11. 2014)

PROLOG

Na jaře roku 2014 jsem sledoval Dana Přibáňe a jeho tým na cestě s trabanty Jižní Amerikou od severu na jih. Říkal jsem si, že bych něco takového taky chtěl absolvovat byť ne s trabanty a nemuselo by to být od severu na jih. Domluvili jsme se s Michalem, že něco vymyslíme a napadlo nás jet od Atlantiku k Pacifiku. Konkrétně začít v Uruguayi, skončit v Chile a pochopitelně navštívit Argentinu. Letenku jsme koupili na podzim a stála kolem 17ti tisíc s odletem z Prahy a návratem do Mnichova. Cesta začala 31. října 2014, kdy jsme z Ruzyně vyrazili s British Airways do Londýna. Ačkoliv je letiště Heathrow poměrně velké a na přestup bylo něco přes hodinu, tak jsme bez problému i díky dobrému značení našli ten správný nástupový terminál, kde na nás čekal Jumbo Jet rovněž British Airways. Druhý úsek trval kolem devíti hodin a letělo se do Miami, kde jsme měli pětihodinovou pauzu. Už během prvního úseku jsem zažil krizi. Kvůli spěchu a nepravidelnému stravování jsem v půli cesty dostával pravidelné křeče do břicha. Bylo to dost nepříjemné a jediné co jsem si přál bylo, aby pilot už klesal na přistání. V Miami jsme přistáli kolem 19 hodiny místního času a já musel hned navštívit záchod. Dlouhá cesta zasluhovala občerstvení v podobě piva. Zašli jsme tedy do restaurace v duty free zóně a poručili si dvě piva, která sice stála se spropitným dohromady dvacet dolarů, nicméně bodla. Já si objednal mexický Dos Equis a Michal Budweisera. Pak jsem si ještě dal v dalším fast foodu kus pizzy, která byla mdlá a bez chuti. To, že je jídlo v restauracích ve Státech nic moc říkají skoro všichni známí, kteří tam byli a já to také na letišti okusil. Nakonec jsme si dali ještě v jednom baru ještě do druhé nohy a tentokrát jsem si dal Budweisera Light. Na Budweisera také lidi z Česka nadávají, ale ten mi nijak nevadí a když jsem někde v cizině kde ho mají tak po něm sáhnu. Ten večer byl Halloween a tak měl letištní personál na sobě strašidelné kostýmy. Personál v restauracích byl většinou latinoamerického původu, což je trend i tady v Evropě, že tuto práci dělají zejména přistěhovalci.

MONTEVIDEO

Po pěti hodinách přišel čas i na druhý zhruba stejně dlouhý úsek do Montevidea. Let byl operován Americkými aeroliniemi a proběhl už lépe než předchozí, břicho se zklidnilo a trochu jsem spal. Říká se, že americké letušky jsou staré báby. Tady se o nás staraly mladé a pohledné dívky. V Montevideu jsme přistáli kolem 11 hodin dopoledne. Byla to úleva být po 23ti hodinách cesty na místě. Teď jsme se museli dostat do centra, kde jsme měli zamluvený hotel. Našli jsme autobusovou zastávku a jeli busem. Autobus nás vyložil na konečné a zbytek jsme šli pěšky, ale po chvíli jsme si stopli taxíka, jelikož nás čekala ještě dlouhá cesta. Po ubytování jsme se šli podivat do centra. Montevideo je velké asi jako Praha a můžeme zde vidět stopy španělské koloniální architektury. Typické jsou také četné sochy jezdců na koních – dobyvatelů a revolucionářů. Blízko je i přístav a pláže. Nutno ovšem podotknout, že nás Uruguay přivítala studenou a deštivou frontou. Takže na pláž a koupání nebyly podmínky a kvůli silnému větru jsme museli vytahnout kulichy. Večer nás hřála řecká brandy, kterou jsme si přivezli. První den jsme stačili projít centrum. Jelikož jsme měli hlad, tak jsme se také museli najíst. Byli jsme také zvědaví kolik co stojí. Dal jsem jsi hamburger a vodu a Michal pizzu a pivo. Jídla stála kolem 150 pesos, což odpovídá zhruba 140 kč. Pivo stálo kolem 80 Kč a nebyl to ani půlitr a voda 0,3 kolem 50 Kč. Nicméně jelikož jsme byli dva roky nazpět v Brazílii, tak se dalo čekat, že i tady nebude extra levno a my s tím počítali. První den jsme usnuli již v 6 večer, jelikož jsme po dlouhé cestě byli unavení. Následující 3 opravdu studené dny uběhly rychle, navštívili jsme přístav, nákupní centra nebo skotský hřbitov. Ačkoliv bylo teprve začátkem listopadu, v nákupních centrech nemohly chybět vánoční stromečky. Nebe bylo pořád zatažené, nicméně déšť postupně ustával a poslední den pobytu v Montevideu konečně vyšlo slunce.

Montevideo centrum

COLONIA DEL SACRAMENTO

Přišel čas se přemístit podél pobřeží směrem na východ do města Colonia del Sacramento, které je také zapsáno na seznamu UNESCO. Cesta trvala přibližně dvě hodiny. Uruguayské silnice brázdí také staré bouráky ze 60tých nebo 70tých let. To proto, že se v zemi žádná auta nevyráběla a dovoz byl drahý. Podél silnice můžeme sem tam zahlédnout nějakou tu farmu, jinak je krajina pustá. Colonia, která se nachází u zátoky Río de la Plata je nevelké malebné historické město, založené Portugalci. Nachází se zde také maják, který je veřejnosti přístupný a při dobrém počasí lze spatřit Buenos Aires, které je vzdálené asi 50 kilometrů. V Colonii jsme strávili jen jednu noc. Večer jsme si dali pár piv a já také ochutnal místní víno. Uruguayskou specialitou je “Chivito” což je něco jako sendvič plus plátek hovězího masa a hranolky. Ochutnal jsem také “Asado” neboli pečené maso. Pivo je lehké a připomíná mexickou Coronu.

Colonia del Sacramento

Colonia del Sacramento - maják

BUENOS AIRES

Ráno jsme dali Uruguayi sbohem a vyrazili do Argentiny. Jeli jsme supermoderním trajektem a zhruba za hodinu nás přivítaly mrakodrapy Buenos Aires. Hned po příjezdu nás potkal problém, a to kde vyměnit peníze. Nakonec Michal něco vyměnil v hotelu u nádraží, kde byla stanice Subte neboli metra. Ubytovali jsme se v centru města v hotelu Chile, který měl dobrou polohu. Město je v neustálém spěchu, téměř pořád zahlcené hustou automobilovou dopravou. Buenos Aires je takovou “Paříží Jižní Ameriky”. Je zde k vidění i jeden z nejširších bulvárů na světě. V jeho středu stojí “Obelisco” jeden ze symbolů města, který byl postaven k čtyřstému výročí založení Buenos Aires. Tady jsme strávili zhruba pět dnů, během nichž jsme viděli “růžovou” budovu kanceláře presidenta, kongresový palác, rodiště tanga a bohémskou čtvrť “La Bocu” nebo hřbitov, kde odpočívá slavná Eva Perón. O tom, že Evitu Argentinci stále zbožňují svědčí malba na jedné výškové budově u Obelisca. Navštívili jsme také místa v blízkosti Buenos Aires – bývalé hlavní město La Plata nebo Tigre, rekreační oblast v deltě řeky Paraná.

Budova Congresu, Buenos Aires

Rekreační oblast v Tigre

La Plata

Jelikož jsme měli pořád hlad, navštívili jsme také místní restaurace. Nejznámější značka piva je Quilmes, dále je zde k dostání třeba Stella Artois nebo Budweiser. V restauracích nabízejí nejen pivo točené, ale i láhve o obsahu jeden litr. Cena byla zhruba stejná jako v Uruguayi, tedy kolem 70-80 Kč za 0,5 litru. Láhev vína stála od 140 Kč. Kromě láhve bylo možné nechat si do karafy nalít 0,5 litru nebo 0,2 litru dobrého argentinského vína. Překvapilo mě, že se u bílého vína neřeší, zda je vychlazené a led je dáván zvlášť a že červené bylo taky někdy vychlazené. V obchodě stojí láhev vína zhruba od 60 kč a žádný dovoz jsem v regále s víny nenašel. Z evropských obchodních řetězců měl největší zastoupení Cerrefour, jehož velké i malé obchody byly téměř na každém rohu. Všiml jsem si, že 200 gramů obyč. sýra stálo od 50 Kč a sýry typu camembert stály snad dvojnásobek. Tudíž i tady není pro slevychtivé “Čížky” moc levno, neboť na vině je také slabá koruna vůči dolaru.

Restaurace v Argentině vaří minimálně do noci. Kolem 8 hodiny večer jsou opravdu mnohé restaurace poloprázdné. Pizza je zde tlustší a je možné si dát i malý kousek. Když jsme přijeli, měl Michal hlad a objednal si tu největší, ze které pak žil snad den nebo dva. Já si dal menší a také jsem si jí dál zabalit sebou. Populární je také “Milanesa”, což je smažený řízek, který se dělá většinou z hovězího nebo kuřecího masa. Před rokem jsem si jej dal za cenu kolem 7,50 eur v Milaně a dostal takový tenký pidiřízek, tady jsem za stejné peníze konečně dostal normální porci. Dělá se zde také z masa hovězího. Verze “Napolitana” je obohacena sýrem, šunkou a rajčaty, buď v protlaku nebo na kolečka. Argentinci mají také rádi sendviče. Já měl nejčastěji “Lomito”, což je podobné jako uruguayské “Chivito”. Když už je člověk v Argentině, nemůže si nedat “Bifé de Lomo “ - maso ze svíčkové nebo “Bifé de Chorizo” – někdo uvádí, že je to rib eye steak nebo falešná svíčková. Je to ovšem jedno, protože oboje úpravy jsou skvělé a maso je vždy jemné a dobře se jí. “Bifé de Lomo” je většinou dražší, ceny začínají zhruba na 280-290 Kč a cena “Bifé de Chorizo” začíná na 210 Kč a vetšinou je příloha nejčastěji hranolky již v ceně. Jelikož má spousta obyvatel italské kořeny, dělá se zde i výborné tiramisu a jiné cukrářské výrobky. Dulce de leche je něco jako Nutella s karamelem a také chutná skvěle.

Obsluha je však mnohdy nevšímavá, takže člověk musí jít často s jídelákem přímo k obsluze, jestliže má hlad a nechce čekat a jít jinam (což si moc nepomůžete). Také se skoro nikdo neptá po dopití nápoje, jestli si dá další. Debaras neboli úklid talířů po dojedení také nikdo moc neřeší.

Snídaně v našem hotelu byla pouze jen základní, tedy croissant, máslo nebo marmeláda, mléko, čaj a káva, nic víc. Pokoj v hotelu Chile u stanice metra stál v přepočtu kolem šetiset Kč.

IGUAZÚ

Po pěti dnech přišel čas vyrazit dál. Naším cílem byly vodopády Iguazu na severozápadě Argentiny, které jsou vzdálené asi 1000 km od Buenos Aires. Letěli jsme z letiště Jorge Newbery, které je určeno výhradně pro vnitrostátní lety. Let společností Aerolinas Argentinas trval něco přes hodinu. Velkoměstskou džungli vystřídaly tropické lesy a mohutná řeka Paraná. Město Puerto Iguazu, kde jsme se ubytovali, slouží výhradně turismu, nic víc se tam nenachází, pouze hotely a restaurace. Jelikož se vodopády nacházejí na hranici s Brazílií, navštívili jsme na vlastní pěst nejprve vodopády na straně argentinské. Vstup do národního parku Iguazu stojí asi 500 Kč. Každopádně to stojí za to. Vodopády vytvářejí úchvatnou přírodní scenérii a jsou hojně navštěvovány nejen Brazilci či Argentinci. Ten den jsme ještě městskou hromadnou dopravou stačili navštívit Foz do Iguazu, město na brazilské straně. Po dvou letech jsme se znovu ocitli na brazilském území. Oproti Argentině mají Brazilci více restaurací ve formě bufetového výběru, což já nějak nemusím. Dal jsem si oblíbený sendvič “Misto Quento” se sýrem a šunkou a limonádu “Guarano”, která je super. Vyměnili jsme si také argentinská pesa za brazilské realy. Už jsme byl poučen a již jsem věděl, že se písmeno “r” čte v portugalštině jako “h”, takže jsme řekl v směnárenském okénku něco jako “heiais” a já dostal asi 100 reálu (asi 1000 kč). Navštívili jsme také zajímavé místo - “La Triple Frontera”, což je trojzemí, kde je vidět brazilská a paraguayská strana hranice. Na brazilskou stranu jsme si zaplatili výlet, který stál kolem 800 Kč. Brazilská strana vodopádů je ještě více bombastičtější a dechberoucí než strana argentinská, protože je zde vidět větší plocha vodopádů. Od vodopádů jsme se přesunuli k druhé největší hydroelektrárně světa – Itaipú, což je společný brazilsko-paraguayský projekt. Elektrárna prý napájí i Rio de Janeiro a Sao Paulo. Cestou nazpět jsme se stavili v Ciudad del Este, které je druhé největší v Paraguayi. Panoval zde čilý obchodní ruch, jelikož sem sousední Brazilci či Argentinci jezdí nakupovat výhodně elektroniku. Na první pohled zde byl znát oproti sousedům rozdíl v bohatství. Paraguay je znatelně chudší.

Cataratas argentinská strana

Cataratas brazilská strana

Itaipú

Trojzemí

SALTA

Dva dny na prohlídku vodopádů stačily a my se vydali na téměř dvouhodinovou cestu letadlem na západ do města Salta, které je označováno jako nejvíce španělské. A skutečně tomu tak je. Nachází se zde koloniální architektura a městu se přezdívá “Salta la Linda” (Salta krásná). Navíc barva vlasů místních obyvatel je většinou černá a to i díky vlivu indiánů. Krásnými černovláskámi se to tady jen hemžilo a parky byly plné líbajících se milenců. Zkrátka jako u nás na Petříně. My jsme se s nikým nelíbali a pokračovali jsme v průzkumu. Také krajina se změnila. Vyjeli jsme lanovkou na nedaleký kopec San Bernardo, odkud se naskytl pohled na majestátní hradbu And na západě. Navštívili jsme také asi 100 km vzdálené město San Salvador de Jujuy. Po dvou dnech jsme dali Saltě sbohem a pokračovali na jih. Salta se mi líbila asi nejvíce z měst, které jsme navštívili a to nejen kvůli černovláskám. Je tu ovšem i jisté nebezpečí v podobě jihoamerické tektonické desky. V roce 2010 zde došlo k zemětřesení o síle 6,3 Richterovy stupnice.

Do dalšího města jsme již jeli autobusem a cesta zabrala asi 12 hodin, tedy celý den. Nicméně je asi lepší strávit 12 hodin v autobuse než v letadle. Autobus sem tam zastaví a člověk se může protáhnout nebo si něco koupit. V našem případě se přidala i neplánovaná zastávka kvůli poruše. Hory postupně zmizely kdesi v dáli a krajinu nahradila půstá a rovná pampa. Silnice byla většinou rovná sem tam nějaká zatáčka, čas od času byla cesta lemována benzínovou pumpou nebo zemědělské stavení.

Salta ze San Bernardo

Salta - centrum

San Salvador de Jujuy

CÓRDOBA

Město Córdoba je druhé největší v Argentině a má asi 1 300 000 obyv. Největší etnické skupiny jsou italské a španělské. Město je považováno za technologické centrum Argentiny a s šesti univerzitami i jedno z hlavních center vzdělání. Jednu kavárnu, jež byla součástí jedné univerzity jsme také navštívili. Při pohledu na pilně se učící studentky jsme taky zavzpomínali na vysokoškolská léta a byli rádi, že to již máme za sebou. Někde jsme před výletem četli, že má Córdoba metro, nicméně pak jsme zjistili, že ještě není díky finanční krizi postavené. Ptali jsme se kolemjdoucího, kde je stanice metra a pán nám řekl, že žádné metro v Córdobě není. Jeden večer jsem si chtěl dát hovězí steak, nicméně tady to bylo trochu jiné. Byla tady většinou pizza a sendviče. Tak jsem zkusil burrito, jenže jsem moc spokojen nebyl. Nějak mi tam neseděla cibule, která se tam jinak nedává. Okusil jsem také místní whisky, kterou podávají ve větším množství (řekl bych 0,05 možná 0,06) a chuťově není špatná.

Cordoba - centrum

MENDOZA, ANDY A CHILE

Další cesta vedla do Mendozy a trvala kolem 8 hodin. Silnici lemovaly vinice, jimiž je Mendoza proslulá. Objevila se zde také hradba And. V Mendoze toho prakticky z architektury nic moc není, jelikož leží podobně jako Salta na tektonické desce. V tomto městě jsme strávili poslední noc v Argentině. K jídlu jsme si pochopitelně dali hovězí asi 300 gramový biftek s vejci a k tomu pivo Andes. Lákaly mě zde nabídky cestovních kancelářích na exkurzi do vinohradů. Jenže již nebyl čas a my museli do Chile.

Cesta do Chile byl jeden z vrcholů cesty. Pozorovat nejvyšší vrcholky Jižní Ameriky byl strhující zážitek a skvělé završení cesty. Bylo pořád co fotit a pozorovat – divoké řeky, rozeklané skály nebo bílé čepičky ledovců. Na argentinsko-chilské hranici nás podrobili přísné kontrole a veškerá zavazadla musela projít rentgenem. Vztahy mezi oběma státy nejsou zrovna ideální. Na vině jsou také vojenské režimy na obou stranách v 70tých a 80tých letech. Prohlídka a pasové procedury zabraly kolem dvou hodin. Poté jsme zase jeli divokými zatáčkami z kopce. A bylo zde Chile. Na rozdíl od Argentiny byla krajina plná kopců a i zde jsou četné také vinice. Konečně jsme dojeli do Santiaga, poslední zastávky na naší cestě. Argentinské peso nahradilo peso chilské, ale to argentinské jim tu nějak nevonělo, jelikož byl kurz trochu podhodnocený a my na tom tratili dokonce mnoha desítkami dolarů. Zbyla mi argentinská pesa asi tak za 100 dolarů, tak sem se jich potřeboval zbavit. To byla trochu smůla, kdybych to býval věd.... Za nákupy sem asi Argentinci moc nejezdí.... V Santiagu je spousta kopců, na které se dá vyjít a odkud se naskýtá i dobrý výhled - město je jak na dlani. Není zde tolik historických budov jako v Buenos Aires, nicméně nějakou atmosféru město má. Fascinovala mě obří národní vlajka na jednom náměstí. Je zde také nejvyšší budova a největší nákupní centrum v Jižní Americe.

Mendoza

Panorama And

Hraniční přechod do Chile

Kuchyně zůstala tak nějak podobná. Lomito a jiné sendviče zůstaly. Přibila Chorillana (kousky hovězího, cibule, vejce, klobása a hranolky). Hovězí maso naštěstí zůstalo stejně dobré jako v Argentině. Pivo změnilo značku (Crystal) a chuťově zůstalo tak nějak podobné. Víno bylo také fajn. Objevilo se také pisco, což je alkoholický nápoj z vína, něco jako brandy, chutnalo dobře. Co se změnilo bylo spropitné ve výši 10% v každé restauraci. Z kvalitou obsluhy to bylo ovšem tak půl napůl, někdo se staral pečlivě, někdo na to kašlal.

Santiago

Museli jsme ještě završit cíl cesty - tedy dostat se k Pacifiku. Poslední výlet jsme podnikli do resortů Viňa del Mar a Valparaiso, které spolu sousedí a leží na pobřeží Tichého oceánu. Cesta trvala dvě hodiny a poté jsme spatřili nekonečně modrý Pacifik. Voda byla dost studená a vlny velké, kdyby někdo spadl třeba z lodě, dlouho by tam asi živý nevydržel. Na plážích je bílý písek, ovšem plavání je kvůli velkým vlnám zakázané, koupat se ale můžete. Ale opalující se kočky v bikinách tady naštěstí nechybí a je na co se dívat. Pobřeží lemují stánky a restaurace, zkrátka taková přímořská pohodička. Valparaiso je důležitým přístavem takové “chilské San Francisco”, jelikož se rozkládá na kopcích, kam se můžeme dostat výtahy. Jsou tady taky cedule varující před nebezpečí vln tsunami.

Vina del Mar

V Santiagu jsme si také vyhlédli kopec, na který jsme podnikli “horolezecký výstup” - Cerro Renca. Byl vysoký asi 910 metrů a jelikož město leží v 500 metrech tak bylo nutné zdolat 400 výškových metrů. Za tu námahu to ovšem stálo a mohli jsme pozorovat to úchvatné panorama And.

Santiago z Cerro Renca

EPILOG

Poslední dny jsme strávili nákupy. Koupili jsme především víno, alkohol, různé cetky nebo cigarety. Poslední večer jsme si samozřejmě dali hovězí steak s vejcem a k pití fernet a pivo. Fernet byl také dobrý a nebyl tak hořký jako třeba Stock.

A to byl konec naší cesty. Pak nás čekal nejdelší let. Asi 12 hodin do Madridu. Pak 2,5 hodin do Mnichova. A když už jsme u těch nej – byl to i zájezd nejdražší. Také jsme navštívili nejvíce zemí a měst. Zemí bylo celkem 5, když počítám Brazílii a Paraguay, kde jsme nepřenocovali.

Od Atlantiku k Pacifiku. Z Montevidea do Santiaga. Od pizzy ke steakům. Od vína po whisky. V Jižní Americe si každý může najít co chce...

Tady začni psát svůj cestopis...