Víkend ve Švýcarsku, byť Českém

Dobýt vyhlášený Národní park jsme se vypravili poslední březnový víkend. To na spektakulární dvoudenní pochod. Březnový termín je výhodný z pohledu toho, že Národní park ještě nebude překypovat návštěvníky, jakožto hlavní sezóna startuje až v dubnu. To ovšem přináší drobné úskalí v podobě chladu (nicméně platí, že není špatného počasí, ale jen mizerného oblečení). Také je uzavřena lodní přeprava v obou soutěskách, ale neplatí se vstupné na skále. Dost už.

Celá výprava odstartovala v Jetřichovicích, kde jsme využili parkingu zdarma. Auto na nás muselo počkat právě zde. Měli jsme namyšlený trochu rozlehlejší okruh a tedy vracet se do vesnice pro auto pro nás nebylo strategické.

Na obrázku se nabízí první zásadní bod. Ti s lepším zrakem zpozorovali drobnou „kůlničku na dříví“ umístěnou na vrcholku špičatého skaliska. Sobotu jsem pracovně pojmenoval jako den výhledů. Výpravo, vyrážíme!

Cesta na vyhlídku pochopitelně nevedla zrovna po rovině. Schody jsem radši nepočítal každopádně jsem se hned na startu decentně popotil a zadýchal. Avšak stálo to za to. Jetřichovice a blízké okolí jako na dlani. Pozornější divák by měl na obrázku dokonce odhalit zelenou Feldu, která nás ochotně dovezla až z daleké Poličky.

Pohled na druhou stranu skýtá panorama v podobě Jetřichovických skal a dalších vyhlídek, kam postupně doputujeme.

Čas jsou peníze a proto pokračujeme směle dál k další výhlídce a to Vilemínině. Procházíme vskutku příjemným lesním terénem. Doplním, že trekové boty jsou zcela jistě výhodou. Potkali jsme sice skupinku oděnou v AirMax a jiných krásnobotách, ale tuším, že jaksi ve výsledku splakali nad výdělkem.

Procházíme všeličíms, jen ne nudnou krajinou. Naopak. Jeskyně, skály, stromy všude okolo, schody, schody, schody a žebříky. Ono ČS mi ve značné míře připomíná milovanou Vysočinu. Rovin by zde jedinec hledal velmi těžko.

Vilemínina vyhlídka, pojmenována po hraběnce Vihelmíně Kinské, jenž byla ctěnou manželkou knížete Rudolfa. Na fotce máme pár mladých dívek. Myslím, že chvíli byly krasavice v nejistotě, protože jsme je pronásledovali již od Mariiny vyhlídky. Avšak ubezpečil jsem je, že se nás nemusejí bát. To bylo naposledy, kdy jsme dívky viděli…

Pomyslný hatt-rick vyhlídek na úvod uzavíráme tou na Rudolfově kameni. Do této chvíli jsme prostě kopírovali červenou trasu, která dovede turisťáky až k Pravčické bráně. Jedná se pravděpodobně o jednu z nejoblíbenějších tras v Českém Švýcarsku. Hádám, že během letních měsíců se prostě mění v magistrálu podobnou té, směřující na Sněžku. Daň za krásu, tedy hromada nápadníků.

Napojujeme se na žlutou a míříme směrem na Jedlinu. Tohle by možná mohl být skalní útvar pojmenovaný Cipísek. Jistotou ovšem neoplývám.

Chceme využít opravdu úzkého schodiště a vydobýt si cestu na vrchol Majáku. Volíme si cestu úzkou, ale ráj je na dosah. Teda až tak dramatický to není, ale potřeboval jsem ten moment zkusit trochu prodat, byť blbě.

Maják. Místo ideální pro další odpočinek.

Pokračujeme po žluté, následně přesedláme na zelenou. Chceme dojít do Kyjovského údolí. Není žádným tajemstvím, že poměrně nedávno se prohnala Českem „drobná“ větrnice. Nezvaný vichr natropil pořádnou spoušť po celém parku. Počet zlámaných a vyvrácených stromů se zcela jistě počítá v tisících. Lesáci uklidili co mohli, ale jsou místa, která jsou prostě pro těžkou techniku nedostupná. A příroda si bude muset poradit s vlastním nezmarem sama.

Kyjovské údolí! Trochu přituhne. Také započala jistá debata na téma, jak přesně vyčlenit rozdíly mezi pojmy potůček, potok, říčka a řeka. Nekonečná debata, která přinesla pouze pár nekonkrétních výstupů. Dle mého názoru je jedná o velmi subjektivní pocit, na základě jehož si každý může tok zařadit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Na geografické určení bych nehleděl.

Následovaly opět schody, tentokrát dolů. Jednalo se o poměrně adrenalinovou jízdu. Všude takový poloroztálý led, který činil zejména mně mnoho potíží a starostí. Tím pádem jsme zcela chladně prošli kolem ledových vodopádů a až díky náhodě zahlédli onu krásu, co mohla zůstat naším zrakem nespatřena.

Jedeme dál. Blížíme se do Kyjova. Vesničky stále spadající do Národního parku, konkrétně do třetí zóny. Zastavujeme na hřbitově. Pradávném hřbitově.

Kyjov díky svému postavení v NP drží svůj historický punc. Stará krásná stavení, z nichž dýchá historie. Zatímco nové stavby jsou prozatím tomuto území zapovězeny. Naštěstí.

Pokračujeme po žluté. Dalším mezi-cílem je Krásná Lípa. Jinak onen výhled mi opět připomíná Vysočinu. 

Pivo. Falkenštejn. 14 stupňů. Co dodat.

Pivo se vaří přímo v pivovárku v Krásné Lípě. Na obrázku to vidět není, ale tanky jsou k obdivu hned ve vedlejší budově.

Sic jsme v Českém Švýcarsku, nicméně i zde máme zástupce Osmánské říše. Rozuměj, kebab až z Istanbulu. Opravdu je legrační odpor k muslimům, uprchlíkům všehu druhu, ale kebab nám chutná po celé republice nehledě.

Avšak ani Česká Lípa nebyla poslední stanicí sobotního pochodu. Finish se nacházel v obci zvané Staré Křečany. Díra jako prase. Pivo nám vlilo nezbytnou energii do žil a šlo se. V dáli se tyčí vyhlídka zvaná Vlčí. Žel na její dobytí nezbyl v itineráři prostor.

Ještě jsme protli jeden na první pohled nezajímavý kříž, avšak z důležitým poselstvím. Právě v těchto místech se rozléhala již zaniklá obec Skřivánčí Pole. Nyní po ní není ani stopy. Ještě v roce 1921 zde žilo na 67 osob německé národnosti a to v 13 domech. Nechyběla ani výletní restaurace. Němečtí obyvatelé vsi byli odejiti v roce 1946. Poslední domy zmizely v šedesátých letech. Kdy pozemek začal sloužit čistě hospodářským účelům. Doplním, že míst s podobným osudem jsem za celý víkend potkali hned několik…

Penzion Oáza. Jelikož naše bydlo není zaznamenáno na mapě, tak jsme se trochu trápili s objevením přesné polohy (Airbnb pouze vymezuje prostor). Pomohl nám až jeden domorodec, který zřejmě viděl již více podobně zmatených lidí přešlapujíc před jeho domem. Ochotně nás nasměroval a ptal se, jesi skutečně míříme do Oázy. Říkám ano, nějaký problém? On pouze odvětil: ,,Uvidíte ráno.“Což mi vehnalo trochu pochybností do hlavy, ale nic závažného se nestalo. V brzkých ranních hodinách jsme pouze slyšeli těžké kroky paní hostinské, která uzavírala výčep ve značně zbědovaném stavu, odhaduji.

Nicméně hned z časného rána jsme se opět vypravilili na cestu. Čekal nás perný den.

Brtníky je ukázkově zastrčená obec. Opět spadá do Národního parku, se statusem třetí zóny, takže i tady platí, že výstavba čehokoliv nového je omezena. O to je ovšem hezčí pohled na většinu stavení.

Společnost nám dělal Brtnický potok. Tichý, leč milý společník. Jinak jsme během sobotního pochodu narazili na první další živé duše až někdy poo, kdy jsme se napojili na červenou magistrálu směřující k Pravčické bráně.

Pozor. Výprava vstupuje do německého Saska. To za přechodu mostu tyčícího se nad říčkou Křinice, která poctivě lemuje státní hranice České republiky a Německa.

Následoval zastávečka uNiedermühle. Krásně po ránu opuštěné místo. Avšak jsem si jist, že během sezóny je podobný klid zoufale nedostatkové zboží. Mlýn pracuje s vodou z říčky Křinice, hraniční říčka každým coulem.

Mlýn patří mezi vůbec ty nejstarší na tomto území. Vznik se datuje k roku 1527, možná ještě o fous dříve. Jedno kolo mlýnu sloužilo k mletí mouky, druhé využívala pila.Mlýn v průběhu doby nezažíval jen dobré časy. Kromě ničivé povodně také v roce 1860 vyhořel. S malou přestávkou, kdy byl jeho vlastníkem jistý pan Hohne, který tu kromě mlýna provozoval také hospodu, jej vlastnila rodina Peschke. Život tu nebyl vždy jednoduchý a majitelé se mimo jiné potýkali s dluhy, ze kterých se ale dokázali úspěšně vymanit. Mlýn fungoval do roku 1982, jeho poslední majitelka zemřela v roce 2002 v požehnaném věku 92 let.

Pokračujeme k soutěskám na Křivnici. Cestu nám zpříjemňují další z mnoha ledových vodopádů.

Štěstí v neštěstí. Lodní doprava na soutězce ožívá až první víkend v dubnu. Na druhou stranu bych každému přál zažít ten klid, to ticho, tu atmosféru místa skrytého hluboko v Národním parku.

Výhledy na čisťounkou říčku obklopenou mocnými skalisky jsou úžasné. Cesta dobrodružná.

Již jsem zmiňoval silné větry, které na zásadně poničily lesní porost. Tento statečný strom bojoval zcela jistě srdnatě, ale marně.

Po zdolání zřejmě nejprudčího schodiště a zcela jistě nejužšího (rozhodně není konstruováno pro všechy, protože i já jsem si musel sundat batoh a stoupat bokem, abych se do mezery mezi skalisky nějakým způsobem vtěsnal) následuje oddech na vyhlídce. Avšak výhled je značně blokován stromy. Jak vidno.

Nyní přichází na řadu spíše tranzitní část pochodu. Nicméně u vyhlídky zvanéRabensteinaussicht, nedaleko další zaniklé obce Zadní Jetřichovice, již je opět k vidění zajímavé panorama.

Další kroky náš vedou do Hlubokého dolu. Odsud již musíme logicky vstoupat na několikrát omílanou červenou magistrálu, jež nás dovede do cílové stanice Pravčická skála.

Magistrála není magistrálou pro nic za nic. Pohledy na vysoká skaliska baví. Skalní útvar připomínající kužel se jmenuje skalní útvar Kužel. Poetické.

A je to. Pravčická brána osobně. Úžasná. Skvělá. Jedinečná.Zahrála si třeba ve známé Narnii. Právem řazena mezi TOP místa naší překrásné republiky. Unikát.

Výletní zámeček Sokolí hnízdo postavený během roku 1881 v alpském stylu. V přízemí se nachází stylová restaurace s původním zdobením stěn a stropu. Avšak zavřena. Ve výsledku to ani neva. Díky této mimo-sezóní anabázi ani u Pravčické brány neproudili desítky návštěvníků. A ani jsme nemuseli platit obvyklé vstupné, hurej.

Co je tady? Dávný most, který vedl návštěvníky na samotnou bránu. V důsledku možného přetížení brány je ovšem most již nějakou dobu stržen.

Co dodat.

No a závěrečným pohledem na Dlouhodolské stěny končím naší víkendovou exkurzi. Následoval již pěší přesun do Hřenska a přejezd autobusem zpět do Jetřichovice, kde čakal náš vůz. Co říci k Českému Švýcarsku závěrem…

Vyplatí se vidět na vlastní oči.