14 dní ve Vietnamu od severu po jih 1/3

Praha-Curych-Ho Chi Minh za pěkných 11.500 Kč se zdá být jako fér deal. Jako vždy, nejdřív letenky a potom plánování. Zběsilý itinerář, který nakonec vyhrál, na dovolenou moc nevypadá.

Část 1/3 - odlet [část 2 a 3 obsahuje fotky]

7. 2. 2019 - odlet

Let LX 1485 z Prahy do Curychu v 10:05 proběhl bez problémů. Čaj, švýcarská čokoláda, trocha vína a spolehlivá A320 v 11:30 dosedala za slunečnýho dopoledne na Flughafen Zürich.

Rychlé vylodění a příprava na boarding směr Saigon. Odlet naplánován na 12:45. Tady začínají první problémy. Z technických důvodu odlet opožděn. To by ani tak nevadilo, kdyby nebyl přílet plánovaný na 6:40 a navazujíc spoj do Hanoje odlétal v 10:00. Suicide squad.

Nervozita stoupá, disponibilní zůstatek na Revolutu klesá. Čokoláda a Cola v letištním automatu mizí. Propočítáváme každou minutu - stihneme/nestihneme?

Zatím stíháme.

Po 2 hodinách stále na tabuli svítí zpoždění z důvodu technických problémů.

Už nestíháme. Infarkt.

Po 2 hodinách a několika nekonečných minutách svítí boarding. Spása v pravý čas. Suneme se ke gejtu E34. Situace se horší, všude vidíme mimina i kojence. Nervozita se mísí s pocity "nedostat kojence v rádiusu 7 řad od nás". Na svátek Tet letí všichni Vietnamci domů. Věříme, že se v A323 Edelweissu ztratí. 

Hledáme místa, házíme bagáž do úložných prostorů. Lidi se trousí uličkou, hledají svůj osobní prostor omezený na několik decimetrů. Na 12 hodin. Všichni se těšíme. Po více než 2 hodinách zpoždění se několikatunový stroj vznáší jak pták. I s kojenci jenž jsou dál než 10 řad od nás.

Hello, it's your captain speaking. Probouzíme se, snídáme a pomalu se chystáme na přistání. Panika cestujících graduje. Nejsme jediní, kteří mají navazující let který potřebují stihnout. Proaktivně se ptáme letušky, zda si můžeme sednout blíž východu. Let me check it first, please vypustila její rudě nabarvená ústa.

Posunuli jsme se asi o 4 řady blíž k východu. Před námi je nadlidský úkol - dostat se rychle přes dalších 25 řad.

Luca Steiner to posadí pěkně hladce, to nám ale na stresu neubralo. Hrneme se v před, ale rudá ústa nás zastavila. Stay at your place until the plane stops completely. We are fucked.

Dereme se z letadla, běžíme na passport & visa control. Stejně tak jako dalších 240 lidí co jsou před náma. Na pasovku jsme přiběhli skoro jako poslední. 1 passport check na 240 lidí. Rozhodně nestíháme navazující spoj.

Všimneme si ale celkem znuděnýho Vietnamce na priority. Nikdo tam nestojí. Nikdo. Všech 240 lidí je ve frontě na kontrolu pro ubožáky. 

Jdeme si pro něj. Není čas na hrdinství a doprošování se ve frontě. Ne s kojenci.

Ona jde první, já za ní několik málo metrů kontroluju situaci. Je zpocená. Celá. Chvěje se, pot jí stéká po čele velkými kapkami. On to má rád. Pouští jí. Na řadě sem já. Nepotím se, nechvěju se, neodporuju mu. Prosím o puštění za mou milou. Začínám se potit při jeho pohledu na moje víza a pas. K potu se přidává chvění, nervozita. Podívá se na mě. Má to rád. Dává razítko a pouští mě.

Hodně teoreticky stíháme navazující let. Sbíháme dolů po 100 schodech pro odbavený zavazadla. Zavazadla z našeho letu pomalu vyjíždí z tmy, kterou kryjou otřískaný plastový jazyky.

Zavazadla se zasekávají na pásu. Přetlakem z něho padají. Jsou to kufry ubožáků co stojí na pasovce o 1 patro nad náma. Ten pás je snad určenej pro cestující Cessen. Ne pro hovado o 250 lidech a 3 tunách.

Pracovník letiště se kouká na padající zavazadla. Má to rád, jak padají. Je jich moc. Zavládá naše i jeho bezmoc. Nakonec se ale odhodlá. Je to hrdina dne. 

Zavazadla hrne kam to jde. Poslední přijíždí ty naše, asi po 30 minutách. 50 minut do odletu našeho spoje. Are we fucked?

V Saigonu je horko, vlhko. Nahazujeme Beijing bikiny, běžíme na terminál Vietnam Airlines. Kličkujeme mezi taxíky, koňskými povozy, kojenci a hipsterskými backpackery. Je Tet - všichni cestují domu na Pho Bo svojí mámy.

30 minut, pak se zavírá gate. Rychlý check-in, zapadáme mezi místní. Potíme se, triko se dá ždímat. Doběhneme na security. 10 stanovišť, fungují 2+1. Goooood morning, Vietnaaaam!

To jedno je express, pro ty co nestíhají. Všichni vietnamci nestíhají. Fronta je stejná jako ostatní 2. Musíme to risknout. Jde to rychle, fronta odsejpá, i když cestující s sebou mají pytle rýže, zvířata, hadry, hady, kojence.

10 minut. Běžíme nekonečnou halou ke gejtu. Tabule s odlety nemáme šanci přečíst, je to rozmazaný. Doběhneme ke gejtu. Výjev jako doma, se Smartwings, na ty se dá vždy spolehnout. Vietnam Airlines směr Hanoj 30 minut zpoždění. 

Utřeme pot do mokrýho trika, v restauraci u gejtu do sebe nasoukáme první nudle a po 30 minutách nasedáme do poloprázdného letadla směr Hanoj.

Konec první části

Kompletní itinerář s rozpadem míst, ubytování  a cen ve třetí části.