Aljaška a Yukon

Vancouver

V roce 2016 jsem poprvé vyrazil do Kanady a cestování mě chytlo. V roce 2017 jsem chtěl vyrazit na Aljašku, nakonec jsme skončili na Havaji, jelikož jsem se bál s přítelkyní tam jet sám (říkal jsem si, že na AK minimálně ve 4 lidech). V roce 2018 mě to už tak nebavilo v práci, až jsem si řekl, že tam vyrazím klidně sám, toho času již bez přítelkyně.

Koupil jsem si přes CL letenky do Vancouveru, cesta na Aljašku vede přeci přes Hwy 97 (Alaska Hwy). Anglicky jsem uměl pouze přítomný čas se slovní zásobou žáka první třídy. Třetím rokem jsem studoval doktorské studium a angličtina mě dosti dobíhala, tak jsem si řekl, že by nebylo od věci se před Aljaškou ještě naučit lehce anglicky. Domluvil jsem si jazykovou školu ve Vancouveru (Tamwood), všem doporučuji. Pro odlet z Amsterdamu jsem využil vlakovou dopravu a opět mohu jen doporučit, cesta Praha-Berlin-Amsterdam utekla jak voda, rok předtím jsme jeli to samé busem a byla to šílenost. Jelikož vše nechávám na poslední chvíli, potvrzení od školy, že se mohu dostavit a ubytování mi přišlo na mobil až při cestě do Berlína.

V Amsterdamu jsem si nechal kufr na nádraží a vyrazil do města vytisknout si dokumenty pro kanadské celníky, dokladující studování na jazykové škole. V noci na Schipholu jsem dodělal předposlední věci do práce, dal si pár piv a ráno mě budila ochranka se samopalem v ruce, že už musím vstávat, letiště se dává do pohybu. Na letu AMS-EWR-YVR  jsem dodělával poslední práci, na imigračním pohovoru vše bez problému (celkem by mě zajímalo, jak bych improvizoval bez dopisu od školy).

Následujících 5 týdnů jsem strávil v North Vancouveru u super chlapíka jménem Stephen. Učil se anglicky, trávil čas s holkami z Panamy, Kolumbie a Brazílie, nezřízeně pil alkohol, legálně nezřízeně hulil trávu, tancoval v Cambie Bar a pil pivo na čas v Library House (body zájmu 1-5). Popisovat co vidět ve Vancouveru asi není třeba, jsou na každém blogísku. Do mapy jsem přidal zajímavá místa, na která se dostanete pomocí MHD a potkáte spíše místní, než turisty (body na mapě od čísla 6 a výše).

Čtyři měsíce před výletem jsem si našel novou přítelkyni a tak nějak vyplynulo, že po výuce angličtiny dorazí a následujících 5 týdnů strávíme na Aljašce společně.

Cesta na Aljašku

Během 5 týdnů jsem nakoupil všechno možné campingové vybavení, od nádobí z craiglistu  (doporučuji všem, kteří chtějí v Kanadě uštětřit, obdoba cz aukra, http://www.craiglist.org), přes nafukovací kajak, až po rybářský prut z Canadian Tire. Dnes již bývalá přítelkyně má letenky do Seattlu. Z důvodu finančních úspor si auto z Alamo objednávám také v Seattlu. Pobočka v Downtownu je navíc odproštěna od letištní taxi, tudíž je o pár stovek levnější než na letišti.

Ráno, po závěrečné kalbě ve Vancouveru, nasedám do busu směr Seattle, pasovku si moc nevybavuji a probírám se, až když mě vykopnou z autobusu nedaleko od svatostánku Seahawks. Při přebírání auta mě již po několikáté doběhne limit na kartě, pro platby u zákazníka. V McDo změním limity a s Tusconem vyrážíme na zápas MLB Blue Jays vs Mariners. Mariners dostávájí na prdel. Za dobu co budu na Aljašce offline spadnou z 5. místa v AL na 10., tak snad příští sezónu, možná až popříští. V noci dorážíme zpět do Vanu.

Ráno se sbalíme, nakoupíme, rozloučíme se Stephenem a vyrážíme směr sever, trasa: Vancouver-Prince George-Dawson Creek-Whitehorse-Skagway. Můj školní „zelený“ kamarád Joseph z Belgie, chce také vyrazit po škole na trip a tak ho bereme do Prince George. Cestou se stavujeme na železničním mostu Ladnes Creek Trestle a Bridal Falls, projíždíme Coquihalla Hwy směr Kamloops. Když jsem jí před dvěma lety projížděl poprvé, přišla mi více pompézní. V Cache Creek je zavřena cesta kvůli sesuvu půdy, dáváme si tedy objížďku 170 km. Do Williams Lake dorazíme okolo půlnoci, Josepha vykládáme v motelu a my stavíme stan v místním parku Scout Island.

Z důvodu úspory financí máme v plánu spát po celou dobu v kempech, popřípadě na spotech ve stanu, nebo v autě. Aplikace iOverlander a Free Camping jsou nainstalované v mobilu. iOverlander šlape i bez dat. Jelikož jsme si nezařizovali žádnou datovou sim kartu, po celou dobu budeme využívat pouze iOverlander.

Následující den překonávám rekord v nařízených km za jeden den. Zvládnu jich 1233 km. Josepha vysazujeme v Prince George, nic tam není, moc nechápu co tam má v plánu dělat. Cestou se zastavujeme v Dawson Creek, tam kde to vše začíná. Jelikož popozítří vyrážíme na Chilkoot Trail musíme pohnout a dorážíme až k Summit Lake Camground, kousek od místa, kde si dva pomatenci v následujícím roce snažili vylejt svoje problémy.

Ráno se probouzíme do mlhy způsobenou požáry místních lesů. Před Watson Lake pozorujeme u cesty pasoucí se bizony, během roku putují podél Alaska Hwy. Následně přes Watson Lake, se všemi značkami světa, Whitehorse, kde si kupuji náhradní karimatku za svojí píchlou (stihl jsem jí píchnout za 2 noci), pouště u Carcross, dorážíme do Skagway. Ve Watson Lake také potkáváme veterána z války ve Vietnamu ze 101st Airborne. Richarda Winterse, nechť je mu země lehká, prý znal osobně. Doporučí nám treky okolo Wye Lake, zasalutuji mu, rozloučíme se a pokračujeme v cestě. Trek celkem nezajímavý, ale procházka po 3 dnech v autě se hodí. Navečer se ve Skagway zhoršuje počasí, 15 °C, vítr, mírný déšť. Předpověď říká, že počasí se na následující dny měnit nemá.

Chilkoot trail

Do rána silně foukalo, takže stan je relativně suchý. Vyrážíme pro permity do info centra. Vše potřebné včetně kempů a vlaku zpět do Skagway jsme měli rezervováno předem. V infocentru se vše mění, kvůli medvědům v úseku Deep Lake – Bare Loon Lake musíme jít minimálně ve 4. Oponuji že není problém, že se cestou k někomu připojíme. V náš požadovaný den však nikdo na trailu tento úsek nejde. Musíme jít tedy 4 dny a o den si trail prodloužit, zároveň pátek je jediný den kdy nejezdí vlak do Skagway. Tím moje nasranost stoupá na level 1000, nepůjdeme přeci 53 km 5 dní. Půjdeme tedy 4 dny, pojedeme vlakem do Carcross a odsud busem zpět do Skagway. Rozdíl v ceně vlaku musíme doplatit. Ještě jsem zmínil nápad jít podél železničního náspu od Lake Bennet na Klondike Hwy, avšak dle pohledu rangera jsem vycítil, že to není správné řešení.

Do batohu tedy dávám o půl chleba více a okolo 11 hodin již za vydatného deště vyrážíme. Taiya river je v některých místech již mimo koryto, takže brodíme, avšak voda je jen do poloviny lýtek. Za první den urazíme celkem 24 km, do Sheep campu dorážíme okolo 7. Od rangera se dozvídáme, že jsme poslední koho na trail pustili, vzhledem k povodňovému stavu na Taiya river, tak alespoň něco pozitivního. Při stavbě stanu kousek od nás mládě grizzlyho baští borůvky, naštěstí máma nedávala pozor a přivolaní správci parku medvědy zahání.

Následující den vstáváme již v 7 ráno, v kempu však už nikdo není. Cesta do Happy campu je dlouhá 14 km, původně jsme chtěli pokračovat do Deep Lake o další 4 km dále. Celý den vydatně prší, na Chilkoot Pass dokonce mírně sněží. Zlaté schody vylézáme v mlze asi hodinu. Během dne dostanu 2x hlaďák, snažím se jíst málo, jelikož mám panickou hrůzu, z našich tenčících se zásob jídla. Do Happy campu dorážíme jako jedni z prvních, je zde pouze malá chatka odhadem pro 15 lidí, na trase je nás asi 40, takže máme čas se lehce osušit. Chatka je vytápěna pouze vařiči. Na lidech je vidět, že toho mají plné zuby, myslím, že i na nás. Představa ještě dvou dní v dešti, bez suchých věcí, s hladovým žaludkem a návratem v buse, no Chilkoot jsem si vysnil a představoval jinak. Nálada se mění navečer, kdy se někdo v chatce zmíní, že restrikce pro minimální skupinu 4 lidí již neplatí. Ihned se rozhodujeme, že ráno vyrazíme směr Lake Bennet, naskočíme na vlak a klidně si koupíme nové jízdenky, pokud by s těmi, co máme na následující den, byl problém. Trasu 20 km do 15.00, kdy odjíždí vlak, musíme stihnout.

Ráno opět leje, jako celou noc. Stan už se ani nesnažím balit, aby se vnitřní část nenamočila. 500 m za kempem je další rozvodněný potok. Jelikož už mě nebaví sundávat boty, ponožky, batoh, vyndat sandále z batohu, obout je, nasadit batoh, přenést ho, vrátit se pro batoh přítelkyně, přenést ho, vrátit se pro přítelkyni, přenést ji, sundat sandále, dát si ponožky, boty a batoh, tak rovnou jdu s přítelkyní a dvěma batohy na zádech. Takhle ještě během dne překonám dalších x rozvodněných potoků. Procházíme kolem Deep Lake kempu, kde není ani přístřešek. Bohudík, že jsme včera nepokračovali až sem. U Lindenman Lake dáváme svačinu ve vyhřáté chatce, nějací Amíci tam jsou již druhý den, prý čekají na lepší počasí. Okolo 14 dorážíme na nádraží, přestane pršet, vyleze sluníčko, oblékám si poslední suché tričko.

Z Happy campu s námi ráno vyrazila ještě jedna paní s dcerou, jména si už nepamatuji, ale byly z města Smithers v BC. Před nádražní budovou vaříme poslední zbytky jídla, když nás vidí, darují nám „cake“ v podobě cereálií s jablkem a skořicí. Stačí jen zalít horkou vodou. Tu chuť mám v puse doteď, jak to bylo dobé. Vlak přijíždí na čas a bere nás, respektive my se nikoho neptáme a nastupujeme. S jízdenkami nakonec problém není, dokonce mi vrátili rozdíl ceny jízdenky, tedy to, co jsem musel původně doplácet navíc za cestu přes Carcross. Jízdenka stojí 100 USD, avšak pokud máte rádi vlaky, nebo dopravní stavby, stojí to za to. Konec dobrý, všechno dobré.

Původní plán byl ve Skagway přespat, druhý den pomocí ferry přeplout do Haines a pokračovat po Haines Hwy směrem na sever. Potřebujeme se však usušit a ceny ubytování ve Skagway na poslední chvíli jsou trochu mimo. Stavíme se na místním hřbitově, v knihovně na jediné veřejné wifi ve městě, a najíme se ve Skagway Brewing Company. Bohužel se nemůžu zpivit, tak si v přidruženém krámku beru pivko s sebou. Mohu doporučit. Nasedáme do auta směr Whitehorse na ubytování, kam o půlnoci dorážíme.

Pokračování na sever

Přes noc vše usušíme, ráno obhlédneme S. S. Klondike, doplníme zásoby a pokračujeme na sever. V poledne dorážíme do Haines Junction, kde začíná NP Kluane. Od tohoto NP jsem nečekal vůbec nic, vlastně jsem skoro ani nevěděl že existuje. Cestou na Aljašku jsem bral nějaký NP jako zastávku při dlouhých přejezdech. No, společně s přeshraničním NP Wrangell – St. Elias zabírají plochu 75 399 km2, což odpovídá rozloze ČR. Původně jsme zde chtěli strávit jen nezbytný čas pro načerpání sil na další cestu. Nakonec jsme vyrazili na trail ke Kings Throne Peak s výhledem na Kathleen Lake, trail k Rock Glacier, Sheep Creek a trail podél Slims River. Jeden trail lepší než druhý. Noc jsme strávili v kempu u Dezadeash Lake. V kempu lidí jako šafránu, přímo u vody, prut nahozený celou dobu v jezeře. Týden v tomto NP doporučuji každému. I let do Whitehorse s Condorem za to stojí. Opět se potvrdilo, že nejlepší věci jsou ty, od kterých nic nečekáte.

Při překračovaní hranic se vždy snažím nelhat. Na otázku pohraničnice, zda máme v autě jídlo, odpovídám kladně. Celkem se mě musela zeptat třikrát, než mi to došlo a odpověděl správně, že žádné jídlo nemáme a bear spray také nevezeme. Další vtipná historka následovala v městečku Tok. Stopař u Chevronu nás žádal o svezení, záhy z něho vypadlo, že ve Fairbanks ho FBI obvinila z vraždy dítěte, ale on jim řekl fuck FBI a vše je prý vyřešeno. Tak snad to nějak pořešil. Noc jsme strávili v kempu u Richardson Hwy.

Další den pokračujeme podél Alaska pipeline, několikrát ropovod křižujeme, jeden z nejlepších výhledů je cca 35 km jižně od Delta Junction. Zde je možné se po ropovodu i projít. V Delta Junction zastavujeme u konce Alaska Hwy, 1422 mil. Pokračujeme přes domov Santy Clause v North Pole, Fairbanks do Chena Hot Springs. Po pár dnech opět teplá voda. Hot Springs jako takové za návštěvu nestojí, turistický kýč, za to Chena river je na kanoe jako dělená a neustále jste v blízkosti Chena Hot Springs Rd. Cestou zpět nám asi ve 120 přeběhne los před autem, málem jsme ho měli na klíně. Na Aljašce je prý větší pravděpodobnost, že zemřete během autonehody při střetu se zvěří, než že by vás zvěř zabila v přírodě. Téměř jsme to potvrdili.

Následující den předpověď hlásí deštivo, a tak se vydáváme dále na cestu k severnímu polárnímu kruhu. 350 km po nezpevněné Dalton Hwy za vytrvalého deště, místy chumelení, utíká celkem rychle. Po prvních kilometrech opatrné nudné jízdy zrychluji, really Argentina s vodou může začít. Přibržďuji a cpu se do krajnice jen v případě, když proti nám jede truck z Prudhoe Bay. Přejíždíme po jediném mostě přes řeku Yukon na Aljašce. Čas na pokračování úplně na sever bohužel nemáme, máme rezervovaný kemp v Denali NP. Cestou zpět těsně zvítězíme nad nádrží Tucsona. Dojezd ukazoval čistou 0 posledních 10 mil. Při cestě do Denali projíždíme přes Nenanu známou sázkami ohledně jarního puknutí ledu a přes městečko Healy s natáčecím Magic Busem. Na Stempede trail k opravdovému Magic Busu se neodvažujeme. Navečer si již v návštěvním centru Denali NP zajišťujeme první ranní bus směrem k Wonder Lake.

Denali NP

Ráno vyrážíme, obloha zatažena, občas prší. Na výhled na Denali to moc nevypadá. Do srdce Denali NP se dostane pouze pomocí místního busu, který jezdí celý den kyvadlově tam a zpět po Park Rd. Doporučuji jezdit ranními, popřípadě posledními autobusy. Spát můžete buď v kempech, některé lze rezervovat předem (Wonder Lake campground je vyprodaný dlouho dopředu), méně oblíbené lze rezervovat až na místě. Další možností je spát v divočině, dostanete přidělený čtverec, ve kterém přes noc tráví noc určitý počet lidí. Zároveň nesmíte rozdělat stan z dohledné vzdálenosti Park Rd, tak abyste nekazili výhled projíždějícím turistům. Cestou autobusem potkáváme moose, caribou, grizzly, dokonce i vlka. K Wonder Lake jedeme asi 5.5 h. Stavíme stan a vyrážíme na McKinley River Bar trail. 7 km naprosto o ničem, příště sem určitě nepůjdu. Okolo 18.00 si jdeme na chvíli lehnout, po únavě z posledních dní se probouzíme druhý den v 8 ráno.

Ráno se jdu pokusit chytat ryby do Wonder Lake. Chytím klasicky nic. Denali není vidět už druhý den. Vracíme se k Eielson Visitor Center, kde vylézáme na bezejmennou horu. V Denali NP se můžete pohybovat kdekoliv v parku, dokonce je žádoucí abyste nechodili za sebou a nevyšlapávali cesty. Navečer čekáme na poslední bus a jedeme zpět do Igloo Creek cg. Cestu při západu slunce velmi doporučuji.

Další den se vracíme k Eielson Visitor Center, Denali opět není vidět, vydáváme se tůru podél Park Rd. Občas si stopneme bus, když potkáme medvědí rodinu, necháme se kousek svézt a zase po svých. V Igloo Creek cg si vyzvedáváme věci a jdeme čekat na poslední bus. Na medvědy jsem si již zvykl a přestávám se jich bát. Když se však na silnici objeví místo autobusu vlk, lehce znejistím. Přemýšlím kam zmizet, naštěstí se v dálce objevuje autobus. Říkám si, je to dobré, do doby než přijede autobus, nás vlk roztrhat nestihne. Těsně před příjezdem autobusu se ještě vlk rozběhne naším směrem, ale pak seběhne z cesty a my vítězoslavně odjíždíme. Definitivně opouštíme Denali. Bohužel večer jsou již umyvárny na okraji parku zavřené, 4 dny bez sprchy už je lehce nepříjemné, deodorant to napravuje. Dáváme burger z losa a vydáváme se směrem na Denali Hwy.

Anchorage a okolí

Na Denal Hwy jsme poprvé spali v autě. Tucson by potřeboval prodloužit o 10 cm. Všude se píše, jak je Denali Hwy úžasná cesta. Nám se začala líbit až po překonání Susitna River. Vybíráme si pár kratších treků v okolí Hwy. Na Gap Lake se pokouším rybařit, opět bez úspěchu. Noc trávíme v Round Tangle Lake cg, po předchozích dnech usínáme celkem brzy. Ráno se nás u snídaně ptá „sousedka“ z kempu, zda jsme také pozorovali polární záři. Škoda.

Dopoledne se vracíme zpět, cílem je Talkeetna. Denali opět není vidět. Na benzínce do nás ťukne nějaký amík s RV. Jemu se nic nestalo, my máme lehce prasklý zadní blatník, tím začíná konec našeho Tucsona. Talkeetna je výchozí bod pro expedice mířící na Denali. My zde také nasedáme do letadla a letíme směr Denali, zatím nemáme v plánu ji zdolat. Vybíráme si https://www.talkeetnaair.com/ jsou tam ještě další společnosti, všichni mají shodné ceny.

Při předletovém vážení zaznamenávám svůj hmotností rekord za posledních x let, Aljaška podporuje hubnutí. V letadla s námi ještě sedí nejspíše milenka pilota. Prolítáme mraky, kvůli kterým jsme Denali několik dní neviděli. Během 1.5 h letu pozorujeme Ruth Glacier, Tokosina Glacier, Denali, Mt. Hunter, Mt. Foraker, Kahiltna Glacier a další. Pecka. Večer jdeme po 6 dnech do sprchy. Cena za sprchu v Talkeetna je 20 USD, celý se tedy umyji 2x. Večer trávíme v South Rolly Lake cg, moc hezké místo.

Ráno si přivstanu a jdu na kajak na místní jezera. Celkově je v Nancy Lake State Recreation Area několik mil kanoistických tras. Po obědě vyrážíme směr Independence Mine přes Hatcher Pass Rd, úžasná cesta. Vzpomínka na zlatokopecká období v této oblasti. Když lidé opouštěli doly, vše zde zanechali a příroda se podepisovala na stavu dolu, dokud opět nezasáhl člověk. Jestli se jedná o neskutečný bordel, či novodobý skanzen, je otázkou. Ve Wasille v automyčce kompletně smývám důkazy o přítomnosti Tucsona na Dalton a Denali Hwy.

Při nájezdu na dálnici se při 40 mph auto neskutečně rozvibruje. Nejspíše se voda dostala, kam neměla, vydáváme se tedy do půjčovny řešit auto, bohudík to máme jen 40 mil do Anchorage. Volám do půjčovny a 40 mph jedeme po dálnici směr Anchorage. V půjčovně o nás již vědí, auto pečlivě kontrolují, ještě že jsem ho důkladně umyl. Nejprve nám dávají 4 roky starý Nissan Frontier, to odmítáme, po půl hodině dohadování, že chceme SUV, které nemají, zázračně nalézají Nissan Rouge.

Další den vyrážíme do Anchorage, první zastávka je v prádelně, kde pereme celý obsah kufru auta. Anchorage je hezké město, plné pěkných míst, po půl dni nás to však táhne zase do přírody. Za zhlednutí stojí místní nádraží, pomník Jamese Cooka, památník vzniku Aljašky, místní hřbitov, Delaney Park, muzeum policie. Odpoledne vyrážíme k Turnagain Arm, přílivovou vlnu do zálivu bohužel nevidíme, jsme tu o týden později. Dle google se jedná o zajímavý přirodní jev, doplněn o surfisty a kajakáře sjíždějící přílivovou vlnu. U Bird Pointu pozorujeme Belugu. Navečer vyrážíme na Winner Creek trail, soutěska nad Glacier Creek se překonává pomocí ruční lanovky. Noc trávíme v kempu u Hope s výhledem na Turnagain Arm.

Poloostrov Kenai

Ráno neskutečně leje. Plán na trek podél zálivu rušíme a vyrážíme na auto výlet po poloostrově Kenai na trase Cooper Landing – Sterling – Soldotna – Kenai – Homer. Při cestě do Sterling sjíždíme z hlavní cesty a pokračujeme po Skilak Lake Rd. Vybíráme si osamocený kemp u opuštěného jezera na večer. V Kenai pozorujeme lachtany, v Homer tuleně a mořské vydry. Na spitu v Homeru si dáváme čerstvého halibuta. Počasí se průběžně po celý den lepší a při odjezdu z Homer již svítí slunce. Cestou zpět se ještě stavujeme v obci Nikolaevsk, obývanou pravoslavnými Rusy, kterým komouš demokraticky vysvětlil, že bude lepší, když svoji víru budou vyznávat někde jinde než na území Sovětského svazu.

Večer kotvíme u Lower Ohmer Lake. Opět rybařím, opět nic. V noci se nám něco prochází kolem stanu, los, možná medvěd. Po několika minutách sbírám odvahu a vykukuji ze stanu. Nikde nikdo, přemísťujeme se do auta, kde trávíme noc. Následujících 14 nocí vlivem počasí, či pozdních příjezdů již stan nepostavíme, naštěstí je Rouge o pár cm delší než Tucson.

Ráno provádíme očistu v jezeře a pokračujeme do Seward. Kempy v Seward jsou obsazené, popřípadě soukromé za vysoké ceny. Příliv a odliv nám nepřeje, a tak nestíháme pádlování po Resurrection Bay. Vyrážíme tedy na Exit Glacier. Trek dlouhý 14 km zajišťuje úžasný výhled na ledovcové pole. Cestou nahoru je Exit Glacier vidět z nižších poloh treku, avšak doporučuji dojít až na konec

Předpověď na následující den hlásí vytrvalý déšť. Přes noc se tedy přesouváme směrem k Whittieru. Přespáváme u Portage Lake, doufal jsem, že ráno nebude počasí tak hrozné a na kajaku dopluji k Portage Glacier. Bohužel je fakt hnusně. Zima a silně prší. Vyrážíme tedy směr Whittier skrz Anton Anderson Memorial Tunnel, bývalý železniční tunel, který je nyní využíván i automobilovou dopravou. Průjezd je zpoplatněn 13 usd. Zajímavostí Whittieru je, že v něm téměř nic není. Jedná se o bývalé vojenské město, kde většina populace města žije v jednom paneláku. Do školy a na nákup se vzhledem k počasí a infrastruktuře města chodí podzemními tunely. Město je většinu roku pod mrakem a je tomu tak i dnes. Rychle obhlídneme bývalou vojenskou budovu Buckner Building, která od opuštění armádou v roce 66 pouze chátrá. V 50. létech 20. století se jednalo o největší budovu na Aljašce. Déšť sílí, míříme do místního muzea.

Muzea na Aljašce by se daly rozdělit na několik oblastí. Na jihovýchodě se vše točí okolo zlaté horečky a Alaska Hwy. Na severu Alaska pipeline. Na jihozápadě okolo války o Aleutské ostrovy a silného zemětřesení na Velký pátek roku 1964. Ve Valdez je pak expozice rozšířena o havárii ropného tankeru Exxon Valdez.

Cestou zpět nás zastavuje policie, na seřadišti před tunelem jsem nejel předepsaných 5 mph, ale 15. Nejprve říká něco o odebrání řidičského oprávnění, naštěstí to končí domluvou. Na benzínové pumpě ve městě za tunelem ke mně přijde řidič jiného vozidla. Předchozí situaci prý pozoroval z vozidla za námi a že se za jednání policisty omlouvá. Vracíme se do Sewardu, kde za vydatného deště přespáváme v řečišti Resurrection River.

Ráno vyrážíme do Resurrection Bay na kajak. Při nafukování zjistím, že máme díru v lodi, lepím tedy a start odkládáme o hodinu. Zastavujeme u Caines Head State Recreation Area kde prozkoumáváme bunkry z dob 2. světové války. Cestou zpět nás pak na chvíli zachycuje odliv, celkem nepříjemný pocit když pádlujete jako o život, a stejně míříte do oceánu. V okolí je však spousta rybářských lodí, tak snad by nás někdo zachránil. Navečer vaříme jídlo v altánu nádherného městského parku v blízkosti Ressurection Bay. V přilehlém kempu se sprchujeme.

Cesta do Valdez

V noci ještě přejíždíme do Palmer k Matanuska River, ráno se procházíme po městě, zrovna probíhá místní „pouť“. Místní předvádí své největší vypěstované kousky zeleniny. Palmer je proslavený sociálním experimentem 30. let. Vláda přesídlila v době krize 200 farmářských rodin ze středozápadu do údolí mezi řeky Susitna a Matanuska. Farmáři zde hospodaří dodnes. Vyrážíme podél Matanuska River směr na východ k ledovci, podle kterého je řeka pojmenována. Street View tohoto ledovce bylo jedno z mých nejoblíbenějších. Vstup 30 USD na osobu (příjezdová cesta vede přes soukromý pozemek) mi tento zážitek dosti znechucuje. Neoficiální vyhlídka na ledovec z Lion Head je v blízkosti vysílače a všude je zákaz parkování.

Pokračujeme tedy dále na východ, v Copper Center se stavujeme v info centru Wrangell – St. Elias NP. Půjčujeme si schránku na jídlo, kterou půjčují zdarma, jelikož nevíme, kde budeme v NP spát. Cestou pozorujeme od Willow Lake Mt. Wrangell a Mt. Blackburn, nejvyšší hory pohoří St. Elias. Před Valdez stavíme u několika vodopádů, což je na Aljašce celkem výjimečné v porovnáním třeba s Britskou Kolumbií. Ve Valdez se stavujeme u překladiště, ropy z Alaska Pipeline na tankery, z bezpečnostních důvodů jsme opravdu daleko, cca 1 km. Večer kempujeme u Valdez Glacier Lake, připravuji si kajak na ranní projížďku.

Wrangell – St. Elias NP

Ráno neskutečně leje, všechny plány měníme a navštěvujeme pouze muzea, opět zemětřesení na Velký pátek a Exxon Valdez. Odpoledne vyrážíme k Worthington Glacier za stálého deště. Pokračujeme do vesnice Chitina a odtud 100 km po bývalém železničním náspu do McCarthy, vstupní jižní brány do NP Wrangell – St. Elias NP. Železnice dříve sloužila pro odvoz železné rudy z Kennecott Mines do Cordovy. Po opuštění McCarthy horníky zmizela i železnice. Do McCarthy přijíždíme navečer, parkoviště za 20 USD, kemp za 30 USD (což je parkoviště s wc). První noc tedy trávíme na parkovišti.

Ráno vyrážíme dodávkou do Kennecott za 5 usd/osoba. Máte dvě možnosti, buď dodávkou, nebo pěšky 8 km jeden směr. Prohlížíme si důl a přilehlé stavby v Kennecott a vyrážíme na Bonanza trail. Všude je to opět jak ve skanzenu, pohozené nářadí, které někomu odpadlo od ruky, zbytky lanovek z důlních šachet. Kolem oběda dorážíme pod Bonanza Peak, ke stejnojmennému dolu. Během chvíle, co jsme nahoře, se mění počasí a z polojasna začíná chumelit. Rozhodneme se tedy pro návrat, s klesající výškou se počasí zlepšuje.

Před Kennecott potkáváme místní paní, která má manžela z Holandska. Naléhá na to, že nás musí seznámit, když jsme z Evropy jako manžel, ten bohužel není doma. Sděluje nám, že v srpnu většinou bojují s požáry, letos je to s deštěm. Původně jsme měli v plánu přespat u Root Glacier, bohužel předpověď hlásí opět déšť, vracíme se tedy zpět k autu. Předpověď se naplňuje a lije až do rána.

Ráno je konečně hezky, opět sedáme do dodávky, vracíme schránku ve visitor centru v Kennecott a vyrážíme k Root Glacier. Výhled na ledovec nám nestačí a jdeme se po ledovci projít. V McCarthy dáváme jídlo v místní restauraci, před odjezdem ještě nafukuji kajak a jdu se projet po Kennecott River mezi odlomené kusy ledovce. Tající ledovec vydává neskutečné zvuky. Za mě Wrangell – St. Elias NP to nejlepší z Aljašky, málo turistů, nulové zázemí, nekonečná pustina.  Na Yukonu to začalo, tedy to pokračuje a zítra nás ještě čeká třetí část parku, kam je možné se rozumně dostat. Také si můžete objednat letadlo a nechat se vysadit na srubech v hluboké divočině. To bohužel časově nestíháme a finančně je to ve dvou lidech nesmysl. V noci přejíždíme do Slany, cestou na McCarthy Rd potkáváme medvědí rodinu (black bear, které jsme doteď neviděli).

Dopoledne vyrážíme po Nabesna Rd na východ, cílem je Skookum Volcano Trial. Za Jack Lake se cesta výrazně zhoršuje a nastupují brody. Dva projedeme, třetí brod je však kvůli zvýšené hladině řeky nad naše síly. Nejspíše bych půjčovně nevysvětlil, jak jsem utopil auto v brodu 50 km od nejbližší zpevněné cesty. Jsem posera. Otáčíme se a vydáváme se tedy na Caribou Creek trail, což je v celku nudný trail a tak se po nějaké době otáčíme a vracíme se zpět.

Jedeme do Tok, stopař s FBI zde již není. Sprchujeme se, podruhé a naposledy vše pereme, nakupujeme zásoby a vyrážíme směr Tetlin Junction a Chicken. Cesta po Taylor Hwy při západu slunce je úžasná. Stovky km čtverečných spálených lesů, jako důkaz obřích požárů z roku 2016.

Chicken, Dawson City, Gold Rush!

Přespáváme kousek před Chicken. Ve vesnici je spousty kempů, stan se nám stavět už nechce a platit za auto v kempu také ne. Ráno nás budí teploměr s 1 °C, ještě v poledne jsou 3 °C, je nutné sáhnout pro tepláky a bundu, přítelkyně to doplňuje dalšími vrstvami a kulichem. Dojíždíme k obřímu Pedro Dredge, který tu místní potok provrtal tam a zase zpět několikrát. Kousek od něho je obří kuře, symbol vesnice.

Zde nám místní (přijela před časem z Texasu) vypraví, jak s manželem prospektí a neskutečně jim to vydělává. Možná proto uklízela místní wc, asi jen chtěla zůstat pořád stejná, jako předtím, než neuvěřitelně zbohatla. Z místní pošty posílám pohledy, dřevěná bouda s nabitým logem USPS. Podvědomě se s pohledy loučím, zase mi doma nebudou věřit, že jsem nezapomněl. USPS překvapuje, pohledy doráží do ČR po 8 dnech.

Lehce prší, a tak se vydáváme na auto výlet do bývalého vojenského městečka Eagle, jednoho z nejzachovalejších měst z dob rozkvětu. Opět 100 km po nezpevněné silnici. Cestou potkáváme další rodinu, tentokrát losí. Městečko je ospalé, kolem domů je všemožný bordel. Nic tu prý nevyhazují, neví, kdy se jim to může hodit. Zastavujeme se ve Fort Egber, ve Visitor Center, v místním parku vaříme oběd a vracíme se zpět.

Najíždíme na Top of the World Hwy, dálnici vedoucí po vrcholcích hor. Překračujeme hranici zpět do Kanady a loučíme se s Aljaškou.

Noc jsme strávili v kempu před Dawson City, do ráno opět pršelo. Ráno vyrážíme na pohřebiště lodí severně od kempu. Nepoužívané lodě vytáhli na břeh Yukon River a příroda si je postupně bere zpět. Vracíme se k autu a pomocí přívozu překonáváme Yukon.

Vyrážíme na procházku po městě. S. S. Keno, Jack London Museum, Dawson City Museum, místní bary atd. Vše se točí okolo zlaté horečky, neuvěřitelné, co vše člověk je pro peníze schopen podstoupit. Po obědě vyrážíme na Midnight Dome s výhledem na Dawson, Rabbit Creek, soutok řek Yukon a Klondike. Vše v okolí je rozvrtáno, jako vzpomínka na těžbu zlata. George Carmack by to zde asi již moc nepoznal. Vše zakončujeme prohlídkou Dredge No. 4, na Bonanza Creek, dříve Rabbit Creek. Nyní již nás čeká jen návrat dlouhý 2900 km. Na návrat máme 3.5 dne, rád bych ho stihl za 2.5 dne, ať máme ještě nějaký čas ve Vancouveru.

Návrat na jih

Během odpoledne dorazíme do Whitehorse. Vyreklamuji měsíc starou karimatku, která opět ucházela. Při západu slunce opouštíme Whitehorse. Západ slunce je oproti první návštěvě o 1.5 h dříve. Jeden z důvodů, proč bych nedoporučoval návštěvu těchto míst v září a později. Před Watson Lake odbočujeme na Hwy 37, kde po 50 km přespáváme v primitivním kempu. Jelikož však dorážíme okolo půlnoci, je nám to celkem jedno.

Ráno vyrážíme po Hwy 37 směrem na jih. Krajina už nabírá podzimní barvy a je tedy chvíli co pozorovat. Po čase se cesta začíná táhnout a největším nepřítelem je hrubý asfalt, který způsobuje nepříjemný hluk. V Meziadin Junction míjíme odbočku na Hyder, kde lze pozorovat lovící Grizzly při tahu lososů. Jelikož máme naspěch do Hyder nezajíždíme, mrzí mě to dodnes. Nerad jezdím oba směry po stejné cestě, proto jsme cestou zpět již nejeli po Alaska Hwy. Znovu bych však po Hwy 37 nejel a raději bych volil Hwy 97 i při cestě zpět. Dále projíždíme Smithers, kde zdravíme naše "zachránkyně" z Chilkoot trailu. To již jedem po Hwy 16 (dálnice slz) na každém odpočívadle je nespočet plakátů s pohřešovanými dívkami. Za den ukrojíme 1100 km a noc trávíme u krásného jezera Cobb Lake před Prince George.

Následující den chceme dorazit do Vancouveru. Zastavujeme se v Prince George v infocentru, kde chytáme wifi a vyřizujeme jízdenky na cestu domů atd. Cesta je už skutečně otravná, větší provoz, města a dopravní omezení již nedovolí krájet km ve velkém, jako na severu. Máme v plánu to vzít přes Whistler po Hwy 99, cesta se ještě více klikatí a zpomaluje. Přespíme v kempu před Whistlerem, následující den procházíme olympijskou vesnici. Výjezd na Whistler Mountain jsem podnikl již před 2 roky a 70 CAD se nám za lanovku dávat nechce. Kolem poledne dorážíme do Lighthouse Parku ve West Vanu s výhledem na Downtown a Stanley Park.

Odpoledně přejíždíme do Vancouveru kde si půjčujeme kola a objíždíme Stanley Park a Downtown. Půjčovné stojí okolo 10 CAD na hodinu (30 CAD den) a pomocí sítí cyklostezek Vancouver krásně projedete. Večer přespáváme v Richmondu, nedaleko rychlobruslařské haly, kde Martina Sáblíková získala 3 olympijské medaile. Po 25 dnech ležet v posteli je celkem nezvyk. Večer balíme, odvážím si kufr na letiště do úschovny. Spousty věcí z kempování necháváme ve Vancouveru mému kamarádovi ze základní školy, kterého jsem naposledy viděl, když mi bylo 10 let. Nechávám mu i kajak, který mi následně posílá do Evropy a po 2 měsících mi dorazí do Prahy.

Poslední den před odletem jedem do Seattlu. Vracíme auto s pavoukem na předním sklem. Na Hwy 37 jsem chytl nějaký kamínek a než jsme dojeli do Seattlu tak se malý důlek celkem rozrostl. Ani jedno auto jsem nevrátil v pořádku. Navštěvujeme Columbia Center s výhledem na celé město, lepší než Space Needle. Přítelkyni nechávám v Seattlu a vyrážím na autobusové nádraží směr Vancouver.

Autobus jedoucí z Portlandu má hodinu zpoždění, po půl hodině mi je sděleno, že autobus je rozbitý a že již dnes žádný bus nepojede, nebo jsou všechny obsazené. Řeším, jak se dostat do Vancouveru na závěrečnou párty a zítřejší let. Letenka, půjčovna aut? Nakonec vyrážím na vlakové nádraží (vzpomněl jsem si na jedno vlákno na CL, kde někdo doporučoval jízdu vlakem z Vancouveru do Seattlu).  Vlak již bohužel žádný nejede, Amtrak však vypravuje i autobusy, a tak již za hodinu sedím v autobuse do Vancouveru. Party v Cambie, poslední metro na letiště, vyzvednutí kufru, ráno jsem ještě KO. Nasedám do letadla a přes Toronto dorážím do Frankfurtu. S přítelkyní nasedáme na vlak a večer jsme v Praze. Následující den práce volá.

Shrnutí

Pokud chcete vyrazit na Aljašku je nutné si na to vyčlenit delší časový úsek, popřípadě přihodit nějaký dolar. Na Aljašce se bez auta neobejdete (samozřejmě to bez něho zvládnete, ale je to jako vyrazit na nákupy, když jsou obchody zavřené), takže budete řešit jeho půjčení. Pokud poletíte do Anchorage (Fairbanks v bleděmodrém), odpářete si dojezd na Aljašku, ale budete muset výrazně připlatit za auto. V Seattlu, popřípadě Vancouveru seženete auto cca 3x levněji, avšak čeká vás 3000 km (pro představu vzdálenost Barcelona – Riga) dlouhý start a cíl. Kdybych jel znovu na Aljašku, volil bych jako výchozí bod Whitehorse, budete však ochuzeni o velkou část Alaska Hwy.

Jídlo je na Aljašce lehce dražší než v mainlandu, vyjma ovoce a zeleniny, která je zde draží výrazněji. Každopádně v US je hovězí jen nepatrně dražší než vepřové, takže s rýží se jím můžete futrovat, dokud vám nepoleze ušima. Vejce, avokádo, mléko, cereálie jsou v US také levné, takže hlady člověk nezemře a jídlo může i chutnat. Restaurace a fastfood jsou cca stejně drahý jako v mainlandu.

K ceně ubytování se vyjadřovat nemohu, jelikož jsme strávili většinu času v přírodě. Ve Whitehorse jsme za noc ve dvou dali 123 CAD. Cena kempu se pohybovala okolo 20 USD za kempovací místo. Benzín se před dvěma roky pohyboval okolo 0.9 USD/L. Celkem jsme ujeli 12 471 km za 32 dní, ideální by bylo na této trase strávit tak o 5-7 dní více, ke konci to již byla honička.

Pokud chcete hezké fotky přírody s nataženou rukou na Instagram, aby vám záviděla spolužačka ze základky, volil bych spíše kanadské rockies. Vyrytý nápis „I love Alaska" do písku na pláži Aljašského zálivu taky moc lajčíků nedostane. Příroda na Aljašce není tak „krásná“, je však surová a nekonečná. Sezóna probíhá od června do září, zástupů turistů se však bát nemusíte, jako například v případě rockies. Možnost je také vyrazit v květnu a v říjnu, musíte však počítat se sněhem a minimální infrastrukturou.

Kempy jsem rezervoval jen na Chilkoot trail a v Denali NP. Zbytek řešen až na místě hodinu před ulehnutím, jak příjemné, oproti nahánění místa v kempu na středozápadě US. Byly úseky silnic, kde jsme hodinu, dvě nepotkali auto. Když vyjedete z města, ztrácíte signál. Když vyrazíte do přírody, cítíte se opravdu sám. To je dle mého na Aljašce nejlepší.