Azory - zelená perla Atlantiku, díl 1.: Sao Miguel
První část naší aktuální cesty z konce července po dvou Azorských ostrovech. Začínáme na ostrově, který je největší a turisty nejvíce navštěvovaný.
Cestopis z roku 2022 napsal Tesna
S Azorskými ostrovy jsme se my trošku starší seznámili již v ranném dětství. A i já si z každodenní předpovědi počasí někde mezi Večerníčkem a Televizními novinami pamatuji, že počasí v Evropě bylo snad obden ovlivněno tlakovou výší nad Azorskými ostrovy. Takže letos jsme se vydali podívat, jak ta pověstná tlaková výše vypadá in natura.
O návštěvě Azory jsme v rámci našeho cestování uvažovali už před pár lety, ale v konkurenci jiných akrativních lokalit se na řadu dostaly až letos, kdy se dalo očekávat, že se snad po dvou letech kovidové hysterie a zmatků bude cestovat přeci jen spolehlivěji i mimo destinace dosažitelné přímými lety. Předem preventivně upozorňuji ty, kteří nemají rádi dlouhé cestopisy, aby v rámci zachování svého duševního zdraví četbu ukončili již zde, neboť vhledem k tomu, jak nás Azory velmi příjemně překvapily, bude tento cestopis skutečně rozsáhlý. Nebo můžete jen skouknout fotky, těch bude taky dost.
Mezipřistání v Lisabonu
Předletová příprava
Takže už v únoru, se značným předstihem začínáme organizovat letní výlet, jehož cílem mají být rovnou dva ostrovy – Sao Miguel a Terceira, neboť oba mají mezinárodní letiště a přímé spojení s pevninou. Letenky kupujeme u TAP z Vídně, kdy tato multiisland letenka na léto na náš termín začíná někde okolo 8 tisíc. Pokud ale chceme rozumné kombinace letů a odbavené zavazadlo (jeden příručák je totiž limitován pouze 8 kily), dostáváme se už na cenu výrazně přes jedenáct. Bohužel, Ryan spustil prodej na svou přímou linku z Norimberka, se zpočátku naprosto směšnými cenami, až o několik týdnů později.
Okamžitě také rezervuji ubytování přes Booking, v této době jej bylo na obou ostrovech dostatek. Stejně tak nebyl problém zamluvit auto, ky to nejměnší vyšlo na 320 USD na 8D na Sao Miguel, resp. 240 USD na 5D na Terceiře, bez pojištění. Jak se blížilo léto a po celé Evropě stoupala cestovatelská horečka, postupně sleduji, jak u letenek mizí na naší trase ta nejlepší spojení s ostrovy a cena letenek stoupá až na dvojnásobek, tzn. až na ceny mezi 20-30 tKč. Stejně rychle dle ceny také mizelo ubytování především na hlavním ostrově Sao Miguel, kdy těsně před naší cestou byl na celém tomto ostrově třeba na Bookingu k dispozici jeden jediný apartmán, za 22 tKč. Na noc …!!!
Ještě větší masakr byl ovšem u půjčoven aut. Jak jsem zmínil, my jsme měli auto za 40-50 USD na den. Postupně to šlo na dvoj-, trojnásobek. Jako dobrý. Jenže ve finále a v cenovém peaku, pár týdnů před naším odletem, to byl zhruba sedminásobek. Nejlevnější nabídka za asi 270 USD za den půjčení auta … Šlo sice o extrémní výkyv, ale ještě teď v srpnu a hlavní sezoně, kdy píšu cestopis, je běžná cena stále šílených 150 USD na den, aby už v září spadla opět na směšných 25 USD. Z toho je zřejmé, že v určité době se mohla letošní návštěva Azor prodražit tak, že cenově přerostla i vyloženě exotické destinace.
Kvetoucí hortenzie jsou všude
Na cestu vyrážíme v sobotu ráno 16. července a až do Vídně probíhá vše v pohodě. Tam se totiž na více než hodinu sekneme v zácpě, kdy rakouští silničáři opravují klíčový most přes Dunaj a tak obě dálnice ze severu jsou svedeny do jednoho jediného pruhu a „paštikáři“ z půlky Evropy, mířící do Chorvatska, tak Vídeň na příjezdu dokonale ucpou. Parkujeme jako obvykle na Pandě, kde mají takový provoz, že si k mikrobusům pořídili i minibus pro 20 lidí. Na letišti v Vídni je provoz a lidí jak nikdy, ale vše všude odsýpá bez výrazných front nebo zdržení. Odbavení letu probíhá zcela automaticky – vytisknout letenku, vytisknout nálepku na zavazadla, poslat zavazadla pásem … už jen čekám, kde mi vyjede lístek, že si ten Airbus mám i sám odřídit.
Máme jen hodinu zpoždění, takže se nám snad zkrátí přestup v Lisabonu, kde je opět neskutečné množství lidí. My zde zakotvíme v jednom obchodě v hlavní hale, kde mají bufetový koutek s nabídkou 5 druhů čepovaného piva (á 4,95 EUR za půllitr). A když nám tabule ohlásí více než hodinové zpoždění i zde, tak si prostě dáme ještě jedno, kdy dostáváme do sklenic asi jako stálí zákazníci už výrazně více než jen půl litru. Toho si pak všimne i jeden Portugalec, který neveříčně zírá na manželku, jak popíjí tuto u nás standardní míru … Proč je tak vyveden z míry, to pak pochopíme později.
Přílet na Azory, do Ponta Delgady na letiště Jan Pavla II.,tak máme opožděn. Než si vyzvedneme zavazadla a půjčíme auto (což byla neskutečná rychlovka), je skoro 11 večer, a to ještě s dvouhodinovým časovým posunem proti našim zeměpisným šířkám. Fasujeme maličkého pežotka 108 a po dálnici z letiště míříme na ubytování, které máme v Ponta Delgadě pár kilometrů od letiště. Zde nám majitel předává klíče od velkého dvoupokojového apartmánu kousek od historického centra, s výhledem do botanické zahrady a spoustou parkovacích míst hned u ubytování. I když jsme necestovali na naše poměry až tak daleko, cesta z domu až sem nám zabrala přes 19 hodin, takže do postele padáme celkem znavení …
Den první – seznamovací
První den na místě je neděle a my se chceme v prvé řadě kouknout do města. Centrum Ponta Delgady máme jen tři bloky daleko, takže to vezmeme kolem botanické zahrady a druhé, ve kterém je prezidentské sídlo. A pak už kličkujeme úzkými uličkami historického centra, jehož dominantou je kostel Svatého Šebastiána. A hlavně fotografický symbol města – brána se třemi oblouky Portas da Cidade. Po nábřeží míříme k přístavišti jachet, kdy je oblíbeným zvykem, že posádky zde po sobě nechávají u promenády o své návštěvě barevné vzpomínky. O kousek dál narážíme na kostel Svatého Petra, kde zrovna skončila bohoslužba a my máme možnost nakouknout i dovnitř.
Kaple u botanické zahrady
V uličkách města
Symbol města
Radnice
Pak si sedáme do jednoho z barů na pěší zóně na jedno vychlazené, protože počasí je zde skutečně náročné. Teplota není až tak vysoká, zato vlhkost ano, takže jsme neskutečně zplavení. Pivo do nás jen zahučí. Opět, jak je českým zvykem, velké, což obsluhu zaujme a jde se opět kouknout, co jsme zač. Pokračujeme kličkováním uličkami historického centra, které není nijak moc zalidněné. Narážíme na různé kapličky a v ulicích schované kláštěry a kostely. A na jedné z křižovatek vidíme semafor, dle kterého lze na klasické T-křižovatce odbočit více či méně doprava.
Brána a kostel Sv. Šebestiána
Průčelí kostela
Obrázkové pozdravy námořníků
Odpočinek
Kostel Sv. Petra
Interiér
Odpoledne bereme našeho pežotka a vyrážíme naslepo na první projíždku po západní části ostrova. První zsatávkou je vyhlídka za vesnicí Relva, kde se nám poprvé otvírají typické výhledy, které na Azorech uvidíte tisíckrát. Skalnaté divoké útesy, stovky políček v různých odstínech zelené a všudypřítomné krávy ... Pokračujeme jednou z cest do hor, která nás dovede k „industriální“ dominantě ostrova, velkému opuštěnému hotelu Monte Palace. Hned vedle je vyhlídka na fotogenickou přírodní dominantu ostrova, možná až jeho symbol – jezera Lagoa Verde a Lagoa Azul. A voda v nich je fakt překvapivě barevná tak, jak odkazují jejich názvy. Poprvé se také setkáváme s proměnlivým počasím ostrovů, kdy se výhled na jezera mění každou minutou tak, jak se přelévají mraky za hranou kráteru, ve kterém se jezera nachází. Občas do toho i sprchne a my, pomalu než v stačíme z batohu vyndat větrovky, se už naopak pečeme na Slunci, které vykoukne zpoza mraků.
Vyhlídka u Relvy
Industriální memento ...
,,, a pohled na druhou stranu
Typický obrázek z vnitrozemí
Pokračujeme poloprázdnou cestou do vesnice Sete Cidades a tak, jak jsme z Kanárů zvyklí, že tam jsou cesty lemovány masivními bílýmy betonovými bloky, tak zde jde o hradby rozkvetlých hortenzií. Naslepo někde zastavujeme a jdeme se kouknout na hranu sopečného jezera Lagoa de Santiago, z nedaleké oficiální a již celkem zarostlé vyhlídky na něj tak hezký výhled není. Sjíždíme z kopce k mostu přes jezera, míjíme jednu z mnoha místních „paříren“ v lesích, které jsou vybaveny posezením a uzpůsobeny pro grilování v přírodě. Obvykle zde naleznete několik grilů, tekoucí vodu a někde i toalety. A také čisto a pořádek. Takže zbývá jen nabalit nějaké steaky, víno a udělat si piknik.
Lagoa de Santiago
Lagoa Verde a Lagoa Azul
Typické "pařeniště"
Kostel v Sete Cidades
Když dojedeme do Sete Cidades, zjišťujeme, že je zde celkem živo, neboť tu probíhá nějaká slavnost. Přesto zde naprosto bez problémů parkujeme, což je, jak následně zjišťujeme, na Azorech jev zcela běžný i v tuto vrcholnou sezonu všude.
Jdeme se kouknout na bílý kostelík se stromořadím, v místním altánu se k vystoupení chystá nějaká kapela. Co nás zaráží, je to, že u nás by na podobé akci byly tak 4 stánky s pivem a dva s klobásami. Zde naprosto nic, jen davy návštěvníků se tísní v jedné z místních občerstvoven. A na zastávce autobusu je tolik turistů, že je snad příští autobus nemá šanci pobrat. Pokračujeme dál na západ a z hrany kaldery sekáme další fotky – zelená, zase zelená, víc zelená, míň zelená, modré moře … prostě pořád to samé a zase jiné v tisících provedeních.
Sjíždíme do vesničky Mosteiros, kde je u moře na místní poměry celkem živo, neboť je zde černá písečná pláž s výhledem na skalní monumenty nedaleko pobřeží. Nás to dnes ke koupání vzhledem k počasí pod mrakem neláká a jen letmo zjišťujeme, že Atlantik je zde fakt studený. V centru vesnice si obejdeme kostel a zkoušíme si někde dát něco drobného k jídlu. To, jak zjišťujeme zde i kdekoliv dál mimo pár větších měst, je vcelku problém, neboť venkov Azor rozhodně neoplývá takovým množstvím občerstvoven jako destinace turisticky populárnější. Respektive mnohde v přes den polomrtvých vesnicích nenajdete vůbec nic.
Pláž v Mosteiros
Skalní monumenty
Kostel v Mosteiros ...
... a v Relva
Takže sedáme do auta a vracíme se do Ponta Delgady, s krátkou zastávkou v Relvě u kostela a pak na vyhlídce nad letištěm. Náš výlet končíme v nákupním centru s hypermarketem Continente, kde pořizujeme základní proviant na další dny. Večer vyrážíme na procházku městem. I když zde opět není nějak extra živo, někde sednou na večeři není vůbec jednoduché, protože restaurací tu není až tak moc a ty v centru jsou do posledního místa zaplněné. Štěstí máme až v širším centru na nábřeží, kde si dáváme hřebenatky (místní specialita) a tuňáka.
Den druhý – koupací
Druhý den našeho pobytu vyrážíme na návštěvu místních ananasových plantáží, které se nacházejí na východě hlavního města. Jedná se asi o 20 skleníků s ananasy v různém stadiu růstu, otevřeny byly jen dva, kde ananasy zrovna dozrávaly. Vstup je zdarma a na konci krátké prohlídky můete navštívit místní prodejnu/bufet, kde si můžete koupit ananasovou marmeládu nebo likér. Nebo dokonce unikátní ananasové pivo, kde jsme ovšem tuto příchuť v jinak povedeném ALE moc nepoznali.
Ananasové plantáže
Po dálnici přes střed ostrova míříme na severní pobřeží, do druhého největšího města ostrova – Ribeira Grande. Procházíme si hlavní třídu, v centru je parádní výhled na západní část ostrova od velkého kostela. Architektonickou zajímavostí města je i starý obloukový most.Přejíždíme kousek zpět do Ribeira Seca, kde je u pro Sao Miguel typického kostela s hranatou věží odkrytá středověká fontána, kterou v roce 1563 zalila láva ze sopečné erupce.
V ulicích Ribeira Grande
Ribeira Seca
Protože je pěkné počasí, rozhodneme se odpoledne strávit na místní vyhlášené pláži Santa Barbara. Jde o písečnou pláž s černým pískem a potřebným zázemím – občerstvením, překlékárnami a toaletami. I to je zde na těch větších plážích standard. Lidí je zde přiměřeně, bohužel koupání je kvůli velkým vlnám možné jen v úzkém pásu hlídaném plavčíky. Slunce peče jak v Karibiku, takže kromě piva (3,60 ve vratném kelímku) se musíme máznout i krémem … Vedle pláže, hned u parkoviště, jsou i nějaké vojenské pobřežní kasematy, ale vidět je pouze vstup do několika z nich.
Pláž Santa Barbara
Kasematy
Když jsme dostatečně okoupaní, míříme ještě zpátky po dálnici do Vila Franca do Campo za další často fotografovanou památkou ostrova – kaplí de Nossa Senhora da Paz, ke které vede zdobené schodiště o deseti stupních. Ta není na hlavním tahu nijak extra značená a velmi úzká a prudká cesta k ní vede přímo z města. Nahoře je jen pár lidí a čeká nás parádní výhled na město i nedaleký ostrov s modrou lagunou. Večer strávíme ve městě, kde opět bez problémů parkujeme u kláštera na západní straně.
Fotogenická kaple
Výhled shora
Kolem malého tropického parčíku míříme do centra, kde na snad pouhých 150 metrech jsou tři kostely. Na nábřeží si sedáme do jedné z mála zdejších restaurací, ale když po 15 minutách máme stále jen jídelní lístek a jinak si nás obsluha nevšímá, přesunujeme se na náves k místnímu velmi populárnímu kiosku. Dvě deci vína a půllitr piva dohromady za 3,50. A téměř trvalá fronta místních na zmrzlinu, my se přidáváme. Kupujme na chuť i koláček, místní specialitu dle tajného receptu místních řádových sester. Při návratu k autu ještě objevujeme pomník azorské fily, což je místní honácké plemeno. Večerní návrat do Ponta Delgady místo po dálnici absolvujeme po okresce a díky tomu objevujem dvě krásné písečné pláže.
Vila Franca do Campo
Pomník azorské fily
Den třetí – vyrážíme na východ …
Třetí den zkoušíme vyrazit k další přírodní zajímavosti – jezeru Lagoa do Fogo. I když dole je zase krásné počasí, když začneme stoupat do hor, dostáváme se do mlhy a mraků, takže na jezero máme naprosto stejný výhled jako měl revizor Anděl v podání pana Marvana z Lomničáku. Pouze bílá tma a nic víc. Sjíždíme proto dolů a naší další, už úspěšnou zastávkou, je likérka v Ribeira Grande – Mulher de Capote. Vstup je zde zdarma a krátkou prohlídku, při které není možné fotit, máme jen pro sebe. Při ní se dovídáme, že celá produkce likérů, až 800.000 hektolitrů ročně, je celá z místní produkce, mimo třešní, kterým se na Azorech nedaří. Už dělají několik let i bílý karibský rum a za pár let dozraje v sudech i ten hnědý, stařený. Na závěr si kupujeme litrovku jejich místního „portského“.
Likérka
Po okresce míříme na východ a další zastávkou je vyhlídka Santa Iria ze které je nádherný výhled na severní pobřeží ostrova. My máme štěstí a na chvíli vidíme jednu z dalších lákadel Azor – velryby na volném moři. Bohužel, asi tak na kilometr … Z hlavní cesty pak odbočujeme do vesničky Sao Bras, kde ale kromě kostela kostela nic zajímavého není. Podobně v Porto Formoso, zde se zastavujeme u pláže a malého přístavu.
Vyhlídka Santa Iria
Sao Bras
Porto Formoso
Další typicky azorskou zastávkou je návštěva čajových plantáží v místní fabrice Chá Goreana. Prohlídka je zde zdarma a návštěvnost celkem slušná. Prohlídka fabriky s roční produkcí okolo 33 tun místního čaje je zajímavá, místní stroje jsou již historické exponáty a pohon koženými transmisemi se již dnes také nevidí. Pokračujeme ochutnávkou několika druhů čaje a nakupujeme ve zdejším obchůdku. Pokud chcete místní čaj, tak co jsme viděli, zde jej nakoupíte zdaleka nejlevněji. Pokračujeme na prohlídku čajových polí na obou stranách cesty. O kousek blíže k Ribeira Grande jsou ještě jedny čajové plantáže a tyto jsou jediné dvě na území Evropské unie.
Fabrika na čaj
Historické vybavení
Čajové plantáže
Pokračujeme dál na východ a z hlavního tahu, rychlé přímé okresky, místy v kopci se třemi pruhy, sjíždíme do Santo Antonio de Nordestino, kde je v takové „díře“ jeden z největších kostelů na ostrově. A samozřejmě, jako skoro všude jinde, kromě kostela tu nic jiného zajímavého není. O kousek dál na západ si dáváme krátký odpočinek na vyhlídce da Borda da Ladeira s parádním výhledem na divoké pobřeží. A jako všude jinde v tento den, široko daleko nikde nikdo. Když pokračujeme po místní silnici dál na východ, narážíme na směrovku k nějaké kapli (Ermida de Nossa Senhora do Pranto) ke které vede mezi kukuřičnými poli dokonce křížová cesta. Opět na konci světa, hodně zvláštní.
Santo Antonio de Nordestino
Vyhlídka da Borda da Ladeira
Ermida de Nossa Senhora do Pranto
Křížová cesta v polích
Další zastávkou je zcela na východě položené sjenojmenně nazvané Nordeste s malebným malým centrem s kostelem a pár většími budovami obdobného architektonického stylu. Jednou ze zajímavostí města je most, jehož název (Most sedmi oblouků) napoví, o co jde. Kousek pod městem směrem na jih se nalézá maják Farol do Arnel, ke kterému vede extraprudká asfaltka. My se zde vydáváme pěšky a nad majákem, odkud cesta dál klesá v ostrých serpentinách až k maličkému rybářskému přístavu, se otáčíme, protože návrat nahoru v místním podnebí a na dnešním slunci je vcelku náročný fyzický výkon. K majáku lze dojet ovšem i autem, ale případní zájemci jsou tabulí varováni, že jde o nebezpečnou cestu.
Nordeste
Most sedmi oblouků
Cestou k majáku
Farol do Arnel
O pár kilomerů dál na jih se zastavujeme na vyhlídce da Ponta do Sossego, což je jedno z dalších veřejných pařenišť. Ta připomíná parčík či botanickou zahradu a teprve zde za celý den narážíme na nějaké významnější množství turistů, neboť zde zastavuje plný autobus. Po stovkách zatáček zeleným pralesem sjíždíme do městečka Povocao na jižním pobřeží, kde jen krátce zajdeme do přístavu, před nímž se nachází Brána objevitelů.
Cesta k rybářskému přístavu je ...
... s varováním
Vyhlídka da Ponta do Sossego
Brána objevitelů
Zastávkou, kterou jsme neplánovali a kterou jsme si původně chtěli nechat na jindy, je pak městečko Furnas. Jde na první pohled o ďábelské místo, neboť při příjezdu nás vítá pára a dým stoupající z mnoha sirným a jiných vřídel či termálních pramenů. Opět zcela bez problémů parkujeme a jdeme na obhlídku pramenů na východě města. Je večer a moc lidí už tu není, takže v klidu můžeme ochutnat a nabrat si vodu z místních pramenů. Poté se přesunujeme do centra, kde zkoušíme v jedné z hospod, naprosto plných, objednat místní specialitu – kozido, což je pokrm vařený právě v těchto termálních pramenech. Bohužel se potvrzuje, že toto je skutečně jen na objednávku, takže někdy příště. A suroviny na večeři v apartmánu si pořizujeme v místním maličkém Sparu. Náš dlouhý výlet východem ostrova tak končíme už za tmy asi v 10 večer …
Furnas
Den čtvrtý - … a na západ
Následující den to vypadá, že i na horách, sic nijak vysokých (na západě do 800m n.m.), bohužel často schovaných v mracích, by mohlo být dnes obstojně. Takže sedáme do auta a vyrážíme do kopců, hned první odbočkou za Relvou. Když projíždíme zelenou krajinou, zaujme nás na několika místech pozůstatek akvaduktu, který dříve přiváděl vodu do hlavního města. O kousek dál pak parkujeme a jdeme k jezírku Lagoa do Canario. A protože počasí je slušné, pokračujeme pak po cestě lesem pěšky na asi kilometr vzdálenou vyhlídku Boca do Inferno, která má být tou nejlepší na ostrově.
Ve vnitrozemí
Starý akvadukt
Logoa do Canario
Boca do Inferno
Na základě zkušeností jiných jsme čekali davy lidí, ale realita byla prostší. Ne, že by tam nikdo nebyl, ale počet lidí byl snesitelný a i přímo na vyhlídce byl čas i prostor pro pořízení nezapomenutelných záběrů. Výhled na sopečná jezera a celý velký kráter i několik menších uvnitř je fascinující a doslova každou sekundu jiný tak, jak se honí mraky a světelné podmínky.
Neskutečné panorama
Přes Sete Cidades pak pokračujeme na severozápadní pobřeží, po němž se pak chceme vrátit do hlavního města. Vyjíždíme na vyhlídku da Cumeeira, která je na severní stěně kaldery nad zeleným jezerem, ale výhled na jezera nemáme nic moc, obvyklé mraky nám jej z velké části halí. Průjezdem severozápadního pobřeží nic moc extra nenacházíme, snad jen červený větrný mlýn Moinho do Pico Vermelho, takže se po okresce vracíme do Ponta Delgady, kde si ještě obejdeme okolí pobřežní pevnosti Sao Bras, ve které je dnes i muzeum vojenství.
Moinho do Pico Vermelho
Pevnost Sao Bras
Tomu nelze odolat
Dalším vrcholem dne se tak stává můj objev v masně supermarketu, kde nalézám čestvé steaky z místních angusů. Mají snad 1,5 kila a tlusté jsou tak 4 centimetry, za směšných 9,50 za kilo. Takže dnešní večeře je jasná, i půlka jednoho kousku byla dostatečná pro nás oba …
Den pátý – mořské termály
Tento den nás přivítalo zamračené počasí, i když teplota byla okolo příjemných 27 stupňů, takže se rozhodujeme zkusit další z vyhlášených atrakcí Sao Miguel. A to mořské termály Ferraria, které se nachází na západním cípu ostrova, zhruba půl hoďky autem. Než sjedeme dolů k moři k termálům, ještě odbočíme k majáku kousek před nimi. Serpentinami pak sjíždíme na parkoviště u termálů, to je zaplněno asi ze dvou třetin. Oficiální lázně s bazénem a placeným vstupem jsou mimo provoz, funguje zde jen restaurace.
Maják na západě
Termální lázně jsou mimo provoz
Mořské termály
Po krátké turistické stezce kolem divokého lávového pobřeží jdeme k mořským termálům. To je malá, možná 40 metrů dlouhá úzká zátoka, v níž jsou natažena lana, aby s vámi vlny moc nemlátily. Záchody, sprchy i převlékárny jsou i zde standardem. Na místě je vcelku dost lidí, ve vodě jich je zhruba tak 70. Ale koupání je příjemné, jsme zde krátce po odlivu, tzn. mořské vody je tu nejmíň a teplota vody je tak díky teplým pramenům nejvyšší. Naopak nejnižší je při vrcholném přílivu, takže při návštěvě zde je doporučováno zohlednit i tento faktor. Velmi příjemné koupání, takže se tu vydržíme rochnit snad tři hodiny.
Když se pak vracíme do Ponta Delgady, opět zjišťujeme, jak proměnlivé dokáže být místní počasí. Zatímco na západě je nízká oblačnost, na východě je skoro jasno a oblačnost je vysoko. Takže na druhý pokus se zkoušíme dostat k Lagoa do Fogo a tento pokus je již korunován úspěchem. A nám se tak z několika vyhlídek otvírá nádherný výhled na modré jezero v zelených horách, opět typický místní fotografický kýč.
Cestou zpět si ještě jdeme projít městečko Lagoa na pobřeží. Zde si hned vedle velmi pěkného městského koupaliště se vstupným pár éček s kombinací klasických bazénů a koupání v moři dáváme večeři v místním baru. Zkoušíme jako předkrm i místní mořské šneky.
Lagoa do Fogo
50 odstínů zelené
Koupaliště v Lagoa
Je libo šneka?
Den šestý – odpočinkový
Další den se budíme do parádního počasí, takže se rozhodujeme jeho část strávit na některé s písečných pláží u Ribeira Chá, které jsme objevili o pár dní dříve, kde parkujeme hned u té první, menší, kde je po poledni i přes nádherné slunečné počasí s bídou 50 lidí. Opět je zde plné potřebné zázemí a koupání je parádní, až na tu teploty vody. Skoro Karibik, vzpomínky na Slunce pak další dva dny poctivě řeším aftersun krémem.
Pláž téměř karibská
Vyhlídka nad Furnasem
Lagoa dos Furnas
Síla Země
Odpoledne pokračujeme na druhou návštěvu pekelného Furnasu, kde už máme kozido na večeři již předem objednáno. Nejprve vyjíždime na vyhlídku Lombo dos Milhos nad městem, pak parkujeme u jezera Lagoa dos Furnas, na jehož severním cípu jsou další termální vřídla. A právě zde také jednotlivé restaurace vaří na vyhrazených místech tu vyhlášenou místní specialitu, po dobu 5-6 hodin. Když nastává čas, přejíždíme do restaurace na zamluvené jídlo. Mám obavy, zda nebude opět narváno, jako před pár dny. Nevím, co se stalo, ale restaurace je tentokrát úplně prázdná a i při našem odchodu o hodinu a půl později v ní sedí asi jen dalších šest lidí.
Když vaří peklo
A výsledek
Tady se něco zvrtlo
Kozido, místní specialita, je vařená směs několika druhů masa a spousty zeleniny, porce pro dva (22 EUR) může mít víc než kilo. Když nám to donesou, máme pochybnosti, zda se to dá sníst, ale výzvu přijímáme a s podporou dobrého portugalského červeného se nakonec plní odvalíme od prázdných talířů. Shodujeme se pak, že jako zajímavost dobrý, ale jednou stačilo … Cestou domů se ještě jednou zastavujeme u jezera, na jehož jižní straně stojí velká kaple, která již za soumraku a svou černo-červenou barvou kamenů, z níž je postavena, evokuje náladu z hororů E. A. Poea.
Den sedmý – rozlúčkový
Poslední celý den na Sao Miguel trávíme napřed procházkou městem, je sobota, takže je zde zase klid. Kličkujeme uličkami, kde jsme ještě nešli, a objevujeme různá malebná zákoutí. Odpoledne bereme auto a jedem opět do mořských termálů, kde je na místní poměry celkem dost lidí. My už nikam nespěcháme, takže tu vydržíme až do večera, kdy přichází příliv a voda je skutečně výrazně chladnější, ale stále výrazně teplejší než „čistý“ Atlantik. Z tohoto místa, pod hradbou skalních útesů, hrajících všemi barvami, odcházíme jako jedni z posledních …
Památník emigrantům
Bloumáme Ponta Delgadou
Konec první části cestopisu, zanedlouho bude následovat díl druhý – ostrov Terceira
Azory - zelená perla Atlantiku, díl 2.: Terceira - Cestujlevne.com
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 46 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil2 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super cestopis. Boli sme tam pred tromi rokmi, a ako pozeram Azory su stale rovnako krasne. Povazujeme ich za jednu s najkrajsich destinacii ktore sme navstivili, a rozhodne sa tam planujeme vratit. Inak vo Furnase sme v restauracii u Toniho dostali bez problemov Cozido aj bez objednavky. Neskor sme nasli aj ich dieru v zemi.
Super cestopis. Boli sme tam pred tromi rokmi, a ako pozeram Azory su stale rovnako krasne. Povazujeme ich za jednu s najkrajsich destinacii ktore sme navstivili, a rozhodne sa tam planujeme vratit. Inak vo Furnase sme v restauracii u Toniho dostali bez problemov Cozido aj bez objednavky. Neskor sme nasli aj ich dieru v zemi.
Tak při první návštěvě Furnasu byla u Tonyho fronta čekajících strávníků přes celé schodiště z patra až ven na chodník, podruhé jsem si nevšiml. My jsme byli v Miromě, jeden den plno (70 lidí?), o pár dní později jsme tam seděli hodinu v celé hospodě sami ... A ano, i nás Azory příjemně překvapily svou pestrostí, minimem lidí a i překvapivě dobrou koupačkou.
Tak při první návštěvě Furnasu byla u Tonyho fronta čekajících strávníků přes celé schodiště z patra až ven na chodník, podruhé jsem si nevšiml. My jsme byli v Miromě, jeden den plno (70 lidí?), o pár dní později jsme tam seděli hodinu v celé hospodě sami ... A ano, i nás Azory příjemně překvapily svou pestrostí, minimem lidí a i překvapivě dobrou koupačkou.