Azory - zelená perla Atlantiku, díl 2.: Terceira

Terceira – den první

Dnes se přesunujeme na druhý cíl naší dovolené – ostrov Terceira. Předání, kontrola auta v půjčovně i zrušení blokace na kreditce jsou záležitostí pár minut, stejně jako check in i bezpečnostní kontrola. Náš krátký, zhruba čtyřicetiminutový přelet, je paradoxně zajišťován letadlem od CanaryFly, protože místní azorské aerolinky ještě nestihly na tuto rušnou sezonu reaktivovat dostatek svých vlastních letadel.

Na Terceiře přistáváme na vojenském letišti, které slouží i pro civilní provoz, ale letů je tu obecně pomálu, přičemž zhruba polovina z nich je mezi ostrovy. Budova letiště je malá, takové větší nádraží. Atypicky je třípodlažní – přílety, odlety, check-in. Nafasovat auto je opět rychlovka, dostáváme kolínského bratříčka pežotka, kterého jsme nechali na Sao Miguel – Toyotu Aygo. Cena na 5 dní je 240 USD. V aktuálním kurzu platíme zcela stejnou sumu v eurech. Jen pro zajímavost, auta jsem objednával přes jeden americký server a ten mi na obou ostrovech vyhodil jako nejlepší nabídku od stejné půjčovny. Obě rezervace byly v dolarech, ale první byla ihned přepočítána do eura dle tehdejšího kurzu už v potvrzení rezervace, zatímco druhá byla přepočítána až na místě.

Najíždíme na téměř prázdnou dálnici, která spojuje letiště se dvěma největšími městy na Terceiře a během asi 20 minut jsme v hlavním městě ostrova – Angra do Heroísmo. Při hledání našeho ubytování uděláme pár koleček jednosměrkami, než se dostaneme zhruba tam, kam máme. Pěšky pak hledáme apartmán, moc jsme se nesekli, jen o jednu uličku. Klíč je v keyboxu, takže se můžeme ihned nastěhovat.

A ubytování máme skutečně luxusní – v několik set let starém domě máme v přízemí asi 70m2 apartmán, dokonale stylově a designově rekonstruovaný a doladěný do posledního detailu. S naprosto nadstandardně vybavenou kuchyní a navíc i s uzavřeným dvorem/malou tropickou zahradou, kde můžeme ve stínu odpočívat. Což činíme, jelikož dnes je extrémně vlhko, takže pot z nás lije při sebemenším pohybu a pár vychlazených piv, koupených doslova přes ulici v obchůdku dvou důchodců, v nás jen zasyčí.

V uličkách Angry

Až když pomine největší parno, tak po nákupu proviantu na další dny v supermarketu kousek nad městem se v podvečer vydáváme do ulic tohoto města, které je zapsáno v UNESCO. Jde totiž o nádherné barevné město, kde je na celkem malé ploše neskutečná koncentrace historie – několik velkých kostelů, kláštery, spousta úzkých uliček, rozsáhlý park s vyhlídkou na město a přístav. A také stovky domů, které na tomto ostrově nejsou jen bílé, ale barevné – různou barvou jsou natřeny jejich hrany a také okolo oken a dveří.

Pohled z vyhlídky na město

Večerní ruch na pěší zóně

Setkání cestovatelů

My přes rozsáhlý park vystoupáme k vyhlídce, je pořád šílené dusno a my jsme dokonale mokří potem. Pak za soumraku kličkujeme uličkami, téměř prázdnými. U největšího kostela v historickém centru najdeme i sochu Jana Pavla II., který tento odlehlý ostrov kdysi navštívil. O kousek dál, na nábřeží, zase narazíme na sochu cestovatele Vasco da Gama. Už za tmy pak zcela opuštěnými ulicemi míříme na apartmán, kde si užíváme do pozdní noci klid staré čtvrti a decentně osvětlenou zahradu.

Jeden z klášterů

Monument na vyhlídce nad městem

Největší kostel ve městě

Papežův pomník

Den druhý – cesta po východním pobřeží

Náš den začínáme návštěvou pevnosti Svatého Šebestiána na východě města, přímo u moře. Jde o nádhernou ukázku pevnostního stavitelství, která je dnes, k našemu překvapení, malým luxusním a velmi klidným hotelem. Ale pevnost je pro skupinky do 4 lidí přístupná pro prohlídky. Vstup je zdarma, jen se musíte ohlásit na recepci hotelu ve vstupní bráně pevnosti. Ta je velmi zachovalá a kompletně zrekonstruovaná a určitě stojí za krátkou návštěvu. My jsme zde strávili možná 30 minut, než jsme prolezli všechna dostupná zákoutí, a za celou dobu jsme tu byli jediní návštěvníci. Sedáme do auta a o kousek dál zastavujeme u stadionu, kde se dodnes konají býčí zápasy, na což projíždějící upozorní jak socha přímo u stadionu, tak druhá velká uprostřed nedaleké křižovatky. Pak už autem pokračujeme po okresce na severovýchod do města Praia da Vitória. Cestou ještě fotíme malý sopečný ostrůvek s úzkým průlivem.

Pevnost

Kontrast historie a současnosti

Čtyřstěžník na dostřel

Pohled na přístav

Býčí aréna

Praia da Vitória je druhým největším městem na ostrově a má podobně jako Angra okolo 20.000 obyvatel. My parkujeme mimo střed města, kde je podobně jako v Angra přes den parkování zpoplatněno. My nejprve procházíme historické uličky města, kterému dominují dva velké kostely. V jednom z nich se nám dostává soukromé prohlídky, kdy se nás na chvíli ujímá nějaký místní průvodce, se kterým trochu pokecáme. Ukazuje nám i stále funkční, přes 200 let staré varhany.

Kostely v centru Praia

Historické varhany

Kličkujeme přes centrum, pěší zonu a uličkami se dostáváme na nábřežní promenádu k přístavišti. V jedné z občerstvoven si dáváme pivo a sledujeme místní „frkot“, jestli se tak celkově poklidná místní atmosféra dá nazvat. Pak se jdeme projít po městské pláži a protože se v pozdním odpoledni i počasí zlepšuje, tak se zcela neplánovaně smočíme v moři. Pak si autem vyjedeme na vyhlídku do Facho nad městem, kde na masivním podstavci ční socha Panny Marie (?) a kde je i funkční model starého komunikačního zařízení.

Městská pláž v Praia

Pohled na město z vyhlídky

Socha na vyhlídce

Model komunikačního zařízení

Ponta das Contendas

Po pobřeží se pak vracíme do Angra, kdy si děláme krátkou procházku na malý poloostrov Ponta das Contendas s parádní vyhlídkou. O kousek dál se zastavujeme u majáku a o dalších pár kilometrů u umělého mořského koupaliště u vesničky Salga, kde se chystá nějaký bigbít.

Den třetí – cesta do středu Země

Den začínáme na malé městské písečné pláži, na kterou to máme dva bloky, kde je překvapivě málo lidí a velmi příjemné koupání. To navíc pouhých pár desítek metrů od historického centra a s výhledem na přístav i dvě pevnosti, v minulosti střežící přístup do města po moři. Počasí je dnes parádní, nebe modré a i ve středu ostrova jsou mraky celkem vysoko. Takže toho využíváme a vyrážíme do hor uprostřed ostrova, protože zítra už takové štěstí mít nemusíme a ty mohou být zase schované v mracích.

Cestou na pláž

Kousek od pláže

S historií za zády

I výhledem na pevnost

Naší první zastávkou je sopečná jeskyně Algar do Carvao, což je přírodní zajímavost – hluboký sopečný závrt, který je nahoře otevřený. Dle zaplněnosti parkoviště a mírnému chaosu zde zjišťujeme, že se jedná o nejpopulárnější místní atrakci a zde jsme narazili na největší koncentraci turistů za celý náš pobyt. Vstupné do jeskyně stojí 8 EUR, ale nabízí zde i zlevněné kombinované vstupné za 12 EUR, které zahrnuje i další nedaleké jeskyně, kde je taktéž standardní vstup za 8 EUR.

Tunel do jeskyně

Algar do Carvao

Do jeskyní se vchází úzkým tunelem proraženým přes stěnu kaldery a pak se vám otevře pohled na velkou a hlubokou jeskyni s divokou vegetací na stěnách kaldery nad vámi. Na dně jeskyně je jezírko, které má v létě hloubku asi 8 metrů, v zimě dvojnásobnou, takže prohlídkový okruh se sestupem k němu je teď v létě o to delší. Prohlídka celé jeskyně je zhruba na 30 minut a počítejte skutečně (na místní poměry) s velkým počtem lidí.

Poté přejíždíme pár kilometrů do té druhé jeskyně – Gruta do Natal. Zde je jedná o dva okruhy lávovými tunely. Několik menších parkovišť je poblíž a už podle počtu aut vidíme, že počet návštěvníků zde bude zlomkem toho, co jsme zažili před chvílí. Tyto jeskyně jednoznančně doporučuji k návštěvě, která začíná tím, že nafasujete na hlavu přilbu a dostanete krátkou instruktáž. První okruh je veden většími tunely. Na něj pak navazuje druhý, pouze jednosměrný, a tunely jsou zde místy skutečně úzké a nízké, takže se prostorem rozléhají rány od přileb návštěvníků,

Gruta do Natal

Přežili jsme bez úhony

Těm, kterým dělají problém už ty první větší tunely, se vstup do druhé části rozhodně nedoporučuje. A i my jsme viděli dva Amíky, kteří vycházejíce ze druhého okruhu vedli s výraznou úlevou konverzaci, zřejmě na účet někoho, kdo jim tuto atrakci doporučil a ze které bylo zřejmé, jak se jim to líbilo. Neboť slova „I will kill that guy …!“ „Me too!“ mluvila za vše … Jen pozor, oboje jeskyně mají velmi omezenou otevírací dobu, a to jen od 14:00 do 18:00, v případě kombinovaného vstupného ale obě prohlídky nemusíte absolvovat v ten samý den.

Vnitrozemí Terceiry

Pestrá flora

Další naší zastávkou je lokalita Furnas do Enxofre, kde je zhruba půlkilometrová stezka okolo několika termálních vřídel, zčásti vedená bujnou tropickou vegetací a s výhledy nejen na petrobarevné skály zbarvené různými minerály, ale i na hornatý, stovkami odstínů zelené barvy zářící střed ostrova. A podobně jako ve Furnasu na Sao Miguel, i zde na několika místech vidíte páru stoupající ze země a cítíte i síru ve vzduchu. Na místě jsme skoro sami do chvíle, než přijíždí minibus turistů, kdy ti starší vyráží na stezku a ti mladší poposedávají kolem busu a čumí do telefonů.

Chodník okolo vřídel

Lagoa das Patas

A nedaleká kaplička

Po okresce přejíždíme na západ, kde se chceme vydat na vyhlídku Serra de Santa Barbara, kousek od nejvyššího bodu ostrova (1.019 m n.m.). Cestou narážíme na parádní klidné lesní pařeniště s jezírkem (Lagoa das Patas) a s nedalekou kapličkou. Pak už pokračujeme na vrchol na vyhlídku, kde z malého parkoviště vede na vrchol k vysílačům a radarům dřevěný chodník. Máme excelentní výhled na téměř celý ostrov a na vrcholu jsme s další trojicí jedinými návštěvníky.

Výhled ze střechy ostrova

Chodník na vrchol

Azorská tlaková výše

Typické zídky i políčka

Poté se vracíme už do Angry, k pobřeží pomalu sjíždíme nějakou místní dlážděnou cestou mezi zde typickými kamennými zídkami. Krátká zastávka na vyhlídce do Negrito na útesech na pobřeží, kde má stánek s občerstvením nějaký manželský pár. Bohužel, kyselé rybičky, další zdejší specialitu, dnes již nemají, tak si asi 1,80 EUR dáváme housky s kuřecím a k tomu za éčko dvoudecové „vzorky“ místního piva. Míjíme pár umělých mořských koupališť a ještě si prohlédneme velký kostel v Sao Mateus da Calheta. A pak už jen zastávka v supermarketu, kde doplňujeme zásoby vynikajícího portugalského vína, kdy i zde mají obrovský výběr a k tomu u spousty položek slevy 70%, takže neváháme ani s výběrem vín za 16 …

Sao Mateus da Calheta

Barvy večera

Den čtvrtý – západní okruh ostrovem

První naší zastávkou je jedno z umělých mořských koupališť, které jsme viděli předchozího dne. Chvíli zde strávíme mezi převahou místních, pod zachovalou kamennou pevnůstkou, koupáním v moři i v umělém bazénu, ve kterém díky propojení s mořem plavou i téměř půlmetrové ryby. Když toho máme dost, pokračujeme kousek dál na vyhlídku, kde jsme byli už včera. Tentokrát máme štěstí, kyselé rybičky mají, tak ochutnáváme i tuto místní specialitu ve stylu našich pečenáčů.

Mořské koupaliště

Občerstvení u cesty

Když projíždíme po okresce okolo pobřeží, nic moc zjímavého tu neobjevujeme, až ve vesničce Serreta nás zaujme malebné a také zcela vylidněné centrum této vísky s kostelem a dvěma pro tento ostrov typickými stavbami. Malou barevnou kapličkou a veřejnou fontánou. S obojím se na tomto ostrově setkáte v desítkách různých provedení. Pak sjíždíme na pobřeží malého poloostrova Ponta do Quiemado, kolem majáku Farol da Serreta. Ten je dnes již moderním automatickým zařízením, zbytek původního majáku dnes slouží jako toalety místního pařeniště s parádním výhledem na oceán. My sjíždíme až na parkoviště dolů k moři. Zde je nejen výhled na pestrobarevné útesy a bujnou zelenou divikou vegetaci, ale také tu narazíme na tři místní rybáře lovící z útesu. A evidentně se jim daří, ryby vytahují z moře asi tak v minutovém taktu …

Serreta

Jedna z mnoha

Typické barvy Terceiry

Rybářský ráj

Divoké západní pobřeží

Krátká zastávka na vyhlídce do Raminho a pak delší na nádherném lesním pařeništi, kompletně zařízeném. Se sociálkami, krytým i venkovním posezením a dokonce i pro Azory typickými pecemi, které jsou se svými mohutnými komíny typickým znakem místních domů. A teprve zde taky vidíme, že konečně někdo tato místa využívá – mladý pár si tu griluje nějakou mňamku.

Další zastávku máme v Altares. A typická sekvence – kostel, kaplička, barevné domečky. A na pobřežních útesech vidíme nějakou vyhlídku či monument. Jen tu správnou odbočku k ní, ačkoliv je značená, vychytáme až napotřetí, protože to připomíná vjezd někomu do dvora. A cesta k vyhlídce je pak polňačka mezi místními políčky s kamennými zídkami. Musíme vystoupat pár desítek metrů nahoru k bílému betonovému monumentu s křížem, počasí a především vlhkost jsou opět doslova vražedné a z nás pot jen valí.

Altares

Cestou na vyhlídku

Na vyhlídce

V Biscuitos nás zaujme netradiční moderní kostel. Naší poslední zastávkou je vyhlídka de Alagoa, kde na jedné straně můžete vidět kolmé černé útesy a na druhé pobřeží typicky azorské a barevné. Pak už bereme azimut na dálnici a vracíme se do Angry, kde si chceme vyrazit na večeři. Podobně jako v Ponta Delgadě, i zde není reataurací až tolik, aby zvládaly letošní turistický nápor, takže ve většině je naprosto plno. Nechápeme zde ani americký zvyk tvořit frontu před restauracemi, my prostě jdeme o lokál dál. Ve finále sedáme v místní malé restauraci O Internacional na pěší zóně.

Moderní kostel v Biscuitos

Černé útesy vlevo ...

... a zelené vpravo

A dáváme si další místní specialitu – alcantru, což je vařené hovězí. Jde opět pro pokrm pro dva, jedná se o pořádnou porci hovězího masa, mi svou úpravou připomínající naši klasickou hovězí polívku, jen bez vody a té zeleniny. A opět, jako u kozida ve Furnasu – jako dobrý, ale jednou stačilo. K tomu si dáváme vynikající portugalské víno a na závěr i jeden z domácích dezertů, neskutečně dobrý. Když jej bodré starší kuchařce, která obchází hosty, komentujeme slovy „caloric bomb“, s úsměvem nám odpovídá, že jde o „orgasmo culinario“ k pobavení celé hospody …

Angra

Netypický památník

Liduprázdná zákoutí centra

Den pátý – poslední

Poslední den na Azorech pojímáme jako zcela relaxační a odpočinkový. Po dálnici jedeme do Praia da Vitoria, což je asi 25 kilometrů a stejný počet minut. Tam míříme na písečnou pláž Praia da Riviera jižně pod městem. Zde je po obědě naprosté minimum lidí a dokonce z asi deseti rákosových slunečníků jsou dva volné, takže se nemusíme péct na přímém slunci. Koupání je zde opět překvapivě příjemné, protože pláž je v klidné zátoce chráněné molem nedalekého obchodního přístavu. Navíc teplota moře je zde asi tak o dva stupně vyšší než jinde. Z pláže sledujeme i přílety letadel na místní nedaleké letiště, kdy vrcholem je pak přílet vojenského Herculesu a sevřené formace trojice F-16 s ukázkovým rozchodem nad letištěm.

Praia da Riviera

Městská pláž

Ještě jedna procházka městem kolem pobřeží, doplnění tekutin v z minula oblíbené občerstvovně a pak návrat do hlavního města. Ještě za světla vyrážíme do jeho uliček na večeři, opět do O Internacional. Paní majitelka, včera vypadající nepřístupně až naštvaně, i paní kuchařka, nás zdraví jako staré známé a i objednané dvoudecky dnes mají vína o něco více. Po hlavním chodu si pak oba vybíráme další z nezapomenutelných dezertů … A protože jsme dnes dostali i info, že náš let v devět ráno se přesunul na odpolední odlet a my tak jsme přebukováni na let v sedm ráno, zavčas se vracíme na apartmán, balíme a vcelku brzy jdeme spát, protože ráno musíme vyrazit v pět.

Odlet

Brzy ráno vyrážíme po dálnici na letiště, za celou cestu potkáváme asi tak 5 aut. Na letišti parkujeme na místech, které nám při převzetí auta určili, neboť každá půjčovna má přidělená místa jen očíslována, jiné označení jako jinde zde není, A i když strýček Google ukazuje, že půjčovna má mít otevřeno od pěti, je tu úplně mrtvo. No nic, tak se jdeme odbavit, kde nás překvapí, že dostáváme letenky jen do Lisabonu, kde se musíme znova začekovat a odbavit. A slečna za přepážkou nám vysvětluje, že je to proto, že první úsek letíme se SATA a druhý s TAP. Takže ve finále je přesun na dřívější let spíše pozitivem, protože s odbaveným zavazadlem by původní zhruba dvouhodinový přestup mohl být vcelku naknap. Když ani před šestou v půjčovně nikdo není, nechávám doklady i klíče za mříží a jdeme ke gate. Za 20 minut mi ale z půjčovny volají a vynadají mi, já se ale již vrátit nemůžu, čekáme na boarding. Ale ve finále odblokování částky na kreditce vyřešíme jiným způsobem. Samotný let zcela v pohodě, proti letu na Azory jen s tím rozdílem, že jsme nedostali ani to drobné občerstvení, které bylo v obou úsecích naší cesty z Vídně.

Z letištních hal

V Lisabonu jdeme vyfasovat kufry a zaujme nás, že provoz na letišti je tak extrémní, že se občas dokonce tvoří výrazná fronta lidí u průchodu z příletů do hlavní haly. Odbavení je i zde kompletně automatické, po něm jdeme na jedno do stejného obchodu jako při příletu před 14 dny. Zajímavostí je pak i informace o našem letu. V době, kdy má být oznámen odletový gate se tam objeví zpoždění 1 hodina. Za pouhých 5 minut je tam oznámen gate a za dalších pár minut dokonce už boarding, takže rychle dopíjíme a míříme k letadlu. To je naloděno sice dle časového plánu, ale pak více než hodinu čekáme na stojánce na odletový slot, takže do Vídně přilétáme se značným zpožděním, a opět bez jakéhokoliv občerstvení.

Pyreneje

Na kufr čekáme skoro hodinu, evidentně tu nestíhají a na jednom páse se míchají zavazadla až ze 4 letů. Panda Parking ještě musí doladit proces vyzvednutí svých zákazníků, protože se řídíme jejich instrukcemi přes odkaz, které nás posílají na jejich nové místo, kam zajíždí jejich autobus, nikoliv na to klasické přímo u terminálu. A pak nám řidič volá, kde vlastně jsme, ale v pohodě se domluvíme a o 10 minut později již míříme v překvapivě hustém provozu přes Vídeň domů.

A co celkové dojmy?

I když jsme si před naší cestou o Azorech načetli spoustu informací, ve finále jsme byli převážně pozitivně překvapeni, protože realita byla podle nás ještě lepší. Největším překvapením pro nás bylo naprosté minimum lidí. Kdekoliv jsme se ocitli, jen s výjimkou mořských termálů na Sao Miguel a lávových jeskyní na Terceiře. Všude jinde bylo množství lidí výrazně menší, zanedbatelné až nulové. Na spoustě míst jsme byli úplně sami a i když jsme projížděli vesničkami nebo od hlavních měst vzdálenějšími lokalitami, jiné turisty jsme potkávali naprosto minimálně. Co se týká návštěvníků, tak je zde výrazný podíl Američanů a Kanaďanů, kteří to sem mají relativně kousek. Asi i s ohledem na tuto skutečnost se zde obvykle velmi dobře domluvíte anglicky.

Kulinářské mňamky - hřebenatky

Tuňák

Domácí kozí sýr

Kyselé rybičky u cesty

Samozřejmě, Sao Miguel jako hlavní ostrov souostroví, ten největší z devíti, je navštěvovaný nejvíce, ale když to srovnám s námi oblíbenými Kanáry, je to vážně zlomek turistů. A když jsme se pak přesunuli na Terceiru, tak tam je to snad o další řád níže, zde to byl skutečně balzám na duši. Obecně zde nenarazíte na velké turistické komplexy či umělé rezorty, naopak zde v pohodě zapadnete do místních reáliích a mezi místní lidi.

Pozitivním překvapením bylo i kvalitní koupání v moři, samozřejmě až na tu teplotu. Na obou ostrovech jsou, sice jich není moc, i pěkné písečné pláže, a to obvykle s plným potřebným zázemím. A opět, počet lidí, převážně místních, je proti jiným „koupacím“ destinacím úplně někde jinde. A také ty pláže nemáte přímo pod nosem, ale potřeba si k nim dojet. Na mnoha místech je pak možnost koupání v umělých mořských bazénech. Původně jsme chtěli navštívit i některé z termálních lázní ve vnitrozemí Sao Miguel, ale vzhledem k tomu, jak jsme byli doslova vyšťavení každodenním červencovým počasím, nám přišlo zbytečné se jít „vařit“ do teplých pramenů. Ale v zimní sezoně to může být určitě příjemná záležitost.

Na základě doporučení z jiných cestopisů jsme si zabalili i pořádné pevné boty, ale v tuto letní dobu jsme prakticky vše odchodili v lehkých vycházkových botách, což ale nemusí platit v měsících, kdy je tu skutečně vlhko a déšť, protože co jsme někde viděli, srážkové úhrny tu jsou běžně i 2 metry za rok. Bohužel, v čem měly cestopisy pravdu, je velmi nestálé a proměnlivé počasí. Po dobu našeho pobytu zde bylo přes den něco mezi 22 a 30 stupni, v noci 16 – 18. Jenže zde to není o teplotě ve stínu nebo na slunci, protože vnímanou teplotu zde naprosto zásadně ovlivňuje vlhkost. A ta je často i 100%, kdy vás i přes pouhých klidně jen 22 stupňů lije pot skoro proudem a vy se při každém pohybu potíte jak dveře od chléva.

Takže je potřeba s tím počítat a hlavně při výletech do přírody míst dostatečné zásoby tekutin. Z tohoto důvodu ani netřeba příliš mnoho oblečení, protože ať máte jedno tričko nebo rovnou deset, vše jste schopni propotit za jediný den. A i my jsme ráno často oblékali oblečení ještě zpola mokré, protože v noci to zde vůbec neschne, s tím, že je to stejně jedno, protože během 5 minut jsme stejně byli zase durch zplavení.

Počasí se výrazně liší i místně, na pobřeží je výrazně lepší než v hornatém středu ostrovů, kde mlha a mraky byly několikrát i jen pár set metrů nad mořem. A zatímco na pobřeží se pečete téměř v karibském žáru, o pouhých pár kilometrů jste v neproniknutelné protivné mlze. Několikrát jsme zažili drobné přeháňky, kdy při té první, než jsme vytáhli šustky, tak už zase pralo Slunce. Pořádný slejvák jsme zažili za celý 14-denní pobyt jen jedenkrát, naštěstí v autě, a ten trval navíc jen pár minut. Takže počasí je vhodné operativně přizpůsobovat program pobytu na ostrovech a my jsme neměli žádný pevný program, jen hrubý přehled toho, co chceme vidět. A s ohledem na aktuální počasí jsme vyráželi k moři, na popojížďky okolo ostrovů nebo do hor. Pozor, co jsme sledovali vlog nějaké imigrantky, tak v zimě zde teplota klesá až k osmi stupňům.

Azory jsou dle různých lidí přirovnávány k Novému Zélandu, Havaji či svým počasím, zídkami a políčky k Anglii. Ačkoliv toto osobní srovnání nemáme, můžeme potvrdit, že zdejší krajina je naprosto odlišná od ne až tak vzdálené Madeiry nebo Kanárů, které známe. Naprosto fascinující je i petrá paleta odstínů zelené, která je ve zdejší vulkanické krajině naprosto dominantní. Stejně tak překvapující je na mnoha místech neproniknutelná tropická džungle, i když jsme stále v Evropě.

Když to shrnu – bylo to prostě super. Pestrá, naprosto pohodová dovolená v destinaci, která doposud není zahlcena masovým turismem. Destinace, která nabízí nádhernou přírodu i mnoho přírodních zajímavostí. Něco málo pro milovníky historie a v letní sezóně i překvapivě příjemné koupání (ve studeném) Atlantiku. Měli jsme možnost poznat pouze dva z celkem devíti ostrovů, ale určitě, když bude možnost, zkusíme vyrazit i na některé z těch zbývajících, protože klidná atmosféra ostrovů, bez jakéhokoliv spěchu, nám učarovala.

Jen ale musím dodat, že zároveň jde, v kontextu Evropy či jejího blízkého okolí, o destinaci, která není v celkových nákladech zase až tak levná. Respektive letošní léto ji cenově vyhnalo letenkami, cenou aut v půjčovnách a trošku i ubytováním, nad cenu skutečně exotických destinací, což zřejmě s příchodem vedlejší sezony pomine. Stejně tak musím zmínit, že rozhodně nejde o ostrovy pro rodinky s dětmi, plážové povaleče nebo ty, kteří požadují All inclusive.

Doprava

Na ostrovy létá omezené množství letů, ale letos se situace zlepšila s tím, jak zde na obě mezinárodní letiště začal létat i Ryan. Z vcelku dostupného Norimberku dokonce na Sao Miguel přímým letem. takže obzvlášť mimo sezónu se lze dopravit proti minulosti výrazně levněji. Mezi ostrovy lze cestovat místními aerolinkami, ale ceny nejsou zrovna nízé, nás jednosměrný přelet Sao Miguel – Terceira vyšel na 90 EUR.

Na místě je nejlepším dopravním prostředkem půjčené auto, kdy se snad už nebudou opakovat extrémní ceny letošního léta, protože už teď v září zase padají na naopak velmi vstřícné. Cenu benzínu zde řešit nemusíte, je zde regulovaná a stejná na všech benzinkách. V době našeho pobytu šlo o 1,912 EUR za litr, vzhledem k velikosti ostrovů toho v případě nějakého maličkého auta stejně moc neprojedete. My za 14 dní vcelku intenzívního cestování asi za 110 EUR. Benzinek je vzhledem k velikosti ostrovů dostatek. Cestovat se prý dá i autobusy, ale možná jde o subjektivní dojem – my jsme jich během našich cest po ostrovech moc nepotkali.

Co se týká cest, tak centrální část Sao Miguel – od letiště, kolem hlavního města do Ribeira Grande na severu a Vila Franca na jihu, obsluhuje dálnice. Severovýchod ostrova je pak dostupný po rychlé moderní okresce. Po těchto cestách jsou přesuny velmi rychlé, z hlavního města se kamkoliv dostanete pod hodinu. Pokud se ale pohybujete jinde nebo sjedete na cesty nžších tříd, tak je to o poznání pomalejší. Obzvláště trasa Vila Franca - Furnas – Povocao – Nordeste je něco pro milovníky stovek zatáček. Provoz byl všude ve srovnání s naší domovinou velmi mírný, snad jen okolo páté odpolední je potřeba zohlednit slabou dopravní špičku v Ponta Delgada a jejím okolí. A také pozor, i my jsme se potkali na cestě se zatoulanou krávou … Jednoznačným plusem bylo prakticky všude bezproblémové parkování. Ve velkých městech v centru (Ponta Delgada, Angra, Praia da Vitória) je přes den placené v zónách, ale stačí popojet o pár bloků dál, mimo zóny, a najdete spoustu míst zdarma.

Terceira je na tom obdobně. Východní polovinu ostrova, kde je letiště a dvě největší města, spojuje dálnice, s naprosto zanedbatelným provozem. Zbytek ostrova obsluhují okresky či silnice nižších tříd, kde jsme kolikrát dlouhé kilometry nepotkali ani auto. Značení destinací i místních zajímavostí je přehledné a nadstandardní, takže bloudit nebudete. Když jsme projížděli ostrovy křížem krážem, na mnoha místech jsme narazili na (výhradně) bezplatné toalety, které jsou jako standard na větších plážích a často i na vyhlídkách nebo na „pařeništích“.

Nákupy a restaurace

Bohužel s tím, jaký je počet obyvatel a návštěvníků Azor, souvisí i „šíře“ infrastruktury, takže nepočítejte s takovou nabídkou obchodů a restaurací, jakou najdete v živějších destinacích. Na Sao Miguel je několik hypermarketů Continente, na Terceiře snad dokonce jen dva. Ve větších sídlech a vesnicích najdete supermarkety Meu, narazili jsme i na Spar. Otvíračka je ve velkých obchodech až do 10 či 11 večer. K tomu spousta menších obchůdků místních s otvírací dobou zřejmě odpovídající místnímu životnímu stylu.

Podobně restaurace, jejich počet a výběr je vcelku omezený a během našeho pobytu bylo večer téměř všude plno. V menších vesnicích kolikrát žádný obchod nebo nějaká občerstvovna vůbec není a tyto vísky jsou přes den vylidněny jako z nějakého dokumentu „Země bez lidí“. Prostě klid, kde se podíváte, což ale nemusí vyhovovat všem. Ceny v restauracích odpovídají zhruba těm našim současným, běžné jídlo někde mezi 8 – 15 EUR, v různých místních fast foodech pořídíte něco drobnějšího za 2 – 7 EUR.

Naše úlovky

Co se týká cen v obchodech, tak ty jsou o něco vyšší než u nás, ale zase jak u čeho. Rozhodně se vyplatí zkusit místní výrobky. Díky velkému množství krav zde naleznete petrý výběr azorského mléka (asi 0,65 EUR/l), stejně tak mnoho druhů místního sýra. Já nezapomenu na obrovské steaky za cenu skutečně směšnou. A jak se dá čekat u takové ostrovní destinace, nejdete zde i petrou nabídku čerstvých ryb či jiných mořských potvor.

Pro hrubý přehled pár cen, co se mi podařilo rozluštit z účtenek:

Rajčata – 1,85 EUR/kg

Chipsy 200g – 1,29 EUR

Džusy – od 0,9 EUR/l

Sýry – od 1 EUR/100g

Šunka – 1,49 EUR/100g

Fuet – 2,80 EUR/150g

Okurka – 1,19 EUR/kg

Cibule – 0,99 EUR/kg

Broskve, nektarinky – 2,39 EUR/kg

Hrozny – 2,89 EUR/kg

Coca Cola – 2,10 EUR/1.75l

Nápoje

Doporučuji i velký výběr portugalských vín, která začínají zhruba od 1,60 za sedmičku. Ta skutečně místní, z Azor, obvykle z ostrova Pico, začínají někde na 7 Eurech. Pokud si v obchodě nakoupíte více lahví, automaticky vám je začnou balit do papírového šesti-packu. Jen počítejte s tím, že i zde vládne jižanská mentalita, takže klídek, pohoda, žádný spěch a stres. V obchodě, na cestách …všude.

Zatímco výběr, ceny a kvalita vína jsou zde exceletní, tak čeští pivaři zde trošku zapláčou. Nejvíce zde uvidíte, v obchodech i restauracích, portugalskou značku Super Bock. A až potom v supermarketu jsem pochopil, co tomu Portugalci přišlo tak divné, že si manželka popíjela u nás zcela standardní půllitrovou míru. Zde se totiž pivo prodává nejčastěji v balení 0,33 litru, ve skle i plechu. Ale často taky ve skle 0,25 nebo dokonce jen 0,2 litru, což je dle mne už čisté mrhání nevratnými obaly. Snad jen ten Super Bock lze koupit v plechovce 0,5 litru (1,2 EUR), stejný objem nabízí i pár dovozových piv, ale ta jsou zde obecně drahá. Třetinka portugalského piva v plechu jde pořídit od 0,70 a někde jsou skleněné litrovky od cca. 1,7 EUR. A i v restauracích místní běžně cucají pivo z úzkých vysokých sklenic, tipuji 0,25. Takže je potřeba si objednat grande cerveja, ale i to někde znamená pouhých 0,4 litru. Cena běžná je 3 – 4 EUR, v místních stáncích klidně polovic.

První díl:

Azory - zelená perla Atlantiku, díl 1.: Sao Miguel - Cestujlevne.com

Tak zase někdy příště

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 4 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 2 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Tesna

Cestopis byl naposledy aktualizován 26. 8. 2022

Tesna procestoval 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 7 lety a napsal pro tebe 46 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

3 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jakub Langer

před 10 měs

Nejen letenky z okoli Ceska ale i odjinud z Evropy jdou promokodne zlevnit.

Napriklad FR let dne 12.10.2024 Lisabon (LIS) - Terceira (TER) momentalne vychazi na 59 Kc. Nazpet uz draz.

Peetee 247

před 3 lety

Terceira byla super. Jak pise Jakub, my na ni měli 5 noci a i s odpočinkem to bylo akorát. My ji spojili s Flores (+výlet na Corvo) a Faial, turistů bylo ještě výrazně méně (na Flores téměř nikdo) a příroda za mě ještě o řád hezčí. Sao Miguel jsme nechali na jindy, možná i jako samotný, tak jsem zvedavy

Jakub Langer

před 3 lety

Nenadarmo nese titul: "mui nobre, leal e sempre constante cidade de Angra do Heroísmo".

A mozna i tato historicka pritazlivost prispela k tomu se sem jiz roku 2017 podivat. Mesto Angra pusobi totiz i na fotkach malebneji nez sousedni Ponta Delgada. A davam vam za pravdu, ze je ostrov Terceira odlehejsi a klidnejsi nez turisticky preferovanejsi ostrov São Miguel. Rekl bych, ze minimalne 4-5 dnu pobyt na ostrove Terceira se jevi jako idealni. Rad jsem si pocetl a prohledl oblibena mista, snad bych jeste pridal mohutnejsi pevnost São João Batista a za ni krasny jizni vybezek ostrova - zalesneny krater sopky - Monte Brasil. Dale i castecne potopeny krater sopky tvorici Ilhéus das Cabras, kam je mozno podnikout vylet lodi. A samozrejme i zajimavou kulturni udalosti je takzvana Tourada à corda (provokovani byku) v ruznych vesnicich behem celeho roku.

Co se tyce zminky o americkych turistech, spise bych to videl na blizkost letiste Lajes, jez je soucasti americke zakladny, ktera ma stale sve rezidenty. Takze prave proto v prilehlem meste Praia da Vitória je snadnejsi se dorozumet anglicky.