Bali v červenci – kde všichni jsou?

Když jsme v říjnu 2022 kupovali letenky na Bali na začátek července 2023, říkali jsme si, a také jsme i četli, že červenec bude opravdu exponovaný termín, že bude všude spousta turistů a že nám to celý zážitek z dovolené může zkazit. Počítali jsme tedy s nejhorším, ubytování zamlouvali ihned po koupi letenek a pomalu čtvrt roku dopředu jsme si domlouvali půjčovny motorek a řidiče na transporty po ostrově. Také jsme se snažili hledat komorní ubytování. Hotýlky a penziony, kde je minimum dalších pokojů a kde je malá šance, že by byly společné prostory – hlavně bazén – okupované většími skupinami lidí nebo pištíčími dětmi. Toto se nám povedlo, protože v absolutní většině případů, když jsme se chtěli zchladit, tak jsme byli v bazénu sami. Těsně před naším odletem dokonce Indonésie zrušila (konečně) veškerá proticovidová opatření, takže uvolnila ruce i zarytým odpůrcům očkování proti covidu. Přes to všechno jsme během našeho 15-ti denního putování po ostrově neměli pocit, že by bylo „všude spousty lidí“. Samozřejmě na hlavních turistických atrakcích více lidí bylo, ale to asi bude všude na světě…Také jsme byli upozorňováni, že náš itinerář je moc náročný, že se za 2 týdny nedá celý ostrov objet. No posuďte sami. S čistým svědomím můžu říct, že jsme prozkoumali vše, co jsme prozkoumat chtěli. Neměli jsme v plánu žádné trajekty na okolní ostrovy. Naše představy byli: když už letět na Bali, prozkoumat Bali jako takové.

Den 1: Přílet a zklamání z počasí

Nebudu zdržovat detaily o letu, že jsem čekala od Singapore Airlines víc, protože nakonec je nedůležitější, že oba lety proběhly v pořádku na čas, že pasová kontrola a vystavení vstupních víz bylo rychlejší, než jsem čekala, a náš řidič byl na místě, jak slíbil. Nebyl moc mluvný a ani moc neuměl anglicky, ale ve finále to také nebylo důležité, protože Tomík mohl aspoň většinu naší cesty prospat. Počasí, na to, že jsme přiletěli v období sucha, nebylo nic moc. Teplota okolo 20ti stupňů, pod mrakem, občas malý deštík. Zeptala jsem se řidiče, jaké tu mají teď počasí a jeho odpověď mě moc nepotěšila: prý tak, jak je dnes, občas déšť. Člověka tato informace po téměř dvacetihodinovém letu opravdu nenadchne, obzvlášť když ví, že u nás jsou tropické třicítky. Co ale nadělá, že ano. Když jsme se blížili k našemu prvnímu hotelu (Palmterrace Bali), mezi mraky na chvilku vykouklo sluníčko a na malý moment osvítilo rýžová políčka, která se nám zrovna ukázala po pravé straně mezi stromy. Celé svahy políček. Byl to nádherný pohled a po našich dalších cestách po Bali nás pak tyto výhledy pronásledovaly téměř všude.

Řidič podle domluvy zavolal svému šéfovi Chetutovi, aby si zkoordinovali náš příjezd na hotel s přivezením motorek a opravdu na nás Chetut s manželkou čekali na recepci, jakmile jsme dorazili.

Zaplatili jsme Chetutovi za odvoz a motorky, ubytovali se a šli se podívat do našeho apartmánu. Spadla nám brada. Měli jsme očekávání, že to bude nádhera, ale taková pecka se nedá ani očekávat. Připlatili jsme si za nejlepší apartmán, který nabízeli, ale díky tomu, že jsme ho rezervovali už téměř před rokem, byl i za dobrý peníz. Jednalo se v podstatě o celý byt v prvním patře (pod námi byl ještě přízemní apartmán) s dechberoucím výhledem do údolí a na nekonečný bazén. V dálce byl na protějším kopci při dobré viditelnosti vidět chrám Lempuyang a často z té strany byly slyšet modlitby. Ten pohled do palmového lesa byl neuvěřitelný i při dešti a převalujících se mracích. A tyto mraky bohužel nezklamaly. Jakmile jsme se vydali do bazénu, spustil se déšť, který prakticky nepřestal dva dny. A že byl chvílemi pořádný – o tom ale až později. Navečeřeli jsme se na hotelu, protože jsme si netroufali v dešti a tmě vyjet. Hotel byl totiž umístěný uprostřed palmového lesa a do nejbližší zástavby cca 2 km daleko. Jídlo bylo dobré, ale na místní poměry dost drahé a málo ochucené.

půjčené motorky

Palmterrace (výhled z ložnice)

Palmterrace (déšť)

první večeře na Bali

Den 2: Amed

První noc na Bali v překrásném hotelu. Pořád mi v hlavně znělo: když v ráji pršelo. Obrovský slejvák střídal slabší déšť a zase slejvák. Podle předpovědi má pršet další dva dny. Vítr se opíral do střechy a já si říkala, že budeme mít naše zaplacené motorky celý pobyt zaparkované na tom slejváku a nikam nevyjedeme. Takhle si to člověk neplánoval. Ale vzdát jsme se nechtěli, v motorkách jsou přeci pláštěnky a něco se vymyslet musí. Ráno mě napadla spásná myšlenka: podívám se na meteoradar, jestli by se tomu dešti nedalo ujet. A hle. O 10 km dále by pršet nemělo. Řekli jsme si, že nemáme co ztratit, osedlali naše oře, oblékli pláštěnky a vyrazili do Amedu. Na zádech jsem vezla šnorchlovací výbavu – co kdyby se hodila. A hodila! Po pěti ujetých kilometrech, přebrozené řece, kterou vytvořil přes noc na silnici déšť, vylezlo sluníčko! Sundali jsme pláštěnky, nasadili sluneční brýle a vydali se na pláž Jemeluk, kde by se mělo dát šnorchlovat a měl by tam být vidět „underwater temple“. Pláž černá vulkanická, viditelnost ve vodě žádný zázrak, prakticky po celé pláži lehátka a slunečníčky místních warungů (název pro místní bistro). Dali jsme si jeden kokos, abychom měli lehátka zadarmo a asi po hodince pokračovali dál. „Underwater temple“ bylo dost zklamání, ale i tak jsme byli šťastní, že svítí sluníčko a že je krásně! Po cestě jsme si dali oběd, rybu mahi-mahi na grilu. Potom jsme osedlali motorky a pokračovali asi půl hodinky k USAT Liberty shipwreck. Překvapilo nás, že místo, kde by měl být vidět pod vodou vrak lodi jen se šnorchlem, bez potřeby potápění, bylo takové prázdné, opuštěné, betonové. Moře v Amedu nás nenadchlo, ale je pravda, že i přes krapet rozbouřenější vodu a slabší viditelnost, byl vrak lodi krásně vidět. Zrovna se pod námi pohybovali potápěči s baterkami a místu tak dodávali tajemno. Člověku se až tajil dech. Z hloubky se na nás zvedaly bublinky z jejich dýchacích přístrojů. Bylo to magické a trochu strašidelné. Člověk si až říkal, jaký vodní tvor na něj z vraku vykoukne. Muréna? Chobotnice? Nakonec jsme viděli jen menší trnuchu.

Slunce se pomalu chystalo zalézt na kopce a byl čas vyrazit zpět do hor, nad nimiž se stále držely zlověstné mraky. Bála jsem se, co nás na druhé polovině cesty čeká. Jízda v dešti a ve tmě není nic, co bych si přála. Člověk ale nemá na výběr a zpět na hotel se dopravit musí, Tak pojedeme pomalu, což. Až do městečka Culik bylo vidět slunce, které se chystalo schovat za obzor. V Culiku jsme si všimli malého warungu místního farmáře, který choval prasata a měl zrovna pár masových dobrot ve vitríně. Zastavili jsme se a za krásných 90 000 IDR se všichni tři najedli a napili. A teď přišla ta horší část. Viděli jsme už před sebou tu změnu počasí, která se za městečkem chystá, tak jsme si rovnou oblékli pláštěnky. Ihned za městečkem to začalo. Jako mávnutím kouzelného proutku se setmělo a začalo pršet. Pak příšerně lít. Během chvilky jsem děkovala všem balijským bohům, že máme cennosti a elektroniku uložené v nepromokavém vaku. Už to nebyl déšť, ale úplný konec svět. Bylo už jedno, jestli máme pláštěnky nebo ne. Jediné pozitivum bylo, že déšť byl teplý. Téměř jsem neviděla na navigaci na mobilu, který jsem měla v držáku na řídítkách. Na silnicích tak 30 čísel vody. Hlídala jsem si kluky ve zpětném zrcátku a doufala, že ta světla jsou opravdu oni, nedalo se to určit s jistotou. Do zatáček v kopcích mi vždy něco v protisměru jelo a osvěcovalo mě. Oči jsem měla plné vody. Na jednom místě mě málem shodil ze srázu protijedoucí džíp. Když jsme se snad desetikilometrovou rychlostí doplazili k odbočce k našemu hotelu (k oné dvoukilometrové cestě, kterou už ráno přehradila řeka způsobená deštěm) a celou dobu jsem si říkala, že to určitě nebude průjezdné, pokud pršelo celý den...a zrovna z té odbočky přijíždí pán na motorce a významně na mě kroutí hlavou, ať tam nejezdíme, že to nejde…řeknu si fajn, k hotelu se dá dostat ještě z druhé strany, i když to bude zajížďka. Pokračujeme tedy po hlavní, voda na silnici připlavuje odpadky z lesů, nějaké auto na blikačky odstavené u cesty, že už v té záplavě nepojede…říkám si, jeď, musíš pomalu dál, kluci na tebe spoléhají, že najdeš cestu domů…přes vodu v očích nevidím na cestu, ale pomalu pokračuju a modlím se, abychom ani jeden neutopili motorku. Objeli jsme to dál po hlavní k druhé straně té lesní cesty a modlili se, že tady nebude cesta zaplavená. Projíždíme pomaloučku. Těsně před bránou k hotelu v cestě obrovská hromada písku, na poslední chvíli jsem do ní nenajela, ale přežili jsme, uff. Na recepci přijdeme úplně promáčení, třásla jsem se strachy a úlevou. Paní recepční říkala, že lilo celý den. Přes ten silný déšť, který buší do střechy jako tisíce kladiv, jí sotva slyšíme. Říkali jsme jí, že jsme jeli do Amedu a že tam bylo celý den sluníčko. Byla úplně v šoku.

pláž v Amedu - Jemeluk

pláž kde se nachází USAT Liberty shipwreck

Den 3: Taman Ujung, Virgin Beach, Tirta Ganga

Lilo celou noc. Chtěli jsme jet prozkoumat pobřeží na druhé straně a tam to opět vypadalo, že by pršet nemuselo. Jakmile jsme poodjeli o cca 5 km, přestalo pršet. Sundali jsme pláštěnky, načepovali benzín od paní z lahve a zaparkovali u Taman Ujung – vodního paláce. Slunce pálilo, bylo nám horko. Prošli jsme celé zahrady, lidí bylo pomálu, pěkný výhled. Schytala jsem zde první a poslední komáří štípance na Bali. Potom jsme pokračovali na Virgin Beach, počasí pořád přálo. Parkování společně se vstupným 10 000 IDR na motorku. Virgin Beach má být jediná pláž s bílým pískem na Bali, ale podle mě spíše jen jediná v této oblasti. Ve vzdálenějších místech se také dají najít, ale k tomu už později. Jedná se o zátoku, ke které se dá dostat dvěma cestami. Písek není čistě bílý, spíš šedobílý. Ale na kráse této zátoky to nic neubírá. Je to místo, o kterém moc turistů neví. Proto není dokonalé, moře sem tam vyplaví nějaký odpadek. Provozovatelé místních warungů se ale snaží pláž průběžně poklízet. Zde také platí, že když si člověk dá něco k pití nebo k jídlu, může využívat lehátka a slunečníky zdarma. Moře bylo trochu bouřlivější, ale když si na vlny člověk zvykl, byla v nich legrace a když přešel místo, kde se lámou, dalo se krásně zaplavat. Voda měla mnohem hezčí barvu než v Amedu. Dali jsme si čerstvou grilovanou rybu se zeleninou, nějaké freše a pivo. Jídlo bylo vynikající a za dobrou cenu, a dokonce jsme viděli rybáře, který do warungů nosí, co zrovna ulovil. Takže vše 100% čerstvé a místní. K dispozici jsme také měli WC se sprchou a převlékárnu v takové boudě se střechou z vlnitého plechu. Pan majitel velice milý, ale nevtíravý. Člověk si připadal jako na návštěvě u místních.

Odpoledne se trochu začal zvedat vítr a nebe se zatáhlo, tak jsme se pomalu vydali na další cestu. Mířili jsme ke druhému vodnímu paláci Tirta Ganga, který je už blízko našeho hotelu. Cestou zpět do kopců se nebe víc a víc kabonilo, ale nepršelo. Tirta Ganga je také moc hezké místo, když člověk počkal, tak se trefil do chvilky, kdy odešla jedna vlna turistů a druhá ještě nedorazila. Všeobecně je toto místo již dost turistické. Při cestě zpět na hotel na nás zase vykoukly rýžová políčka. Kupodivu po návratu na hotel se umoudřilo i sluníčko a recepční říkala, že dnes nepršelo.

místní benzína:)

a obsluha benzínky

Taman Ujung

cesta na Virgin beach

Den 4: Lempuyang, Pura Besakih, Pura Batur

Na druhý den ráno jsme si naplánovali brzkou ranní výpravu na Lempuyang, chtěli jsme tam pozorovat východ slunce a nechat si udělat ikonickou fotku se zrcátkem v bráně chrámu a v pozadí se sopkou Agung. Cesta byla krátká, na motorkách asi 20 minut. Zaparkovali jsme na parkovišti, zaplatili za autobus a nechali se vyvézt nahoru k chrámu. Zaplatili vstupné, vyfasovali krásný sarong a dostali pořadové číslo 85! Ještě byla tma, nebylo ani šest hodin ráno a chrám ještě ani neotevřel, a i přesto tak vysoké číslo. No, věděla jsem už v ten moment, že se té ikonické fotky se zrcátkem nedočkáme, protože na nás v 11 hodin měl na hotelu čekat řidič, se kterým jsme měli pokračovat na další ubytování. Z chrámu jsme byli docela zklamaní, prakticky se jednalo jsem o tu ikonickou bránu, schodiště a nic dalšího k prozkoumání. Čekali jsme hodinu a půl, fotograf se dostal k číslu 20. Když už snad posté říkal „next pose“, jsme zhodnotili, že se vrátíme na hotel a svoje číslo 85 někomu přenecháme, třeba nám to karma vrátí. Stejně nebylo ani slunce, prozatím byl celý chrám stále zahalený v mraku. Jakmile jsme sjeli autobusem do údolí a osedlali naše motorky, vykouklo sluníčko a ukázalo nám sopku Agung v celé své kráse. Moc hezký pohled, jako by člověk byl někde v Nepálu a frčel si tam na motorkách v horách. Možná nejhezčí moment celé výpravy k chrámu. Na hotelu už svítilo sluníčko, tak jsme se vykoupali v bazénu a nasnídali. S Chetutem jsme se domluvili, že necháme motorky na hotelu a klíče dáme na recepci, že si pro ně během dne přijede. V jedenáct na nás čekal řidič Gede, dali jsme krosny do kufru a vyrazili na cestu do našeho dalšího ubytování. Během přesunu jsme si naplánovali dvě zastávky po cestě: dva chrámy. Cesta přes střed Bali byla dost dobrodružná, protože ten silný déšť, se kterým jsme se potýkali i my, zasáhl ještě s větší silou centrální Bali, pršelo prý i v Ubudu a v Kutě, nejezdily trajekty na ostrovy. Po cestě jsme museli minimálně dvakrát objíždět zničenou cestu, viděli jsme popadané stromy na cestách, strhaný asfalt, sesuvy půdy…ještě jsme pak několikrát o tom mluvili s místními. Podle nich to byla neobvykle silná bouře, na kterou nejsou zvyklí ani v období dešťů, natož teď uprostřed období sucha. Ještě se z toho budou chudáci na některých místech dlouho sbírat.

První zastávka byla chrám Besakih, údajně největší chrámový komplex na ostrově. No podle našeho názoru jsou chrámy na Bali celkem hezké, ale chrámy např. ve Vietnamu byly krásnější, barevnější. Tady na nás působili smutně, neučesaně, byl tam nepořádek. V Besakihu jsme objevili pána, který nám udělal fotku se zrcátkem, o kterou jsme přišli v Lempuyangu, tak jsme měli radost. Také se nám poštěstilo vidět průvod věřících, který za hlasitého zpěvu vycházel zprostředka chrámu, kam mají turisté zákaz vstupu. Všichni v bílém, na hlavách koše s ovocem. Moc působivé. Atmosféru tomu všemu dodávalo i počasí, bylo dost pod mrakem a chvílemi i drobný déšť. V chrámovém komplexu jsme strávili asi dvě hodiny a pak se vydali na další cca hodinovou cestu k jezeru Batur – největšímu jezeru na Bali u sopky Batur a jeho přilehlému chrámu. Po cestě jsme se na doporučení Gedeho zastavili na pozdní oběd v restauraci, která byla postavena, stejně jako další restaurace okolo ní, přímo na skále naproti sopce Batur nad stejnojmenným jezerem. Mají tam i takové prosklené balkóny, kde se člověk může vyfotit s nádherným výhledem v pozadí. Tady se počasí úplně změnilo. Teplota i vzdušná vlhkost o dost poklesla, cca na 20 stupňů ve stínu, bylo větrno a jasno. Vzdych byl úplně průzračný, skvělá viditelnost. Servírka nám říkala, že máme veliké štěstí na počasí, že dnes je po dlouhé době krásně a neprší. Po bufetovém obědě jsme popojeli k chrámu Batur, kde jsme zažili první a poslední pocit, že se nás snaží někdo okrást a bylo to opravdu divné. Ve zkratce se nám snažili vnutit k odkupu sarong, který ale vždy má být v ceně vstupného, nejdříve za 100 000, pak za 10 000 a pak že půjčit za peníze a nakonec zadarmo. Následně jsem zjistila, že mám otevřenou ledvinku, ale naštěstí nic nezmizelo. Chrám byl fotogenický, ale zase takový jednobarevný, smutný, bordýlek. Vzadu byl i pěkný výhled na sopku Batur.

Slunce už se pomalu sklánělo k západu a my konečně dorazili na naše další ubytování. Gede už toho měl viditelně po 5 hodinách za volantem dost, hlavně kvůli komplikacím po cestě, uzavírkám, sesuvům. I když byl penzion zastrčený, našel ho napoprvé a když jsme spolu s ním vešli dovnitř, spadla mu brada a začal si to tam točit a fotit. Však se to tam taky jmenovalo Heaven in Bali a nad nekonečným bazénem zrovna zapadalo slunce. Bydleli jsme v menším bungalovu s výhledem na bazén a venkovní koupelnou – to byla sranda, ale bylo to i praktické z hlediska vlhkosti. Celé ubytování je totiž na svahu v džungli, spí se pod moskytiérou a po střeše v noci běhají nějaká zvířata. Ani tady jsme však nenarazili na jediného komára. V noci vylézali všelijací brouci, mravenci, tak ta moskytiéra spíš kvůli nim. Na recepci nám tady také říkali, že máme štěstí, že předcházející dny pršelo a hodně. Na recepci jsme se ujistili, že s námi počítají na zítřejší ranní výstup na horu Batur na východ slunce a po menších zmatcích nám to potvrdili. Tak honem umýt a spát, budeme vstávat ve dvě v noci.

Lempuyang

Lempuyang - "ikonická" brána

Sopka Agung

Besakih

Den 5: východ slunce na sopce Batur

Budíček byl krušný. Bála jsem se, jak to o hladu zvládneme, vyšlápnout sopku v takový vražedný čas. Jelo nás celkem 5, přidal se k nám belgický pár. Řidič nás odvezl na místo, po cestě jsme se divili, kolik dalších ranních ptáčat na vrchol míří. Auta jela snad ze všech stran. Na parkovišti na nás čekal průvodce Yvan. V batohu na zádech nesl naší snídani, každému dal lahev vody. Kupodivu nám cesta docela ubíhala a na jídlo zatím nikdo nepomyslel, naše žaludky se ještě z toho šoku neprobraly. Postupně jsme sundavali svršky, protože při výšlapu se člověk hodně rychle zahřál. Na cestu jsme si svítili vyfasovanými čelovkami a postupně potkávali další a další turisty. Některé skupinky byly opravdu veliké, tak jsme byli rádi, že jsme si připlatili za menší maximálně pětičlennou výpravu. Yvan nám nakonec nesl i jeden batoh – ono se to nezdá, ale člověk se na zádech pod tím nepromokavým vakem, ve kterým byl dron a naše svršky, opravdu dost potí. Pod vrchol hory jsme dorazili celkem brzy, ještě ani nesvítalo. Yvan nám šel připravit vejce vařené na výparech ze sopky, pak nějaké toasty s banánovou marmeládou, kávu a čaj, sušenky. Snídaně přišla k chuti, co jsme nesnědli jsme si schovali na později, přeci jen bylo ještě na pořádné jídlo dost brzy. Jakmile se začaly dělat červánky, lidé se postupně z tohoto odpočívadla přesouvali na vrchol. Yvan měl vybrané skvělé místo, dál ode všech dalších lidí. Výhled byl neuvěřitelný, nad jezerem se mezi horami Batur a Agung převalovaly mraky, nebe hrálo všemi barvami…Byli jsme na vrcholu docela dlouho, něco přes hodinu, fotili se dronem a užívali si výhled. Fotky máme neuvěřitelné, jen v jeden moment začal dron neočekávaně přistávat do křoví. Jak jsem se ho snažila chytit, trochu jsem si pořezala prst. Vše ale dobře dopadlo, přišla na řadu naše KPZ (dezinfence, náplast) na můj prst a dronu se nic nestalo. Tentokrát. Po cestě dolů jsme zase rychle sundavali vršky (nahoře jsme si je oblékli, protože tam hodně foukalo), sluníčko už se ukazovalo v plné síle. Na hotelu jsme si dali ještě hotelovou snídani, to už jsme měli žaludky plně probuzené. Tento den jsme se rozhodli pro odpočinek, nedostatek spánku byl znát. Bylo nádherné počasí, tak jsme zůstali u hotelového bazénu, opalovali se, sledovali opice v údolí, dali si čerstvou kokosovou vodu a pak večeři na hotelu, protože i tento hotel byl uprostřed země nikoho. Také jsme si nechali vyprat oblečení za 15 000 IDR za kg prádla – už to potřebovalo 😊

Batur

Den 6: Tegallang rice terraces, Bali Pulina

Další den na nás po snídani čekal řidič, který nás odvezl do Ubudu, kde jsme měli domluvené další půjčení motorek. Pán z půjčovny se jmenoval Denik a společně s manželkou pronajímají turistům stroje, o které se sami starají. Vtipné bylo, že na obou motorkách byly zepředu připevněné obětiny bohům, aby nás ochránily před nebezpečím po cestě. Počasí bylo hezké, sluníčko svítilo, chvílemi až horko. Projeli jsme přes Ubud k rýžovým terasám Tegallang a po cestě vybrali nějaký ten milion v bankomatu. Zaparkovali jsme na jednom z hlavních parkovišť dál po cestě, abychom nešli dovnitř hlavním vchodem s největšími davy. Po zaplacení vstupného jsme prošli skrz restauraci, která byla postavená nahoře u hlavní silnice. Terasy se pak vinou dolů do údolí. Restaurace má na této straně teras taková pěkná místečka – altánky, kde si člověk může sednout do stínu, kochat se výhledem do údolí na tu zelenající se nádheru a dát si cibetkovou kávu, nějaký freš (avokádový) za dobrý peníz. Tato restaurace nás moc mile překvapila. Prozkoumali jsme obě strany teras, vypustili drona a nastříleli fotečky. Pak jsme na motorkách popojeli kousek výš po silnici, kde jsme našli skvělou restauraci také na svahu s výhledem na terasy a dali si pozdní oběd. Dalším bodem dnešního dne byla kávová farma Bali Pulina. Zde je vstup zdarma, ihned se člověka u vchodu ujme zamestnankyně, ukáže cibetky, celý proces výroby kávy a také koření, které jim zde roste a s jehož pomocí ochucují kávu. Poté nás paní zavedla ke stolům, které jsou různě rozeseté z kopce v džungli a přinesla menu. Dali jsme si cibetkovou kávu a dvě zmrzliny ve skořápce z kokosového ořechu: vanilkovou a čokoládovou. Pecka!

Po občerstvení jsme se chtěli vrátit přes vesničky zpět nejkratší cestou na ubytování. Z ničeho nic jsme se objevili na okreskách, asfaltkách uprostřed lesů. Různě se stáčely ze svahů a do svahů, mezi stromy prosvítalo slunce. Míjeli jsme vesničky, mávaly nám děti a volali „Hello“. V jedné vesnici, podél které se po celé délce táhl chrámový komplex, parkovala paní s motorkou, na které měla připevněné várnice a stoleček a prodávala nějaké jídlo místním do pytlíčku za 10 000 IDR. Zařadili jsme se za nakupující vesničany a sledovali, co jim tam balí a kolik platí. Byla to polévka s nudlemi a knedlíčky. Neváhali jsme a nechali si také zabalit. Pytlíčky jsem zavěsila na háček na motorce, nasedli jsme a pokračovali balijským venkovem podle navigace dál. Na jedné křižovatce se silnice, po které jsme měli podle navigace jet, stáčela mimo asfaltovou cestu na štěrkovou cestu do lesa. Váhali jsme, jestli se tudy opravdu vydat, a v tu chvíli po této štěrkovce přijížděli místní a volali na nás, ať tudy určitě nejezdíme. Říkali, že je po deštích v minulých dnes cesta rozbitá a že se tudy nedá projet. Byli moc milí a ukazovali nám na naší navigaci, kudy to musíme objet. Začínala jsem být nervózní, protože slunce už zapadalo a objížďka nám cestu prodloužila o cca 10 km. Snažila jsem se jet rychle, nechtěla jsem řídit po vesničkách v lesích za tmy, to už jsme si tu užili. Některá stoupání do zatáček, pod kterými byl přímý sráz do džungle a ostrá klesání byly adrenalinové, ale nakonec jsme dorazili na hotel těsně před soumrakem.

náš oblíbený bankomat bez poplatků

Tegallang rice terraces

pauzička v Tegallang rice terraces

procházka v Tegallang rice terraces

Tegallang rice terraces z ptačí perspektivy

Den 7: Monkey forest

Tento den byl ve znamení stěhování o cca 20 km níže do Ubudu. Nejdříve jsme přemýšleli, že si zaplatíme řidiče, aby nám odvezl autem věci a my si odvezeme na nový hotel motorky, ale nakonec jsme se rozhodli po včerejší průzkumnické výpravě do Ubudu, že to zvládneme sami na motorkách. Nahodili jsme co nejvíc věcí do úložných prostorů pod sedadly, dvě krosny na záda, třetí dopředu na háček mezi nohy na vnitřní stranu řídítek a vyrazili jsme. Prakticky se totiž jelo pořád rovně mírně z kopce a našli jsme to dobře. Naše další ubytování se jmenovalo Devi´s Place a jednalo se o samostatné celé domy. Měli jsme zamluvený dům se dvěma ložnicemi a soukromým bazénem. Byl tam pod střechou i venkovní obývák, kuchyň, jídelna, dvě koupelny – opravdu krásné a luxusní. Snídani nám chodili vždy ráno udělat přímo k nám do kuchyně dle naší objednávky přes wassup, kterou jsme vždy poslali předchozí večer. Člověk si připadal jako král, zvykla bych si 😊. Prohlédli jsme si náš domeček, vybalili věci, a vyrazili k našemu dnešnímu cíli: Monkey forest. Jedná se o rozsáhlý park ve středu s chrámem, kde jsou vybudované různé chodníčky a kde bydlí velké množství makaků. Jsou zvyklí na lidi, takže skvěle pózují, a jsou i pěkně drzí, takže pozor na věci. Když je člověk nechá, vylezou mu doslova až na hlavu. Nejdříve jsem se bála, že by nás mohli nedejbože škrábnout, ale kluci si setkání s nimi užívali a nechali je, aby po nich doslova šplhali. Monkey forest je hodně turistické místo a příjezdová cesta je, řekněme, zajímavá (na některých místech dost úzké silnice, hustá doprava, chvílemi kolony), ale určitě nelituji, že jsme tam byli. Takhle blízko jsme se pak už k opičkám nepřiblížili. Náročný den jsme zakončili úžasnou masáží a dobrou večeří v centru Ubudu.

Devi´s Place Ubud

snídaně v Devi´s Place Ubud

Devi´s Place Ubud z ptačí perspektivy

Monkey Forest Ubud

Den 8: Tanah Lot

Po snídani, kterou nám přišli připravit k nám do domečku, a po kontrole meteoradaru, jsme zhodnotili, že počasí v Ubudu a okolí dnes nebude nic moc. Rozhodli jsme se zase „ujet dešti“ a vydali jsme se na třicetikilometrovou cestu přes balijské vesnice a vedlejší silnice k chrámu Tanah Lot – ikonickému chrámu na pobřeží, kam se dá dostat suchou nohou jen za odlivu. Po cestě jsme se zastavili na naší starou známou polévku s nudlemi a knedlíčky, opustili jsme zamračené počasí s drobným deštěm a vykouklo na nás zase sluníčko. U chrámu bylo až horko. V areálu jsme se podívali na nabídku suvenýrů a pak zpětně jsme zjistili, že je zde (v podstatě na všech turistických místech) mají mnohem levnější, než v přeceňovaném Ubudu. Měli jsme štěstí a zrovna byl odliv. Mohli jsme se tedy přiblížit až k chrámu na skále, nechali jsme si od mnichů požehnat a prošli si celý areál. Cesty vedou po chodníčkách nad útesy s nádherným výhledem na rozbouřený oceán. Nádherné a opravdu fotogenické místo. Po cestě zpět jsme se zastavili na pozdní oběd v nenápadném warungu u cesty a najedli se všichni tři včetně pití do 100 000 IDR.

balijská polévka

Tanah Lot

pozdní oběd

Den 9: vodopády v okolí Ubudu : Taman Sari, Tibumana, Goa Rang Reng, Kanto Lampo

Náš poslední den v Ubudu opět začal zamračeným nebem a slabými přeháňkami (období sucha, haha). Osedlali jsme naše motorky (byla jsem šťastná, že je večer vrátíme a zbytek dovolené se už budu jen vozit 😊) a vyrazili vstříc novým zážitkům. Občas spadlo pár kapek, ale protože bylo teplo, v podstatě to ani nevadilo. Stejně jsme měli v plánu se koupat ve vodopádech – člověk pak nemusí ani uschnout, když už má motorky mokré od deště. Na vodopádech Taman Sari bylo pár lidí: před námi jeden pár, který odešel a po nás dorazil další pár. Zaplatili jsme vstupné a šli se vykoupat do jezírka pod vodopádem. Najednou Tomík při výlezu z vody začal křičet a ukazovat do vody. Proud vody jeho směrem vyplavil klacek a když ho Tomík chtěl odstrčit, tak zjistil, že to není klacek, ale had! Naštěstí se Tomíka lekl stejně jako on jeho a rychle pádil pryč. Pak jsme si vylezli na kamennou platformu uprostřed vodopádu, že si uděláme pěkné fotky. V jeden moment jsem se otočila ke klukům zády s tím, že už se fotili vzájemně jen oni dva a najednou na mě volá Tomík: „Táta spadnul!“ Manžel ke mně přišel dolů celý otřesený a odřený, že na kluzkých kamenech ztratil rovnováhu a uklouzl, jen taktak nesjel polovinu výšky vodopádu dolů – nějakým zázrak se udržel, ale odřený byl pěkně. Nastal moment, kdy jsme ocenili dva guidy, kteří byli u všech dnes navštívených vodopádů. Na nic nečekali, okamžitě přiběhli a začali manžela ošetřovat. Dezinfikovali mu ruku i nohu, nejdříve jódovou dezinfekcí a potom nějakou vodičkou. Povídali si u toho balijsky a byl to docela vtipný pohled, protože byli oba tak polovičního vzrůstu než můj zraněný manžel 😊 když mu rány osušili, vyndala jsem z naší již legendární KPZ náplast a kapesníčky a taky jsem se přidala k ošetřujícímu personálu. Nakonec jsme ale odřeniny nechali odkryté, aby rychleji zaschly strupy. Když jsme se ze zážitků z tohoto vodopádu oklepali, pokračovali jsme k dalšímu – Tibumana. Tento už byl více turistický a moc se nám nelíbil – připadal nám takový moc vyumělkovaný a k tomu ještě přesně v momentě, kdy jsme došli dolů, začalo hustě pršet. Vodopád jsme si vyfotili a vydali se zpět nahoru. Cesta nahoru po schodech džunglí byla docela náročná, tak jsme se rozhodli, že se na chvilku stavíme v jednom warungu na ledovou kávu a Tomík si dal smažené nudle s kuřecím masem. Zastávka byla nakonec fajn, protože warung měl zezadu rýžová políčka, přestalo pršet a vypustili jsme drona. Moc hezký výhled na náš warung – chatičku uprostřed políček. Další zastávkou byly vodopády Goa Rang Reng. Počasí se zlepšilo, chvilkami dokonce svítilo sluníčko. Tyto vodopády ale nebyly moc koupací. Šlo se po laně nahoru, ale nám to po dnešní zkušenosti v tom proudu vody nepřipadalo zrovna moc bezpečné, tak jsme se jen vyfotili a radši zase slezli dolů. Naše poslední vodopády tohoto dne byly ty nejvíce turistické - Kanto Lampo. Už množství lidí na schodišti a po cestě dolů napovídalo, že zde to nebude jen voda, zvuky džungle a my. Ve vodě stály doslova fronty lidí, kteří čekali na nejhezčí záběr a místní guidi je za spropitné fotili a volali balijské pověstné „next pose“ 😊 nechali jsme se také zvěčnit, když už jsme tam byli, že ano a pak už šupajdili nazpět. Čekaly na nás zácpy před Ubudem, kterými jsme se museli promotat, abychom v centru Ubudu mohli vrátit motorky Denikovi. Jakmile jsme zastavili před jeho půjčovnou, začalo zase pršet. Měli jsme namířeno do restaurace na večeři, potom na místní tržiště, které nám přišlo dost předražené a zboží se pořád opakovalo. Na závěr dnešního dne jsme měli koupené lístky na představení Kecak Dance. Popravdě už bychom nešli znovu. Bylo tam přeplněno, seděli jsme stejně jako spousta dalších na zemi. Představení nás moc nenadchlo, představy jsme měli úplně jiné. Já se osobně spíš bála, že nás popálí nějaký uhlík (jednalo se o fire dance). Po představení jsme marně sháněli Grab, řidiči moc dobře věděli, že budou všichni turisté chtít po představení odvézt, tak pěkně zvedli ceny. Rozhodli jsme se, že cca 2 km k ubytování dojdeme pěšky, přeci se nenecháme okrádat – už z principu. Večer byl příjemný a už nepršelo.

Taman Sari

Tibumana

občerstvení u Tibumana waterfall

warung u Tibumana waterfall z výšky

Goa Rang Reng

večeře v Ubudu

Den 10: rýžové terasy Jatiluwih, Chrám Beratan, Twin Lake, Munduk

Ráno dne č. 10 jsme po snídani sbalili věci. Řidič nám nedočkavě psal, že je už na parkovišti a čeká na nás – ale to jsme ještě vůbec netušili… 😊Plán byl přemístit se z ubytování A do ubytování B a po cestě udělat dvě až tři zastávky na pamětihodnosti po cestě – ALE náš řidič to jaksi nedokázal pochopit. Prý mu jeho šéf řekl, že nás má jen přemístit z ubytování A do ubytování B. Jeli jsme asi 40 minut do bodu, kde jsme měli odbočovat z hlavní silnice k rýžovým terasám. Jelikož jsme na původní domluvě trvali, ale řidič nechtěl ustoupit, zastavili jsme a asi hodinu jsme čekali na druhého řidiče, který pro nás měl přijet z Munduku a tu naší „okružní jízdu“ si převzít. Celkově tu platí, že když mají balijci něco složitějšího vyřešit, hrozně to zkomplikují a čas běží a běží…nakonec jsme se ale náhradního řidiče přeci jen dočkali a vyrazili na rýžové terasy Jatiluwih. A byli jsme okouzleni! V podstatě nejde jen o několik teras, ale o celou oblast na svahu hory. Nahoře v kopcích se držely tmavé mraky, nad hlavami nám svítilo slunce a v kombinaci s těmi mraky vytvářelo kouzelný opar a dole v údolí bylo vidět až k moři. Všude kolem nás políčka, zemědělci, neuvěřitelné výhledy! Tisíckrát krásnější než terasy Tegallang u Ubudu, mnohem méně lidí, mnohem více prostoru. Jsou tu značené stezky podle toho, kolik máte času. Vybrali jsme si cca čtyřkilometrovou. Vypustili drona, za kterého si hned přiběhla paní vybrat poplatek a užívali jsme si tu nádheru. U výstupu zpět na parkoviště už nás vyhlížel náš nový řidič Putu a pokračovalo se přes Balijský venkov dál v cestě.

Další zastávkou byl chrám Beratan v horách u stejnojmenného jezera. Jakmile jsme opustili rýžové terasy, vjeli jsme do zlověstných mraků, které hrozily deštěm. Mile nás ale překvapilo, že jsme jen mraky projeli, a jakmile jsme se objevili ve vyšší nadmořské výšce, opět se změnilo klima. Najednou byl horský svěží vzduch a velmi ostré sluníčko. Tento chrámový komplex je místo plné kontrastů: na jedné straně nádherný chrám uprostřed jezera na ostrůvku a v pozadí vysoké hory a na druhé straně pokusy o popularizaci místa, upravené zahrady a takový menší cirkus - zábavní park. Kdyby balijci nechali chrám jen samotný, bez okolních pokusů o „zkulturnění“ okolí, udělali by lépe. Další cesta k našemu dnešnímu cíli, horskému městečku Munduk, vedla děravou asfaltkou okolo dalších dvou horských jezer (ledovcového původu). Zde jsme zastavili, abychom se pokochali vyhlídkou Twin Lake s oběma jezery pod sebou. Bylo vidět, že v této oblasti již ubývá turistů a přibývá kromě všudypřítomných budhistických chrámů i mešit. Na severozápadě je velmi rozšířený Islám (jako ve většině Indonésie). Bylo zajímavé (kromě přenádherné přírody) sledovat, jak se mění složení obyvatel, především jejich oblečení. Jak spolu v míru žijí spolu dvě odlišná náboženství, a přitom působí tak tolerantně. Také se měnily plodiny, které se zde pěstují. Z rýžových terásek se rázem staly záhony se zeleninou a květinami. Putu nám vysvětlil, že tyto květiny se používají při náboženských rituálech. Pak nás upozornil na to, že se tu ve velkém pěstuje koření, především hřebíček. Všude u cest ho místní sušili na plachtách natažených na slunci. Vzduch je tu na rozdíl od nížin suchý (poprvé za celou dovolenou nám tu na terase na hotelu uschly plavky a boty do vody).

Do nového ubytování jsme dorazili během pozdního odpoledne.Hotel Nadya Homestay byl umístěný terasovitě ze svahu, na nejnižší terase byl bazén. Na nejvyšším patře se podávají snídaně s nepopsatelným výhledem do údolí. Měli jsme zamluvené dva pokoje (protože přistýlka by byla dražší než celý pokoj) s požadavkem, aby nám dali pokoje vedle sebe. Na každém patře byly jen tři pokoje a my měli dva z nich. Musíme říct, že toto ubytování bylo velmi levné a měli jsme od něj nejmenší očekávání, ale to byla chyba. Od snídaní (domácí palačinky plněné kokosovou náplní), přes dechberoucí výhled přímo z postele, nádherný bazén, který jsme opět měli téměř vždy k dispozici sami a hlavně skvělá lokalita. Přímo před hotýlkem byly hned dva obchody s potravinami, po padesáti metrech naprosto geniální restaurace a hlavně vstup na treky v okolí přímo v docházkové vzdálenosti. Nebylo potřeba se nikam nechat odvézt ani si půjčovat motorky. Zpětně si říkáme, že jsme tu možná měli být déle, alespoň o jednu noc. Munduk je prostě TO místo, které si z celé dovolené uložíte v srdci a vždy si na něj vzpomenete. A hlavně, je tu pár hotýlků, takže málo turistů. Vybalili jsme si věci a šli se svlažit do bazénu. Pod bazénem na další nižší terase se na plachtě sušil hřebíček a nádherně voněl. Pak jsme se přioblékli (k večeru byl svěží horský vzduch znát) a vyrazili do restaurace, do které jsme se pak ještě vrátili i další večer. Nešlo odolat 😊 Člověk vyjde po schodech do otevřeného patra, usadí se přímo k zábradlí s neuvěřitelným výhledem do údolí a dechberoucí západ slunce, objedná si drink, freš a úplně vymazlené kuřecí kari a prostě jen vstřebává tu nádheru, poslouchá zvuky přírody, kohouty, ptáky.

po cestě balijským venkovem

terasy Jatiluwih

Den 11: vodopády v okolí Munduku: Melanting, Labuan Kebo, Red Coral, Golden Valley

Po probuzení s neuvěřitelným výhledem přímo z postele, báječné snídani a dopoledním relaxu v prázdném bazénu (kde všichni jsou?) jsme si sbalili batohy, koupili v obchůdku dostatek pití a nějaké brambůrky a sušenky a vyrazili na trek. Tento den byl ve znamení courání se místními lesy. Měli jsme naplánovanou trasu dlouhou cca 4,5 km, podél níž jsme měli narazit na čtyři vodopády. Lesy tu jsou dost podobné lesům mírného pásu. Bylo sucho a slunce mělo opravdu sílu. Člověk byl rád za stín stromů. Lidí po cestě jsme potkávali pomálu, spíše individuální turisty. Toto není oblast, kam by se sváželi turisti autobusy – místní infrastruktura by to ani nedovolila. Po necelých dvou kilometrech z kopce jsme dorazili k prvnímu vodopádu Melanting. Vysoký silný proud vody v sedle mezi dvěma kopci ve stínu. Od vodopádu foukal silný vlhký vítr, takže když si člověk k němu stoupl, krásně se ochladil jen tím větrem. Koupat se zde bohužel nedalo, ale i tak to byl super zážitek: uprostřed balijských lesů – jen vy, hukot vodopádu a zvuky lesa. Celé to působilo monstrózně a člověk si připadal úplně malinký. Dále cesta pokračovala po schodech do prudkého kopce, nad nimiž se platil vstup k tomuto vodopádu, většina lidí jsem totiž chodí z druhé strany. Nahoře nad schody byla také taková starší paní, která prodávala u stolečku vodu a banány za dobrý peníz, my samozřejmě nepohrdli. Dalším vodopádem byl Labuan Kebo. Opět jsme zaplatili vstup, a pak šli po schůdkách, ale tentokrát dolů. Tento vodopád vytváří takové jezírko, kde se dá vykoupat. Neváhali jsme, převlékli se do plavek a bot do vody a svlažili se. Byli jsme tam úplně sami. Voda byla ledová a průzračná, zážitek neuvěřitelný. Pak jsme se po schodech vyškrábali zpět nahoru a dali si závitky a polévku a nějaký freš v jednom warungu u cesty. Obsluha byla moc milá, ale kvalita jídla žádný zázrak. Čerstvé bylo vše, ale k závitku dostat kečup a majonézu místo nějaké omáčky nás trochu zarazilo. Pokračovali jsme k vodopádu Red Coral, tady se také koupat nedalo, ale ten proud vody a větru byl také monstrózní. Posledním vodopádem byl Golden Valley – ten nebyl tak jednoduše k nalezení, ale také pěkný a téměř bez lidí. Krajina je tu zvlněná a vodopády jsou tu téměř všude. Vrátili jsme se nazpět stejnou cestou a trochu jsme spěchali, abychom se ještě stihli vykoupat v bazénu a pak mohli sledovat opět západ slunce v naší oblíbené restauci.

snídaně v Nadya Homestay

Nadya Homestay

bazén v Nadya Homestay

rozcestník

vodopád Melanting

Den 12: Stěhování na Jelení (polo)ostrov

Po snídani a svlažení v bazénu jsme sbalili věci a s naším řidičem Putu putovali přes další části Bali až do nejzápadnější oblasti ostrova. Čekala nás tentokrát bez zastávek, dvou a půl hodinová cesta do přístavu, kde jsme měli domluvený hotelový transfer lodí do našeho posledního hotelu. Čím víc jsme směřovali k západu, tím víc stoupala teplota a bylo víc a víc sucho. Viděli jsme vyschlá koryta řek, zelené hory vystřídaly holé rozpálené skály. Zelené lesy ustoupily suchým keřům. Jako by člověk za ty dvě hodiny odjel do úplně jiné země. Místo budhistických chrámů se všude objevovaly mešity. Když jsme se přiblížili k přístavu, měli jsme ještě půlhodinky čas. Poprosili jsme Putua, jestli by nám nezastavil na rychlý oběd. Tato restaurace uprostřed rozpálených liduprázdných ulic byla naprosto skvělá. Byli jsme jediní hosté a jídlo měli hotové za 10 minut. Bylo ho spousta, bylo skvěle ochucené. Jediné mínus byly nápoje. Zde jsme se poprvé setkali s tím, že ovocné džusy byly z koncentrátu – vysvětlovali jsme si to tím, jak je tu sucho. Ovoce by si sem museli nechat dovážet z hor – neroste tu tak, jak je to v jiných oblastech Bali.

Jakmile jsme dorazili do přístavu (no přesněji k jednomu molu, kde byly zakotvené lodě), nahlásili jsme se zaměstnanci hotelu a nalodili se. Hotel Menjangan je umístěný v národní rezervaci na poloostrově, kam se nedá dostat suchou nohou. Jedná se o bungalovy mezi stromy na nádherné pláži, celkem 12 pokojů. Přímo naproti hotelu je Jelení ostrov, který je součástí této rezervace. Pro vstup na toto území se platí jednorázový poplatek 200 000 IDR na osobu a kdyby chtěl člověk během pobytu v hotelu jet na souš například pro zásoby a pak se vrátit, musel by tento poplatek platit znovu. Tento hotel byl nejdražší, který jsme během naší dovolené měli zarezervovaný, ale nelitujeme ani koruny utracené za toto místo. Počítali jsme předem s tím, že tam budeme odříznutí a že tam není obchod, bankomat, prostě nic – jen příroda. Nakoupili jsme si dopředu nějaké zásoby. V ceně jsme měli snídaně a dostatek pitné vody. Milé překvapení po příjezdu bylo, když nám paní recepční řekla, že máme v ceně také odpolední kávu/čaj, ke které se podávalo menší občerstvení: sladká rýže nebo banánová palačinka. Večeře jsme si plánovali platit, jídelní lístek a ceny jsme měli nastudované z recenzí. Počítali jsme i s tím, že si zaplatíme šnorchlovací výlet na jelení ostrov. Je tedy potřeba s sebou přivézt cca 3 miliony na 3 dny/ 3 osoby, aby člověk nemusel doplácet kartou (k čemuž si přidávají poplatek). Toto ubytování jsme brali jako 2 v jednom: ubytování a výlet dohromady. Zážitků jsme zde opravdu měli spoustu.

Na lodi s námi jeli ještě jedni hosté a pak zaměstnanci se zásobami. Cesta trvala asi 20 minut. Vystoupili jsme na molu, zaměstnanci se okamžitě chopili zavazadel a na recepci si naše dvě skupiny rozebrali recepční, takže vše běželo jako po drátkách. Slečna nás odvedla do našeho apartmánu a opět nám spadla brada. Tohle jsme ani podle fotek na Agodě nečekali. Opět jsme měli nejdražší typ pokoje – měl to být bungalow se dvěma ložnicemi – ale ve skutečnosti jsme pro sebe měli celou zadní část pláže oddělenou zdí, takže vlastní prostornou soukromou zahradu s vlastními lehátky a slunečníky (celkem jich tam bylo 6 a všechna byla naše), venkovní posezení v altánu se stolem a židlemi a dva bungalowy: v každém jedna ložnice a jedna koupelna. Vše přenádherné mezi vzrostlými stromy, za námi a vedle nás všude pak už jen les. Měli jsme na zahradě také ovocný strom a pítko pro zvěř. Slečna nám vysvětlovala, že jsme uprostřed přírody a že bysme se zde měli chovat podle toho. Všechny cennosti dávat do trezoru, krosny do truhly a zavírat víko. Kdyby se dostaly opice (prý tu mají dva druhy) do bungalowu, můžou nám něco odnést. Kladla nám také na srdce, abychom VŽDY zamykali bungalowy, že si umějí otevřít dveře. Úklid probíhá dvakrát denně a s ním i doplňování pitné vody. Donáška jídla na pokoje není kvůli zvěři možná a jestli s sebou máme nějaké jídlo nebo pití, ať si okamžitě schováme do truhly, že ho cítí. Koukali jsme se na sebe vyjukaně, je to tu jako nocovat někde v Africe na safari! Také nám slečna říkala, ať si na noc zatáhneme moskytiéry a spodní část zastrkáme pod matraci, že nám něco může v noci po moskytiéře vylézt do postele, ufff, nechtěla jsem ani domýšlet (pavouk? myš?) Když nás nechala slečna o samotě, vybalili jsme (nebo spíš schovali do truhel) věci, převlékli se do plavek a šli prozkoumat okolí hotelu. Chtěli jsme si zašnorchlovat a ponořit se do té nádherné tyrkysové vody, ale brzy jsme zjistili, že odpoledne bývá odliv a voda se zakalí. Po jednom pokusu z mola a téměř nulové viditelnosti jsme se vydali na odpolední občerstvení. Dostali jsme kávu, čaj a sladkou rýži. Číšníci při této příležitosti rovnou dělají tzv. předobjednávku na večeři – předpokládáme, aby měli dost času si případně ještě z pevniny přivézt chybějící zásoby večerní pravidelnou lodí. Dnes jsme se rozhodli, že si večeři nedáme, měli jsme již zmíněné zásoby a byli jsme ještě najedení z restaurace po cestě sem. Přivezli jsme si i pivo a limonády. Při cestě zpět k našemu bungalowu (nebo spíš soukromému sídlu) jsme se zastavili ještě u okénka potápěčů, kteří organizují veškeré výlety a domluvili jsme si na zítřejší den výlet na jelení ostrov. Říkali nám, že na lodi bude maximálně deset osob, že se bude dvakrát šnorchlovat a bude i zastávka přímo na ostrově. Přemýšleli jsme nad zítřkem a živě o něm diskutovali a po cestě jsme mále vrazili do laně. „byli tam ONI, jeleni“ – díky Katko (cestujzakačku) 😊tvoje hláška u nás zdomácněla 😊 stála tam uprostřed hotelové zahrady (nevím, jak přesněji nazvat, hotel není oplocený) v prostoru mezi dalšími bungalowy a pláží. Vůbec se nebála, pásla se a nechala nás přiblížit se skoro na dotyk. Pózovala na fotky, občas se na nás podívala a pak se zase pásla. Všimli jsme si, že po celém areálu jsou umístěna pítka pro zvěř, a proto se tady zdržují. Celá oblast je jinak dost suchá. Když jsme se vrátili k nám a zavřeli branku (ano, měli jsme i svojí branku oddělující naší zahrádku od zbytku areálu), zjistili jsme, že se nám po zahradě prohánějí makakové. Že chodí na svačinku na ovocný strom, který tam roste a že se chodí napít k pítku. Zrovna byl odliv a slunce se chýlilo k západu. Makakové jsou podle informací od paní recepční všežravci – a hned to bylo vidět. Několik jich šlo podél pobřeží po kamenech, které se odkryly v moři při odlivu a vybírali zpod kamenů šneky, rozlouskávali je a dávali si je do pusy. Když jsme se chtěli přiblížit, tak na nás cenili zuby a vrčeli, asi se báli, že jim ty šneky sníme. Celá skupinka makaků (slečna recepční říkala „Grey monkeys“ a říkala o nich také, že jsou drzí) se postupně přemíšťovala do svého nocoviště. Všimli jsme si už během předchozích setkání s nimi, že mají jeden konkrétní strom, kam chodí vždy celá skupina přenocovat. Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít podél pobřeží směrem od hotelu, než slunce zapadne a prohlédneme si to tu, třeba potkáme ještě nějaké zajímavé obyvatele. Po západu slunce ale začaly kousat písečné blešky a zahnaly nás do bungalowu.

warung PakPoi

přístav Labuan

cesta na hotel

Nusa Bay Menjangan

Den 13: výlet na Jelení ostrov

Předchozí večer jsme šli spát brzy. V noci jsem nemohla spát moc tvrdě, příboj byl opravdu hodně hlasitý a občas byly slyšet nožičky pod podlahou a na střeše. Nemůžu říct, že bych se bála, ale nezvyklé zvuky mi nedovolovaly úplně zabrat. Ráno nás probudil východ slunce, který byl vidět přímo z postele. Šla jsem do druhého bungalowu vzbudit Tomíka a pozorovali jsme tu krásu spolu z naší soukromé části pláže. Nikde zase žádní další hosté (stejně jako téměř včera celé odpoledne). Snídaně byla velkolepá a nedalo se to vše sníst. Přišlo nám líto vracet/vyhazovat jídlo, když to stojí tolik energie sem ty zásoby dovézt. Zbytek snídaně jsme si vzali na pokoj a schovali do lednice. Sbalili jsme si věci na šnorchlování, namazali se UV 50, oblékli trika do vody (při šnorchlování se člověk spálí velmi rychle) a vyrazili plní očekávání k okénku potápěčů. Na loď s námi šla už jen jedna rodinka (máma, táta a tři holčičky) a instruktoři. Rozdělili si nás – jeden si vzal na starost nás a druhý tu rodinku. Když jsme zakotvili u mola u jeleního ostrova, šlo se šnorchlovat na hranu útesu podél něj. Byly tu krásné barevné korály, rybičky Nemo v sasance, viděli jsme i chobotnici, velkou krevetu a spoustu barevných ryb včetně box fish – opravdu veliké a puffer fish, kterou dal průvodce Tomíkovi přímo do ruky s tím, že jí nesmí dát prsty do pusy, protože má zuby jako piraňa. Také jsme viděli hodně modrých hvězdic, jednu z nich, a pak také mořskou okurku, nám dal průvodce taky do ruky. Nás by nikdy nenapadlo na živočichy sahat, jednak z přirozeného respektu, abychom jim neublížili a jednak ze strachu, abychom neublížili sobě. On byl ale místní a šnorchluje tu každý den, tak musí vědět, co je a co není bezpečné. Vtipné bylo, že oba průvodci se jmenovali stejně: Gede.

Po šnorchlování jsme se přes loď dostali na ostrov, kde nám průvodci udělali kafe/čaj a každému dali krabičku s ovocem na doplnění cukrů. My tři jsme se po návštěvě WC vydali na písečný výběžek (na Maledivách se jim říkalo „sandbank“ a u nás doma to zdomácnělo) a vypustili drona. Z ostrova bylo krásně vidět až na Jávu a na její nejbližší sopku Ijen. Při návratu na loď jsme potkali zdejší obyvatele – jelena a laň, jak se pasou v blízkém porostu. Ani tito se lidí nebáli, jen si drželi asi dvoumetrový odstup. Po nalodění jsme kousek popojeli a opět zakotvili u hrany útesu. Sledovali jsme podmořský rej, kluci se zkoušeli potápět se šnorchlem a já bojovala se stávkujícím Go-pro. Při cestě zpět na „náš“ poloostrov se k naší lodi přidalo pár delfínů, ale než jsme jejich radostné výskoky stihli vyfotit, byli pryč.

Po návratu do bungalowu jsme si chtěli chvilku odpočinout ve stínu, protože manžel měl z houpání na vodě slabší mořskou nemoc a bylo kolem poledního, opravdu vedro k zalknutí. Na nebi ani jeden mráček. Když je příliv, je tady moře neuvěřitelné, úplně jako z katalogu. Bílý písek, blankytná voda, v dálce balijské kopce. Když jsme si šli zaplavat, byli jsme na celé pláži zase úplně sami, jen my, opice a určitě někde schovaní jeleni. Viděli jsme totiž u pítka na naší zahradě stopy kopýtek. Když jsme si šli dát „afternoon cofee/tea“, předobjednali jsme si rovnou pizzu a nasi goreng na večeři. Říkali jsme si, kde je ten druhý druh opic, o kterém mluvila paní recepční včera: „black monkeys“ mají prý být vegetariáni a velice roztomilí (jedná se o hulmana jávského). A hle, zrovna si před námi na stromě vegetí celá skupinka! Jak jsou černí, jsou špatně viditelní. Nejhezčí z nich jsou bez pochyby mláďátka – jsou totiž zrzavá. Zrovna si to šinuli na naší zahradu k ovocnému stromu. Vyhnali makaky a začali si pochutnávat. Přiblížit se k nim člověk úplně nemůže, pořád jsou to divoká zvířata, ale jsou opravdu velmi roztomilá. Stejně jako makakové se pak na noc vydali do lesíka hned vedle našeho bungalowu a všechny postupně po jedné vyšplhali na strom hned u okna z naší koupelny a přes naší střechu si to pelášili do lesa.

snídaně v ráji

výlet na Jelení ostrov

výlet na Jelení ostrov-chobotnice

výlet na Jelení ostrov-puffer fish

výlet na Jelení ostrov-hvězdice

Den 14: odpočinek a safari na Bali

Ráno jsme si přivstali s tím, že půjdeme pozorovat východ slunce na molo a pak vypustíme na chvilku drona. Jak se brzy stmívá, zdá se noc nekonečná. I když už jsem si pomalu zvykala na zvuky příboje, pořád jsem nespala úplně tvrdě a když začalo svítat, už jsem tahala kluky z postele. Na pláži i na molu jsme byli zase úplně sami, celkově jsme si připadali, jako milionáři, kteří mají svůj soukromý ostrov. Z mola jsme pozorovali a fotili pomalu se vynořující slunce, ty obzory byly zase až kýčovité. Jakmile manžel vzlétl s dronem, všimla jsem si něčeho ve vodě. OPICE! Normálně si šla ráno zaplavat při východu slunce do moře. Četla jsem, že zde se makakové chovají dost neobvykle, že se prý koupou v moři, ale nevěřila jsem, dokud jsem na vlastní oči neviděla. Prostě si jen tak plavala podél pobřeží, pak vylezla a zmizela v lesíku. Další zážitek, který člověk jen tak nezapomene. Kolikátý už? 😊

Nasnídali jsme se, když slunce tvořilo neuvěřitelná panoramata u mola, říkali jsme toma Rosamunda Pilcherová – taková romantika, až se člověk musel smát, že to není skutečné. Když jsme si nesli nedojedené koláčky zpět do bungalowu, zastoupil nám cestu jeden docela veliký a hrozivě koukající makak, že je chce a nechtěl nás nechat projít. Situace si všiml zahradník a začal ho odhánět prakem. Opravdu jsou drzé – ale jak moc zjistíme až odpoledne. Po snídani jsme se nakrémovali, oblékli si šnorchlovací výstroj a vydali se na molo, že půjdeme šnorchlovat, dokud je příliv a dobrá viditelnost. Sledovali jsme podmořský cvrkot, ryby, korály a v dálce jsem zahlédla i perutýna. Máme z něj trochu strach, protože na Maledivách nás místní upozorňovali, že je jedovatý, tak když ho zahlédneme, raději bereme do zaječích. Kluci zjistili, že se hodně ryb drží u mola, tak mě volali, ať se jdu také podívat. Plavu si k molu a co nevidím, v hejnu ryb pod molem obrovský perutýn s roztaženými ploutvemi na mě hrozivě kouká. Vypadal jako děsivý páv, jako by říkal: už ani krok. Zpanikařila jsem, rychle jsem ukázal Tomíkovi, ať plave pryč a k molu už jsme se nevrátili. Doplavali jsme na břeh na našem soukromém kousku pláže a odpočívali, pozorovali makaky, kteří svačili na ovocném stromě (nebo na tom, co něm zbylo po nájezdu skupinky hulmanů).

Manžel ještě jednou vzlétl s dronem, aby udělal záběry za denního světla. Vždy kolem poledne mělo moře nejlepší barvu. Moc jsem si ho nevšímala a něco jsem šla dělat do bungalowu. V tom přiběhl Tomík a říká: „táta má problémy s dronem, potřebuje tě“. Přišla jsem za ním ven a dívám se, co se děje. Vítr, který se zatím během dopoledne zvedl, se rozhodl, že nám ukradne drona! Manžel chtěl drona z výšky stáhnout k nám dolů, ale vítr ho pořád vláčel výš a výš. Místo dopředu letěl dozadu. Nakonec se manželovi podařilo začít znižovat výšku, ale šlo to pomalu, protože byl v nějakých 250 metrech a vítr se pořád nevzdával. A najednou začala houkat baterka. Sakra! On spadne do moře! Vždyť není ani nad pevninou! Beželi jsme jeho směrem, manžel se snažil nasměrovat ho nad pevninu, abychom zachránili alespoň paměťovou kartu. Utíkala jsem směrem, kterým jsem ho viděla naposledy, přes kořeny stromů, v žabkách. Baterka řvala na celou pláž. Pak přestala. Z potápěčského okénka vykukovali, co se to děje a volali na mě: “dron felt down!“ Ležel tam, chudáček, mezi dvěma stromy na písku. Měl zlomenou nožičku. Ale byl zachráněn! 😊manžel říkal, že ještě notnou chvíli letěl doslova na nula procentech baterky a že se mu podařilo stáhnout ho nad pevninu na výšku cca 4 metry. Pak obrazovka, která ukazuje záběr z kamery, zhasla a spadl. Při té smůle veliké štěstí. Doma mu vyměníme nožičku (AliExpress vyřeší každý problém) a budeme si příště na silný vítr dávat mnohem větší pozor.

Po této adrenalinovce jsme si chtěli dát v altánu brambůrky a pivo, ale to jsme netušili, že se na nás okamžitě vrhnou makakové, jakmile uslyší šustění pytlíku! Je vidět, že neukáznění turisté, kteří v minulosti nerespektovali poučku od personálu, že opice nesmějí krmit, je naučili reagovat na šustění pytlíku. Než se bát, která opice po nás vystartuje, jsme radši vyklidili pole a schovali se do bungalowu – alespoň než se nasvačíme. Opice se ale nevzdávaly. Okamžitě, jakmile jsme se v bungalowu zavřeli (a zamkli), přiběhli dvě nejdrzejší (působili jako drzí puberťáci) a zkoušeli otevřít dveře, prostrčit pod nimi ruce a pořád na nás přes sklo nakukovali a chvilkama i cenili zuby. To byl zase zážitek: smáli jsme se, že to je jako ZOO naopak: že v ZOO jsou zvířata v kleci a lidi na ně koukají, tady se lidi zavírají do bungalowu a koukají na ně opice 😊. Když jsme přestali šustit a dojedli, opice ztratily zájem a odešli. Užívali jsme si krásné odpoledne na naší soukromé pláži, koupali se a pomalu plánovali zítřejší náročný přesun na letiště. Když jsme šli na „afternoon cofee“ tak nám číšnice řekla, že večer konají barbeque. Že bude slavnostní večeře, bude se grilovat maso, mořské plody a v bufetu budou k dispozici přílohy. Na večeři jsme se těšili, protože z minulé večeře jsme moc nadšení nebyli. Ale člověk si musí říct: nebylo mi špatně, a to je na dovolené to hlavní. Vyváží to tu všechny ty ostatní zážitky. Během večeře jsme si prohlíželi ostatní turisty, kteří sem zavítali, a zjistili jsme, že tu hosté moc dlouho nezůstávají, maximálně dvě noci a že určitě ani nemají plno. Pravda je, že jet až sem je docela dálka a není tu blízko žádné vyhlášené turistické letovisko. Přesně takové místo ale člověk chce 😊 Zpět k té grilovačce – platilo se za každé maso (nebo špíž), tak jsme trochu vychytrale objednali jen tři masa: oliheň, steak z tuňáka a špíz z plodů moře, a dojedli se doplna z bufetu. Moc nám chutnala nakládaná cibule v limetce s čili – připomínalo nám to mexickou kuchyni. Také měli dobrý bramborový salát. Když nám přinesli ta slavná masa, člověk se trochu pousmál – připomínalo to spíš suši. Bylo to bez chuti a částečně syrové. Jídlo bylo ale čerstvé a my rádi suši. I tak jsme všechno snědli a doteď s úsměvem na rtech vzpomínáme na syrovou oliheň a krevetu. Při odchodu z večeře se nás ptali, jak nám chutnalo a zde se dostáváme k tématu, které se opakuje v hodně cestopisech – byli tak hodní a milí, že jsme jsme jim řekli jednoduše :FANTASTIC - kachnička Jaryn bude vědět 😊

nový den v ráji

opičí plavec

snídaně aneb Rosamunda Pilcher hadr

drzí jako opice

Den 15: Dlouhá cesta na letiště

Poslední den na Bali se nesl v duchu dlouhého úmorného putování a rekapitulování výpravy. Ráno po snídani jsme museli všechny věci zase nacpat zpět do tří krosen, abychom nemuseli nic odbavovat (pro cesty po Bali jsme nepotřebovali věci rovnat zpět do krosen a používali jsme ještě navíc tašku pro šnorchlovací vybavení, které nyní už muselo zpět do krosen s milimetrovou přesností). Nechtěli jsme už namáčet šnorchly, brýle, tak jsme si jen zaplavali a pak se vrhli na tu nepříjemnou činnost. Když jsme byli zavření v bungalowu, přišli jsme na nás podívat oba druhy opiček, střídali se u pítka a pokukovali po nás. Check-out tady byl stejně jako všude jinde na Bali ve dvanáct. V tu dobu jsme opustili bungalow a počkali na recepci na loď kolem jedné. Po příjezdu do přístavu na nás čekal Putu dle domluvy s tím, že na letiště pojedeme cca čtyři a půl hodiny. Odlet jsme měli ve 20:00. Pěkné bylo, že cesta zpět zase vedla retrospektivně přes Munduk. Přes úplně vyschlé západní oblasti zalité sluncem, přes vnitrozemí plné vodopádů okolo Munduku, kolem vyhlídky Twin Lake a chrámu Beratan, kolem místa, kde jsme hodinu čekali na Putua, když nám původní řidič z Ubudu řekl, že s námi na rýžové terasy nepojede. Pak přes okolí Ubudu a nakonec skrz zácpy, kterými jsme se proboxovávali úplně první den při výjezdu z letiště.

poslední ráno na Bali

Závěr

Co říci závěrem? Byla to fantastická jízda, koncentrace zážitků jako za deset životů. Neuvěřitelná země, která má tolik co nabídnout. Věděli jsme, že Bali nebude zdaleka jen o moři, že bude především o jiných věcech a zkušení cestovatelé mi možná dají za pravdu, že pěkné moře bývá často jen třešnička na dortu. Pokud chce člověk opravdu VIDĚT, musí si s místními povídat, musí se DÍVAT a POSLOUCHAT. Pořádně spát může doma. Jestli bych něco změnila? Asi bych ubrala jeden den v Ubudu a přidala v Munduku. Ale v komplexu byl itinerář sestavený dobře – poznali jsme prakticky všechny oblasti, viděli Bali zalité sluncem i tropickými lijáky; hory vyšší něž Sněžka i různé tipy pobřeží. Mnoho nádherných panoramat i hodně druhů zvířat. Viděli jsme chudobu i lidi, kteří si žijou dobře, protože nečekají na peníze s rukama v klíně. Mluvím třeba o řidičích, o průvodcích, kteří dávají své práci hodně, aktivně hledají příležitosti a díky tomu si žijí slušně. Bydlí tu lidé jako všude na světě, ale balijci jsou prostě sví. Dobrosrdeční, šťastní ve své zemi a hrdí na svou vlast. I když se s Vámi budou chtít dohadovat o penězích, nakonec Vás nenechají odejít s tím, že jste nespokojení. Nakonec, i po několika hodinách dohadů, si budou chtít podat ruku a ujistit se, že se na ně nezlobíte a že je vše v pořádku.

Kolik to vše stálo? Nerozepisovala jsem se u jednotlivých bodů detailněji o cenách, protože už si je úplně všechny nepamatuji. Ale celková částka za komplet dovolenou pro tři osoby (2 dospělí a dítě 11 let) včetně letenek, ubytování, transferů, motorek, suvenýrů - prostě komplet za 17 dní (1 den cesta+15 dní pobyt+1 den cesta) je 117 000 Kč. Na osobu a den tedy krásných cca 2 300 Kč.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 2 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 1 x To chci taky zažít!

❤️ 5 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsala ChocolateLady

Cestopis byl naposledy aktualizován 2023-09-10T19:25:33+02:00

ChocolateLady procestovala 20 zemí světa světa, nejvíce Asii a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 1 rokem a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Tomj

před rokem

Parádní cestopis z našeho oblíbeného Bali... Měl bych ten svůj z května už taky sepsat, tak aspoň mám inspiraci :)

Jinak naprosto souhlasím, že i pro nás byl Munduk nezapomenutelný - s těmi horami kolem, políčky, vodopády a občas mraky a mlhou má prostě atmosféru. Naproti tomu Ubud hrozně zkomerčněl a pokud se na Bali vydáme někdy příště, tak ho už stopro vynecháme.

PS: Menjangan jsem měl také vyhlédnutý, ale nestihl, takže díky za tip na příště!

ChocolateLady

před rokem

Ahoj Tome, jsem ráda, že se Ti můj cestopis líbil. Já se taky dlouho odhodlávala. Cítila jsem vůči zdejší komunitě morální dluh, protože pro naše cesty čerpáme spoustu informací právě z této stránky. Určitě proto budu moc ráda a myslím, že nebudu sama, když si budu moct přečíst i tvůj cestopis. Pokud se na Bali opět vydáš, tak ten Menjangan nemužeš vynechat, je to skutečně takový skrytý ráj Bali :)