Balkánská pětka

Roadtrip plánovaný přes pět balkánských států se nakonec maličko rozšířil, ale název výletu jsem kvůli tomu neměnil. Jedeme vlastním autem a v plánu bylo objet Bosnu a Hercegovinu, Černou horu, Kosovo, Severní Makedonii a Albánii. V každé zemi navštívit jedno až dvě zajímavá místa a trochu se vykoupat. Na celý počin máme necelé dva týdny. Ty jsme protáhli o den dopředu s netradičním severním Chorvatskem a další dva dny nakonec s doplněním o Srbsko na zpáteční cestě.

Začínáme v chorvatském národním parku v dunajských mokřadech kousek za hranicemi s Maďarskem. Jmenuje se to tu Kopačovo Rit. Raději si googlíme, co že to Rit vlastně znamená. Vypadá to tu všelijak a máme neblahé tušení. To se naštěstí nepotvrzuje, protože překladač jednoznačně píše „Oslík“, ale jinak to je pěkná díra. V ubytování si půjčujeme kola a jedeme na průzkum. Je 42stupňů a průzkum začínáme pivem a limonádou v první občerstvovně. Všude leze různá havěť.  Hlavně žáby v neskutečném množství a samozřejmě ptactvo a taky hadi (za odpoledne potkáváme čtyři). Nejsem fanda do ptačích rezervací, ale je to docela působivé. Překvapivě netrpíme na komáry. Večer marně sháníme jídlo, všechny restaurace i obchody jsou po setmění zavřené. Alespoň se budeme těšit na snídani. Ta byla parádní a ubytování si zaslouží plný počet bodů. Plni očekávání vyrážíme směr Sarajevo.

velká zelená žaba

Kopačovo Rit

plavby na lodičkách

toho nepočítám, ale pózuje

Dálnice pozvolna končí a zvykáme si na pomalejší cestu. Na hranici s Bosnou čekáme cca půlhodiny, dostáváme razítko do pasu a jedeme ven z EU. Všude visí vlajky a každá je jiná. Každou chvíli projíždíme takzvanou Srbskou autonomní oblastí, která je vždy důsledně označená nápisy a vlajkami. Vnitřní spory tu někde bublají pod povrchem a hned tak nevyprchají.

Příjezd do Sarajeva je bez problémů. Na začátku města chytáme zelenou vlnu, na kterou přijíždíme až prakticky před hotel do centra. Parkování jsem si předem nerezervoval, a musím do placených garáží. Ale to nevadí, protože jsou sotva 200m daleko. Staré město je maličké plné krásných uliček s bazary, spousta mešit a kaváren s výbornou bosenskou kávou a silným tureckým čajem. Samozřejmě ochutnáváme čevapi a dost se přejídáme. Nechávám se strhnout nákupní horečkou a kupuji první dýmku a spoustu turistických cetek. Sarajevo mě příjemně překvapilo.

Sarajevo fontána na náměstí Baščarija

bosenská káva

točené pivo a steak pod mešitou

kovotepecká ulička

latinský most

ranní krmení holubů

Ráno je město klidné a dělám pár fotek bez lidí. Po snídani a další kávě pokračujeme na jih. Mostar míjíme, protože jsme v něm byli nedávno (jinak za návštěvu  určitě stojí) a stavíme na oběd u bývalého derviš kláštera Blagaj, u kterého vyvěrá malá říčka ze skály. Je to top turistická lokace typu přijedu vyfotím se a zase odjedu. Je opět děsné horko a restaurace u vody hodně pomáhá. Asi není nejlevnější, ale výhled je fajn. Odpoledne se ubytujeme u místní paní poblíž vodopádů Kravica a jdeme se koupat. Vodopády jsou zpoplatněné, hodně turistické, ale krásné. Lidí s pozdním odpolednem ubývá a v podvečer se již koupeme prakticky sami. Je to paráda. Ráno zkoušíme jiné menší vodopády o pár kilometrů dál (nebo blíž), kde jsme úplně sami a bez omezení. Můžeme plavat až do vodopádu nebo si užívat soutok s druhou menší říčkou, která vyvěrá nedaleko a je výrazně studenější.

Dál pokračujeme směrem Černá hora a stavujeme se na výborném obědě v restauraci v bývalém mlýně ve městě Stolac. Příjemné prostředí, v bazénkách plavou ryby a taky hadi. Opět si dáváme výborné Čevapi (ovšem s následky).

koupací vodopády Kravica

Kravica

a nedaleké menší koupání

Cestou k hranicím nejdříve projíždíme zakouřené údolí s rozsáhlým požárem, abychom vzápětí vjeli do ukrutné bouřky, kdy se cesta mění v řeku a musíme čekat až to přejde. Na hranici čekáme asi hodinu na razítko do pasu, ale vlastně si nemůžeme stěžovat, protože v obráceném směru to vypadá alespoň na dva dny. Ale myslím, že jim jenom nefungoval systém a pár hodin to spraví.

Ubytování máme tentokrát luxusní přímo ve městě Perast i s parkováním a krásným výhledem na zátoku a ostrůvky. Bohužel pár metrů před cílem je nehoda a nejde objet a musíme čekat další hodinu v autě než ji odklidí. Městečko je krásné, ale přeplněné turisty. Ještě že máme vše jako na dlani z našeho ubytka.

Perast a výhled na Bocu Kotorskou

Perast

Gospa od Škrpjela

V noci se mi ozývá to včerejší Čevapi a je zle. Navíc prší, ale zase máme dopoledne pláž jenom pro sebe. Odpoledne si troufám na lodičku na ostrov a jinak vše obdivuji spíš z naší terasy. Ondra s Markétou se ke mně přidávají večer, jenom Zuza Čevapi neměla a tak drží.  Ráno vyrážíme do hor. Cesta je zezačátku bolestivá a zvažuji, že to někde zapíchneme a předěláme plány. Kolem moře mezi Kotorem a Budvou jsou všude zácpy. Směrem do vnitrozemí se to naštěstí dost zlepšuje a dokonce potkáváme i dálnici. K hranici národního parku Prokletije přijíždíme kolem čtvrté. Hlídač vybírá poplatek 3eura za dospělou osobu, prohlíží si naši oktávku a pak čistou angličtinou vysvětluje, že máme jet 3km rovně a pak 3km doprava. Že to bude OK. Tuto větu si v duchu opakuji  další hodinu, kdy se snažíme těch 6km zdolat po prudké lesní nezpevněné cyklostezce. Ale měl pravdu, bylo to OK. Bydlení je v malých dřevěných boudách s postelemi a s altánem s restaurací. Vede to mladík s maminkou. Mají tu zeleninovou zahrádku, slepice, ovce a krávy. Nádherné. Hory jsou zelené, svěží a lesnaté. Markéta s Ondrou bojují stále s osudným Čevapi a já se odvažuji si dát domácí večeři spočívající v naložených paprikách se sýrem. Výborné, ale preventivně před spaním baštím černé uhlíčko.

večerní pohoda

ranní pohoda

ranní pohoda

a vrcholová

Ráno nás vítá inverze. Mraky plují v údolí pod námi, my sedíme v dekách a dáváme si eko bio snídani. V plánu je výstup k jezeru a když to půjde tak na některý v vrcholů. Hridské jezero je ve výšce cca 2000m a dá se v něm koupat (není úplně ledové). Kolem je několik dalších turistů, ale neruší to. Dál k vrcholu jdeme sami a jde to těžko. Markéta stále bojuje s Čevapi a Ondra zase s výškami. I tak zdoláváme vrchol Hridski Krš i když cesta není vždy jasná a zezačátku se musíme vracet. Zpátky nás škádlí drobný deštík, ale než dojdeme do našeho Glempu na večeři už je zase krásně, slunečno a teplo.

Ráno už jsou Čevapi definitivně minulostí a my vyrážíme vstříc další zemi. Kosovská republika je nejmladší stát Evropy a ne zcela uznaný. Proto nelze například projet hranice do Kosova a pak pokračovat do Srbska a dál do jiné země. Na hranici jsme sami a jde to rychle. Pouze musíme koupit místní zelenou kartu za 14Euro (v Kosovu se platí eurem) a frčíme.

Sinan Pašova mešita v Prizrenu - Kosovo

Prizren

kamenný most v Prizrenu

kamenný most v Prizrenu

domky na nábřeží

Stavujeme se na Pizzu v nějaké vesnici u fotbalového hřiště a kdybych nevěděl kde jsem, tak určitě typuji turecko. Zkoušíme vodopády Mirusha, které máme po cestě. Na fotkách vypadají moc fajn, ale v srpnu jsou bohužel bez vody a bez koupání.

Ve městě Prizren je dopravní chaos. Mapy.cz to tu moc nezvládají, což asi není jejich vina, protože se zjevně přestavují pěší zóny a předělávají jednosměrky. Nějak parkujeme a do hotelu raději dojdeme pěšky. Ve městě je úžasná relaxační atmosféra, pár obchodů s orientálními cetkami pro turisty a spousta kaváren k posezení. Kupujeme další vodní dýmku.

koupačka v Ohridu

městská pláž v Ohridu

Ohrid

Ohridské jezero

městská pláž v Ohridu

Bydlíme v hotelu pod mešitou, což garantuje brzké vstávání s muezzinem. Alespoň projdeme ještě pár uliček a doplňujeme energii výbornou kosovskou kávu. Před polednem již uháníme k hranicím s Makedonií. Ještě na poslední chvíli hledám informace o vytipované nejbližší hranici v horách, abych zjistil, že je pro cizince neprůjezdná. Nedá se nic dělat objíždíme to po dálnici. Odpoledne už nás čeká koupačka na městské pláži v Ohridském jezeře. Pak sháním meloun, který bych dokázal unést na večerní piknik. Dopoledne procházíme město Ohrid a pak pádíme směr Albánie. Hranice je bez problému, Albánci ani nechtějí vidět pasy. Zato cesta je pomalá. Jsme rádi za průměr 50km/hod na hlavních silnicích.

Berat

kamenný most v Beratu

Berat

Berat

Cesta do Beratu je dlouhá, ale městečko je opravdu tak hezké, jak se o něm říká. Dáváme si pozdní oběd v restauraci s výhledem na historický most a vpodvečer obcházíme nábřeží a prázdné uličky. Nocleh máme u kaňonu řeky Osum, který je dalších 50km klikatic za Beratem. Cestou projíždíme kolem několika lanových mostů, které jsou prý zaručeně 100% bezpečné. Tomu bych ale nevěřil, ani kdybych nebyl stavař. Ale fakt je, že nějak drží a soustředěný přechod snesou.

Kaňon řeky Osum

mosteček pro auta

a pro pěší

Ubytko je fajn se snídaní a výhledem do hlubokého kaňonu. Bohužel s naším autem dál neprojedeme. Všechny menší cesty mimo hlavní silnice jsou v Albánii bez asfaltu a bez zvýšeného podvozku prakticky neprůjezdné. A někdy ani to nestačí, jak nám dokládají jiní Češi v džípu, které opakovaně potkáváme v průběhu naší Albánské cesty. Musíme se tedy vrátit do Beratu a dál na jih jet po hlavních silnicích. I tak se v kaňonu koupeme v řece, což je parádní. Odpoledne stavíme v dalším historickém městě Gjirokaster a dáváme si výbornou musaku. Jsou tu velmi hezké uličky s obchody pro turisty a restauracemi. Večer již za tmy dojíždíme k moři a ubytováváme se nedaleko pláže, kde se další den cachtáme. Překvapivě jsou parádní vlny. Albánie už dávno není neobjevená země a tak je pláž plná deštníčků a turistů. Ale také je vybavená toaletami, sprchou a občerstvovnou. V podvečer jedeme do nedalekého Butrintu, což jsou archeologické vykopávky římského a předdřímského města roztroušené v lese. V každém druhém historickém domě je louže nebo laguna, ve které plavou žáby a želvy. To společně s lesem a obklopující vodní plochou dělá z této památky docela unikátní místo. Stíhá nás tu krátký deštík.

pláž u Manastiru

vykopávky v Butrintu

uličky v Gjirokasteru

Jsme na nejjižnějším bodě našeho roadtripu a zpět se nám po všech těch serpentinách nechce, proto si „krátíme“ cestu přes Řecko po dálnici zpět do Severní Makedonie, kde přespíme u místních a ochutnáme výbornou rakiju se sýrem a zeleninou. Další den doplňujeme balkánskou pětku o sedmý stát a jedeme do Srbska do Bělehradu, kde mám zabookované ubytování v centru v hausbótu. Bělehrad nepatří mezi nejkrásnější města, ale všudypřítomné kavárny, restaurace a parky s šachovými stolky jsou dost příjemné. Večeříme v náhodně vybrané restauraci a pak míříme do zmrzlinárny Černá ovce, kde mají super zmrzlinu. Dokonce tak dobrou, že jsem se té grepové musel řádně přejíst, což mi pak cestou na pevnost dělalo trochu problémy. No a to je konec, ráno už jenom snídaně na hausbótu a přímá cesta domů s drobnou dvouhodinovou zastávkou na hranicích s Maďarem.

Bělehrad

Bělehrad