Balkánské dobrodružství

Den -1

Ve čtvrtek půjčuju auto, po výborné zkušenosti z loňského roku opět od http://www.pujcsiminibus.cz. Máme zase Transita, tentokrát bílého:-). Tak snad nás doveze stejně jako loni ten modrý.

Den 1 - Praha - Plitvice

Vyrážíme v sobotu kolem šesté ráno, čeká nás pro nás nová cesta přes Vídeň. Dnešním cílem je dojet do ubytování kousek od Plitvických jezer. 
Cesta po D1 probíhá relativně svižně, trochu se zadrhneme v Mikulově a trochu víc ve Vídni, takže na plánovanou zastávku do Záhřebu dojedeme cca s hodinovým zpožděním. 
Parkujeme v centru v garáži, venku je hodně přes 30 stupňů, kluci naznačují, jestli bychom neměli přehodnotit zájezd z poznávacího na koupací:-) Neměli :-)
Záhřeb nás dost zklamal, malé a ne příliš zajímavé centrum… Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v lešení, kostel sv. Marka za “barikádou”… Tak fotím alespoň obligátní tramvaje, dáváme drink na zchlazení a čekají nás zhruba dvě hodiny na ubytování. 
Paní  je překvapená, že nás je šest… Sakra… vzpomínám na loňský Tallinn, kde jsme taky měli jen čtyři postele… Někteří členové výpravy si neodpustí jízlivé poznámky, jestli budeme mít problém celou dovolenou:-) Věřím, že ne a že můžu důvěřovat Bookingu s rezervacemi pro 2 dospělé a 4 děti. Paní nám bryskně zprovozní sedačku a rázem je 7 lůžek👍

Den 2: Plitvická Jezera - Kljuc

Lístky na Plitvická jezera máme na osmou, tak vyrážíme po půl osmé, je to kousek. Osmá se ukázala jako relativně dobrý nápad, parkujeme na prvním parkovištia a ještě navíc pod stromy, i když pár podobně nápaditých se našlo. Vybíráme trasu “C”, tj s využitím lodi přes jezero Kozjak a pak návrat busem k parkovišti. Hned za vstupní bránou se otevírá úchvatný výhled na jednu z dominant NP, vodopád Veliki Slap. Scházíme dolů a kolem jezera Kaluderovac  jdeme k vodopádu Veliki Slap. Asi to nejlepší na začátek. Pokračujeme kolem dolních jezer, Kaluderovac, Galanovac a Milanovac k největšímu jezeru Kozjak. Doufáme, že stihneme loď, kterou vidíme, nicméně odjíždí bez nás. Čekáme cca 15 min na další, tam už se vejdeme. Po vylodění pokračujeme dál kolem horních jezer (Gradinsko, Galovac, Malo) a kolem několika menších vodopádů (Velki Prštevac, Mali Prštevac, Gradinski Buk), až docházíme na zastávku traktobusu, který nás odveze zpět k parkovišti.

Z Plitvic míříme do Bosny, hranice bez problémů. Vynecháváme pevnost Ostrožac a jedeme rovnou na vodopád Štrbački Buk do NP Una. Přijíždíme k bráně číslo 1, trošku mě děsí cedule “JEEPS ONLY”. U závory nesměle říkám chlapíkovi “Štrbački Buk”, on jen mávne rukou směrem za závoru a vysvětlí mi kombinací různých jazyků, že tam s Transitem projedeme, ale osobní auta nikoliv… Zaplatíme 10 EUR za vstup do parku a to nám účtuje jen 2 děti… Trošku mě děsí Google Maps, které ukazují něco přes 13 km a 30 minut. To nevypadá jako rychlostní silnice. Chvílemi to jde, chvílemi to dost drncá, nakonec se kodrcáme po lesní cestě 45 min… Vodopád famózní, i když je teda pekelné vedro. Koupat se nedá, razíme dál. 
Směřujeme do vesničky Martin Brod, k vodopádu Milančev Buk. Výhoda je, že cesta od vodopádu je výrazně lepší než k němu, sjízdná právě i pro osobní auta. Nejdřív koukneme na menší vodopád, ten je celkem fajn, platíme vstup 8 EUR a jdeme k velkému. Není tak impozantní jako byl Štrbački Buk, ale i tak je krásný. Ale ani tady se koupat nedá. Vendy si všimla dole ve vesnici jakési louky s označením “Picknik area”, tak to zkusíme tam. Voda je brutálně ledová, vlezu tam jen po kotníky a mám pocit, že mi zmrzly nohy a kdybych byl v kresleném filmu a někdo mi do nich cvrnkl, že se mi rozsypou… Tohle fakt nedám. Vendy je ve vodě za chvíli, Máťa a Kuba se nenechají zahanbit a lezou tam taky. Deny a Matěj drží basu se mnou. 
Po několika ochlazeních vyrážíme směr Kljuc, kde bychom měli mít ubytování. Cestou jedeme zemí nikoho, už chápu, proč jsem tu nemohl najít nic blíž. Nic tu totiž není. Nakonec dojíždíme ke srubu, nikde nikdo. Tak zkusím volat chlapíkovi a ten mi lámanou němčinou říká, že o nás ví a že zítra s námi počítá… Jak jako zítra? Jsme tu dnes. Tak si to nějak vysvětlíme a prý “Kein problem”. Tak fajn, za pár minut dojde z restaurace, kterou provozuje kousek vedle. Srub fajn, je menší, než jsem si představoval podle fotek, je v něm ukrutné vedro a hlavně, nemá kuchyň. Ok, tak jsme se shodli, že skočíme k chlapíkovi na jídlo. Najíme se “za pár korun”, velmi dobré rozhodnutí.

Den 3: Kljuc - Sarajevo

Ráno se tolik nehoníme, čeká nás asi nejmíň záživný den. První zastávku máme cca po hodině u Plivských jezer před městečkem Jajce. Zastavujeme u starých vodních mlýnů, tzv. Mlinčiki. Idea byla, že bychom se mohli vykoupat, ale prostředí úplně neláká. Tak pokračujeme dál do městečka Jajce k vodopádu v centru města, akorát jsme v tom zase za 12 EUR … Tady fakt zpoplatňují cokoliv:-) Pevnost vynecháváme, směřujeme do Travniku. Tady jdeme na pevnost Stari Grad, opět je zpoplatněná, i když nakonec platím jen za nás dospělé, za děti pán platit nechce a spiklenecky na mě při tom mrká:-). Pevnost je v procesu renovace, ale ještě je čeká hooodně práce, aby to dostalo nějakou podobu. Pak se stavujeme i dole ve městě u barevné Sulejmanovy mešity.

Přejíždíme do městečka Visoko, k údajně největším pyramidám na světě. Myslím, že to je bosenský velefejk, kdy tvrdí, že mají největší, nejstarší a bůhvíjaké ještě pyramidy na světě… Zaplatím chlapíkovi 2 KM za parkoviště, u druhého chlapíka koupím lístky (dá mi 4 místo 6 a německy tvrdí, že to je OK, tak snad to bude OK). O hodně schodů výš je další chlapík, který nám vysvětluje, o co tady vlastně jde:-). Vypadá, že tomu sám věří. Pak jdeme nahoru brutálně strmou pěšinkou minimálně půl hodiny. Naštěstí to je pod stromy, takže z nás sice leje, ale aspoň na nás nepaří sluníčko. Vrchol je takový “bosenský”. Není odtud prakticky vidět, protože tomu brání stromy. Celé je to takové nedotažené… Nulový výhled, zarostlé, skoro bych řekl polozpustošené, neoznačené… Jak řekli kluci, fejky fejky pyramida…

Cestou dolů píšu do ubytování, že přijedeme do Sarajeva cca za hodinu. Sedáme do auta, otočím klíčkem a NIC… Sakra… Asi vybitá baterka… Vytlačíme auto z roští, abychom se dostali k motoru a k baterce. Přichází nám radit pan majitel domu a parkoviště v jednom, další domorodec přistavuje auto, připojujeme startovací kabely. A zase NIC (mimochodem baterka je pod sedadlem řidiče, dobré vědět pro příště). Přichází pomoct tři Nizozemci, vyndávají svoje startovací kabely a zase NIC. Přistavují druhé auto, napojujeme oboje kabely a zase NIC. V jednu chvíli máme v autě asi tak čtyři cizí lidi, ale bez efektu… Jeden z Nizozemců s autem couvá z kopce a snažil se ho nahodit, ale pořád NIC, pak s ním jede popředu a pořád NIC… Trošku jsem myslel, že se takhle startuje jen benzín, ale nevadí. Akorát ho poslal někam do ďolíku, odkud není cesta zpět.. Naštěstí je nás tu dost na to ho vytlačit zpátky a pomoct si druhým autem s lanem. Přijíždí Parking Master a přiváží mechanika ze vsi… Kouká pod kapotu, máchá kabely, vysvětlujeme mu, že to už jsme zkoušeli, ale on je neoblomný. Pořád nic… Ptá se, jestli nemám druhé klíče, říkám, že ne. Bere si klíče do ruky, strká modrý do zapalování a NORMÁLNĚ NASTARTUJE… To je slávy po hodině úsilí… No, jsem idiot a startoval jsem celou dobu klíčem černým, který je od nádrže. Tak si aspoň říkám, že je lepší ze sebe udělat hlupáka, než shánět po Sarajevu novou baterii… Tak píšu do ubytování, že máme hodinu zpoždění, že byl problém s autem a už konečně jedeme. Ahmed, u kterého bydlíme, je fajn, sice moc nerozumí anglicky, ale je milý, snaživý a všechno nám vysvětluje. Třeba kde je kuchyň a kde koupelna. To bychom asi bez něj nepoznali. Pak se mě ještě ptá, co to auto, jestli nepotřebuju pomoct, že je automechanik. Říkám, že nepotřebuju. Večer ještě jedem s Deny k Olympijskému stadionu, dnešnímu fotbalovému stadionu FK Sarajevo, vedle stojící hale Zetra, kde se hrál při ZOH 1984 hokej a spokojení jedeme domů. Ahmed se mě pro jistotu znovu ptá, jestli nepotřebuju pomoct s tím autem, že je automechanik. Opakuji, že ne, ale jelikož podle mě nechápe, co se mu snažím říct, tak mu předvedu, co udělá černý klíč v zapalování a co udělá modrý. Není nad to znovu předvést svoji hloupost a Ahmed konečně pochopil, že mi není pomoci :-). No nakonec to rozhodně nudný den nebyl.

Den 4: Sarajevo - Mostar

V noci se budím, slyším ukrutný “slejvák”. Šrotuje mi hlavou, že to teda bude prohlídka Sarajeva pěkně “naprd” v takovémhle dešti. Při snídani skoro neprší, tak nějak slepě doufám, že už je po dešti, ale to byla hodně naivní myšlenka… Bundy sice máme (někteří), ale i tak budeme mokří. Jdu se zeptat Ahmeda, kde se dá nejblíž koupit deštník. Moc mi nerozumí, ale ukážu pantomimou deštník a on řekne “YES OK MOMENT” a podá mi postupně šest deštníků… Vendy to okomentuje “HOLY MOLY”, rozdělíme si deštníky a i když mají to nejlepší už za sebou, lepší než nic. I když jeden už byl asi moc, tak jdu zkusit Ahmeda, jestli nemá jiný. Řekne “MOMENT” a vyndá odněkud další… Kdo má do háje doma 7 deštníků?? Scházíme pěšky do centra, je to pár minut. Přejdeme přes Latinský most k místu atentátu Gavrila Principa na Františka Ferdinanda d´Este. Pak míříme k radnici a do čtvrti Baščaršija. Procházíme kolem mešity Baščaršija, hodinové věže, Gazi Husrev-Begovy mešity až ke katedrále Srdce Ježíšova.

Chceme jet na lanovku na horu Trebević, nevolíme nejkratší cestu, ale usuzujeme, že cesta centrem byla fajn, a tak směřujeme vlastně stejnou cestou zpátky k radnici. Cestou Vendy uspokojí své touhy po lokálních dobrotách a kupuje různé druhy baklavy a burku. Lanovka byla obnovená relativně nedávno, konkrétně v roce 2018. Zajímavostí je, že původní lanovku vyprojektovala a postavila v roce 1959 Transporta Chrudim. Lanovka sice patří k symbolům Sarajeva, ale cenovka za ní odpovídá spíš Švýcarským Alpám… Jsme v tom za 90 EUR. Nedá se nic dělat. V lanovce zahučí polovina burků i komplet baklava. Nahoře je trochu chladněji, koukneme na výhled na město (naštěstí se na chvíli trochu rozestoupily mraky) a jdeme se podívat na bobovou dráhu ze ZOH 84. Bobovka je pro mě překvapivě celkem zachovalá (na to, čím si chudák prošla), je jen posprejovaná a lehce poničená. Super. Nemám odvahu nás tahat až dolů, tak se otáčíme cca v půlce a jdeme zpátky na lanovku. V hlavě mi znovu naskočí cenovka, tak mě aspoň hřeje pocit, že jsme podpořili válkou zhuntované město v jeho obnově. Z lanovky jdeme k Ahmedovi pro auto, vracíme deštníky a vyrážíme směr Mostar.

Cestou zastavujeme u pramene řeky Bosny, Vrelo Bosne. Obligátní vstupné, blbé je, že berou jen jejich konvertibilní marky (KM), které jsme přejmenovali na kilometry… Jdu zkusit do restaurace vedle, jestli mi nevymění, servírka mne odkáže na pána v černém triku. Měním 20 EUR, maník vytáhnul z ledvinky štos bankovek a hrst mincí, odpočítává 37 kilometrů. Připadám si jako v Bony a klid. Podle mě mě odrbal, ale hádat se s ním fakt nehodlám. Zaplatím 24 KM za vstup, chvíli se v dešti procházíme po parku a usuzujeme, že zas takový zázrak ten pramen není, tak razíme dál. Přejíždíme ke skokanským můstkům v oblasti Igman, dalšímu sportovišti ZOH 84. Pořád prší, tak v zásadě uděláme pár rychlých fotek a zase jedeme dál. Jen tak orientačně dávám do navigace Titův bunkr (D-O ARK) u města Konjic, navigace ukazuje dojezd 14:58. Poslední prohlídka v 15:00, to se jeví hratelně. Jedu na Bosňáka, podaří se mi stáhnout teoretický dojezd až na 14:55, před Konjicem mě sice zpomaluje kamion, ale i tak jsme 14:58 tam. Brána do vojenského areálu je otevřená, to je rozhodující, aby to klaplo. Sice trošku "bosenské" zmatky, žádné parkoviště, ale se štěstím najdeme super parkovací místo kousek od brány do areálu.. Nastupujeme do autobusu a jedeme k bunkru. S námi je tu mimo jiné i dost dalších Čechů. Bunkr fajn, Tito to měl dost pošéfený. Po pravdě ale ve srovnání s bunkrem v Ligatne v Lotyšsku je to slabší. Impozantní je jeho velikost, není moc vybavený, takže nemá takový punc autenticity jako ten lotyšský. Ale neprší tu:-).  Rozdíl oproti Ligatne je i ten, že Tito ho měl vybudovaný ve skále, v Lotyšsku je kompletně pod zemí. Cestou z bunkru se stavíme ještě v Konjici u Starého kamenného mostu a pak už jedeme do Mostaru. Cesta je super, mezi horami, podle řeky Neretvy. Zatím nejhezčí část Bosny. V Mostaru máme slíbený lepší pokoj než jsme měli objednaný, protože v tom původním zůstali o den déle čeští motorkáři, kterým se rozbila motorka a nechtělo se jim stěhovat… Letos je to ubytování plné překvapení… Máťa s Kubou blbnou venku s fotbalákem, v jednu chvíli Máťa přijde, že ho mám jít vystřídat. Z palce u levé nohy mu doslova crčí krev a zůstává za ním krvavá stopa přes půl bytu. Vendy mu to ošetří, ostatní odstraní stopy krve, Máťa ještě chvíli trpí a kleje...

Den 5: Mostar - Trebinje

Ráno jsme během pár minut v centru Mostaru, parkujeme kousek od mostu Bunur a směřujeme ke Starému mostu. Zastavujeme u několika mešit a v Muzeu připomínající hrůzy války v 90. letech. Matěj je spokojen, že konečně nějaké hezké město, tak hurá:-). Starý most podle očekávání, dojdeme ještě ke Křivému mostu a pak se vracíme zpátky a jdeme stejnou cestou k autu. Na zpáteční cestě na mostě míjíme chlápka, co chce skočit dolů, asi místní atrakce. Na Karlově mostě v Praze se za peníze hraje hudba, tady se za peníze z mostu skáče. Jiný kraj, jiný mrav.

Při odjezdu se rozhodujeme, že vynecháme Blagaj s dervišským klášterem a pramenem řeky Buny, vynecháme i Medžugorje (poutní místo ve smyslu francouzských Lourd) a jedeme rovnou na vodopády Kravica. Zase je dost vedro, tak se vodopády jeví jako ideální nápad. Podle počtu billboardů cestou se děsím míry komerce. Parkoviště je relativně velké, platíme 80 KM za vstup (to ještě jde) a jdeme k vodopádu. Wow, tak komerce je tu. Vodopády krásné, dole za bójkami se koupe v jezírku pár lidí a jezírko je obsypáno restauracemi, stánky s posezením a tak. Voda je příjemně chladná a tak do ní po chvíli vlezu. Máťa, Kuba i Deny jdou se mnou, Vendy s Matějem zůstávají na břehu. Jsme ve vodě pár minut, abychom se ochladili, ale nemá smysl se tu zdržovat moc dlouho. Přejíždíme k pevnosti Počitelj. Zastavujeme nad pevností v takovém trochu nepořádku, skoro se mi ani nechce jít dál. Překvapuje nás, že nevybírají kačky:-) Pevnost je nakonec super, zbytky hradu a celého městečka ve svahu. Vylezeme na věž Gavrakapetan, odkud vidím, že je asi návštěva komplexu namyšlená odspoda a tam (myslím) se bude vstupné platit. Holt Google mne tentokrát navedl dobře:-) Pokračujeme do města Stolac, kde zaběhneme nahoru na hrad, ten je v porovnání s Počiteljem výrazně slabší. Pokračujeme do Trebinje, kde máme ubytování, předtím ještě zkoukneme v hradbách ukryté staré město a dvoupatrový Perovićův Aslanagićův most. V ubytováni nás čeká pán a ráno na 10 nás zve na kávu. Je to milé, ale 10 je pozdě, tak s díky odmítám, že potřebujeme odjet kolem osmé. Pán napíše, že v 8 nás bude očekávat. To jsem zvědavý, co nás čeká. Zvlášť když mluví jen místně:-)

Den 6: Trebinje - Tivat

Ráno před osmou mě pán odchytil, objednávám dvě černé kávy a sedám k němu na terasu. Lámanou směsicí několika slovanských jazyků a angličtiny si chvíli povídáme, chvíli mlčíme. Dozvídám se, že svítí slunce, že pán má 4 děti, že děti jsou bohatství a že jeden z jeho synů studuje univerzitu a dělá vrcholově judo. A že se jezdí koupat do Chorvatska. Naštěstí Vendy už dodělala svačiny a přišla za námi, dopíjím kávu, běžím pro klíče a vyrážíme. Ještě zajíždíme do Trebinje na trh a kupujeme ovoce a zeleninu. Pak už vyrážíme do Dubrovniku. Cestou ještě fotíme první výhledy na moře. Na hranicích strávíme standardních pár minut, celkem bez problémů. V Dubrovniku je opět vedro a celkem dost lidí. Parkujeme v garážích kousek od Pilské brány, procházíme centrem a do starého přístavu a jinou cestou zase zpátky. Na hradby se nám nechce, tak vyrážíme směr Černá Hora. 

Na výjezdu z Chorvatska se zasekneme přes půl hodiny, paní celnice dělá důležitou a chce vidět i doklady od auta… V Černé Hoře to naopak borce moc nezajímá, nabouchá razítka do pasů, aniž by se do nich díval. Pokračujeme do města Herceg Novi, scházíme na promenádu Pet Danice, dojdeme až k pevnosti Forte Mare, po schodech směřujeme nahoru k věži s hodinami, ke kostelu archanděla Michaela a ulicí Njegošova zpět k autu.

Cestou dál ještě párkrát zastavujeme na focení Boky Kotorské včetně ostrovů Panny Marie ve skalách (Gospa od Škrpjela) a sv. Jiří (Sveti Djordje). Vynecháváme Perast a jedeme rovnou do Kotoru. Kotorské centrum je také obehnáno hradbami, podobně jak Dubrovnik, nicméně v menším provedení. Procházíme křivolakými uličkami  starého města a pořád pokukuju nad město po kostelu Church of Our Lady of Remedy. Předpokládám, že nikoho nezlomím, ale tak nějak jsme se shodli, že jdeme. Jelikož je vstup 15 EUR, děti mají výmluvu, proč nejít a jdeme jen s Vendy. 15 minut po kamenných schodech, výhled na centrum super, samotný kostelík méně super. Mimochodem pak jsme tak nějak pochopili, že děti mají vstup zdarma…

Už zbývá  jen přejet do Tivatu na ubytování  a konečně se vykoupat v moři. Nešťastné je, že ubytování  nemá deklarované parkoviště, tak snad nebudeme parkovat úplně mimo. Nakonec sice stojíme celkem v pohodě, ale na to, co všechno potřebujeme odnést, je to zbytečně daleko. Navíc z ulice je to po relativně dost schodech, takže taky nic moc. A silnice je tam dost úzká, v zásadě na jedno auto s občasným místem na vyhnutí, takže není moc prostor na hrdinství a zastavení někde blíž na blikačky, abych alespoň vyndal věci... No nic, tak to holt odneseme, no. Apartmán je nový a hezky vybavený a hlavně vyklimatizovaný. Slibovaný výhled na moře spočívá v tom, že metr před balkónem stojí jiný dům a bokem je pohled na moře, resp. na přistav na trajekty, které vozí auta přes záliv. Takže nás pan Goran na Bookingu trochu lakoval. Jdeme se konečně vykoupat, nakonec jen s Kubou, nikomu už se večer nechce. Na minipláž Verige je to cca 15 min pěšky, moře příjemné, mokré, slané a příjemně teplé.

Den 7: Tivat - Bar

Ráno se stavujeme v přístavu v Tivatu, údajném Černohorském Monacu. To je asi hodně odvážné přirovnání. Moc se nezdržíme a vyrážíme nad Kotorský záliv na horu Lovčen. Čekají nás dlouhé serpentiny, podle průvodce jen pro zkušené řidiče. Za mě normální užší cesta, občas je potřeba se vyhnout protijedoucímu autu, nic, co by člověka mělo rozhodit. Stavíme kousek před vrcholem na vyhlídce u malé restaurace, kocháme se výhledem. Pan majitel nás nechá jít do restaurace na ještě lepší vyhlídku, fotíme a shodujeme se, že lepší výhledy na záliv asi už nebudou a že Njegošovo mauzoleum asi umíme oželet, tak dávám do navigace jeskyni Lipa, jedinou přístupnou jeskyni v Černé Hoře. Dojezd 11:20, prohlídka 11:30. I když pak toho rozhodnutí trošku lituju, asi by byl z vršku výhled na všechny strany, ne jenom na záliv... Co už.

Tentokrát ani nejedu na Černohorce, v pohodě to stihneme. Kupujeme lístky, bereme mikiny (teda všichni kromě mě), sedáme na vláček a těšíme se:-). V jeskyni je cca 12 stupňů, ve vstupu dost fičí, až si říkám, jestli jsem to jen v tričku nepodcenil, ale vevnitř je to v pohodě. Jeskyně super, spousta krápníků, prohlídka trvá cca hodinu. Akorát nás čím dál tím víc štve chlapík, co tam furt natáčí, i když mu průvodkyně třikrát řekla, že se tam nemá točit. Nakonec se jí zeptal, kdy už bude konec, že mu je zima. Ach jo. Z jeskyně sjíždíme zpátky k moři, zajíždíme do Budvy do historického centra v hradbách, s troškou nadsázky se dá říct, že je to takový malý Dubrovnik. Je fakt vedro, tak máme za chvilku hotovo a řešíme, kde se konečně vykoupeme. Chceme najít nějakou menší pláž, kde nebudou řady slunečníků… Moc se nám to nedaří, tak fotíme ostrov Svatý Stefan a nakonec zajíždíme na pláž Črvena glavica kousek za ostrovem. Jsme fakt blízko, tak máme koupání s výhledem na ostrov černohorských boháčů.

Na parkovišti (pokud se tomu tedy dá říkat parkoviště) stojí pár aut, lidi nevidíme žádné… Z parkoviště vedou 2 cesty, doleva a doprava. Přes tu doprava je závora, tak jdeme doleva. Na pláži je polorozpadlý bar a pár lidí. Ve vodě jsou kameny, ale i tak si to užijeme. Z vody vidíme, že kdybychom se z parkoviště vydali doprava, dojdeme k baru nerozpadlému a navíc funkčnímu a otevřenému, tak se přesunujeme. Dáváme si pití, třetinka Nikšičko piva 5 EUR, podle mě se zbláznili… Matěj se přesunuje na lehátko pod barem, tiše čekáme, kdy nás budou chtít zkásnout… Jdeme se ještě vykoupat, Vendy sedá k Matějovi a je to tu - týpek po nich chce 30 EUR. Co je moc, to je moc, pomalu balíme a vyrážíme do Baru na ubytování. Tentokrát všechno v klidu, velký byt, dobře vybavený, vyklimatizovaný, s obrovskou terasou.

Den 8: Bar - Skadar - Bar

Ráno nebalíme, protože má dneska Vendy prostor strávit celý den u moře. Samozřejmě i ostatní. Kdo nechce, má možnost fakultativního výletu do Albánie. Na výběr bylo několik variant,  nakonec vyhrává umírněná varianta město Skadar tam a zpět, padá na poslední chvíli vymyšlená cesta až do Tirany i původně plánovaná zastávka v městečku Ulcinj v Černé Hoře i “rozšířená” zpáteční cesta podle Skadarského jezera. Cesta úplně v pohodě, trošku nás zdržuje český autobus, který jsme na úzké silnici dojeli. Sice nám razí cestu, ale vyhýbání protijedoucím autům mu jde o dost pomaleji než nám. Na hranicích (mimochodem zdobených levandulí a natřených na fialovo - proč do háje tady?) se zdržíme cca 20 minut, v první budce si týpek napíše RZ auta, ve druhé budce si napíše, že je nás v autě pět a jsme v Albánii. Do pasů nekoukl ani jeden.  První šok je, že prakticky hned za hranicí sedí kupa žebrajících žen. Druhý šok je, že proti mě po silnici běží stádo krav. A třetí, že dojedu hromadu sena… Vítejte v Albánii :-).

Hlavní cíl je pevnost Rozafa na okraji Skadaru. Parkujeme trošku níž než musíme, ale zato zadarmo. Vstup do pevnosti je celkem 800 LEK, týpek po mě chce 8 EUR. Vlastně ani nevím, jestli je to OK nebo to není OK. Pevnost fajn, trošku rozpadlá, krásný výhled na Skadarské jezero i na město. Překvapuje mě počet lidí. Ne, že by tu bylo narváno, ale rozhodně tu nejsme sami. Nevím vlastně proč, ale v zásadě jsem tu nikoho nečekal. Nakonec potkáváme i lidi z autobusu, který nás cestou sem zdržoval.

Přejíždíme do centra, plán byl, že zaparkuju u mešity Ebu Bekr v centru (ono tu po pravdě nic moc jiného k vidění není) a lehce centrum projdeme. Jelikož město je placka, jezdí tu kromě aut i mraky cyklistů, takže na silnici chaos jak blázen, protože cyklisti jezdí v zásadě jak se jim zachce. Postupně měníme plán z “Prohlédnout si centrum” na “Koupit Kubovi magnet z Albánie jako suvenýr”, ale nikde nevidíme krámek, kde by je prodávali. Zastavuju na Albánce v prostředním jízdním pruhu a jdu aspoň mešitu vyfotit. Asi to bylo ještě víc než na Albánce, protože na nás místní troubí… Asi jim vadilo, že jsem stál na semaforu. Co už. Projíždíme dál centrem tak nějak tam a zpátky, nikde žádný Suvenýr shop. Přestává nás to bavit, a jelikož plán "Koupit Kubovi magnet z Albánie jako suvenýr” jsme vzali všichni za svůj, tak se usnášíme, že se vrátíme k pevnosti, protože tam magnety měli. Takže mise nakonec úspěšně klapla a můžeme se vrátit do Baru. Na hranicích zase fronta na cca 15 min, horší je, že žebravé ženy neposedávají jen u krajnice, ale obcházejí čekající auta. Přijdou i k nám a přes zatažené okénko do mě něco hustí. Vytrvale kroutím hlavou, až je to nakonec přestane bavit. Celník se s tím moc nemaže, nechá nás jet. Moc nerozumím proč je tu tedy ta fronta… Vendy píše, že je v plážovým baru Forest, tak jedeme za ní. Původně jsem myslel, že necháme auto na pláži, ale není šance zaparkovat, tak ho hodíme k apartmánu a sejdeme k pláži pár minut pěšky. V restauraci Vendy nenajdeme, ale na lehátku před  barem ano. Jdeme se vykoupat, voda je příjemná. Vendy se domlouvá s klukama, že skočíme na jídlo. Dáme si s Vendy čevapi, Deny pizzu a kluci kuřecí stripsy s pečenými bramborami. Všichni jsme se celkem přecpali. Kuba s Matějem ještě závodí, kdo doplave první k bójkám a zpátky, pak už jdeme na apartmán.

Den 9: Bar - Ostrog

Ráno vyrážíme směr Skadarské jezero. Nemáme úplně jasno, co tam podnikneme, ale ve Virpazaru se necháme celkem lehce umluvit na výlet na lodi po jezeře. Buď můžeme se skupinou za 15 EUR dospělí a 5 EUR děti a nebo soukromě za 40 EUR/hodina. Volíme možnost jet sami na 2 hodiny. Dáme ještě rychlou kávu a studené pití, převlékneme se do plavek a jdeme k lodi. Jízda mezi lekníny je úchvatná, všichni jsme fakt nadšení, tohle se víc než povedlo. Kapitán nás nechá i vykoupat uprostřed jezera, tak se vyblbneme skákáním z lodi. Mimochodem voda je fakt teplá. Za 2 hodiny jsme zpátky u auta, bylo to super a rozhodně zatím hihglight dovolené. Ještě se ptáme týpka na jednu vyhlídku, ze které je vidět na zákrutu říčky Rijeky Cernojevići (připomíná to vyhlídku Máj na Vltavě). Prý 40 min směrem na vesničku Rijeka Cernojevića. OK, 40 min není zrovna málo, ale čas máme, tak jedeme. Cesta úzká a dlouhá,  fotíme výhledy na Skadarské jezero. Vyhlídka hezká, ale po pravdě možná zbytečná zajížďka. Když už jsme tu, zajíždím i do vesničky vyfotit místní starý most. Dál už směřujeme na Podgoricu, cestou ještě zastavujeme na vyhlídce, která je výrazně lepší než na první a finálně asi ta, kterou jsme hledali.

Co napsat k Podgorici? Asi nejhorší hlavní město, co jsem kdy viděl. Kombinace vedro, neděle odpoledne, prakticky nic zajímavého udělalo z mé plánované procházky utrpení:-). Začínáme u hodinové věže, u Petrovičova paláce se domlouváme, že to tu zkrátíme a směřujeme k Miléniověmu mostu a od něj kolem Ribnické pevnosti k autu. Jak bylo Skadarské jezero highlight, tak tohle byl pravý opak. Aspoň si děti budou vážit krás Prahy.

Pokračujeme kousek za město, k vodopádům Niagara. Až na to, že je málo vody a tím pádem tu žádný vodopád není. Ale je tu restaurace, celkem dost místňáků a hlavně krásně čistá říčka, kde se dá vykoupat. Kluci skáčou z útesu. Kolem páté to balíme, máme před sebou  ještě necelou hodinu cesty do ubytování, které máme kousek před Nikšićem, vedle kláštera Ostrog. Ten byl dneska taky v plánu, ale necháme ho na ráno. Paní v apartmánu je moc milá, nachystala nám do ledničky 2 piva, víno a domácí pálenku, ještě nám uvařila kávu a čaj a dětem donesla popcorn. Tomu se říká pohostinnost. Apartmán trošku starší, asi ne nadarmo se jmenuje Old House Kontić. Nemá jídelní stůl, tak se najíme venku a je to super.

Den 10: Ostrog - Žabljak

Ráno vyrážíme na klášter Ostrog, který jsme včera nestihli. Sice jedeme trochu v zpátky, ale nevadí, je to jen pár kilometrů. U vchodu mě zastavují, že nejsem vhodně oblečen, tak mi uvážou plášť kolem pasu. Vendy nafasuje navíc ještě šálu kolem ramen. Dětem se to nechce podstupovat a prohlašují, že počkají u brány. Klášter je krásný, vytesaný do skály, nicméně připadáme si tu trochu nepatřičně. Pro ostatní je to posvátné místo, my to bereme spíš “turisticky”. Vlastně se tu ani necítíme, tak se zbytečně nezdržujeme a jdeme za dětmi.

Pokračujeme k jezeru Krupač, cestou ještě zastavujeme u starého římského mostu na Moštanici. Řeka je vyschlá, most je cajk :-).  U jezera je relativně dost lidí, vypadá to jak školy nebo tábory. Místo pláže se tak usídlujeme na schodech na hrázi, kde jsme sami. Kluci doplavou zpátky k pláži, skáčou ze skalky do vody, celkem se “vyblbnou”. Když na kluky čekáme na schodech, pozorujeme hady, jak plavou po jezeře a vyhřívají se na kamenech vedle nás. No, jsme rádi, že už jsme na břehu. 

Pokračujeme k jezeru Piva, kde si domlouváme projížďku po jezeře. Jezero je nádherné, v kaňonu, relativně úzké a velmi modré. Kapitán nám i zastaví, abychom se vykoupali. Matěj by si chtěl zkusit řídit, cestou zpátky najde odvahu a týpek ho nechá. Matějovi se zdá, že jedeme moc pomalu, ihned sahá po páce, kterou se přidává rychlost, týpek mu ale naznačuje, že páka je tabu a že mu musí stačit volant. Teď už nás čeká jen přejezd do Žabljaku. Hlásím, že chci udělat cestou pár zastávek na focení jezera. Nakonec zastavujeme nespočetněkrát, nejen kvůli výhledům na jezero Piva, ale pak i na úchvatné pohledy na hory. Necelých 50 km cesty se vlivem úzké silnice (trochu) a  častým focením (hodně) protáhne snad na dvě hodiny... V Žabljaku ještě doplníme zásoby a jedeme se ubytovat. Apartmán super, malá dvoupatrová chatička.

Den 11: Žabljak - Rožaje

Tentokrát nemám úplně přesně namyšleno (kromě procházky kolem Černého jezera), co v okolí Žabljaku podnikneme, tak první zastávku děláme v návštěvnickém centru NP Durmitor. Kromě jezera zajedeme ještě na vrchol Čurevac, odkud by měl být vidět kaňon řeky Tary a vyjedeme lanovkou na Savin Kuk, odkud by mělo být vidět mimo jiné i Černé jezero. 

Z návštěvnického centra je to k Černému jezeru jen kousek, platíme parkování na dvě hodiny a vstup so NP 5 EUR/osoba, děti mají vstup zdarma. Jezero obejdeme cca za hodinu a půl. Pokračujeme pod horu Čurevac. Vysvětluju týpkovi, že jsem už jedny lístky za vstup do NP platil, je celkem kooperativní a jen se ptá, jestli jsou opravdu z dneška. Jdeme nahoru cca 40 min, dolů o něco rychleji. Pak ještě dojedeme do lyžařského střediska Savin Kuk, kde vyjedeme dvěma pomalými lanovkami (dvojsedačky) pod vrchol a za dalších 20 min vyjdeme až nahoru. Výhled skvělý, je vidět Černé jezero, kolem kterého jsme ráno šli. Máťa celou cestu brblá, že ho furt bolí ten palec. No on teda brblá průběžně pořád, ale teď nějak brblá víc než jindy...Dole dáme v restauraci studený drink a jedeme směr Djurdjevićův  most.

Tam jdeme kromě mostu i na ZIP line, jsou tam tři společnosti, mám vytipovanou Tara Zip Line, nejdelší, nejrychlejší a asi i nejdražší. Vendy nejde, Deny se nechá chvilku přemlouvat, ale jde taky a kluci samozřejmě jdou taky, takže je nás 5. Chtějí 40 EUR/osoba, dají nám skupinovou slevu, takže jsme v tom za 150… Co už. Lepší než 200. Nasedáme do staré dodávky a přes most nás odvezou na start. Kuba se trošku děsí, tak jde Matěj jako první. Dojede až na konec, Máťa po něm ne, tak pro něj musí chlápek z protisměru dolézt. To Kubu děsí ještě víc, je lehčí, má pocit, že nedojede, tak nakonec jede s instruktorem. Deny to taky zvládne, já dojedu až do cílových zábran, že jim je málem zbořím:-) Super zážitek. Ještě jdeme na most a pak nás čekají dvě a půl hodiny cesty na jih až ke kosovským hranicím, kde máme perfektní ubytování v obrovském čtyřložnicovém srubu "Na samotě u lesa".

Cestou mi začíná docházet  nafta, zapomněl jsem předtím v Žabljaku natankovat. Úplně mi nehraje do karet, že nás navigace odvede mimo silnici, jedeme po prašné cestě z brutálního kopce a pak zas nahoru, spotřeba vysoká, dojezd se krátí celkem rychle a tady benzínka fakt nebude... Za chvíli naštěstí najedeme zpátky na normální silnici, pak je to v principu už celou dobu z kopce, takže i když jedu, dojezd se vlastně neustále prodlužuje. Na  místní poměry tu hrozně dlouho nikde není žádná benzínka, ale nakonec k jedné dojedu a je po problému. Pak už jsou zase každou chvíli. Na ubytování máme dojezd před osmou, přece jen jsme se v NP Durmitor dopoledne zadrhli víc, než jsem původně plánoval, ale rozhodně to stálo za to. Všechny uklidňuju, že nás čeká "super bejvák", za městem Rožaje směrem na hranice s Kosovem. Google mi to nechce moc ukázat, prý tam má být nějak červeně označená  odbočka do lesa. Kolem něčeho červeného projedeme, ale žádná cedule, jedem ještě kousek dál, otáčíme se a vracíme se, teď už si všímám červeného nápisu “DACI” přímo na stromě. Jedeme asi kilometr někam do lesa, přijedeme na rozcestí a nevíme kam dál. Jedeme rovně, sjíždím někam, kam asi nechci, až dojedeme k chaloupce, u které hoří oheň. Očividně jsme blbě. Ptám se na Daci Apartment a očekávám lomení rukou, ale místní mladá domorodkyně mi plynulou angličtinou vysvětlí, že jsem skutečně blbě, že Daci je nad nimi a že se omlouvá, ale neteče voda, na jídlo OK, ale na sprchu ne OK. Moc nechápu, proč mi to říká, ale otáčím se a jedu do domu výš. Tam je paní se 4 malými dětmi, nadšeně nás vítá, bohužel anglicky nerozumí a moc nemluví. Používá Google překladač, ale tomu nerozumíme pro změnu my. Ukazuje, jak se světlem, že když přestane svítit, tak je tu záložní žárovka (co?), vysvětluje, že neteče voda, jde řešit za barák benzínový agregát. Jakože cože? Postupně mi dochází ta záložní žárovka. Paní moc nereaguje na naše otázky, jen se usmívá a ptá se jak se nám to líbí a říká, že to postavil manžel. Za chvíli přibíhá slečna odzdola, znova říká, že mají poruchu vody, jde pomoct s agregátem a výbornou angličtinou nám všechno dovysvětluje. Ukazuje se, že je to neteř. DÍKY za ní. Dochází nám, že obrovský srub je malá podomácku udělaná chatička, která je navíc šikmo, takže když přecházíme přes místnost, jdeme regulérně do kopce, bez elektřiny (resp. elektřina je jen na benzínový agregát za domem), bez ledničky, bez wifi (to by asi nemusel být  zásadní problém, ale Booking jí sliboval a jelikož jsme mimo EU, mám omezený datový balíček, takže by se hodila) a navíc bez vody. Někteří jsou znepokojení, někteří z toho mají spíš srandu. Blbý je, že jsme koupili 2 kila masa a doufáme, že to přežije v naší putovní “lednici”. Agregát co chvíli vypíná, musím ho pořád nahazovat. Po setmění je fakt černo. Navíc nám přijde, že tam normálně bydlí, jen odešli do dolního domu, aby z nás měli 55 Eur. Co už.

Den 12: Rožaje - Priština

Ráno rádi mizíme a jedeme směr Kosovo. Výjezd z Černé Hory bez problémů, vjezd do Kosova vlastně taky. Zdržení standardních 10-15 min. V Kosovu neplatí zelená karta, musím dokoupit pojištění. Borec to má celkem na salámu, místo 15 EUR po mně chce jen 10. Tak snad se  nic nestane a bude to OK. Taky mi  vypráví, že byl v Teplicích v lázních, protože měl z války zraněnou nohu. Nebo teda myslím, že to říkal, protože mluvil jen místně.

Pejou jen projíždíme, chci se podívat jen na Patriarchát, kostel s ženským klášterem, který je kousek za městem směrem na Rugovskou soutěsku. Zastavuje nás hlídka KFOR, že ať se klidně podíváme dovnitř, jen jim tam musíme nechat pasy, že to je tady v Kosovu běžná procedura. Tak asi zase tolik to vidět nepotřebuju. Stavujeme se v návštěvnickém centru Rugovské soutěsky, necháme si doporučit výlet. Prý nejlepší je na konci soutěsky k jezeru Liqeni i Kuqishtes. Cesta k jezeru má trvat dvě hodiny. Jedeme autem co to dá, asi dojíždíme dál, než bylo v plánu, k restauraci Te Liqeni. Necháváme auto na parkovišti a oblékáme se do plavek. Škrábeme se cca 50 min do kopce, jezero je krásné, na druhou stranu je tak nějak přírodně špinavé, jak ode dna, tak na hladině. Není to prostě takové to horsky modré jezero. A po pravdě okolo je trochu špína i nepřírodní. Asi si tu s PET lahvemi a plechovkami od čehokoliv hlavu nelámou. Nicméně i tak je koupání příjemné a hlavně zasloužené. Dokonce i s čolky. Dole jsme cca za dalších 45 minut. Rozhodneme se, že si v restauraci dáme pozdní oběd. Kuba si dává jen hranolky, ostatní děti si dávají kuřecí plátek. My se s Vendy rozhodujeme pro něco lokálního, Vendy si dává Leqenik, něco jako polentu, já si dávám Fli, takové navrstvené tenké palačinky. Každopádně výborné a dohromady včetně příloh a několika pití pro všechny platíme 56 EUR. Víc než dobrá cena.

Jelikož jsme v Rugovské soutěsce strávili výrazně víc času, než jsem čekal, vynecháváme město Prizren i klášter Visoki Dečani, kde by nás navíc čekala zase anabáze s pasy a jedeme rovnou do Prištiny. V Prištině máme velký apartmán kousek od centra a hlavně, elektrifikovaný a s tekoucí vodou:-). 4 ložnice, 2 sprchy, co víc si po včerejším "dobrodružství" přát. Ne nadarmo se jmenuje Huge Apartman close to City Center. Hostitel, Barlet, je super, mluví perfektně anglicky. Po včerejšku balzám na duši.

Den 13: Priština - Skopje

Necháváme auto u Barleta, jdeme do centra pěšky, ke katedrále je do pár minut. Začínáme u katedrály Blahoslavené Matky Terezy. Pak jdeme k NEWBORN monumentu, památníku, který byl odhalen v den vyhlášení nezávislosti Kosova 17. února 2008 a každý rok je přemalováván, aby odrážel aktuální dění. Pokračujeme na pěší třídu Bulevard Nene Tereza, až dojdeme k soše Matky Terezy. Tam se otáčíme a míříme kolem pravoslavného chrámu Krista Spasitele k Národní kosovské knihovně, což je velmi "zajímavá" stavba postavená ve stylu jugoslávského brutalismu... Pak už směřujeme k autu, vracíme klíče Barletovi a vyrážíme směr Severní Makedonie.Hranice obligátních 15 minut, v zásadě bez problémů. Prvním cílem je kaňon Matka. Mimochodem Matka neznamená matka, ale lůno. Konec lingvistického okénka. Je ukrutné vedro, jen být venku bolí. Po chvíli si zvykneme, ale na taktní upozornění od Vendy zaháním myšlenky na nějaký výšlap a volíme cestu lodí k jeskyni. Neberou karty, platím hotově v eurech 50 EUR. Kaňon moc pěkný, na lodi se to horko absorbuje líp. Tak nějak jsem pochopil, že do jeskyně vjedeme lodí, ale není tomu tak. Zastavíme a jdeme pěšky, byť je to jen pár schodů. V jeskyni toho zas tolik k vidění není, nejvtipnější je, že osvětlení jeskyně je na dieselový agregát… Najednou nějak moc agregátů v poslední době.

Z kaňonu Matka přejíždíme do Skopje, chceme lanovkou na horu Vodno. Lanovka jezdí vždy v celou hodinu, zapnou ji na 30 min a pak na 30 min vypnou. Musíme chvilku počkat. Platím za všechny 400 MDD, vyjedeme kabinkou nahoru. Tam to působí tak nějak balkánsky. Millenium cross fajn, asi se na něj dalo v minulosti i dostat, dnes je zavřený. Škoda. Výhled na město vlastně takový nijaký, skoro bych řekl zase balkánský, okolo jsou stromy, není přes ně pořádně vidět. Dvakrát škoda, že se nedá na kříž. Tak se tam chvíli ochomýtáme a zase jedeme lanovkou dolů zpátky na parkoviště. Cestou z kopce dolů do města ještě zastavuju na vyhlídce, paradoxně lepší výhled na město než z vršku hory. Pak už jen sjedeme na ubytování, tentokrát bydlíme v sedmém patře osmipatrového cihlového domu v docházkové vzdálenosti do centra. Jelikož je stále hrozné vedro, do centra vyrazíme až po večeři. Kubovi se nechce, Máťa se k němu přidává, neustále ho trápí ten palec, tak jdeme jen s Vendy, Deny a Matějem. Začínáme u pamětního domu Matky Terezy, který stojí na místě, kde byla pokřtěna a vedle domu, kde se v roce 1910 narodila. Zároveň je před domem její socha. Pokračujeme k Vítěznému oblouku, který je inspirován obloukem v Paříži a byl vybudován v projektu Skopje 2014, kdy se makedonská vláda rozhodla modernizovat centrum města a mimo jiné nechala zřídit v centru obrovské množství monstrózně velkých soch. Dál jdeme na Makedonské náměstí, kterému dominuje obrovská (jak jinak) socha Alexandra III. Makedonského. Přes kamenný most pokračujeme do čtvrti Čaršija. Hned za mostem je další množství soch, mimo jiné i Cyrila a Metoděje. Dále projdeme kolem pevnosti Kale, mešity Murata Paši a Mustafa-pašovy mešity, ale spíš si jen tak užíváme úzké uličky, krámky a ruch kolem nás. Cestou před mostem ještě zastavujeme u monumentu Filipa II. Makedonského a pak už přes Makedonské náměstí míříme zpět domů. Centrum super, za nás nejhezčí hlavní město, které jsme tady viděli. 

Den 14: Skopje - Bělehrad

Dnes nás čeká 5 hodin cesty do Bělehradu. Na hranicích zase běžná čtvrthodinka, cesta ubíhá, jedeme vlastně celou dobu po dálnici. Žádnou mezizastávku jsem už neplánoval, s dalším městem bych v tom horku asi neuspěl. V Bělehradu jsme cca kolem druhé, ubytujeme se a trošku se poflakujeme v apartmánu. Venku je zase hrozný vedro, tak do města vyrážíme až kolem šesté. Jedeme k pevnosti Kalemegdan. Od ní pěšky směřujeme k budovám, které bombardovalo NATO. Jelikož je to od pevnosti skoro půl hoďky, navrhuju změnu plánu a zůstat v centru a přejet tam autem. Dojdeme tedy na náměstí Republiky a pak si sedneme na něco k pití. Hrozně rychle to v nás zasyčí a většina dává druhé kolo. Já navrhuju, že skočím pro auto, Deny se přidává. Dojedeme pro ostatní, trošku se vyvztekáme nad obsluhou, která ne a ne přijít, abychom mohli zaplatit. Nakonec se to povede a dojedeme za pár minut k bývalému ministerstvu obrany Jugoslávie, na kterém jsou dost výrazné stopy po bombardování aliancí NATO jako odveta za napadení Kosova. Nechávají to tu jako památku, obecně mám pocit, že to má sloužit jako ukázka toho, jak je na Srby svět zlý a oni jsou vlastně ti nejhodnější.

Den 15: Bělehrad - Praha

Ráno vyrážíme v šest, zatím to ukazuje dojezd ve 14:35. To zní dobře. Dvě hodiny na hranice, výjezd ze Srbska bez problémů, ale Maďaři dělají důležité a ztvrdneme tam hodinu. Pak už jen dvě krátké zastávky a v 15:45 jsme doma.  Až na tu hodinu na hranicích cesta úplně bez komplikací. Celkem jsme ujeli 4100 km. Bílý Transit nás tedy letos dovezl stejně jako modrý loni a zpětně výrazně oceňuji velmi funkční klimatizaci. Fakt se šikla. Ještě auto umýt a vrátit a pak tradiční večeře v Potrefence na Smíchově, než se děti rozprchnou za dalšími prázdninovými zážitky.