Barma? Barma!!
Dvě kamarádky putují zemí, která se sice oficiálně jmenuje Myanmar, ale ony jí tvrdošíjně říkají Barma.
Cestopis z roku 2020 napsala hanca.zlamalova
Pro začátek hrst strohých informací:
Kdy: polovina ledna až polovina února 2020
Kdo: dvě "velké bílé ženy"
Jak dlouho: 29 dní
Trasa: Yangon - Mawlamyine - Ye - Hpa-an - Kalaw - trek k jezeru Inle - Nyaungshwe - Mandalaj - Bagan - Yangon - Pathein - Ngwesaung - Yangon
Doprava: autobusy, motorky, taxíky, tuk-tuky, bicykly, loď, pěšky...
Dnes jsme se pohybovaly v místech, kde přece jen byly nějaké přechody pro chodce (na rozdíl od včerejška). Moc velký rozdíl to nebyl, auta mají absolutní přednost. Nejlepší způsob, jak se dostat na druhou stranu a přežít, je tento: počkat, až na stejném místě jako vy chce přejít více lidí. Přecházíte-li ve skupině, je nějaká šance, že řidiči zpomalí, protože patrně nechtějí zabít šest či sedm lidí najednou. I tentokrát přeháním a zveličuji jen málo.
Šweitigoumská pagoda (častěji a v anglických textech se uvádí jako Shwedagon) v Yangonu je velký komplex obehnaný zdí, uprostřed stojí obrovitánská asi 100 metrů vysoká pagoda, celá pozlacená, a kolem ní spousta dalších menších staveb. Musí se tam jít bosky a v jejich dlouhé sukni (moje kalhoty s dlouhým rozparkem neprošly). Všude na podlaze čistý bílý mramor, vyhřátý od slunce, takže ani chození bosky nijak nevadí. Někteří lidé se s námi chtěli fotit, byly jsme trochu za exoty, protože moc turistů tam nebylo...
Fascinují mě domy ve staré části města: je na nich vidět ta koloniální nabubřelost nebo jak to mám nazvat, ale kromě toho je na nich vidět, že je nikdo neudržuje nejmíň 80 let. Z okapů a různých míst fasády rostou malé stromky, všechno se drolí. Ale současně je vidět, že v těch domech se bydlí, jen je nikdo neudržuje. Jiné, trochu novější domy, mě fascinovaly hlavně svými balkony: z každého balkonu trčel satelitní přijímač a někde kousek dál krabice klimatizace, všude viselo prádlo a většina balkonů byla (asi kvůli bezpečnosti) zamřížovaná. Výsledek je ten, že když na tom balkoně byl zrovna nějaký člověk, nemohla jsem se zbavit pocitu, že je jako kuře v kleci… jedno z mnoha tisíc kuřat žijících v takových domech, v patrně mrňavém bytě s maličkým a zamřížovaným balkónem, chodí každý den do práce a vydělává na to, aby si mohl zaplatit tu svou klec a nějaký zob… Padala na mě deprese.
„Prodejci na nárožích smaží nějaké věci v ukrutně přepáleném oleji a potom je prodávají. Jsem si jistá, že jen při samotném pohledu na ten černý a tisíckrát přepálený olej vzrostla hladina mého krevního cholesterolu daleko nad veškerou přípustnou hranici."
Kousek za stúpou se na nás přilepil takový divný týpek: hubený, vysoký, snědý, zuby hnědé od betelu, postrojený jako pako: žlutý saténový kabát a kalhoty, všechno zdobené nějakým laciným vyšíváním a „drahokamy“. Nic neříkal, nic nechtěl, ale sledoval nás tak na vzdálenost pět metrů. Když jsme zastavily kvůli focení, počkal, když jsme přešly přes ulici, přešel taky, když jsme si zašly do obchodu koupit vodu, čekal venku. Protože vypadal trochu jako papoušek, nebylo obtížné si všimnout, že nás stále sleduje. Bylo nám to dost nepříjemné, tak jsem se rozhodla konat. Přistoupila jsem k němu a zeptala se, jestli mluví anglicky. Zdálo se, že asi ne, nebo jen dost málo, ale to mě nezastavilo. Rozhodla jsem se, že budu fakt hnusná. Řekla jsem mu, že se mi nelíbí, že nás sleduje, že má odprejsknout a jestli ne, tak zavolám policii. Zdálo se mi, že je zfetovaný, tvářil se jak tele. Pokračoval za námi ještě jeden blok, a na další křižovatce jsem k němu znovu přistoupila, znovu použila výraz fuck off a ještě jsem dodala: be careful, I can be very dangerous. Jestli jsem udělala nějaký sprostý posunek, to nevím, ale je to možné. Fakt je, že týpek zmizel a měly jsme pokoj.
Dvacet minut před devátou jsme dojely na autobusové nádraží, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Vypadalo jako malé město: hlavní ulice, z nich vedlejší uličky, v každé uličce stály desítky autobusů a kanceláře různých autobusových společností, kolem toho stánky s občerstvením, všude projížděly stovky taxíků a chodili cestující… a v tom všem my dvě. Taxikář zastavil u jednoho z těch tisíců autobusů, že to je ten náš, nechal si zaplatit a odjel. My jsme se šly ohlásit do té kancelářičky, že už jsme tady a že chceme jet… a jaké bylo naše překvapení, když nám řekli, že odtud náš autobus nejezdí a že musíme jít o čtyři ulice toho nádraží jinam, že nám to jede tam odtud. V tu chvíli už začínalo být jasné, že jízdenku na autobus můžeme vyhodit, protože náš autobus v devět nestihneme, ale můj plán byl, že sakra najdeme to správné místo a odjedeme dalším autobusem. Došly jsme tam, kam nás poslali, a tam nám řekli, že jsme špatně, a v podstatě nás poslali zpátky. Tak jsme bloudily tím neuvěřitelně obrovským nádražím, ukazovaly jsme na různých místech naši jízdenku a hledaly místo, odkud ten zatracený autobus odjíždí. Situaci nám vůbec neulehčovala skutečnost, že skoro všichni lidé, se kterými jsme mluvili, uměli anglicky říct jenom yes a no. Všude byly nápisy a informace a směry, ale všechno bylo psáno tím jejich písmem a nikde nebylo ani jediné písmeno, natožpak slovo, které bychom dokázaly přečíst. Nakonec jsme se opravdu vrátily na to místo, kde jsme začínaly, protože nás tam poslalo asi šest lidí nezávisle na sobě, a znovu jsme přišly do té kanceláře, odkud nás na samém začátku poslali pryč. A teď se začalo odehrávat něco, čemu jsem v tu chvíli vůbec nerozuměla a dala jsem si to dohromady až později. Na straně jedné stojíme my dvě, mluvím převážně já (anglicky). Na straně druhé stojí slečna a mladík z té kanceláře, oba mluví jejich jazykem, mladík maličko anglicky. Po nějakém dohadování mladík odchytil taxíka a vyzval nás, abychom do něj usedly spolu s ním. Já jsem nevěděla., kam jedeme a kolik mě to bude stát, tak jsem se zdráhala. Mládenec říkal, že to bude patnáctiminutová jízda. Tak jsme všichni sedli to taxíku a já jsem s napětím sledovala, kam pojedeme. Myslela jsem, že nás odveze na příslušné nástupiště, protože to nádraží bylo fakt obrovské a pěšky to klidně mohlo trvat i hodinu. Dost mě překvapilo, že jsme vyjeli z nádraží a jeli někam po dálnici… Po chvíli mladík začal telefonovat, taxikář jel hodně svižně a asi po deseti minutách zastavil u kraje silnice u stojícího autobusu. Byl to ten náš autobus, který nám ujel vinou slečny a mladíka z první kanceláře, protože nás poslali jinam. A když jsme se vrátily, vlastně napravovali svou chybu. Ale to všechno nám došlo teprve tehdy, kdy jsme seděly v tom autobuse a dávaly si to dohromady. Když jsme se dostaly do autobusu, bylo 9.38, tedy 38 minut po odjezdu. Zdá se mi to pěkná historka na to, jak složitou záležitost všichni zúčastnění řešili s minimálním jazykovým vybavením (já umím říct jejich jazykem jenom děkuji – če-zu-pá) a ahoj (min-ga-la-bá) a oni znali možná třicet anglických slov.
Asi dvacet kilometrů za Mawlamyine je obří socha ležícího Buddhy, jedna z největších na světě. Chtěly jsme ji vidět. Přijely jsme na místo, a to, co jsme spatřily, lze vystihnout slovy chaos, mumraj, randál, zmatek, horko, špína, davy lidí. Na návrší skutečně ležela obří socha ležícího Buddhy, ale pod ní se zrovna v ten den konala strašně hlučná a lidnatá pouť. Stánky, lidi, motorky, hluk, prach… No hrůza. Vydaly jsme se po schodech k té soše. Byl to betonový kolos dlouhý asi 60 metrů ve tvaru ležící postavy. Dalo se vstoupit dovnitř a tam bylo v mnoha betonových kójích nebo výklencích jakési panoptikum pestře zbarvených plastových figurín naaranžovaných do nějakých výjevů z Buddhova života. Bylo to kýčovitě neuvěřitelně nevkusné, ale byly tam stovky, snad tisíce lidí. Samozřejmě se tam musí jít bosky (boty jsme si radši daly do batohu). Podlaha nebyla mramorová jako v pagodě Švedagon, ani kachlíčková, jako v té dnešní první, ale z popraskaného a zaprášeného betonu. Jo a ten Buddha byl zevnitř betonový a zvenku pokrytý barevnými plastovými pláty. Pouťová nádhera.
„Drobná poznámka k dorozumívání s místními lidmi: znají pár anglických slov, vyslovují je tak, že jim není rozumět, a chlapi ještě k tomu mají v puse žvanec betelu, který znesnadňuje, ba přímo znemožňuje porozumění. "
Přistoupil k nám nadháněč lodníků, který mezi nimi byl king, uměl totiž tři anglické výrazy: twenty minutes, one hour, ten thousand. Ostatní doplnil posunky, a tak jsme se domluvili, že za deset tisíc nás některý lodník vezme na hodinový výlet, z toho bude dvacet minut činit samotná plavba. Lodníci sice ovládali loď, ale ne angličtinu, proto používali toho nejvzdělanějšího jako dohazovače.
Nastoupily jsme do té dlouhé úzké lodi s motorem na konci, kde se sedí na prknech položených na dně té lodi, a vypluli jsme proti proudu. Řeka nebyla nijak široká, vody v ní bylo po kolena až po pás, tekla svižně a kolem ní byl hustý porost. Voda byla čistá a teplá. Po chvíli jsme dopluli k soutoku s jinou řekou, tam nám lodník zastavil.
Na jedné zastávce se do autobusu nahrnuly prodavačky s koši plnými ovoce a smažených jídel, lidi si to kupovali jako svačinu. My jsme si zbaběle nekoupily nic a chroustaly jsme bacilů prosté oříškové tyčinky v medu, protože jsme sice měly hlad, ale nějaké břišní příhody riskovat nehodláme.
V každém autobuse jede kromě řidiče nějaký pomocník, který prodává jízdenky nebo kontroluje jízdenky lidí, kteří si je koupili v kanceláři dopravce. Ten náš dnešní obešel celý autobus, vybral od lidí jízdenky, a až jich měl celou hrst, hodil je otevřenými dveřmi autobusu do příkopy k mnoha dalším odpadkům, co se tam kolem cesty válely. Po nějaké době si otevřel malou petku vody, a zatímco pil, Z. řekla: O co, že ji taky hodí do příkopy, a než to dořekla, petka už letěla ven.
Poctivě jsme obcházely všechny ty jeskyně a pagody. Náš řidič na nás čekal a žvýkal betel, a vždycky když jsme se vrátily (pokaždé o kousek zchvácenější, zpocenější a špinavější), tak se pobaveně chechtal a cenil u toho svoje žlutočervené pahýly betelových zubů.
... ta stúpa byla trochu opičí království, pobíhaly jich kolem desítky. Naše boty samozřejmě musely zůstat dole, stoupaly jsme bosky. Při sestupu jsem na vteřinu ztratila soustředění, rozhlédla jsem se po krajině a vtom jsem ucítila, že jsem šlápla do něčeho měkkého. Zvedla jsem nohu a viděla jsem, že jsem rozšlápla nějakou hnědou hmotu. Těch možností, co by to mohlo být, zase nebylo tolik. Zvučně jsem pronesla dvě česká jadrná slova, kterými jsem patrně znesvětila posvátné místo, ale když už bylo posr… od opic, o moc víc už jsem ho znesvětit nemohla. Pod schody byla naštěstí káď s vodou, tak jsem se očistila a bylo to zase v pořádku.
„Zvučně jsem pronesla dvě česká jadrná slova, kterými jsem patrně znesvětila posvátné místo, ale když už bylo posr… od opic, o moc víc už jsem ho znesvětit nemohla."
Vydaly jsme se k hoře Zwe-Ga-Bin, která se tyčí asi 12 kilometrů za městem Hpa-an. Výraz tyčí se je zcela na místě, protože z roviny tu a tam vyčnívá nějaký vápencový útvar a skoro každý na sobě má nějakou pagodu. Ta hora je vysoká skoro 700 metrů a má téměř kolmé svahy. Na jejím úbočí je vybetonováno 3700 schodů, které se klikatí v různém stupni příkrosti až na samý vrchol. Snažily jsme se vyrazit co nejdříve, a i když jsme se nijak neflákaly, dříve než v devět jsme vystupovat nezačaly. Chtěly jsme se vyhnout největšímu horku, což se stejně tak docela nepodařilo.
Výstup byl hooodně úmorný: vedro asi 32 stupňů a samé schody. Naštěstí tu a tam vedly lesem, kdyby to bylo celé na slunci, nešla bych tam, ještě nechci zemřít.
Na každém stém schodu bylo bílou barvou napsáno jeho pořadové číslo (100, 200, atd) a celkem nás potěšilo, že to napsali naším písmem, jinak by nám to nebylo k ničemu. Při výstupu jsem byla hodně ráda, že mým osudem je jen vystoupit na ten kopec a nikoli budovat ty schody… Vůbec si nedovedu představit, jak pracné to muselo být.
Na několika místech během výstupu jsou umístěny asi dvěstělitrové nádrže pro poutníky, údajně s pitnou vodou. Na celém kopci žijí taky opice. Viděla jsem jednu z nich, jak odhrnula ten igelit, co s ním byla přikrytá nádrž (ne, nádrž neměla šroubovací víko, to by bylo zbytečně hygienické), strčila do nádrže hlavu a paži a šplíchala si vodu na hlavu.
Na jednom odpočívadle byli dva mladíci, odhaduji je tak na 17 let. Kdy jsem tam dofuněla já, zrovna pili vodu a otírali se vlhčenými ubrousky. I když jsem ještě nebyla zralá na infarkt, asi jsem tak vypadala, protože nabídli ubrousek i mně. Bylo to milé gesto.
Na některých odpočívadlech byla taky k volnému použití „kosmetická sada“ na nanášení té pasty (tanaka), co si patlají na obličej. Sada se skládala z kusu dřeva stejnojmenného stromu a kamenné třecí plošky. Ta ploška se nějak navhlčí (možná na ni i plivnou), potom se po ní chvíli šmejdí tím dřevem, ze kterého se odrolí mikroskopické kousíčky a s tím plivancem (nebo vodou) vytvoří pastu. Ta se potom nanese na obličej. A byl tam taky hřebínek, aby se poutníci mohli učesat. Totéž bylo i na vrcholu, aby si mohli upravit mejkap smytý potem.
Výstup na vrchol trval rovné dvě hodiny. Vylezla jsem tam úplně splavená, jako bych právě vystoupila ze sprchy. Cesta dolů trvala hodinu a byla taky únavná, stehna už bolela a měla jsem pocit, že na kolena není úplně spolehnutí… Ale v pořádku jsme sestoupily, tentokrát bez nehody v podobě opičího výkalu. Na horu se naštěstí nemusí jít bosky, měla jsem na nohách pohorky.
Příště: Trek k jezeru Inle a další putování...
Jak se ti cestopis líbil?
hanca.zlamalova procestovala 37 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 7 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.