Barma? Barma!!

Řidič tuk-tuku jel jako prase, protože pro nás přijel pozdě a musel nabrat lidi ještě z dalších hotelů. V puse měl jednu cigaretu, za uchem druhou, jel stylem brzda-plyn a celým městem až na autobusové nádraží se prakticky protroubil. Na křižovatkách moc nezastavoval, jen trošku přibrzdil a zběsile troubil, a ono to fungovalo, ostatní řidiči jedoucí zprava i zleva trochu zpomalili a náš tuk-tuk projel. I přes ten velký spěch se ale stačil zastavit u stánku pro betel, bez kterého by to asi nezvládal. 

Cesta nebyla moc dlouhá, pouhých 150 km a čtyři hodiny. Výsledná rychlost autobusu je vždycky hodně nízká, protože řidič dost často zastavuje, nakládá a vykládá nějaké kabely a koše a krabice, které si lidi posílají, aniž by s nimi jeli, a taky občas zastavuje na čurání, protože tyto busy nejsou vybaveny toaletou.

Vyrazily jsme na obhlídku baganské pláně, kde je na velké ploše rozhozeno asi 3000 stúp, pagod a chrámů, nejstarší pocházejí z 11. století. Bagan je velkým turistickým magnetem a jezdí sem hodně cizinců, ale protože je to všechno rozprostřené na velké ploše, nikde není moc lidí najednou (snad jen v těch nejvýznamnějších chrámech, ale i tam jsou to spíš jednotky až desítky lidí, rozhodně ne stovky).

Kolem páté hodiny jsem ještě jednou sedla na motorku a vydala se někam, odkud bych mohla sledovat a fotit západ slunce. Takové místo jsem našla, byla to nějaká vyhlídková plošina, ale kromě mě tam byly asi dvě stovky lidí… a všichni chtěli fotit západ slunce. Taky jsem fotila, ale nejsou to nijak oslnivé fotky.

Hlavním, i když nevyřčeným tématem těchto dní byla otázka: jak se dostaneme domů? Zpátky jsme měly letět přes Peking, a ze zpráv na webu už bylo jasné, že všechny lety přes Čínu jsou zrušené. Včera a dnes jsem aktivně poslala jeden a potom i druhý a třetí e-mail jednomu nejmenovanému velkému českému prodejci letenek,  od kterého vždycky kupuju letenky. Chtěla jsem vědět, co bude s našimi letenkami. Odpověď žádná. V Barmě je  ráno, u nás je noc, nedá se nic moc dělat...

Nad ránem zdejšího času (doma mohla být tak půlnoc) jsem dostala patrně prefabrikovaný e-mail v tom duchu, že letecká společnost stornovala letenky přes Čínu a že máme nárok na refundaci. Ani slovo o tom, jak se dostaneme zpátky. Přece nepůjdeme pěšky... Něco mi říkalo,  že refundace není ta správná cesta.

V pět ráno (ještě je černá tma) nás autobus dovezl na autobusové nádraží v Rangúnu – přesně to, se kterým jsme už udělaly jednu špatnou zkušenost. Počítala jsem s tím, že najít v tomto ďábelsky nepřehledném dopravním uzlu spoj do Patheinu a dál do Ngwesaungu bude hodně tvrdý oříšek. V pět ráno taky nebyly otevřené všechny budky, které fungují přes den.

Vynechám podrobný popis a zkrátím to: během pouhých pěti dotazů jsme našly správné místo i autobus, který nás za deset tisíc  čátů odveze do 150 km vzdáleného města, které sice ještě není naším cílem, ale tam už se doptáme…

Nastala mučivě dlouhá cesta do města Pathein. Mučivost spočívala v tom, že silnice se za plného provozu stavěla nebo opravovala, takže autobus většinou nejel rychleji než 30 km/hod, a když rychlost překročila čtyřicítku, byl to důvod k radosti. Kolem desáté hodiny přišla nezbytná pauza na čurání a snídani. Ve stánku bylo možné koupit smažené části ptáků a nějaké maličké ptáky usmažené celé… Na fotku OK, do žaludku nikoli.

Do Ngwsaungu nás nevezl  autobus, ale autobusí mládě pro dvanáct lidí. Cesta dlouhá 50 km trvala skoro dvě hodiny – úzké a křivolaké cesty, dýchavičné vozidlo, občasné zastávky na vystoupení a přistoupení pasažérů. Závěrečná dohledávka našeho hotýlku už byla brnkačka – dvě motorky s řidičem za 1000 čátů. Nějak už jsme pochopily zdejší pravidla, nebo už se nenecháme tak smýkat, nebo jsem se naučila  jednat s domorodci, ale už se mi to všechno zdá jednodušší než na začátku.

Do řešení mašeho návratu  jsme zapojily rodinné příslušníky doma, a byl to dobrý tah:  jeden z nich zavolal rovnou do Austrian Airlines a výsledkem je, že místo trasy YGN-PEK-VIE poletíme ve stejný den na trase  YGN-BKK-VIE.  Je to nejlepší možné řešení a otázkou zůstává jen to, proč to neudělal nejmenovaný český prodejce letenek sám od sebe. 

Zdejší pláž se táhne na dlouhé kilometry na sever i na jih, my jsme vyrazily na jih. Šly jsme bosky ve vlhkém písku, občas jsme se namočily ve vodě, hledaly jsme mušle, pozorovaly kraby. Nepotkávaly jsme takřka žádné lidi. Podél pláže v dostatečné vzdálenosti od moře a za řadou stromů a palem stojí téměř souvislá řada letních domků a bungalovů, ale odhaduji, že byly z 95 procent prázdné. Šly jsme asi šest kilometrů daleko a potkaly jsme možná deset lidí, z toho bylo šest Barmánců.

Jely jsme také přes několik mostů. Jeden z nich byl velmi výživný, protože byl děravý a tu a tam mu chybělo i zábradlí. Ty díry byly tak velké, že by do nich kolo motorky snadno propadlo, takže jsem se jim musela velmi pečlivě vyhýbat.  Byla jsem na sebe docela hrdá, že jsme to zvládla. Ten náklaďák, který to projel vzápětí, měl mnohem jednodušší situaci, protože mu nehrozilo, že mu jeho velké kolo zůstane v některé díře.

Než jsme odjely z vesnice, bylo mi jasné, že musím něco nafotit. Pěkně pomalu a s foťákem na krku jsem si ji prošla. Fotila jsem děcka před domem, děcka v domě, prase uvázané u stromu... a konečně se mi podařilo vyfotit usmívajícího se člověka s těmi betelovými zuby, a ten byl dokonce tak hodný, že mě nechal nahlédnout do jeho domku.  On mluvil barmsky a já česky. Já pořád umím jen to mingalabá (ahoj) a čezupá (děkuji), a s těmito dvěma slovy a přátelským úsměvem na tváři jsem prošla celou vesnicí. Bylo to fakt zajímavé a myslím, že moc samotných velkých bílých žen tam ještě neviděli (kdo by tam taky co hledal, že…)

Zatelefonovala jsem majiteli naší základny (pro tento účel u sebe vozím jeho navštívenku) a vysvětlila jsem mu naši potíž a kde se nacházíme. Řekl, že tam někoho pošle. Asi po dvaceti minutách přijel nějaký místní mladík na motorce a překvapivě slušnou angličtinou se s námi začal bavit o té motorce. Trochu ji vyšetřil, diagnostikoval problém a řekl, že to umí spravit. Abychom nemusely čekat, můžeme prý odjet na jeho motorce. Drobným zádrhelem bylo, že ta naše byla automat a ta jeho měla řazení. Nechala jsem si to ukázat, vzpomněla jsem si, že na něčem podobném jsem jezdila v patnácti letech, a odjely jsme. Nebylo to nijak složité. Cestou jsem si trochu polechtala ego, protože jsem předjela několik místních borců.

Do Evropy jsme se vracely v polovině února, kdy koronavirus  byl ještě bezpečně v Asii a na starý kontinent se dosud nevydal. Už tenkrát ale bylo vzácností potkat na letišti v Bangkoku člověka bez roušky...