Benátskou lagunou jako James Bond ve filmu Casino Royale

Od naší svatby jsme už navštívili Benátky desetkrát  a Honza vždycky toužebně vzdychal: „Já bych si to tak strašně rád projel na lodi.“ No to já taky, ale:

1) do Grand kanálu se nesmí, jedině s povolenkou a tu dostávají jen místní  VIP a Daniel Craig :-)

2) motorové lodě, které se dají půjčit, jsou v létě pekelně drahé, takže na to ve dvou absolutně nemáme peníze (2.800 euro, pro představu)

3) marín je málo a noc v nich začíná na 100 eurech za kotvení, včetně té, po které slintáme, na San Giorgio Maggiore

Ale jak se říká, když se po něčem touží…. moje kamarádka Renata a její partner Robert nikdy na lodi nepluli. Ani na kanálové, ani na žádné jiné. Nechtěli jsme je hned odradit fyzicky náročnější Anglií, proto jsme jim navrhli, že se projedeme Benátskou lagunou. Na polovinu září, což je ještě pěkně teplo, se mi podařilo zajistit v městečku Chiogga malou loď, ideální pro 2 páry. Dvě kajuty, salón, záchod, sprcha, řízení dole a nahoře pod stříškou. Sice takový bakeliťák, ale snad to bude stačit.

Když jezdíme na jih autem, vždycky nocujeme na Lago di Garda. RR tam nikdy nebyli, takže jsem zvolili noci dvě a ne přímo na Gardě, ale kousek od severního výběžku, na jezeře Lago di Ledro. V hotelu Mezzolago ve stejnojmenné vesnici. Hotel byl příjemný, klasicky horský, s nádherným výhledem na jezero z balkónu standardního pokoje. Před hotelem byl kromě jezera ještě bazén. Bufetová snídaně tak akorát, krásné sezení venku, jen o víkendu jsme museli vytrpět italské disko (včetně tance místních důchodců) až do půlnoci.

Tak jak tu Gardu pořešíme? Od severu? Začali jsme ráno v Malcesine, protože jsme chtěli lanovkou na Monte Baldo.  To je nejvyšší kopec široko daleko a je z něho nádherný výhled na celé jezero. Lanovka je i hezkou atrakcí, v sezóně samozřejmě přeplněnou. Procházka po kopci byla nádherná, všude létala rogala, matky tlačily kočárky po kamenech a cestičkách v trávě, kolem bučely krávy a v ohradě se pásly lamy. No vida. Po obědě jsme přejeli do Lazise. Stavujeme se tam pokaždé ve stáčírně oleje Veronese a kupujeme si sušenou bruscchetu a čerstvý panenský, za studena lisovaný olej.

Pokračovali jsem na jih, do sice hodně turistického, ale zároveň atraktivního Sirmione. Cestou k místnímu hradu jsme se nacpali zmrzlinou a předtím pizzou, že jsme se sotva valili. Krátkou zastávku jsme ještě udělali v Bogliaco v malé maríně pod náměstím. Zrovna tam byly nějaké místní trhy, ale nic k zakousnutí bychom už nezvládli. No a večer, jak jinak, jsme si prošli promenádu v Limone sul Garda. Nádherný den. Kdybych měla tak 5 milionů navíc, koupila bych tady malý apartmán v kopci. Nojo, ale když já pořád trajdám, to bych si asi moc neužila.

Lago di Ledro

na Monte Baldo

Lago di Garda

Po snídani a krátkém zaplavání v bazénu jsme už museli vyrazit. I když to do Chioggi nebylo daleko, chtěli jsme tam kolem 14. hod. být. Navigace do marín jsou všude po světě na houby, většinou nemají žádnou přesnou adresu. Tady nějakou Via něco něco, což byla 3 km dlouhá silnice.. Měli jsme sice plánek, ale …. no nakonec jsme to našli, vyřešili i parkování na ten týden, natahali kufry, jídlo, které jsme koupili cestou, a mohli jsme vyrazit. Ale protože Italové nikam nespěchají, bylo najednou šest večer a co…

Teď už nikam nepoplujeme, směrem k Lidu v Benátkách je to docela daleko a podle mapy jsme ani nevěděli, kde bychom kotvili na noc. Další italská chuťovka – mapa. Jsme rozmazlení podrobnými mapami Anglie a Francie, tohle bylo jako barevný leták pro turisty. Tmavě modrá, tam se nesmí, světle modrá, tam se smí, kotvení nám krasavice označila fixou (rozptyl tak 1 km) a nakonec nám celou mapu počmárala doporučenou trasou.

Tak si prohlédneme Chioggu a stavíme se na pořádnou večeři. Tohle letovisko, dříve rybářská vesnice, je docela pěkné, má hezké, romantické centrum se spoustou malých obchůdků, pár nádherných kostelů a stejnou nabídku ve všech restauracích. Do jedné jsme zapadli, když se začalo stmívat. Ryby, carpaccio, hovězí plátky, moc jsme si pochutnali. Ještěže tak. Noc byla totiž hrozná. Tím, že jsme zůstali přes noc v maríně, která byla hned u kotviště velkých lodí a ferry, celou noc do nás mlátila voda z obou stran tak, že se nedalo spát. Vlny, šplouchání, byl to děs, to bych nikdy neřekla, že se budeme takhle trápit :-(.

Další ráno jsme hned po snídani vyrazili lagunou směr Benátky. Loď se kormidlovala dobře, byla pohodlná, prostorná, ale ploché dno by vyhovovalo spíš kanálové plavbě, než vlnám v laguně. Cestou jsme míjeli Pellestrinu a Lido, vůbec tam nebylo kde zakotvit, ještěže jsme zůstali v maríně…

Co bylo v plánu? Dostat se především na ostrovy, kam normálně benátská vaporetta nejezdí. Nebo na ostrovy, kam se dá přijet soukromou lodí a vidět to jinak, než běžný turista. Prvním ostrovem, na který se dalo dostat z hlavního kanálu, byla Poveglia. Na mapě jsme viděli úzký kanál skrz ostrov, snad by se tudy dalo proplout. Ano, dalo se. Vplout. A jen do půlky, k malému, nízkému mostu. Dál už se dostaly jen malé loďky, ne motorový člun. Co teď? Otočit jsme se nemohli, kanál byl úzký, tak jsme se šli projít kolem jedné zbořeniny čehosi, a pak to snad Honza vycouvá. Vycouval, s pomocí bidla a našeho odstrkování z druhého břehu. Tak takhle to tady asi nepůjde…

Potřebovali jsme pauzu, tak jsme zůstali „na kotvě“ na volné vodě blízko ostrova a já se i statečně vykoupala. O čistotě vody jsem celkem pochybovala, ale z kolem zakotvených jachet se koupali všichni. Další cesta směřovala na Santo Spirito. No to je hezký, tam se vůbec nedá zakotvit. Pokračujeme dál. San Clemente – momentálně soukromý ostrov s hotelem Kempinski. Tak třeba na San Servolo se snad chytneme. Tam přece jezdí vaporetta, musí tam přece být kotvení! Konečně. Jedno prapodivné kotviště pro výletní lodě bylo volné, snad nás nikdo nevyhodí…

Prošli jsme tenhle malý ostrov a poleželi si v lehátkách malé zahrady. Už jsme tu s Honzou kdysi byli, v kostele je muzeum nějaké umělecké nadace nebo společnosti. Hodinka oddychu a pokračovali jsme dál, museli jsme proplout skoro celou lagunu, abychom se dostali do místa kotvení, na ostrov Le Vignole. To jsme zvolili jako strategickou základnu pro další výlety, protože společnost, od které byla naše loď vypůjčená, měla v laguně dvě domluvená kotvení pro svoje lodě zdarma. Honza vybral krásné místo blízko vodovodu a šli jsme prozkoumat okolí. Výhodou tohohle ostrova je, že je na něm zastávka vaporetta, ze které jste za 20 minut na Fundamente Nuove v Cannaregiu a můžete být v Benátkách skoro až do půlnoci.

motorový člun

do Benátek

v kanále San Marco

Místo ve Vignole bylo příjemné, asi se sem budeme vracet každý den, protože jediné spřátelené kotvení je na Mazzorbu a co tam…? Naše plavba vedla zpátky k Benátkám, do Canálu Sv. Marka. Chtěli jsem využít dopoledního času, kdy nebude takový nával na vodě. Bože, to byla nádhera. Míjeli jsme cíp Svaté Heleny, Giardni, vlevo San Giorgio Maggiore, vpravo náměstí San Marco, celnici a mezi Giudecou a Dorsodurem dopluli až k nádraží Trocchetto. A stejnou cestou zpátky. Obdivovala jsem Honzu (a nedivila se, že mi to nechtěl půjčit), jak skvěle kormidloval mezi těmi desítkami lodí. Na takovéhle vodní „dálnici“ to fakt není žádná sranda. Vaporetta, která mají přednost, soukromé čluny, vodní taxi, nákladní čluny, velké lodě a pomalé gondoly skrz plavební dráhu. Ale zážitek to byl famózní a snad se mi podaří sestříhat nějaká slušná videa.

Odpoledne nás čekalo obeplouvání našich tří oblíbených ostrovů – sklářského Murana, krajkářského Burana a starověkého Torcella. Tam se měl splnit Honzův benátský sen č.2. Kotvit a nocovat za bazilikou Santa Maria Assunta. Ale nepředbíhejme. Jestli je kanál San Marco plný lodí, tak cesta na Murano je o život.  Víte, že největší vlny dělají ty nejmenší lodě? Tak teď už to víte. Každých dvacet metrů jeden vodní taxík. A ty mažou takovou rychlostí, že se za nimi (a už vůbec ne vedle nich) nedá plout. Po pár stech metrech jsme vděčně zajeli do odbočky k muranské maríně. Nikde žádná značka, žádné kotvení, jedna jediná (dokonce česká) loď. I kdyby se nám zakotvit podařilo, nedostaneme se do města. Kašleme na to, plujeme dál.

Na Buranu už zakotvit šlo, prošli jsme se barevným městečkem a koupili si nějakou dobrotu. Blížil se večer, nastal čas přesunu na Torcello. Poslední turisti už odjeli z ostrova, všude byl klid a ticho. Honza zakotvil na svém vysněném místě (samozřejmě x krát převázal loď, to on dělává) a šli jsme si projít starověké ruiny. Tohle místo je magické, tady vlastně vznikal v laguně život… Když nám slečna v Chioggi předávala loď, ptala jsem se jí, jestli je tam možné kotvit. Řekla, že když bude místo, tak ano. Místo bylo a byli jsme tam jediní. Už jsme chystali talíře na večeři, když Honza povídá: „Podej mi tu mapu těch přílivů a odlivů, prosimtě.“ Pak vstal, vzal do ruky bidlo, zkusil hloubku a bylo jasno. Odvázat a rychle pryč, dokud je světlo. V laguně totiž samozřejmě funguje příliv a odliv. Rozdíl hladiny bývá i metr. Takže pokud má loď ponor nějakých 70 čísel (jako my) a pod námi je metr vody, je celkem jasné, že budeme ráno v bahně. A nemuseli bychom se z něj dostat nehledě na možné poškození kormidla apod. Skoro za tmy jsme vzali zavděk kotvení na Mazzorbu u Burana, ale zase to byla krásná plavba, tím šerem… :-).

Kanál San Marco

Burano

Torcello

Slunečné ráno nás poslalo na nedaleký skvost v laguně, San Francesco del Deserto. To jsem si našla na netu, nikdy jsme tenhle ostrůvek nezaregistrovali, protože tam nic neplulo. Ale teď byla cesta pro soukromé lodě krásně značená a to místo přímo pohádkové. Malý klášter svatého Františka se dal navštívit, a dokonce nás chvíli provázel křížovou chodbou místní františkán. Byly odtamtud nádherné výhledy a mnichům se nedivím, že nechtějí, aby se jim tam courali turisti. Cestou z ostrova jsme se ještě stavili na Sant Erasmo v obchodě na zmrzku.

Odpoledne jsme nechali naši kocábku u dvou kůlů na Vignole, vyfikli se a vyrazili do města. Vaporetto připlulo na čas a za chvíli už jsme byli na severní straně Benátek. Prošli jsme základní trasy Canareggia a dělali průvodce Renatě a Robertovi. Večer jsme se vrátili poměrně brzo na loď, Honzu začala pobolívat záda a čekal nás další náročný den.

Lido

Torcello

San Giorgio Maggiore

Naší první zastávkou při plavbě vaporettem byl hřbitov San Michele. Tam vždycky stačí půlhodinka, podívat se k hrobu Ďagileva a zpátky a pokračovat na Murano. Tam jsme si to užili. Pokaždé mě nadchnou ty 800 let staré mozaiky v kostele Santi Maria e Donato.  Po obědě jsme přejeli do Benátek a dali si pořádnou nálož chůze skrz celé město. A nejen chůze. Za to, že jsme je vzali s sebou, nás RR pozvali na hodinovou projížďkou na gondole. Já už si to jednou zažila, a tohle bylo stejně prima. Je to klasika, ale ty ceny už jsou naprosto zvrácené. V roce 2009 jsem devadesáti minutovou projížďku usmlouvala na 100 euro. Teď stojí půlhodina 80! Zážitků mraky, jde se spát…

Další den jsme zase vyrazili do města. Tentokrát do tržnice Mercato u mostu Rialto. Ty čerstvé ryby a zelenina, to je nádhera, ale nakupovat tu denně, přijdu na mizinu. Dali jsme si pár jednohubek u kostela San Trovaso a …. a Honza to vzdal. Záda už ho bolela tak, že jsme se spolu rozhodli vrátit na loď.  S tím, že se za pár hodin vrátím a „doprovedu“ RR po městě. A stálo při nás námořnický štěstí, protože když jsme na Vignole přicházeli k naší kocábce, chlápek z technické lodi právě rval ze dna kůl, ke kterému byla naše loď přivázaná. Co to blbne? Začala zuřivá gestikulace, protože my umíme italsky jen pár slov a on anglicky ani jedno. Pochopili jsme, že kůly, ke kterým jsme přivázaní, nepatří lodní společnosti, která to tam má domluvené. No to je hezký, to jako kdybychom nepřišli, tak nám bude loď plout volně kanálem, nebo co by se dělo? Asi jo! Chlápka jsme ukecali, aby 5 minut počkal, že loď převážeme, ale vypadalo to, že nás chce urvat i s lodí. Nechápu! Honza loď převázal o kus dál, kde už byly naše cedulky, tak snad … Naštěstí byly na sousedních lodí docela klidné posádky a nevyřvávaly na palubách do noci.

Uložila jsem Honzu do postele, dala mu Ibalgin, bederní pás a vyrazila zase zpátky do města. Vyzvedla jsem RR na San Marco a ještě dvě hodiny jim ukazovala ta nejhezčí místa (ta neturistická, samozřejmě). Konečně jsem našla antikvariát s knížkama, který jsme asi 5 let marně s Honzou hledali (máme odtamtud mapu). Kvůli svým zádům přišel Honza o „žrádelní“ zážitek v podobě sushi „all you can eat“ na Strada Nuova. Nočním Canareggiem jsme prošli na vaporetto a tmou dojeli na Vignole. Honzovi se ulevilo, ale stejně se na cestě do Chioggi budeme muset střídat.

Nemohli jsme se spolehnout na počasí, proto jsme se rozhodli, že celý pátek věnujeme cestě zpátky a podle potřeby zakotvíme na Lidu. Taky se zatáhlo a půl cesty nám propršelo, asi znamení, že máme táhnout domů :-). Pořádně jsem si zakormidlovala, protože Honzova záda se nelepšila a byl rád, že může ležet. Vypadá to, že to do Prahy i odřídím. Nakonec jsme kolem 17. hod. dopluli přímo do maríny v Chioggi. Sjeli jsme pro auto, zabalily naše věci a šli se separé projít po městě. Trochu jsem se děsila té noci, ale nevím, čím to bylo, žádné vlny, žádné trajekty, bylo ticho a klid.

Až na pár běžných protivenství, které plavby přinášejí, to byl skvělý zážitek. Hodně nám pomáhala znalost celé oblasti a jsme rádi, že jsme zažili i takovouhle plavbu, byť nebyla na kanálech.

centrální Benátky

Most vzdechů

noční Piazza San Marco

kanál Grande

Castello

na gondole

DALŠÍ CESTOPISY, RADY A ZKUŠENOSTI NA MÝCH WEBOVKÁCH:  WWW.CESTUJTEPOSVETE.CZ