BORNEO - nejkrásnější a 3. největší ostrov na Zemi

Těžko se dnes hledají destinace neposkvrněné turistickým ruchem. Jednou z takových je Borneo. Vypadá přesně tak, jak jsme si ho představovali. Vlhká, dusná a šumivá džungle, vedro k zalknutí s osvěžujícím vánkem od moře, příjemné a vstřícné obyvatelstvo a hlavně všudypřítomný klid a pohoda. I přes turistický boom v posledním desetiletí si tento ostrov dokázal udržet svou panenskou tropickou faunu a floru, která se Evropanovi zdá téměř nadpozemská.

Když jsme vstupovali na ostrov, vraceli jsme se o 500 let zpátky a cítili se jako jeho objevitelé…protože pro nás, partu „starých cestovatelů“ to bylo opravdu poprvé. Nevítali nás sice lidožraví Dajakové, ale přátelští domorodci.

Vstupní branou do oblasti, centrem a hlavním městem provincie Sarawak na ostrově Borneo je město Kuching se spoustou historických budov, muzeí, vynikajícího jídla a také pití. O Kuchingu se básní hodně. Bývá často označován jako jedno z nejatraktivnějších měst Jihovýchodní Asie.

Cca 40 min jízdy od Kuchingu (rezervace je asi 20 kilometrů za městem) se nachází SWRC.  Je to záchranná stanic, kde se původně starali o chycené orangutany a jejich návrat do divočiny.

Světový fond na ochranu přírody (WWF) odhaduje celkovou populaci orangutanů na malajské části Bornea na 12 300 jedinců. Přímo zde v lesní rezervaci na ploše 740 ha v podmínkách dobře srovnatelných s divokou přírodou jich žije 20 a v posledních letech se jich narodilo devět. Ostatní sem byli buď převezeni zranění, nebo vykoupeni od majitelů, kteří je týrali či nelegálně drželi v zajetí. Zvířata se ošetřovatelé snaží co nejrychleji, ale šetrně vrátit k jejich přirozenému způsobu života. Díky pravidelnému dokrmování však hlavně je šance vidět orangutany z pár metrů ve volné přírodě. Je to sarawacký ekvivalent mnohem známějšímu Sepiloku v Sabahu. Orangutani samička rodí 1 mládě za 6 let. Jejich DNA je společné s člověčím ze 96%. Od listopadu do března se orangutani živí sami v džungli, po zbytek roku jim ošetřovatelé dávají na speciální vysoká krmítka banány, papáju, sladké brambory a pomeranče. Mimo tuto sezonu je velmi těžké je spatřit. Zdržují se výhradně v džungli a navíc v korunách vysokých stromů, kde si staví lůžka (každý večer jinde a jiné). Právě proto má kácení pralesů pro orangutani populace tak katastrofické následky.

Kuching je městem koček, aspoň tedy podle jména a všemožných odkazů od soch koček v nadživotní velikosti uprostřed snad všech kruhových objezdů až po zvláštní kočičí muzeum v prestižních prostorách guvernérova sídla. Pojmenování a celá kočičí tradice však vznikly milým omylem. Když se u sarawackých břehů kousek od dnešního Kuchingu poprvé vylodil guvernér James Brook, vyvedli jej místní hodnostáři na kopec nad městem, aby se pochlubili pohledem na město. Světaznalého guvernéra v té chvíli více upoutala opodál se protahující kočka a jeden ze snaživých vlezdoprdelků chtěl hned poučit v místním dialektu a kočku mu představil sarawackým slovem „kuching“, kočka. Bílý rádža Brook to ovšem považoval za jméno města v údolí, a to už mu zůstalo. Kočka se stala městským symbolem a maskotem, což vydrželo až do dnešních dob

Na kočky ve městě narazíte prostě všude. Nejčastěji se mile usmívají a obvykle zdraví zděšené turisty zvednutou levou tlapkou. Obyvatelé města to vidí jinak, jsou svými patronkami nadšeni, zdobí je pestrobarevnými látkami a přinášejí jim květiny.

V Kuchingu najdete spoustu parků a zahrad s různobarevnými květinovými záhony a tropickými stromy. Nacházejí se zde vedle sebe barevné taoistické chrámy, křesťanské kostely i moderní mešity (jako jinde v jihovýchodní Asii, i tady jsou zastoupené snad všechny známé náboženství a všichni si tu vedle sebe žijí v míru a pohodě).

Velmi poutavým zážitkem je návštěva Muzea Sarawak, které je považováno za jedno z nejlepších v jihovýchodní Asii. Ve starém křídle z roku 1891 najdete vycpaná zvířata, nové klimatizované křídlo je věnováno Sarawatským domorodým kmenům.

James Brook byl bílý rádža známý jako největší nepřítel románového piráta Sandokana, který na Borneu nikdy nežil. Sandokan je prostě smýšlená románová postava.

Kuching, jako jedno z mála odolalo dějinným zvratům a zachovalo si své koloniální kouzlo. Nebylo totiž jako ostatní za druhé světové války bombardováno. Procházka starým centrem Kuchingu, plným barev a vůní, nás vedla úzkými uličkami na sebe nalepených domů různých výšek a stylů. V nich se skrývá spousta malých obchůdků, čínských lékáren s barevnými lahvičkami a bylinkami, vlídných kavárniček, tržišť a chrámů, schovaných mezi novostavbami hotelů. Taky jsme navštívili místní obchod s obuví Baťa. Je zajímavé, že všude, kde baťovy obchody jsou, si myslí, že je to síť italských obchodů. Večer jsme navštívili nejvyhlášenější rybí restauraci. Už jenom „procházka“ po ní a výběr byl neuvěřitelným zážitkem. Ta měla místa snad pro cca 200 jedlíků.

Příjemným místem k oddychu od městského zmatku je uklidňující promenáda na břehu řeky Sungai Sarawak. A hlavně večer. Barevně osvětlené nábřeží, most přes řeku a budova parlamentu na druhé straně řeky. Nedá se jinak popsat, než wow. Po nábřeží se procházejí nebo jenom poposedávají na lavičkách mladí lidé. Místní holky ruku v ruce s klukama, v džínech a šátkem na hlavě. Prostě normální život mladých lidí. Člověk si ani neuvědomuje, že je v muslimské zemi.

Ve vnitrozemí ostrova Borneo žijí příslušníci kmene Dajaků, kterým se ještě nedávno přezdívalo lovci lebek. Jejich předci si totiž libovali v kanibalismu a zároveň svým nepřátelům usekávali hlavy, které si následně věšeli na své domy, aby byli v rodině vážený. A tak se po 3-denním pobytu v Kuchingu vydáváme do Batang Al za lidmi kmene Ibang bydlícími v Dlouhých domech. To je hlavní důvod naší návštěvy Bornea.

NP Batang je jedno z mála posledních nezničených míst Sarawaku, vzdáleného 266 km od Kuchingu. Projížděli jsme  malebnými městy a vesnicemi, kolem kaučukových pozemků, pepřových zahrad, rýžových polí, kolem džungle a řek až jsme dojeli k uměle vytvořenému  jezeru Batang Ai Hydro Dam, odkud vyjíždějí lodě a na konci kterého náš čekala pohostinnosti stejnojmenného hotelu Batang. Z dálky vypadá jako vlak na transsibiřské magistrále, kvůli svojí délce. Odhadem měl skoro 1 km. Ano, není to překlep. Jenom jedna chodba měřila 135 metrů, a bylo na ní 10 krásně vybavených pokojů. Takových chodeb zde bylo cca 5. Takže než jsme došli do místní restaurace tak nám docela vyhládlo. U restaurace byl krásný bazén, kde jsme se po dlouhé celodenní cestě osvěžili.

Ibanové - nazývaní „mořští Dajakové“ (Sea Dayaks), tvoří 30 % populace Sarawaku a dnes je to nejpočetnější skupina původních obyvatel severního Bornea. Sami sebe nazývají „Ibanpeople“. Převážně jde o křesťany, kteří však stále částečně uctívají své předkřesťanské duchovní tradice. Vlastní velké části džungle, s nimiž nakládají různě. Někteří mají malá rýžová a pepřová políčka, jiní vydělávají na olejové palmě a přispívají tak k drancování pralesa. Někteří se snaží svých 15 000 hektarů džungle spíše chránit. Možná proto spolupracují s cestovkami, které mu za návštěvy turistů samozřejmě platí. Díky tomu nemusí hledat tolik příjmů jinde. Samozřejmě je to pro ně i pohodlnější – příjmy od turistů jim umožňují tolik se nedřít. A také posílat děti do školy – nejbližší je hodinu po proudu, kam je vozí člunem každé pondělí, a v pátek zpět.

Vyznačují se zejména tím, že žijí v takzvaných „longhouses“, Takový dlouhý dům je opravdu... dlouhý – na délku měří nějakých 80 metrů. V něm žije pohromadě celý kmen, (u nás by to byla vesnice), který se skládá z jednotlivých rodin. V některých domech žije pod jednou střechou i dvanáct rodin, ale jsou i mnohem větší longhousy, kde je třeba třicet nebo padesát rodin. Všechny místnůstky 1+kk jsou vedle sebe v jedné řadě. Z jedné strany se po celé jeho délce táhne krytá veranda ruai, ze které se vchází do jednotlivých „bytů“. Na ruai se odehrává všechen společenský život domu. Koupelny se zde nevedou (k umývání slouží společné sprchy, případně řeka), ale v koutě stojí pračka. Nábytku v místnost je minimum – kromě jedné velké skříně jsou zde reprobedny a televize. Spí se na zemi nebo matracích, které se na den postaví do kouta. Večerka je v deset hodin, kdy se vypíná generátor. Lidé však ještě dlouho sedí na verandě a povídají, jiní se zase ve svých bytech dívají na televizi.  V minulosti byly údajně jednotlivé „byty“ oddělené jenom závěsem. Každý takový longhaus má svého stařešinu.

My navštívili jeden takový ještě dřevěný dům, kde místní evidentně ještě žili dost tradičně. Ovšem už si pořídili dieselagregát, automatické pračky, satelity… No moc takových tradičních longhausu už asi není, protože mladí už pěstování zeleniny neholduji a uchyluji se do měst nebo si staví moderní longhausy podél řeky.

V domě jde vše stále stejným tempem. Ženy se zabývají svými činnostmi, muži svými, a mezitím se popíjí čaj a hodně povídá. A tak to jde od nepaměti den za dnem, rok za rokem. Muži, většinou pokryti tradičním tetováním, opravují rybářské sítě, vyřezávají sošky a loďky, a se spokojeným výrazem pokuřují. Všichni jsou v neustálém kontaktu a dělá se vše dohromady – povídá, hraje, jí, odpočívá, lelkuje, pracuje.

I dary od nás si spravedlivě rozdělili. Ženy se posadili se svými košíky do kolečka a jedna z nich všechny přivezené balíčky otevřela a spravedlivě dělila všechny stejným počtem. Takto rozdělili i hru Člověče nezlob se. Prostě spravedlivě. Trochu místní „diskotéky“ v podobě rituálního tance, pak následoval chutný oběd připravený v bambusových trubkách na ohni. Tady jsem nepochopila, jak je možné, že v kuchyních zde od otevřeného ohně nechytne obydlí. Koukala jsem na to fascinovaně jako trubka. No oběd byl velice chutný a dala bych si i nášup, kdyby v řadě nestálí místní s talíři, aby dojedli to, co po nás zůstane.

Po návratu z návštěvy od Ibanů jsme šli do džungle. V deštném pralesu, jež pokrývá takřka celý ostrov, rostou endemické druhy rostlin. Tyto jsou rozšířeny pouze na území Bornea a nikde jinde se nevyskytují. Na Borneu roste více než 15 tisíc druhů rostlin, z čehož se ve třech tisícovkách případech jedná o stromy. Mezi nejznámější rostliny patří raflésie (Rafflesia arnoldii). Je to parazitující rostlina s největším květem na světě, který dosahuje až metrového průměru. Rostlina kvete pouze několik dní a plně se rozvine v noci. Cihlově červené květy vyrůstají zdánlivě přímo z pralesní půdy. Ve chvíli, kdy se květ rozevře, začne intenzivně páchnout po shnilém mase, aby přilákal hmyz. My neměli to štěstí vidět ji. Asi jsme přijeli v nevhodnou dobu. Průvodce nám ale ukazoval lačkovky (masožravé rostliny). Ostrov Borneo zůstává pro tropické láčkovky původním pralesním rájem. Většina z nich je endemická a nevyskytuje se nikde jinde ve světě. Hmyz přilákaný nektarem, který se vytváří v nektarových žlázách kolem valovitého ústí láčky a na spodní straně víčka, se dostane na okraj láčkové pasti…a pak hammm

Chůze po 130 metrů dlouhém lanovém mostě ve výšce cca 50 metrů, kdy vidíte pod sebou jenom koruny vysokých stromů, nezvládla kamarádka Lída. Dostala záchvat úzkosti a dalo nám zabrat uklidnit ji a převést přes tento, na zážitek, zajímavý most.

Po několikadenním pobytu v Batangu jsme se přesunuli k moři, na poloostrov Santubong do rekreačního střediska Damai, které  je vynikajícím turistický střediskem 32 km severně od Kuchingu. Je to krásné místo se stezkami v džungli, dvěma malými rybářskými vesničkami. Nedaleko je vyhlášena krokodýlí farma, kterou jsme měli v plánu navštívit. Místní průvodce nám ale říkal, že před týdnem zde byly velké povodně, kdy byla „vyplavená“ i zmíněná farma a krokodýli prostě uplavali. Podařilo se je sice chytit, ale dva mořští krokodýlí zatím si užívali svobody. A taky se mluvilo o tom, že v blízkých rybářských vesnici sežrali dva rybáře. Zda tomu věřit, nebo ne, toď otázka. Ale nakonec moře vyhrálo nad strachem. Přeci jsme jeli za koupáním. Tady bydlíme ve velice zajímavém hotelu Damai Beach resort.

Za návštěvu určitě stojí přírodní muzeum Sarawak Cultural Village (Sarawacká kulturní vesnice), skanzen pár metrů od hotelu. Ke vstupence do skanzenu dostáváme pas, kam budeme v jednotlivých domech sbírat razítka. Najdete zde ukázky tradičních příbytků různých domorodých kmenů. V domcích bydlí domorodí lidé, kteří zde předvádějí tradiční řemesla. Nemůžu popsat, který z domů je jaký. Všechny byly svým způsobem zajímavé. Kultura Sarawaku je neskutečně rozmanitá a většina návštěvníků na jeho prozkoumání má jenom několik hodin.

Kulturní show v místním divadle má návštěvníky uvést do kulturního prostředí Sarawaku. Během 45 minut se vystřídají tance všech kmenů žijících v Sarawaku. Asi nejatraktivnější je vystoupení Orang Ulu, kteří napodobují lov s foukačkami, a bambusový tanec Melanau (ženy proskakují mezi dvěma bambusovými tyčemi, kterými dva lidé střídavě klepou o zem a o sebe navzájem). Z představení jsem odcházela dojatá se slzami v očích.

Další den jsme věnovali návštěvě nejstaršího a jedného z nejmenších národních parků na Sarawaku BAKO s fascinujícím ekosystémem. V malajských džunglích se nacházejí jedny z nejstarších oblastí deštných pralesů na světě. Jejich stáří se odhaduje na 100 miliónů let. Na 27 kilometrech čtverečních objevíte 30 km velice dobře značených turistických stezek s mosty přes močály, po kterých dojdete na místa ideální k pozorování divoké zvěře a vegetace včetně několika druhů masožravých rostlin.

Po příjezdu nás přivítala rodina divočáků, která tady není nebezpečná. Tyto jsme pak potkali i u moře. Park je přístupný pouze lodí, která vyjíždí z vesnice Bako. Jeho největším lákadlem je opice nosatá nebo-li kahau nosatý. Místní mu říkají Holanďan. Asi takto viděli domorodci v minulosti holandské kolonizátory. Borneo je známé především díky dvěma charismatickým primátům, orangutanům a kahau nosatým. Zatímco s orangutany se lze setkat také na Sumatře, kahau žijí jen na Borneu. Samci kahau mají enormně dlouhý, šiškovitý nos. K čemu ho mají, není zatím zcela jasné. Je to neuvěřitelné, ale zdá se, že čím větším nosem samec disponuje, tím atraktivnější je pro samičky! U samců se ale možná tato jejich jedinečnost velkého nosu zvrhla ve víru pohlavní selekce. Samicím se nejspíš kdysi líbili samci s nejdelšími “šnorchly” a zřejmě si je s větší oblibou volily jako sexuální partnery, takže se nos jejich potomků po generace zvětšoval až natolik, že svou původní funkci šnorchlu úplně ztratil. Jejich veliká, jakoby nafouknutá břicha jsou plná bakterií, pomocí kterých dokáží zpracovat těžko stravitelné listy, kterými se živí. Kahau žijí v tlupách vedených alfa samcem s velkým nosem. Potulné skupiny mladých samců bez partnerek zastrašuje komickými gesty, postoji a syčení podobnými zvuky. K vážnějším střetům dochází jen zřídka. Kahau ovšem nepotkáte ve vysokých primárních deštných pralesech. Výskyt této opice je totiž vázán na blízkost vody, ať už sladké nebo slané. Kahau obývají mangrovové pralesy, břehy řek a zalesněné bažiny a rašeliny, kde tráví většinu času požíráním a pomalým trávením mladého listí a semen.

Cestou do džungle pozorujeme makaky, jak si pochutnávají na ostrorepech, které jim pravděpodobně dali k jídlu místní rybáři. Tyto ryby pamatují trilobity, se kterými jsou příbuzní, mají modrou krev, několik párů nohou s klepítky a zahrabávají se v hloubce do mořského dna. Poprvé se na Zemi objevili už v prvohorách, tedy před 570 miliony let spolu s prvním členovcem a svoji podobu za posledních 200 milionů let nijak nezměnil. Dnes patří mezi ohrožená zvířata.

Měli jsme se na pozoru před těmi drzými makaky, kteří se od turistů naučili brát pamlsky. A tak jsme v jejich hledáčku dobrot. Když je nedostanou, tak si je prostě vezmou. Třeba i z baťohů. Umí si dokonce tyto i otevřít a vůbec jim nevadí jejich nositel. V restauraci dopíjejí to, co zůstává v plechovkách. A pokud se strávník vzdálí od svého talíře byť jenom na chvilinku, musí se dělit o svůj oběd s makakem. Asi jako u nás s bezdomovcem. Bohužel pro ně nikdo z nás neměl v baťohu nic, co by stálo za to, a tak jsme nebyli pro ne zajímavý. Prošli jsme dřevěným mostem a vkročili do džungle.

U hotelu cestou na malou plážičku pozorujeme hulmaní rodinku. Hulman stříbrný je jedním z pěti druhů hulmanů žijících na Borneu. Zajímavé u něj je zbarvení jeho mláďat. Na rozdíl od šedé srsti svých rodičů jsou mladí hulmani stříbrní sytě oranžoví a tím jsou také mnohem lépe vidět. Příroda to tak zařídila zřejmě proto, aby v případě nebezpečí či pádu potomka ze stromu mohla matka své mládě rychleji nalézt a reagovat. ¨

Nemohli jsme si nechat ujít i krokodýlí farmu, která vznikla roku 1963. Jak už název napovídá, chovají se zde hlavně krokodýli. Ale viděli jsme zde i i další zvířata. Mají tu například kasuára, medvěda malajského, opice, želvy atd. A velikánské ryby druhu Arapaima velká (Arapaimagigas, česky piraruka). Ty patří k největším sladkovodním rybám světa a mohou dorůst délky přes dva metry.

Tenkrát v r. 2016 nás bylo na Borneu 16. Někteří partneři byli spolu i více jak 20 let. Proto mne napadlo, že bychom mohli tyto páry sezdat. Samozřejmě, pokud budou chtít. Nepřipravené jsem jim to navrhla až na místě. A vezla sebou i „svatební šaty“. Byli to sice noční košilky, které jsem pořídila v Košicích za 1 EURo, ale mne připadaly jako vhodné svatební šaty. „Připravila“ jsem si k tomu dokonce i certifikáty o tom, že tyto lidé se vzali na Borneu za účasti českých přátel a místních přihlížejících. Nakonec to místní byli opičky, které zaujalo to, co se vlastně na jejich plážičce odehrává. Z oslovených kamarádů souhlasili s tímto „nápadem a divadlem“ 2 páry. A tak jsme zorganizovali svatby. Chlapi cestou natrhali svým polovičkám svatební kytice, dámy se pyšnili náhrdelníky z orchidejí, které jsme si vypůjčili v recepci hotelu. A prstýnky? Ty kluci vyrobili z trávy. Pavel si připravil krásnou řeč, jeho Táňa dělala ceremoniářku, děvčata dělaly „atmosféru“ bublifukama. Prostě úžasné. Po tomto aktu jsme se přesunuli do nejbližšího resortu, kde byla objednaná svatební hostina.

Největší květina světa, vzácné dlouhonosé opice, pralesy skrývající unikátní přírodní bohatství. To je Borneo. Kde jinde vás sveze taxikář, který si doma schovává lebky po svém prapředkovi z kmene Dajáků. "Žije tam třicet různých národností, mluví patnácti jazyky, ale klidně můžou všichni sedět u jednoho stolu," Na tržištích muslimské dívky v šátcích nakupují u prodavače s křížkem na krku, vedle u stolu si na pečených rybách pochutnávají Číňané i potomci domorodých národů. Při cestách po malajském Borneu potkáte chrámy mnoha náboženství, ale v lidech tu pořád přežívají i duchařské historky. Dajákové svým nepřátelům odpradávna sekali hlavy a vykouřené nad ohněm je uchovávali na důkaz své síly a odvahy. Před sto lety britští správcové ostrova tyto barbarské zvyky zakázali, ale během druhé světové války se začaly hlavy stínat nanovo. Dajákové se postavili na stranu spojenců a v partyzánském boji škodili japonským okupantům.

Tři týdny na tomto krásném ostrově uteklo neuvěřitelně rychle. A protože všechno jednou skončí, tak skončila i tato dovolená a nám nezbylo, než konstatovat, že je konec něčeho, co se už nikdy nebude opakovat… A tak se z nás po návratu opět stávají „obyčejní“ lidé nabití nejenom slunečnou energií, ale taky bohatší o krásné a nezapomenutelné zážitky a vzpomínky. Já se na Borneo vrátila i v r. 2019, protože mi za tou atmosférou bylo prostě smutno.

Tady začni psát svůj cestopis...

Bránou na Borneo je Singapur

Singapur

Kuching a jeho parlament

Večerní Kuching má své kouzlo

V rybí restauraci v Kuchingu

Místní dívenky