Brest
Cesta na neprostupný východ
Cestopis z roku 2018 napsal Jakub Vonšovský
Tam daleko na východě, za devatero řekami, horami a jedním pralesem, kde stále vanou sovětské větry, žila byla stěží prostupná země v čele se samozvaným panem diktátorem. Ale jednoho dne se tento diktátor pohádal s jiným panem diktátorem, což bylo tuze smutné. Zvlášť když tento druhý vládce umí jezdit i na medvědovi a skolí bitevní loď jiného království klidně holýma rukama. A tak se první vládce rozhodl, že si pro jistotu bude hledat kamarády i v jiných vládcích a pro začátek lehce pootevře dvířka do království svého. Jen na dva prstíčky. A taky asi chtěl prachy.
Několik let jsem sledoval postupné otevírání západu, protože se mi nechtělo dávat 5000,- za vízum. Až v roce 2017 konečně otevřeli města Hrozno a Brest pozemním návštěvníkům přes Polsko. Jde to relativně po másle. Na internetu se vyřídí za malý poplatek vstup. Něco jako ESTA při cestě do USA. Z Varšavy je třeba vzít vlak do Terespolu (Od roku 2020 prý bude přímá linka Česko-Terespol s Leem, jestli tamní populace nevymře na virus) a celníkům ukázat vytisknutý papír z netu. Na tom není co pokazit. Tedy snad…
Na polské straně hranice ve mně už trochu hrklo. Okna zatlučená dřevem, aby nebylo vidět ven. Celá stanice vypadala sbitá hodně podomácku. Všude celníci s puškama. Vracím se zpátky o 50 let. Už se mi tam tak nechtělo. O chvíli později jsem seděl lehce rozklepaný ve vlaku přes hranice. Projížděli jsme pásmem z ostnatých drátů při zamračené obloze. Do vagónu mezitím přišli celníci a mluvili pouze svým jazykem, zatímco všichni cestující vytáhli své pasy. Všechny byly modré, běloruské. Jsem tady jediný turista. Po otázce na vízum vytahuju A4 vytištěnou z tiskárny a celník na ni jen nevěřícně kouká. Jak asi vypadá místní výslech?
S kroucením hlavy mi papír po několika minutách vrací zpátky. Musím být jeden z prvních turistů přijíždějících na bezvízový styk (tohle se mi zopakovalo ještě asi dvakrát). Silnější celnice najednou rozkrajuje pečlivě budované napětí sovětské atmosféry tím, že na celý vagón začne hulákat, ať se přizná, kdo veze něco k proclení a strašně se u toho směje. Kdo ví, třeba už je totálně pod parou.
Zastavujeme v Brestu. Slunce najednou strašně praží a obloha je celá modrá. Nějakou dobu v temnotě nebo za kouřovými skly udělalo své. Musím se schovat do stínů zeleně ve vedlejším parku. V něm se konečně rozkoukávám kolem sebe, když se najednou musím vyhýbat nějakým předtím neviděným high-tech udělátkům, na kterých se prohánějí místní děti. Zkrácené segwaye? To jsem ještě neviděl. Všichni jsou navíc oblečení v pestrých barvách místo typické "sovětské šedé". Co je tohle za místo? Byl jsem podveden. Kde je stereotyp zlé, šedé komunistické země z amerických filmů? Kde jsou lidi, kteří mě oberou o poslední kabát jako Toma Hankse v Mostě špiónů?
Evropská exotika
Bylo to v mnohém podobné běžnému evropskému městu a přesto v různých ohledech jiné. Hlavní třída vypadala jak stylizovaná Francie. Jako v těch zidealizovaných filmech o polovině 20. století v Paříži (což v Paříži dnes určitě nenajdete). Teda až na ty žebrající děti (byl jsem drsňák a nic jim nedal). O pár kilometrů dál se ve vojenském muzeu člověk ale už propadl do východní minulosti. Tou s rudými vlajkami, srpy a kladivy, plátěnými taškami, nebo s podobiznami Lenina. Turisticky hodně dobrý zážitek, když si člověk nasadí brýle filtrující červenou. Vchod do parku je ve tvaru pěticípé hvězdy, z reproduktorů se linou sovětské chorály, a vedle něj děti lezou po sovětských tancích. Jak z propagačního letáku strany.
Nakradené fotky z netu
Sovětské tanky na věčné časy
Žízeň po zničení napajedla nacisty
Cholmská brána nese stopy po obléhání
Moje jediná dochovaná fotka.
Je zajímavé, že Bělorusko nezamrzlo technologicky. Ty mini-segwaye z parku jsem mimo Bělorusko viděl poprvé až o rok později na veletrhu v Praze. Hostel měl rychlé a stabilní wi-fi, bez drsné cenzury, kterou jsem zažil později v Číně. Smartphony jsem neviděl docela dlouho, až do momentu kdy kolem projel trabant obtěžkaný velkými reproduktory a lidi je se smíchem vytáhli, aby si je mohlil vyfotit. Mají je, ale nekoukají do nich. Podobně jako na Ukrajině se v restauracích a hospodách lidé raději baví mezi sebou. Samozřejmě možná je to celé Potěmkin a důvod, proč pouštějí lidi standardně jenom do 3 měst v zemi. "Nate dokonalá rodinko, tady máte hračky ze zabavené čínské továrny a nastěhujte se do baráku s wifi. Na oplátku se tvařte křečovitě šťastně když kolem jde turista."
Nějaká fotka hlavní třídy z Googlu.
Centrum města je dokonale čisté. V Bělorusku platí stále zákon o příživnictví, a tak se lidé, kteří se neuplatní jinde, dokonale realizují třeba v technických službách. Kdybych upustil papírek na zem, hned je u mě někdo s černým pytlem, kdo se o něj postará. Čištění je možná běloruský sport. Všechen bordel zmizí jako opozice.
Auta zpomalují ještě 50 metrů od přechodu a pouští vždy. Chodec je tady vnímán s posvátným respektem, tak nepodobným mým zážitkům z Ruska. U prodavaček to už bylo ale půl na půl. Ta první půlka byla vždy usměvavá, pomáhala mi jak to šlo a vždy všechno vracela, ta druhá byla taková… no řekněme kyselá jako sud vymačkaných citrónů.
Ve městě je, zdá se, jen jediný hostel. Obsluha samozřejmě anglicky neumí. Maximálně jsem pochopil, že se mnou bude na pokoji motorkářská banda. Určitě se ožerou a pak mě jako osamělého cestovatele narvou do výfuku. Namakaní borci se však místo toho představili a večer šli ohleduplně do hospody, aby nerušili ostatní návštěvníky a ráno se první probuzení tišili navzájem, aby náhodou nevzbudili všechny lehké spáče.
Brest v roce 2019 slavil 1000 let vzniku. Kdo to nestihl, nemusí zoufat. Oslavy v roce 3019 budou jistě podobně velkolepé. Různé akce na připomenutí dlouhé historie byly ale pořádány už teď v roce 2018. Podařilo se mi ten víkend chytit jeden z výročních festivalů, s místními kroji a folklórem. Lidové písně postupně střídaly cover verze slavných hitů jako jsou Hvězdné války nebo Indiana Jones. Lidé tleskali a tančili do rytmu. Poprvé jsem spatřil jiné turisty. Těch 10 vysmátých asiatů aranžujících se na selfie tak nějak nešlo přehlédnout.
Brest je hrdé město. Táhne se to s nimi už od doby, co jako první sovětské město chvíli odolávali nacistům. Do té doby jimi projížděli jako nůž máslem. A na počest toho se dnes dá strávit v místních muzeích i několik dní. Samozřejmě zůstává otázkou, jak vypadá skutečné Bělorusko a ne jenom to, co vybrali jako bezvízovou zónu. Mě osobně ale Brest nadchnul a vracet se asi budu nějakou dobu rád. Navíc je národním jídlem bramborák. Fotky jsem ale bohužel ztratil (včetně těch oslav 😢). Po Bělorusku jsem se totiž zastavil v rodné Karviné...
Jak se ti cestopis líbil?
Jakub Vonšovský procestoval 64 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Zajímavé a čtivé :) Díky.
Zajímavé a čtivé :) Díky.
Asi jsi neměl na mysli slovensky vinný hrozen, ale Grodno neboli Hrodna (Гродна).
Asi jsi neměl na mysli slovensky vinný hrozen, ale Grodno neboli Hrodna (Гродна).
Jo, to bude ono, dík. Nejsem na ty názvy nějak dobrý.
Jo, to bude ono, dík. Nejsem na ty názvy nějak dobrý.
Tak tohle je naopak místo, které navštívit stojí za to. Měl jsem ho letos v plánu cestou do Klajpedy, ale pandémie vše změnila :-(. Tak dík za další přiblížení místa, které letos neuvidím.
Tak tohle je naopak místo, které navštívit stojí za to. Měl jsem ho letos v plánu cestou do Klajpedy, ale pandémie vše změnila :-(. Tak dík za další přiblížení místa, které letos neuvidím.
Neobjektivní článek, ze začátku psaný urážlivě až trapně, který nepopisuje Bělorusko ani v nejmenším. Ale je pravda, že z pouhého Brestu se obrázek udělat nedá.
Neobjektivní článek, ze začátku psaný urážlivě až trapně, který nepopisuje Bělorusko ani v nejmenším. Ale je pravda, že z pouhého Brestu se obrázek udělat nedá.