BRUMBÁLEM DO MONGOLSKA...

BRUMBÁLEM DO MONGOLSKA aneb BAYARLALAA, MONGOLSKO

"A co třeba Mongolsko?" Touhle otázkou to vlastně celé začalo. Když do naší cestovatelské rodiny přibyl další člen, přesněji Nissan Patrol K260, dostal tenhle nápad okamžitě jasnější obrysy, protože bylo jasné, že tenhle mazlík má v sobě dostatek kuráže na to, aby takovou cestu zvládnul. Přestože do Mongolska je to opravdu daleko a nebyli jsme si tak docela jisti, jestli nám bude stačit čas, vymezený školními prázdninami, touha vydat se naprosto opačným směrem než doposud, byla příliš silná. Evropa nám začala být kapánek těsná. 

A tak nastalo období nejrůznějších úprav a technických vylepšení, jako jsou vzduchové měchy na zadní nápravě, mechanické volnoběžky ARB, zesílené tyče řízení, hliníkové kryty zranitelných částí podvozku, zesílený rám, pevnostní prahy či tlumiče Ironman, šnorchl a naviják.

Začátkem května jsme začali vyřizovat víza. Mongolské jsme získali bez problémů, s dobře míněnou radou: "Pozor, tam Gobi...", s ruským už to ale taková legrace nebyla. Potřebovali jsme vízum se 2 vstupy, jenže to se uděluje jen na 30 dní a to bylo málo. Když nás potřetí vrátili, rozhodli jsme se svěřit cestovce, a do Mongolska vyráželi s Ruskem odklepnutým na celé 3 měsíce! 

Police, poličky, skříňky i veškerý další úložný prostor zaplnily konzervy, špagetky, těstoviny, rýže, ovesné kaše nejrůznějších příchutí, spousta musli, vajíčka od mojí mamky, zásoba oříškových musli tyčinek..., oblečení od plavek po péřovku, věci na hygienu, lékárnička a spousta náhradních dílů, od filtru po kardanku. No a samozřejmě to nejdůležitější, fotoaparát, mapy a cestovní deník. 30. června odpoledne jsme vyrazili.

S našimi cestami se to má tak, že začínají nikoli příjezdem do cíle, ale okamžikem, kdy se Brumbál odlepí od našeho klecanského plotu. A pak prostě jedeme, kde se nám líbí, zastavíme, kde chceme, tam se vyspíme a pak dál, znovu a znovu, den za dnem zvědavě vyhlížíme, co čeká za další zatáčkou. A cesty s sebou přinášejí setkání s lidmi různých národností, zvyků a kultur i spoustu neuvěřitelných zážitků, leckdy hraničících s dobrodružstvím, které jako by nám často samy přicházely naproti, aniž jsme je čekali nebo plánovali.

Díky tomuto způsobu cestování se často a dobrovolně dostáváme do míst, kam turisté nechodí a nejezdí, od úzkých uliček noční mediny zářící tisícem světel, barev a vůní, až po zapomenuté vesničky, schoulené v náruči zelených kopců. To všechno má jednoho společného jmenovatele: pocit naprosté svobody, volnosti a objevování.

Mongolsko nám toho všeho nabídlo pořádnou hrst. Ještě jsme ani pořádně nestačili vstřebat krásu ruské části Altaje a už jsme přijížděli do naprosto jiného kousku světa, kde slova dálka a volnost náhle dostávají zcela jiný rozměr a kde obloha padá od obzoru k obzoru, jako velká modrá kopule. Kde večerní soumraky rozehrávají v pohasínající stepi neuvěřitelné hry barev a kde hvězdy se zdají být tak blízko, že by se jich člověk málem mohl dotknout.

Ruská část cesty proběhla téměř bez problémů, s výjimkou okamžiku, kdy nám před Kurganem v plné rychlostí bouchla zadní levá guma. Na hraniční přechod v ruské Tašantě jsme dorazili přesně podle plánu ve čtvrtek. Trochu nás zaskočilo, že ruská hranice byla zavřená, ale řekli jsme si, že tedy "holt počkáme do zítřka". Zůstali jsme 5 dní. Rusové by nás pustili, ale Mongolové si chytře protáhli konec naádamu až do neděle, takže do Mongolska jsme nakonec vjeli až v úterý ráno!

Za tu dobu jsme stihli velmi náročnou družbu s trojicí Rusů, kteří do Mongolska mířili na "rybalku", návštěvu jurty v zakázaném hraničním pásmu i nádherné noci ve stepi nedaleko města Koš Agači, přímo v místě, kudy (jak jsme zjistili později) zdejší pašeráci převádějí z Mongolska kradené krávy! Třetí noc jsme na doporučení místních raději strávili ve městě. Ještě předtím se nám ale v nedalekých kopcích podařilo najít nádherný zelený kámen, naše "Srdce Altaje". 

Cesta Mongolskem byla plná úžasných míst, milých lidí, ozvěn minulosti a především nádherné přírody. A protože toho bylo opravdu hodně, tak alespoň pár střípků posbíraných cestou. Dohromady poskládaly tu nejkrásnější mozaiku.

Ranní probuzení uprostřed nekonečné stepi v blízkosti orlů. Sedí asi 5 metrů od nás a pozorují.

Vesnice Zereg pod horami, jejichž vrcholky, sahající do výšky téměř 4 000 metrů, šplhají k vysoké obloze. 

Zlaté vážky.

Nekonečná pláň porostlá pichlavými keříčky saxaulu a bílé mraky, vrhající na okolní krajinu temné stíny.

Pásy kopců, kde oranžovou střídá hnědá a žlutá, a ještě dál za nimi modré a růžové svahy vzdálených hor.

Zvířecí pohřebiště uprostřed pohasínající pustiny, ovčí a kozí hlavy, rohy, kosti.

Osamělá hora uprostřed moře saxaulů.

Noc ve vyschlém říčním korytě a ranní probuzení tlupou vynalézavých svišťů, kteří pobíhají po střeše Brumbála ve snaze dostat se dovnitř.

Setkání s korejskou výpravou na útesech Bayanzag, rudě planoucích v zapadajícím slunci.

Ranní návštěva - mongolský pastevec na motorce. Kouká na mě a usmívá se a já taky koukám a usmívám se a tak tam spolu stojíme a koukáme a usmíváme se a je nám fajn.

Zlaté duny Chongoryn Els, 45 minut šplhání na nejvyšší hřeben na hranici infarktu, dolů přískokem vpřed během pár minut.

Písečná bouře s oblohou připomínající otevírající se bránu pekla.

Ulánbaátár, chrámy Gandanu a shovívavý pohled 26 metrů vysoké sochy Avalókitéšvary.

40-ti metrová jezdecká socha Čingischána z nerezové oceli třímající svůj pověstný bič...

           50 dní na cestě, ujetých 20 000 kilometrů a velký kus Mongolska, který jsme si někde uvnitř přivezli s sebou. Tak zatím, bayarlalaa, Mongolsko.

Tady začni psát svůj cestopis...