Business třídou za 5 vrcholy Hong Kongu

Poslední sobotu v dubnu čekám na letišti v Praze na největší letošní zážitek. Poletím business třídou do Hong Kongu. Itinerář mám nacpaný k prasknutí a jsem zvědav, jak jej budu stíhat. Jdeme na věc?

Praha Londýn, pak letím z Londýna do Manilly, přenocovat a pokračovat zpět do Hong Kongu. Docela nesmyslná trasa, ale samotná cesta mi byla cílem. Letenka v business třídě totiž stála jen 500 liber a já si chtěl vyzkoušet luxus na vlastní kůži. Nevýhodou ale je, že z týdnu na cestě budu v destinaci jen necelé čtyři dny. Přípoj z Prahy je s BA na Heathrow, nízkonákladovky o moc levnější nebyly.

Na Heathrow přilétáme s hodinovým zpožděním, cesta do města už časově nedává moc smysl. Přepážka Phillipines Airlines se otevírá čtyři hodiny před odletem, tak si sednu do pubu a dám si výborný Camden hell lager. Když se vrátím zpět, vidím dlouhého hada na odbavení pro ekonomickou třídu. Dnes se mě ale netýká. Zamířím k přepážce pro business klientelu a jsem ihned na řadě. Pracovníkovi se něco nezdá a někam telefonuje. Nedávám najevo obavy a znuděně si prohlížím plebs. Uff, dostávám palubní lístek a business visačky na batoh - klaplo to! Vyjedu schody a šourám se k bezpečnostní kontrole. V tom mě trkne, že mám business letenku - otáčím se a vstupuji do priority kontroly. Přede mnou je jeden muž a za pár minut jsem v hlavní hale. Tohle je paráda. S business letenkou si můžete dovolit přijít na LHR i na poslední chvíli.

Čekání na noční let si zkrátím v salónku Aspire. Zajímavostí je zadní sekce s tichým režimem a lehátky. Pokud jde o gastronomii, tak čekejte pár vegetariánských jídel a jedno masité. K večeru přinesli i sušenky. Bar je obsluhovaný a visí zde legrační cedule upozorňující, že u třetího panáku mě barman bude varovat, že opilce na palubu nepustí. Volný čas jsem využil pracovně. Později se objevili spolucestující z CL - MoonEclipse se synem.

Nastal čas k odletu - přejdu k naší bráně a naloďuji se jako první. Letuška mě odvádí k mé sedačce. Zdaleka nejsem jediný, kdo si fotí interiér či dělá selfie. Akorát že nastává problém - nefunguje ovládání mé sedačky. Když vidím, že jiní pasažeři sledují film a mě nejde vůbec nic, trochu znervózním. Přede mnou i za mnou je volno; přesedám a marně zkouším, nefungují ani tato sedadla. Volá na mě Čech z prostřední řady, že vedle něj je volno. Já ale dám přednost okénku na druhé straně, které naštěstí funguje.

Sedačka je pohodlná a můžete si jednotlivé části přifouknout, pokud dáváte přednost měkčímu posezu. Dá se sklopit do polosedu nebo z ní udělat lehátko. Dostal jsem deku, papuče, pohodlná sluchátka a amenities kit obsahující kartáček na zuby s pidi pastou, skládací hřeben, špunty do uší, masku na oči, ponožky, balzám na rty a toaletní vodu. Z jídelního lístku si vybírám předkrm, hlavní jídlo a dezert. Bylo to fakt dobré. Kolem druhé ráno si ustelu a jdu spát. Poprvé v životě v letadle usínám.

Ráno po probuzení prozkoumám zábavní systém. Většinu nových filmů jsem již viděl, takže si pouštím jen Equalizera 2 s čínskými titulky. Ze starších filmů se nabídka zaměřuje na Bonda. Raději vytáhnu čtečku a čtu si knížku. Hudbu poslouchám ze zábavního systému. Dám si snídani, okoštuju zásobu alkoholu a už přistáváme v Manille. Dvanáctihodinový let uběhl docela rychle a cítím se svěže. Ta business třída má fakt něco do sebe!

Druhý den ráno mířím do salónku v Manille. Dávám si prima snídani s čerstvým ovocem a čekám na odlet. Do letadla opět nastupuji mezi prvními. Sedačky jsou podobné, ale novější. Dálkový let měl rozložení 1-2-1, tento krátký 2-2-2. Sedačka se dá opět rozložit jako lůžko. Snídaně naštěstí byla menší, takže jsem ji zvládl.

Vjezd do tunelu

Konečně Hong Kong. Je pondělí deset ráno. Postojím si ve frontě na imigračním. Musím projít asi deset zákrut dlouhých sto metrů. Naštěstí se fronta nezastavuje, takže za čtvrt hodiny jsem venku. Nasedám do Airport express vlaku, jehož zpáteční jízdenku jsem koupil předem na klook (https://www.klook.com/invite/QVSEV?c=EUR - €5 odměna pro oba). Vlak jede svižně a brzy vystupuji v bludišti obchodního centra na Kowloon (vyslovujte kalůn, jinak vám nikdo nebude rozumět). Vybírám 1000 HKD a hledám, kde se dá koupit tramvajenka Octopus card (50 HKD záloha, 100 HKD kredit).

Vylézám ven na čerstvý vzduch. Kolem se ční šedesátipatrové obludné paneláky. Vítejte v Hong Kongu! Procházím se zahradou a hledám cestu ven. Mám v plánu přejít poloostrov až ke svému hotelu, abych nasál atmosféru. Jak naivní je to plán, zjistím za chvíli. Bloudím a marně hledám cestu ven. Jsem dvě patra nad terénem. Nakonec se zahanbeně vracím do obchodního centra a hledám správný exit. Cestu do hotelu ani raději nebudu popisovat. Představte si procházku kolem pražské Jižní spojky. Dálnice nalevo nebo napravo a já furt váhám, zda radši nejet autobusem. Nakonec jsem došel až do hotelu iclub Ma Tau Wai.

Airport express

Otevřu průvodce Lonely Planet a podívám se, co by se na Kowloon dalo odpoledne dělat. Mezi top ten atrakcemi je budhistický klášter Chi Lin Nunnery a není daleko! Vyrážím nalehko ven, ignoruji předražený Uber a mávám na místního taxíka. Místo nástupní taxy se platí 20 HKD za první dva kilometry a dále platíte 1.5 HKD za 200 metrů (cena se snižuje po spálených 65 HKD). Taxikář moc anglicky neumí a taxík je pořádně vymražený. Za chvíli vystupuji, platím 55 HKD a jdu si prohlédnout dřevěný chrám. Místní bonsaje jsou naprosto úchvatné. Chvíli pozoruji motýly a pak přejdu po mostě do přilehlého parku. Je krásně upravený. O to větší kontrast dělají věžáky, které je obklopují. Fotím a snažím se zachytit krásu, aniž by byla narušena hnusnou budovou. Těžký job.

Je po čtvrté, takže stále mám čas. Láká mě nedaleké pohoří. Osamělý průvodce napovídá, že je zde populární skála Lion Rock. Podle map na ni vede trail. A není daleko. Vyrážím pěšky. Po půl hodině jsem zpocený a nijak zvlášť jsem se nepřiblížil, takže raději hledám taxíka. Na mobilu mu ukazuji cíl mé cesty. Za dalších deset patnáct minut jsem o 34 HKD lehčí, ale na místě. Začínám šplhat po schodech. Napravo vedle mě jsou obří věžáky. Pozoruji tropickou vegetaci a šlapu nahoru. Trvalo to docela dlouho, než jsem se dostal nad úroveň nejvyššího patra věžáků. Mám žízeň, ale nemám ji čím utišit, protože jsem si nevzal pití a po cestě jsem nenarazil na žádný krámek. Konečně jsem nahoře. Je tu hezký altánek a výhled na město. Moment, cesta ale pokračuje. Nad lesy se ční vysoká skála. Tam přece nemůžu jít, nejsem horolezec!

Přeci jen popojdu a najdu ceduli s varováním, že následující úsek je extrémně obtížný a vhodný jen pro sportovce v dobré formě a s vhodným vybavením. Ok, zkusím, kam až dojdu. Se mnou ale leze nějaký Číňan a pouští si hlasitou hudbu. Fakt mi leze na nervy. Nedaří se mi jej setřást. Vždy, když zastavím, abych si pod záminkou focení odpočinul, mě začne dohánět. Nakonec si dám delší pauzu a nechám jej předběhnout. Cesta stoupá čím dál prudčeji, ale stále je to chůze a ne škrábání se po skalách. Turisté z protisměru mě povzbuzují, že cíl není daleko. Makám a s vyplazeným jazykem se dostanu nahoru. Teda úplný vrchol to není. Chodníček pokračuje ke skále. Povzbudí mě červená cedule s piktogramem padající postavy. Překonám svůj strach z výšek a zdolám posledních pár schodů vytesaných do skály. Dal jsem to, jsem na nejvyšším bodě Lion Rock (491 metrů). Kdyby nebyl opar, byl by krásný výhled. I s pauzami a focením mi výšlap zabral padesát minut. Začíná se pomalu stmívat, takže mě čeká sestup o 390 metrů. Cestu zpátky jsem plánoval použít autobus, ale nakonec jsem totálně propocený skončil zase v taxíku. Fouká na mě ledový vítr z klimatizace. Chvíli trvalo, než taxikář pochopil, že ji má vypnout. Já se snad naučím čínsky.

Mezi stromy vidíte Lion Rock

Druhý den jsem si trošku přispal. Hotel sice oficiálně nemá snídaně, ale poskytuje teplé nápoje, džusy, pečivo a ovoce zdarma. Když si vzpomenu na roznášenou snídani v přepychovém hotelu Mozart v centru Bruselu, tak tohle byla hostina. Dnes mám v plánu ostrov Lantau. Google mapa mi říká, že nedaleko je zastávka autobusu, který mě odveze k zastávce lanovky. Ve skutečnosti zde byly zastávky dvě a na žádné z nich nebyl autobus s číslem, který mi navrhoval Google. Lišilo se písmenko. Přijíždí autobus, který měl stejné číslo, ale jiné písmenko, a jel na letiště Lantau. Než jsem se rozhodl, zda do něj vstoupit nebo ne, tak odjel. Cítil jsem se naštvaný. Raději pojedu metrem. Popošel jsem na další zastávku, pochopil značení front nakreslené na chodníku a nastoupil do autobusu směr nádraží Kowloon. Finální zastávka ale zase neodpovídá tomu, co mi říkala navigace Googlu. Když jsem podle mapy na místě, raději jsem vystoupil. A ztratil jsem se. Přede mnou je vjezd do obchodního centra a zákaz vstupu chodcům, nalevo i napravo vysoká zeď obchodního centra, směrovka žádná. Do toho tropický liják. Vytáhnu jsem své pončo, se kterým jsem dal Inca trail na Machu Picchu. Chvíli bloudím. Pak jsem zadal do navigace, ať mi najde cestu do vchodu obchodního centra - prý ta cesta zabere hodinu a půl chůze! Ptám se kolemjdoucí a ta mi ukáže, kterým směrem mám jít. Naštěstí jsem po pár minutách našel vchod a mohu vyrazit do metra.

Vystoupím na stanici Tung Chung. Mám předem koupený lístek na lanovku. Budova lanovky měla přiléhat ke stanici metra. Chvíli se motám v kruhu a marně ji hledám. Pak použiji orientační smysl davu a sleduji skupinu turistů. Těšil jsem se na svůj VIP vstup, jak jej prezentoval klook. Ano, moje řada je kratší než k běžné pokladně, jenže jejich řada odsýpá a naše stojí. Už vidím, kde je zádrhel. Oni mají dvanáct přepážek, my jen jednu! Možná o víkendu by fronta klooku měla větší smysl, ale dnes v úterý o půl dvanácté jsem jen ztrácel čas. Zvedá se vítr. U nás by už určitě zavřeli lanovku. Tady ale jede dál. Konečně se s lístkem postavím do řady pro Crystal clear kabinku, za kterou jsem si připlatil o pár dolarů navíc. Oproti standardní kabince má prosklené dno. Fronta je pomalá. Prakticky se nehýbe, přestože kabinky jezdí. Podívám se pozorně - kabinky jezdí prázdné! Po chvíli přijde zřízenec a oznámí, že kvůli bouři se provoz na dvě hodiny uzavírá! Už tak jsem dorazil o hodinu a půl později proti původnímu plánu. Další dvě hodiny a celý itinerář bude v troskách. Ach jo.

Prolézám nákupní centrum a dám si oběd ve fast foodu. Po hodině se vracím - kabinky už jezdí s pasažéry. Nicméně moje řada neodsýpá, narozdíl od standardní je křišťálová kabina jen každá třetí či čtvrtá. Zřízenec pobíhá a ukazuje fakáče. Najednou mi to docvakne - hledá solo cestujícího, aby zaplnil kabinku. Mávám. Jde mi naproti. Odepíná provaz a odvádí mě ke kabince, kde už sedí šest sedm lidí. Paráda, ušetřil jsem si dobrých dvacet minut. Výhled dnem je pěkný, ale za to čekání nestál. Spotuji letadla z nedalekého letiště. Kabinka se občas větrem rozhoupe.

Jsem nahoře ve vesničce. Z profesionálního zájmu vlezu do VR herny, ale za těch 90 HKD to nestálo. Ani Cesta Buddhy. A obří socha sedícího Buddhy je další zastávkou. 34 metrů vysoká socha se fakt přehlédnout nedá. Zvlášť když je na kopci. Těch 268 schodů dá docela zabrat. Pauzu nahoře využiji k vyčištění těla foťáku a konečně se zbavím šmouhy z následujících fotek. Je tu hezký rozhled. Slezu dolů. Profi tip - dole pod schody jsou poslední krámky k nákupu občerstvení. Což jsem bohužel nevěděl a tak jsem zase vyrazil na cestu s nedostatečnou zásobou tekutin.

Tian Tan

Lantau peak

Po Lin monastery

Původně jsem chtěl přejít celý ostrov a prohlédnout si vodopády u stříbrných dolů, časově to ale nedávám. Vybírám teda výšlap na Lantau peak a pak hřebenovku k Pak Kung Au uprostřed ostrova. Je to jen čtyři a půl kilometrů, ale patník tvrdí, že mi to potrvá dvě a čtvrt hodiny. Pché, to dám rychleji. Jdu jak laň, ignorujíce Cestu moudrosti s vysokými dřevěnými sloupy, na kterých je vyryta modlitba srdce. Šlapu po cestičce, která se vine do prudkého kopce. Občas musím po kamenech, jindy po schodech. Užívám si tropickou krajinu a zběsile fotím. Vody ubývá a ze mě se řine pot, proto nepohrdnu potůčkem a namáčím si kšiltovku, aby mě jeho chladná voda osvěžila. Za necelou hodinku jsem nahoře na hoře o výšce 934 metrů nad mořem, což mi potvrdí pohled na korálky okolních ostrůvků a dálnici potápějící se pod moře. Zbývá mi posledních pár deci vody.

Wisdom path

Lantau peak

Po chvilce odpočinku pokračuji dále z kopce. Raději chodím do kopce, tady mám strach z uklouznutí. Výhled na hřebenkovku je ale úchvatný. Sleduji nekonečného hada cesty, která mě čeká a těším se. Scházím z prudkých schodů a občas se ohlédnu zpět. Fuj, to je škrpál. Ale je tu krásně. Tohle byste od Hong Kongu nečekali.

Opatrně pokračuji po stezce dále. Od vrcholku Lantau peak jsem už nikoho nepotkal. A to má Hong Kong přes sedm miliónů obyvatel a nespočet turistů. Na obě strany cestičky se klenou dramatické výhledy. Zdejší kopce jsou velmi prudké. Napadá mě, jak by se na nich asi sáňkovalo. No, bez sněhu blbě. Stezka už jen mírně klesá, takže si trochu odpočinu. To nejhorší je za mnou. Věděli jste, že ostrov je protkán traily a dá se tu jít několikadenní trek s kempováním v přírodě? Škoda že nemám více času. Cestou zaslechnu zvířecí zvuky a v dálce vidím hnědé skvrny. Až doma z fotek na velkém displeji rozeznám vysokou. Ale opic se taky dočkám, jen jinde. Už jsem u silnice. Přijíždí autobus. Neřeším, kterým směrem jede a naskakuji do něj. Naštěstí jsem se trefil. Vydýchávám a jízdné dám dohromady až po pár minutách. Tohle byl super výlet!

Teď mě čeká třetí vrchol Hong Kongu - vyhlídka z mrakodrapu Sky 100 v Kowloon. Přijíždím pozdě odpoledne, takže získám možnost vidět Hong Kong se pomalu nořit do tmy a rozsvěcet se. Hraju si s foťákem - opřen o sklo fotím bez stativu se závěrkou v sekundách. Ohňostroj jsem sice neviděl, ale vyhlídka stála za to.

V přístavu je živo

Hrátky se závěrkou

Je středa prvního máje a já musím vstávat časně. Zakoupil jsem si přes AirBnB zážitek - výšlap na Victoria peak (Secret Hike to the Peak). Mám sraz s Rowenou na stanici Central. Vyrážíme pěšky. Připadám si jako na Žižkově - furt do kopce. A Rowena mě nešetří. Když konečně opustíme silnice města, šlapeme po betonovém chodníku s rodinkami. Takhle jsem si to nepředstavoval. Naštěstí za chvíli odbočíme a šlapeme prudce do kopce, až vylezeme na parkoviště. Nad námi se ční vrchol. Rowena se dá do řeči s nějakým starším turistou a přesvědčí jej, ať jde s námi. A kudy jako? Rowena neváhá, přeleze zábradlí a mizí do kopce. Zoufale se dívám na tu skálu. Děda ji následuje. No nic, jdu se zamazat. Super, jsem nahoře - u cedulky zákaz vstupu. Rowena míří nahoru chodníčkem. No, spíše je to kamenné koryto potoku uprostřed džungle. Tak tohle je peklo. Přede mnou zadek dědka, co mě zdržuje. Konečně se naskytne příležitost a předbíhám jej. Konečně se vynoříme z džungle a vylézáme u vyhlídkové terasy na High West. Zbytek cesty běhám za Rowenou, která běhá maratony.

Místo na hřbitově je exkluzivnější než bydlení

Zakázaná cesta k vrcholu

Korytem potoka vzhůru

Fakt unavený turista

Ve městě se s Rowenou raději rozloučím a jdu si svým tempem. Nejdelší kryté jezdící schody jedou zrovna opačným směrem. Toulám se ulicemi a jdu k přístavu. Průvodce doporučuje plavbu na Kowloon trajektem za pár šušňů. Já sice našel trajekt stejného jména,ale je to vyhlídková plavba na pár hodin za pořádný balík. Vracím se na metro a mířím do parku Kam Shan na opičí kopec.

Univerzální bambus

Místní specialita - dvoupatrové tramvaje

Nekonečný průchod od přístavu k metru a do centra

Nekonečný průchod vlakem metra

Jedu metrem na Nathan road a dál pokračuji autobusem 81. Opice hledat nemusím, makakové číhají na turisty, kteří je krmí buráky. Tohle je paráda, chodím mezi desítkami opic. Některým se ale focení moc nelíbí a tváří se agresivně. Když se do sebe dvě opice pustí, jde z toho strach. Konečně jsem uvěřil dobrodružným románům, kde opice zamordovaly cestovatele. Zuby mají pěkně velké a ostré a kdyby se do vás pustila celá smečka, beze zbraně byste špatně dopadli. O kus dále je cedule zakazující krmení.

Času mám dost, tak jdu na procházku. Nejdříve zamířím ke Kowloon Byeswash rezervoáru, který přejdu po hrázi. Všude prudké kopce zarostlé džunglí. Fakt jsem ve velkoměstě? Pak odbočím cestičkou ke Kowloon Reception rezervoáru, který spíše připomíná jezero. Po pěšince jej obcházím, když narazím na strom s měkkou kůrou. Že by korkovník? Jsem na druhé straně jezera a cesta se rozdvojuje. Mám jít zpátky podél jezera nebo odbočit do neznáma? Jako správný Čech neváhám. Po chvilce jsem před další volbou. Podle mapy mě současná cesta za chvíli přivede zpět z divočiny. Anebo mohu odbočit doprava, kde jsem zahlédl jezero. Nemusíte hádat, zabočil jsem a nad betonovou strouhou jsem balancoval k jezeru. Když bylo pode mnou, dospěl jsem k dalšímu rozcestí. Zase odbočím a půjdu do kopce. Nakonec jsem dorazil na vrchol, kde si dělala parta Číňanů piknik.

Cestou dolů sprintuji, ať se jich zbavím a jsem zase sám. Po další půlhodině jsem v civilizaci. Konzultuji mapu. Buď mohu odbočit doleva a po půl hodině se vrátit k autobusu, kde to znám. Nebo se vydám doprava po silnici a přes Lai Chi Kok dopravím se do Mong Koku. Správně, jdu druhou cestou. Pro jistotu se zeptám kluka, kterého jsem potkal a ten mi potvrdí správnost cesty. Hajzlík jeden. Šlapu si to podél cesty a zase narazím na makaky. Pro mě středoevropana je to zážitek. Další zážitek, či spíše šok, mě čeká za chvíli, když dojdu na konec cesty Cheung Hang road. Google tvrdí ať pokračuji, přede mnou je ale nájezd na dálnici! Larry, ty parchante! Co teď? Mám se vracet X kilometrů zpátky? Štěstěna ale přeje odvážným a v ten samý okamžik ke mě z dálnice sjede taxík. Zuřivě začnu mávat a on po chvilce váhání přijede. Nasedám a jedeme do Monk Koku.

Mong Kok je pravá Čína, jak ji známe z televize. Hlava na hlavě, trhy se vším možným. Chvilku se procházím, dám si něco na zub a zpátky na hotel. Dneska mám dost.

Skutečný Hong Kong je hnusný

Den čtvrtý, poslední, strávím na dalším ostrově Lammu, jdouce na pátý vrchol. Přejedu autobusem na hlavní ostrov, dojdu k přístavu a portu 4, odkud odplouvá loď. Připlouvá menší katamaran, který mě rychle odváží do přístavu Sok Kwu Wan na ostrově Lamma. Moře docela houpe, ale naštěstí netrpím mořskou nemocí. Vesničce je dnes plná restaurací nabízejících čerstvé mořské obludy. Raději si dám jen pivo. Nejsem náročný, chutná mi všude na světě. Kromě USA.

Dobrou chuť

Chvíli bloudím, ale nakonec se dám na sever s tím, že chci ztéci kopec Ling Kok Shan (353 metrů, ale z nuly). Já mám slabost na skály a tady jich je neurekom! Krásné velké žulové balvany, divoká vegetace. To začíná slibně. Jdu pomalu po rodinné promenádě a u vesnice Mo Tat najdu směrovku Ling Kok Shan. Jde se na věc!

Cesta na vrchol vede po nekonečných betonových schodech. Výhledy jsou ale krásné. Na vrcholu mě čekají úžasné obří balvany. Dám si svačinu, o kterou se podělím s mravenečky a pak pokračuji. Na rozcestí ale zbaběle zabočím zpátky k přístavu. Přenocovat zde na ostrově nechci.

Cesta dolů vede džunglí. Když dojdu do vesnice, zabočím na opačnou stranu k přístavu Yung Shue Wan. Míjím kamikaze jeskyni, kam Japonci plánovali schovat ponorky na jedno použití. Promenáda je plná lidí, což mě vůbec nebaví. Nicméně místy je cesta náročná a děsně mě irituje stará paní s vozíkem plným ananasů. Já tam funím a ona s nákladem mě neustále dohání. Bylo mi trapně, tak jsem raději ani neodpočíval, aby mě nedohnala. Celkem jsem za ty čtyři dny nachodil 80 kilometrů.

Kamikaze cave

V pátek brzo ráno je čas na cestu zpět. Bohužel jsem udělal chybu při nákupu zpáteční jízdenky na vlak, že mě nenapadlo si ověřit, kdy jede první spoj. Až v šest ráno. Tohle nehodlám riskovat, tudíž nechám lístek propadnout a domlouvám s MoonEclipse, že mě naberou do taxíka. Na letištích plně využíváme všech salónků a v letadlech lákadel business třídy. Hlavně to mangové smoothie bylo vynikající a přidával jsem si snad pětkrát. Letíme ale přes den, takže již neusnu. V Londýně přespím, dopoledne skočím na nákupy a zpátky do Prahy pokračuji stylově business třídou. O moc dražší, než přikoupit odbavené zavazadlo, nebyla. Aspoň jsem vyzkoušel salónek British Airways. Takové cestování si dám líbit!

Náklady

Letenka LHR - ML - PRG 520 liber

Letenka PRG - LHR - PRG 5699 Kč

Hotel Manilla 312 Kč

Hotel Hong Kong 2696 HKD

Hike 750 Kč

Sky100 402 Kč

Octopus 50 HKD záloha +100 HKD credit

Burger s vajíčkem, Cola 35 HKD

Taxi 55 HKD

Taxi Lionrock park 34 HKD

Taxi Hotel 46 HKD

VR 90 HKD

3 pohledy se známkou 60 HKD

Taxi z Kowloon 66 HKD

Večeře 56 HKD

Oběd 50 HKD

Suvenýry 120 HKD

Taxi 50 HKD

Mango džus 36 HKD

Voda 16 HKD

Pivo 12 HKD

Kokos 25 HKD

Mango džus 15 HKD

Lístek na trajekt 18 HKD

Autobus 5 HKD

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 7 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 2 x Rozesmál jsi mě!

📖 3 x To chci taky zažít!

❤️ 7 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Leoš Literák

Cestopis byl naposledy aktualizován 8. 9. 2019

Leoš Literák procestoval 41 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

7 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Jajda

před 6 lety

Skvělý cestopis, díky za inspiraci.

Leoš Literák

před 6 lety

Díky moc

tonic

před 6 lety

paradicka, uz je to skor 10 rokov co som bol v HK, ale hned by som dal repete. najma tu "horsku" turistiku:)

Leoš Literák

před 6 lety

Byla to paráda, užil jsem si to na sto procent.

David Eiselt

před 6 lety

Nám bohužel počasí nevyšlo, takže HK určitě ještě někdy znovu musím navštívit :) Díky za skvělý cestopis.

niemandos_1

před 6 lety

Hezké počteni. Pěkný let v C i když pro mě by to na těch par dnů nebylo. Kazdopadne konečně někdo, kdo když letí do města , tak tam taky něco podnikne a ne si jen dává kaficka , výhledy z mrakodrapu a vecericky s drinkem někde u bazénu na střeše :-). 80 km peso za 4 dny je pěkný počin :-).

Mango džus za 36 a pivo za 12.! No vím, co bych tam pil .

Leoš Literák

před 6 lety

Díky. Jak je poznat z mých cestopisů, rád chodím a poznávám nová místa :-) Třeba jednou dám i PCT