Černá Hora a Bosna autem

Na léto jsme plánovali ještě jednu dovolenou a dlouho přemýšleli, jakým směrem se vydáme. Původní plán, po letošním Dánsku bylo Norsko, ale kvůli zdravotním komplikacím, které nám způsobili pozdější odjezd na dovolenou, jsme se rozhodli Norsko odložit, aby jsme na něj měli dostatek času a klidu. Přece jenom je to kus cesty. Další možností bylo Rumunsko, kde jsme také ještě nebyli a už delší dobu ho máme v plánu. Nakonec ale volali známí, kteří  mají stejně staré dítko, že poprvé vyráží komplet celá rodinka do Černé hory a zda se k nim nechceme přidat. My tam už párkrát byli, ale představa toho, že si děti vyhrajou spolu a my budeme mít i trošku odpočinku, nakonec zvítězila. 

Maďarsko - Balaton

A tak jsme ve středu zabalili celé auto a kolem oběda jsme vyrazili na cestu. Ve všední den uprostřed týdne cesta ubíhala pohodově a bez větších komplikací. Naším prvním cílem bylo tradičně přespání v Maďarsku. Dálniční známky byly koupeny dopředu online a tak nás po cestě už nic nezdržovalo. Když jezdíme tímto směrem, pravidelně stavíme kousek od Bratislavy v Lamači, kde je venkovní koupání za pár korun. Strávíme tu hodinku, dvě, odpočineme, osvěžíme se a zase pokračujeme dál. K Balatonu jsme dorazili na večer, volili jsme jižní stranu - Balatonboglár. Parkování, ubytování a večerní procházka po okolí. Ráno jsme se ještě vykoupali a pokračovali směr Bosna a Hercegovina. Pokud zvolíte směr přes Káposvár a Chorvatsko, čeká vás v Maďarsku ještě netradiční zážitek - zpívající silnice. 

Bosna a Hercegovina - pyramidy

Naší další zastávkou na cestě bylo město Visoko v Bosně a Hercegovině. Právě v okolí tohoto města se nachází bosenské pyramidy, které mají být nejstarší i nejvyšší na světě.  Jedná se o skupinu pěti pyramid (Slunce, Měsíce, Lásky, Draka a Země) a podzemní tunely (Ravne). Přesto zde sotva potkáte turistu a ubytování je zde velmi levné. Večer jsme se ubytovali a plánovali, kterou pyramidu navštívíme, bylo nám jasné, že s naší šestiletou zvládneme výstup pouze na jednu. Nakonec jsme volili pyramidu Slunce, která má být údajně nejznámější... ? Ač místo není stále nějak turisticky známé a moc turistů zde nepotkáte, vše je perfektně označené. Přímo pod pyramidou Slunce se nachází parkoviště, placené, asi... ? Po zaparkování za námi dorazil starší pán s tím, že parkování stojí 1 euro, nebo 2 bosenské marky na celý den, pak nám dal lístek za stěrač a bylo hotovo. Těžko říct, zda patřil k místním dobrovolníkům nebo zda si jen takto vydělával.. :) První část výstupu je celkem nenáročná, vedou tam schody se zábradlím a často tento úsek zdolávali lidé bosí nebo v žabkách. Většina jich ale dál nepokračovala. Než vstoupíte na schody, platí se ještě za vstup na pyramidu - tentokrát to bylo 10 bosenských marek nebo 5 eur za osobu, děti zdarma. Když vystoupáte schody, dojdete k místu, kde se nachází taková puklina ve skále. Zde už měl místní romský pán rozložené na zemi různé drahé kameny, které prý sbírá přímo na pyramidě slunce. Velmi ochotně nám pověděl, že právě v té puklině cirkulují různé energie, které mají mít pozitivní vliv na naše zdraví - léčí astma, deprese, bolesti hlavy atd. Minimálně zajímavé bylo to, že i když venku bylo přes 35 stupňů a puklina nebyla nijak zvlášť hluboká (vešli by se tam spolu maximálně dva lidi), šel z ní velký chlad. Zázračná puklina, ve které strávíme 3 minuty a budeme vyléčeni? To musíme zkusit. Jak už jsem říkala, venku bylo velké horko a tak posedět 3 minuty v chládku bylo příjemné. Každý tam měl sedět sám, akorát když jsem byla na řadě já, přišel místní toulavý pejsek a vlezl si tam ke mě. Jak už jsem psala, většina turistů dojde pouze sem, sednou na lavičku, meditují a jdou zase pryč. My pokračovali dál. Na vrchol pyramidy už ale žádné schody nevedou. Jde se celkem strmé stoupání, nejprve po širší cestě, pak už jen po úzkých cestičkách. Nahoře je ale nádherný výhled. Jsou zde hradby a je odtud vidět i pyramida Měsíce (možná i jiné, co jsme nepoznali). Poté, co jsme si nahoře oddechli, užili si výhledy do krajiny a něco málo posvačili, vydali jsem se na cestu zpět, protože jsme chtěli navštívit i podzemní tunely Ravne. Po cestě zpátky jsem dali ještě odpočinek u zázračné pukliny, kam v tu chvíli přišla skupinka maďarských turistů, kteří nás vyzvali, abychom se k nim přidali na meditaci. Stáli jsem ve spirále, drželi se za ruce, poslouchali "ohm" a byl to minimálně zajímavý zážitek. 

Autem jsme přejeli k tunelům Ravne. Místo už je víc turisticky vytížené. Je zde mnoho míst k parkování a většina zdarma, nebojte se dojet až přímo tam. Cestu lemuje mnoho a mnoho stánků s drahými kameny, odlitky pyramid a magnetkami. Do tunelů existuje více vchodů, ale bylo nám řečeno, že všechny ostatní jsou uzavřené a dostat dovnitř se dá pouze právě tímto Ravne. Opět se musel platit vstup, pokud jste poprvé, musíte si zaplatit průvodce - dospělí stojí 20 marek (10 eur) a já bych to doporučila. Paní mluvila velmi dobře anglicky a dozvěděli jsem se mnoho zajímavých informací. Pokud nejdete poprvé, nebo nechcete průvodce, můžete si zaplatit vstup "meditační", ten stál polovinu a tunely si procházíte sami. U pokladny se vás ale zeptají, zda jste tu poprvé, pokud řeknete že ano, meditační vstup vám už neumožní koupit. Nemusíte se bát vyrazit i sami, tunely jsou velmi dobře značené šipkami a cedulkami. My tedy vyrazili s průvodkyní. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že právě tunely mají vést pod pyramidy, ale ještě tam přímo žádný nevede, protože jsou různě zasypané. Tunely postupně pročišťují dobrovolníci a postupně se objevují další chodby a místnosti. Dále jsme se dozvěděli něco více k historii a léčivým účinkům kamenů a vody, kterou zde také našli. Ač nás na začátku cena za vstup trochu rozladila, nakonec se nám prohlídka líbila a měli jsme dobrý pocit z toho, že jsme přispěli na dobrou věc. Bylo nám řečeno, že za každý zaplacený vstup umožníme vyčištění dalšího metru chodeb :). 

Bohužel další den nás čekalo pokračování do Černé hory, tak už jsme další pyramidy nestihly navštívit, máme ale dobrý důvod se sem zase vrátit

Schody na pyramidu Slunce

Místní průvodce a "zázračná" puklina

Část odkrytých kamenů pyramidy

Vrchol pyramidy

na vrcholu

 Srebrenica a jezero Perucac

Další den nás čekal přesun do Černé hory, kde jsme se měli potkat s ostatními členy naší výpravy. Věděli jsme, že dorazí až na večer, a tak jsme se rozhodli udělat pár zajížděk a navštívit místa, která máme delší dobu v plánu, ale ještě jsme neměli možnost. Prvním cílem bylo město Potočári, kde se nachází památník pro oběti srebrenického masakru. V roce 1995 došlo k zavraždění více než 8000 muslimských mužů. Jednalo se o největší masovou evropskou vraždu od konce druhé světové války. V době, kdy jsme navštívili hřbitov, zde zrovna probíhaly modlitby a čtení z Koránu. Ženy si musí před vstupem zakrýt nohy i ruce a zahalit vlasy, na místě je možnost půjčení šátku. Muži by neměli mít kraťasy, ale to tam očividně nikdo neřešil. Místo bylo zvláštně uklidňující, prošli jsme se po hřbitově, poslechli čtení z Koránu,  a vyrazili na další zastávku. Jezero Perucac, které se nachází na hranicích Bosny a Srbska. Venku bylo velké horko a tak osvěžení přišlo vhod. Ač je jezero obrovské, tak ze strany Bosenské jsem nenašli moc míst ke koupání, většinu tvořili skály, na kterých stáli domky a chatky a většina místních zde lovila ryby. Nám se ale podařilo najít hezké místo (sjezd k jezeru u obce Osatica), kde bylo molo se skokánkem přímo do vody a koupalo se tam "dost" lidí (dost = cca 10 lidí), také zde bylo několik restaurací. Místní byli velmi přátelští a naše nejmladší si tu hned našla kamarádky. Po vykoupání nám nezbývalo než se rozloučit a vyrazit do Žabljaku, čekala nás ještě dlouhá cesta a se zastávkou na večeři v Srbsku jsme na ubytování nakonec dorazili až kolem desáté večer.

Černá hora - most přes řeku Taru, Durmitor - Sedlo a Černé jezero

Další den nás čekal výlet do Národního parku Durmitor. My zde byli již po několikáté. Poprvé, když jsme tu byli v roce 2015, jsme zdolali nejvyšší horu Bobotov kuk. Výstup byl náročný, ale zvládli jsme to s lehkou výbavou, žádné jištění a vody jen jedna petka. Po cestě se totiž nachází mnoho míst - "izvor" - prameny, kde si můžete pitnou vodu v klidu doplnit. Po druhé, v roce 2021, jsme zde byli v květnu a moc se výletovat nedalo, protože všude bylo ještě hodně sněhu a hrozilo lavinové nebezpečí. Letos, s dvěma dětma, jsme věděli, že to bude jen o kratší procházce v okolí Sedla, kde se mimochodem dobře parkuje a je odtud dobrá cesta právě na vrchol Bobotov kuk. Dopoledne ale hodně bouřilo a tak jsme na rychlo změnili plán a vyrazili se podívat na most přes řeku Taru. Je to místo, kde se je vždy celkem dost turistů. My nejprve popojeli kousek níž a vykoupali se v ledové řece. Nahoře si pak vyzkoušeli Zipline. Ceny od doby, kdy jsme tu byli poprvé hodně vyskočily. V roce 2015 tu byl jen jeden Zipline a stál 5 eur, teď se tu nachází tři různě dlouhé a cena se pohybuje od 20 do 40 eur za osobu. My vybrali střední možnost, cena 30 eur osoba i za dítě. Pokud chcete zkusit Zipline, rozhodně smlouvejte na ceně, jsou k tomu otevření. Nám se nakonec podařilo sundat cenu za dítě na 20 eur a dospělého 25. Po Zipline jsme se vrátili zpátky do Durmitoru, dojeli jsme přímo autem do Sedla a udělali s dětma malý výšlap po okolí. Další místo, které byste měli navštívit v národním parku je Černé jezero. Místo je dobře dostupné, žádné kopce, dá se zde koupat a proto zde taky bývají davy turistů a samozřejmě placené parkování. Doporučuji, vyrazit kolem osmé večer - parkování se již neplatí a od závory je krásná procházka lesem ve chvíli, kdy se začíná stmívat. K jezeru vede asfaltová cesta, která je lemována veřejným osvětlením a tak se není čeho bát. U jezera byl touto dobou už klídek a na koupání to bylo pořád. Dle radaru ale hrozilo, že do půl hodiny nám přijde další velký déšť a tak jsme jen namočili nohy a vyrazili zpátky na ubytování. 

most přes řeku Taru

řeka Tara

Výhled z Bobotov kuk

Zápisník na vrcholu

Durmitor v květnu 2021

okolí Sedla

Ulcinj - Ada Bojana

Z hor jsme vyrazili na jih Černé hory abychom si trochu odpočinuli válením na pláži a užili nákupy ve městě.  Cestou jsem udělali zastávku ve městě Nikšič, kde bylo v plánu i koupání. Ale opět počasí nepřálo a chytl nás velký déšť, tak jsme jen poobědvali a pokračovali do cíle. Ulcinj je zajímavé město a pokud zde budete autem, doporučuji vynechat místní pláže, které často bývají přelidněné a vyrazit na Ada Bojanu, která není tak daleko a najdete zde krásné písčité pláže, málo lidí, místo kde se míchá slaná voda moře se sladkou vodou řeky a také mnoho a mnoho rybích restaurací a to jak na pláži tak i podél řeky. Autem se dá dojet až k pláži, kde je neplacené parkoviště. Celodenní odpočinek po výstupech a několika hodinách strávených v autě byl perfektní. Večer jsme se prošli po městě a koupili nějaké suvenýry

Město Skadar a přesun do Kotoru

Další den nás čekal přesun do Kotoru, ale když už jsem byli tak blízko hranic s Albánií, rozhodli jsme se naše oblíbené město Skadar opět navštívit. V Albánii jsme byli po několikáté a u Skadarského jezera máme oblíbenou restauraci, kde dělají snad nejlepší ryby, jaké jsme kdy jedli. A tak jsme ráno nejprve vyrazili do Skadaru. Hraniční přechod Sukobin byl jako obvykle prázdný a tak netrvalo dlouho a byli jsme na místě. Nejdříve jsme se rozhodli navštívit pevnost Rozafu. Dole pod pevností se dá parkovat podél cest a zdarma, cestou k pevnosti pak najdete mnoho parkovišť, kam vás budou lákat na placené stání. Řekla bych, že rozdíl mezi parkováním na placeném stání pod kopcem nebo podél silnice není žádný rozdíl. Rozhodně vás stále čeká výstup do kopce. Co ale málokdo ví je, že nahoře, před vstupem je ještě jedno parkoviště a to je zdarma. Otázkou je, zda tam bude místo, ale my tam vždy zaparkovali. Venku byla opět velká vedra a tak ušetřit si výstup po rozpálených kamenech, po cestě, kde nenajdete kousek stínu bylo fajn. Následovalo prolézání pevnosti, osvěžení v místní restauraci a pokračovali jsem zpět do města. Tady jsme vyřídili dalších pár suvenýrů a vyrazili na pozdní oběd ke Skadarskému jezeru. Pokud zde budete mít chvilku a obzvláště pokud budete s dětmi doporučuji restauraci Vataksi. Sezení venku přímo u jezera je super, děti určitě potěší velké dětské hřiště ve stínu a dospělé skvělé jídlo a nízké ceny. Do Kotoru jsme pak nakonec vyráželi skoro v pět večer. 

Kotorský záliv je místo, které je hodně blízko Chorvatska a tak nějak tomu vše odpovídá. Hodně lidí a předražené ceny. Příklad - útrata za nás tři včetně různých drobností jako káva a jiné stála v ostatních městech celkem kolem 17 eur nejvíce, spíše i méně (obzvláště ve Skadaru), v Kotoru by jste za tuto cenu nedostali ani jedno jídlo. Většinou se cena za porci pohybovala kolem 20 eur a více. A tak jsem využili naše pěkné ubytování, které mělo i venkovní gril a rozhodli se dělat jídlo doma. Jeden den jsme také věnovali koupání v zálivu. Doporučuji pláž Kalardovo. Parkování zdarma přímo u pláže, nebylo zde moc lidí, na pláži byly oblázky ale ve vodě už písek a hned vedle bylo letiště, tak pro nás bylo zajímavé sledovat vzlétání i přistávání letadel. Pozor, nenachází se tu žádné občerstvení a tak si vezměte dostatek vody a svačinu s sebou.

Pevnost Rozafa

Mešita ve městě Skadar

Kotorský záliv

Pláž Kalardovo

město Kotor

Přesun do Mostaru - Ostrogský klášter, Bilečko jezero, Blagaj a pramen řeky Buny

Další den nás čekal přesun do Bosny a Hercegoviny. Druhá část naší skupiny chtěla přes Chorvatsko a Dubrovník, tam nám se ale moc nechtělo, už jsme tudy jeli a představa davů turistů a vysokých cen u nás nakonec rozhodla pro změnu. A tak jsem se od naší skupiny oddělili a vyrazili na jinou trasu s tím,  že se všichni večer sejdeme v Mostaru a byla to dobrá volba. Druhá část skupiny si večer stěžovala, jak bylo vše předražené a hlavně na aroganci a chování místních lidí. 

A tak jsme se ráno rozdělili a náš první cíl směřoval k Ostrogskému klášteru, hlavní zajímavostí je právě to, že je vystavěn ve skále. Dojeli jsme na nejvyšší možné parkoviště (dál už po cestě nebylo možné pokračovat, protože tam byla závora a mohli projet jen někteří a autobusy), zde jsme nechali auto. Parkování bylo zdarma a také se tu nacházely toalety. Odtud jsme vyrazili pěšky ještě kus nahoru ke klášteru. Cesta vedla po kamenných schodech, sice zde byl stín a tak celkem příjemně, ale kameny dost klouzaly a mi se nakonec rozhodli sundat boty a jít nahoru bosí. Určitě to nebyl jen náš nápad, potkávali jsme takto spoustu lidí a navíc zábradlí lemovalo mnoho uvázaných (asi úmyslně nebo neúmyslně ztracených) ponožek. Ke klášteru vedla vstupní brána, ale před ní muselo dojít k úpravě oblečení, já dostala dlouhou černou zavinovací sukni a šátek přes ramena, rozdíl oproti jiným památkám byl v tom, že ani muži zde nemohli být v kraťasech a tak dlouhou zavinovací sukni dostal i vůdce smečky. Místo to bylo velmi zajímavé, před klášterem byl jakýsi prostor, kde všude byly (naštěstí) slunečníky a tak tvořily po celém nádvoří stín. Mnoho lidí si zde půjčovalo žíněnku a jen tak polehávalo na zemi a odpočívalo. Do hlavního kláštera byla celkem dlouhá fronta a protože nás čekala ještě docela dlouhá cesta, udělali jsme pár fotek, vrátili půjčené oblečení a pokračovali dál.

Další zastávka byla již za hranicemi Bosny - jezero Bilečko. Opět byl celkem problém najít místo na koupání a překvapilo nás, že v takovém horku se nikdo nikde nekoupal. Nakonec jsme našli jednu pláž kousek od města Čepelica, nachází se zde rybí restaurace na mole - Apolon fish restaurant. Když jsme tam přijeli, bylo tam pouze jedno auto a jedna rodina s dětmi, která se zde koupala. Restaurace byla očividně zavřená, ale jezero bylo pěkné a čisté a tak jsme se vykoupali, osvěžili a začali hledat místo, kam skočíme na oběd.

Pak jsem vyrazili směr Blagaj, městečko, kde se nachází muslimský klášter a také pramen řeky Buny. Všichni mě odrazovali, že zde bývají davy turistů a nedá se hnout. V tom jsme ale asi měli štěstí, protože jsme dorazili kolem sedmé večer. Parkování bylo od sedmi již zadarmo, byla zavřená většina stánků se suvenýry (to nám ale spíš vyhovovalo) a cesta ke klášteru byla po asfaltové silnici pohodlná. Platil se zde vstup 5 euro na osobu a děti zdarma. Na večer tu bylo již příjemně a tak jsme si prošli klášter (já musela být opět v sukni a tentokrát zahalené i vlasy), pak jsme sešli po schodech k řece Buně a chladili si nohy. Po příjemné procházce jsme už zase pokračovali, abychom se ubytovali a stihli ještě navštívit večerní Mostar, protože další den nás už čekal návrat zpátky do Čech. 

V Mostaru jsem skočili na tradiční bosenskou večeři, prošli se po starém mostě a šli brzy spát. Na víc už nám po celém dni nezbývalo sil.

Ostrogský klášter

Schody k Ostrogskému klášteru

Jezero Bilečko

"technické informace"

- cesta byla na deset dní, všude jsme trávili dvě noci, pouze u Balatonu a v Mostaru jen jednu
- kartou se dalo platit jen někde, ale všude byli ochotní brát eura - současný kurz byl - 1 marka/0,5 eura, 100 leků/1 euro, takže nebylo těžké spočítat cenu a platit eury
- k cestování stačil pouze občanský průkaz