Červencové Irsko v devíti dnech

Tato dovolená v Irsku byla naplánována už někdy na jaře a měl jsem tam původně vyrazit se slečnou. Stalo se tomu tak, že to s ní nakonec nevyšlo a tak jsem začal shánět někoho jiného, s kým by se Irsko mohlo uskutečnit. Nechtělo se mi vyrážet samotnému a ani nechat propadnout letenky, spoustu domluvených ubytování a auto. Nakonec se mi ozval můj dlouholetý kamarád Michal a z této šlamastiky mě zachránil. Zbývalo jen za drakonický poplatek u Ryanairu změnit jméno na letence a mohlo se vyrazit. Na Irsko jsem četl spoustu recenzí, cestopisů nebo si vyslechl vyprávění známých, kteří tento stát už navštívili a panovala víceméně shoda na tom, že je to krásná země a že ani s jejich pověstným počasím to není tak zlé. No, jak se ukázalo, nebylo to všechno úplně pravda...

1. den - čtvrtek (13. 7. 2023) - Přílet; Dublin

Letadlo nám z pražského letiště odlétalo již v 9:50 a tak jsme předchozí noc strávili u našeho kamaráda v Praze, abychom nemuseli zbytečně brzo ráno vyrážet z Brna a všechno v klidu stihli. Odbavení proběhlo bez potíží a my už opravdu okolo desáté seděli v Boeingu 737 MAX 8 nachystaní odletět do Dublinu. Let byl klidný a první šok přišel až při výstupu z letadla, kdy teplota oproti Česku už pocitově klesla o více jak 10 stupňů, obloha byla zatažená a zdálo se, že každou chvíli začne pršet. No nic, to se určitě probere a nakonec bude hezky, uklidňovali jsme se v duchu... Počkali jsme na kufr, posunuli čas na hodinkách o hodinu dozadu, koupili si v obchodě na letišti kartu TFI Leap (elektronická jízdenka na dublinskou MHD, cena je 5 eur vratná záloha + tolik, kolik si dobijete na kredit) a vyjeli autobusem č. 16 za 2 eura do centra, konkrétně na jednu z nejhlavnějších ulic - O'Connell Street.

Boeing 737 MAX 8 na letišti v Praze

Pobřeží Nizozemska

Přílet do Dublinu

Zde nás po výstupu čekala známá Spire of Dublin (Dublinská jehla), vysoká více jak 120 metrů. Od ní jsme dále zamířili k nábřeží řeky Liffey, překročili ji po historickém mostě Ha'Penny Bridge a vydali se do samotného centra Dublinu - do čtvrti Temple bar. Tam nás překvapilo opravdu velké množství lidí (převážně turistů), kteří byli nejen v ulicích, ale také snad v každém místním baru (a to bylo teprve cca 14 hodin). Centrum města je relativně malé a mezi nejhlavnějšími památkami se dá v klidu pohybovat pěšky, bez nutnosti nějak více využívat (dost chaotickou) MHD. My jsme tak došli na ubytování, které jsme měli na vysokoškolských kolejích, tam si jen odložili kufr a zamířili zpět poznávat Dublin. První zastávka byla St. Patrick Cathedral (Katedrála sv. Patrika), od které jsme měli ubytování jen pár minut. Vstup za 9 eur nás alespoň zachránil před zmoknutím. V přilehlém příjemném parku, který v nedeštivém počasí bývá plný lidí nás pak překvapila Lavička Václava Havla. Pršet téměř přestalo a tak jsme se opět ponořili do uliček centra plného lidí, dali si náš první irský Guinness ve stylové hospodě s živou hudbou Teic na Ceibe (za nekřesťanských 7 eur), prošli důkladněji čtvrť Temple bar a nakukovali do zdejších dalších hospod (jedna barevnější jak druhá), vyfotili si známou sochu Molly Mallone (nechybělo ani sáhnutí do jejího výstřihu) a prošli až do parku St. Stephen's Green. Ten se také hemžil spoustou lidí, ale vypadlo to, že na rozdíl od centra už zde byli převážně místní, kteří si jej vybrali pro odpočinek.

Spire of Dublin

Ha'Penny Bridge

St. Patrick Cathedral

Lavička Václava Havla

Molly Mallone

The Temple Bar

Další bary v centru

Krásně natočená pinta Guinnesse

2. den - pátek (14. 7. 2023) - Dublin

Následující den pro jistotu pršelo už od rána a tak jsme původní plán na výlet na poloostrov Howth překopali a radši si zabookovali (za 30 eur/os.) vstup do muzea výrobny slavného piva Guinness, do tzv. Guinness Storehouse, nacházejícím se v industriální části Dublinu, v původních budovách z počátku 20. století. Jak se ukázalo, tento nápad mělo spolu s námi opravdu velké množství lidí. Prohlídka výstavy, která má návštěvníkům přiblížit celý proces výroby piva, je provedena poutavě, samotná budova návštěvnického centra má 7 pater a každé je věnováno něčemu jinému. Od sběru primárních surovin po jejich zpracovávání, přes výrobu sudů a jejich distribuci po světě po velice zdařilé reklamy a na úplný závěr návštěvník vystoupá až do střešního patra, ve kterém se nachází tzv. Gravity bar. Tam vám natočí nejen pintu Guinnesse zdarma, ale také odsud máte 360° rozhled na Dublin (pokud zrovna neprší jak nám a vy tak vidíte sotva na přilehlé domy továrny).

Guinness Storehouse

Správná teplota pražení ječmene

Výroba sudů

Reklamní plakáty

Gravity Bar

Výhled z Gravity Baru

Posledním bodem návštevy byl samozřejmě gift shop, kde jsme zakoupili nejrůznější drobnosti a vydali se do snad ještě hustšího deště a ještě větší zimy, než byl ráno. Rozhodli jme se proto, že dnešní den strávíme návštěvami dalších dublinských pamětihodností. Následovala tak prohlídka Dublin Castle (Dublinského hradu, 8 eur/os.) a Christ Church Cathedral (Katedrála nejsvětější Trojice, 10 eur/os.) i s kryptou pod ní. Alespoň odpoledne naštěstí přestalo pršet (i když teplo pořád moc nebylo) a tak jsme zvládli skrz město dojit do parku Merrion Square, kde je trochu skrytě umístěn památník velkého irského spisovatele Oscara Wilda. Odtud byla hezká procházka kolem Grand Canalu až na nábřeží, kde mě osobně nadchlo skloubení nové architektury s budovami snad ještě z industriální revoluce. Spousta lidí v této městské části jen potvrdila, jak příjemné prostředí se zde povedlo vybudovat a procházku kolem vody rozhodně doporučují. Mimo jiné je zde k vidění také velký oranžový zvon, kterým se po desítky let dělaly podvodní práce při stavbě základů pro nová mola. Blíže centru se nachází také ikonický otočný dublinský Samuel Beckett Bridge (Most Samuela Becketta), připomínající symbol Irska - harfu.

Dublin Castle

Interiér Dublinského hradu

Christ Church Cathedral

Interiér Katedrály

Socha Oscara Wilda

Nábřeží

Podvodní zvon

Samuel Beckett Bridge

Podél řeky Liffey jsme se stočili opět k centru, na jejím severním břehu je zajímavé si obhlédnout tzv. Famine Memorial (Památník hladomoru), který vyobrazuje chudé Iry na cestě do Dublinu, odkud se pak vydávali na lodích do Ameriky hledat lepší život. O kousek dál pak stojí mohutná budova Custom House, kde nyní sídlí Ministerstvo bydlení. Jelikož se už připozdívalo, vydali jsme se zpět k ubytování a po cestě se ještě zastavili v malém baru Fallon's, který je mimo samotné centrum, tím pádem bez turistů a my si tak mohli vychutnat pravou atmosféru zdejší hospody. Po pár Guinnessích nás už ani tolik netrápilo, že po cestě na pokoj opět začalo mírně pršet.

Famine Memorial

Custom House

Výběr whiskey v baru Fallon's

3. den - sobota (15. 7. 2023) - Půjčení auta; Glendalough; Kilkenny

V sobotu pro změnu taky pršelo (i když lehce) už od rána a teplota byla ještě o pár stupňů nižší než předchozí dny. Tento den jsme měli v plánu půjčit si na 5 dní auto a s ním projezdit zajímavá místa Irska, zejména na západě. Lehce jsme zmokli už při cestě do půjčovny Hertz, zde si vypůjčili nejmenší dodávku v jejich nabídce (cenově vychází mnohem lépe než běžné civilní auto) a vyrazili nejprve po obchvatné dálnici M50 a pak po dálnici M11 a následných místních silnicích do Glendalough, starobylé vesničky s klášterem, ukryté v pohoří Wicklow Mountains. Zvyknout si na jízdu vlevo nebyl až takový problém (i když při krizovějších situacích se mi stávalo, že jsem se při snaze o přeřazení bouchl pravou rukou do dveří a nebo si při průjezdu křižovatkou nejprve nebyl úplně jistý, na jakou stranu silnice se zařadit), nejhorší na cestování po Irsku autem jsou rozhodně velice úzké a klikaté silničky, navíc v drtivé většině případů lemované velice těsně živými ploty nebo kamennými zídkami, přes které není absolutně nic vidět a není kam případně uhnout. Proto jsme se snažili naše přesuny plánovat co nejvíce po dálnicích nebo jejich národních silnicích (něco mezi dálnicí a běžnou silnicí).

Čím víc jsme se blížili k cíli, tím déšť nabýval na intenzitě a přímo v Glendalough už byl solidní slejvák. Předpověď počasí ovšem naznačovala, že po obědě by se už počasí mělo umoudřovat a my jsme tak i v dešti vyrazili na prohlídku starobylého kláštera ze 6. století. Ten byl na konci 14. století zničen a zbyla z něj jen kulatá úzká věž pár obvodových zdí přilehlých domků a až tajemně vyhlížející hřbitov. Možná, že i déšť přispěl k ještě tajemnější a ponuřejší atmosféře tohoto místa. U placeného parkoviště (3 eura) stojí také malé návštěvnické centrum, které stojí za prohlídku, člověk se zdě hlavně díky filmu dozví, proč, jak a kým byly podobné kláštery budovány.

Klášter Glendalough

Věž kláštera

Klášter Glendalough

Zbytky staveb

Hřbitov Glendalough

Původní vzhled vesnice s klášterem

Nad vesnicí směrem proti proudu řeky Glenealo se pak nachází Dolní a zejména pak Horní jezero, kolem kterého jsme si chtěli udělat výšlap. Při příchodu k jezeru začalo ještě ke všemu šíleně foukat a my jsme tak byli docela na vážkách, zda se na túru vůbec vypravit. Nakonec se ale oblačnost začala mírně protrhávat a my se rozhodli, že to zkusíme. Jaké pak bylo naše překvapení, když se za další zhruba půlhodinu znovu zatáhlo a začal ten největší déšť, který nás na celé dovolené potkal. V tu chvíli jsme však už šli po úzké dřevěné pěšince nad jezerem a rozhodli se, že už to dojdeme. Navíc předpověď pořád říkala, že by se počasí mělo zlepšit. Jenže nezlepšilo. K dešti se znovu přidal prudký vítr, nejprve nám promokly softshellové bundy, pak kalhoty a nakonec voda stekla přes ponožky i do nepromokavých bot. V tu chvíli už bylo našim cílem jen trasu co nejrychleji dojít zpět k autu. Navíc z výhledů, které nad jezerem bylo možné spatřit v dobrém počasí, nebylo nic, přes déšť jsme občas jezero ani neviděli. Jediné, co nám trochu zvedalo náladu byl fakt, že jsme zdaleka nebyli jediní, které počasí překvapilo, potkávali jsme po cestě úplně stejně promoklé lidi s úplně stejně nevrlými obličeji.

Pohled na jezero ze břehu

Vodopád při cestě nad jezero

Dřevěná pěšinka nad jezerem

Pohled na jezero shora

"Krásné" výhledy

"Skoro" neprší

Celý okruh okolo jezera je asi na 3 hodiny. Poté, co se přes most překoná řeka se stezka stáčí zpět dolů ke Glendalough, k vidění jsou na ní pak ještě zbytky těžařské vesničky a poté už se jde téměř po rovině lesem kolem jezera. Zde už aspoň tolik nefoukalo a i déšť začínal být mírnější. Nám už to ale bylo jedno, stejně na nás nebyl kus suchého oblečení a tak jsme přidali do kroku a za další asi hodinku byli zpět u auta. Teploměr na palubním počítači ukázal 12 °C...vskutku letní teploty.

Pohled na jezero od mostu přes řeku

Most přes řeku

Řeka Glenealo

Zbytky hornické vesničky

Výhodou našeho auta byl velký kufr bez oken, který jsme oba postupně využili k převlečení do suchého a hurá směr Kilkenny, pryč od tohoto deště a zimy. Déšť sice přestal, zato začalo přibývat barevně ozdobených aut, domů a hospod a na ulicích chodilo spoustu lidí v dresech. Přímo v Kilkenny to pak byla přímo záplava vlajkami a řetězy v žluto-černé barvě. Nepodařilo se nám zjistit, k jaké to bylo příležitosti, domníváme se, že město hrálo (nebo vyhrálo) důležitý zápas či celou ligu buď v galském fotbale, nebo v dalším irském sportu - hurlingu. Výjimečná absence deště nám po ubytování se přímo nad hospodou O'Gormans dovolila si město večer ještě zběžně projít. Cenrum je opravdu maličké, celé město pak působí příjemnou a pohodovou atmosférou. Zavítali jsme ke Kilkenny Castle, došli k Saint Mary's Cathedral, obešli Black Abbey a prohlídku města ukončili u Saint Canice's Cathedral. Protože už byl večer, tato místa měly zavřeno, my jsme ale stejně po dnešní vydatné túře už neměli náladu na nějaké důkladnější prohlídky památek.

Výzdoba hospody

Kilkenny Castle

Saint Mary's Cathedral

Saint Canice's Cathedral

Socha hráčů hurlingu

Černobílá kočka u černobílého domu

4. den - neděle (16. 7. 2023) - Rock of Cashel; Blarney; Killarney

Po pár pintách výborného piva Kilkenny se nám spalo krásně a stejně krásné bylo i ráno, kdy jsme zjistili, že neprší. Další den s deštěm by byl opravdu demoralizující, nehledě na fakt, že jsem byl nucen nosit náhradní (letní) boty, protože ty nepromokavé přes noc nevyschly. První dnešní zastávkou byl královský hrad a klášter Rock of Cashel, asi hodinu cesty od Kilkenny. Ten stojí na kopci nad městem a pohled na něj je opravdu úchvatný. Zadarmo se dá zaparkovat pod ním na malém parkovišti a pěšky vystoupat ke vchodu. Zde nás při prodeji vstupenek (8 eur/os.) překvapila paní u kasy, která po zjištění, že jsme z ČR, ihned gratulovala k den starému vítězství Markéty Vondroušové na Wimbledonu. Ze samotného hradu, respektive kláštera, zbyly jako obvykle jen zdi a na některých místech velmi opotřebovaná výzdoba či ošuntělý oltář. Dřevěné střechy většiny středověkých budov dávno vzal čas. I tak ale celá stavba působí monumentálním dojmem a rozhodně má svoje kouzlo a atmosféru. Kdo se chce na místě dozvědět víc, u vstupu si nafotí QR kód a ten ho nasměruje ke stažení pdf průvodce. Pobyli jsme zde asi hodinu, prohlédli si vše důležité, pokochali se výhledy do krajiny a ještě se vydali k opodál stojící ruině cisterciáckého kláštera, tzv. Hore Abbey. Odtud je opět hezký výhled na samotný Rock of Cashel a také na okolo se pasoucí stáda krav.

Rock of Cashel

Interiér

Pohled do krajiny

Hore Abbey

Rock of Cashel

Další zastávkou dne byl asi 100 km vzdálený hrad Blarney, nacházející se kousek od města Cork. Tento hrad z 15. století je známý zejména díky kameni (tzv. Blarney stone) na samém vrcholu velké obytné věže, po jehož políbení (v krkolomné pozici hlavou dolů) by člověk měl získat dar výřečnosti. Za 20 eur vstupného ale dostanete víc, než jen vstup do hradu (který je zevnitř převážně holý a rozbořený). Obklopuje ho totiž rozlehlá zahrada plná zajímavých míst, jako je například část věnovaná jedovatým rostlinám, kapradinový háj, asijský koutek i s typicky japonským altánkem a nebo část zaměřená více na mystično v čele s kamenem ježibaby, druidím oltářem a jeskyní, schody přání a dalším. Ze samotného vrcholu hradní věže je na celou zahradu krásný rozhled, škoda jen, že jsme zrovna při kochání se krajinou opět krátce zmoli. Lepší je jít do hradu brzo ráno a nebo později odpoledne, fronta na jeho prohlídku se totiž kvůli líbání kamene téměř každým návštěvníkem může snadno protáhnout i na hodinu a půl.

Hrad Blarney

Vstup do hradu

Fronta ke kamenu výřečnosti

Výhled z hradu

Kapradinový koutek

Obytný zámeček v zahradě

Ježibabin kámen

Hradní zahrada

Do cíle tohoto dne, tedy města Killarney, jsme dorazili až v podvečer. Killarney je brutálně turistické městečko s přehršlem hotelů, turisticky vyhlížejících barů, cedulemi lákajícími na nejrůznější vystoupení, půjčovnami aut a kol, stánky pořádajícími výlety do okolí a také naprosto typickými americkými turisty. Znechuceni tím vším a také díky přicházejícímu dešti (opět) a s ním i ochlazením na nějakých 15 °C, jsme město pouze zběžně projeli autem, zastavili se jen u Saint Mary's Cathedral a přilehlé St. Brendan's College, koupili si pivo se psem v letadle a jediným pozitivem ve městě tak bylo útulné přespání u postarších manželů, kteří byli velmi milí a pohostinní.

Saint Mary's Cathedral

St. Brendan's College

Pivo se psem v letadle

5. den - pondělí (17. 7. 2023) - Muckross House; Muckross Abbey; Ring of Kerry

Následující den nás čekalo probuzení do celkem pěkně vyhlížejícího dne, kdy dokonce i občas vysvitlo slunce. Z města jsme ráno popojeli jen kousek na parkoviště u Muckross Lake (Jezero Muckross) a odtud se pěšky vypravili právě i podél jezera k Muckross House, což je krásně zachovalý dům z viktoriánské éry s výhledem na jezero a příjemnou zahradou okolo. Za 7 eur/os. jsme mohli vstoupit do domu a teprve tehdy jsme poznali, v jakém luxusu si žila šlechta zhruba v polovině 19 století. Interiéry domu i jeho vybavení jsou dokonale zachovalé a na mě tato návštěva velmi zapůsobila. V každé místnosti je spousta detailů k pozorování, ať už na nábytku, na stěnách, ale třeba i na vybavení koupelny, kuchyně, pokojíčků pro služebnictvo i pro děti, pokojích pro hosty nebo třeba i v pokoji, kde na pár dní byla ubytována samotná královna Viktorie při své návštěvě Irska. Komu se nechce od parkoviště chodit, lze si najmout drožku taženou koňmi a výkladem od vozky (s patřičně irským dialektem angličtiny).

Muckross Lake

Muckross House

Interiér domu

Od Muckross House je to asi 20 minut chůze k Muckross Abbey, františkánskému opatství v opět pobořeném stavu (avšak se stále funkčním hřbitovem). Opatství je koncipováno jinak jak předešlá místa, které jsme navštívili, s ohledem na důraz života v prostotě, kterou františkáni vyznávají. Ve středu opatství je zasazen kroucený strom, jehož lemuje ze všech stran pěkné, ale temné podloubí. Celkově je stavba složena z dost temných a vlhkých místností a když si představím, že v takových podmínkách zdejší mniši žili, jsem rád za ústřední topení. Po cestě k autu jsme ještě udělali rychlou zastávku u přilehlého Torc Waterfall (Vodopád Torc). Od něj se dá ještě lehce vystoupat po dlouhých schodech a rozhlédnout se do krajiny na pár místech s výhledem.

Muckross Abbey

Strom s podloubím

Podloubí

Muckross Abbey

Torc Waterfall

Město Killarney také leží na nejznámější okružní cestě Irska, tzv. Ring of Kerry, která vede okolo poloostrova Iveragh. Ten má poskytovat údajně tu nejhezčí krajinu v Irsku a tak jsme si ji samozřejmě nemohli nechat ujít. Proto jsme z Killarney pokračovali po silnici N71 až do města Kenmare a odtud dál po silnici N70 (Ring of Kerry je bohatě značen oficiálními cedulemi podél celé trasy a tak je jednoduché cestu sledovat). Podle mě se ty nejhezčí výhledy do krajiny nachází spíše na silnici mezi Killarney a Kenmare, kde je spousta míst k zastavení a výhledem na oblé kopce, malá jezera a ladně se kroutící silnici mezi tím vším. Na cestě podél pobřeží už tolik míst není a když už, krajina podle mě tak zajímavá nebyla. Navíc od moře hodně foukalo a opět se přidával i drobný déšť. Zajímavé je, jak je tato část Irska zaměřena na americké turisty. Projížděli jsme okolo spousty typických karavanových městeček, jak je známe z amerických filmů, ale i spousta domů k pronájmu či penzionů má vedle irské vlajky vyvěšenu i vlajku USA.

Ring of Kerry

Ubytování s výhledem na hrad

Ring of Kerry jsme projeli po směru hodinových ručiček a co se týká cesty, je docela pohodová (i když jako obvykle docela úzká), provoz není velký a tak i řidič se zvládá za jízdy dívat do krajiny. Problémem je tak jen občasný náklaďák, který se před vámi vleče x kilometrů a z výhledů pak moc nezbyde. Po objetí skoro celého okruhu jsme zamířili přes města Tralee a Listowel na příjemné ubytování s výhledem na zříceninu hradu, nacházející se v rodinném B&B penzionu na ostrově Carrig, kousek od vesnice Tarbert.

6. den - úterý (18. 7. 2023) - Cliffs of Moher; NP Burren; Galway

Toto ráno bylo jako obvykle upršené, ovšem naši náladu zvedl nejen fakt, že jsme v penzionu měli zajištěnu snídani, ale také to, že v podobnou dobu ráno z penzionu vyrážel i manželský pár...ovšem na kolech. A tak jsme si rychle uvědomili, že může být i hůř. Navíc po překonání ústí řeky Shannon trajektem se počasí začalo dramaticky zlepšovat a než jsme dojeli k Moherským útesům, bylo už polojasno a přesvědčili jsme se, že i v Irsku má Slunce sílu. Samotný trajekt nás vyšel na 20,7 eur a cesta na druhý břeh do vesničky Killimer trvala asi půl hodiny.

Irská snídaně

Přístav v Tarbertu

Trajekt

Elektrárna na topný olej v Tarbertu

Příprava na vylodění

K Moherským útesům (Cliffs of Moher) to bylo autem přibližně hodinu jízdy, za parkoviště přímo u návštěvnického centra jsme dali pár eur a mohli se jít procházet kolem pobřeží. Musím říct, že útesy jsou opravdu dechberoucí, jednak svou výškou, ale také svou délkou a vůbec se nedivím, že jsou zmiňovány jako "must see" záležitost v Irsku. Kdo je neviděl na vlastní oči, těžko si to představí a z fotek ta mohutnost tolik nevynikne. Mrzelo nás, že poblíž návštěvnického centra jsou pěšiny posunuty dál od okrajů útesů a ještě za jakýmsi valem v plochých kamenů. Chápu, že je to kvůli bezpečnosti, ale tyto omezení stejně za nějaký ten kilometr končí a člověk pak už stejně může volně dojít až přímo k okraji. Takto posunuté pěšiny navíc brání těm nejlepším výhledům. Pro hezké výhledy, fotky a možnost stoupnout si až na okraj doporučuji procházku lehce protáhnout. Navíc s přibývající vzdáleností od návštěvnického centra i ubývá lidí a je tak možno se kochat bez prodírání se davy.

Moherské útesy

O'Brien's Tower

Na jih jsme ušli asi 2,5 km a na sever přibližně kilometr. Počasí bylo skvělé, svítilo slunce, téměř nefoukalo a viditelnost tak byla z jednoho konce útesů až až na druhý. Vyšli jsme si i na vyhlídku na vrcholu O'Brien's Tower, ovšem není odtud vidět mnoho, jelikož její vysoké zdi s rádoby otvory na palné zbraně zabraňují plnohodnotnému výhledu do všech směrů. Po cestě zpět k autu jsme se zastavili v podzemním návštěvnickém centru, kde je možnost shlédnou krátký film o fauně v okolí útesů a prohlédnout si jejich historii. Místní gift shop obsahuje nejrůznější upomínkové předměty s vyobrazením útesů.

Výhled z věže

Severní část útesů

Cesta od věže k návštěvnickému centru

Návštěvnické centrum

Od Moherských útesů je to pak asi 30 minut jízdy směrem na západ do Národního parku Burren. Oblasti, která jakoby nezapadá do okolní krajiny, jelikož ji tvoří vápencový masív s rozpraskaným povrchem a celé to z dálky vypadá, jako by toto kamenné uskupení bylo tvořeno z jednotlivých, na sebe nalitých vrstev. Původcem tohoto vzhledu je ovšem dávný ledovec, který svým posunem krajinu zvlnil a obnažil.

Auto jsme zaparkovali kousek od jezera Lough Gaelan a vydali se po červené značce na vrchol. Nutno říct, že k vycházce je vhodné mít odolnou obuv, povrch je velmi zvrásněný, často tvořen špičatými kameny a obtížně se po něm jde. Časové informace o délce chůze, které jsou na ceduli u parkoviště, jsou nadhodnocené, nahoru a dolu jsme to zvládli asi o hodinu rychleji, než se uvádělo. Počasí nám stejně jako na Moherských útesech nečekaně přálo, teplota poprvé (a naposledy) vystoupala lehce nad 20 °C a dokonce se nám tento den povedlo se i lehce spálit. Výhledy z vrcholku Mullaghmore Top jsou na všechny strany krásné. Na jedné straně lze vidět další vápencové útvary, na další pak jezera, kolem kterých jsme procházeli, na druhé straně pak již jen zelená rovná krajina a v dálce pak i pár domečků či malé vesničky.

NP Burren

Cesta na vrchol

Jezera pod vrcholem

Cesta na vrchol

Okolní krajina

Viditelnost značené cesty mizivá

Příjemně uchozeni a prohřáti sluncem nás už čekal pouze přejezd do cílové destinace - Galway. Po místních cestách, které sice jsou obousměrně, ale horko těžko se na ni vešlo jen naše auto, tak cesta trvala déle, než jsme mysleli a ve městě jsme byli až po sedmé hodině večer. Hodili jsme si proto rychle věci na ubytování, skočili do přilehlého Tesca na nákup potravin na večer a vydali se do centra města. Nejprve jsme obhlédli Galway Cathedral. Bohužel už byla z důvodu pozdější hodiny zavřená a tak jsme šli dál k tomu nejhlavnějšímu centru, směrem k Wolfe Tone Bridge a přes něj pak k k Spanish Arch (Španělskému oblouku). Jednomu z mála zbytků původních hradeb města. Obešli si místní doky a jelikož nás už hlad zmáhal, téměř po čuchu jsme za chvíli vstupovali do vyhlášeného bistra Mc Donagh's (na začátku ulice Quay Street), kde prý dělají to nejlepší Fish and Chips ve městě. Ta oblíbenost podniku byla znát i na frontě, ale výsledek za to drobné čekání stál. Opravdu bohatá porce hranolků a ryby za cca 13 eur mi stačila jako vydatná večeře. Netuším, zda do oleje, ve kterém hranolky smaží, přidávají i nějaké koření, ale takto dobré a zajímavé hranolky jsem ještě nikdy v životě neměl.

Galway Cathedral

Pohled z Wolfe Tone Bridge na řeku Convent

Spanish Arch

Přístavní domky

Bistro Mc Donagh's

Fish and Chips

Po ulici Quay Street a následně High street se dá za chvíli dojít kolem sochy Galway Girl až k ikonické hospodě The King's Head. Tuto vyloženě turistickou hospodu jsme ovšem nenavštívili a radši se vydali lehce mimo centrum do baru The Ol' 55, kousek za příjemným parkem na Eyre Square. Překvapením bylo, že v hospodě měli na stěnách a trámech spoustu různých fanouškovských šál a přímo nad barem je pak připevněna šála AC Sparta Praha. Dvě pinty Guinnesse nám zde opět zpříjemnily večer.

Quay Street

Galway Girl

Hospoda The King's Head

Socha Oscara a Eduarda Wildových

Interiér hospody The Ol' 55

7. den - středa (19. 7. 2023) - NP Connemara; Tullamore Distillery

Ve středu ráno jsme se probudili do zataženého, ale naštěstí nedeštivého dne a okolo osmé jsme už vyráželi skrz ranní špičku směrem na západ. Naším hlavním cílem dne byl NP Connemara, oblast, jejíž "surovou" krásu vyzdvihoval i např. již zmiňovaný Oscar Wilde. A my mu musíme dát jen zapravdu. Už samotný příjezd mezi horami je impozantní. Krásná (a na irské poměry i překvapivě široká a přehledná) silnice vás po asi hodině jízdy z Galway zavede do širokého údolí, kde se na obě strany od vás tyčí mohutné zelené hory, v jejich úpatí se skrývají malé louky s pasoucími se krávami a celé to působí neuvěřitelné poeticky.

Krajina okolo silnice do NP Connemara

Cestou do NP Connemara

Auto jsme zaparkovali ve vesničce Letterfrack a odtud jsme vyšli (s krátkou zastávkou v turistickém centru, kde se člověk dozví víc zejména o těžbě místní rašeliny pro potřeby topení) po červené stezce na vrchol nedaleké hory Diamond Hill (442 m. n. m.). Cesta je tvořena zečátku stěrkovým podkladem, který posupně přechází v dřevěné či kamenné chodníky a jak začne stoupat strměji, jde se už jen po větších či menších přírodních kamenných schodech. Pro lidi menšího vzrůstu to může být náročnější, protože nohy je občas potřeba zvedat opravdu vysoko. Každý krok vzhůru za to ovšem stojí, výhledy téměř z kteréhokoli místa cesty jsou překrásné. Směrem na západ se s přibývajícími metry pomalu začíná vynořovat moře, při pohledu do ostatních stran pak zelené hory, zanořené domečky a pasoucí se zvířectvo.

Začátek trasy

Pohled na vrchol

Pohled na moře

Cesta na vrchol

Přímo z vrcholu kopce je hezký pohled zejména na východ do hor, kterými se klikatí řeka Polladirk. Jediným mínusem byl docela silný vítr, který na vrcholku ještě zesílil. Snědli jsme zde proto svačinu a vyrazili dál po cestě zpět dolů. Celá okružní trasa měří asi 7 km a dá se zvládnout za přibližně 3,5 hodiny. I když byl NP Connemara v rámci naší cesty Irskem lehkou zajížďkou, rozhodně jí nelituji. Za mě byla tamní krajina jednoznačně nejhezčí z celého výletu a kdybych se měl do Irska vrátit, tak rozhodně znova sem.

Pohled z vrcholu na západ

Pohled z vrcholu na sever

Pohled z vrcholu na východ

Pohled z vrcholu na jih

Řeka Polladirk tekoucí z kopců

Párek turistů při svačince s výhledem

Po tomto příjemném výletě nás již čekal návrat zpět do větší civilizace, zamířili jsme směrem na Dublin zpět na východ, avšak se zastávkou v městě Tullamore. Snadno lze z názvu odvodit, co nás tam asi tak přilákalo. Ano, je to palírna whiskey Tullamore D.E.W., nacházející se v novém areálu jižně za městem. Vzhledem k tomu, že kvůli dlouhým přejezdům jsme sem dorazili až po čtvrté hodině, klasické turistické okruhy již byly plné (prohlídkové trasy jsou pro skupinky max. po 10 lidech). Paní za pokladnou nám ovšem nabídla alternativu v podobě degustačního vstupu. Ten jsme za 20 euro zakoupili a za chvíli s námi (čistě jen s námi dvěma) velice příjemná paní průvodkyně zamířila o patro výš do stylového salonku, kde již byly připraveny skleničky se třemi vzorky - běžnou whiskey Tullamore Dew, XO Rum Cask a na závěr 12y Special Reserve. U toho nám paní vykládala nejrůznější zajímavosti o whisky i o jejich palírně (mimochodem, ČR je jeden z jejich největších trhů, prý dokonce hned druhý za USA) a tím, že jsme na ochutnávce byli sami a zřejmě to byla i poslední ten den, z plánovaných 15 minut se degustace protáhla na cca 45 minut a nakonec jsme byli zavedeni i do části, kudy vede běžná prohlídka a odkud byl výhled přímo do výrobny. V gift shopu u vstupu pak lze zakoupit nejrůznější dárkové předměty, ale například také limitované edice whisky, např. Tullamore Dew Cider cask finish, a nebo je možnost si namíchat i whisky dle vlastní chuti.

Cesta z NP Connemara

Palírna Tullamore D.E.W.

8. den - čtvrtek (20. 7. 2023) - Howth; Trinity College

Ráno předposledního dne jsme přejeli zpět do Dublinu, vrátili auto, hodili si kufr na ubytování a vyrazili na vlakovou zastávku Tara Street. Odtud nás příměstský vlak DART (platí na něj běžné městské tarify v rámci Leap Card) zavezl za zhruba 30 minut na nedaleký poloostrov Howth, nacházející se severovýchodně od Dublinu. Celý poloostrov a zejména místní cestičky podél pobřeží jsou oblíbenou destinací turistů a jelikož jsme na něj dostali z několika stran doporučení i my, nemohl na našem poznávacím výletě chybět. Škoda jen, že asi 10 minut po výstupu z vlaku začalo opět pršet. Co bylo horší, dle radaru snad pršelo čistě jen nad Dublinem a přilehlým okolím (tento jev jsme mimochodem pozorovali téměř každý den, když jsme kontrolovali radarovou předpověď počasí). Nicméně předešlé dny nás už naučily si z toho příliš nedělat, nasadili jsme softshellky a vydali se dál. Proč je poloostrov oblíbený jsme poznali velice brzo. Zdejší cesty několik desítek metrů nad útesy poskytují krásný výhled na moře, po kterém se líně valí trajekty a nákladní lodě a na severní části poloostrova i na přistávající letadla. Cesty jsou většinou lemované hustými vysokými kapradinami, které cestu často téměř pohlcují a když jimi člověk prochází během deště, navlhne od nich ještě víc.

Přístav Howth

Domky nad pobřežím

Ostrov Ireland's Eye

Cesta kolem poloostrova

Když kolem zrovna není kapradí, kvetly kolem spousty žlutých a fialových květin výšky vřesů, které často pokrývaly celou stráň a když zrovna mezi mraky vysvitlo slunce, celá tato scenérie se ještě víc rozzářila. Kolem pobřeží jsme šli až na rozcestí pod parkoviště The Summit, odkud je skvělý výhled na maják Baily (Baily Lighthouse). Po červené turistické cestě jsme chtěli vyjít až na nejvyšší bod poloostrova, vrchol Ben of Howth, ale vzhledem k tomu, že cesta k něm opět vedla extrémně úzkými cestami, lemovanými hustým porostem, jsme snahu vzdali, protože stačilo po těchto cestách jít chvíli a člověk měl kalhoty a boty durch mokré, jak se otíral o mokré listy. Středem městečka se tedy po nějaké chvíli došlo zpět k nádraží, odkud nás vlak zavezl zpět do centra Dublinu.

Stráně pokryté květy

Maják Baily

Na odpoledne jsme měli naplánovanou návštěvu Trinity College, nejznámější irské vysoké školy, jejíž areál je volně přístupný a která ukrývá například krásnou Starou knihovnu nebo také Knihu z Kellsu (Book of Kells). Tyto prostory už jsou ovšem placené. Bohužel jsme lístky pro vstup do knihovny (18,5 eur/os.) koupili přes internet pozdě a tak byl volný termín až okolo 17:30. No co se dalo dělat, museli jsme čekat až do pozdního odpoledne, ale mezitím jsme si aspoň důkladně prošli areál, omrkli tenisové, rugbyové i kriketové hřiště a poseděli v místní studentské kavárně Pavilon Bar. Vzhledem k menšímu počtu návštěvníků v podvečerních hodinách jsme byli vpuštěni o pár desítek minut dříve, což se hodilo, protože opět začínalo pršet. V rámci vstupenky je nejprve výstava právě o Knize z Kellsu. Jedná se o nádherně zdobený latinský evangeliář z počátku 9. století a na výstavě je možné se dozvědět o jejím vzniku, obsahu, historickém kontextu a dalším. V druhé části prohlídky se již vstupuje do samotné knihovny, sestavené z centrální chodby a vysokých postranních polic s tisíci svazky knih. Škoda jen, že většina z nich je dočasně uložena jinde, neboť jsou stránky převáděny do digitální podoby a rekonstruovány. Na konci knihovny lze také spatřit jednu z nejstarších harf v Irsku, která byla použita i jako předloha pro státní znak Irska nebo pro znak pivovaru Guinness.

Zvonice v Trinity College

Trinity College

Jedna ze stránek Knihy z Kellsu

Knihovna

Harfa v Trinity College

9. den - pátek (21. 7. 2023) - Garden of Remembrance; odlet

Poslední den v Irsku už se nesl ve stylu krátké pochůzky po centru Dublinu, prošli jsme si nákupní ulici Henry Street a pokoupili poslední suvenýry a náhodou narazili na příjemné místo zvané Garden of Remembrance (Zahrada vzpomínání), která je věnována všem, kdo padl v boji za svobodu Irska. Po obědě sestávající z Fish and Chips jsme pak již pomalu zamířili na letiště, kde jsme se pokusili vrátit Leap Card (a s ní i depozit v hodnotě 5 eur), ale bylo nám řečeno, že tam to nelze, že to jsme měli udělat už v centru. Jestli jsem to pochopil správně, pak je tedy člověk nucen jet z centra na letiště za plnou cenu (neslevněnou díky Leap card, protože tu už odevzdal). Nakonec jsme byli rádi, že jsme byli na letišti dřív, protože pochopit podivné samoodbavování kufru u automatů Ryanairu za pomoci jejich mobilní aplikace nám nějakou chvíli zabralo. Na rozdíl od cesty do Irska jsme zpět letěli už běžným Boeingem 737-800 a v Praze jsme dosedali s asi 40 minut zpožděním. Naštěstí i tak jsme stihli půlnoční vlak do Brna, kde nás čekal už jen vydatný spánek po dlouhé dovolené.

Garden of Remembrance

Podivnosti v místních obchodech

Letouny Aer Lingus na dublinském letišti

Náš Boeing 737-800

No a jak celou dovolenou shrnout? I přes to, že jsme byli varováni o místním nevyzpytatelném počasí, jsem přece jen očekával, že bude alespoň o trochu příjemnější. Muset chodit v červenci téměř celou dobu v bundě, několikrát zmoknout opravdu hodně, ještě víckrát aspoň jemně a to všechno při teplotách nepřesahujících 18 °C, to dlouhodobě opravdu není pro mě. Alespoň, že místní krajina a památky nám to částečně vynahradily. I když musím za mě říct, že zejména hrady a kostely mi po pár dnech už přišly všechny hodně podobné, všude jen šedý kámen bez zdobení, který tak nějak korespondoval s téměř neustále šedou oblohou. Na druhou stranu, přírodní památky jsou v Irsku úchvatné. I když jsme nestihli všechno a zejména sever jsme neprojeli, zdálo se mi, že čím je člověk dál od Dublinu, tím je krajina hezčí a zajímavější. A to stejné šlo říci i o počasí - čím dál od Dublinu na západ, tím bylo počasí příjemnější a deště ubývalo. Co Irsko naopak sjednocuje, to je všudypřítomná sytě zelená barva. A i přesto, že jsme na stránkách cestuj levně, dovolená v Irsku obecně moc levná není. Ne nadarmo je to jeden z nejdražších států Evropy. Mě osobně celý tento počin vyšel na přibližně 30 000 Kč a to jsme si opravdu nežili nijak luxusně. Takže pokud vám nevadí déšť, nižší teploty a vyšší ceny, určitě do Irska vyrazte, i já jsem moc rád, že jsem tuto zemi navštívil, ale příště asi spíš někam víc do tepla a nebo minimálně někam, kde lze předpovědi počasí věřit alespoň půlden dopředu. Tak zase někdy příště, napočtenou!

Mapa naší trasy po Irsku

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 4 x Velmi praktické!

📷 5 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Toman

Cestopis byl naposledy aktualizován 2024-08-28T10:20:33+02:00

Toman procestoval 28 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

5 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

divan

před rokem

Měl jsi smůlu na počasí - červenec 2023 byl v Irsku nejdeštivějším červencem v historii měření, spadlo 217 % dlouhodobých průměrných srážek https://www.met.ie/july-2023-pro...-on-record. Kdybys tam letěl o měsíc dřív, zažil bys pro změnu nejteplejší červen v historii měření https://www.met.ie/june-2023-wil...and-at-sea

Áčko

před rokem

No to je teda trochu smůla na počasí, ale taky jsem rád zavzpomínal. Jestli se ti příroda líbila, doporučuji příště Wales - je skalnatější a má hezčí pobřeží a je tam v létě asi stabilnější počasí (zmokl jsem jenom první den z 11 :D )

Toman

před rokem

Velkou Británii mám v plánu do budoucna taky projet, uvažoval jsem nad Skotskem, nicméně díky za doporučení ohledně Walesu, rozhodně nad ním taky popřemýšlím.

FilipZeVsi

před rokem

Díky Tomane za upřímný cestopis o Irsku. Žil jsem tam několik let, mnoho míst zafungovalo znovu z fotografií. Velice rychle jsi postřehl, že Irsko je více zajímavější na západě. A vůbec nejzajímavější mi připadaly ostrovy za západním pobřežím, třeba Skelligy, viz https://tinyurl.com/yx9at9m5

Toman

před rokem

Místní nám tedy tvrdili, že počasí je naopak povětšinou lepší na východě, ale z naší zkušenosti minimálně Dublin byl přímo magnet na srážky. Ostrovy Skellig mají určitě taky svoje kouzlo, díval jsem se na ně při plánování a mrzí mě, že se do plánu nevešly. Už i jen kvůli podobnosti ostrovů s ostrovy Skellige v Zaklínači 3 :-D.