Cesta do Čapátílandu

Indie, místo, kde se může stát přesně to, co si představujete, že by se mohlo stát i to co si nechcete představit ani v tom nejděsivějším snu. Místo, které zkouší člověka v různých situacích a v jednu chvíli umí vykouzlit úsměv na tváři, zatímco v druhém okamžiku vás dožene k slzám.

„Are you Elizabeth?“ Osloví mne ind na zastávce metra. Jmenuje se Anupan a je to kluk, kterému jsem napsala na couchsurfingu a snažila od něj dostat všechny užitečné i neužitečné informace o Indii. Vyjdete před nádraží a indické prostředí zasáhne všechny mé smysly. Krávy bučí, řidiči tuk tuků překřikují jeden druhého, vůně indického jídla, smrad znedalekých záchodů, ženy oblečené do sárí vrozmanitých barvách, toulavý psi a neskutečné horko. Aha, tak tohle je Indie, před kterou mne všichni varovali. Zábava přichází ve chvíli, kdy se snažíme najít tuk tuk. Zastavíme první, 200 rupií. Řidič si mne prohlíží. Po chvilkovém dohadování o cenu se na mne řidič opět podívá – 200 rupií.

Z malého balkonku vykouknu na ulici. Nacházím se vneoblíbenější části pro turisty – Paharganj. Přesto na ulici nevidím žádného cizince. Ulice je velmi rušná, malé postavy indů a indek se proplétají mezi tuk tuky a pouličními prodejci. Na rohu prodavač přelévá indický chai přes velké síto a ještě kouřící ho podává muži, který si odběhl ze svého malého krámku. Když si představím, že bych se měla do tohoto chaosu vydat mísí se ve mne pocitu úzkosti, strachu a zvědavosti.

Za zamřížovaným okénkem autobuse se míjí Jaipur – růžové město. Je již večer, proto má celé město typicky večerní atmosféru – vše jakoby bylo více divoké a hlasitější. Ženy vhloučkách sedí na zemích a klábosí, zatímco většina mužů polehává u domů a kouří. Tuk tukem se dostávám do hostelu, kde mám dělat 3 týdny dobrovolníka. Nejistě otevřu branku a vkročím dovnitř. Ze dveří, nad kterými je napsáno „reception“ vychází pán menšího vzrůstu a zdraví mne. Dojdu krecepci, kde vidím za počítačem kluka svyholenou hlavou, který absolutně nevypadá jako moje představa Inda.

„ Im Elizabeth, i will be volunteering here. „ Yes, ok. Wait.“ Ozve se z recepce stroze. Najednou zhostelu vyběhne kluk, řekla bych mu něco kolem 17 let a spustí na toho za recepcí něco v hindštině. „ Chotu takes you to your room and tommorow i will explain you everything, ok?“

A tak naproti mne sedí 21-letý kluk, který to má vhlavě srovnané snad více než já. „ You know when you work for someone, they just use your brain and skills, thats why i want to open my own hostel“. Nutno podotknout, že oba bráchové vtomhle hostelu pracují vpodstatě 24 hodin denně – kdykoli se chce někdo ubytovat musejí vstát a dotyčného zavést do pokoje. A za rok si mohou vzít 10 dní dovolené. Za celá 3 týdny, které jsem strávila vtomto hostelu opustil Arun hostel pouze jednou, když jsme šli ještě sRichim (kluk, který vhostelu vaří), na nový bollywoodský film. A zobou kluků bylo cítit takové nadšení, jaké jsem už dlouho u nikoho neviděla. A to jsme šli jen na film, něco tak všedního. Alespoň tak jsem to vnímala vždy, když jsem měla jít do kina. Až do chvíli, kdy jsem si díky jejich nadšeným výrazům uvědomila, že i díky tak něčemu všednímu můžeme být ve chvilce šťastní.

Sedím na střeše hostelu, na koberci, který vypadá jako perský , smráká se a proto je město o něco poklidnější než ve dne. Alespoň díky utišujícímu se houkání klaksonů, které jsou slyšet zulice nepřetržitě. Sedím a poslouchám Aruna, jak mluví o svém bratrovi, který působí velmi svědomitým dojmem, ale většinu práce vhostelu musí udělat Arun. Arunův bratr se totiž připravuje na zkoušky zangličtiny, díky nimž dostane víza do Evropy popřípadě se průběžně rozchází a schází se svojí přítelkyní. A tak po týdnu zjišťuji, že ten svědomitý je Arun.

Po dalším týdnu, který jsem musela zůstat vJaipuru kvůli antibiotikám přijíždím konečně do Pushkaru. Hned u dvěří autobusu mne vítá kráva, která nevypadá, že by mě pustila ven. „ Dont worry, she is just friendly.“ Odvětí muž sedící na bílé plastové židli zatímco si čte noviny. Večer se vydávám kjezeru, které je tak neskutečně klidné. Ticho, které slyším mi burácí do uší. Vkontrastu sDillím a Jaipurem, kde člověk slyší neustálé troubení a pokřikování je tohle místo oázou klidu. A tak sedím a jen tak pozoruji klidnou hladinu jezera, jež je pro všechny obyvatele Pushkaru nejposvátnější místo vcelém okolí a zdálky ke mne doléhají hlasy večerní aarti. Tento božský klid je bohužel druhý den vystřídám modlitbami , které se rozléhají po okolí a trvají 48 hodin.

Vycházím před hotel, kde by na mne měl čekat kluk, na kterého jsem dostala kontakt a který pracuje vguest house, který dříve sloužil jako ashram. Vydám se za Indem na motorce, podávám mu ruku a představuji se. Stále si nejsem jistá, jaké gesto bych měla při seznamování vIndii použít, ale podání ruky mi přijde jako neutrální a všemi přijímané gesto. Nechápu, proč se tváří tak nechápavě. Najednou za sebou slyším pískání: „ Elis, im here.“ (Skvěle, spletla jsem si Indy, skvělý první dojem“ pomyslím si.) "Jmenuji se Yogi a tohle je můj kamarád Kamel. Hned na to se omlouvám, že jsem si ho spletla sněkým jiným.“ Nic se neděje, to se stane.

Nasedni (opět si sedám kcizímu klukovi na motorku), pojedeme se podívat kjezeru na západ slunce a pak můžeme na Lake festival, tancuje tam přítelkyně Kamela.“ Myslím, že nic lepšího se mi přihodit nemohlo. Sledování západu slunce na tak překrásném místě a pak 2 hodiny strávené na tanečním festivalu“ Pomyslím si.

Zastavíme u rozlehlého chrámu, jehož věže se tyčí do ohromných výšek, zelená barva chrámu prosvítá do večerního světla ulice a u vchodu do chrámu posedává skupinka Indů, kouřejíc bidí. Už zulice slyším tradiční indickou hudbu. Vstoupím dovnitř chrámu a naskytne se mi výhled na rozlehlý prostor, vidím plno tanečnic, jež se připravují na vystoupení, nervózně postávají kolem, ostatní nosí plastové židle do prostoru před podium a na ochozech chrámu se již seskupují rodiny s dětmi, aby měli ten nejlepší výhled na tanečnice a tanečníky. 

Z dálky na nás mává můj kamarád Richard, kterého jsem poznala vhostelu vJaipuru, kde jsem byla jako dobrovolník a on mě přijel vystřídat. Shodou okolností Richard bydlí kousek od mého domu vPraze. Nechávám je o samotě a jdu si najít nějaké strategické místo kpodiu, aby mi neunikl jediný okamžik. Na podium přichází první tanečník, i když je očividně o několik let starší než ostatní, svým ladným krokem působí velmi mladě . Vedle mne sedí několik dalších fotografů, blesky blikají a spouště cvakají neskutečnou rychlostí. Otáčím se a vidím, jak se na mne Yogesh usmívá.“Podívej, tamhle je přítelkyně Kamela, až dotančí můžeme jít knám na jídlo. „

Vstupujeme dovnitř domu, jehož hlavní část tvoří zahrada po jejímž obvodu jsou malé pokojíky a vidím také velkou terasu, odkud bude určitě krásný výhled na celé město. Yogesh něco vhindštině zavolá do malého okénka, které vypadá, jakoby na něm byli mříže. Řekne mi, ať se posadím kzahradě a za chvíli přichází sjídlem. Já si zatím hraju sjeho psem, který vypadá jako kříženec labradora sretrívrem. Když se ho po pár dnech ptám, proč si sjeho psem, který se jmenuje Kalia, dozvídám se, že pejsek má blechy a kdo ví, co ještě. Po chvíli se ze tmy vynoří nějaký muž a volá na nás něco vhindštině. „ To je můj kamarád Mahi“ Mahi vytahuje zkapsy bundy dvě lahve piva a pokládá je na stůl“ Vzhledem ktomu, že Pushkar je posvátné místo, není možné vžádném obchodě alkohol koupit. Ale pokud člověk ví, kam jít, vše je možné.“Říká.

“ Jaká je tvoje oblíbená hudba?“ Zeptá se mě Yogesh.Já mám nejradši asi Enrique Iglesiase vyhrkne“ Bez odpovědi pouštím svoji oblíbenou písničku „Dont be so shy“ Najednou vstane ze židle a vidím jak se ke mne přibližuje. „ Co to děláš?“ Ptám se.“ No myslel jsem, že mi tím textem něco naznačuješ.“ Nikdy jsem nepotkala tak vnímavého kluka. A tak tohle nedorozumění beze slov přejdeme a otevíráme další pivo. Yogesh mi nabízí ať přespím v nějakém volném pokoji, ať nemusím sama do svého hotelu.  Když ráno odcházím vidím, že u vstupu sedí pán ve starších letech vtradičním oblečení. „ Aap Kaise hain“? Ptám se ho jedinou frází v hindštině, kterou jsem se naučila a tak ji používám vždy a všude:) Yogesh na mne ještě volá, ať přijdu odpoledne, že se pojedeme podívat na vyhlídku, odkud uvidím celé město.

Nedá mi to a musím sestoupit po schodech dolů kjezeru. Sednu si na schod a slyším za zády nějaké pokřikování, a zjistím, že jsem si zapomněla sundat boty. Opět. Procházím se okolo jezera a pozoruji, jak se lidé omývají vjezeře, posedávají a mezi tím vším se prochází několik krav. Jezero působí po ránu velmi klidným a čistým dojmem.

Nejistě nasednu na motorku (svým nasedáváním na motorku bavím celé okolí) a vydáváme se za město, kde na nás čeká Monkey temple a Aloo baba. Muž, který svůj život zasvětil józe a je známý díky tomu, že celý život jí jen brambory. Lidé zcelého světa za ním prý jezdí, aby si sním mohli popovídat. Jakmile opice zavětří, že sebou máme pytlík se sušenkami, obestoupí nás a vypadá to, že náš již nepustí. I přes to, že ze setkání mužem, co jí jen brambory a dělá jógu mám velké očekávání, jsem spíše zklamaná. Nasedáme na motorku a vydáváme se zpět do Pushkaru. Již po pár chvílí se zvedne vítr, obloha se zatáhne a písek zokolních písečných polí nás nemilosrdně šlehá do tváře . Jakmile zahlédneme vdáli přístřešek rozhodneme se zastavit než bouřka poleví. Přidává se knám dalších několik místních, která bouřka zastihla jako nás. Chvíli si povídáme, teda spíše oni si povídají a já jen pokyvuju hlavou a usmívám se.

Bouřka ustane a tak se můžeme vydat dál na cestu. Po pár chvílích se spustí déšť. Chceme si zkrátit cestu přes cestu mezi stromy, ale déšť je stále silnější. Zahlédneme vdálce chrám a Yogesh mi říká: „ do toho chrámu jsem se chtěl podívat již dlouho a nikdy jsem neměl příležitost“ Říkám si proč ne, stejně prší a vidět další chrám, navíc na tak odlehlém místě může být hezký zážitek. Zastavujeme před vstupní branou a bosý vstupujeme dovnitř.

Slyším zvuk, který připomíná buben, ale je mnohem ostřejší a jasnější. Zchrámu vychází kněz a hned se nás ujímá. Zrovna začíná večerní aarti. Moment, kdy všichni hinduisté vPushkaru dávají jezeru dobrou noc. Spatřím malého kluka, který vpravidelném rytmu bije do bubnu, když se ohlédnu Yogesh je již uvnitř chrámu, kde vidím malou svatyni 3 hlavních hinduistických bohů. Vidím 3 obrazy, které lemují věnce zkytek, světýlek a všude jsou zapálené svíčky. Ve vzduchu je cítit neidentifikovatelná vůně. Vůně, která mne provází velmi často na cestách po Indii. Připomíná mi to kadidlo smíchané skardamomem a něčím lehce palčivým. Sedám si před dveře této svatyně a pozoruji dva muže, jež si střídavě předávají květiny. Chodí okolo malé prohlubně, kde za chvíli zažehne oheň. Prostorem se dále line rytmické bubnování a hindská slovo modlitby.

Najednou mne kněz vyzve ať se knim připojím. Celé to vypadá velmi vznešeně a vážně – působí to velmi rituálním dojmem, který jsem zatím ve svém životě neměla možnost zažít. Velmi opatrně vstupuji dovnitř. Hinduistický kněz mi vkládá do rukou pár okvětních lístků a gestem mne vyzývá, ať květiny držím. Po chvíli tyto lístky pár kapkami vody, se kterou předtím obešel svatyni, polévá. Poté mne gestem ruky pobídne abych lístky hodila do prohlubně, kde už hoří oheň. Ohlídnu se po Yogeshovi a snažím se velmi přesně opakovat všechno, co dělá on. Vyvolává to ve mne zvláštní pocit. Mám pocit, že pokud bych udělala vtuto chvíli něco špatně, celá moje rodina by vten moment byla prokleta. Až takový silný efekt to má. Poté poklekneme a několikrát se ukloníme směrem kzemi.

Následuje ještě pár koleček okolo chrámu tzv. perikarma. Poté se knám připojuje další muž a odcházíme do jiné místnosti, která vypadá jakoby tam před nedávnem ještě parkovalo auto. Nyní je však plná obrázků hinduistických bohů a dalších obětních předmětů. Když skončíme Yogesh se ještě zapovídá. A tak se po dvou a půl hodinách spár bonbóny vruce loučíme a vydáváme se zpět na cestu domů.

„Musím ještě zajet za tetou, včera mi volala a zněla smutně, jestli ti to nevadí.“ A tak se blížíme kdomečku, který působí, že brzo spadne, okolo pobíhají děti a když nás vidí, běží knám a volají „ chacha, chacha“ což vhindštině znamená strejda, nicméně nemusí to být pokrevní strejda. Je zvykem, že tak oslavují i starší přátelé, známé. Než se ohlédnu, všichni jsou již uvnitř domu a tak velmi opatrně vstupuji do domu za nimi. Jedna velká místnost, která je potemnělá, po levé straně je velká postel na které leží paní, které může být něco mezi sedmdesáti a osmdesáti lety. Spíš, mi přijde, jakoby se nad postelí lehce vznášela, jak křehce působí. „Posaďte se tady“ A tak si sedám na okraj postele a chvíli na sebe hledíme. Cítím se poměrně nesvá. Najednou přiběhne malý kluk a tahá mě za ruku ven. „Víš manžel tety před měsícem spáchal sebevraždu a ona se musí starat sama o 4 děti a ještě babičku, která je na tom velmi špatně.“ Vysvětluje mi Yogesh. Později se dovídám, že babička spolu smanželem, kterého vídám každý den u vstupu do guest housu založili před čtyřiceti lety ashram, který nyní slouží jako guest house.

Ráno se vydám na snídani na místo, které mi doporučil kamarád Yogiho. Když vystupuji po velmi příkrých schodech všimnu si vpotemnělé místnosti pár poléhajících lidí, bohužel mne toto neodradí a stoupám po schodech až dojdu do místní kavárny. Když se rozhlédnu nikoho nevidím a tak se posadím a čekám. Objednám si jídlo a čaj a poté zamířím kkanceláře turistického prodejce, který mi už 4 dny slibuje jízdenku na vlak do Rishikeshe.

Již po cestě se začnu cítit velmi slabá a začne se mi točit hlava, ale po chvíli to přejde a tak tomu nepřisuzuji váhu a pokračuji dál. Hotel, který je asi 5 minut chůze mi přijde vzdálený najednou 30 minut, mám pocit, že nohy mne již do hotelu nedonesou. Dojdu do pokoje a okamžitě padám na postel, všechno se začne točit a zbytek dne strávím na koupelnové podlaze. Nikdy jsem se necítila takhle mizerně.

Překvapivě večer se cítím o mnoho lépe a tak když zjistím, že mám několik zmeškaných hovorů od Yogeshe, mojí mámy a kamarádky všem okamžitě volám zpátky, jelikož si umím představit, jaké scénáře se jim vhlavě odehrávali. „Okamžitě jdu za tebou.“

Po pár dnech, kdy se cítím o mnoho lépe se také dočkávám slíbené jízdenky na vlak do Rishikeshe a tak se mohu přesunout o kousek dál. Loučím se se všemi v guest housu, který se mi stal na dva týdny takovým malým indickým domovem, alespoň díky přístupu Yogeshe a jeho přátel. A konečně také spatřím ženu, jejíchž hlas jsem poslední dva týdny slýchávala z okénka za mřížemi a díky které jsem netrpěla hlady:)

A tak se poprvé ocitám na indickém nádraží. Všude je hodně lidí, jedna rodina před námi napjatě čeká na vlak. Lidé si kupují indický čaj a sušenky ze stánku kousek od nás. Konečně trochu opadla vlhkost a tak se lépe dýchá. Opět cítím tu vůni, která mne provází od začátku. Kadidlo, vůně indického čaje a něco nespecifikovatelného. Rozloučím se s Yogim, obejmu ho a vidím, jak pár lidí je z toho pobouřených. Hned se mi vybaví vzpomínka na zahrady Lodi v Dillí a objímající se páry. Nastupuji do vlaku a přes zamřížované okénko mi Yogesh podává svoji malu.“ Bude tě ochraňovat.“

P.S. Za nápad na nadpis děkuji svému kamarádovi Davidu Těšínskému :)  Mimo jiné je to jeden z nejzajímavějších fotografů, co znám, mrkněte:)