Cesta do komunismu a zase zpátky
Cestopis z roku 2022 napsal Ondra_LKKO
Pro opravdu autentický zážitek při čtení doporučuji čtenáři:
1) Uvařit si pravý moldavský boršč: https://dobruchut.aktuality.sk/r...sky-borsc/
2) K tomu si otevřít nefalšované moldavské (https://litra.md/our-beers) nebo podněsterské pivo (https://starayakrepost.com/products/)
3) A na pozadí si pustit hudbu hrající v každé moldavské maršrutce: https://www.youtube.com/watch?v=bGNT5Uh-WKw nebo https://www.youtube.com/watch?v=XPNNWHU6Io4
Přeji příjemné čtení!
Cesta do komunismu a zase zpátky
Dopíjíme s Kubou poslední tuplák v Kozlovně, nejživější Kišiněvské hospodě, a chystáme se pomalu na hostel. Je příjemný srpnový večer v moldavské metropoli a nás zítra čeká výlet do trochu jiné metropole, metropole komunismu. Pojedeme do Tiraspolu, hlavního města Podněsterské moldavské republiky, to se sice nachází pouze 70 kilometrů od Kišiněva, ale hranice těchto dvou území je jakási časová brána, kterou se dostaneme o desítky let zpět. Abych vychodil bramboráčky a Kozla, který se do Moldavska dováží z Rumunska a i tak si ho Moldavci vychvalují, navrhuji Kubovi delší trasu do hostelu. Na ulici nedaleko centra potkáváme dvě sochy milenců, což mi připomnělo, že si máme volat s mojí slečnou. Voláme si skoro hodinu, takže se na hostel dostávám až krátce před jednou ránní, přesto doufám, že si dopřeju klidný spánek, když mám zítra tak zajímavý program.
Jednu věc na hostelech opravdu nemám rád a tím je pozdní příchod na plně obsazený pokoj. V našem pokoji je asi 10 kóji a všechny jsou zaplněné, já tedy doufám, že svým pozdním příchodem a nemotorným lezením na horní patro palandy nikoho nevzbudím. Kupodivu se mi nepodařilo někoho vzbudit a já tak s klidným svědomím upadám do sladkého spánku.
*Zvuk sirény* V tom se probouzím, když se za dalšího zvuku sirény ozývá: ”Varování! Nálet! Najdětě nejbližší úkryt. Nebudťe lehkovážní, Vaše lehkovážnost je Vaše slabost!” (Hlášení bylo samozřejmě ukrajinsky). V hlavě mi prolétávají myšlenky: “Je to tady, ty svině jsou v Moldavsku, museli obsadit Podněstří. To je v hajzlu, jak se vodsaď dostanem?!” Můj rozum se mezitím pomaličku probouzí. “Kámoš měl pravdu” říkám si “něměli jsme sem jezdit, když je válka tak blízko.” Zatímco ostatní se take probouzejí, můj rozum přebírá otěžě. Neslyším dopadat rakety a ani ostatní se nechovají nijak rozrušeně. Skrze záclonu vidím, jak jeden ze spolubydlících se snaží ztišit svůj mobil, ze kterého vychází zvuk sirény. Dochází mi, že to spíš bude nějaký rádoby budík. Musím ale říct, že bych lhal, kdybych neřekl, že jsem se lekl, když mě to probralo z klidného spánku. Koukám na mobil, je 3:50. Za 3,5 hodiny vstávám, tak se snažím rychle usnout, abych ještě něco naspal.
Bum! Znova! Siréna, varování, opět siréna a takhle párkrát dokola, než varování utichlo. Opět to všechny probouzí. Už jsem slušně řečno hodně naštvaný, protože budu nevyspaný kvůli blbýmu budíku. Až ráno se dozvídám, že to je aplikace, která Ukrajince varuje před nálety. Cítím se tak trochu blbě s ohledem na to, co ti lidé musí prožívat v porování s jedním nevyspáním...
Probírám se po noci nekvalitního spánku, osprchuju se, dojídám brambůrky k snídani a spolu s Kubou vyrážíme na Gara Centrala Chisinau, odkud nám odjíždí maršrutka směr Podněstří. Prodíráme se pouličními stánky, kde je k mání zboží všeho druhu od "značkového" oblečení Levis až po drůběž. Zdánlivě mi to připomíná arabské trhy, jen zde jsou prodavači více stydliví a rozumí slovu "ne!", což se o jejich arabských kolezích říct nedá. Konečně se dostáváme k autobusovému nádraží, kde se ve změti maršrutek snažíme najít tu náši. Nedaří se nám to, dokud nás nenapadne si nejdřív koupit lístky, kde se zároveň dozvídáme, že do Tiraspolu to odjíždí z druhé strany. Na druhé staně Gara Centrala si nás jeden z řidičů měří pohledem, ale ukazuje nám maršrutku jedoucí do země komunistům záslíbené. Tedy zaslíbené od té doby, co to je poslední oficiální komunistický de facto stát, ačkoliv je uznáván pouze jinými neuznávanými státy jako jsou Abcházie, Náhornokarabašská republika a Jižní Osetie.
Čekáme na zaplnění posledních míst, abychom mohli vyrazit. Poslední nasedá stařičká babuška, můžeme vyrazit! Kišiněvské kralíkárny pomalu střídají lány polí, které sem tam doplňuje vinohrad. Občas někdo vystoupí, volná místa v maršrutce ale velmi rychle zabírají další babušky, které si u krajnice zastavují maršrutku tak, že už z dálky na ni mávájí holí. Babušky jsou tu tak respektované, že jim skoro všichni uvolňují místo. Jim ale ze společenského postavení náleží místo hned vedle řidiče.
Představte si nejhorší úsek dálnice D1, kde je nejvíc děr a kde to pořádně “skáče”. Poté to vynásobte deseti a dostanete pojem o komfortnosti jízdy po hlavním tahu spojující Kišiněv s Tiraspolem. Náš mixer se už ale naštěstí blíží k “hraničnímu přechodu”. Na hraniční přechod nás nejdříve upozorňuje značka zákaz focení, za ní už vidíme hraniční přechod ve výsostných barvách Podněstří – červené a zelené. Zastavujeme v koloně aut a od řidiče dostáváme pokyn, abychom tu nechali naše zavazadla a abychom šli ke hraniční kontrole. Jakmile opustil naši maršrutku poslední cestující, seběhli se k vozidlu dva vojáci se psem. Zatímco oni prohledávali náš zavazadlový prostor, my jsme stáli řadu na pasovku. Ta probíhala v malé budce u silnice. Ke vstupu do Podněstří je potřeba vízum, které vydává armáda na hranici. Pomalu se na nás dostává řada a já si všímám vojačky a vojáka, kteří víza vydávají. Ve vojačce jsem viděl sympatickou čtyřicátnici, která mi to vízum vydá raz dva. Ovšem když jsem se podíval na vojáka, pojala mě hrůza. Byl to prototyp ruskýho Ivana! Chlap jako hora s účesem na ježka a přísným pohledem. “Ten se hodí spíš do Specnaz než na pasovou kontrolu”, prolítá mi v hlavě. Tajně doufám, že na mě vyjde ta týpka. Mám štěstí, volá si mě ta týpka a po otázkách, proč jedu do Podněstří a na jak dlouho chci vízum, mi dává do ruky papírové vízům platné do konce dne. I Kuba prochází v pohodě, takže se vracíme do maršrutky. Vojáci už u vozidla nejsou, to jsme si docela oddechli, protože já mám v baťohu GoPro a Kuba foťák. Ty jsou samozřejmě na území Podněstří zakázané, protože kdyby se fotografie místního blahobytu dostaly ven, tak všichni budou chtít žít v Podněstří…
Pokračujeme dále a blížíme se městu Bendery/Tighina. To je jediné větší město Podněstří, které se nachází na pravém břehu Dněstru. S Kubou si řikáme, proč nevystoupit tady, do Tiraspolu přinejhorším dojdem. Řidič nám staví skoro na kruháku a my vystupujeme přímo před památníkem války v Podněstří. Na plácku tady stojí BVPéčko (obrněný transportér) a před ním je věčný plamen. Součástí památníku je i nedaleký billboard, na němž stojí nápis "Spolu s Ruskou federací k světovému míru" a na fotce jsou podněsterský a ruský voják. Jako správný "suverénní" stát i Podněstří má vlastní měnu, tou jest překvapivě podněsterský rubl. Tato měna se nejspíš nedá vyměnit jinde než v Podněstří, takže hledáme směnárnu. Tu nacházíme v jakémsi elektro obchodu, kde nám je ihned naznačeno, že bez roušky ani krok. Je srpen 2022 a v Podněstří se pořád ve vnitřních prostorech nosí roušky! Z minulý cesty jsem na dně batohu nějakou roušku našel, takže mohu vyměnit peníze. Při pohledu na cenu zboží v elektro obchodu mi dochází, že bych si tady mohl žít jako král. Už ale pokračujeme k pevnosti postavené během 15.století. Míjíme vojenský checkpoint hlídající most přes Dněstr vedoucí do Tiraspolu. Všímám si ukazatele odbočky na Oděsu a přemýšlím nad tím, jak vlastně jsem blízko válce a lidskému neštěstí, ale tady to v podstatě není vůbec poznat. Ubíráme se k zrekonstruované benderské pevnosti, kde nechybí busta Alexandra Něvského, jednoho z největších gerojů ruských dějin. Z pevnosti výhled sice moc není, ale je nádherně zrekonstruovaná, to musím uznat. Spíš mám pocit, že jsem na kolonádě než na pevnosti, když vidím s jakým detailem tu jsou vysázené stromy a okrasné květiny. "Co dělá vlajka Evropské unie na území de facto našeho politického nepřítele?" říkám Kubovi. Jdeme k ní blíž a dočítáme se, že Evropská unie přispěla přes 1 milion eur na rekonstrukci historické pevnosti na území loutkového státu Ruska. Jdeme se kouknout ještě na pravoslavný kostel s modrou střechou a pozlacenou kopulí. Vevnitř to je na jednu stranu úchvatné na druhou stranu takové přezlacené. Co by tomu řekli evangelíci? Času není na zbyt, vracíme se do města na zastávku trolejbusu, který nás přes Dněpr zaveze do Tiraspolu.
Nastupujeme do trolejbusu, u kterého odhaduju, že na této trase jezdí dobrejch 40 let. Pozornosti se nám dostává od dvou osob. Ta první je opilý spolucestující vzhledově připomínající skinheada, který na nás hází nevraživé pohledy, ale nebereme si to osobně, protože tak určitě kouká na všechny přivandrovalce. Tou druhou osobou je neuvěřitelně milá babuška, u které se platí lístky (Jedna jízda nás stojí asi tři koruny). Babušky zájem o nás přetrvává i po zaplácení lístku. Ujímá se nás jako vlastních a oslovuje nás "Malčiki". Mozek mi jede na 100 % a snažím se vzpomenout i na jiné fráze než tužka (каранда́ш) a sešit (тетра́дь), které jsme se učili na základce. Zadaří se a užívám si small talk. Babuška se nabízí, že nám řekne, až bude zastávka Suvorovovo náměstí, odkud je nejlepší začátek pro prohlídku města. Při vjezdu do komunistické metropole Tiraspolu na nás dýchá všudy přítomná oligarchie. Benzínka? Firma Sheriff. Hypermarket? Sheriff. Fotbalový klub? FC Sheriff Tiraspol. Do toho se Kuba rozhodne fotit z trolejbusu vojenskou základnu, načež mám chuť mu urvat ruku, protože si nechci kvůli obvinění ze špionáže prodloužit pobyt v Podněstří... Blížíme se k Suvorovovu náměstí a babuška nám dává znamení, že zde máme vystoupit. Vystupujeme před sochou sedící Kateřiny II. Veliké, jež vítá návštěvníky parku. Sochu si prohlížíme s hudební vložkou tradiční podněsterské hudby od nedaleké pouliční kapely.
Centrum Tiraspolu tvoří Suvorovovo náměstí spolu s parkem, který je od náměstí oddělen ulicí 25. října. Alexander Vasiljevič Suvorov byl mimochodem slavný vojenský stratég a po něm užíváme dneska citát: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti". Co tak zatím chápu, tak je to asi národní hrdina Podněstří, protože ho najdeme i na bankovkách. Na náměstí jsou čestně vyvěšeny vlajky podněsterských měst a Ruska. Uprostřed je na oři zvěčněný Suvorov. Co by to ale bylo za podněsterské město, aby to nemělo v centru tank? A tak se vedle parku nachází památník věnovaný všem válkám, kterých se obyvatelé tohoto státu zúčastnili. Mezi nimi jsou Velká vlastenecká válka, válka v Afghánistánu a válka v Podněstří. Všemu tomu vévodí tank T-34-85, jak symbolické, že kanón mu míří směrem na Moldavsko. Místní nezapomněli ani na věčné plameny, které doplňují vojenský kolorit tiraspolského centra.
S Kubou jsme si prošli park, vyfotili se u tanku a vydáváme se pozdravit Lenina. Ten totiž dohlíží na členy Nejvyšší rady, kteří se scházejí v místním parlamentuje vystavěném v socialistickém realismu jako většina staveb v Tiraspolu. Dáváme selfíčko s Leninem, a protože máme hlad tak se ubíráme směr "Stolovka SSSR", což je nejsovětštější restaurace (spíš jídelna) na světě. Procházíme opět Suvorovovým náměstím a pokračujeme skrze tiraspolský central park. Co se Tiraspolu nedá upřít je krása zdejších parků. To mě donutí zapřemýšlet nad korelaci mezi krásnými a čistými parky a chudobou v dané oblasti, protože si vzpomínám, že na Západní Sahaře také byly překrásné parky. Docházíme k rybníku, kolem něhož rostou vrby a na hladině vyplouvají kačeny ze svého dřevěného domečku. Scenérii dokresluje pravoslavný kostel, tentokrát se zelenou střechou a pozlacenými kopulemi. Modré nebe a dokonale posekaná tráva dělají tohle místo ideální pro odpočinek. Poslední kapku dokonalosti tomu dodává Čajkovskij, kterého slyším z nedaleké hudební akademie. Tímto děkuju tomu hudebníkovi/té hudebnici, který si nechal otevřené okno a dopřál mi dokonalej zážitek.
Nedá se nic dělat, v Tiraspolu jsme jen na jeden den a už mi fakt kručí v břiše. Procházíme kolem kulturního dvorce a navazujeme na ulici 25. října. Narážíme na pouliční stánek s kvasem a Kuba povídá: "Dáme kvas, ne? Už dlouho jsem ho chtěl ochutnat." Přicházíme ke stánku, kde má babuška vyrovnaný kýble s kvasem. Za nějaký drobásky nám dává jeden kelímek s kvasem. Hrozně to smrdí, ale chci se překonat, takže přeci jenom ochutnávám. Shrnu to asi takhle. Byl to můj poslední lok kvasu v životě. Doufám, že si svůj apetit spravím v oné sovětské restauraci, která je od nás asi dva bloky. Přicházíme k ní a já už "feeluju" ten sovětskej vibe zvenku. Jako poutač slouží malba servírky nesoucí na talíři vypečený kuře, salám a tlačenku. Vcházíme po schodech dolů dovnitř a začíná na nás dýchat atmosféra 60. až 80. let v Sovětském svazu. To je přesně zážitek, kvůli kterému tady jsme. Asi by se slušelo říct, že tahle restaurace má sloužit turistům, ale ti tady žádný nejsou aspoň během našeho dne v Tiraspolu jsme žádné nepotkali, takže sem běžně chodí místní. Je zde nábytek jako měla moje prababička doma, všude jsou zarámované články z novin o úspěších SSSR, jsou zde pověšené uniformy vojáků a na hosty tady dohlíží Lenin ze všudypřítomných maleb, vlajek atd. Atmosféru tomu dodává moldavský sitcom běžící na staré televizi. Restaurace je bez obsluhy a tak přicházíme k pultíku, kde nám lámanou ruštinou objednávám jídlo. Překvapivě zde mají k dostání i imperialistickou coca-colu. Já si dávám boršč, kterému jsem mimochodem hrozně propadl díky Moldavsku a Podněstří, a k tomu pár pirožek. Nechci kecat, ale myslím, že jsme za pití, polévku a jídlo nechali tak maximálně 40 českých korun a nejdražší snad byla právě cola. Boršč tady prostě uměj, opět je výbornej, pirožky mi už tolik nejedou. Poměr cena/výkon úžasná, najedli jsme se dobře (I přesto, že mi moc nechutnala ta náplň Pirožek). Dokoukáváme moldavský sitcom, pro mě nové synonymum pro tureckou telenovelu, a jdeme dál.
Procházíme se městem křížem krážem. Zabloudili jsme k Domu Sovětů, kde se opět potkáváme s Leninem. Tentokrát to už není velkolepé setkání, protože tady má pouze svoji bustu. Dům Sovětů nyní slouží převážně jako radnice. Abychom se trochu víc přiblížili životu místních zacházíme náhodně do různých čtvrtích. Součástí toho poznávání je i návštěva místní sámošky. Kozel a Staropramen jsou zde samozřejmostí, nechceme před sebou vypadat jak alkáči, takže pivo necháváme na večer a bereme zmrzku. Bohužel podněsterskou tu nemaj, tak se musím spokojit s ruskou. Před sámoškou se vyhřívaj na sluníčku kočky, celkem jím závidím, ale my si úplně nejsme jistý, jak odjíždějí maršrutky, takže to pomalu balíme na nádraží. Chceme si z Podněstří něco přivézt kromě zážitků, takže navštěvujeme místní značkový obchod Levis. Tričko stojí kolem 60 kč, ale přijde mi amorální se chlubit fejkovým Levis trikem, takže nakonec obrazíme ještě Adidas a s prázdnou jdeme dál. Cestou potkáváme policajty, jak si to valí se svojí černou ladou kamsi po hlavní. Tu a tam narazíme i na "lepší" auta, které vypadají v tom kontrastu občas až komicky. Myslím si ale, že ti, kdo jsou součástí místní oligarchie si asi tady nežijí úplně zle. To se ale o průměrných lidech říct nedá, protože ti si zde vydělají za měsíc průměrně 200 dolarů.
Procházíme kolem závodu 1. máje, jehož stav je takový, že každý další 1. máj může být i ten poslední. Křížíme Leninovu ulici a už jsme skoro u nádraží. Zbylo nám poměrně dost místních rublů, tak aspoň nějaké utrácíme za zpáteční lístek a za rumunského kozlika (Já vím, psal jsem, že pivo necháváme na večer, ale máme za sebou hodně nachozeno, takže nás chuť přemohla). Asi půl hodiny čekáme, než se maršrutka zaplní a vyrážíme směr Kišiněv.
Na závěr dodám, že Podněstří je super a doporučuju každému. Po celou dobu jsem se necítil nějak nekomfortně (kromě hladu) a dokážu si představit, navštívit Podněstří i s rodinou. Tak díky za všechno, Podněstří, a buď pořád takový svý jako jseš teď!
Jak se ti cestopis líbil?
Ondra_LKKO procestoval 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 1 rokem a napsal pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
A zrovna ten kvas bych s chutí vypil až do dna😎
A zrovna ten kvas bych s chutí vypil až do dna😎