Čína 2024

V létě jsem zjistila, že mi zbyla ještě nějaká dovolená a začalo vybírání destinace. Podařilo se mi nakonec sehnat zajímavé letenky do Číny, a tak byla volba jasná. Tím začalo dlouhé studování destinace a plánování celé cesty. Nejdříve jsem zkusila sehnat parťáka, ale nikomu se nechtělo, tak jsem vyrazila sama. Po zakoupení letenek jsem musela požádat o vízum. K žádosti se musí dokládat itinerář cesty a rezervace hotelů. Měla jsem tedy co dělat, abych to všechno stihla, jelikož jsem letenky koupila měsíc před odletem. Ještě bylo nutné vyplnit dlouhý dotazník. Vízum bylo za pár dnů hotové. Uff. Stihla jsem to. Další důležitý krok bylo zprovoznit Wechat a Alipay. Dvě základní aplikace, bez kterých se člověk neobejde. V Číně se totiž nedá platit kartou. Ano, lze použít hotovost, ale ne všichni mají na vrácení. Všechno se totiž platí přes aplikace, od vstupu do památek až po zeleninu na trhu. Alipay šel celkem snadno a rychle. Propojila jsem ho s revolutkou a doufala jsem, že to bude fungovat. Wechat byl větší oříšek, jelikož potřebujete uživatele, který vás "ověří". Nakonec se mi podařilo v cestovatelské skupině sehnat dobrou duši. Ale než jsem jí sehnala, tak se mě snažilo oškubat dost podvodníků. Wechat funguje nejen jako platební, ale především také jako komunikační nástroj a dají se přes něj kupovat také vstupenky. Nicméně jsem mnohem více používala Alipay. Kromě placení v obchodech jsem ho také používala pro objednání Didi (taxi jako u nás Bolt nebo Uber). Wechat jsem používala primárně pro komunikaci s hotely. Následně jsem si nainstalovala čínské mapy, jelikož Google maps moc nefungují. Pokud cestujete vlakem, tak to chce apku čínských vlaků 12306 (na rozdíl od trip.com si neúčtují rezervační poplatek). Na objednání hotelů a letenek je ideální trip.com. Základ jsem měla a vyrazila jsem.

Let a první dny v Šanghaji

Longhua

Temple of Shadow

Qibao

Yuyuan

S Hainan airlines jsem si zabookovala letenku Praha - Šanghaj - Peking - Praha. Cesta tam byla s krátkým přestupem v Pekingu. Hainan airlines mile překvapily. Cesta proběhala v pohodě. Po příletu do Šanghaje bylo nutné sehnat lístek na metro a vyrazit na hotel. Měla jsem zjištěno, že se mi vyplatí si koupit vícedenní pass. V automatu to nešlo, ale naštěstí jsem našla prodejní okénku. Paní uměla trochu anglicky, takže se podařilo. Poprvé jsem vyzkoušela Alipay. Při každém vstupu do metra Vás čeká kontrola zavazadel. Naštěstí ochranka většinou neumí anglicky, takže turisty moc přísně nekontrolují. Po pár dnech si člověk na tohle zvykne. Všude kontroly a kamery. Metro je pohodlné a klimatizované. Stejně tak jsou dobře značené zastávky. Cestování je tedy dosti jednoduché. Do hotelu jsem dorazila mnohem rychleji, než jsem čekala. Dokonce o dvě hodiny dříve, než byl check-in. Ale i tak mě bez problémů ubytovali. Ale neuměli ani slovo anglicky. Ještě, že jsou ty překladače. Chvíli jsem si odpočinula a pak mě čekala prohlídka města. Měla jsem na pár hodin domluvenou místní průvodkyni, aby mi ukázala co a jak. Nejdříve mě vzala do Longhua temple, což je místní chrám. Byla to úžasná podívaná. Prošla jsem si celý chrámový komplex a pak jsme pokračovaly do části Qibao. Krásné historické město. S průvodkyní jsme si koupily citrónový čaj a smažené knedlíčky a počkaly na setmění. Všude se pak rozsvítily červené lucerny. Seděly jsem u řeky a kochaly se výhledem. Poslední zastávkou byla Yuyuan Street. Jelikož se blížil podzimní festival, tak byla krásně vyzdobena lampiony. Rozloučila jsem se s průvodkyní a chvíli se ještě procházela nádhernými uličkami se spoustů obchůdků. Nakonec jsem se šla podívat ještě na nábřeží a na výhled na Oriental Pearl Tower. Druhý den jsem si ráno na recepci vyzvedla snídani (rozvařenou rýži s masem a zeleninou a smaženou tyčinku) a vydala se na průzkum města. První zastávkou byl chrám Jing'An. U chrámu je krásný park, kterým jsem se prošla. Byl tam příjemný stín. Někteří lidé tam jen odpočívali, ale někteří tam hromadně cvičili. Byla to zajímavá podívaná. Poté jsem se šla podívat ke chrámu. Byla tam velká fronta, tak jsem si ho nejdříve obešla a vyfotila. Mezitím se fronta zmenšila. Ale nakonec jsem stejně šla vchodem pro "cizince". Vstup jsem platila přes Alipay. Odpoledne jsem měla v plánu návštěvu vodního města. V okolí Šanghaje jich je několik. Původně jsem chtěla zajet do Su-Zhou, ale nějak rychle se vyprodaly jízdenky na vlak a musela bych celkem dlouho čekat. Tak jsem si prohlédla aspoň nádraží, jak to tam funguje. Je to celkem labyrint. A metrem jsem pokračovala do Zhujiajiao, které leží na konečné metra. Hned na místě se mě snažil chytit mototaxikář, který mi nutil předraženou cestu. Hned vedle bylo malé jezírko a kanál s loďkou. Tak jsem si koupila lístek a byla jsem zvědavá, kam dojedu. Naštěstí to klaplo a doplula jsem po kanálech až do starého centra města. Podél kanálu byly malé domky a spousta malých uliček. Prošla jsem si celou spleť uliček mostů a kanálů. Po setmění se město začalo krásně rozsvěcet. Koupila jsem si kokosový nápoj za 10 yuanů a vydala se pěšky zpátky na metro. Na večeři jsem si chtěla koupit knedlíčky, ale prodavačka u hotelu nebyla moc sdílná a bylo vidět, že se nechce s cizincem obtěžovat. Tak jsem zkusila malou restauraci hned vedle. Majitel byl dost překvapen, že vidí cizinku. Pomocí překladače jsem si objednala nudle za 18 yuanů. Bylo to výborné a obrovská porce. Opravdu autentický zážitek. Už jsem si začala zvykat na Alipay. Následující den jsem ráno vyrazila na prohlídku Yu zahrad. Krásný komplex zahrad, pavilonků a altánků. Věděla jsem, že musím vyrazit brzy nebo tam bude plno lidí. Dorazila jsem těsně po otevírací době, což byla dobrá volba. Na začátků tam bylo jenom pár lidí, ale postupně jich začalo hodně přibývat. Stejně tak začalo pálit i sluníčko, takže byl člověk hned zpocený. Ještě chvíli jsem se procházela a užívala si tu atmosféru. Pak jsem se vrátila zpět do hotelu, sbalila se a vyrazila na metro. Další den brzy ráno mě totiž čekal přelet do Guilinu. Nicméně v Šanghaji nad ránem neexistuje veřejná doprava. A platit v jednom člověku taxíka se mi nechtělo. Měla jsem tedy zarezervovaný hotel blízko letiště. V ceně byl i transfer na letiště. Po výstupu z metra jsem chtěla poprvé vyzkoušet Didi. Nicméně hned se na mně vrhli taxikáři. Nakonec jsem usmlouvala slušnou cenu a za 15 yuanů vyrazila na hotel. Ubytovala jsem se a vyrazila na rychlou prohlídku okolí. Pomocí Amap jsem si našla nejbližší autobusovou zastávku a jízdní řád. Za 15 minut mi měl jet autobus zpátky na metro. Přes Alipay jsem si aktivovala qr kód pro platbu autobusu. Nejdříve se skeneru v autobuse nechtělo, ale nakonec se mi podařilo zaplatit a jela jsem. Metrem jsem se vrátila zpátky do centra a naposledy si vychutnala noční Šanghaj. Na ráno jsem měla domluvený transfer na letiště, tak jsem doufala, že vše klapne. Autobus měl trochu zpoždění, ale nakonec přijel a já se dostala na letiště bez problémů. Nicméně ta fronta na odbavení byla monstrózní.

Xingping a okolí

Je 6:45 ráno a já sedím v letadle do Guilinu. Celou dobu doufám, že nebude mít letadlo zpozdění, jelikož v Guilinu potřebuji stihnout autobus. Naštěstí vše klaplo. Jakmile mi na pásu přijel bágl, tak jsem vyrazila ven. Hned naproti východu by měl být prodej lístků. Ha, už vidím přepážku a mám ještě 15 minut čas do odjezdu. Přede mnou je jen pár lidí a jdu velmi rychle na řadu. Ptám se paní, zda umí anglicky. Bylo mi ale jasné, že když málokdo v Šanghaji mluví anglicky, tak tady to bude úplná bídá. Paní vypadala dost vyděšeně. Tak jsem se jí snažila jednoduše vysvětlit, kam chci. Naštěstí přišel její kolega, který pár slov uměl. S úlevou jsem lístek zaplatila a vyrazila hledat autobus. Obsluha mi naštěstí ukázala, který z těch mnoha autobusů to je. Byl to až jeden z posledních. Většina lidí totiž pokračuje do města Guilin. Nicméně dle recenzí, Guilin nic moc není, a tak jsem se rozhodla jet do Xingpingu. Autobus mě dovezl do Yangshua. Po cestě už se objevují krásné zalesněné homole, které jsou pro tuto oblast typické. Řidič mě chtěl nejdříve vysadit již před autobusákem. Ale podařilo se mi zeptat se, jak se dostanu do Xingpingu, tak mě rovnou nasměroval. Koupila jsem si jízdenku a pokračovala bez problémů dál. Po cestě jsem přes Wechat kontaktovala hostel. Poslali mi souřadnice a návod, jak se tam dostanu. Souřadnice byly ale bohužel dost nepřesné, tak jsem trochu bloudila. Nakonec jsem hostel našla. Ubytování bylo fajn. Přes wechat mi také poslali veškeré instrukce a možnosti aktivit. Největší výhoda wechatu je automatický překladač. V hostelu samozřejmě nikdo anglicky neuměl. Šla jsem se projít po městě a dát si oběd. Venku je opět strašné vedro a vlhko. Nakonec si kupuji módní kšilt, abych nebyla moc spálená. Mazat se krémem moc nepomáhá. Xingping je malé městečko na břehu řeky, které je proslulé rybáři na vorech, kteří dříve lovili ryby za pomoci kormoránů. Dnes už je to jen atrakce. Malý kousek od městečka se nachází i scenérie homolí, které jsou vyobrazeny na 20 yuanové bankovce. Z nabídky aktivit si vybírám odpolední výstup na Laozhai horu na pozorování západu slunce a další den ráno výlet na východ slunce na Xianggong horu. Ve městě si dávám dim sum knedlíčky za 8 yuanů a jdu si chvíli odpočinout. Z výstupu na Laozhai nic není, jelikož začíná pořádně pršet. Když déšť ustává, tak už je na výstup příliš pozdě, tak se jdu aspoň projít podél řeky a podívat se na 20 yuanovou vyhlídku. Je to krásná procházka. Po cestě narážím na rybáře na vorech s kormorány. Je to velmi poetické. Číňanky převlečené do tradičních kostýmů se s nimi fotí. Ráno vstávám ve 3:40, protože musím být ve 4 hodiny v přístavišti na molu. Chvíli po 4 hodině doráží organizátor. Přes překladač mi vysvětluje, že ještě čekáme na ostatní a pak lodí vyrazíme na druhou stranu. Trvá to ještě cca dalších 45 minut, než se všichni sejdou a pak vyrážíme. Lodí přejedeme na druhou stranu a nasedáme do golfového vozíku. Řidič s námi jede jak o závod a já jen doufám, že s námi nevletí do příkopu. Po příjezdu na místu parkujeme a řidič nám ukazuje, kde si koupíme lístky a kudy máme vyrazit. Všude okolo postupně parkují další autobusy, auta a vozíky. Je vidět, že je to velmi populární místo. Po schodech stoupám nahoru a všude se rozprostírá mlha. Začínám mít obavy o výhled. Bohužel to dopadlo úplně stejně, jako můj výlet v Nepálu na východ slunce s výhledem na Mount Everest. Mlha, mlha a zase mlha. Rozestoupila se jen trochu a na malou chvíli, takže byl vidět jen vrcholek protější hory, jinak nic. Po několika hodinách to vzdávám a vracím se rozmrzele dolů. Po cestě zpátky nám řidič zastaví alespoň na jíné vyhlídce, kde už je aspoň trochu něco vidět. No, nevadí. Za těch 75 yuanů to tak drahé nebylo. Po návratu si na ulici koupím snídani. Něco jako placku/omeletu s párkem. V Xingpingu není po mlze ani stopa, tak se rozhodnu vylézt aspoň na horu Laozhai. Už se oteplilo a cesta je dost strmá, takže jsem se pěkně zapotila. Ale výhled je nádherný. Čas pokročil a musím zpátky do hotelu, abych si sbalila a odhlásila se. V recepci si nechávám bágl a ještě vyrážím na oběd. Dávám si místní specialitu, Guilinské nudle. Jsou opravdu vynikající. A pak už vyrážím na autobusák. Celkem snadno nacházím autobus do Yangshua. Přes Alipay platím jízdenku.

vyhlídka 20 yuan

Xingping

Xianggong

Yangshuo

Cesta do Yangshua trvala nějakých 45 minut. Stejně jako po cestě tam jsem jela malým a starým mikrobusem. Cesta ale utekla rychle. Přes wechat jsem zase kontaktovala hotel a dostala jsem adresu, kterou mám zadat do Didi a dojet taxíkem. Jakmile jsem vystoupila z autobusu, hned se na mně vrhl mototaxikář. Ptal se, kam jedu. Řekla jsem mu název hotelu a nabídl mi, že mě tam hodí za 20 yuanů. Já mu na displeji ukazuji, že Didi stojí 12 yuanů a navíc, že mám bágl. Na to mi říká, že za 20 yuanů a že má popruhy, aby batoh přidělal. Já se mu směji a odcházím. Na to se mě chytil další taxikář, ten nabízí za 15. Zase mu ukazuji Didi. Je to marný s nima. Odcházím a přes Didi objednávám taxi, které tam je za pár minut. Je to sranda. Hotel mám kousek od centra. Jsem překvapená, jelikož poprvé mluví recepční/majitelka hotelu anglicky. Vyrážím se obhlídku města. Yangshuo je mnohem větší než Xingping a je tu dokonce i McDonald :D Uprostřed je malé jezírko a krásný výhled na okolní homole. Večer jsem se domluvila s majitelkou hotelu, že mi další den dá tipy na průzkum okolí. Večer jsem si skočila do města na večeři. Celá jedna ulice byla plná malých restaurací. Nakonec jsem zvolila až poslední malou a poklidnou. Dala jsem si polévku s knedlíčky. Byla vynikající a opravdu obrovská porce. Poté jsem si šla prohlédnout večerní město. Večer Yangshuo ožívá, všude plno lidí. Ulice krásně osvětlené, plné obchodů a restaurací. Je to úplně jiná atmosféra než v Xingpingu. Druhý den ráno vyrážím do města. Už jsem trochu přejedená nudlí a ta rozvařená rýže mi moc nechutná. Takže přišel na řadu McDonald. Po snídani jsem se vrátila do hotelu a majitelka mi dala tipy, kam vyrazit na výlet. Hlavně mi ale pronajala elektroskútr. Hmm, v životě jsem na tom neseděla, tak bude sranda. No, chvilku trvalo, než jsem si na to zvykla. Pak jsem se jí ještě ptala na pojistku skútru. To se akorát smála a netušila, co chci. Tak jsem to riskla. Vzala si pití, na navigace nastavila trasu, upevnila mobil na skútr a vyrazila do provozu. Naštěstí takhle dopoledne ten provoz tak zlý nebyl. Po 10 minutách mi uletěl můj módní kšiltík. No co, zastavovat nebudu. Holt musím koupit nový. Netrvalo dlouho a vyjela jsem z města. Vjela jsem na vesnické silničky, kde nebyl skoro žádný provoz. Takže jsem měla šanci se trochu lépe seznámit se skútrem. Projížděla jsem mezi homolemi a malými rýžovými políčky. Byla to krásná podíváná. Dojela jsem nakonec až k mostu Fuli přes řeku Yulong. Tam jsem zaparkovala skútr a šla si prohlédnou historický most a okolí. Příroda byla opravdu nádherná. Na cestě u řeky bylo několik kaluží, kde bylo obrovské množství krásných motýlů. Pak jsem se vrátila ke skútru a pokračovala po cestě zvané Ten mile gallery zpátky do Yangshua. Další zástavkou byl most Jinlong. Pod ním byla zakotvena spousta bambusových vorů. Je to oblíbená turistická atrakce, že se turisté nechávají vozit po proudu řeky. Původně jsem to chtěla taky zkusit, ale majitelka hotelu mi to rozmluvila, že jsou to vyhozené peníze. A je pravda, že na skútru ta cesta byla mnohem lepší. Člověk si mohl kdekolik zastavit a pokochat se. Byla to krásná cesta. Pak jsem se vrátila na hotel a chvíli jsem si šla odpočinout. Navíc se mi podařilo se pěkně spálit. Sluníčko pražilo dost neúprosně. Odpoledne jsem si chtěla udělat výlet na západ slunce, ale začalo pořádně pršet, takže jsem se šla nakonec jenom trochu projít po městě. Původně jsem měla zaplacené jen 2 noci a chtěla jsem pokračovat na další 2 noci do Longji. Nicméně si mi zde líbilo tolik, že jsem si prodloužila pobyt ještě o jednu noc a zkrátila pobyt v Longji. Což se ukázalo jako úžasná volba. Ráno jsem se rozhodla se jet podívat na Moon Hill. Po cestě jsem viděla krásné pole kvetoucích lotosů. Nicméně už po cestě mi bylo jasné, že Moon Hill asi neklapne, jelikož byla mlha. Když jsem dojela na místo, tak se mé obavy potvrdily. Tak jsem se jela projet po okolí, které bylo plné malých vesniček a rýžových polí. Na oběd jsem se vrátila do Yangshua. Na odpoledne jsem dostala tip od majitelky hotelu na krásný vodopád. Na mapě mi přesně ukázala, kde zaparkovat a kudy jít. Po cestě jsem sice zakufrovala v horách, jelikož mi navigace tvrdila, že je to určitě průjezdné. No, moc nebylo. Místo na zaparkování se mi podařilo bez problémů najít. Pak jsem se vydala po cestě, kterou mi označila. Což byla obrovská chyba. Cesta nevedla k žádnému vodopádu. Skončila jsem v zarostlém sadu pomelovníků (nebo jak se ten strom, na kterém roste pomelo jmenuje). Musela jsem se prodírat zarostlou částí lesa, než jsem se dostala k vodopádu. Tam už vedla krásná dlážděná cesta a schody podél. Vodopád měl legrační název Cow pee. Dole pod vodopádem bylo malé jezírko. Ideální místo na osvěžení. Po cestě zpátky jsem se držela dlážděné cesty. Na konci cesty jsem pohodlně došla po silnici až ke skútru a majitelku hotelu proklínala do třetího kolena. Přitom stačilo skútrem dojet na konec silnice, tam zaparkovat a jít dlážděnou cestou. Tak, jako to dělali všichni místní... Ach jo. Pak jsem pokračovala opět na Ten Mile Gallery, abych tam stihla západ slunce. Byl to úchvatný pohled, když slunce zapadalo mezi homole. Po cestě zpátky mě ale chytla bouřka. Přijela jsem mokrá jak myš. Na další den byla naplánována cesta do Longji na rýžové terasy. Chtěla jsem jet původně autobusem, ale majitelka hotelu mě přesvědčila, že mi zařídí super transfer, který mě vyzvedne ráno přímo u hotelu. Navíc vyrážel hned v 7 ráno (autobus měl jet až v 9), tak jsem si říkala, že tam aspoň budu dřív.

Longji a rýžové terasy

Ráno mě vyzvedla dodávka a vyrazila jsem na cestu. První část cesty utekla rychle, ale v dodávce bylo dost těsno. Řidič u vstupu zastavil a koupil nám vstupenky (byly v ceně transferu) a oznámil nám, že následuje zastávka ve vesnici Huangluo, kde žije kmen Yao. Za 80 yuanů si můžeme koupit vstupenku na představení nebo si prohlédnout vesnici. Kmen Yao mě zajímal, takže jsem si koupila vstupenku. Naštěstí během představení vedle mě seděl mladý čínský pár, který uměl trochu anglicky a některé věci mi přeložili. Ženy z kmene Yao mají nejdelší vlasy na světě a je to jejich chlouba. Stříhají si je jen jednou v životě, a to před svatbou. Představení bylo moc hezké, tak jsem toho nelitovala. Pak jsme pokračovali dál. Opět další zastávka. Tentokrát na oběd v předražené restauraci. To už jsem byla dost naštvaná. O těchto zastávka se majitelka hotelu nezmínila. No co. Na rýžové terasy jsem se opravdu těšila. Ubytování jsem měla zamluvené ve vesnici Tiantouzhai. Od vstupu do oblasti se nachází nejdále a je zde prý nejméně turistů. Hotel jsem si vybírala tak, aby nabízel dopravu zdarma z parkoviště v Dazhai, kde končí všechny autobusy. Už po cestě mi bylo jasné, že to nebude tak snadné. Hotel přes wechat vůbec nekomunikoval a byl extrémně neochotný. Popis cesty byl dost vágní. Naštěstí mě za 15 yuanů hodil do vesnici řidič mikrobusu, kterým jsem jela. Ale nemohl dál, než na parkoviště. A začalo náročné hledání hotelu. Dost jsem bloudila. Všichni mě posílali od čerta k ďáblu. Nakonec se mi hotel podařilo najít. Pokoj byl velký a prostorný. Slibovaný výhled na rýžovou terasu sice měl, ale jen z části. Zbytek výhledu bylo pak parkoviště. No co, nenechám si kazit náladu a vyrážím na túru mezi rýžová pole. Na mapě jsem si našla hezkou stezku, která mě měla dovést až na hlavní vyhlídkové místo. Nicméně se ukázalo, že se nejedná o příliš frekventovanou cestu. A já opět skončila v lese. No co, byla to malá stezička. Ale nakonec jsem na místo došla a stihla jsem to přesně na západ slunce. Vyhlídka se jmenovala Golden Buddha. Při západu slunce byly terasy opravdu zlaté. Po západu slunce jsem si koupila předražený ledový čaj a vyrazila na cestu zpátky. Tentokrát už jsem moudře zvolila jinou cestu. Na hotel jsem dorazila za tmy. Nikde už moc nebylo otevřeno, tak jsem si večeři dala na hotelu. Byla sice chutná, ale při placení se mě pokusili oškubat. Tak jsem jim to dost nekompromisně vysvětlila. Ještě jsem přes ně zkusila domluvit odvoz do Guilinu na další den. To byl opět zážitek. Několikrát změnili cenu i informace. Když jsem chtěla, ať mi pošlou QR kód, ať to můžu zaplatit, tak mi řekli, že to neumí, ať si zajdu do jídelny, že tam visí. Naštvaně jsem tam došla a nešlo mi to zaplatit. V tu chvíli ve mně opravdu bouchly saze a naštvala jsem se. Řekla jsem si, že tohle nemám zapotřebí a šla jsem spát. Ráno jsem si nařídila budíka, abych stihla východ slunce. Došla jsem si na další vyhlídkové místo, kde byla několikapatrová vyhlídka a užívala si to. Pak jsem se vrátila na hotel a sbalila si. Naštěstí jsem měla tašku na kolečkách, která má i popruhy, že se z ní dá udělat krosna. Vytáhla jsem popruhy, nahodila tašku a vyrazila pěšky dolů do vesnice Dazhai, odkud vyjížděl klasický autobus přímo do Guilinu. Naštěstí byla cesta většinou z kopce, takže to šlo v pohodě i pěšky. Navíc jsem měla po cestě krásné výhledy a bylo to fajn. Dorazila jsem na čas a nastoupila do autobusu. Řidič nebyl moc ochotný. Navíc jsem se mu snažila vysvětlit, kam v Guilinu potřebuji, tak už byl úplně naštvaný. Bylo mi jasné, že jede na jiný autobusák, než kam chci, ale snažila jsem se mu vysvětlit, že mi stačí zastavit poblíž. No, netvářil se, tak jsem čekala, jak to dopadne. Byla jsem připravená, že si kdyžtak vezmu Didi. Naštěstí řidič po cestě vyměkl a zastavil mi 400 metrů od mého cíle a nakreslil mi mapku, jak se tam dostanu. Nadšeně jsem mu poděkovala. Autobusák jsem bez problémů našla a koupila si jízdenku do Fenghuangu. Téhle části cesty jsem se obávala nejvíce. Nejdříve mi dalo práci zjistit, zda tento autobus opravdu jezdí. Dříve totiž jezdil přímý autobus z Guilinu do Fenghuangu, ale ten je prý zrušený a jede nějaký s přestupem. Až v jedné mobilní aplikaci byl tento spoj zobrazen. Ale cizinec neměl šanci ho rezervovat. Ještě na letišti v Šanghaji mi naštěstí pomohli na informacích. Zkusili zavolat na číslo dopravce. To ale nebylo platné. Nakonec však někoho sehnali a ten potvrdil, že spoj jezdí a není nutná rezervace. Tak jsem doufala, že to klapne. Jako nouzovou variantu jsem měla cestu rychlovkem. Jízdenka však byla mnohem dražší, časově bych ušetřila ani ne půl hodiny a ještě bych dorazila až pozdě večer. Proto jsem zvolila autobus. Před nástupem do autobusu jsem si koupila ještě sváču a vyrazila jsem. Cesta byla sice pěkně dlouhá (skoro 7 hodin), ale autobus byl pohodlný a poloprázdný. Jednou jsme musela přestoupit, ale řidiči nám přesně řekli co a jak, takže v klidu. Do Fenghuangu jsem dorazila načas. Navíc autobusák je o velký kus blíž k centru, než nádraží rychlovlaků. Po příjezdu jsem si objednala taxi a vyrazila na hotel. Ten byl v historické části, kam taxíky nemohou, ale majitel hotelu mě vyzvednul a pomohl mi s báglem.

Fenghuang a Furong

Fenghuang

Fenghuang se rozkládá podél řeky Tuojiang a patří mezi jedno z nejhezčích měst v Číně. Tak jsem na něj byla zvědavá. Dorazila jsem odpoledne a začalo se pomalu stmívat. Než jsem se ubytovala a vyrazila ven, tak se město rozsvítilo a zářilo spoustou barevných světýlek. Ve starém městě byla osvětlena každá budova a na některých visely i lampiony. Byl to kouzelný pohled. Bydlela jsem přibližně někde uprostřed města, takže jsem se nejdříve vydala po proudu řeky. Přes řeku vedl nespočet různých mostů. A to od klasických velkých, přes které může projet i auto, až po malé pro pěší. Je zde i několik "přechodů" které jsou poskládány z jednotlivých kamenů, takže člověk musí koukat pod nohy, aby neskončil v řece. Na řece se konají také různá pěvecká představení. Kousek pod pódiem je vypouštěná mlha, na kterou se promítají různé led efekty. Poté jsem si vydala naopak nahoru proti proudu. V této části města je mnohem více restaurací a barů a v noci je zde velmi živo. Ještě jsem stihla prozkoumat část města, která neleží přímo na břehu. Po cestě jsem si koupila za 18 yuanů kuřecí špízy a šla zpátky na hotel. Ráno jsem měla ještě pár hodin času na průzkum města za světla. Byl to zase úplně jiný pohled. Ale hlavně ta historická část byla moc krásná. Uličkami s obchůdky by se dalo bloudit dlouhou dobu. Dalším cílem bylo město Furong, které je rychlovlakem vzdáleno pouhých 30 minut. Nejdříve však bylo nutné se dostat na nádraží, které leží 10 km od města. Buď se tam dá jet autobusem nebo malým vláčkem maglev. Zvolila jsem vyhlídkový vláček. Stanice nebyla až tak daleko, tak jsem místo taxíku šla pěšky. Na nádraží maglevu jsem si koupila bez problémů jízdenku a pokračovala. Nádraží rychlovlaku ve Fenghuangu je celkem malé, takže nebyl problém se zorientovat. Myslela jsem, že si jízdenku koupím v klidu u okénka na nádraží. Omyl. Všechna byla zavřena. No nic, nejvyšší čas vyzkoušet tedy jejich appku 12306. Appka je naštěstí velmi jednoduchá a tak bylo za pár minut hotovo. Vlaková jízdenka je vázána na pas. Člověk tedy nemá v ruce žádnou jízdenku, ale na odbavení jde s pasem, který obsluha naskenuje a na základě toho Vás pustí na nástupiště. Vše šlo hladce. Nástupiště bylo dobře značené a bylo přesně vymezeno, kde stojí který vagón, aby lidé nic nehledali a pouze rychle nastoupili. Našla jsem si své číslo a doufala jsem, že systém chápu správně. Podařilo se. Rychlovlaky jsou v Číně velmi moderní a pohodlné. Než se člověk pořádně rozkoukal, tak byl na místě. Na nádraží už na mne čekal odvoz, který byl zdarma od hotelu. Byla jsem ráda, že nikde nemusím bloudit. Řidič zastavil před vstupem do starého města, kde si člověk musel zakoupit vstupenku. Pak už jsme pokračovali dále. Hotel byl pohodlný s krásným výhledem. Recepční opět anglicky neuměla, ale vše mi vysvětlila přes wechat a poslala mi rozvrh představení, která se ve městě konají. Furong je unikátní tím, že je ve středu města obrovský vodopád. Nejdříve jsem šla prozkoumat vodopád a křivolaké uličky. Pak jsem se teprve vrátila zpátky na hlavní náměstí a akorát jsem stihla jedno z vystoupení. Odpolední vystoupení jsou vždy kratší. To hlavní začíná až večer po setmění. Což bylo poznat i podle počtu lidí. Autobusy navezly turisty až těsně předtím. Všude bylo mraky lidí, ale představení stálo za to. Herci měli dobové kostýmy, k tomu hrála hudba a byly i ohnivé efekty. Po představní jsem si šla prohlédnout noční město. Vodopád byl krásně nasvětlený a dá se projít i přímo pod ním. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla navštívit jak Fenghuang, tak Furong a přespat v nich. Obě města mají totiž v noci úplně jinou atmosféru. Fenghuang je mnohem větší a více turistický. Je v něm rušný noční život. Kdežto Furong je malý a poklidný. Další den mě čekala další cesta rychlovlakem, a to do Zhangjiajie.

Zhangjiajie

Zhangjiajie

Po příjezdu do Zhangjiajie jsem potřebovala chytit autobus do Wulingyuanu. Mířila jsem totiž do Avatarských hor (Zhangjiajie). A ty jsou nejlépe dostupné z Wulingyuanu. Z města Zhangjiajie se dá naopak dostat na proslulou horu Tianmen. Autobusové nádraží je naštěstí hned vedle vlakového. Horší to bylo s jízdenkou. Místní se mi snažili vysvětlit, že si jí musím koupit v automatu, protože je prodejní okénko zavřené. Což samozřejmě nešlo, protože automat lze využít pouze s čínskou občankou. Naštěstí si mě někdo všiml a poradil mi, že jízdenku si mám koupit přímo u autobusu. To se mi podařilo. Fronta na minibusy byla celkem velká. Až do třetího se mi podařilo se nacpat. Autobus jede přibližně 40 minut a stál 12 yuanů. Řidič zastavil na kruhovém objezdu, kde všichni vystoupili, tak jsem se k nim přidala. Bylo to rozhodně blíž, než z autobusáku. Na první noc jsem měla zaplacený hotel přímo v parku Zhangjiajie. Zavazadla si člověk může buď nechat doručit za poplatek do hotelu, nebo je nechat v jednom hotelu ve Wulingyuanu zdarma. Zvolila jsem druhou možnost. Pár základních věcí jsem si hodila do batohu, bágl nechala na hotelu a vyrazila ke vchodu do parku. Hotel mi zajistil vstupenku předem. Na výběr jsem měla dvě možnosti, buď základní vstupenku za 227 yuanů nebo za 499 yuanů vstupenku plus neomezené použití všech lanovek a Bailong výtahu. Vstupenka platí na 4 dny. Chtěla jsem si Zhangjiajie pořádně prohlédnout, takže jsem zvolila dražší variantu. U vchodu stačilo pouze naskenovat pas a prošla jsem dovnitř. Zhangjiajie se skládá ze 3 základní částí. Můj hotel byl umístěn v oblasti Yangjiajie. Vydala jsem se tedy na shuttle bus, který jede směrem k lanovce na horu Tianzi. První překvapení mě čekalo u vchodu k lanovce. Už nebylo třeba znovu skenovat pas, ale systém mě identifikoval dle obličeje a rovnou mě pustil dovnitř. Lanovka je dlouhá 2 kilometry a jede 6 a půl minuty. Ze spodu se to vůbec nezdá. Jakmile ale člověk popojede, tak se mu začnou otevírat nádherné výhledy na hory. Zároveň člověk musí obdivovat stavitelské umění. Nahoře jsem si chytla shuttle bus do oblasti Yangjiajie. Než jsem se vydala na hotel, tak jsem si udělala první výlet. Chtěla jsem obejít menší okruh. Bohužel jeho část byla uzavřena, tak jsem si prošla alespoň část. Pak už jsem se přesunula na hotel. Musela jsem chytit shuttle bus a nechat se vysadit u čajové plantáže. Na poprvé řidič nezastavil, tak jsem si to zopakovala opačným směrem. Když jsem vystoupila, tak krajina nevypadala nic moc. Byla taková neupravená. Ale netrvalo dlouho a za zatáčkou se objevil krásný výhled na čajové plantáže. O kousek dál se pak otevřel pohled na můj hotel, který byl uprostřed čajových plantáží. Ubytovala jsem se a majitel mi dal radu, kam se jít podívat na západ slunce. Vyrazila jsem včas, takže jsem na vyhlídce byla mezi prvními. Což bylo super, jelikož jsem si mohla najít pohodlný kámen na sezení, odkud jsem západ slunce pozorovala. Byl to unikátní pohled. Když jsem se vracela, tak už krásně svítil měsíc. Večer jsem si zašla na jídlo. Všichni mě varovali, jak je v horách strašně draho. Že si mám ve městě nakoupit zásobu jídla, abych nemusela zbytečně utrácet. Když jsem viděla jídelní lístek, tak jsem byla velmi mile překvapena. Ceny byly sice trochu vyšší, ale nic dramatického. A jídlo bylo naprosto famózní. Majitel hotelu mi dal mapu hor a probral se mnou, co všechno chci vidět a kolik na to mám času. Na základě toho mi nakreslil a vysvětlil trasu, kudy jít a kam se podívat. Bylo to naprosto super. Člověk vůbec neprotřeboval průvodce a všechno zvládnul sám. Ráno jsem se odhlásila a pěšky vyrazila na autobus. Tentokrát jsem zvolila delší cestu, která nevedla na nejbližší zastávku, ale na hlavní zástavku, takže jsem nemusela autobus pracně stopovat. Cesta vedla lesem a já poprvé viděla místní opice. Navíc jsem jako odměnu za delší cestu měla výhled na nádherné rýžové pole uprostřed hor. Rýže už pomalu dozrávala, takže pole bylo krásně zlaté. Nejdříve jsem si prošla vyhlídky u lanovky a poté jsem sjela lanovkou Yangjiajie dolů. Dole jsem chytla shuttle bus a pokračovala na zastávku Longfengan. Odtud vede cesta lesem a schody dolů k další zastávce, odkud jede shuttle bus k lanovce Huangshi Village. Vyjela jsem lanovkou nahoru a prošla si celou vyhlídkovou trasu. Poté jsem sjela lanovkou zase dolů a shuttle busem dojela na zastávku Oxygen Square, kde začíná vyhlídková trasa Golden Whip Stream. Cesta vede údolím podél řeky až k výtahu Bailong. Trasa je dlouhá přibližně 7.5 km. Po cestě jsem viděla spoustu opic. Byly roztomilé a lidem rády kradly jídlo. Z údolí je krásný výhled na jednotlivé hory. Je tam i celkem příjemně, jelikož není takové vedro a cesta vede podél řeky. Od výtahu Bailong jsem jela zpátky shuttle busem k východu a vydala se do Wulingyuanu. Vyzvedla si bágl a šla se ubytovat do hotelu ve městě. Hotel jsem měla na dvě noci. Po setmění hlavní ulice ožije spoustou stánků s jídlem, s čajem, ovocem a dalšími produkty. Prošla jsem si stánky a začala přemýšlet o večeři. Chtěla jsem nějakou změnu. A tak mě nalákal stánek s nápisem hovězí steak za 20 yuanů. Jídlo vypadalo zajímavě, kus masa na nudlích, rajče, kousek brokolice a omáčka. Objednala jsem si nepálivou verzi. Říkala jsem si, co bych chtěla za 20 yuanů. Snad to nebude tak zlé. Po prvním soustu jsem měla jasno. Bože, to bylo tak dobré. Maso krásně měkké, omáčka vynikající. Spadlo to do mně rychlostí blesku. Pak už jsem šla zpátky na hotel, abych se pořádně vyspala na další den. Ráno jsem hned vyrazila do hor. Tentokrát jsem chytila shuttle bus směr výtah Bailong. Výtahem jsem vyjela nahoru. Super zážitek. Výtah začíná dole v hoře a pak najednou vyjedete z hory a máte neskutečné výhledy. Shuttle busem jsem přejela do hlavní a nejpopulárnější části, Yuanjiajie. Zde se nachází tak nejslavnější hora, které se říká Hallelujah mountain. Člověk si zde připadá opravdu jako na Pandoře a čeká, odkud vykoukne nějaký Avatar. Tahle část byla plná uchvatných výhledů. Byl zde také přírodní skalní most, který vedl k posvátnému poutnímu místu. Poté, co jsem si prošla celý okruh jsem pokračovala do Daguantai. Tahle oblast je téměř opuštěná. Za celou dobu jsem potkala jenom pár lidí. Je vidět, že i cesty jsou málo udržované. Ale zase zde byly krásné výhledy. Odtud jsem přejela na Tianzi Mountain. Zde jsem si prošla nejen hlavní okruh, ale také dvě odlehlé vyhlídky Shentang Gulf a Arranging Battles Platform. Obě opravdu doporučuji. Až do zavírací doby jsem se toulala po Tianzi Mountain a užívala si výhledů. Lanovkou jsem opět sjela dolů a shuttle busem jsem se vrátila k východu. Večer jsem ještě s dvě turistkami, které jsem potkala, vyrazila do místního karaoke baru. Byla to sranda. Vyzkoušely jsme pivo Panda, a to byla akorát tak limonáda. Další den ráno mě čekala poslední část výletu, kterou jsem včera nestihla, a to Ten-mile Natural Gallery. Jezdí zde vyhlídková tramvaj (ta ale není v ceně vstupenky) nebo se dá jít podél trati pohodlnou cestou. Vzala jsem to pěšky tam i zpátky a prohlédla si celé údolí. Bylo krásné, ale Golden Whip Stream je mnohem hezčí. Tímto jsem zakončila výlet do národního parku Zhangjiajie. Vrátila jsem se do hotelu, vzala si věci a vydala se na autobusák. Doufala jsem, že mi brzo něco pojede do města Zhangjiajie. Akorát, když jsem přicházela, tak z autobusáku vyjížděl mikrobus. Jakmile mě viděl, hned mi zastavil, nasedla jsem a jelo se. Autobus mě vysadil přímo v centru, kde se nachází většina hotelů a také lanovka na horu Tianmen. Hotel jsem našla relativně snadno, nechala si tam věci a vyrazila k lanovce na Tianmen. Koupila jsem si variantu A, kdy se nahoru jede lanovkou a dolů pak kombinací eskalátorů, pěšky a autobusem. Na lanovku byla sice pěkně dlouhá fronta, ale naštěstí se hýbala rychle. Samotná jízda byla až neskutečná. Lanovka měří téměř 7.5 kilometrů. Člověk nejprve projede nad městem a poté stoupá nahoru. Po příjezdu na horu se člověk může buď vydat výtahem na vyhlídku nebo vyrazit na východní či západní okruh. Začala jsem na vyhlídce a pak jsem se vydala na okruhy. Měla jsem v plánu zvládnout oba dva. Nakonec se mi to povedlo, ale horu jsem opouštěla na poslední chvíli. Kromě krásných výhledů a přírody stojí za návštěvu také chrám Tianmenshan. Je to velký budhistický chrámový komplex. Postupně jsem si prošla všechny pavilony. Byla tam velmi poklidná a nabíjející atmosféra, takže jsem se tam zdržela a vychutnávala si ten klid. Pak jsem pokračovala dál. Zaplatila jsem si i jeden vstup na skleněný chodník, který vedl podél útesu. Byl to hezký pohled. Myslela jsem, že budu mít strach ho projít, ale celkem to šlo. Těsně po západu slunce jsem se vydala na cestu k eskalátorům a sjela dolů k jeskyni. Potom následovalo 999 schodů dolů. Dole jsem se pak zdržela, protože po západu slunce zde měla být světelná show. Ale bližší informace jsem nikde nedohledala. A dočkala jsem se. Zanedlouho show začala. Koukala jsem se půl hodiny na zajímavé barevné kreace a pak jsem vyrazila dál. Mezitím vyšel měsíc a byl krásný úplněk. Sjela jsem dolů krátkou lanovkou a shuttle bus nás odvezl zpátky k výchozí stanici. K večeři jsem si dala knedlíčky. Nebyly špatné, ale cena výkon nic moc. Tak jsem si zapamatovala, kam zítra určitě nepůjdu. Další den jsem měla celé dopoledne volno, protože mi letadlo do Xi'anu letělo až v 16.15. Vyrazila jsem proto na průzkum města. Původně jsem se chtěla podívat do historické části, která byla za řekou. Ale ukázalo se, že je to akorát komplex. Tak jsem se šla prozkoumat normální čtvrť, kde žijí běžní Číňané. Byla jsem tam celkem kuriozita, jelikož bělocha tam asi nikdy neviděli :D V podchodu hráli party místních lidí karty, na schodech v parku měli pěvěckou skupinu a na hoře u pavilony zase cvičili. Byl to krásný vhled do běžného života. Pak jsem se vrátila na hotel a sbalila si věci. Bágl jsem si nechala na recepci a šla na oběd. Po předchozí zkušenosti jsem zvolila vedlejší restauraci. Vypadala trochu zaplivaně, ale jídlo bylo úžasné a za super cenu. Pak jsem šla nakoupit čaj. Místní plantáže jsou totiž vyhlášené. Na letiště jsem jela taxíkem.

Xi'an

V Xi'anu jsem měla bohužel jenom jednu noc, což je na takové město opravdu málo času. Ale bohužel to jinak nešlo. Původně jsem ho chtěla vynechat a letět rovnou do Pekingu. Ale přes Xi'an jsem měla lepší a levnější spojení, tak bylo rozhodnuto. Do Xi'anu jsem přiletěla kolem šesté večer. Koupila jsem si lístek na metro a vyrazila jsem na hotel. Metro je zde stejně jako v Šanghaji pohodlné, rychlé a spolehlivé. Takže netrvalo dlouho a vystupovala jsem před bránou do starého města. Hotel jsem měla hned u hradeb. Nic moc za ty peníze nebyl, ale to jsem věděla předem. Brala jsem ho kvůli lokalitě. Hned jsem vyrazila na obhlídku města. Koupila jsem si vstupenku a šla se podívat na noční hradby. Byly krásně osvětlené a zdobené lampiony. Poté jsem si skočila na jídlo a pokračovala jsem k Bell tower a Drum tower. Tady se nachází několik ulic plných stánků a obchůdků se vším možným, od jídla, přes sladkosti až po suvenýry. Následující den jsem měla na výběr buď prohlídku celého města nebo Terakotovou armádu. Vzhledem k tomu, že to ale byla sobota a já neměla zase tak moc času, tak jsem zvolila prohlídku města, abych nemusela tolik pospíchat. K večeru jsem totiž měla zabookovaný rychlovlak do Pekingu. A rozhodně jsem nelitovala. Xi'an je nádherné město, které má co nabídnout. Kousek od hotelu se nacházel starobylý chrám Xiangzi. Poté jsem navštívila čtvrť umělců a muzeum Beilin. Poté jsem metrem přejela do severní části města, kde jsem navštívila památník Eighth Route Army office. Následovala návštěva Huangchen Lane. Malá moderní čtvrť uprostřed staré zástavby. Hned vedle je ulice řemeslníků a obchodníků. Poté jsem jela do chrámu Guangren. Nejen, že byl chrám nádherně vyzdoben, ale byl zde i buddhův strom, který byl vypěstován z řížku původního buddhova stromu. Užila jsem si poklidnou atmosféru a vrátila se opět do ruchu města. Akorát byl čas oběda. Zkusila jsem ve stánku hovězí polévku s nudlemi. Byl to takový průměr. Tak jsem to zajedla plackou plněnou masem. Ta už byla vynikající. Po obědě jsem se vydala ještě jednou na průzkum Bell a Drum tower. Také jsem potřebovala koupit nějaké dárky, tak jsem vybrala místní sladkosti. Čas letěl velmi rychle a musela jsem se proto vrátit pro bágl a vyrazit na nádraží, abych stihla svůj rychlovlak. Nádraží v Xi'anu bylo hodně velké, ale dobře značené. Takže jsem bez problémů našla správné nástupiště. Cesta vlakem trvala něco přes 4 hodiny. Po celém dni jsem byla unavená, tak jsem cestu z velké části prospala.

Peking, vodní město Gubei a Velká čínská zeď

Zakázané město

Jelikož jsem věděla, že přijedu pozdě večer, tak jsem měla zamluvený hotel hned u nádraží. Zdálo se to velmi snadné, vyjdu z nádraží a za chvíli jsem na hotelu. To jsem netušila, jaké bludiště to nádraží je a že má různé východy. Nádraží bohužel nelze obejít kolem dokola. Jsou tam různé podchody, nadchody a některé z nich jsou zavřené. Takže jsem celkem bloudila, než jsem našla správný východ z nádraží a hotel. A to byl opravdu hned vedle nádraží :D No co, stane se. Ráno jsem ukecala recepční, abych si tam mohla dva dny nechat bágl. Metrem vyrážím na náměstí Nebeského klidu. Den předem jsem si udělala rezervaci přes wechat. Bylo to celkem snadné. Chtěla jsem totiž navštívit Zakázané město. Ale sehnat vstupenky on-line je celkem problém, protože jsou rychle vyprodané. Turisté si ale mohou koupit vstupenky u okénka přímo u vstupu. Jenomže ke vstupu se nedá dostat bez rezervace. Nicméně stačí právě rezervace pro vstup na náměstí Nebeského klidu. Takže jsem si vystála frontu pro vstup na náměstí Nebeského klidu a za chvíli jsem stála před areálem Zakázaného města. Koupila jsem si vstupenku a hurá dovnitř. Měla jsem několik hodin čas na prohlídku. Postupně procházím kolem hlavních budov. Koupila jsem si sice audio průvodce, ale stál celkem za prd. Týkal se jen několika hlavních budov. U vedlejších pavilonů už nebylo nahrané nic. Podařilo se mi projít velkou část areálu. Byla jsem unešená hlavně ze zahradních pavilonů a pak z vedlejších budov. Tam není ani tak velké množství lidí. Časově jsem to měla hezky naplánované. Potřebovala jsem stihnou odpolední vlak do Gubeikou. Metrem je to na nádraží kousek ze Zákazaného města. Ale chybička se vloudila. Myslela jsem, že se mi podaří vyjít stejnou cestou. Omyl. Musel jsem obejít kus areálu. Pak jsem se chtěla vrátit stejnou cestou na náměstí. Opět to nešlo. To už mi bylo jasné, že vlak nestihnu. Sakra, sakra, sakra. To je dost problém. Večer jsem totiž měla zaplacený hotel ve vodním městě Gubei. A tam je veřejná doprava celkem bídná. Buď se tam dá jet přímým autobusem. Ten měl jezdit dvakrát denně, ale prý není úplně spolehlivý. Druhá varianta je vlak do Gubeikou a pak buď autobusem nebo taxíkem. Poslední vlak mi ale ujel. Tak jsem zkusila první variantu. Na autobusáku jsem zjistila, že autobus ale jede pouze jednou denně, a to v 9 ráno. Takže zbývala třetí a nejhorší varianta. Dlouhá cesta autobusem s přestupem kdesi. Fajn, zkusím to. Stejně nemám na výběr. Měla jsem štěstí a autobus mi hned jel. Cestujicí mi poradili, jak koupit jízdenku a jelo se. Doufala jsem, že vystoupím na správné zastávce. Po očku jsem sledovala navigaci. Povedlo se. Sice to úplně nekorespondovalo s návodem, který jsem měla k dispozici. Ale budiž. Teď začalo hledání navazujícího spoje. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, že jede z té samé zastávky. A přijel za chvíli. Celkem jsem si oddechla. Problém nastal ale při koupi jízdenky. Žádná z variant nefungovala. Ani Alipay, ani Wechat. Prostě nic. A jsem v hajzlu. Řidič vypadal dost neoblomě. Až jednomu cestujícímu se mě zželelo a pomohl mi. Uf, dost se mi ulevilo. Čekala mě dlouhá cesta. Do toho všeho se mi vybil mobil. Hotel se mi snažil vysvětlit, kde mám vystoupit a tak. Což mi bylo podezřelé, protože dle bookingu se měl nacházet hned na kraji vodního města u parkoviště. Kulový, byl dva kilometry daleko. Byla jsem děsně naštvaná. Ale co se dá dělat. Po příjezdu jsem trochu nabila mobil a nechala se odvézt do města. Nejen, že je Gubei krásné vodní město, ale také se tam nachází část Velké čínské zdi, která se dá navštívit po setmění a je nasvětlená lucernami. Koupila jsem si lístek a rychle proběhla město, abych to stihla. Dorazila jsem k lanovce a vyjela nahoru. Tato část zdi je krásně opravená, a to včetně strážních věží. Užila jsem si procházku a udělala si pár fotek. Pak jsem sešla zpátky do města, abych si ho prohlédla. Měla jsem čas do jedenácti hodin, protože pak se město zhasíná. Naštěstí jsem to všechno stihla. Město bylo opravdu nádherné. Neskutečně jsem litovala, že jsem si zaplatila levnější hotel mimo staré město. Kdybych jela znova, ani minutu bych neváhala a zaplatila si drahý hotel uvnitř starého města. Opravdu to za to stojí. Pak už jsem se vrátila na hotel. Další den jsem měla původně v plánu navštívit další část zdi, a to Jinshanling, která prý patří mezi ty nejhezčí. Ale s ohledem na lokalitu hotelu a neochotu hotelu jsem musela plány přehodnotit. Prý se tam normálně nedostanu. Hmm, to mám teda radost. Tak jsem rychle googlila a objevila další část zdi u Gubeikou. Sice byla ze všech částí nejhůře hodnocená, ale co. Lepší než nic. Ráno jsem se ještě pohádalo ohledně výše účtu. Chtěli mě zase natáhnout. Tak jsem na ně ječela, že na bookingu mají úplně jinou lokalitu. Nakonec ustoupili. Didi se mi nepodařilo chytit, tak jsem si musela zavolat normální taxi a naštvaně jsem odjela. Cena taxíku byla mnohem dražší než Didi. Celých 35 yuanů. Na naše poměry super cena, ale na jejich to bylo pěkně drahé. Doufala jsem, že jsem taxikáři dala správnou adresu. Anglicky neuměl, takže to byla sázka do loterie. Dojeli jsme kamsi, kde chcíp pes a zeď vidět teda nebyla. Vystoupila jsem a on hned odjel. Trochu jsem znejistila. Ale kousek vpředu byla budova, co vypadala jako informace. Byla to pokladna, kde prodávali vstupenky. Nikdo tam nebyl, tak jsem chvíli čekala. Za chvíli přiběhla Číňanka a moc se omlouvala, že tam nebyla. Obratem mi prodala lístek a ukázala mi cestu. Začala jsem stoupat do kopce. Uprostřed divočiny, kde dávají lišky dobrou noc. Po deseti minutách se mi otevřel pohled na hřeben, kde se vinula Velká čínská zeď. Nebyla opravená tak jako ta ve vodním městě. Nebyla tak velkolepá. Ale působila velmi autenticky. A hlavně tam nikdo nebyl. Jenom já. Vylezla jsem nahoru až ke strážní věži a užívala si ten krásný výhled. Nicméně byla otázka, co dál. Jak se dostat do Gubeikou, odkud mi jede vlak zpátky do Pekingu. Sedla jsem si na kámen a začala jsem studovat mapu. Mapy.cz tvrdili, že ta zeď vede až do Gubeikou. Ale když jsem se na ní dívala, tak nebyla v nejlepším stavu. A díky mapy.cz už jsem několikrát zakufrovala. No, v noci mi letí letadlo zpátky domů. Takže úplně zakufrovat nemůžu. Na druhou stranu mám ještě několik hodin čas. A dle map je to do města jen 7 kilometrů. Nakonec se rozhoduji, že to prostě risknu. A vyrazila jsem. První část cesty celkem šla. Najednou se odnikud objevil kontrolor vstupenek. To jsem nečekala. Tak jsem ukázala vstupenku a šla dál. Celou zeď jsem měla jen pro sebe. Na informační tabuli jsem se dočetla, že tato část zdi je tolik poničená, protože se zde odehrál nejvyšší počet bitev. Třetí strážní věž je nejlépe opravená, ale dál už je cesta mnohem horší. Hradba je pobořená. Ale nevzdávám se a postuji dál. Občas to jde pomalu, ale stále je zde znatelná stezka. Je to dechberoucí zážitek. Sama na Velké čínské zdi. Několik kilometrů jsem nepotkala živou duši. Pak jsem narazila na jednu holčinu, která šla opačným směrem. Po dalším kilometru jsem potkala čínskou rodinu. Tatínek uměl trochu anglicky. Tak jsem prohodili pár slov a já zjistila, že cesta dál je náročná, ale průchozí. Hurá, dostanu se do Gubeikou. Vyšla jsem na kraji města. Ještě jsem měla čas si projít i celé město a místní trh. Pak už jsem se vydala na nádraží. Vlak příjíždí na čas. Je to ale místní courák. Za pár hodin jsem zpátky v Pekingu. Ještě mám pár hodin času, tak se jedu podívat na Chrám nebes. U vchodu si kupuji vstupenku po parku. Říkám, že chci ale i vstupenku do chrámu. S tím mě posílají dovnitř, že až tam. Dalo mi práci najít pak tu správnou pokladu. Konečně mám vstupenku a můžu dovnitř. Je krásné počasí a super výhled. Užívám si výhled, dělám pár fotek a jdu si ještě projít park, než zavřou. Stále mám chvíli čas, tak jsem se rozhodla navštívit Qianmen street. Je to vyhlášená historická ulice, kde je spousta obchodů a stánky z jídlem. Dávám si smažené knedlíčky a je pomalu čas vyrazit na hotel pro bágl a pak na letiště. Mám noční let, ale v noci mhd nejezdí. Poslední vlak na letiště jsem nestihla, tak jedu na nejbližší konečnou metra a volám si Didi. No, uteklo to rychle.

Rady na závěr

Všude s sebou noste pas. Bez něj si nekoupíte jízdenku na vlak nebo vstupenky do významných památek. Před odjezdem do Číny si kupte e-sim nebo si zaplaťte VPN. Jinak Vám nebude fungovat Google, facebook ani nic podobného. Nainstalujte si základní aplikace do mobilu a zprovozněte si Alipay.

Čína je celkem levná destinace. Nejdražší ze všeho byly přejezdy na místě. Ale to je dáno tím, že je Čína velká a překonávala jsem velké vzdálenosti. Za ubytování jsem platila v průměru mezi 13 až 26 dolary. Nejdražší je samozřejmě Peking a Šanghaj. Nicméně v této cenové relaci většinou nikdo nemluví anglicky. Pokud se ubytujete v nějakém mezinárodním řetězci, tak ceny jsou sice vyšší, ale recepční většinou mají zakladní znalost angličtiny.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 8 x Velmi praktické!

📷 10 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 6 x To chci taky zažít!

❤️ 12 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) corvonero

Cestopis byl naposledy aktualizován 2. 1. 2025

corvonero procestoval(a) 34 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 8 lety a napsal(a) pro tebe 1 úžasný cestopis.

Zobrazit profil

2 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Tibor K

před 3 měs

Díky moc, zajímané čtení a neskutečné fotografie.

melounek

před 3 měs

ty odstavce jsou kilometr dlouhé, že pro své pohodlí jsem si je zkopíroval do wordu a nechal číst automatem. Sice tam nikdo nemluvil anglicky, ale nakonec si se asi vrátila a vše dobře dopadlo. Takže žádný problém :-D Oceňuji holé věty !!!!