ČÍNA ROZPÁLENÁ DO RUDA

Jsem v Pekingu. Znovu po 25 letech. Mobilní aplikace mi hlásí že metro jede v 6.05. Na stanici píšou že 6.35. Trochu zvláštní, ale jsem přece v Číně. A není kam chvátat. Na metro si musím vyměnit nějaký obnos (stojí to stovku). Směnárny jsou tady docela rejže. Kurz o 4 koruny na dolaru horší než oficiál a ještě chtějí 250 kaček za výměnu. Nakonec jsem sehnal sice úplně debilní kurz, ale jen za 40 korun výměna...

Hmmmmm, dnešek jsem si teda užil... Po 7 ráno už jsem byl u hotelu, bez problemů jsem našel lokalitu, ale ten hotel ne a ne. Většina lidí mě posílala do jakéhosi průjezdu, kde byly na dvoře i nějaké byty. Ovšem paní ve vrátnici neměla ani tušení a volala na všechny strany, ale zavolat na číslo hotelu jsem ji nedonutil. Číňani jsou dost nablblý. Posílali mě všichni od čerta k ďáblu a po půlhodině se mě ujala jakási dáma slabě vládnoucí anglinou, a že prý ten hotel zavřela policie a že tedy nefunguje. Několik dalších hotelů v okolí je jenom pro místňáky a cizince nesmí ubytovat. To se teda Bookingcom vyznamenal... Měl jsem shodou náhod v mapě zakreslený ještě jiný hotel který jsem před tim zrušil, tak jsem se k němu na druhý konec Pekingu vydal. Bohužel byl obsazený. Nalovil jsem tam neskutečně pomalou wifinu že vyberu jiný hotel. Po 5 minutách natahování mi to vždycky řeklo že hotel je obsazen. Když byl údajně obsazený už desátý, nevydržel jsem to s nervama a přesídlil do Mekáče. Bohužel, ještě horší. Celej bílej vzteky jsem chodil po ulici a sledoval wifi, ale nechytačka. Pak jsem zašel do hospody na pivo, ale netík jsem stejně nerozchodil. Cestou jsem potkal banku - že bych tedy mohl vyměnit. A maji tam dokonce wifi... Normální je, že se přihlási Číňan přes mobil kam mu pošlou jednorázové heslo. Čech se nepřihlásí, poněvadž to nemluví s předvolbama. Tak mi ten ochotný úředník zadal svoje privátní heslo, ale když se po patnácté splet, vzal radši do zaječích. Peníze jsem taky nevyměnil, protože mi sdělili že by to trvalo hodinu... Nakonec jsem zaplul do další hospody (no, nechtěl jsem), kde už všechno chodilo. Chodilo, ale zase ne tak úplně. Před tím jsem objevil celkem slušně umístěný hotel, ale v mobilní aplikaci teď nebyl. Pro jistotu jsem zkusil ještě klasické webovky, a tam už byl ???!!! Bloknul jsem ho, ale zas nešla stáhnout mapa. A došla šťava. Takže jsem postavil personál do latě, ať mi najdou zásuvku. Mezitím jsem nadával jak dlaždič a udělal alespoň screeshot. To už nade mnou a za zády všichni stáli a se zájmem pozorovali co že to tam na displeji ťapu. To mi klidu moc nepřidalo... Není zvědavějšího tvora nad Čiňana. Najednou koukám - v hospodě zhasnuto a personál v civilu. Už tedy měli půl hoďky zavřeno, ale trpělivě čekali až to všechno domastím. Přejel jsem tedy metrem na další, do té doby neznámou část Pekingu, úspěšně se ubytovám a den v prdeli... Takže z pěti naplánovaných věci jsem stihnul jen noční obchodní čtvrť a pár piv k tomu.

Mnoooo, na to, že jsem do 2 do rána sytil elektronické mašinky činskejma chytrostma, vstával v 6 a v letadle lehce chrupnul max hodinku, to je snad taky dost. Letěl jsem totiž přes den, ve 23 hodin našeho času jsme sedli v Pekingu, kde bylo zrovna kuropění. Tak teď jdu zaslouženě chcípnout do kanafasu. (A to mi cestou zdechnul zase mobil - a já nemaje jedinou fyzickou mapu - tak to spravilo opět pivo s nabíječkou u personálu. Bez něj jsem totiž úplně vedle).

Peking - hutong

Peking - hutong

Vyrážim do Zakázaného města. Rtuť teploměru prudce stoupá - z nočních 35 na denních hádám 45 ve stínu. Docela peklo! Nejdřív mám po cestě Národní muzeum. Dokonce zdarma. Trojnásobná důsledná kontrola, málem mě tam svlíknou. Že prý mám selfí. Já? Takovej kreten nejsem. Ale my ho tam na rentgenu vidíme. Nemám, prostě nemám! Tak čau. Křičej, mávaj ručičkama, prdim na ně. Posléze si uvědomuju že ve fototašce mám stativový držák na mobil a oni to asi považovali za tam zrovna bůhvíproč zakázané selfi. Muzeum super, jen mi trochu chybí plánek. Je velký jak Václavák a čert se v tom vyznej. Stojím u schodů kde je přímo nad nimi stará Čina. Ptám se hlídačky schodů kde je stará Čína. Chudák vůbec netuší a posílá mě na druhej konec Václaváku. Nedám se a po 15 dalších dotazech proplouvám kolem mladé hlídačky která se na mě mile usmívá do odděleni Stará Čína. Tak to bychom měli, teď hurá do Zakázaného města. Další rentgen už v podchodu, bludiště tří památek najednou. Šipky ukazují vstupenky rovně, jdu, jdu, pak se ohlédnu a šipky ukazují zpátky. Asi jsem to přehlid. Jdu zpátky. Šipky furt OK, pak nejsou a zas na druhou stranu. Jsem tak blbej? Ptám se Čiňana. No jako bych se neptal. Tam, tam, mává ručičkama. Kurva kde? Nikde nic neni. Ptám se bílýho turisty. Tamhle, ukazuje. Nikde nic. Jsem normálni? Neměl bych si koupit nový brejle? 150 dotaz mě donaviguje k jakýsi závoře okolo který jsem šel už mockrát, a tam se naprosto bezradnej ptám hlídače závory kde se tu do prdele daj koupit vstupenky. Tady, za závorou, ale už je vyprodáno, takže zítra. Vysvětluje plynulou čínštinou. No ty vole. To by blbýho nenapadlo. Je 13 hodin. Tady se totiž všechno zavírá v 5 odpoledne. Pak si může turista třeba skákat švihadlo. Prostě šaškárna na druhou. Druhý den ráno tam ta zhruba dvacetimetrová závora nebyla a naopak otevřelo se 50 kas, u kterých byla vždy padesátilidová fronta a kde pochopitelně nelze platit kartou. Jsme přece v Čině u největší památky.

Tian an men

výloha na Tian an men

terakotová armáda

Včera jsem byl posledním návštěvníkem Tian an men. Tedy trochu nechtěně. Říkal jsem si, že bych se měl po tom jejich place taky trochu projít a vidím, že se tady dá přejít blíž k obrazu svatého Maa. Hned za mnou ten přechod zavřeli. Teď jsem nevěděl jestli se ještě někdy dostanu zpátky. Pochopitelně povinná bezpečnostní kontrola a sunu se tam co je nejvíc lidí. Nechápu. Po 10 dotazech místním (nejsem tak naivní abych se ptal starších, ale i tak to byla 100% neúspěšnost) jsem zahlídnul jakéhosi turistu a ten mi vysvětlil, že stahují vlajku každý večer před setměním. No, velká sláva to pro mne nebyla. Před stožarem je dvoumetrová zeď, takže stejně nikdo nic nevidí, všichni tasili selfí a doma se na to asi podívají (ale co by tam ti blázni viděli). Je tu neuvěřitelně málo turistů, bělocha bys pohledal. Připadá mi, že je tu daleko víc zachumtanejch muslimek.

Městská doprava Peking: doooost dobrý. Maji asi 13 linek metra a fungují skvěle. Teda samozřejmě skoro skvěle. Nepřátelé přestupů jsou na tom blbě, protože se přestupuje hodně a dlouho. Stojí 12 - 20 korun podle ujeté vzdálenosti a jízdenka platí jen jeden den a ještě pouze ze stanice kde byla koupená. Protože jsou u automatů (které berou jen bankovky 10-20-50 juanů) fronty, koupil jsem si rovnou jízdenky dvě. Tak mám pěknej suvenýr. Netuše předchozí (kurva-když jízdenka za 12, tak všude...ne tak v Číně). Pokud tedy člověk má jen 50 juanovou bankovku, automat jí nalízne a vrátí 47 v mincích. Bingo!!! Všechno je přizpůsobený pro vozíčkáře a slepý.Je trochu hloupý, že metro končí ve 23 hodin.

Vozy jsou klimatizované, je tam mobilní signál (tak jako ve většině rozvojových zemích - to našim drahouškům oprátorům ještě nedošlo) a wifi (teda inzerovaná ale nefunkční - asi to hlášení nahráli o chvilku dřív, ale věřím že tam bude. V autobusech MHD je to běžný standard). Zatím co metro je popsáno latinkou a z amplionu se line i angličtina, busy jsou jen ve znacích ale je i mobilní aplikace tak jako na metro (nejlepší MetroMan). Jen škoda, že se do vozů metra dřív nastupuje, než vystupuje. Opačně to funguje obecně líp.

kontroly v metru

Moje první jízda vlakem: jízdenku mám přes internet za mírný poplatek navíc 160 Kč. A musel jsem si udělat účet PayPal. Teprve později jsem zjistil že existuje aplikace China trai booking s platbou kartou "jen" za 3%. Chybama se člověk učí. Dalších 20 platím při fyzickém převzetí jízdenky. Soudruh Číňan totiž elektronickou verzi ještě nevymyslel. A to musím mít rezervaci vytištěnou, na mobilu jim to nestačí. Před vstupem na perón fronta do nedohledna, když se mírně pootevřely dveře, dav zachvátilo šílenství. Všichni se tlačí a ještě se nic neděje. Pak procházíme elektronickým turniketem kde ovšem stojí paní štíplístková a pečlivě označuje jízdenky ručně. Vagon se za těch 25 let nijak nezměnil - celý otevřený a rozparcelovaný na kóje po 6 lůžkách. Dřív tam bývala alespoň záclonka. Pravda, úplně na nic. Každý vagon má svého průvodčího, vedro asi 60 st., pak zapli klimošku a já uvažuju o svetříku. Sedim tedy zase tradičně na chodbičce, i když tentokrát je to nočník, takže vytvrdnu. Z reproduktorů se line příjemná hudba s občasnou úchylnou reklamou a já načínám první pivo. Číňani zalejvaj čínský nudle erární horkou vodou, loupou vajíčka, a vůbec kontinuálně něco žerou. Já si došel na večeři, tak mám klid. Někteří ale dělaj jako že spěj a to je teprve 7 večer. Hlavně aby nedránili brzo ráno. Vlak se pomocí dvou lokomotiv sune sedmdesátkou po trati která se moc od té naší neliší. Je neuvěřitelný, kolik odpadků dokáže Číňan vyprodukovat za hodinu jízdy. Co osoba, to plná igelitka. Fakt je, že dřív to házeli pod sebe, pak přišel vedoucí vagonu s hadrem namočenym v naftě (nafta desinfikuje) a všechno i s těma chrchlema každou hodinu poctivě vykydal. Tak ne všichni Číňani spěj...sotva jsem si odskočil, moje místo na chodbě nebylo.

Nádraží jsou koncipována jako letiště - to znamená odbavovací gate, pochopitelně rentgeny atd. Docela to funguje. Horší je to s lístkama. U nás si koupím listek kamsi, platí 2 dny a můžu jet jakýmkoliv vlakem. Tady ne. Všechno jen místenkové. A protože všichni furt někam jezděj, je taky furt plno...

Další vypečenej den: celou noc ve vlaku, na hlavním Pekingskym nádraží je zavřený metro, protože policajti kvůli jakýsi akci zatarasili celou čtvrť. Nějaká ženská mi radí, že je zavřené jen tohle a všechny ostatni fungují. Tak kam? Doprava? Doleva? Je to stejně daleko. Tedy vpravo. Před metrem policejní zátaras, policajt mi radí nejbližší metro na hlavnim...za hodinu jsem zase tam odkud jsem vyšel a vydávám se doleva. Metro zase zavřený. Nějakej mladík se zaklíná, že další stanice už fakt funguje. Sláva. Fungovala. Tak jsem na druhém nádraži misto v 9 až v 11 a první volné místo v rychlovlaku je až ve 13 a to jen v 1. třídě. Platím tedy dvojnásobek a tam kde jsem chtěl být v 15 hodin, budu až za tmy... Kdybych si koupil lístek dopředu, asi bych vlak nestihnul, tak si musím řikat všechno špatný pro něco dobrý. Ale zas tak jednoduchý to nebylo. Nádraží jak 8 fotbalových hřišť (tvrdí Číňani na netu) a žádná informační budka. Stoupnul jsem si do fronty u automatu na jízdenky, počkal než pán s telefonem na uchu všechno vyřídí (po desátý se mu to povedlo, přitel na telefonu zafungoval), potom dalšich 10 pánů a pak čumim jak brok zase já. Všechno činsky a ještě to chce občanku. Fyzického prodejce nemůžu zaboha najít, až mi někdo poradí. Kupuju předraźenej lístek u okénka pro cizince a tak se ptám v čem je háček. Bystrej prodavač hovořící poze vlastním jazykem přižene anglicky mluvící prodavačku a ta mi vysvětlí, že jízdenky jsou už jen první třídou. První třída se liší od té obyčejné jen tím že je tam víc mista. O trošku. Docela zbytečně, protože i ve 2. třídě je místa o hodně víc než u nás v první. A hlavně dvojnásobnou cenou. Dostal jsem 3 deci vody. Tu ale taky dávají všude. Že by nějaký extra odbavení pro 1. třídu? Nee. Tlačim se jak tydýt s ostatníma co maj jízdenku za polovic. Vláček uhání 300, ani se nehne - paráda. To jedu ještě tím pomalejším, protože vystupuju stanici před Šanghají, kde všechny nestaví. A vlak pro 1000 lidí je fakt narvanej.

expres do Šanghaje

Šanghai - Maglev

Ta stanice se jmenuje Suzhou a město je vyhlášené malebnými kanály jako v Benátkách a ještě malbnějšími zahradami. Bydlím u druhého nádraží, z kterého jezdí obyčejné vlaky do Šanghaje. Ty dvě nádraží dneska spojuje metro, asi úplně nové, protože průvodce se o něm nezmiňuje a ani v mapách není zakresleno. Tak to je bomba. Jdu do svého hostelu a na místě kde mám tečku je zbrusu nové sídliště a barák jako kráva těsně před dokončením. Hmmmm to bude zase dobrodružství. Nikde živáčka, tak vlezu na stavbu za vrátnym a ukazuju mu činsky napsanou adresu. Vrtí hlavou že tady ne. Já vim, povídám česky. Ale ukaž mi vole kde to sakra je! Zase vrtí hlavou. Další nablblej Čiňan. Naštěstí se tam objevili nějací mladíci, na jazyku tak 3 anglická slova, ale díky za ně. Pět minut to čtou a pak nějak gestikulujou. Tak skara klucí kde to je? A ukazuju vpravo, vlevo, nebo kurva snad nahoře? A on ukazuje nahoru. No, prdel si ze mě dělat chlapče nemusíš. Chvilku se dohaduje s vrátnym a ten mě s nevinným úsměvem zve do výtahu. Teď nechápu zas já. Výtah obložený překližkou aby ho stavba nepoškodila, všude prach. Vystupujeme v 7 patře, vrátnej jde najisto k ještě folií zalepeným dveřím s jakýmsi činským nápisem. Zvoní, klepe, uvnitř hlasy, ale nic se neděje. Po chvíli otevře mladíček, hádám tak 14. Později mi sdělil že je mu 32. Proč mi to ten blbej vrátnej neřek hned se už nikdy nedozvim. Tak jsem v "hostelu". Vedou ho dva mlaďasové kteří neví která bije, oba pochopitelné iPhony. Mám z toho dojem že jim zahajuju provoz. Ale bydlim! Mladej měl šikovnou aplikaci YOUDAO.app. Napíše se tam třeba celá věta a ono to přeloží do činštiny a naopak. Rychle stahuju - mnohokrát jsem ji použil. Má 140 MB, takže tam něco je.

Další jobovka druhý den. Vstávám v 6, mám toho moc. Vyběhnu z baráku - a zase se vracim do postele dospat deficit. Leje jako z konve. Za hodinu už neleje z konve, jenom leje. Mladej mi půjčil deštník a tak jdu do boje. Alespoň si umeju za ty 2 tejdny smradlavý sandály. Sandály jsem umyl dokonale, žádnou louži nevynechám. Nohy rozmoǒený jak houba a sandály smrděj dál... Zrovna když zase začalo cedit hodně, tak tu hodinku jsem věnoval výměně peněz. Ten drahej vlak mě vycucnul. Jdu znova do boje. Displej tabletu pod mokrejma rukama si dělá co chce, fotťák nemůžu zapnout, klouže mi spoušť pod palcem. Věčně mokrej objektiv, fakt nic moc. Místní si navlékli speciální motopláštěnky. To je taková věc, pod kterou se schová motorka i celej Čiňan. Má to integrované i speciální průhledné uši na zrcátka a folii na světlo a blinkry. Ve tři přestává pršet a já si radostně kupuju prvni pivo. To hlavní jsem oběhnul, město je to obvzlášť hnusný. Z malebných kanálů bych prvni slovo vynechal a pak by to sedělo. A to už Marko Polo údajně prohlásil, že ráj je v nebi a pak v Suzhou. Ale už dlouho tu nebyl. Nejkrásnějši ze zahrad Unesco, se vznosným jménem Zahrada mistra rybářských sítí, je sice hezká, ale Yu Garden v Šanghaji je jí v principu podobná a líbila se mi víc. Jsou tam stromy, keře, bonsaje a spousta kamenů extrémě zajímavých tvarů, nejspíš tufových a vymydlených vodou. A altánky. To si někdo vyhrál: žadné okno není stejné, žádná mříž nemá stejný tvar, architektonicky neobvyklý a složitý nábytek. Ještě jsem v průvodci našel jakýsi kamenný most, ktrému říkají Řetězový. To stihnu. Ale je mimo mapu Lonely Planet, znám jen přibližný směr. Ofotil jsem si název v sypaném čaji a dávám to číst místním. Marně. V tomhle městě fungují černí mototaxikáři. To je tak: potřebuješ někam? Já tě tam na elektromopedu svezu. Ale zrovna měli asi rojení někde jinde. Když tak bezradně a asi i blbě čumim, zastavila u mne paní na kole a perfektní angličtinou se ptá jestli chci pomoct. Jo, jasně řetězový most. To pojedeš autobusem...počkej, ukážu ti zastávku. Je to číslo 108, ukážeš tohle řidiči a on ti pak řekne. Neřek. Byl úplně tupej. Tak s tím nápisem obíhám autobus, až se nějakej hrozně sympatickej děda chyt, že mi ukáže. Řidiče jsem asi tak zblbnul, že nechtěl ani platit. Děda se mnou vystoupil, (ani slovo anglicky pochopitelně) odtáhnul mě na metro (to už pani zapoměla říct), koupil mi lístek a zaboha ho nechtěl zaplatit. Jel se mnou, vystoupili jsme, děda se 6x ptal až jsme došli k mostu. No, žádnej zázrak, ale neobvyklej. Cestou zpátky splašil nějakýho kluka na elektromopedu aby mě odvezl zpátky na metro - bylo to totiž docela daleko. Houbelec. Posadil jsem dědu na mopeda, poděkoval a mašíruju pěšky. Za chvíli přijel klučina, že se pro mě vrátil. Tak i takoví jsou Čiňani…

zahrady Shuzou

zahrady Shuzou

Šanghaj. Procházim nádražní halou do které by se snadno schoval celý Václavák i s Můstkem. Překvapivě jedu rychlikem, no asi nic jinýho tady nejezdí. 100 km i se zastávkama za půl hoďky - takhle bych chtěl cestovat do Soběslavi. Toho se bohužel nedožijou ani naše děti. V Číně je všechno velký. A v Šanghaji ještě větší. Podchody u metra mají 20 výstupů, baráky jsou tu vyšší než v Hongkongu, letiště má 220 gate (u nás tuším 22) a ta hala je dlouhá 1,5 kilometru. Ale počasí si tu zařídit neuměj. Co tak celou cestu koukám na předpovědi, furt tam prší. I ten můj osudný den mělo hustě pršet, ale naštěstí se nepovedlo. Je jen opar a věže v mracích. Hotel jsem kupodivu našel napoprvé - byl totiž opravdu tam kde ho na mapě inzerují V Číně to považuju už za malý zázrak. Jen jsem bezradně kolem kroužil a šel se zeptat do nějakého baráku s jakousi recepcí (asi kanceláře, říkám si) slečna je velmi zaneprázdněna, vyřizuje několik telefonů najednou a zvoní další. Strkám jí pod nos rezervaci aby mi poradila kde to je. Tady. Aha. Ten hotel nemá jediný písmenko v latince. Ještě před ubytováním si chci zajistit lístek na Maglev, nejrychlejší to komerční vlak světa. Po zkušenostech že co není týden dopředu tak není... Stanice má 16 výlezů a Maglev na nich pro jistotu napsaný není. Že bych byl jinde? Na otázku Maglev všichni nechápavě vrtí hlavou, čínsky to opět nemám. Největší mistní atrakce... Nakonec jeden chlapec se dvěma mobily a trochou angliny po několika minutách začíná tušit a odvede mě tam. Je to za rohem. Slečna v pokladně mě ujišťuje že odjedu hned a stejně se listek koupit předem nedá. Takže ztracená hodina, ale jsem klidnější. V hotelu hážu tašku na postel a jdu něco pojíst a zhlédnout nočního života zhýralé Šanghaje. A opravdu. Každou chvilku jsem zván k nějaké slečně domů, případně na masáže. Výsledek bude asi stejný. V klidu dojdu na Bund - výstavné nábřeží s pohledem na mrakodrapy. Kochám se a rozhlížím odkud a jak udělám fotku. Najednou cvak! Všechno zhaslo. Osvětleni moderní čtvrti, paláců staré, reklamy, neony. Je jedenáct. Šanghaj jde spát. Koukám s otevřenou hubou a fotím jen bludičky oken. I kurvy zmizely. Druhý den jsem si přivstal. Ráno sprchlo, beru tedy pláštěnku. Mělo to úspěch. Už ani kapka a odpoledne sluníčko. To ale v předpovědi nebylo, tak jdu fotit Bund za dne. Mrakodrapy dostály svému jménu a jsou v mracích. Koneckonců i to je zajímavá fotka. Stíhám všechno důležité včetně staré čtvrti - trochu slam, i velmi pěkné muzeum a to zdarma! Kupuju lístek na Maglev. Jezdí na magnetickém polštáři a dosahuje rychlosti 430 km/h. Když chce. Teď zrovna nechtěl, tak jsme jeli jen 300. To tady umí každej blbej rychlík. A jede podstatně klidněji než celej slavnej Maglev kterej se třese jak řešeto. Na letišti je sice za 8 minut, ale má 20 minut interval, další rentgenovou kontrolu a stojí 10x víc než metro které je tam tím pádem vlastně dřív. Čili velká blbost. Nojo, ale patří to k Šanghaji.

Šanghai

Letím do Guilinu se podívat na úchvatnou přírodu. Guilin je malé provinční město, ne o mnoho větší než Praha. Na letišti mi vzali poslední nalezenej zapalovač. V letadle jsem si objednal pivo, dvakrát na něj letušák zapomněl a pak mi na omluvu přines raději hned dvě. Zakázali mi používat telefon v leteckém režimu, ale tablet je bez problémů. Inu, Čína. V Guilinu na letišti funguje doprava skvěle. Lísky na autobus k autobusovému nádraží v centru, odkud to mám kousek do hostelu prodávají u přepážky a bus jezdí každou chvilku. Jen nejede na busové nádraží jak se píše v průvodci, ale někam do prdele a já to mám o tři kilometry dál. V půlnoci 28 stupňů - dosupěl jsem tam kde má podle mapy tenhle hostýlek být. Je tam pěkný hotel, to za ty prachy asi fakt nebude on. Recepční mě posílají jedna doprava a druhá doleva. Snažím se je usměrnit, po 10 minutách se dohodli že doprava. Mno...doprava už jsem se jednou vydal v Pekingu a dopadlo to špatně. Holky luští adresu (jsem chytrej, mám ji čínsky, ale je mi to houby platný), matlaj po mobilu a potvrzují kamsi vpravo. Tak tam holka zavolej, když skra nevíš. Po dalšich 10 minutách točí číslo. Nefunguje. Druhý. Nefunguje. Třetí. Bingo. Něco si žvatlaj a poslední zpráva je opravdu vpravo. Jdu a cestou každýmu mávám před očima papírem s adresou. Jeden se chyt a potvrzuje. Po dalších pěti dotazech se dostávám po kilometru přes několik dvorů do místa určení. Uff. Recepce je ve 2. patře a můj pokoj o 4 výš. Je to hostel, takže bez výtahu. V recepci se snažím objednat jízdu po řece Li mezi nádhernými homolemi. Je PŘÍLIŽ pozdě. Zkouším přemluvit čínsky popsaný ovladač klimošky ke spolupráci. Klima se otevře, zamává křidélky a zase se zavře...pot se ze mě řine, mačkám na všech 6 čudlíků jak blázen a kombinace se nakonec zázrakem povedla. Jdu spát ve 2. Chtěl jsem vstávat v 6 abych všechno stihnul, ale to nedám. Sedmá to jistí. Na recepci zjišťují, že na objednáni plavby je UŽ pozdě. Razím tedy do města a hledám cestovku. Našel. Paní telefonuje na všechny strany a bohužel, plno. To je teda hezký...spřádám náhradní plán, když tu mé bystré oko spočine na čínském nápisu Cestovka (vtípek - asi to tam nějak bylo, ale všimnul jsem si fotek). Chci jet na řeku. Jo. Ale dneska. Jo. Žádný problém? Ne. Za 20 minut odjíždí bus. Cena 260. V hotelu 360 a v první cestovce 460. Takže vlastně dobrý. Jen počasí nic moc. Včera předpověď polojasno, ráno pršelo a je zataženo. Všechno bude v mlze...dříve se odjíždělo přímo z města, teď jedeme 45 minut do nějaký prdele, kde vybudovali nová mola a odbavovací terminál. Nasednout na kocábku není jen tak. Musí se projít rentgenem a ještě filcujou plácačkou. Na mnoho desítek lodí se hrne dav Číňanů do nedohledna. Asi máme zkušeného kapitána. Pětkrát se odrazil od mola a jedeme. Loď různě manévruje po řece a po půlhodině koukám jak míjíme molo z kterého jsme vypluli. Pokračujeme pustou krajinou mezi horami. Všude mobilní signál. Cesta je nádherná. Na lodi jsem jedinej bílej. Všichni se se mnou musi vyfotit, nejlépe pro jistotu 2x. Ke konci přicházejí na řadu prodejci voňavek a různých cetek. Protože na břehu by se už nechytli. A jsme v cíli, malé město Yangshuo. Molo je kilometr před městem celou cestu stánek vedle stánku. Na konci stojí fronta na elektroauta, která za poplatek odvážeji blbý asi kilometr do centra. Yangshuo je na činské poměry hezké městečko, ve skutečnosti je ale hnusný.

Gilin

Guilin

Na druhý den mám již preventivně včas objednaný výlet na úchvatné rýžové terasy asi 100 km od Guilinu. Už se těším. V programu jsou 2 místa s různými etniky. Po několikadenním zataženo zítra hlásí polojasno, paráda. Odjezd v 8, tak stačí vstát v 7, sprcha, snidanička. V recepci první jobovka. Výlet je zrušen. Kreteni!!! Jdu na socku, nějaká baba mi radí že to jede od nádraži, bez přestupů až tam. Z translatoru se jen kouří, baba má potíže se čtením, nakonec v 9 odjíždím. To jsem sakra moh jet už v 7! Ukazuju mapu - kam to jede. Baba jen gestikuluje. Sem? A bodam prst do mapy popsaný čínskejma nesmyslama. Jo. Zkouška postřehu: bodám prst vedle a ptám se sem? Jo. Pro srandu bodám prst do třetího možného místa - sem? Jo. Tak vim zas kulový. Dvám šoférovi před oći mobil s čínskou větou a on jen zběsile mává rukama že tomu nerozumí. Blázni. Ostatní potvrzují že to tam někam je, tak snad... Dorazili jsme. Prší. V Čině se při vstupu na pole platí 400 Kč. Kupuju deštník. Už neprší. Tak si mnu ruce jak ho ženský zase neposkvrněný vrátim a v tom začalo lejt. Čiňani jedou nahoru lanovkou. Ta zhovadilost!!! Na 1000 let starejch terasách postavili lanovku. Která notabene vede někam do mraků...V každý kabince reproduktor řve nějaký chytrosti, případně se nad terasami rozléhá hlasitá hudba. Kutura po Činsku. Jdu pěšky. Políčka spíše jen v tý mlze tuším. Je tam betonový chodník mezi terasama, tak dobrý. Po několika kilometrech se mění v šutrovou stezku a ty kameny ukrutně kloužou. Po půlhodině to vzdávám, nechci si tu nabít někde držku. Takže po třech hodinách jsem zase tam odkud jsem vyšel, hledám jinou stezku, ale zbývají už jen 2 hodiny do odjezdu. Dispečerka na parkovišti mi totiž zabukovala bus na cestu zpátky a mám i jeho číslo, tak dobrý. Pobíhám jen po okolí, před pátou nacházím po několika dotazech ne autobus, ale minibus. Dobrá. SPZ souhlasí, hrnu se dovnitř. Nenene, gestikuluje šofér. Nenechám se odradit, lehce odstrkuju místní a usedám. Hlavně se nenechat vyhodit. Tady bych skončit fakt nechtěl. Jakýsi slabě hovořící spolucestující mi vysvětluje že je plno, já zase mám kus papíru který považuju za rezervaci. A sveřepě sedím. Po 10 minutách marného dohadováni z nich vypadne, že musí zaplatit. Yes. Sure. Ale stejně ať si vystoupim. Nenene. Řidič někam volá, dává mi na ucho jakéhosi dispečera, který mě ujišťuje, že na parkovišti stojí ještě jedno auto které mě odveze zpět do Guilinu. Dneska? Ano. Teď? Ano. Určitě? Ano. Tak ať mě tam šofér dovede. Yes. Nerad, ale vystupuju, chytím řidiče pod křídlem aby se mi nevyškubnul a neodjel. Sedám tedy do druhého auta. To je pro 15 a jsme v něm tři, to o které jsme se hádali je plné a jen pro 8. Čuju nějakou kulišárnu. Jasně. Po 30 km jsme na křižovatce s hlavni na Guilin. Šofér vykukuje z auta a jede podezřele pomalu. Už tušim. Jasně. Stopnul mi autobus, zaplatil ho půlkou peněz co jsem mu dal a já mašíruju domů. No, vlastně, díky bohu. Asi se mi to fakt povedlo ukecat. Jinak by mě tam klidně nechali...

rýžové terasy Longji Four Treasures

oblast rýžových teras

Ráno vstávám před sedmou - frčim do Hongkongu. Odevzdávám čipovou kartu abych dostal zpátky depozit 400 Kč. Koukám, že ostatní stahují povlečení a dávají do recepce. Nebudu taková svině a stáhnu ho tedy taky. Dej mi, vole, kartu, přinesu ti ještě povlečení, povídám pidlovokýmu recepčnímu a nevím z který strany strany se na něj mám dívat. Vyběhnu 4 patra - karta nefunguje. Ten debil ji už zablokoval a nic neřek. Tak si to stáhněte sami...Po cestě drobná snídaně u kámošky na ulici a čekačka na autobus. Jede brzo, že bych měl takovou kliku? No, jednou snad mám nárok. Ovšem předčasný optimismus se nevypláci...bus byl sice po dvaceti minutách půl kiláku od nádraží, ale pak to vzal v soustředných kruzích a já se začal potit. Dalších 25 minut kroužil, než dokroužil. (nádraží je podle GPS 10 km a na zastávce je psáno asi 6 zastávek, takže tohle byl bonus, nakonec jich bylo snad dvacet - no, za 4 kačky jsem se projel a užil si adrenalinu až dost). Vlak stíhám v pohodě, a ačkoliv leje jako z konve mám vlastně radost. Jak málo někdy stačí. Za 10 hodin jsem bez problémů ve svém Hostelu v HK.

Čiňani: nablblí furt stejně jako před 25 lety. A furt stejná penetrace angličtiny. (čili nula - a to doslova: i slovíčka yes a no jsou jim naprosto neznámá). Nejhorší je, že čínština je velice háklivá na výslovnost a dikci, takže nikdo jiný než Čiňan není schopný vyslovit dané slovo správně. Navíc jsou neskutečně nedůvtipní a vůbec nechtějí tušit o čem člověk mluví. Přepisy latinkou nefungují ze dvou důvodů. Jednak jsou špatné - angličtina se svou pokroucenou výslovností si s tím neporadí a češtinu tu neznají, a jednak číst latinku umí málokdo. Oni totiž leckdy mají problém číst i ten jejich rozsypaný čaj.

Jsou strašně ochotní, ale to je často spíš na závadu. Ve snaze poradit aniž ví, poradí blbě. Otázka typu dostanu se tudy tam a tam je špatně položená a odpověď na ní je vždycky ano. Otázka kudy se dostanu tam a tam je už trochu zapeklitá, ale ochotného a neznalého Číňana stejně nevyvede z míry. Někam ukáže a statisticky z 10 různých odpovědí je třeba vydedukovat tu jedinou správnou. Fakt je, že ani toto nevede vždy ke správnému výsledku. Člověk stojící před daným objektem (nevěda) a na otázku kde toto jest jsou schopni mě poslat klidně na druhou stranu města i když to mám napsaný čínsky.

Komunikace v hotelu pro cizince probíhá po linii automatického překladače. Upřimně netuším jak se to jejich krákorání může zobrazit v angličtině, ale oni vezmou telefon a ve stavu jako by ho chtěli sníst do něj namluví několik vět a to mi pak dají 5 cm před oči a já vůbec zprvu netušil o co jde. Celá taškařice se třikrát opakuje, než mě napadne vzít si brejle. Pak jim tam něco nadatluju a telefon koluje tak dlouho, než dojde k nějakému výsledku. Ke kýženému tedy zpravidla moc ne, ale k výsledku ano. Tak třeba otázka: nefunguje mi Google, je nějaká finta jak na Google? Odpověď: mnoho lidí používá Google… Neměl jsem vyměněno dost peněz na zaplacení hotelu. Ačkoliv brali karty (jak jsem později zjistil), pani mě hnala do banky. Tam jsem krátce, asi 40 minut poseděl a bylo to tentokrát bez poplatku.

Už nenosí Maovy slušivé čepice a skoro vůbec jeho typ uniformy. Dětičky už taky neoblíkaj do uniformiček. A taky už téměř neplivou. Všude jsou totiž cedule neplivejte na zem. Takže chrchel jen natáhnou odněkud z paty, a pak... Dobrou chuť....

Steeve Jobs si v nebi asi mne ruce. Kdo nemá iPhone, neni Číňan. Samozřejmě "zlatej". A kdo nemá mobil, jakoby nebyl. To znamená, že mnoho lidí je dvakrát. Nejradši telefonují s "handsfree", mobil 10 cm od ucha. A telefonují furt a nahlas. Jako kdyby tušili že ten co s ním hovoři je hodně daleko. Všichni nosí powerbank, aby jim náhodou nedošla šťáva, to by asi nerozchodili. Ženský tu choděj s deštníkama proti slunci a v igelitovejch bundách, aby je náhodou neosvítilo sluníčko. Takže se snaží všem kolemjdoucím vypíchnout minimálně jedno oko a nechci domyslet jak jsou zpruzený v tom 40ti stupňovym vedru. A skoro všechny nosí kraťasy.

Číňani se zbláznili do elektropohonu. Všeho. Kola, motorky, miniauta a třikolky všeho druhu, metaři, minipopeláři, i staré rikši mají přidaný elektromotor. Je to hrozně nebezpečný, protože nejsou slyšet. Stará dobrá kola jsou anachronismus (či lépe - uvázaná někde a léta zapomenutá u jakéhosi stromu). A všichni pořád někam cestujou. Vlaky jsou nabitý, autobusy jakbysmet.

Jezdit autem bych v Číně fakt nechtěl. Všichni se furt někam tlačej, semafory platí trochu pro auta, jinak vůbec. Na mopedu se jezdí po přechodu a ještě oblíbenější je chodník. Pokud jdu po přechodu na zelenou (běžně se ovšem chodí samozřejmě na jakoukoli barvu), musim si dávat velkýho bacha aby mě něco nepřejelo. Ani auta nemají respekt a švihaj to mezi chodci jakoby nic. Je to velkej adrenalin. Policajt řídí křižovatku a za prdelí mu přejíždějí motorkáři klidně v protisměru. Číňani se furt někam strašlivě cpou, předbíhaj a vůbec. Stojím u kasy a najednou si přede mne stoupne chlap a začne cosi řešit. Čumim jak vopařenej a nezmůžu se na slovo. Ta drzost nemá mezí, ale oni to tak neberou. Je tam nějaká móda sbírat PETky. Baby ležej v koši a vybírají flašky, když mají plnej pytel, někam s ním běžej. Přitom skleněný flašky zálohovaný nejsou a nikdo o ně nejeví zájem. Za celou dobu jsem viděl jen dvě těhotné čiňanky. Tak kde maj tu líheň? Čínská popmusic si moc nezadá s tou naší. Snaží se přizpůsobit a kdyby to nezpívali čínsky, nedalo se to rozeznat. Taky se mě ptali, kolik má to naše Česko obyvatel. 10 miliónů, povídám. Číňan nechápavě kouká a ptá se znovu: já nemyslel město, já myslel celý stát…Nechápal… Kde na to maj, je tam mašinka na počítání peněz. Takže platím jednou dvacetijuanovkou, oni ji 2x-3x proženou počítačkou a pak se teprve věnují vracení drobných.

Ten slovník co mám fakt kecá. Tedy co týče přepisů a někdy i konkrétnich výrazů. Tak si to nechám od Číňana 10x předříkat, 10x to špatně zopakuju sám, po jedenáctý se mi to konečně povede a pak z toho udělám českej guláš. Ještě že máme ty čárky a háčky. Protože třeba bez znalosti takovýho důležitýho souvětí jako např. studený pivo bych mohl být ohrožen i na životě. Slovník říká BIJIJA LÉNG a pravda je PŠÍ TŠIJÓ BINDA. Tomu už i rozuměj. Větší problém mám se solí. Po 150tý opakuju po kuchtíkovi JÁN až si to tedy správně napíšu. V jinym městě hrdě žádám čínsky o sůl a ukazuju jako že sypu, a nic. Po 5 minutách dohadování se dozvím že se to řekne JÉ, jinde JÁ a jinde zas JÉN. Krucifix já, když mi u nás cizinec řekne že chce sál a nad polívkou gestikululuje, celkem snadno pochopím že se trochu přeřek a dám mu sůl... A přitom čínština je přece tak jednoduchá řeč. Stačí si nacpat plnou hubu něčeho horkýho - doporučil bych brambory, a cokoliv vyslovíte, bude čínština. Holt naše pořekadlo když je něco blbě že je to činský, naprosto sedí. Mám to ověřeno....

Goverment: Čína je rozlohou velká jako Evropa, ale lidí tam žije dvojnásobek. Jako stát kapitalismus, pro lidi jakože socialismus (nebo snad naopak? ale to je buřt). Hesla jako v Koreji, ale pravda je jinde. Internet s cenzurou - Google je fuj, zrovna tak Facebook, Twitter, Viber, porno, všechno je státem blokovaný nedostanu se ani na Centrum.cz. Ale ono to lze obejít přes jinou VPN. Kdo chce jet do Číny, nechť si doma stahne aplikaci, v Číně jsou totiž blokovaný i stránky s VPN free. Ale v Applestore naštěstí ne (např. Betternet.APP). Proto asi všichni mají iPhone. On jim totiž nejde ani Androidí obchod, místo toho mají jakýsi svůj. Všechno je tu supermodení, ale platební kartou zaplatit aby člověk pohledal a když tak zpravidla s příplatkem. Viz jízdenky, letenky atd. Trochu funguje Paypal. Překvapením pro mne bylo, že v čele Tiananmen byla kdysi obrovitá podobizna Maa. Teď je tam sice taky, ale asi tak 10x menší. Zkusím najít starou fotku. Je tu poměrně čisto. S Koreou se to sice nedá srovnat, ale čistěji než u nás. Pravda je, že je tu přezaměstnanost. V téhle technicky velmi vyspělé zemi jezdí v MHD průvodčí, v metru jsou spousty kontrolorů a usměrňovačů provozu, na ulicích desítky metařů. Celkem vtipný mi přišlo, že policajt má v plácačce integrovanou elektronickou píšťalku, takže nemusí foukat hubou, ale jen mačká palcem. Mají přísně kontrolovanou směnu peněz. Tahle triviální záležitost na půl minuty trvá v Číně zhruba 20 a vyrobí při tom 12 papírů. Zapisují se občanky při jízdě vlakem, autobusem, všude nesmyslné rentgeny jak na letišti: v metru, nádraží, vstupu do památek... Když si ale člověk koupí jízdenku u potulnýho prodavače nebo rovnou v autobusu, už se nic nezapisuje. Tak nevim jak ten stát to zkontroluje. V autobusu jsem viděl vézt leccos: třeba 5 padesátikilových pytlů čehosi, 5 kg jater, nebo 10 pytlů zeleniny atd.Všude se staví a buduje v obrovském měřítku. Železnice vesměs skvělá, ale běžný silnice dost mizerný.

Platební karty sice nefungují, ale bankomaty mají. Činský. Nedokázal jsem tu krabici rozpohybovat. Přivolal jsem tedy asistentku a s její pomocí něco vybral. Ne že by bylo moc co k přání. 100, 500, 1000. Nic víc, nic míň. Chci 800. To nejde. Hmmmmm. V hotelech jsou většinou čipové zámky. Když fungují, tak OK. Taky vystřídala recepčni 10 karet a žádná neodemkla. Blbý je to, že pokud není karta zastrčená ve speciální kapse na pokoji, nejde elektrika. Čili nemůžu nabíjet a nejde klima. Je to tak blbě chytý, že na stejně velkou Opencard to nefunguje, musí bejt origoš.(ono na Opencard vlastně nefunguje nic)

Je tu hrozně málo cizinců. V Pekingu jsem jich potkával tak 5 (pět) denně, ani v Zakázanym městě to nebylo lepší, ačkoliv tam bylo narváno. Ani v Guilinu, turisticky profláklém městě taky skoro nikdo. Nejvíc bílých lidí jsem viděl v Šanghaji, a to za celý den tak 30.

Jídlo je obecně vynikající. Leckdy ovšem člověk neví co si objednal, ale splést se ve smyslu špatně skoro nejde. Jednou se mi to ale povedlo - objednal jsem si nudle co měly holky vedle u stolu a moc dobře to vypadalo. Byly ovšem z ledničky. Fuj. Děvčata mi vysvětlila že v tom horku je to tak lepší, ale já jsem si to dal přihřát. Chlapec mi to ještě dochutil a dobrý. Mám dojem, že doma skoro nikdo nevaří. Všechny hospody jsou narvaný a že jich tam je. Dokonce na oběd stojí před jídelnou frontu. Jen je trošku blbý, že všechno rozsekaj napadrť. To aby to mohli žrát těma svejma klackama. Ať je to kuře, ryba, nebo prase, vezmou sekáček a naporcujou to na centimetrový kousky. Kuře se tedy jí jak ryba a ryba se nedá jíst vůbec. A s tou "čínou" u nás se to ale nedá srovnat.

Mají tady relativně dost veřejných záchodků. Sice nejsou na místech kde bych je zrovna čekal, jako třeba v metru a v podchodech, ale někde jsou. A zdarma. Pravda, systém veřejných toalet je dost odlišný od našeho standardu. Veřejné tady znamená veřejné, čili když si potřebujete podřepnout, tak v otevřené koji a kaká se do průchozího žlábku, čili pokud jste posledni, můžete kontrolovat kvalitu stolice těch před vámi. Ale čisto.