Cinque Terre pěšky – dechberoucí výhledy a stávka železničářů
Cestopis z roku 2024 napsala ChocolateLady
Naše rodina obvykle plánuje dovolené dlouho dopředu, většinou i rok. Tentokrát jsme ale udělali výjimku a tuto krátkou dovolenou, nebo spíše delší výlet, jsme z našeho pohledu na poslední chvíli začali plánovat v květnu. Cílili jsme na začátek července, abychom využili státní svátek, který vycházel na pátek a mohli tedy vybrat pouze 2 dny dovolené. Oblast Cinque Terre se nám líbila už dlouho a po bližším studiu jsme zjistili, že 5 dní pobytu bude tak akorát. Jakmile se objevily výhodné letenky do Pisy, neváhali jsme. Výprava se skládala ze dvou dospělých a dvanáctiletého syna Tomíka.
Den 1, středa, 3.7.2024: Praha - Pisa - La Spezia
Odlet lehce po poledni z Prahy se společností Ryanair proběhl bez problémů, jen s drobným zpožděním. Z letiště v Pise jsme došli (neměli jsme žádná odbavená zavazadla, jen malé kabinové batůžky) po necelé čtvrthodince na vlakové nádraží, koupili lístky u okénka a nasedli do přistaveného vlaku. Předem jsme si zjistili, že vlaky do Cinque Terre jezdí často a dlouho do noci, není tedy třeba se bát, kdyby se letadlo opozdilo. Cesta na konečnou stanici trvala hodinku. Vlaky jsou čisté, moderní, troufám si říct, že na vyšší úrovni než u nás. Cena za 1 dospělého cca 300 Kč. V La Spezii jsme měli zamluvené ubytování Little luxury, přibližně dvacet minut pěknou procházkou přes centrum města od nádraží. Po cestě jsme nasávali atmosféru historického centra a ihned koupili první italské zmrzliny. Podle instrukcí od ubytovatele jsme vyzvedli klíče v zamykatelné schránce, převlékli se a vyrazili na pobřežní promenádu. Cílili jsme do restaurace, která měla na google dobré recenze ve srovnání cena/výkon. Jednalo se spíše o takovou kantýnku, jídlo je připravené ve vitríně a zaměstnanci ho nandají na plastové talířky. Kvalitativně je ale prakticky stejné jako v blízkých restauracích, nemusím dodávat, že za mnohem nižší peníz. Božský byl bramborový salát s chobotnicemi a takový slaný bramborovo rajčatový koláč s rybou. Když jsme odcházeli, byla už u vchodu pěkná fronta. S plnými bříšky jsme se vydali na průzkum přilehlé loděnice. Obdivovali jsme zakotvené jachty, pozorovali zrovna odplouvající zaoceánskou loď. Začalo zapadat slunce a tvořilo na nebi neuvěřitelnou podívanou. Po setmění jsme si ještě procourali okolní uličky a potom už celí zmožení šli spát. Zítra nás měl čekat náročný den.
Nádraží v Pise
Vlak do La Spezie
La Spezie
Little luxury
Little luxury
Little luxury
Den 2, čtvrtek, 4.7.2024: La Spezia - Portovenere - Riomaggiore
Ráno jsme doplnili energii z maličké základní snídaně, která byla připravená ve sdílené kuchyňce na ubytování a sbalili věci. Přímo před domem byla otevřená lákavá pekárna, samozřejmě jsme neodolali a nakoupili si s sebou nějaké sladké i slané dobroty. Mířili jsme na autobusovou zastávku Porta Rocca, po cestě ještě koupili lístky v blízké trafice, a pak již nasedli do autobusu P. Po 40 minutách cesty centrem města a po klikatých cestičkách podél pobřeží jsme dorazili na konečnou stanici do krásného přímořského městečka Portovenere. Prošli jsme malebnou uličkou plnou obchůdků až na výběžek ke kostelíku Chiesa di San Pietro, jenž je na první pohled zajímavý jednak umístěním, tak i pruhovanou fasádou. Pobřeží je zde divoké, moře hraje všemi barvami modré, ale dá se najít i místo, kde by se člověk mohl vykoupat. My však měli na tento den ještě hodně plánů. Došli jsme až k hradu, od kterého byl krásný výhled, a vrátili se zpět na náměstí, odkud začínala turistická stezka do Riomaggiore. Tato trasa měří přibližně 14 km a vede převážně lesy a mimo civilizaci. První polovina trasy je stále do kopce, druhá část stále z kopce. Má však dvě podstatné výhody: nepotkali jsme téměř ani živáčka a výhledy, které se před člověkem otevíraly, jak ze skal na pobřeží, tak při sestupu dolů, byly neuvěřitelné. Člověk si často připadal jako před plakátem, jako by to nebylo skutečné. Po cestě jsme procházeli malou vesničkou Campiglie, kde jsme se u pítka zchladili a doplnili vodu. V každé zapadlé vesnici je v této oblasti k dispozici několik pítek, není tedy třeba lámat si hlavu s tím, kde koupit vodu. Voda je příjemně chladná, uvítali jsme tedy, že jsme si mohli opláchnout obličej a namočit hlavu, přeci jen bylo nad 30 stupňů. Když jsme se blížili k Riomaggiore, lesy se začaly postupně měnit ve vinohrady, které jsou pro tuto oblast typické. Směrem od Riomaggiore, přes Manarolu, Corniglii, Vernazzu až do Monterossa al Mare se jedná o národní park, který je od roku 1997 je součástí světového dědictví UNESCO a vyznačuje se skalnatým pobřežím a strmými útesy. Většina turistů do Riomaggiore přijede vlakem, z La Spezie je to jen jedna zastávka, cca 10 minut. Naším cílem ale nebylo tuto oblast „proletět“ během jednoho dne tak, jak to dělá většina lidí. Celý park je nádherný a nejkrásnější výhledy člověk potká až na trecích kdesi v přírodě, v lese, na útesu. Zde se potvrdilo, že turisté v drtivé většině případů vyskočí z vlaku, dojdou na nejbližší vyhlídku, naskočí zpět do vlaku a jedou do dalšího městečka. Stačilo totiž popojít kilometr od města a lidé zmizeli. I v červenci v Evropě je možné najít místa, kde si mysl odpočine od lidí a načerpá sílu.
Po sestupu z kopců do městečka jsme podle instrukcí od ubytovatele dorazili do apartmánu CATEO. V pokoji bylo opět připraveno menší občerstvení na snídani a kávovar. Co ale toto místo odlišovalo od jiných, kde jsme přespávali, byl balkon na hlavní ulici. Snídaně tam při vycházejícím slunci byla nezapomenutelná.
Ale předbíhám 😊 V pozdním odpoledni jsme se převlékli a vyrazili do ikonického zálivu vstřebat výhled na barevné domečky sklánějící se nad maličkým zálivem, za kterými zrovna zapadalo slunce. Lidí zde bylo na toto malé místo dost, ale ten pohled člověk vidět musí. Den jsme zakončili pizzou s bazalkovým pestem a se sušenou šunkou.
Pekárna v La Spezii
Zastávka autobusu do Portovenere
Portovenere
Portovenere
Chiesa di San Pietro
Chiesa di San Pietro
Den 3, pátek, 5.7.2024: Riomaggiore – Manarola – Volastra – Corniglia - Vernazza
Ráno, jak jsem již naznačila, jsme si dali kávu a čaj na balkóně s krásným výhledem. Batůžky na záda a vyrazit na další výpravu. Na hlavní ulici jsme zase zamířili do pekárny, kde jsme si koupili zásoby na cestu a samozřejmě neodolali neuvěřitelné focaccie s čerstvým sýrem, rajčaty a olivovým olejem. První část naší cesty vedla do vedlejšího městečka Manarola, trasa byla jen 2 km dlouhá, ale to převýšení :D, v době naší dovolené ještě nebyla otevřená Via dell'Amore, která má vést po pobřeží, museli jsme tedy přes hřeben nahoru a dolů. Zde bylo víc lidí než předchozí den, ale je nutné říct, že krásné výhledy bývají přeci zvrchu, což bylo nakonec neplánované heslo tohoto dne ještě několikrát. Z hřebene byl vidět národní park jako na dlani, až oči přecházely. V Manarole jsme doplnili vodu v pítku, dali si moc dobrou zmrzlinu a prošli si centrum až k zálivu. Zašli jsme tunelem na nádraží, kde jsme si koupili dvoudenní trekking Cinque Terre card. Část turistických tras v této oblasti je zpoplatněna a my tento den, a zítřejší také, měli v plánu tyto trasy využít. Jedná se o trasy mezi městy Corniglia - Vernazza a Vernazza - Monterosso al Mare. Více info zde: https://www.cinqueterre.eu.com/en/
V zálivu u centra Manaroly se hodně lidí koupalo v moři, bylo opravdu horko. My se ještě jednou osvěžili u dalšího pítka, moc se nám nechtělo se koupat v tom chumlu lidí, ani vstup do vody nevypadal úplně lákavě: přes klouzavé kameny ve vlnách. Prošli jsme se po chodníku podél pobřeží a našli méně frekventované místo ke koupání, kde bylo jen pár lidí. Nevýhodou této oblasti je, že zde není moc možností se vykoupat. Moře je zde divoké a nespoutané, kamenité pláže. Lidé okolo nás byli často odření, jak neopatrně šli přes kameny nebo jak se do nich opřela vlna. My šli opatrně a můžeme říct, že jsme se konečně vykoupali a bez jakéhokoliv zranění. O osvěžení se ale moc dlouho mluvit nedalo, protože na nebi nebyl ani jeden mráček, a než jsme se opět převlékli a obuli do pevných bot, byli jsme zase zpocení. Další část cesty měla pokračovat cca 3 km do městečka Corniglie, cesta měla podle map.cz vést po pobřeží, ale když jsme se rozhlédli, zjistili jsme, že je uzavřená a musíme opět přes hřeben. Takže heslo tohoto dne: ještě jednou zchladit u pítka, doplnit vodu, nasadit klobouky a vyrazit vzhůru do teplejch přes vesnici Volastra. Rázem jsme z plánovaných 8 km pro tento den měli 12. Tomík s manželem byli nadšení, že to bude dobrodružství, zato já byla uvařená už po prvním kopečku do vinic nad Manarolou. První dva kilometry do městečka Volastra s převýšením 300 metrů bylo pekelných. Vypili jsme všechny 4 litry vody, které jsme si nesli, však bylo také kolem poledne a na vinicích není nikde žádný stín. Cesta vedla samozřejmě okolo nádherných vyhlídkových míst, panoramata jako z plakátu. Tomík s manželem mi nakonec museli nést batoh 😊 těch pár lidí, které jsme potkali, byli také červení jako raci a všichni jsme měli společný cíl: pítko ve Volastře.
Osvěženi jsme pak pokračovali po hřebeni až do Corniglie. Tato část cesty vedla po rovině a pak se svažovala dolů. Sestup byl skrz lesy, takže mnohem příjemnější, ale co si budeme nalhávat, už nás pekelně bolely nohy, hlavně chodidla a kolena. Je to tu všude jen do kopce a z kopce, po rovině téměř nic.
Corniglie nám hned na uvítanou nabídla pítko k občerstvení. Sešli jsme na náměstíčko, odkud jezdil každou chvilku autobus do našeho dnešního cíle, do Vernazzy. Zvažovali jsme, jestli s ním nepojedeme – v ceně trekking Cinque Terre card je totiž i lokální autobus. Ještě jsme si nechali čas na rozmyšlenou a nakoukli do maličkého centra. Objevili jsme neuvěřitelnou zmrzlinárnu. Dovoluji si říct, že nejlepší zmrzlina, jakou jsme kdy měli. Vlastní registrační ochrannou známku na citronovou zmrzlinu s bazalkou a geniální byla v kombinaci s jahodovou a melounovou. Když jsme ve stínu spořádali zmrzlinu, tak jsme si řekli, že přeci jen zvládneme ten poslední úsek 3,5 km. Už byl podvečer, největší horko pominulo a před námi zpoplatněný úsek cesty. Očekávali jsme velké množství lidí, ale díky tomu, že jsme tuto část cesty absolvovali až v podvečer, jsme po cestě nepotkali téměř ani živáčka.
Část cesty vedla mezi stromy a ve stínech pozdního zlatavého slunce. Když jsme se přehoupli za hřeben a pod sebou spatřili Vernazzu, jak se tyčí na skalním výběžku a za ní zapadá slunce, bylo asi půl deváté večer. Dorazili jsme na místo, odkud byl krásný výhled na městečko. Sedli jsme si na schody a sledovali tu nádheru pod sebou. Na západ slunce se přišlo podívat ještě pár lidí, ale ve srovnání s Riomaggiore a Manarolou je Vernazza téměř liduprázdná. Sestoupili jsme do usínajícího městečka a ještě stihli před zavíračkou objednat pizzy v restauraci. Přinesly jsme si je na pokoj a ubytovali se. Bydleli jsme v Rina Rooms. Na pokoji bylo zase malé občerstvení a kávovar. Zde jsme zakotvili na 2 noci.
Snídaně na balkóně
Pekárna v Riomaggiore
Focaccie
Riomaggiore ráno
Riomaggiore
Cesta z Riomaggiore
Den 4, sobota, 6.7.2024: Vernazza - Monterosso al Mare - Vernazza
Toto ráno jsme neměli naspěch a chtěli jsme si dát snídani v restauraci na hlavní ulici tak, jak je to v Itálii zvykem. Vychutnali jsme si cappucino, Tomík čaj, dvě slaná jídla a jedno sladké. Bylo to moc příjemné vědět, že tento den máme v plánu jen jeden trek a nazpět stejnou cestou a že na něj nebude potřeba moc času. Když jsme se po snídani vraceli na pokoj pro věci, potkali jsme paní majitelku. Už z dálky na nás volala, jestli víme o stávce železničářů, že ví, že máme zítra odjíždět. Věděli jsme, že na železnici občas stávkují, ale četli jsme, že stávkovali v polovině června, tak nás nenapadlo, že budou stávkovat znovu. Problém je, že z Vernazzy do La Spezie a následně do Pisy není žádný jiný alternativní způsob dopravy, samozřejmě kromě předraženého taxi…paní majitelka říkala, že stávka bude trvat 24 hodin: od soboty od 21:00 do neděle do 21:00. Že občas nějaký vlak pojede, ale úplně mimo řád a záleží na „manažerovi vlaku“. Náš původní plán byl ještě v neděli pobýt ve Vernazze a odpoledne vyrazit do Pisy s přestupen v La Spezii. Odlet domů jsme měli naplánovaný na pondělí v 6:00 ráno, měli jsme prakticky celou neděli na přesun, takže jsme nemuseli úplně stresovat.
Na dnešní výpravu jsme si zabalili jen jeden batůžek a vyrazili na trek. U vchodu nám zaměstnanec zkontroloval zakoupené trekové karty, tento úsek je totiž také zpoplatněný. Zde už bylo lidí více, ale také nic hrozného. Cesta vede často mezi stromy, pěkné výhledy a sestup do města po schodech z kamenů. Do města jsme přišli po chodníčku vybudovaném na okraji skály. Prošli jsme se na výběžek k soše Statua di San Francesco d'Assisi a ke kláštěru kapucínů. Pak do centra, kde jsme si dali gnocci s bazalkovým pestem a zmrzlinu. Také jsme se vykoupali na veřejné části pláže – zde je jedno z mála míst, kde se v Cinque Terre dá pohodlně vykoupat. Je tu oblázková pláž, jejíž nevýhoda je množství lidí. Vstup do vody a koupání bylo sice pohodlné, ale toto místo nemělo žádnou atmosféru. Po osvěžení jsme vyrazili zpět do Vernazzy. Po cestě jsme byli zase dostatečně zahřátí, tak jsme se rozhodli, že vyzkoušíme koupání i ve Vernazze. Přímo v centru u přístavu je pláž s klidnějším mořem, je možné být i na písku, ale tam bylo hodně lidí a nám přišlo lepší zakotvit na větším plochém kameni z boku. Hodily se nám i boty do vody, které jsme s sebou měli. Po koupání jsme se skočili na pokoj převléknout. Vystoupali jsme na věž v centru, odkud byl moc hezký výhled a během zlaté hodinky jsme si dali večeři v jedné restauraci. S blížící se stávkou železničářů začalo ubývat lidí, protože počet ubytovacích kapacit je ve městečku omezený a hodně návštěvníků se už muselo vracet jedněmi z posledních vlaků zpět. Na západ slunce jsme se ještě jednou zašli podívat na vyhlídku, na které jsme byli včera.
Snídaně ve Vernazze
Snídaně ve Vernazze
Pekárna ve Vernazze
Vernazza
Vernazza
Cesta do Monterossa
Den 5, neděle, 7.7.2024: Vernazza - La Spezia - Pisa
Předchozí den jsme se ještě zašli poradit do okýnka na nádraží, jak k té dnešní stávce přistupovat. Paní nám řekla, že nějaký vlak do La Spezie pojede určitě ráno. Vyrazili jsme tedy brzy a na nádraží byli už kolem půl osmé, po cestě jsme si ještě v pekárně koupili zásoby jídla, čekali jsme dlouhý den a nemýlili jsme se. První vlak byl zrušen, ale druhý lehce opožděný přijel. Ulevilo se nám, že první část cesty máme už takto ráno za sebou, když jsme po dvaceti minutách dorazili do La Spezie. Zde vlak končil a potřebovali jsme přesednout na nějaký jiný, který bude stavit v Pise. Podle Rome2Rio by měly jezdit každou chvíli a na informačních tabulích i nějaké byly, ale pak to začalo: cancelled, cancelled, cancelled…ze všech stran přicházeli další lidé, nebylo si kam sednout, jak se blížilo poledne, začínalo být vedro k zalknutí. Jeden vlak na tabuli vypadal, že by mohl jet. Jakmile jsme přišli na nástupiště, vyděsil nás obrovský dav lidí. Byl tam přistavený vlak, ale byl zhasnutý a nikdo nenastupoval. Lidí bylo tolik, že by se do něj ani nevešli, tak se začali všichni mačkat ke dveřím, aby se vešli dovnitř, kdyby se otevřely dveře. Na tabuli naskočilo zpoždění 10 minut, pak půl hodiny a když jsme byli všichni na peroně dostatečně upečení, objevilo se cancelled. Lidi se rozčilovali, děti brečeli. No krásné. Odešli jsme do haly a začali studovat další vlaky. Na tabulích totiž figurovaly i inter-city, ale zobrazovaly se pouze cílová města. Dali jsme si rychlý oběd v mekáči a neúnavně studovali vlaky. Pozorovali jsme, jak někteří zoufalí lidé nasedají do přistavených taxi a nechávají se odvážet desítky a stovky kilometrů za stovky eur, aby jim neuletěla letadla. Nakonec žádná taxi nezbyla, jen nekonečná fronta. Nechápali jsme, že zde nejsou vůbec žádné autobusy. Že není žádná možnost dostat se do Pisy jinak než vlakem, nechápali ani ostatní cestující a pořád dokola chodili pročítat vývěsky na autobusových zastávkách, které ale obsluhovaly jen lokální autobusy v okolí města. Nakonec po pěti hodinách jsme našli vlak inter-city, který by podle rozpisu zatím neměl být zrušený a měl stavět v Pise. Vydali jsme se na nástupiště. Na tabuli se objevilo 10 minut zpoždění, ale světe div se, vlak nakonec opravdu přijel! Lidé tleskali a radovali se.
Když jsme vystoupili v Pise a uviděli další davy nešťastných lidí, děkovali jsme v duchu naší paní domácí a paní z nádraží ve Vernazze, že nás na situaci upozornily a my díky jejich radám šli na nádraží už ráno a do Pisy dorazili šťastně už ve tři hodiny odpoledne. Odpoledne už bylo opravdu parno a na nádražích bylo nesnesitelně. Ubytovali jsme se opět podle instrukcí pro self check-in blízko letiště ve Via Vai z důvodu brzkého ranního letu. Po rychlé sprše jsme se vydali na procházku na Náměstí zázraků, po cestě se zastavili na „nejlepší kebab ve městě“, který byl opravdu po všech těch pizzách super.
Na šikmé věži a na náměstí jsme už byli v únoru při cestě do Maroka, tak jsme nikam nespěchali, položili si jen deku na trávu a pozorovali šrumec kolem sebe. Lidé, kteří vymýšlejí všelijaké pózy, aby se vyfotili se šikmou věží, běhající děti a různí prodejci. Zaujali nás organizovaní prodejci, kteří si rozloží své zboží na chodník a vždy, když se blíží policejní hlídka si dají vzájemně vědět, sbalí zboží do plachty, sednou si rychle na trávník a tváří se jako ostatní turisté. Jakmile strážníci zajdou za roh, opět svoje zboží vyskládají. Když jsme se dostatečně těmito scénkami pobavili, pomalu jsme se vydali do hajan. Zítra se bude brzy vstávat.
Nádraží ve Vernazze
Nejlepší kebab v Pise
Den 6, pondělí, 8.7.2024: Pisa-Praha
Budíček ve 4 hodiny ráno nebyl nic příjemného, ale každá cesta jednou končí a návrat do reality je nevyhnutelný. Na letiště jsme došli po svých asi za 10 minut, let proběhl v pořádku a v Praze jsme dosedli načas, samozřejmě plní zážitků.
Závěrem bych chtěla říct, že zádrhely a problémy k cestování neodmyslitelně patří, jen je potřeba na klíčové body cesty mít záložní plán nebo dostatečnou časovou rezervu. Možná z tohoto důvodu pro nás stávka nebyla tak stresující jako pro ostatní lidi uvízlé na nádražích.
A jak bych zhodnotila tuto naši kratší dovolenou? Cinque Terre je nádherné místo, už při plánování jsme věděli, že i když je tato oblast u moře, moc koupací dovolená to zde nebude. Těšili jsme se na výhledy z útesů, na divoké pobřeží, na barevné domečky, které tvoří místní městečka, a na jídlo. Zde bych vypíchla chobotnicový salát v La Spezii, vynikající plněné focaccie, luxusní bazalkové pesto a samozřejmě citronovou zmrzlinu s mátou v Corniglii. Ubytování v této oblasti je všeobecně dost drahé, jedna noc v Riomaggiore stála pro tři osoby přes 4 300 Kč a to byla jedna z nejlevnějších možností v tomto městě, ale ten balkón budeme mít v paměti ještě hodně dlouho. Stravovali jsme se většinou „na rychlo“ v pekárnách, pizzeriích, cukrárnách. Do klasických restaurací jsme téměř nechodili. Celkově nás tato dovolená pro 3 osoby stála i s letenkami cca 35 000 Kč.
Kdybych na začátku plánování věděla, že bude uzavřený trek mezi Manarolou a Corniglií, zvolili bychom ubytování spíše v Corniglii. Je ale pravda, že u Vernazzy byl překrásný západ slunce a líbil se nám tolik, že jsme se na něj šli podívat ještě jednou. Celý národní park je překrásný a nám osobně se moc líbil ten pocit svobody, že máme všechny věci s sebou a nemusíme se večer už nikam vracet. Že jsme páni svého času a jediné časové omezení je západ slunce. Světlo bylo až do půl desáté, a jelikož drtivá většina ubytovatelů preferuje self check-in, mohli jsme na ubytování přijít podle libosti. Lesy, stezky a vinohrady rozprostírající se ve svazích a na nich vinařské vláčky, kterými se vinaři mezi vinicemi pohybují jsou neodmyslitelnou součástí Cinque Terre. Všudypřítomná pítka se dají zobrazit v aplikaci mapy.cz, stačí do vyhledávače napsat „pitná voda“.
Jak se ti cestopis líbil?
ChocolateLady procestovala 20 zemí světa světa, nejvíce Asii a Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 1 rokem a napsala pro tebe 3 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Parádní zážitky a úžasné fotky! Jsem ráda, že jsem se dozvěděla o dalším zajímavém treku! :)