Co dělat v Istanbulu, když jste už viděli všechny mešity

Úvodem

(Název a úvodní větu cestopisu neberte vážně, je to jen můj trapný smysl pro humor).

Turecko nikdy nepatřilo k mým vysněným destinacím. Ba naopak existovaly desítky jiných zemí, kam jsem se chtěl vydat dříve. Jenže v dnešním světě rozhodují hlavně akční letenky, a tak podzimní akce od Pegasus Airlines s lednovou letenkou za 1890Kč z Prahy do Istanbulu rozhodla o další dovolené. A jelikož samotný Istanbul nám přišel málo, přidali jsme do itineráře i návštěvu tureckého fotbalu a jednodenní výlet do Pamukkale.

1. den - Odlet

Začátek celé naší dovolené nám trochu pokazil řidič Boltu, který nás vezl na letiště. S řečmi typu, jestli se nebojíme, že nám sestřelí letadlo, nebo jestli nám někdo nestrčí drogy do batohu nebo nás někde neunesou, atd. Ne, že bych se těchto věcí ve skutečnosti bál, ale prostě to poslouchat v taxíku cestou na letiště nechci.

Časy odletů z Prahy do Istanbulu a příletů zase do Prahy nejsou úplně ideální a člověk tak zabije bohužel 2 dny navíc, ve kterých už nic nestihne. Letělo se v 14:00 z Prahy, díky dvouhodinovému časovému posunu byl přílet do Istanbulu v 18:40. Pegasus Airlines mě příjemně překvapily dostatečným místem na nohy i s mými 195cm a obecně velmi milým personálem. Naším prvním úkolem na letišti bylo koupení sim karty. Ne že bychom byli typičtí mileniálové závislí na internetech (to jenom trošku), ale přítelkyně potřebovala internet kvůli práci. Porovnali jsme ceny simky v několika kioskách a nakonec vyšla “nejlevněji“ simka od Turkcell s 12Gb dat za 940Kč, míň dat s menší cenou bohužel koupit nešlo. Další nepříjemností bylo to, že se muselo platit v hotovosti a cena v dolarech, které jsme měli u sebe, byla sakra nevýhodná. Ale naštěstí je zde několik bankomatů, směnárna má totiž docela nevýhodný kurz.

Transport z letiště Sabiha Gökçen do centra Istanbulu snad nemůže být snazší, stačí vyjít před letiště, přejít několik pruhů silnice a po pravé straně si poté všimnout autobusů společnosti Havatas (Havabus). Autobusy jezdí každou půl hodinu od 3:30 do 1:00 dalšího dne. Cesta na náměstí Taksim trvá hodinu, stojí 18 TL na osobu, platí se v tureckých lirách a to obsluze, která obchází bus po vyjetí z letiště. Z náměstí Taksim se dá do historického centra Istanbulu dostat dvěma jednoduchými způsoby, buď metrem s přestupem na tramvaj nebo pěšky asi 1km k nejbližší tramvaji. Nebudu tady popisovat každou zastávku, kde jsme kdy nastupovali nebo vystupovali, protože to by měl už tak dlouhý cestopis o několik stránek víc. Každopádně náš hotel byl kousek od tramvajové zastávky Çemberlitaş.

Musím objektivně uznat, že istanbulské MHD je jedno z nejlepších, co jsem kdy viděl. Jak svojí čistotou, přesností, cenou tak hlavně jednoduchostí (v případě, že máte internet a najdete si svoji trasu online, protože na zastávkách autobusů trasy znázorněné nejsou). U každé zastávky tramvaje a i u většiny zastávek autobusů jsou žluté automaty na jízdné. Nejprve je tedy potřeba v něm koupit a nabít istanbulkartu. Upozorňuji jenom, že automaty nevrací a berou pouze hotovost, takže jakýkoliv cash tam hodíte, tak na tak moc se vám karta nabije (to jen abyste tam třeba zbytečně nehodili hned ze startu 100 TL). Samotná karta stojí 6 TL a její obrovskou výhodou je to, že je přenosná. Takže jakkoliv velká skupina jste, stačí vám jedna. Po procházení turniketem u tramvaje, metra, přívozu nebo u řidiče v autobusu si ji mezi sebou jednoduše podáte. Dobití je otázkou pár sekund, cena za jednu jízdu je 2,6 TL a platí se při každém přestupu. I tak jsme ale za celých 6 dní utratili za MHD jenom 200Kč na osobu a to si myslím, že jsme MHD využívali na plno. V Istanbulu nefunguje Uber ani Bolt, ale můžete si nainstalovat aplikaci BiTaksi (určitě existuje i jiná aplikace, ale tahle je zkrátka nejpoužívanější). My ji ale za celou dobu nepoužili, jelikož MHD funguje skvěle a na většinu hlavních památek se dá dojít bez problému pěšky.

Ubytovaní jsme byli v hotelu Constantinopolis, asi 500 metrů od historického centra Istanbulu. Nebo teda abych byl přesný, první noc jsme v něm ubytovaní nebyli, protože v hotelu nešla elektřina. Náš recepční už byl ale předem domluvený s recepčním hotelu o 10 metrů vedle, který nás ubytoval. Za tuhle „nepříjemnost“ jsme dostali druhý den zdarma v našem hotelu snídani (která teda normálně stojí 5 EUR na osobu, ale ani jednoho z nás nenadchla). Poměr ceny/kvality našeho hotelu byl ale neskutečný. 2800Kč pro 2 osoby za 5 nocí. Navíc v perfektní lokalitě, o kterou nám jde vždycky nejvíce, protože na ubytování trávíme minimum času. A ve vybavenosti nebo čistotě hotelu nic nescházelo. Promrznutí po každém dni jsme asi nejvíce využívali horkou sprchu, ve které opravdu tekla horká voda tak dlouho, jak jsme jen potřebovali. Topili jsme si klimatizací, takže prostě žádný problém. Napadá mě možná jen slabší Wi-Fi, ale jinak můžu hotel jenom doporučit.

Ostraha hotelu

2. den - Blue Mosque, Hagia Sophia, Basilica Cistern, Sulejmanova mešita, Palác Dolmabahçe, Umbrella Street, Galata Tower

První navštívenou památkou samozřejmě musela být Blue Mosque, nacházející se snad jenom 500 metrů od našeho ubytování. Moc jsme si bohužel neužili její vyhlášený interiér pokrytý modrými dlaždicemi, protože mešita se momentálně opravuje. Pokochali jsme se alespoň jejím exteriérem, kde stojí určitě za zmínku to, že mešita má šest minaretů. Přičemž šest minaretů směla mít pouze mešita v Mekce a vzhledem k tomu musel být v Mekce postaven sedmý minaret. Nevím, co je na tom pravdy, protože někde jsem četl, že to je pouze pověst, někde to vypadalo jako historická událost. Pokud je tady někdo znalý islámu, tak prosím napište do komentářů, jak to tedy bylo. V mešitě jsou ještě zdarma k dispozici příručky o islámu a mnohajazyčné vydání Koránu. Pár příruček a jeden Korán jsme vzali pro pár našich známých voličů SPD. Vstupné je rovněž zdarma.

Asi není těžké uhodnout, že další navštívenou památkou byla pár desítek metrů vzdálená Hagia Sophia, která je nejspíš symbolem celého Istanbulu a obecně jedna z nejznámějších sakrálních staveb na světě. Největší historickou zajímavostí je, že Hagia Sophia byla vystavěna v 6. st. n. l. jako křesťanská svatyně, v 15. století po dobytí města Osmany byla upravena na mešitu a v roce 1934 byla nakonec v rámci Atatürkových reforem sekularizována a předělána na muzeum, kterým je dodnes. Vstupné je 72 TL a i když je momentálně v interiéru lešení a podle toho, co jsem četl, ještě dlouho bude, tak to nic neubírá na velkoleposti celé budovy.

Následně jsme se vydali do jedné z nejzajímavějších památek celého Istanbulu - Basilica Cistern. Tato ohromná podzemní vodní nádrž byla vybudována v 6. století jako zásobárna pitné vody pro paláce i obytné domy. Je největší ze 60 cisteren v celém městě a jako jediná je přístupná. Vstupné stojí pouhých 20 TL a budova, kterou se vstupuje dovnitř, je hrozně nenápadná, tak pozor, ať ji nepřejdete. Po sejití několika schodů se před člověkem rozprostře sál s 336 sloupy seřazenými ve 12 řadách po 28 sloupech. Sloupy jsou částečně ponořeny ve vodě a vy jako návštěvník kolem nich procházíte po vyvýšených plošinách. Sloupy jsou navíc decentně nasvícené, což dodává místu až skoro kouzelnou atmosféru.

Po třech památkách jsme pro změnu chtěli vyzkoušet něco jiného. A to klasicky klišoidní soukromou rooftop vyhlídku na Istanbul, kde se budeme moct hlavně zahřát čajem. Před cestou se nám podařilo vygooglovat dvě místa. Kubbe rooftop, kde bývával vstup zadarmo, bohužel po nájezdu davu turistů začal majitel střechy vybírat celkem šílené vstupné 100 TL na osobu. A Büyük Valide Han, který je zadarmo, jen je těžší ho najít, což jsme si sami vyzkoušeli. O to větší zklamání bylo, když jsme zjistili, že je střecha v rekonstrukci. A tak jsme si řekli, že zkusíme Kubbe, protože v recenzích jsme se dočetli, že se dá s panem majitelem domluvit (asi když má dobrou náladu) i na 100 TL za dvě osoby. Což už bychom asi byli ochotní akceptovat, protože vyhlídky obecně milujeme, a hlavně jsme se chtěli na obě mešity podívat seshora. Bohužel i Kubbe byla v rekonstrukci.

Zklamaní jsme se odebrali na oběd, a protože jsme se čirou náhodou ocitli vedle Sulejmanovy mešity, zamířili jsme následně poté právě tam. Sulejmanova mešita nás po mírném zklamání z interiéru Blue Mosque a z nepovedených rooftopů zase trochu nakopla do dalšího poznávání. Exteriér je ohromující, ale obzvlášť interiér mešity stojí rozhodně za návštěvu a navíc je zadarmo. Byla postavena v 16. století se čtyřmi impozantními minarety s dohromady deseti balkóny. Uvnitř vás čeká 138 zdobných oken, lustry s desítkami krásných svícnů a větší klid od turistů, kteří jsou nahromaděni hlavně na pár km2 kolem Blue Mosque, Hagia Sophia a Topkapi Palace.

Ze Sulejmanovy mešity jsme zamířili k Vodafone Arene, tedy ke stadionu fotbalového týmu Besitkas Istanbul, vyzvednout lístky na zítřejší zápas. Ke všemu co obnáší dostat se na fotbal v Turecku, se budu věnovat při popisu zítřejšího dne. Můžu dopředu jenom prozradit, že zápas Besitkase jsme vybrali proto, že jeho stadion je nejblíže centru města. Od Vodafone Areny je to potom jenom kousek k Paláci Dolmabahçe. Ten původně ani nebyl v plánu, ale když už jsme byli blízko něj, tak proč ne? Vstup přímo do paláce stojí 60 TL, Harem je za extra 40 TL, palác je zavřený v pondělí, ticket office zavírá už v 16:00, ale procházet vás tam nechají do 17:00. My sotva stíhali otevřený ticket office, takže jsme nakonec koupili lístky pouze do Haremu. Na samotný palác je nejkrásnější pohled z vyhlídkové plavby po Bosporu, za vzor mu sloužil Louvre a Buckinghamský palác, protože palác měl symbolizovat přibližování Osmanské říše Evropě. Údajně bylo při stavbě paláce použito 35 tun zlata a to také bude jeden z důvodů, proč jeho stavba přispěla k státnímu bankrotu jen 23 let po jeho dostavení (bavíme se o druhé polovině 19. století). Harem je zase známý především tím, že v něm v roce 1938 zemřel zakladatel moderního Turecka, Mustafa Atatürk.

Od paláce Dolmabahçe jsme se vydali na menší hipster/instagram zastávku do tzv. Umbrella street ve čtvrti Karaköy. Na google mapách jako Hoca Tahsin Sk. No:14. Takže ideální zastávka na kafe nebo nějakou svačinu.

Jako poslední bod programu nám dnes zbyla Galata Tower vzdálená asi 500 metrů od Umbrella street. Věž byla postavena v roce 1348, má 70 metrů a nahoře se nachází venkovní ochoz, díky kterému se vám naskytne krásný 360 stupňový pohled na celý Istanbul (ochoz je docela úzký, takže je na zábradlí umístěna obrovská s cedule s nápisem - chodí se z pravé strany - kterou ovšem většina lidí úspěšně ignoruje, takže se nakonec na úzkém ochozu musíte nepříjemně vyhýbat). Galata Tower je taky vyhlášená obrovskými frontami na vstupu a i takto mimo sezónu jsme v ní opravdu stáli 45 minut. Byla ale sobota večer (západ slunce je na ní nejvyhlášenější) a přišlo mi, že dost lidí ve frontě je místních. Každopádně její návštěva je absolutní nutnost, protože odjinud se vám nenaskytne takhle krásný pohled na Istanbul. Jedno důležité upozornění, vstup je 45 TL a nedá se platit kartou. Tak abyste nestáli frontu zbytečně. Obecně na dost místech v Istanbulu potřebujete hotovost, naštěstí směnárny a bankomaty jsou alespoň v těch turisticky zajímavých oblastech opravdu na každém rohu.

Blue Mosque

Hagia Sophia

Basilica Cistern

3. den - Rooftop, Bospor, Ortakoy Mosque, Fotbal

Dnes nás čekalo brzké vstávání. Když už nevyšel žádný rooftop včera, tak byla dnes v plánu snídaně na střeše hotelu Seven Hills. Hotel se nachází kousek od náměstí Sultanahmet, zároveň je nejvyšší stavbou podobného typu široko daleko a je umístěný skoro přesně mezi Blue Mosque a Hagia Sophia. Ze samotné střechy hotelu se nám naskytl jeden z nejkrásnějších 360 stupňových výhledů, co jsem kdy viděl. Ten je samozřejmě vykompenzovaný cenou snídaně, kdy typická turecká snídaně stojí snad 200 TL a my si proto raději objednali z dezert menu 2x nejlevnější palačinky a kafe a i přesto nás snídaně stála dohromady 110 TL. Nám to ale nevadilo, brali jsme to jako vstupné na vyhlídku a navíc ty palačinky nebyly vůbec špatné.

Dál jsme na programu měli věc, kterou pokud máte na Istanbul více jak 1 den, tak musíte absolvovat. A to výlet lodí po Bosporu. Vybrali jsme si společnost Sehir Hatlari, která má nástupní stanici ve čtvrti Eminönü, konkrétně jsme vybrali z jejich nabídky Long Bosphorous Tour - http://en.sehirhatlari.istanbul/...e-362.html - Loď vyjíždí v 10:35 a během 2 hodin dopluje z centra Istanbulu až k okraji Černého moře do čtvrti Anadolu Kavagi v asijské části města. V 15:00 vyplouvá zase zpět do Eminönü. My si ovšem koupili jenom jednosměrnou jízdenku za 15 TL, protože jsme po doplutí do Anadolu Kavagi měli jiné plány. Škoda jen, že byla opravdu zima, vítr, poprchávalo a nedalo se na lodi sedět venku, takže jsme většinu plavby strávili uvnitř, koukali z oken a občas hrdinsky vyšli ven na focení. Obecně je určitě lepší sedět na levé straně lodi (což jsme zjistili až potom, co jsme si sedli na opačnou stranu), protože plujete kolem zajímavých budov jako paláce Dolmabahçe, mešity Ortakoy nebo pevnosti Rumelihisari. Předpokládám, že samotný Bospor nemusím moc popisovat a představovat. Průliv o délce 31km mezi Černým a Marmanským mořem rozdělující Istanbul na evropskou a asijskou část, víc slov asi netřeba. Jsem zvědavý, jak do budoucna dopadne plán Erdogana s výstavbou druhého průplavu západně od současného Bosporu. Plánuje ho totiž vystavět v oblasti se zdroji pitné vody a zároveň na místě tektonického zlomu, což by mohlo způsobit větší riziko zemětřesení. Bospor je sice přetížený a díky silným proudům a tomu, že musí kapitáni lodí změnit během jeho proplutí 12x prudce kurz i nebezpečný. Každopádně v mých očích tento projekt vypadá jako typický megalomanský sen pomateného diktátora.

V Anadolu Kavagi se musíte připravit na velice dotěrné naháněče do restaurací, kteří se na vás sesypou jak kobylky sotva na pevnině uděláte pár kroků. My se sice potřebovali najíst, ale řekli jsme si, že jídlo je klasicky až za odměnu a vydali jsme se nejprve na 1km výšlap ke zřícenině Yoros Castle, ze které je nádherný výhled nejenom na Bospor ale hlavně na poslední most spojující evropskou a asijskou část Istanbulu a dále na Černé moře. Cestou nám dělalo průvodce asi 10 psů a to byli snad první a poslední volně pobíhající psi, které jsme za ty všechny dny v Turecku viděli, což mě teda upřímně docela překvapilo. Za to koček bylo chvílemi stejně jako nedávno na Kypru. Podle recenzí bývá Yoros Castle většinou zavřený, takže na tu nejlepší vyhlídku musíte popojít trochu bokem. Při naší návštěvě bylo ale otevřeno a nám se naskytl nádherný pohled na klikatící se Bospor a jeho následný konec a začátek Černého moře.

Zpátky v městečku jsme zapadli do jedné boční restaurace Kavak Kebap, kde nefungovali naháněči a za 15 TL pro oba jsme koupili už Xtou variaci kebabu pro dva lidi. Což bylo jedno z nejlepších jídel za celých šest dní, takže tohle místo opravdu doporučuju. Bez naháněčů a za hubičku. Dále jsme se vydali, přemýšlím, jak to mám nazvat… MHD lodí ve 14:00 zpátky do evropské části Istanbulu, konkrétně do městské části Sariyer, kde nás čekal přestup na autobus a 48 zastávek podél Bosporu k mešitě Ortakoy. Na mešitu Ortakoy jsem narazil celkem náhodně na internetu při čtení si zajímavostí o Istanbulu a okamžitě mě zaujal její interiér. Ten vypadal na fotkách, a v reálu i je, neskutečný. Asi nejnádhernější interiér mešity, který jsem kdy viděl. Obrovské křišťálové lustry, růžovo-oranžové stěny, krásný strop, veliká okna, kterými dovnitř prosvítalo první dnešní slunce a žádní jiní turisté, takže ticho a asi 30 tiše se modlících lidí pro dokonání atmosféry. Stoupli jsme si na stranu, abychom nepřekáželi, a jen jsme s otevřenou pusou koukali kolem dokola. Taková ta chvíle, kterou zná každý cestovatel, kdy zapomenete fotit a zapomenete, že jste turista. Bohužel asi po 10 minutách za námi přišel pán s tím, že bude následovat jedna z pěti denních muslimských modliteb a mile nás požádal, ať mešitu opustíme. Top tip tohoto cestopisu - sem prostě musíte.

Z mešity nás čekala cesta autobusem a tramvají na ubytování, kde jsme museli z batohu vyhodit GoPro, foťák a powerbanku, protože nás čekal fotbal a já četl na jednom diskuzním fóru, že s těmito věcmi nepouští lidi na zápasy konkurenčního Galatasaraye Istanbul a já raději nechtěl nic riskovat. Čas nám vyšel tak skvěle, že jsme si stihli dát i hodinového šlofíka, i když o to víc se nám pak nechtělo do té zimy.

Nyní, jak jsem sliboval u včerejšího dne, se více rozepíšu o návštěvě tureckého fotbalu. Návštěva tureckého fotbalu je jednoduše neskutečný oser. A to díky jejich systému passolig karet, kterou musí mít každý divák. O tématu passolig karet existuje několik obsáhlých diskuzí na tripadvisoru a často diskuze končí radou - prostě se raději podívejte na fotbal v televizi. Já se ale nehodlal vzdát, i když fotbal nijak zásadně nežeru a byl jsem na něm dvakrát v životě a přítelkyně? - no raději ani nebudu popisovat, jak se tvářila, když jsem tohle vymyslel. Načetl jsem tedy všechny fóra, diskuze, tipy a triky a pokud by někdo chtěl v budoucnu jít na fotbal v Turecku, tak vám alespoň ušetřím čas.

Passolig karty byly zavedeny v rámci boje proti násilí na tureckých fotbalových stadionech. Tipuju, že každý z vás někdy ve zprávách četl o násilnostech a výtržnostech a obecně brutální atmosféře na tureckém fotbalu. Nejlepší je si o passolig kartu zažádat několik týdnů dopředu na těchto stránkách - https://www.passolig.com.tr/ V rámci žádosti vyplníte tým, který chcete podporovat, stadion, na který vám kartu mají dodat, číslo pasu, jméno, datum narození, národnost, mobil + musíte nahrát fotku, na které je vám dobře vidět obličej. Poté zaplatíte poplatek za vydání karty v přepočtu 240Kč. Následně musíte kartu vyzvednout den před zápasem na stadionu (což jsme udělali včera, vy co čtete pozorně, tak víte) a nabít ji určitým obnosem (nejlépe v ceně vstupenky, kterou jste si vybrali), protože tím nabitým obnosem na kartě následně kupujete vstupenku (protože Passolig karta je v podstatě kreditní karta Mastercard se všemi údaji jako na normální kreditce + s vaší fotkou). Zní to šíleně, co? Nakonec tohle byla jenom teorie, při vyzvednutí karet jsme řekli prodavači, že chceme vstupenky do určitého sektoru a jemu stačily naše pasy a nemuseli jsme absolvovat žádné nabíjení a placení Passolig kartou. Takže nakonec karta fungovala spíše jako občanka při vstupu.

Hodinu před zápasem jsme dorazili ke stadionu Bestikase Istanbul - Vodafone Arene, nechali jsme si poradit, kam máme jít, prošli jsme třemi různými bezpečnostními kontrolami, při kterých bylo nutno si i sundat bundu, kulicha, dokonce ukázat obsah peněženky (nemám srovnání, jak to vypadá jinde ve světě nebo v ČR, takže nevím na jaké je to úrovni, ale vypadalo to velice důkladně). Koupili jsme si pravou tureckou pizzu a sedli jsme se na naše místa. Schválně jsem koupil místa, která by byla případně chráněna před deštěm, takže jsme seděli docela vysoko, ale pořád bylo skvěle vidět. Vstupenka tedy stála v přepočtu 876Kč, stadion nebyl plný (kapacita 43 500), i když se hrálo s momentálně prvním týmem turecké ligy - Sivassporem. Ale pořád to nebylo vyhrocené derby s jiným istanbulským týmem. Docela nás znervóznilo, když si před začátkem zápasu pár lidí vytahovalo něco z bot, podle závanu během zápasu to ale nejspíš byla „jenom“ tráva.

Atmosféra zápasu byla samozřejmě neskutečná, od zpěvu hymny Besitkase, následně turecké hymny a obecně po celý zápas lidé řvali, bubnovali, fandili na plný pecky, i když v podstatě celý zápas Besitkas prohrával a nakonec i prohrál 1:2, z čehož jsme měli trochu strach, aby fanoušci překousli domácí neúspěch a nezačali výtržnosti. Fanoušci to ale vzali (alespoň co se týče vnějších projevů) docela klidně, letos se prostě Besitkasi nedaří. Každopádně fotbal si (prý) užila i přítelkyně, i když jsem ji během hry musel vysvětlovat pravidla. Jo a mimochodem celý zápas se stojí, neexistuje, že by si nikdo sedl, prostě se stojí a fandí. My byli jediní Evropané minimálně v celém našem sektoru, pár stojící vedle nás se s námi dal do řeči a v přátelském stylu se zeptal - “proč jdete v Turecku na fotbal“? Jediná odpověď, co mě napadla, byla logicky ta, že miluju Besitkas a fandím jim i z ČR (i když znám jen jejich nechvalně proslulého brankáře Kariuse, který si i v dnešním zápase připsal gól na svůj vrub). Moje odpověď se samozřejmě setkala s nadšením.

Hagia Sophia

Blue Mosque

Hagia Sophia

4. den - Balat, Topkapi Palace, Grand Bazaar

Dnešní den se nám bohužel trochu nepovedl. Ráno jsme si trochu pospali, což u nás na dovolených znamená vylézt z ubytka až v 9h. Nejprve nás čekala hipster čtvrť Balat s typickými hipster náležitostmi - barevné schody, grafitti, žárovky jako lustry v kavárnách, úzké uličky, galerie a různobarevně roztomilé domy. Měli jsme v plánu snídani v Cooklife Balat, ten byl ale bohužel v pondělí zavřený, a proto jsme vyzkoušeli jinou z místních asi 100 kaváren. Odtud jsme se vydali prozkoumat ještě krásnou budovu Phanar Greek Orthodox College a mešitu Yavuz Sultan Selim, ve které byla zrovna asi něco kolem milionu zahalených žen, takže jsme raději zase vycouvali a vrátili se autobusem a tramvají zpátky do centra Istanbulu.

Naším dalším cílem byl Topkapi Palace. Čekalo nás stejně jako včera celkem slušné vstupné 72 TL na osobu, dalších 42 TL se platí extra do Haremu a dalších 36 TL do Hagia Eirene Church. Nakonec jsme tedy koupili jen základní vstupné do paláce. Jinak vysoké ceny vstupného působí komicky ve srovnání s cenou ubytování nebo jídla v samém centru města, na druhu stranu vedení města chápu, protože mně kdyby do města jezdilo tolik turistů ročně co jim, tak bych vstupné do těch krásných památek napálil klidně ještě víc. Topkapi Palace byl rezidencí osmanských sultánů a centrem vlády v letech 1465 až 1853. Takže je to v rámci celého Istanbulu možná nejvýznamnější památka, což se projevuje davy turistů i mimo sezónu. Palácový areál se skládá ze čtyř nádvoří a je asi zbytečné, abych tady popisoval, co se kde dá vidět a navštívit. Než stihnete všechno poctivě projít a dojít až nakonec k obvodovým zdím paláce s hezkým výhledem na Bospor, tak vám to může zabrat i 4 hodiny a určitě tuhle návštěvu doporučuju.

Po Topkapi Palace jsme chtěli udělat rychlou návštěvu Grand Bazaaru s nákupem suvenýrů a následně se vydat na Princovy ostrovy, konkrétně na ostrov Büyükada. Bohužel návštěvu Princových ostrovů jsme nezvládli, počasí se vážně zhoršilo a trochu na nás padla únava. Každopádně když už jsem si našel informace, tak se o ně podělím - loď společnosti Sahar Hatlari (stejně jako na výlet po Bosporu) jezdí každou celou hodinu. Loď jede 1h20min, a na ostrově Büyükada je nejlepší dát si 3,5km (jedním směrem) procházku na nejvyšší bod ostrova a zase zpět. Zajímavostí ostrovů je, že na něm nesmí jezdit auta. Můžete si půjčit kolo, procházet se nebo využít koňská spřežení (což se prý vzhledem k utrpení koní moc nedoporučuje). I když mě pokaždé naštve, když na dovolených nevidím něco, co jsem si naplánoval, tady se bohužel nedalo nic dělat. Kombinace mála času, deště, pocitově asi 2 stupňů a únavy byla pro nás dnes nepřekonatelná. Ale alespoň jsme mohli jít dříve spát před zítřejším celodenním výletem.

Ještě se ale vrátím ke Grand Bazaaru. Já obecně moc tenhle arabský styl nakupování nemusím, smlouvání mi nikdy moc nepřirostlo k srdci. Jenže když si chceme nakoupit levné suvenýry a kouknout na jednu z největších zajímavostí v Istanbulu, tak nám nic jiného nezbývá. Nakonec nás Grand Bazaar ohromil, jak svojí velikostí, výzdobou i počtem obchodů. Ony člověka ohromí už jenom ty statistiky - 30 000 m2, přes 4000 obchodů, 61 ulic. Dokonce i to smlouvání mi nakonec celkem šlo. Určitě si dejte pozor na otevírací dobu, která je jen do 18h s tím, že v neděli je zavřeno úplně.

Balát

Phanar Greek Orthodox College

Topkapi Palace

5. den - Pamukkale

Dnes nás čekal jednodenní výlet do Pamukkale. Místo, na které jsme se těšili snad nejvíce a místo, o kterém se povídají takové ty klišoidní věty typu - “Kdo nebyl v Pamukkale, nemůže říct, že byl v Turecku“. No a i když se nabízela řada různých jednodenních výletů kolem Istanbulu třeba s půjčeným autem, po zhlédnutí fotek z Pamukkale na internetu, bylo rychle rozhodnuto.

Náš den začal celkem brutálním vstáváním v 03:15, na 03:30 jsme totiž měli z hotelu objednaný shuttle bus na letiště Sabiha Gökçen. Jen tak mimochodem domluva s recepčním na objednání shuttle busu byla celkem komedie, protože recepční neuměl slovo anglicky a prý byl vzhůru 3 dny, takže nebyl úplně v top formě, co se týče pochopení toho, co po něm chceme. Nakonec jsme se ale nějakým způsobem domluvili a za 11 USD na jednoho jsme se nechali odvézt na letiště. Proč jsme nejeli Havatasem z náměstí Taksim? Protože tramvaje takhle v noci nejezdí, noční busy jezdily ne úplně podle našich představ, takže to bylo buď za 11 USD až na letiště nebo taxík + Havatas za podobnou cenu, a nebo poslední varianta – jít ve tři hodiny ráno 5km Istanbulem na náměstí pěšky. Vyhrála tedy ta nejpohodlnější varianta.

Letenku z Istanbulu do Denizli jsme kupovali asi 3 týdny předem za 900Kč. Let operuje společnost Anadolu Jet, která spadá pod Turkish Airlines a let letěl krásně na čas 8:00 - 8:40. Protože na malinké letiště v Denizli nepřistává moc letadel denně, vždy při příletu letadla jsou tam připravené shuttle busy, které provozuje společnost Baytur. Za 35 TL na osobu nás s přestupem (o kterém jsme nevěděli a výběrčí jízdenek nás tak s omluvami musel probudit) hodil přímo do centra městečka Pamukkale. Cesta z letiště je dlouhá 65km a trvá trochu přes hodinu. Na místě jsme si rovnou zamluvili i shuttle bus zpátky v 17:00 na letiště, čehož využil šéf místní pobočky a začal nám nutit celodenní organizovaný výlet po Pamukkale a Hierapolisu za “nádhernou“ cenu 200 TL. Jeho hlavním argument byl, že nebudeme schopní projít po samotném svahu Pamukkale bosou nohou v téhle zimě (byly asi 2 stupně nad nulou). Tady bych měl asi vysvětlit, že po svahu a terasách se nesmí chodit v botách ani ponožkách, aby nedošlo k jejich poškození. My jsme tedy s díky odmítli a vydali se posilnit na oběd + pokoupit pár suvenýrů a jídla na později, protože nahoře je prý vše předražené.

Vstup na svahy stojí 60 TL a nachází se pár desítek metrů od hlavní ulice. Pokud tam budete, nedá se to přehlédnout. Šéf pobočky nás ale přeci jenom trochu znejistil, a proto jsme se domluvili s přítelkyní na tom, že na vzájemné nadávky a zlosti typu “vyfoť mě už, ty debile, nebo umřu na zimu“ během výšlapu se vztahuje imunita a nebudeme si nic zpětně vyčítat. Hned na začátku nás překvapil místní pán, který stál na svazích v ponožkách. My se na něj tak divně zatvářili a on se nám začal smát a povídal něco ve stylu - “no to jste netušili, že si musíte sundat boty, co“?. Ne, my na něj koukali divně, protože ho hlídači nechali jít v ponožkách. V ponožkách jsme samozřejmě jít nechtěli, nejenom, že by byly nahoře mokré, ale i kdybychom měli náhradní - není to přece ono, ne? Dali jsme si boty i s ponožkami do batohů a pustili jsme se do toho.

Nakonec si nohy celkem rychle zvykly a my se courali po svahu snad 2 hodiny. Abyste si představili, jak vůbec svah Pamukkale vypadá (ještě než se podíváte na fotky), tak tady jsou číselné údaje - 2700 metrů na délku, 600 metrů na šířku a 160 metrů na výšku. A vy jako turista vyjdete těch 160 metrů na výšku ve vzdálenosti těch 600 metrů na šířku. Procházku, která by teoreticky mohla zabrat 10 minut, ale opravdu za 10 minut neprojdete, protože se kocháte tou neskutečnou nádherou. Samotný sněhově bílý svah vznikl díky tomu, že se nachází na místě tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny bohaté na vápník. Z minerální vody stékající po skále vznikají usazeniny - travertin. A díky tomu vznikly během tisíců let terasy, kaskády a jezírka. A prameny jsou aktivní i dnes. Jinak samozřejmě pokud srovnáte současné fotky svahu Pamukkale se staršími, tak je očividné, že svah vysychá. Část svahu, která bývala otevřena, je momentálně (a nevím, jestli definitivně) kompletně vyschlá a tím pádem i nepřístupná. Někde jsem četl, že to není přirozený vývoj nebo stav, ale je to vina Turků a jejich nakládáním s vodou. V teplejším počasí, než jsme měli my, se v jezírkách na svahu můžete bez problému koupat, my si jen smočili chodidla. Jo a poslední tip - určitě si nezapomeňte sluneční brýle, Pamukkale je sněhově bílé, takže se sluníčko nepříjemně odráží, zároveň si je ale občas sundejte, ať tu nádheru vidíte naplno.

Obecně se na internetech říká, že nejlepší je v městečku Pamukkale přespat a na svah vyrazit co nejdříve druhý den ráno, než sem cestovky svezou turisty z celého Turecka. Mimo sezónu tohle naštěstí neplatí, a i když jsme se vydali nahoru až kolem 11:30, během cesty se nám několikrát stalo, že jsme před námi i za námi nikoho neviděli, což je oproti fotkám z léta, kdy je tam hlava na hlavě, naprosto úžasný. Více lidí se pohybuje úplně nahoře, protože agentury svážející lidi z Pamukkale nebo z celého Turecka, parkují autobusem nahoře v Hierapolisu a lidé tak přijdou ke svahu z druhé strany (svrchu) a pak se můžou projít dolů jen tak moc, jak chtějí. Za to když jdete odspodu jako my, tak to musíte až nahoru projít celé. V čemž ale nevidím ani v zimě žádný problém.

Nahoře jsme si za odměnu dali čokoládu a vydali se prozkoumávat antické město Hierapolis (neplatí se extra vstupné). Město bylo nejspíš založeno ve 3. století př. n. l. nad terasami Pamukkale, díky kterým prosperovalo. Ve 14. století bylo zničeno zemětřesením a nyní se nachází v UNESCO. Nejznámější dochovanou památkou je krásný, zachovalý amfiteátr tyčící se na kopci nad celým městem. Basilica Bath a Nekropole taky stojí za to. No prostě si klidně nechte hodinu na procházení celým městem.

Jelikož byl alespoň pocitově nejteplejší den celého našeho tureckého pobytu, konečně nám taky jednou svítilo slunce a my ještě měli asi hodinu času, zamířili jsme do Cleopatra Pools. Do termálních bazénů, za které se tedy platí extra vstup 50 TL (plus záloha 10 TL za skříňku). Nečekejte tedy tak teplou vodu, jako třeba v maďarských termálech, nebo tedy nevím jak v létě, ale v lednu ne. Ale pořád je to super koupačka. Jediným problém a to tedy bohužel pro nás podstatným, jsou venkovní převlékárny a to, že jsme si chytře s sebou nevzali pantofle. Po asi 40 minutách vyhřívání se v horké vodě bylo naprosté peklo jít z bazénu ve třech stupních až do převlékáren po promrzlé dlažbě, která je i přímo v každé kabince. Při převlékání jsem si fakt jednu chvíli říkal, že tohle je konec, tady prostě končím. Navíc mám pocit, že mi tahle cesta z bazénu a převlékání slušně rozdráždila chodidla, protože cestou zpátky dolů po terasách Pamukkale mě v podstatě bolel každý krok. Zpátky do městečka Pamukkale samozřejmě můžete jít i delší cestou pro autobusy, ale podle mě by byla škoda si to neprojít ještě jednou, když máte čas a nejste nikým organizovaní. Přítelkyně vzkazuje všem čtenářům, že podle ní to v zimě kvůli těm venkovním převlékárnám za návštěvu nestojí, já osobně myslím, že jo, takže záleží jen na vás a na vaší ochotě se otužovat.

Na pobočku jsme se vrátili asi 15 minut před odjezdem shuttle busu na letiště. Ještě nás pobavila jedna scénka, kdy na pobočku přišly těsně po nás asijské turistky s tím, že chtějí nějaké informace k Pamukkale. Šéf pobočky jim samozřejmě začal nabízet ten samý organizovaný výlet jako nám. Vypadali jsme asi hodně zničeně, protože se obrátil na nás s tím, že jsme tam dnes byli a ať jim řekneme, jak moc nepříjemné to teda jako bylo. My samozřejmě turistkám řekli po pravdě, že to je úplně v pohodě a zvládnou to celé samy. Podle následného výrazu šéfa pobočky jsem tak nějak přestal počítat s odvozem na letiště. Naštěstí ale svoz přijel a za hodinu jsme byli opět za 35 TL na osobu na letišti. Letadlo letělo 19:40 - 20:30, následně klasicky Havatas shuttle bus na náměstí Taksim a MHD na hotel, kam jsme přijeli až po 23h. Vyřízení, ale absolutně nadšení z celého dne. Jedna z nejkrásnějších přírodních památek, co jsem kdy viděl + historické památky s třešničkou na dortu v podobě termálních bazénů? Naprosto ideální den.

Svahy Pamukkale

6. den - Odlet

Dnes nás už čekal jenom klasický transfer Havatas busem z náměstí Taksim na letiště a odlet ve 12:40 zpátky do Prahy. Musím přiznat, že já trochu cítil chodidla po tom včerejším Pamukkale a ještě dnes (o tři dny později) při psaní cestopisu je mám trochu podrážděná. A jsem jenom rád, že ten výlet byl poslední den a nemusím s těma nohama chodit 20km denně po Istanbulu.

Závěrem bych snad jen chtěl říct, že mě skoro až mrzí, že jsem Turecko nebo spíš tedy Istanbul tak dlouho odkládal. Istanbul je plný krásných památek a skvělého jídla, a když si cestu člověk ještě okoření o fotbalový zážitek a výlet do Pamukkale plus vás doprovází ten nejlepší člověk… co víc si můžete přát?

Ceny (na jednoho) tentokrát rozdělím kvůli fotbalu a Pamukkale podrobněji:

Letenka = 1890Kč

Ubytování 5 nocí - 2806Kč/2 = 1403Kč

Simka - 940Kč/2 = 470Kč

MHD - 410Kč/2 = 205Kč

Jídlo, hoooooodně suvenýrů (jako fakt nepřiměřeně hodně), 4x shuttle bus z/na letiště v Istanbulu, cestovní pojištění = 3470Kč

Vstupy = 912Kč

Fotbal (Passolig karta 236Kč, vstupenka 876Kč) = 1112Kč

Pamukkale (Letenka 900Kč, Shuttle bus z Denizli letiště do Pamukkale a zpátky 286Kč, Vstupenka Pamukkale 245Kč, Vstupenka termály 205Kč) = 1636Kč

Celkem: 11 098Kč na jednoho za 6 dní

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 12 x Velmi praktické!

📷 11 x Krásné fotky!

😂 4 x Rozesmál jsi mě!

📖 6 x To chci taky zažít!

❤️ 14 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal JardaM

Cestopis byl naposledy aktualizován 2020-02-02T21:36:03+01:00

JardaM procestoval 81 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 11 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

10 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Marek Pýcha

před 5 lety

Ahoj, jaký kurz jsi měl ve městě při výměně? Děkuju!

JardaM

před 5 lety

Ahoj, myslím, že 1 USD = 5,85 TL

divan

před 5 lety

Pěkný a velmi praktický cestopis. 3/4 tvého itineráře v Istanbulu jsem před pár lety absolvoval :-). Jo, a návštěvu Princových ostrovů vřele doporučuji (moje dojmy z nich jsou na https://www.cestujlevne.com/cest...rovy-1258). A Kappadokie je bomba, stojí určitě za návštěvu.

JardaM

před 5 lety

Díky moc. Jo, tvůj cestopis o ostrovech jsem před odjezdem četl, i když mi nakonec byl k ničemu :D

Marek Pýcha

před 5 lety

Super cestopis, Letíme za 14 dní a drtivou většinu harmonogramu máme taky v plánu. Jen nebudu kupovat simku a budu spoléhat na offline mapy :)

JardaM

před 5 lety

Díky za pozitivní zpětnou vazbu. Jo i s offline mapama budete v pohodě :)

CESTUJI za KAČKU

před 5 lety

Super! Přesně toto je pro mě dokonalý cestopis! Už od večera, kdy jsem ho pročetla, googlím letenky ✌️🙏🙃

Kdysi jsem v Turecku byla a mohla si vybrat - bud Pamukkale nebo Kappadokie. Tenkrát to vyhrály písečné “hříbky” a obloha plná horkovzdušných balónů. Bylo to úžasný, to bez debat, ale absence Pamukkale mě mrzela. Takže díky za skvělou inspiraci, protože kombinace s Istanbulem zní jako PLÁN! 🔝

Jo a ta “imunita” a “vyfoť mě už ty debile” mě rozsekalo 😂😂👌😂

JardaM

před 5 lety

Díky moc, feedback ve stylu - googlím letenky - je ten nejlepší! Já si taky vždycky říkal, že při první návštěvě Turecka určitě musím vidět Kappadokii, ale nakonec vyhrálo Pamu :D Tak alespoň nejezdíme úplně na ty stejný dovolený (zatím) :D

padrino11

před 5 lety

V Istanbulu už jsem byl asi 10x a to vždy jen při přestupu na nějaký dálkový let. Jednou jsem se dostal i do města na organizovanou prohlídku pro pasažéry Turkish Airlines (Hagia Sophia, Modrá mešita, Bazar, oběd a zpět na letiště). A přijde mi jako hodně zajímavé město, ideální na nějaký víkendový romantický pobyt ve dvou. Zatím jsem to odkládal, ale letos to už musím dát a tenhle cestopis se bude určitě hodit. Díky za něj.

JardaM

před 5 lety

Vůbec není zač. Myslím, že víkend bude určitě stačit.