Coast Tour di Puglia 2020

Zdravím všechny, jenž se proklikali až na můj první pokus o "cestopis" (?) z mého tour po okolí Bari.

Neděle 24.8.2020

Je 9 ráno a má cesta vede na pražské letiště. Jsem lehce nervózní (zbytečně), poněvadž gate se zavírá v 10.00 a cesta přece jen nějakou půlhodinku zabere. Nenápadně sleduji čas na svém telefonu a mystifikuji semafory, aby nám nacvakaly všude zelenou :D S tou zelenou se mi to docela i daří, no ten čas neobalamutíš, takže cesta opravdu zabrala zdravé půlhodiny a já v 9.33 vysedám před T2 na Ruzyni. Po vstupu do terminálu, ze mě trochu nervozity opadlo… Terminál byl totiž totálně prázdný, jen sem tam pobíhali jednotlivci, či čecháčkovská rodinka, hledající své letadlo, jenž je odveze do Burgasu.

PRG

Ale neztrácím čas - rychle na security, sledovat ukazatele, nezdržovat se a za cca 11 minut už stojím před gatem s ukazatelem destinace Bari. Hm, pár lidí tu přece jen je, tak uvidíme kolik z nich poletí se mnou. Pohled na letištní plochu stale prozrazuje, že doba zdaleka není v pořádku. 1, 2, 3, ... na celém velkém prostoru, čeká asi jen 7 letadel, včetně toho našeho. Smutné. Boarding busem a už sedím na sve C sedačce v trošku olítanějším Airbusu. Něco málo spánku (čtěte téměř žádný :D ), pár pohledů z okýnka, pár pokusů o lepší posed, "prepare for landing" a dosedáme na čas na rozpálené dráze letiště v Bari.

BRI

BRI

Autobus nás popoveze asi tak 150 m (bo ekologie že...), proběhnu malinkou příletovou halou, kde samozřejmě nikoho nezajímají formuláře pro vstup a hledám ukazatel na bus č. 16, jenž mě má odvést za symbolických 1,5€ do města. A vida...je tu...nekecali :) To jsem ještě netušil, že mé nadšení docela rychle opadne. Pan řidič, mladšího ročníku, umí alespoň trochu anglicky (bo ja umím italsky asi tak jen duo aperol :D ), mi však sděluje, že on jízdenky neprodává a že si je musím opatřit jinde. No co - nic se neděje, alespoň ušetřím, protože lístek koupený dopředu stojí jen 1€.Tak rychle než mi ujede, zpět do haly a vrátit se do prodejny knih, kde údajně tyto prodávají. U vchodu mě však v mém rozletu zastaví ochranka, kterou nezajímá ani tak to proč tam pobíhám, jak to, jestli nemám zvýšenou teplotu... Tak si mě změří, ok, zase další cenné minuty pryč, prodejna knih a a... jízdenky neprodávají, protože covid. Ježiš... Nezbývá nic jiného, než jít na informace a poptat se kde tedy člověk na tight budgetu sežene jízdenku na šestnáctku, aby nemusel jet „drahým“ vlakem, který mu dá časovou úsporu pár minut, však připraví jej o násobky, výše uvedené částky. Sympatická belisima mi však sdělí, že covid, takže buď pojedu vlakem, nebo shuttle busem, opět za násobky částky autobusu č. 16 :( Nezačíná to dobře...

S velkou nelibostí tedy kupuji lístek na shuttle bus, v mezičase nasavam rozpálený jižní vzduch a zteplané pití, abych za pár nekonečných minut odjel do města...

Bari Centrale... velké prostranství s fontánou, busovým nádražím, vlakovým nádražím, minimem stínu a maximem odpoledního rushe. Troubící fiatky, do telefonu pokřikující Italové, zmateně pobíhající turisté... Kupodivu tu nejsou prakticky žádné "existence", již jsme zvyklí v podobných oblastech potkávat, ani cocobellové prodávající selfie-tyčky.Navi ukazuje můj hostel, jen asi 700m od výstupní zastávky, tak hurá tam, ať můžeme zahájit trip. Apple mapy nelhaly, po pár minutách vcházím do starší budovy a po schodech do prvního patra, kde mě vítají dveře s nápisem hostel. Uvnitř však není žádná recepce, jen nějaká rychlá četa uklízeček, které jsou však velmi milé a ochotné, a když jim ukáži svou rezervaci, hned vědí co a jak .Můžu si konečně sundat propocený batoh, utábořit se a vyrazit ven...

Začneme zlehka, nejlépe nějakou koupačkou. Tady v Bari sice je pláž s příznačným názvem "Chleba a rajče", nicméně tentokrát padla volba na nedaleké Giovinazzo, jenž nabízí nejen několik spotů ke koupání, ale i typický nádech zapadlého italského pobřežního městečka, což já rozhodně můžu :) Čas mi též hraje do karet, takže se rozhodnu koupit lístek na dřívější vlak (byť ten další jede jen za 15 minut po něm). Vběhnu na Centrale a zjišťuji, že mi to jede z nástupiště "3 západ". Ok není problém, v klidu tedy dojdu na trojku, kde ještě stojí Freccabianca do Benátek. Super. Benátky odjedou, čas plyne, no můj spoj nikde. Divné. Začínám být trochu nervózní, kde ten vlak je, má přece přijet sem a tady se rozdělit na východní a západní polovinu jako u nás ne ? Minuty ubíhají, napětí stoupá a vlak stále nikde. Rozhlížím se, ukazatele také mlčí... ale v dálce na úplném konci nástupiště zahlédnu lokomotivu... Kompas mi ukazuje západ (ještě že máme ty chytré telefony). S během, jakým už dlouho ne, dobíhám na konec třetího peronu, abych zjistil, že lokomotiva je opravdu jen lokomotiva, na daném místě odstavena... Už poněkud na*** vracím se zpět. Jak se tak rozhlížím, uvidím po mé levici druhou budovu, celou dobu ignorovanou, kde jsou opět další perony označené nejen čísly 1,2,3 ale i přívlastky "západ"... Myslel jsem že mě mrskne takříkajíc. Poprvé v životě mi ujel vlak a zrovna tady... Mého nadávání a pobíhání si všimla i místní polizia, jenž mě při první možné příležitosti zastavila s požadavkem "documenti prego" a otázkou kam cestuji. Ještě vy mě zdržujte... :) Další pokus odjet už byl úspěšný a tak lehčí o další € za další jízdenku, za 15 minut vystupuji v rozpáleném a přiospalém Giovinazzu.

Stazione Giovinazzo

Hm, tak tady to fakt žije :D Nikde ani ten zdechlej pes není. Jen neuvěřitelné horko a rozpálené domy. Dívám se kudy tudy k vodě a má to byt 20 min. procházka skrz městečko. Míjím parčík, zavřené obchůdky (neděle odpo), na slunci se pečící auta a asi 2 místní, jenž (naštěstí ? ) nejeví zájem o nějakého zbloudilce, který sem už od pohledu nepatří :) 20 minut uplyne jako nic a mezi domy je najednou vidět ona známá modrá barva a cítit onen známý slaný vzduch, značící, že jsem dosáhl moře. Blaho, konečně jsem tady :) Celé městečko je obehnáno jakousi hradbou, za jejímž okrajem jsou menší skály, tvořící pláže. V místě kde se rozprostírá jediný oblázkový břeh, sejdu dolu a hurá do vody. Do krásně čisté a nečekaně teplé vody.

Po osvěžení, na mne v dálce mává věž místního "duoma", Santa Maria Assunta a obrysy Centra Storica - tak jdeme. Po cele délce cesty k centru potkávám roztroušené malé skupinky či jednotlivce, osvěžující se v Jaderském moři. Pár minut chůze a otevře se přede mnou pohled jak vystřižený z kýčovitých obrázků na Googlu. Malý přístav Porto di Giovinazzo, z jedné strany chráněný umělým valem, okupovaným rybáři, za zády duomo, azurová voda a ještě azurovější nebe, idyla… Zacházím ale napřed proběhnout Centro Storico, které teď s odstupem musím hodnotit jako to nej, z celého tripu. Najdete zde opravdu až romantická zákoutí, Palazzo Ducale, malinké zapadlé piazzy a obchůdky. Vše z rozpáleného kamene, však i teď poskytujícího chládek a stín. Ze storica pokračuji na sever podél cesty vedoucí k Molfette, kde to žije přesně tak, jak si představuji. Místní se tu střetávají, diskutují, jedí, koupou se, sem tam hraje hudba, vzduch je provoněn italskou kuchyní... zkrátka pohádka... jet sem byl moc dobrý nápad. Přišel čas dát si konečně gellato, jen stále žádné ne a ne najít. Vracím se tedy přes Piazza Porto na hlavní náměstí Piazza Vittorio Emanuelle II, kde trůní další symbol města a to Tritonova kašna. Ha - Gellateria est 1920 (tuším že tak nějak byl ten letopočet). Tady budou vědět jak dělat zmrzlinu. Na židličkách kolem posazení místní, prozrazují, že to tohle bude to správné místo. Dávám si čokoládovou a byť stála 2€, byla tak dobrá jak jen italská zmrzlina může být :) Odcházím tedy spokojeně do stínu okolních stromů, odkud se posléze vydám ještě jednou k vodě a pak už jen na vlak do Bari. Tentokrát už bez problémů se správným nástupištěm, přijíždím za tmy do Bari a jdu zavčas spát. Zítra toho bude víc, no netušil jsem, že i s jedním velkým "bonusem"...

Porto di Giovinazzo

Giovinazzo Centro storico

Lungomare Marina Italiana

Giovinazzo

Pondělí 25.8.2020

Ukrutný a nesmlouvavý budík, přerušuje můj nedlouhý spánek v hodině začínající 6-kou...Jak já to vstávání nenávidím :) Dnes je v plánu, si vzít další vlak a vydat se na jih od Bari do Monopoli, cestou zpět se zastavit v Polignanu a Mare a v odpoledni si udělat walking tour po Bari, v "pomoci" místní stejnojmenné dobrovolnické organizace. Ráno proběhlo vše v klidu, takže kolem 8 hodiny ranní vystupuji na malém nádražíčku v Monopoli. No jestliže v Giovinazzu v neděli odpo nebyl ani ten zdechel pes, tak stav tady se nedá ani popsat :D Prostě mrtvo. Par minut cesty k vodě, dle jablečných map, mi zpříjemnila Piazza Vittorio Emanuelle II (stejny nazev jako v Giovinazzu ?), která je takřka primo navázána na okraj Centra Storica. Oproti Giovinazzu mi to tu přijde takové jiné. Ne tak malebné, ne tak čisté, ale možná právě o to vice italské. Část Centra je také postavena z bíle nabarvených domů, poskytující zase trochu odlišný ráz. Kol baziliky "Basilica Pontificia Concattedrale di Maria Santissima della Madia patrona" a "zahrádky" (protože zahrada/park se vzhledem k velikosti tomu říkat nedá :D) Giardino del Fossato, stanu na břehu more s hlavní pláží Spiaggia Cala Porta Vecchia, jenž účinkuje snad na každém myslitelném obrázku/fotografii z tohoto zapadlého městečka. Kupodivu tady již není zdaleka tak mrtvo jako v místech, jimiž jsem pár minut zpět prošel. Jakoby se všichni vrhli na ranní koupačku. Poněkud "lidno", pomyslel jsem si, načež jsem se vydal podél vody na jih, najít, takříkajíc lepší flek. Pláž Bíleho přístavu, kam jsem až dosel, leží max. 10 minut cesty od prvně zmíněné, no lidi je tu podstatně méně. Ale voda stále stejně čistá a teplá. Ostatně jako po celé této části apulijského pobřeží. Po návratu směrem do Storica a krátké procházce nejen uvnitř jeho úzkých uliček, se objevím u Castello di Carlo V kde zrovna probíhá nějaká venkovní exhibice historických fotografií. Mihnu se monopolským přístavem, který mě tentokrát moc neoslovil, ač mam takovéto místa rád a pozvolna se stáčím zpět do města. Doba totiž pokročila a mě čeká ještě Polignano a odpoledne Bari. Ale ozval se hlad :D Nejsem typ, jenž by jedl v první turistické restauraci kterou potká bez ohledu na cenu, no světe div se, i tady se našla jedna neturistická, samozřejmě, že trochu zastrčená ristorante, s příjemnými cenami, navíc obsazena jako jediná téměř do plna, což přece jen něco značí... Chtěl jsem (tehdy) pizzu, no se zlou jsem se potázal :) Sympaticky chlapík mi sdělil, že přece na pizzu je teď dopoledne ještě brzy, teď se podává káva a nějaká lehká snídaně a že pizza bude až později. No tudíž smůla - a to pro oba. Já jsem odešel bez jídla a on zůstal bez kšeftu...Tak se cestou zpět alespoň ještě zchladím na pláži Vecchia a přes prodejnu suvenýrů, s pohledem v ruce (který prostě musím mít z každého sebe-zapadlejšího místa), uháním vstříc nádraží, s vidinou přesunu do nedalekého Polignana. Pár minut jízdy a jsem tady. Polignano a Mare. Okraj města (městečka / větší vesnice ? ), je asi tak stejně živý jako ten v předchozím případě. Situace se tu ovšem v tomto směru začíná měnit daleko rychlejším tempem. Ostatně i mapka města, umístěna před nádražní budovou, slibuje více. Přes nedaleký park či jak toto otevřené prostranství nazvat pokračuji severovýchodním směrem k Via Pompeo Sarnelli. Tahle hlavní cesta odděluje onu turistickou část s Centrem od zbytku města. Západním směrem, po nepříliš dlouhých minutách chůze stanu v turistickém středu tohoto nevelkého města - na Piazza Guiseppe Garibaldi. Tak tady se mi líbí. Tady to opravdu žije. Jeto vlastně asi nejživější místo, jenž jsem prosel za celý trip (noční Bari nepočítaje). Pouliční prodejci oliv, lákají na své (možná i ne-své) výpěstky, stejně tak jako výrobci těstovin. Do toho gelaterie, tabachi či ristorante, nabízí zase to své, chtějíc též uzmout nějaké to €, od všude pobíhajících, převážně italských turistů. Po mé pravici se otevírá vstup do Centra, které ani tentokrát nevynechám. Mám zkratka rad tenhle typ "procházek" či jak to nazvat, ale nejdřív mířím na jeden z místních symbolů (?), Ponte Borbonico su Lama Monachile odkud vidíte na "pohlednicovou" a k prasknuté narvanou pláž Lama Monachile a přilehlou Grotta Piana. Na několik minut se tu zastavím a davům navzdory jen tak sleduji ruch kolem. Po několika cvaknutích v aplikaci fotoaparát na mém telefonu se přesouvám více "dozadu", kde by měl na mě čekat pan Domenico Modugno, respektive jeho socha, o níž se tvrdí, že každá Italka se s ní chce vyfotit. Nevím, zda je pro Italy tento zpěvák tak ikonický jako byl / je pro nás Karel Gott, nicméně fotografie-chtivých lidí jetu víc než dost. Za touto sochou je velice pěkná vyhlídka Pietra Piatta i s možností osvěžení v místních vodách. Hodiny se opět posunuli, mě čeká(lo) ještě Centro a poté pozvolný přesun na po-o vlak do Bari, na odpolední walking tour. Jenže hlad. Hlad, toť věc nemilá, ovšem dá se přemoci, zvláště máte-li ve své blízkosti velice sympaticky vyhlížející bistro, zasazené kousek stranou všeho toho ruchu, nabízející italskou kuchyni za "affordable" ceny. Karty však neberou a v peněžence, měny pomálu, takže nejdříve vybrat. Najít jukebox, nebyla taková fuška, dobře poslouží jeden v nedaleké pobočce banky Intesa Sanpaolo. No "DOBŘE". Zde se dostáváme k onomu "bonusu". Vložím svou Revolutku a kontroluji možnosti výběru. Přece jen, už jsem zažil i minimální částku výběru 100€,což fakt nepotřebuji. Tady je to však ok. Super. Nechám kartu vyjet, nastartuji app, dobíjím požadovanou částku a zasunu kartu zpět. A to byla poslední chvíle, co jsem ten svůj nebohý fialový plastový obdélníček viděl :((( Karta zmizela v útrobách stroje a ... a nic. Nic se nedělo, žádné menu, žádné esc, cancel, červené tlačítko...nic. Tady už mi tedy skutečně slezl úsměv. Par vteřin jsem nevěděl "co teď" ... no zkrátím to, abyste se při tomto čtení neunudili. Na infolince jsem nic nevyřídil, na druhé také ne. Neochotná a uřvaná paní, v pobočce pracující, ignorovala mé prosby za oknem, aby otevřela dřív, musel jsem si počkat na regulérní otevření po poledni pauze = ujel mi vlak do Bari (tzn. 2 ujeté vlaky za 2 dny). Po znovuotevření, mi už podstatně nápomocnější mladý muž sdělil, že je mu sice líto, co se stalo, ale že on mi nepomůže, poněvadž obsluhu bankomatu zajištuje externí firma. Jinými slovy, svou kartu dnes už neuvidím a pravděpodobně už ji neuvidím nikdy... Přesně tak jsem si představoval své odpoledne tady...bez cashe, bez karty, bez vlaku...

Monopoli :)

Porta Vecchia

benvenuto :)

Centro storico Monopoli

Lama Monachile

Domenico Modugno

Tohle mě už trochu více rozhodilo, no nebyl čas ztrácet už tak ztracený čas, bylo třeba se přemístit ku vlaku a alespoň se pokusit stihnout zabookovanou tour po Bari, plánovanou na čtvrtou hodinu odpolední. Vlak - nádraží - rychlý krok - rychlý dech - propocené tričko ... :D Ne o 5 minut později, ale o 10 minut před oficiálním zahájením, stojím u Porto di Bari, kde už čeká energický a skvěle naladěný Fabrizzio, jenž bude naším dnešním guidem na téhle vycházce po Bari. Vzal nás na místa, jenž bychom možná minuli, možná ne, porozprávěl ve stručnosti o historii města, či vysvětlil, jak vznikají Orecchiette - místní druh těstovin. Ale abych moc nespoiloval - pokud sem pojedete, jistě jejich vycházku městem zkuste - rozhodne můžete víc získat, než ztratit. Po walkingu uťapkanej, vypraženej, vypocenej a hladovej, na pokraji stmívání, zapadnu ještě do sámošky, bych uzmul pro dnešek pivo (víno až zítra :) ) a nějaké suroviny, bych si mohl udělat véču, v italském stylu. Nebudu přeci jíst v nějakém mekáči (kde bych nejedl i tak :D ). Do ristorante skočím zítra. Nasycen, napojen, vysílen, však odlehčen o váhu platební karty, v podstatně dřívější hodině než včera ulehám, s myšlenkou, kam se jet všude podívat následující den.

Bari FWT

Vico Forno S. Scolastica

Bari

Úterý 26.8.2020

Nesmlouvavý jekot budíku, ničí můj spánek opět velmi brzy. Kolik si přispíme tentokrát ? Dáme tomu 15 minutek a uvidíme :) Nakonec cca po hodince a něco od prvního zazvonění opět stojím na Centrale s cílem, dát si dnes trasu severněji od Bari, jmenovitě Barlettu, Trani a Molfettu. Jedna appka ukazuje cirka hodinu jízdy, druhá, neméně důležitá, predikce deště, samozřejmě zrovna na čas kolem mého příjezdu. Jak sloupy trakčního vedení ubíhají a já se blížím k Barlettě, je za okny "treno regionale",vidět obloha měnící své azuro odstíny do poněkud temnějších barev. V Barlettě vystupuji na čas a ze všeho nejdříve mířím opět k vodě, ovšem tentokrát spíše na obhlídku. Obloha částečně zatěžkána šedými mraky, mokré ulice, chladnější vzduch. Proplétám se uličkami, směrem na východ, čerstvě se probouzejícího města. Již první minuty dávají tušit, že tohle místo se stane oním pomyslným "low-lightem", či jak se nazývá protiklad highlightu, celého tripu. Nic proti - samozřejmě, město je správně italsky lokální, barevně ne-barevné a jediný cizinec jsem zde zjevně já. Ostatně i někdo z vedlejšího města by zde působil jako stejné zjevení :). Mezi domy se proplétají Pandy a Punta, zásobovači teprve přivážejí suroviny a zboží, starší pán, vytahuje na ulici svůj provizorní stánek se zeleninou a olivovým olejem. Na vše padá onen ochlazený vzduch z nedávného deště a slunce se snaží prodrat šedavou oblouhou. Po půl hodince, zdravého chozeni (či snad bloudění ?), spatřím pod mírným kopečkem vodu. Ocitl jsem se zhruba ve třetině místní dlouhé pláže, rozdělené jednotlivými jmény na několik menších "jakože samostatných". Na Lido I Ribelli ani ostatních není ani noha, jen červené praporky, značící zákaz koupání a par běžců, jenž nemají nic jiného ráno na práci než běhat v mokrém písku :) V dáli stále vidět ustupující masivní mrak, sypajici vodu do moře a industriální část Barletty s cargo přístavem. No co si budem - fotogenické to tu moc není. Směrem jižním je to však přece jen lepší. Po nedalekých schodech se vracím do města s cílem najít Kolos z Barletty, jeden ze 2 symbolů tohoto zapadákova :) I to Centro tu není tak uhlazené a udržované, snad proto však působí intenzivněji, opravdověji (?)... dosaďte co je libo... Okolo Chiesa del Real Monte di Pietà pozvolným tempem se přesouvám na Corso Guiseppe Garibaldi. Tesoro della Basilica del Santo Sepolcro na křižovatce Corsa s první větší vedlejší ulicí uvozuje, vlastně docela hezký pohled na opodál stojící kolos. Je to vlastně "jen" kovová socha, navíc disproporčních rozměrů, vysoká 5m, znázorňující Eracliona I. Ale jak říkám, tak nějak to sem k sobě vše pasuje a jsem rád, že mám snímek i z tohoto místa. Cvak, cvak fotky máme, chvilka pauzy s pozorováním šumu kolem a ještě projít zbytek storica, nakouknout "tam tím směrem" V případě Barletty je storico skutečně malé a ikdyž by se zde dalo jistě strávit půl dne bez většího problému, mě musí stačit podstatně menší čas. I v tomto případě je to tu na první pohled stejné jako všude jinde, na ten druhý, přece jen odlišné. Přijde mi, že úzkými tmavým uličkám daleko více sekundují otevřenější dvorečky či jak tyto prostranství nazvat a jako celek vše působí „vzdušněji“. Taktéž tu nenarazíte absolutně na žádný náznak očekávaní turistů. Obchůdky (pokud jsou),ristorante (pokud jsou), vše takové je opravdu pro lokály. Takový příjemný zapadákov. Po nedlouhých chvílích chůze směrem východním, ocitám se na jednom z těch náměstíček, kde trůní bělostná Basilica Cattedrale Santa Maria Maggiore, tradičně částečně zahalena lešením a plachtami přesto, u vchodu vyzdobena obrovským nápisem "LOVE" a svatební výzdobou. Vypadá to, že jsem si nemohl vybrat lepší čas na prozkoumávání lokální Italie - všude renovace a svatby :) K onomu náměstíčku s katedrálou přiléhá už větší prostranství s Castello Svevo, oním druhým symbolem města. Hrad netypického tvaru datovaný až do 11. století, oddělený od okolí širokým příkopem, je po kompletní renovaci. Celé jeho okolí je krásně udržované, ostatně rychlá rota sekáčů a zahradníků dává tušit, že místní radnice má o tuhle část města zájem. V castellu se nachází muzeum i v těchto časech nabízející výstavy a expozice, a do hradu jako takového lze nakouknout za 6€ do vnitřních prostor, případně za polovinu do venkovních. Čas však nečeká a tak se Svevo stalo poslední zastávkou před přesunem do nedalekého a tentokrát více prosluněného Trani.

Lido I Ribelli

řízky tu mají jiné :D

Kolos s Fiatkem

Storico v Barlettě

Castello Svevo

Trani. Feeling po vysednutí v Trani je o poznání lepší než v případě Barletty. Nejen díky počasí, jenž se rozhodlo mi přece jen nekazit výlet. I uhlazené prostranství před opravenou budovou stazione, s fontánkou, vítá návštěvníky o poznání větším životem. Klikatými, či spíše pravoúhlými stradami, směřuji kroky své k Piazza Indipendenza, odkud se za pár kroků ocitnete u Castello di Trani, pevnosti ze 13. století a dnes především muzea, ohraničující okraj starého města. Otevřený prostor s přiléhajícím Piazza Re Manfredi, poskytuje nadbytek místa k fotografiím, či výhledům na moře, omývající přilehlé hradby/útesy. Nevelké množství okolo korzujících lidí, v 98% lokálního původu, dodává místu klid, byť se jedná o jeden z hlavních bodů/důvodů návštěvy Trani. Jen pár metru opodál, se tyčí Basilica Cattedrale San Nicola Pellegrino, katedrála datovaná až do roku 1200, jenž dnes hostí, stejně jako v Barlettě, svatbu. Asi skutečně nějaké svatební období či co. Kol katedrály se dostáváme k Via S. Nicola, dlouhému umělému valu, vytvářejícímu jakousi zátoku s klidnou vodou, na jehož konci se tyčí nejvyšší z místních majáků. Předposlední osvěžení tohoto tripu a rychle ještě sejít do přístavu, nasát poklidnou atmosféru, tohoto vice a více sympatického místa. Přes mini náměstíčko Piazza Trieste, dostanete se k "hlavním korzu" kolem přístavu (Via Sattuti Marttimi), kde můžete ukojit své chuťové, žíznivé, fotek chtivé a jiné buňky, případně se jen bezcílně procházet. Můj cil je Molo Sant´ Antonio, s druhým menším majákem, odkud budou zase trochu jine pohledy na port a přilehlé okolí. Klidně to nazvěte bezcílným pochodováním, jak je libo :). Prosmýknu se kamenným obloukem, tvořící pomyslný vchod, mihnu se v záběru místní TV (heč :D), točící tu bůh ví co a s kulisou přilehlého parku Parco sul mare, tvořenou především dětským vřískotem (následovaný vřískotem rodičů), stanu u červené věžičky, druhého majáku. U toho prvního si člověk připadá téměř jako na konci světa, nu zde se ten pocit nedostavuje. Ale ano, výhledy i odtud jsou pěkné, ne že ne. Cestou zpět k přístavnímu korzu, střetnu sympatického šedovlasého dědu, jenž ke svému zřejmě nevalnému důchodu, přilepšuje si hraním na kytaru lidem,(nejen k obědu). Svým coverem slavné skladby L´italiano, naprosto dotváří atmosféru okamžiku, jenž se mi opravdu vryl do paměti (přitom taková blbost co ? :D). Vážně se mi vloudil úsměv do tváře. Slunce, modrá obloha, modré more, malinký přistav s pohupujícími se loďkami, vůně místní kuchyně... vše podkreslené ikonickým "Lascatemi cantare"...proste moment jako z kýčovitého turistického videa, lákajícího na lokální zážitek :) Hodiny však velí, že je třeba se zvednout a zamířit zpět do města, následně pak k dalšímu přesunu k poslednímu bodu dnešního "popojíždění", k Molfette. Trani však ve mě určitě zůstalo. Pochod směr stazione přinesl ještě též potvrzení dřívějších zvěstí o tom, že v téhle oblasti lze koupit lahev vína, už za 1,5€... a fakt ! :D

Castello di Trani

Via S.Nicola

Porto di Trani

Molo Sant'Antonio

Molfetta. Poslední zastávka dne a vlastně poslední zastávka celého výletu jako takového. Počasí mi přeje a tak i toto, cca 60 000 město mě vítá zalité sluncem. Idylu trochu kazí, přece jen takový ošuntělý (?) feeling teto části města. Ikdyž plácek kolem stazione je ostatně jako všude tady hezky zrenovován a udržován., stačí se vydat rovně, do útrob i zde pravoúhlých uliček, a onen pocit takové italské ležérní neudržovanosti je tu. Zvolím cestu podél Via Rome ke stejnojmenné piazze odkud pokračuji s pomocí plechových ukazatelů k vodě s touhou závěrečného vykoupání. Hm... zatím to tu není až takové terno... uvidíme. Pár minut bloudění a domečky se začínají přece jen trochu měnit a ve vzduchu už visí ona známá vůně slané vody :) Jenže nikde ji nevidět... Pokračuji k Via Madonna dei Martiri, oddělující tu hezkou část města od té méně atraktivní. Tu v jedné z bočních uliček spatřím onu známou modrou barvu ... hurá :D Jaká to radost. Přede mnou se rozprostře však takové jakoby řekneme mírné rozčarování. Takhle jsem si to tady nepředstavoval. Zašel jsem totiž příliš daleko a ocitl se v cargo/rybářském/bůh ví jakém přístavu. Malé bárky, zrezlé lodě a loďky, žádná pláž jen takové brčáloidní vstupy do ne-úplně vizuálně přitažlivé vody... mno nevím... Nedaleko na tuhle scenerii dohlíží Basilica Santuario Madonna dei Martiri, kde ani nemám chuť se vydat. Tahle část je tedy zklamání. Jdu podél vody a stále hledám nějaké místečko v naději, "že to nějak půjde". Nakonec ale vzdávám...když ani lokálové tu nejsou tak je něco spatně. Na druhé straně směrem na jih to však vypadá o poznání lépe, nějaké storico tam je a vlastně to tam nepůsobí ani zdaleka tak industriálno-depresivně jako tady. Doprovázen ukazateli přesouvám se více dovnitř města, kde jak jsem již psal, se raz domečků a ulic přece jen změnil. K nevýrazným barvám přibývá zeleň a různé ozdoby ulic no stále "to není úplně ono". Tak trochu bloudím. Na Via Rango Damiano mi spraví náladu nejen pítko :D, ale i ulička Via Domenico Picca, která už vypadá že vede tím správným směrem, ke storicu, vodě atp :) A opravdu. Tahle via vás už zavede ke Corsu Dante Alighieriho, jenž se uvodí nejen majestátním (a poměry malého města) Chiesa di Santo Stefano ale i branou do storica. Nejdřív se ale potřebuji schladit, takže cele storico obcházím pres Piazza Mazzini k vodě, kde chvíli spočinu na přístavním břehu. Sem tam rybář, sem tam dvojice na procházce, par lidí v přilehlé restauraci...Z portu je to jen par kroku k Duomo Vecchio di San Corrado, renovované stavbě ze 12. století, tvořící pomyslný "roh" historického centra, které stačí obejit a ocitnete se na takovém říkejme plácku, Giardino di Via S.Girolamo, jenž sousedi s Approdo di Sant'Andrea, sakrální stavbou a umělým zálivem ohraničeným balvany, chránící místo před rozbouřenými vlnami otevřeného moře. Pokud do Googlu zadáte heslo Molfetta, pravděpodobně se vám jako první zobrazí fotografie, právě tohoto místa. A čvachtačka je i zde výborná :) Modrunká, čistá voda doprovázena vlnami z vnějšího moře, malebné obrysy historického města...kýč jak blázen :D Spokojený se vydávám na procházku do úzkých uliček molfettského starého města, nabízejících příjemný chládek spojeny s naprostou absencí lidí .Snad jen do telefonu pokřikující kurýr, marně hledající správnou adresu, protíná ticho okolitých prostor. Mnohdy bezejmenné uličky, v tónech pískové a bílé barvy, sem tam přerušené nějakou tou zelení, mě vyvedou na Piazza Municipo, a okraji alighieriho corsa, uvozené Chiesa del Purgatorio. Atmošku italského zapadákova kazí snad jen ta nabíječka na Teslu :D Hold pokrok nezastavíš...Času do konce molfettske části výletu zbývá ještě tak akorát na nalezení nějakého pouličního pizza spotu :) Na přilehlém Lungomare M.Colonna,by podle map mel byt právě jeden takový. Pochod podél břehu po bohapustém corsu, byl sice příjemný, nicméně zakončený (nečekaně) zavřeným krámkem. V tomto okamžiku jsem si řekl, že i dnes půjdu do marketu a připravím si něco svépomocí. Stejně bych ještě sel nakupovat suvenýry. V tomto bodě, se také vlastně uzavřel nejen úterní den, ale de facto i cely trip. Proplést se zpět na stazione už netrvalo tak dlouho, jako najit Gardino Girolamo a tak mě ještě za denního světla odvazí treno regionale nazpět do Bari, vydechnout, nakoupit, pobalit... a odletět...

Duomo Vecchio di San Corrado

Koczek italski :D

Storico di Molfetta

Monumento al Calvario

Středa 27.8.2020

Dnes je budík milosrden :) Dostatek času přímo vybízí k delšímu spánku. Po check-outu, trávím čas ranním korzováním, či snahou ulovit nějakou hezkou fotografii. Snad jediný bod, jenž mi chybí k takovému řekněme ucelenému "balíku" míst, je dříve zmíněná pláž "Chlebna a Rajče" :) Vydávám se tedy na Lungomare Nazario Sauro, část dlouhého corsa, táhnoucího se po celém břehu až k hradbám historické části města, po jehož celé délce najdete ony "ikonické" lampy pouličního osvětlení, které uvidíte na každé fotografii či pohledu z Bari. Po přibližně hodině stanu na malém písčitém místě, již teď slušně zaplněném lidmi. I zde je vše v pořádku. Čistá, teplá, v modrých tónech lesknoucí se voda omývá břeh a já se snažím si zapamatovat tento okamžik bez pomoci techniky. Bůh ví na jak dlouho to je, než se zase dostanu sem na jih... ...