CORNWALL - pěšky z Konce země k Ještěrce

South West Coast Path (zkráceně SWCP) se táhne po trase nějakých 630 mil od města Minehead v Somersetu do města Poole Harbor v Dorsetu. A možná slovo "táhne se" není moc výstižné. Ona tam ta stezka prostě je a záleží už pak na momentálním rozpoložení cestovatele, zdali se po ní táhne, cesta mu ubíhá, nebo přímo letí.

Vzhledem k tomu, že jsem spolu s dalšími dvěma dámami zvolila variantu krosna-spacák-stan, cesta se nám táhla, občas na milosrdných úsecích z kopce dokonce ubíhala, ale prakticky nikdy jsme po ní neletěly (i když jednou se mi to povedlo, ale to byl let střemhlav k zemi, takže se to asi nepočítá). Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, krosna se prostě s plným vybavením pod 17kg nedostala. Takže při plánované trase cca 87km po SWCP, plus sem tam nějaký kilometr odchylky od trasy, např. do kempu či do města za potravinami, se dalo očekávat, že celkem dostanu zabrat. Nic naplat, v krosně už opravdu zůstalo jen to nejnutnější na osmidenní pochod divokým pobřežím.

Land´s End - Konec světa

Tady naše letošní etapa začala. Prošly jsme se ještě kousíček v protisměru do Sennen Cove, protože tuhle zátoku s tyrkysově modrou vodou jsme prostě musely vidět. Ta tyrkysová barva je tady díky nadrceným schránkám drobných vodních potvor. O pár zátočin vedle můžeme dumat nad smutným osudem lodi RMS Mulheim, která sem před časem dovezla své poslední uhlí, a od té doby tady úspěšně reziví. Sám Land´s End je dnes už spíš turistická atrakce, ale přišlo nám zajímavé dát si start na Konci. Když se člověk zadívá od poslední budovy na pevnině na moře, za dobrého počasí by mohl dohlédnout až do Ameriky (nebýt drobného zakřivení zemského povrchu). My jsme však stočily zrak opačným směrem a vydaly se na cestu k Ještěrce, neboli k výběžku Lizard.

První den jsme nahlédly do několika působivých skalních oken, z nichž největší bylo u Nanjizal beach, kde se taky nachází tajuplná jeskyně lákající turisty k probádání. Vstup na pláž byl v den naší návštěvy hlídán stádem polodivokých koní, na které tady člověk čas od času může narazit. Agresivní nebývají, ale i tak byste se měli mít na pozoru. Přece jen je to pořád vybaveno zuby na jednom konci a kopyty na druhém. Další skalní okno (nebo už možná jeskyně) vede na pláž ve vesničce Porthgwarra. Ale co si budeme povídat, po 6km pochodu pod žhavým sluncem s bestií na zádech už nás víc než průlezky zajímá ta studená limonáda, co se podává v místním stánku s občerstvením. Takže na půlhodinku zakotvíme tady a vyrážíme zase dál.

Za kopcem bychom měly potkat studánku u pramene Sv. Levana, ale studánka je hodně nadnesený pojem vzhledem k tomu, že všechno, co tu nacházíme, je jen louže zeleného žabince mezi balvany. A tak zase pokračujeme kupředu. Kdybychom chtěly, mohly bychom o kilometr dál slézt na pěknou pískovou pláž chráněnou zátokou, ale upřímně... čeká nás ještě kus cesty do kempu a ta cesta bude dost nehezky do kopce. Těsně před odbočkou na kemp v Treenu míjíme první velkou turistickou atrakci - Minack theatre. Je to divadlo v podobě amfiteátru na útesu nad mořem, odehrávají se zde různá vystoupení, divadelní představení, koncerty, a dovnitř se jen tak nedostanete. Je třeba si návštěvu rezervovat alespoň pár dní dopředu a poté dodržet daný termín a hodinu, které jste si zabookovali. Vstup momentálně vychází na nějakých £10 pro dospělého. Ale ta podívaná určitě stojí za to! My jen proběhly okolo (protože už to zase bylo milosrdně z kopce a taky abychom nabraly rychlost do následujícího svahu), zběžně jsme nakoukly na nádhernou pláž Pedn Vouder, a vysupěly náš dnešní poslední kopec! Kemp ve vesničce Treen nás naštěstí přivítal s otevřenou náručí. Rezervovat si místo tady není možné, a tak ho buď dostanete, nebo ne. Trochu sázka do loterie, která nám vyšla.

Pláž hned za Minack Theatre

Sennen Cove

Lamorna cove

Hned za první zátokou, chvíli poté, co jsme vyšly z Treenu, na nás číhá kus hluboké historie. Hradiště Treryn Dinas, které se zde tyčilo nad mořem kdysi za doby železné. Dnes už ho vítr odvál někam do ztracena, takže po něm zbylo...no vlastně nic, jen plošina na útesech (historik by se mnou nesouhlasil a určitě by na místě našel celou hromadu stop, ale já bohužel viděla jen velký prázdný prostor). I tak ale byly výhledy do dáli naprosto spektakulární. Na útesech rozbouřené moře, křik racků, v dáli na obzoru lodě putující kdoví kam, a nahoře my tři a naše krosny alias bestie. A celé lány mateřídoušky a vřesu, ta nádhera!

Než zas pofuníme do kopce, čeká nás romantická zátoka Penberth Cove. Tvoří ji několik rybářských domků a pár lodí na břehu (a hádám, že dalších pár jich už bude dávno na moři). Mít tak aspoň paddleboard!! Tohle místo je prostě dokonalé. Ale my máme namířeno jinam. Přeskáčeme tedy místní řeku po nášlapných kamenech (máme štěstí, že v řece není moc vody a přešly jsme suchou nohou!) a vzhůru do svahu. Dneska nás čeká slabých 10km do místa zvaného Lamorna Cove. Zdá se to jako pěkně pohodový den, ale těch 10km zřejmě bude vykoupených potem, dřinou a dost možná i nadávkami. Už se drápeme do prvního z kopců, které nás dnes čekají. V polovině zastavuji a nechám se předběhnout pánem, který je jen o něco starší než já. No jo, na zádech má sotva vak s vodou a jinak běží nalehko! Dostává se mi osvěty, že projít celou SWCP od začátku až do konce je jako 5x vylézt Mount Everest, stejně tak dlouhé a náročné. Tak já už určitě musím být někde těsně pod vrcholem osmitisícovky!! No jo, ale sotva se člověk vyplazí na vrcholek, už zase vidí, jak dál pěšina klesá, aby mohla zase stoupat, a tak to dneska bude celý den. Kdyby nám aspoň po trase udělala radost nějaká kavárna, ale ani ta dneska nebude. Tenhle úsek je co se obyvatel týče takřka pustý a prázdný. Ale o to divočejší a krásnější ta okolní příroda je. Sluníčko nám dneska paří na hlavu už od rána, na nebi ani mráček a viditelnost je úžasná. Dneska by to bylo až k té Americe, ale už jsme o pár mil dál.

Lesy jsou milosrdné, zvláště ty, ve kterých je stín, potok, a nejsou tam komáři! Jeden takový jsme po trase potkaly. Kouzelný, pohádkový les! Načerpáme tu síly, cukry, posilníme se sušenkama a jdeme zjistit, co se skrývá za hradbou zeleně. Moře! Kdo by to byl řekl? Jenže mapy ukazují, že trasa vede po pláži. To by ještě nebyl takový problém, kolik takových tras už po pláži vedlo, nepočítaně. Jenže toto je obří pláž, nebo ještě lépe pláž pro obry. Klasická oblázková pláž je tvořena obvykle drobnými oválky z příslušné horniny. Ale pláž pro obry... inu přeskakovat z balvanu na balvan s bestií na hřbetě bylo vskutku kratochvílné. Ještě že jsme se vcelku brzy napojily zase na obyčejnou stezku v travinách. Opár králičích skoků dále málem bez povšimnutí míjíme místní maják Tater Du. Je tak šikovně zasazený do útesu, že z pevniny téměř ani není vidět. Ale vzhledem k tomu, že jeho účel je být vidět hlavně na moři, tak je to tak asi správně. Tady bych měla menší připomínku k webu Mapy.cz. Ne každá cesta, která se na nich jeví jako dálnice, ve skutečnosti dálnicí je. A ne každá cesta, která se tváří jako cesta, je opravdu cesta, zvláště u těch přerušovaně čárkovaných. Ty se někdy stávají téměř neprostupnou džunglí, kterou je třeba se prodrat skrz za použití všech sil, které vám ještě zbyly! Těsně před zátokou Lamorna jsme musely přejít skalnatý výběžek, který vypadal asi takto: pod nohama kamenolom, balvany, co se musely různě přelézat, obcházet, prokličkovat, no a asi půl metru vedle toho ohromný sráz až do moře. Kdybyste chtěli zábradlí, nebo aspoň řetězy, tak to byste chtěli asi moc. No a až tohle člověk nějakým způsobem přeleze a děkuje všem svatým, že přežil, tak dole na pevné zemi jej čeká cedule (která z opačného směru tak nějak chybí, jejda), že si jako máme dávat pozor, protože následující úsek je tak trochu DANGEROUS! Ne že by to šlo obejít jinudy, ALE STEJNĚ! Příští 2 km prudkého kopce vzhůru už bylo po tomhle zážitku docela na pohodu. A v kempu na nás čekalo - když už ne elektřina - aspoň výborné thajské takeaway.

A protože jsme toho chození dneska měly málo, kousek za městem v polích stojí malý Stonehenge. Tady se jmenuje The Merry Maidens (veselé dívky). O kus dál postávají dva větší kameny nazvané The Pipers (dudáci). Legenda praví, že dívky tancovaly za zvuků dud dlouho do noci, ale zapomněly, že přichází neděle, a měly by toho nechat, a tak za trest i s dudáky zkameněly. Kamenný kruh je, zdá se, svým způsobem využívaný i v dnešní době. Na některých z kamenů ležely růže a v kruhu byly vyšlapané stezky do čtyř světových stran. K jakému účelu ale byly kameny kdysi postaveny, na to mi už dnes asi nikdo neodpoví.