Corona balkán, aneb pořádná šílenost

Všechno to začalo v červnu 2021, v období tvrdých restrikcí a nutnosti testů snad každé země Evropy. I přesto nás to neodradilo a my se rozhodli vyrazit na balkán, oblasti západními evropany ne přílíš probádanou, ale o to více lákavou, neboť divočina, adrenalin a nízké náklady jsou opravdu lákavou kombinací. Jednalo se vlastně o jeden velký roadtrip, kdy za 14 dní jsme projeli Srbsko, Černou Horu, Albánii, Severní Makedonii a zpět. Možná si říkáte, že za 14 dní nemůžete stihnout nic, ale my jsme to vzali dost tvrdě. Výlety od rána až do tmy, na spánek do 11 nebyl čas.

Vyrazili jsme v noci a nad ránem nás čekala první kontrola na hranicích, testy jsme měli připravené, ale? Nikdo je nechtěl. Stejně tomu tak bylo i v Černé hoře, Albánii, nikde. Užívali jsme si krásy Srbska, navštívila známou zátoku Uvac a pomalu se blížili k hraničnímu přechodu do Černé hory, kde naše problémy začali. Jak to již na našich tripech bývá, všichni až na řidiče byli ten den v podnapilém stavu, zpívali tvrdé songy tipu : „Sladké mámení“ a užívali dobrodružství. Projdeme hraniční kontrolou na Srbské straně, a v koloně na území nikoho se jeden z nás rozhodne vystoupit a skočit pro vodu do kufru. Za 5 minut jsme na hranici Černé hory, ale nějakým zázrakem předkládám jen 3 doklady, místo čtyř. Je to jednoduché, žíznivý aktér svůj ztratil. Pohoda, odstavte auto a ukažte kufr, hledejte, nesmíte přes hranice! Důrazně nám sdělil celník. Aby toho nebylo málo, tak v kufru našli asi 15 flašek lahodného Božkovu, který se jim náramně líbil a rozhodli se nám ho zabavit. Moc jsme nevěděli, co v této situaci, kdy nás nepustí do Černé hory bez dokladu a vlastně ani do Srbska zpět dělat. Nakonec jsem vzal telefon a zavolal na Český konzulát, tam mě přepojili na Ambasádu do Srbska. Ještě teď jsem mile překvapen ochotou a celkově systémem pomoci Čechů v zahraničí. Paní ihned volala na celnici, na Srbské velvyslanectví a snažila se pomoct. Celníci, když slyšeli, že voláme na ambasádu se rozhodli, že si rumy můžeme vlastně nechat, ale ať tam 30 metrů za bránou ,kde nejsou kamery hodíme jeden rum do trávy.. Prostě si řekli o úplatek.

A jak to celé dopadlo? Hodinu jsme stáli na území nikoho a hledali všude, na dotaz zda-li se pořádně koukali do peněženky mi dva hlasy odpověděli : Ano, celou jsme ji prohledali. Přesto mi to nedalo, vzal sem ji do ruky a našel občanku v místě, kam to může dát jen vůl s dvojkou pod kůží, no nezabili byste ho?...

Hledání OP na území nikoho

V Černé hoře jsme si užili další adrenalin. Vyrazili jsme na nejdelší zipline v Evropě přes řeku Tara a aby toho nebylo málo rozhodli jsme se také pro Canyoning v horách. Je to poměrně neproflákla disciplína, kdy vlastně s horolezeckou výbavou absolvujete sestup kaňoněm řeky, skáčete z 10 metrů do tůní, slaňujete se po vodopádech. Je to poměrně nebezpečné, ale ten, kdo miluje adrenalin to musí vyzkoušet! Po pár dnech v Černé hoře jsme začali míjet rozstřílené značky a dorazili do Albánie, země s největším počtem mercedesů na světě, divočina, kterou údajně ovládá tvrdá mafie, kde v roce 1997 byli vykradeny vojenské sklady, ze kterých se ztratilo půl milionu samopalů, které si údajně rozdělili občané. První dojem? Strach, a obrovský respekt. Projížděli jsme prvním městem, již na první pohled byla znát velká zaostalost. Všude plno starých mercedesů, nulová pravidla silničního provozu, nepříjemné pohledy. Museli jsme natankovat, a proto s obavami zastavujeme u benzínové pumpy za městem. Vystupuji a oslovuji jednoho ze zaměstnanců a čekám, jak zareagují, v hlavě hororové verze, co se může stát. Výsledek? Velice milý a ochotný personál mi směnil eura na albánské leky za ještě lepší kurz, než vůbec mi našel Google. Wow! Tak ono to tady nebude tak zlé!

Rozstřílené značky v horách

Naším hlavním cílem byl národní park Theth, neskutečně krásné vodopády, opravdu divoká příroda, ale také hrozná cesta, kterou náš Citroen C5 jel hodinu, přitom měla 3 kilometry. V Thethu vyrážíme na roadtrip k 30 metrovému vodopádu a k ledovcovému jezeru Blue lake, které jak následně zjistíme, mělo 7 stupňů. Byl to den, jako stvořený ke koupání, ne k pochodu po horách. V polovině nás většina z nás již umírala, avšak jako správné čechy, nás to táhlo do jedné hospůdky uprostřed ničeho. Na tu chuť vychlazeného piva do smrti nezapomenu, potkali jsme tam také výpravu Pepy z Autosalonu TV Prima, který i se štábem měl stejné úmysli, jako my, avšak s Land Cruiserem, je to jiná, než pěšky, co si budem. Po menší pauze dojdeme k ledovcovému jezeru, kde se nechám překecat a rozpálený tam skočím, vidět to moje mamka, hned by mi vyhubovala, že to je na infarkt, první moment hrozný, ale krásné osvěžení. Čekala nás cesta zpátky, ale protože jsme dobrodruhové, našli jsme si jednu kratší cestu přes hory, kdy u hlavní cesty pak někoho stopneme, trasa měla jen 4 kilometry, místo 12 kilometrů, které by nás čekali, pokud bychom šli stejnou cestou zpátky. Pohoda ne? Jo, až po kiláku, kdy jsem si rozklikl profil trasy mi to ukázalo : Stoupání 1000 metrů na trase. Takže prostě co čtyři metry, o metr nahoru. Jako na schodech skoro ne? Pochod smrti... V polovině cesty jsme již nemohli najít žádnou cestu, opravdová divočina, značení nula, pařák, jak v Egyptě, no myslím, že výsadkáři z Chrudimi, by si tady taky mákli!

Národní park Theth

V čele jsem se střídal s Danem, já panická hrůza z hadů, on z pavouků, ideální kombinace na průzkumníky džunglí ne? Hlavně se tvářit, že se nebojíme a zakřičet jednou za čas čistě z preventivních důvodů! Viděl jsem více hadů, než za celý svůj život. Večer jsme se od místního hostitele dozvěděli, že tu žijí jedny z nejvíce jedovatých zmijí a podle fotky, minimálně jednu takovou princeznu jsme potkali. První pomoc? V letní sezóně tu je nějaká improvizovaná první pomoc, jinak je nemocnice 8 hodin cesty, no nechtěl bych tu být těhotnou dívkou. Po asi 4 hodinách, kdy jsme se museli brodit řekou, lozit po skalách, i po sněhu a navíc už se pomalu stmívalo jsme došli k cestě. Jeden z nás už byl tak trochu v režimu hybernace, chraptěl, lapal po dechu a my věděli, že tohle už není prdel. Sice bychom ho mohli nechat v džungli, kde by se o něj postarali vlci, medvědi a jiní miláčkové, ale byl celkem fajn (ačkoliv jsme ho poprvé viděli až na tripu), tak jsme se rozhodli mu spíše pomoct. Kdo by čekal, že k večeru už ten provoz není moc silný že? Samozřejmě nic nejelo, jen v dáli jsme viděli partu dělníků ještě makat. Vyrazili jsme k nim a opět nás překvapila Albánská ochota. Našli jsme stavbyvedoucího, který nám řekl, že tady v horách noc nelze přečkat, ale že jeden z jeho party jede Tatrou do města (na druhou stranu) a tam můžeme buď přespat, nebo někoho sehnat. Neváhali jsme a už jsme si jeli na korbě Tatry a kochali se výhledy na západ slunce. Zastavil nám u místní putiky, kde jsme dost tvrdě smlouvali a ačkoliv nás Albánci natáhli, dovezli nás zpátky k autu do Thethu. Krásná noc v apartmánu přes Booking se změnila v šílené ráno, kdy majítel po nás chtěl 10x více peněz. Byl to trošku rapl, čekali jsme, kdy vytáhne ten samopal, co určitě vzal v devadesátým sedmým, že? Nakonec hovory na Booking pomohli, jen měl chybu v ceně, a my tak měli apartmán i se snídaní za 70 Kč. Albánie je vlastně finančně pro Čechy zaslíbená země, výborný oběd na pláži? 50 kč, práskací borůvkové cigarety, které miloval snad každý puberťák a v ČR je neseženete? 50 Kč! Tak jsme pár krabiček nabrali pro kamarády u nás a směřovali do Severní Makedonie.

Albánský Tatra-uber

Naše obavy z hraniční kontroly se opět naplnili, nikoho nezajímal Covid, ale odstavili naše auto do jedné stodoly na rampu a začala důkladná prohlídka věcí, rezervy, všeho. V Makedonii jsme si kromě Ohridského jezera užili také noční život ve Skopje a hlavně botičku na autě od místního „šerifa parkovišť“ Přijeli jsme na parkoviště, poslal jsem SMS na parkování a vyrazili na oběd. Při návratu? Botička! Tak to platit nebudu, já SMS poslal. Zastavilo se u nás auto, vystoupil klučina, představil se průkazem z Kriminálky a ochotně nám pomáhal. Po chvíli přijel místní Texas Ranger v bílém tričku s límečkem, a velkým „P“ na zádech a hrudi. Nevím, jestli to „P“ znázorňovalo hanlivé české slovičko pro samičí pohlavní ústrojí, nebo „Parking“, později jsme si vážně nebyli jisti… Přijel na bílém skůtru obsahu tak 10, (pešky by byl rychleji) a hrozil odtáhnutím auta. Ukazoval jsem mu SMS a on mi na to řekl : Musíte poslat z Makedonského čísla. Tak mu říkám, že jsem Čech, nebudu si kupovat jeho simku kvůli dvěma dnům, ale on na tom trval. Na oběd kousek od nás jsem viděl nějaké těžkooděnce (zrovna tam byla nějaká LGBT demonstrace), jak šli na oběd. Už řádně nasr*ný jsem je oslovil, začali mu vysvětlovat také, ať nás pustí, ale on na svém trval. Rozhodl jsem se opět zkusit zavolat na ambasádu, však minule nám ochotně pomohli. Po vysvětlení našeho problému nám za 10 minut volal zpátky zástupce velvyslance, snažil se nám pomoct, chtěl ať k telefonu zavoláme toho extrémně důležitého týpka z parkoviště. Do smrti nezapomenu na ty pohledy, když se vracím ke skupině policistů,co hučí do obsluhy parkoviště ať nás pustí a do toho přicházím s telefonem, že mám na lince Ambasádu České republiky a chtějí s ním mluvit. Samozřejmě to odmítal, bál se, ale policisti mu to prostě přikázali. A víte co? Ani rozmluva s naší ambasádou s tím ňoumou nehla, tak jsme měli dvě možnosti, buď zaplatit za botičku ( na naše cca 500 Kč), nebo počkat hodinu a přijedou za námi zaměstnanci ambasády osobně pomoci. Poděkoval jsem za nesmírnou ochotu řešit i takovou blbost, jako botička a rozhodli se zaplatit. Nakonec Chuck Norris na skůtru si to zasloužil a minimálně hodinu se potil s policisty a naší ambasádou. Takže jsme měli dobrý pocit i my. Domluvili jsme se, že nutnost makedonské čísla budou řešit se starostou města. To byl jeden z momentů, kdy jsem byl opravdu hrdý na to, že jsem z České republiky, kde při problému nám někdo pomůže, máme skoro v každé zemi Ambasádu, nebo zastupitelský úřad a ti lidé tu jsou opravdu pro nás! Nebojte se je využít, děkuji všem, které jsme zaměstnávali a opravdu ochotně pomáhali.

Ach ta botička

Pokud nad podobnou cestou přemýšlíte, tak vyražte co nejdříve. Nikdy jsem neviděl tolik prací na cestách, budování. Jeden den jedete po prašné cestě, druhej den už je tam asfalt. Dělá se ve dne v noci. Za pár let, už to tak krásné a divoké nebude! Jezdí tam čím dál více lidí. Lidé na balkáně jsou ochotní, rozdají se pro Vás a pokud budete dodržovat místní zvyky, zákony, nebudete si vyskakovat, moc Vám toho nehrozí a pevně věřím, že se Vám balkánská vášnivá krev vryje pod kůži do konce života. Kdyby jste se přece jen dostali do nějakých komplikací, vzpomeňte si na ambasádu! :) Všude jsme měli mít Covid testy, nikde je nechtěli. Nenechte se odradit semaforem a červenou barvičkou země, častou to je jen nafouklá bublina. Nemusíte mít obavy ani z údajně hrozných cest na balkáně, cesta je plynulá, paradoxně jediná kolona za cestu nás potkala při návratu u Brna, kde se něco zase opravuje… Sice náš citroen po návratu potřeboval vyměnit čepy a nějaký ten servis od občas offroadových cest, ale stálo to za to! Pokud by Vás cokoliv zajímalo, chtěli poradit nějaké tipy, co navštívit, napište mi na IG: petaceh. Rád pomůžu, pokud to bude v mých silách. Cestování zdar!