Čtyři tváře Turecka

1. Jihovýchod

Letiště v Mardinu je miniaturní, kolorit místa dokresluje hlídkující voják se samopalem a betonové zátarasy na přístupové silnici k letišti. Převzetí auta proběhne bez problémů, po krátké tankovací pauze vyrážím směr Mardin. Po 5 minutách jízdy mě navigace svede z hlavní silnice na nějakou prašnou vesnickou cestu plnou děr, s pobíhajícími dětmi a domácími zvířaty, na desce v autě se rozsvítí nejdřív oranžová výstražná kontrolka a krátce po ní červený nápis STOP. Moje první zkušenost s dieselem. ;) Ale takové drobné patálie nemůžou nikoho rozhodit, takže asi za půl hodiny konečně dorážím k prvnímu dnešnímu cíli, klášteru Deyrulzafaran. Klášter založený v 5. století slouží jako jedno ze zdejších středisek asyrské křesťanské církve. Funguje tu klasická turistická infrastruktura s prohlídkami, průvodci, suvenýry apod. Výklad je v turečtině, občas průvodce hodí i nějakou krátkou anglickou větu mým směrem. Thanks, man.

Deyrulzafaran

Další zastávkou je Dara (resp. Oguz), město založené v 6. století císařem Anastasiem jako obranná pevnost proti Peršanům. Z někdejší velikosti a významu už moc nezbývá, dneska je to taková ospalá díra kousek od syrských hranic. K vidění je tu nekropole, podzemní struktura známá jako vězení (která nikdy jako vězení nesloužila), zbytky antické agory a cisterny. Cisterna byla vybudována jako zásobárna vody pro vojenskou posádku při válkách Byzance s Perskou říší. O jedné její úloze v pozdější době se zmiňuje Raymond Kevorkian ve svojí knize o arménské genocidě:

„The fourth convoy of men, comprising roughly 300 people, including the last survivors of 15 June and prisoners from Tell Armen, left Mardin on 27 July. These men were killed and their bodies were thrown into the underground cisterns at Dara, with their beautiful masonry arches.“

Nekropole, Dara

Dara

"Vězení", Dara

Další den si udělám výlet na sever od Mardinu do Dereici. Okořeněné trochou bloudění po venkovských nezpevněných cestách. ;) Dereici je stará asyrská vesnice, jedna z mála, která přežila řádění asijských hord ve 14. stol. (Btw. o necelý rok později v Samarkandu u hrobky Tamerlána poslouchám zasvěcený výklad místního staříka, jaký byl Alexandr hrozný dobyvatel a proti němu jejich Tamerlán osvícený panovník.) Dneska už je skoro vylidněná, kromě pár zbývajících rodin je většina domů opuštěných.

Mardin

Severní Mezopotámie

Savur

Dereici

Mor Gabriel je nejstarší klášter asyrské ortodoxní církve, založen r. 397. Průvodce mi tu dělá jeden z mladých Asyřanů, který sem přišel z Německa jako dobrovolník.

Mor Gabriel

Na kraji města Midyat si dám dnešní poslední zastávku v dalším ze zdejších klášterů. Kde teda asi nedělají běžné turistické prohlídky, ale stačí se zeptat a pustí vás dovnitř, zadarmo. ;)

Mor Hobil-Mor Abraham, Midyat

Mor Hobil-Mor Abraham

V Mardinu jsem měl v plánu podívat se do zdejšího muzea a medresy, ale obojí bylo zavřeno. I tak můžu říct, že tohle město mě docela uhranulo, jeho poloha na hoře s výhledem do okolí, starověká architektura, úzké temné uličky, kde se dá skvěle bloudit (hlavně po setmění super)... Ideální základna pro výlety do okolí.

Mardin

2. Efesos

Místo osídlené přes 3000 let. Antické centrum vzdělanosti. Místo největšího antického chrámu, jednoho ze starověkých sedmi divů světa. Ve svojí době největší amfiteátr. A asi spousta dalších věcí, které mě teď nenapadají. Narozdíl od JV taky spousta turistů i teď "mimo sezónu".

Základnou pro návštěvu ruin je město Selcuk, odkud se dá k Efesu bez problémů dojít pěšky, ale dá se využít i bus nebo taxi. Jestli se chcete vyhnout davům, vyražte brzo ráno. Mezi hlavní místa hodná pozornosti patří Celsova knihovna a terasovité domy (kryté konstrukcí, extra vstupné). Zbytky Artemidina chrámu jsou kousek za městem asi kilometr před ruinami. Hřbitov sedmi spáčů je archeologická lokalita asi ze 4./5. stol. Nad Selcukem jsou zbytky chrámu sv. Jana, v místním muzeu je k vidění mj. slavná mramorová socha Artemis.

Výhled z hotelu v Selcuku

Efes

Celsova knihovna

Terasovité domy

3. Kappadokie

Pro poznávání Kappadokie jsem využil půjčení auta v Kayseri a jako základnu jsem měl město Urgup. Ještě odpoledne po příletu jsem vyrazil na první pěší výlet, údolí Cat. Jako úvod do zdejší krajiny plné bizarních skalních útvarů a místní psí komunity to posloužilo skvěle. V sezóně tu asi bývá víc lidí, já jsem během cesty údolím nepotkal živou duši. ;) Pro zpáteční cestu do města jsem si vybral polňačku, kde jsem asi v půlce cesty narazil na svého prvního zdejšího agresívního psa. Ne úplně milý setkání. Štěkot přivábil pastevce na koni, který psa okřiknul a já mohl pokračovat.

údolí Cat

Další den mám na programu návštěvu zdejšího nejznámějšího "muzea pod širým nebem". Goreme Open Air Museum je komplex chrámů vytesaných do skály, většinou z 10.-11. stol. Uvnitř chrámů jsou občas i více nebo méně dochované nástěnné fresky. Do jednoho chrámu s nejzachovalejšími malbami je extra vstupné, ale podle mě to stojí za to - za tak nádherné malby by se nemusela stydět lecjaká evropská katedrála.

Goreme Open Air Museum

Pak si dám další pěší výlet. Z Cavusinu přes Rudé/Růžové údolí a zpátky po vyvýšené cestě s pěknými výhledy na údolí. Za celou cestu potkám jednoho znuděného prodejce nějakých cetek a jeden pár turistů. Psa naštěstí žádného. ;) Jediné, co mi tak trochu kazí dojem, je mléčná kašovitá oblačnost, která vytváří blbý světlo pro fotky.

Rudé/Růžové údolí

Večer ještě krátká zastávka v Údolí mnichů (Pasagabi valley). Jde o populární dostupné místo u silnice, takže klasika jako v Goreme muzeu - turistické autobusy plné Asiatů.

Údolí mnichů

Goreme

Další den mám v plánu Zelve Open Air Museum. Vyrážím brzo ráno, abych se vyhnul davům Asiatů, takže mě trochu překvapí, že se žádné davy nekonají a celé místo mám v podstatě sám pro sebe. Některá specifika hromadného turismu asi nepochopím.

Zelve Open Air Museum

A další pěší výlet. Z Goreme přes Holubí údolí do Uchisaru, zpátky přes Údolí lásky. Cesta fajn až na další setkání s agresivními psy kousek před Uchisarem, pro které jsem byl asi vetřelec, před kterým museli chránit město. Upřímně, zdejší čokli mě začínali trochu sr... iritovat. Dokud je potkáváte někde ve městě, tak jsou v pohodě, normálně s váma kamarádí, dělaj vám doprovod. ;) Ale když se s nima střetnete někde mimo město, jste nepřítel a vetřelec a běda vám. Jinak Údolí lásky je přístupné až od 18 let, u vstupu to kontrolují.

Holubí údolí

Uchisar

Uchisar - hrad

výhled z hradu Uchisar

Údolí lásky

Další zajímavostí Kappadokie je několik podzemních měst, která sloužila jako útočiště místních obyvatel před Araby a později Turky. Návštěva je zvlášť vhodná pro léčbu klaustrofobie. Každoročně se jim tam prý pár turistů ztratí.

Kaymakli underground city

Kaymakli

Na poslední den mám naplánovaný výlet do údolí Uzengi, kam vede stezka z města Ortahisar. Po předchozích zkušenostech už mě ani moc nepřekvapí, když asi po kilometru na polní cestě uslyším zdálky štěkot. Jeden, druhý, třetí ... vítá mě celá smečka. Takže se zas vrátím do města, koukám do mapy a najdu přístupovou cestu do údolí z druhé strany, jižně od Urgupu od nějaké restaurace. Dojedu si tam autem, vystoupím a... po pár krocích se strhne štěkot, tentokrát asi 10 kousků. Takže údolí odpískám a vyrážím do dalšího cíle - údolí Soganli, abych po chvilce jízdy narazil na v mapách neznačenou odbočku, která mě nakonec dovede k tomu Uzengi. Autem. Bez psů. Kappadokie je nevyčerpatelná zásoba scenérií jakoby z jiných planet a dá se říct, že co údolí, to originál. Uzengi je zase oproti jiným místům trochu jiná planeta, možná i galaxie, a byla by škoda ho nevidět. Nedaleko od vyhlídky u kostela Sarica je další skalní kostel Pancarlik. U něj parkuje několik černých džípů, vedle se fotí skupina asi 20 Asiatů, jejich turečtí průvodci jim podávají sklenice s vínem, asi aby ten svůj expediční výkon do divočiny oslavili. Ale čas se krátí, na cestě do Soganli dám ještě krátkou zastávku u kláštera Keslik, pak to Soganli a zpátky do Kayseri vrátit auto.

Ortahisar

Údolí Uzengi

Pancarlik

Psí anabáze

Keslik

4. Istanbul

Istanbul mě nikdy moc nelákal a vlastně jediné pro mě zajímavé místo byla vždycky jenom Hagia Sofia. Po tisíc let největší křesťanský chrám, duchovní centrum Římské a Byzantské říše. A pro mě i symbol pomíjivosti. Vidíte ten obrovský prostor, představujete si všechnu tu historii, která tudy prošla, kolik císařů tu bylo korunováno, a kde je tomu všemu konec? Z Konstantinopole, hlavního města říše, je Istanbul, kolem hlavního křesťanského chrámu postavili minarety, jako vzpomínka na byzantské císaře zůstalo pár fresek na zdi. Že tu má náhrobek dóže Enrico Dandolo už je jenom třešnička na dortu.