Čundr na Mallorce
Aneb jak vypadá prodloužený víkend, když si zapomenete zamluvit ubytování.
Cestopis z roku 2019 napsala Šárka Veselá
Když mě někdy začátkem srpna začaly zase svrbět moje toulavé nohy, sedla jsem k počítači, zadala datum nejbližšího společného volného víkendu, tedy 6. - 9. září, odlet Praha/Vídeň, směr KAMKOLI a zmáčkla hledat. Chvíle napětí… A je to tady. Destinace, které na mě vykoukly, jsem seřadila od nejlevnějších a vítěz byl jasný. Jediný let za rozumnou cenu směřoval na Mallorcu.
Ve chvíli nejvyššího opojení mi přes rameno nakoukl Tuan a nahodil pobouřenou grimasu.
“Ty už zase koukáš na letenky?”
“No… Co kdybychom si v září někam zaletěli na prodloužený víkend,” podívala jsem se na něj a snažila se mít v očích co nejnevinnější výraz. “Jsme letos ještě nikde nebyli. … až na to Rakousko teďka.”
“Vždyť jsme se před týdnem vrátili!” popichuje mě s přehrávaným pohoršením.
“Nene, už to jsou dva týdny!“
“A Slovinsko se nepočítá?“
“... Slovinsko… Hmm, na to jsem nějak zapomněla, že jsme tam byli. … ale ještě jsme spolu letos nikam NELETĚLI,” řeknu na to vzdorovitě. “Dívej, tady je Mallorca za dva tisíce, no neber to!”
Pátek
S vědomím, že jsme si zvolili pohodlný odlet v 11 hodin z Vídně, kde budeme autem asi za dvě hodiny, líně otvírám oči v mojí staré posteli v domě rodičů, kde zanecháváme na prázdninách našeho panelákového kocourka. V klidu provedeme naše ranní rituály, beze stresu se nasnídáme, posbíráme věci a můžeme vyrazit. Zatímco já se chystám k odchodu, Tuan si uvědomí, že je tu něco špatně.
“Už jsi dnes ráno viděla Danteho?”
“Ne, proč?”
“Já taky ne. Ani nepřišel na žrádlo.”
“Jo, tak to je trochu divný. Beztak se ale někde schovává,” řeknu trochu podrážděně, protože už je nejvyšší čas na odjezd, ale nezbývá než se po kocourovi porozhlédnout.
“To není možný, on fakt musel utéct ven,” vysloví Tuan naši obavu poté, co projdeme každou místnost třikrát, hledáme ho ve sklepě i na terase.
“Nemyslím si, že by ho naši pustili, dávají si na to pozor. Určitě je někde zalezlý a dělá si z nás srandu. Ví, že se něco chystá,” uklidňuji mimo jiné i sama sebe. “Při nejhorším dostane pár facek od místních vesnických koček, nebo ho bude šikanovat nějaká myš.”
“Už vážně musíme jet.”
S těžkým srdcem vezmeme batohy a chystáme se k odchodu. Otevřeme vchodové dveře a… Pod schody na nás kouká pár nevinných očí a ozve se slabé “mňau”.
“Mazej domů!” zaženeme kocoura s úlevou.
Tím Danteho výprava končí a ta naše začíná.
I přes ranní pozdvižení dorazíme na letiště s dostatečným předstihem. Auto necháme na parkovišti Parken beim Flughafen, které zajišťuje i bezplatný odvoz z a na letiště. Na dopravu mají vyčleněno jedno osmimístné auto, takže pokud máte smůlu jako my a dorazíte pár minut poté, co řidič odjel směr letiště, počkáte si tak dvacet minut až půl hodiny na chladném podzimním vzduchu. Jinak je ale servis bezproblémový a parkovat tu se určitě vyplatí.
Když po nějaké hodince čekání na letišti, letušky oznámí boarding jdeme si stoupnout do řady na odbavení a doufáme, že nebudeme mít problém s velikostí našich příručních zavazadel. Letíme sice se společností Laudamotion, ale protože ji koupil Ryanair, mají stejnou zavazadlovou politiku. To znamená pidi kabinové zavazadlo zdarma a normální 55 x 40 x 20 za příplatek. Náš původní plán byl, že pojedeme na lehko a zvládneme to s malou taškou, jenže když jsme si asi týden před odletem řekli, že by bylo fajn vymyslet nějaký itinerář a podívat se, kde budeme spát, pohled na Booking.com nám trochu vytřel zrak. Mapa ubytování jen zářila červenými špendlíky - obsazeno. Při bližším zkoumání jsme sice našli i nějaké světlé výjimky, kde měli na náš termín ještě volno, ale když jsme se podívali na cenu, bylo jasné proč. Deset tisíc za tři noci trochu odporovalo naší vizi levného víkendového výletu. A tak jsme si místo hotelu dokoupili k letence větší kabinové zavazadlo. Teď máme tedy na zádech krosny, ve kterých jsou kromě pár svršků nacpané spacáky a stan bez kolíků a čekáme na verdikt letušky.
Nakonec vše prošlo bez problémů a my jsme po dvouhodinovém letu přestoupili na autobus a vezeme se vedle čtveřice temperamentních, hlasitých Španělek, které se vrací z práce z mallorského letiště, do centra hlavního města.
Rozjařené, zpívající ženy opustíme na Place d’Espanya. První, co po výstupu z autobusu uvidíme, jsou turistické informace. To se hodí. Rádi si necháme poradit s tím, jak se dostaneme do prvního záchytného bodu. Náš zevrubný plán cesty počítá s tím, že se dostaneme na západní pobřeží do Port de Sóller, odtud se vydáme pěšky do přímořské vesnice Cala Deia a dál se uvidí. Nejspíš navštívíme ještě nějakou pláž a město Valldemossa. Paní na informacích nám vysvětlí, že do Port de Sóller se můžeme dostat dvěma způsoby. Rychle a levně za 3 eura autobusem, nebo pomalu a draze za 18 eur historickým vlakem do městečka Sóller, které je těsně pod horami, a pak historickou tramvají za dalších 7 eur do přístavu.
“Tak co,” zeptá se mě Tuan, “jak pojedeme?”
“Já nevím. Ten vlak je příšerně drahý. … Zase těmi horami by to mohlo být hezké, že? … Ale je to fakt dost, když se tam můžeme dostat za tři éčka,” svádím dlouhý a nelítostný boj mezi svým požitkářským a skrbličím já.
“Já bych jel tím vlakem, ale nechám to na tobě.”
“Hmm… Tak jo... Když už jsme tady, tak si to užijeme.” rozhodnu se nakonec i přes to, že malý skrblík ve mě málem pukne samou zlostí.
Na nástupiště nemusíme daleko. Dřevěný vlak vyjíždí ze slepé koleje jen pár metrů od turistických informací. Nastoupíme do vagónu s prostými lavicemi potaženými červenou koženkou a už vím, že jsme zvolili správně. Jak se snažíme do úzkého prostoru mezi sedačkami nacpat i s našimi batohy, náhodou se opřu o opěradlo jedné z nich a s potěšením zjistíme, že se dá překlopit na druhou stranu. Sedadla naproti sobě jsou hned prostornější a pohodlnější. Uvelebíme se a vlak už líně drncá po kolejích živými ulicemi hlavního města, které volně přejdou v prázdné zahrady a pole, které sem tam zkrášluje výzdoba v podobě starého harampádí, menší skládky nebo velké rezavějící lodě. No, proti gustu... Předtím než vjedeme do stínu hor, uvidíme první sady prastarých olivovníků zkroucených do tvarů zdřevnatělých monster z nočních můr, užíváme si vítr ve vlasech a zahříváme se na slunci, abychom se za chvíli schladili v tunelech prostupujících horami.
Po hodině jízdy vlak zastavuje v konečné stanici, městě Sollér. Vystoupíme a pokračujeme směrem do centra. Jak tak obcházíme nádražní budovu, všimneme si na prosklených dveřích u zastávky historické tramvaje malého plakátu lákajícího k návštěvě galerie. Když do ní nakoukneme, zjistíme, že v sobě skrývá nečekané poklady. Koná se zde výstava na počest Joana Miróa, jednoho ze španělských legendárních malířů, který svou surrealistickou tvorbou ovlivnil řady předních umělců a se kterým si v dobách jeho největší slávy nezadal ani samotný Piccaso.
Když se člověk zabaví, čas plyne rychle. Můj vnitřní budík, hlad, mě ale nikdy nezklame. Jeden pohled a Tuan pochopí, že přichází katastrofa. Okamžitě zanecháme bezcílného bloumání malebnými uličkami a jdeme hledat místo, kde bychom můj bouřící se žaludek uklidnili. Zaplujeme do jedné z restaurací na náměstí u kostela sv. Bartoloměje a objednáme si naši první španělskou paiellu. Mé srdce zaplesá, když nám přinesou pánev plnou do žluta zbarvené rýže ozdobenou mořskými plody. Vypadá to báječně. Bohužel jen do chvíle, než ochutnáme první sousto. Rýže by opravdu potřebovala ještě pár minut povařit. Na zažehnání hlad to nicméně stačí a my se s plnými žaludky můžeme vydat odchytit historickou tramvaj, která nás dopraví na pobřeží.
Když vystoupíme na pláži, slunce se už pomalu schovává za hory.
“Asi bychom si měli zkusit najít nějaké místo, kde se bude dát přespat, než bude tma,” navrhne Tuan.
“To jo,” nezbývá mi než souhlasit. “Chtělo by to se nějak dostat za město na nějaké pole nebo do lesa, kde nebude tolik lidí.”
“Můžeme to zkusit támhle nahoře, jak tam jsou ty stromy,” ukazuje Tuan na hájek na konci výběžku uzavírajícího zátoku.
Neohroženě se vydáme do spletitých uliček, dokud nám po pár minutách chůze nevezme vítr z plachet velká železná brána, která nám oznamuje, že se za ní skrývá areál španělského námořnictva a dál je vstup přísně zakázán. To, že tento zákaz zahrnuje celý výběžek, nám dojde až po dalších několika desítkách metrů, když smutně sledujeme koruny stromů schované za vysokou zdí.
Stoupáme do strmého kopce tak dlouho, než se před námi rozevře výhled na širé moře. Sejdeme po pár schůdcích na dřevěnou podlahu vyhlídky a přiblížíme se k okraji útesu, opřeme se o zábradlí a fascinovaně pozorujeme, jak se divoké vlny s hukotem rozbíjí o skály.
“Tady by se případně asi dalo přespat, co myslíš?” obrátím se na Tuana. “Ani bychom tu z chodníku nebyli vidět.”
“Hm… Já si myslím, že sem budou chodit děcka chlastat. Tady je to pro to jak dělané.”
“To asi jo…” připustím. “Asi bychom se tu stejně moc nevyspali,” dodám po chvíli a musím při tom zvýšit hlas, abychom se přes burácející příboj slyšeli. “Ale kam teď?”
Poslední sluneční paprsky už mizí za obzorem, v ulicích začíná panovat šero a my zoufale koukáme na přírodu v dáli za domy. Přijde nám, že zde žádná ulice nevede tam, kam se zdá, vždy někam zahne, někde se rozdvojí nebo skončí v nějakém domě. Začínáme pochybovat, že ve změti uliček někdy najdeme východ z města. Nicméně pokud nechceme spát na chodníku, nezbyde nám než hledat dál.
“Hele, co tady?” řeknu s nadějí, když se za jednou ze zatáček objeví mezi domy luxusní hotelový komplex.
“Můžeme se tam podívat.”
Zamíříme k němu. Před jeho hradbami odbočíme a projdeme bránou do malého lesoparku. Pokračujeme po prašné stezce k lesíku, až mezi stromy objevíme místo, kde bychom se pohodlně vešli, aniž bychom se museli bát, že o nás někdo zakopne. Ještě chvíli obcházíme okolí a nadějí, že najdeme něco méně na očích, ale po pár minutách dojdeme k závěru, že nám původní plácek bude muset stačit. Posadíme se na lavičku a plni nerozhodnosti čekáme. Snažíme se odhadnou, jestli tu nebude chodit moc lidí a já si mezitím začínám představovat, jak nás přes noc v parku zamknou, načape nás hlídač nebo hůř přijdou nějací opilci, bezdomovci nebo zuřiví psi...
Nikdo. Občas nás sice vystraší nějaký hluk z nedalekého hotelu nebo štěkání psů, ale jinak se během uplynulé čtvrt hodiny neukázala ani noha. A tak stavíme stan uprostřed městského parku mezi vzrostlými borovicemi.
Sobota
Ráno vstaneme kolem sedmé, sbalíme stan a radujeme se, že jsme měli tak krásné místo na spaní a nikdo nás tu nepřepadl, nezatkl ani nezamkl. Vyčistíme si zuby a omyjeme obličej zbytkem vody z PET lahve, čímž naše možnosti hygieny končí. Vlastně ne, ještě tu je koupání v moři! (Tady by se hodilo upozornění pro slabší povahy, pokud vám při představě čtyř dnů bez koupelny, sprchy a vůbec tekoucí vody naskakuje husí kůže, raději neriskujte a zamluvte si ubytování včas, spaní na divoko nebude zážitek pro vás. Jo, málem jsem zapomněla na absenci záchodu…)
Z těchto zjevných důvodů se nemůžeme dočkat snídaně v kavárně. Když procházíme prázdnými uličkami, uvědomíme si, že necelých osm hodin ráno je na místní poměry ještě velmi brzy, a doufáme, že na promenádě bude trochu živěji. Je. Ale opravdu jen o trochu. Otevřených podniků je tu zatím jen pomálu. My jsme však nenároční, stačí nám jídlo a toalety. Protože když se nevysereš teď, tak nikdy.
Během snídaně na zahrádce nešťastně pozorujeme zakaboněnou oblohu a vodou nacucané, temné mraky, jen je vyždímat. Vypadá to, že z povalování se na pláži a koupání v moři, které jsme si vysnili pro dnešní dopoledne, nic nebude.
“Co budeme dělat? Půjdeme rovnou dál?”
“Já bych chvíli počkal, třeba to za chvíli přejde.”
Oblékneme si tedy nepromokavé bundy a jdeme se toulat po městě. K naší radosti chladný vítr brzy odvane dešťová mračna do hor, sám ustane a na obloze pyšně zaujme své místo hrdé slunce.
Roztáhneme si ručník na liduprázdné pláži, převlečeme se do plavek a nebojácně se vrhneme do vln.
“Brrr. Ježíš, to je studený!” postěžuji si, když vyplavu nad hladinu.
Tolik k teplotě vody. Nenecháme se ale odradit a po zbytek dopoledne si užíváme vodní radovánky. Postupně se přidávají další a další lidé, a když v poledne odcházíme, je už pláž plná života, smíchu a polonahých těl.
Pořádně se posílíme na obědě, hodíme krosny na záda a hurá na další cestu. Dnes nás ještě čeká asi 14km túra horami. Pěšky ťapkáme kolem celé zátoky na kopec k Refugi de Muleta, výchozí bod pro turistické treky.
“Kudy má vést ta cesta, co ses na ni koukal?” zeptám se Tuana skepticky, když se díváme na mapu u turistického přístřešku a nikde nevidím cestičku kolem pobřeží, kterou nám naplánoval podle aplikace Mapy.cz.
“Hmm…. Tady to není zaznačené. … ale na mapách to vede tudy,“ ukazuje mi na telefonu šedou čárovanou čáru.
“Kdo ví, co to bude. Mapy.cz znají kdejakou pěšinu pro zvířata… Abychom neuvízli někde v půlce s tím, že nebudeme moct najít cestu, nebo skončí nějakým útesem.”
V hlavě se mi rojí katastrofické představy, jak se potmě proplétáme pichlavým houštím, v neprošlapané trávě na nás číhá bůhví jaká havěť a nakonec ještě spadneme z útesu. Ne, ne, ne… Tudy nejdu.
“Nepůjdeme radši po té červené?” začnu prosebně lobovat pro značenou turistickou stezku, a když si Tuan vyslechne mé dramatické obavy, nezbývá mu než souhlasit.
Vykročíme tedy na krásně značenou turistickou cestu, známou jako GR 221, která se v celé své kráse táhne v délce 120 km po celém západním pobřeží ostrova od městečka Port-d’ Andratx na jihu až k městečku Polenca na severu. Nám pro tentokrát bude stačit jen její zlomek z Port d’ Sóller do města Deia. Tedy skoro. Naším cílem není Deia, nýbrž přímořská vesnička Cala Deia, což znamená, že asi dva kilometry před koncem procházky nádhernou malebnou krajinou odbočíme z cesty a jdeme dál podle navigace v telefonu po prašných cestičkách olivovníkovým hájem.
“Hele baráky! Už jsme asi tady,” zvolám nadšeně, když uvidíme první obydlí. Jenže... Něco tu nesedí. “Nemělo tu být náhodou moře?”
“Mělo. To je divný, na mapě po cestě už žádná jiná vesnice nebyla.”
Kde je chyba zjistíme záhy, když popojdeme kousek dál a nahlédneme za skalky, které nám stály v cestě.
“Ty bláho, to je vejška. Asi jsme se měli podívat na vrstevnice...” zhodnotím naši situaci, když se ze skalnaté vyhlídky kocháme rozhledem na zátoku a střechy domů malé vesničky natěsnané mezi skalami pár set metrů pod námi.
“Zkusíme, jestli se tam dostaneme po té cestě?”
“Můžeme.”
S tím zamíříme mezi domy. Hned po pár metrech se terén začne prudce svažovat, ze silnice se stane úzká neprošlapaná stezka, nohy se nám zaplétají do vysoké trávy a rovná podrážka botasek neúprosně klouže po hladkém kameni.
“To je ještě hrozně daleko,” postěžuji si, když mezerou mezi stromy zahlédneme pobřeží. “Moc to nevypadá, že by tam byla pláž. Až na tu betonovou cestu, tam žádný přístup k vodě není.”
“Ono je možné, že je to zaplavené přílivem... Teď už se stejně asi koupat nebudeme, ne?”
“Asi ne,” uznám při pohledu na obří vlny a slunce, které do doliny mezi horami už dávno nedosvítí. “Má ještě smysl chodit dolů? Kdo ví, jestli tam mezi těmi domy najdeme místo na stan a zpátky půl kilometru do tohohle kopce už se mi dnes fakt nechce. Už teď mám pocit, že až si lehnu, tak mi možná upadnou nohy.”
Vyhraje nad námi lenost nebo možná rozum a vrátíme se zpátky k vyhlídce, u které jsme si předtím vytipovali plácek, kde by se dal postavit stan. Krásná rovinatá, měkká zem, z jedné strany krytá skalkou před zraky lidí, ideální. Ale protože nic není dokonalé, z té druhé strany je plot zahrada a dům. No, co se dá dělat.
Dáme si romantickou večeři na skále a čekáme, až se setmí, abych si mohli co nejvíce nenápadně postavit stan.
“To vypadá, že dole bude nějaká slavnost. Tam jde snad celá vesnice,” zpozoruji davy proudící do jedné z budov u vody.
“Asi místní diskotéka,” zažertuje Tuan “Hele, ještě tam přijíždí další auta. To bude asi velké.”
A bylo. Určitě tam jeli i lidé z těch několika domů, které byly kolem našeho tábořiště. A dobře udělali. Hlasitá hudba a povykující lidé šli slyšet dlouho do noci.
Neděle
Hurá, už druhou noc jsme přečkali bez toho, aby na nás někdo zavolal policii. Rychle sbalíme svých pět švestek a s vidinou snídaně, kávy a toalety v teple kavárny si dáme několikakilometrový ranní výšlap do Deii.
Na kraji městečka mineme obchůdek s potravinami kolem, kterého se hemží pár lidí a směřujeme do centra prázdnou ulicí, podél potemnělých výloh a spousty zavřených dveří.
“Přece tu někde musí být nějaká otevřená kavárna nebo restaurace!” zoufám za zvuku kručícího břicha.
Není. Postupně nám dochází, že je neděle ráno a že je dost dobře možné, že bude všude zavřeno. Nezbyde nám, než se vrátit na začátek Deii a doufat, že v obchůdku, který jsme předtím viděli, najdeme něco k jídlu.
Štěstí nám přeje. Dokonce si tu kromě quiche můžeme dát i čerstvou kávu a při placení na nás čeká ještě jedno překvapení.
“Vy jste z Česka?” zeptá se nás plynulou češtinou s jemným španělským přízvukem muž u pokladny.
Místo odpovědi na něj nevěřícně hledím a přemýšlím, jestli mě nešálí sluch. Vzpamatuji se až za pár vteřin: “Ano, jsme. Odkud umíte česky?”
Na to nám mladý prodavač prozradil, že žil několik let v Hradci Králové, že v Česku závodil na kole a že si tam našel ženu, se kterou má tři děti a teď spolu žijí v Deie. Inu svět je malý, a když nenarazíte na Čecha, tak aspoň na někoho, kdo k nám má blízko.
Špenátový quiche byl výborný, uklidnil můj vzpouzející se žaludek, dodal sílu a dobil baterky, takže teď můžeme jako zajíček Duracell vyběhnout na vyhlídku Sa Foradasa. Asi v polovině prudkého kopce mi začíná docházet, že nejsem růžový zajíček, a když po dalších pár set metrech začne pršet, musím si dát dobíjecí zastávku.
Zatímco vytahujeme z batohu pláštěnky a nepromokavé bundy, pozorujeme, jak kolem nás sviští z kopce neúnavní cyklisté s barevnými dresy, které jim déšť přilepil těsně na tělo. Přestože je celá Mallorca hodně kopcovitá, je tu jízda na kolech a elektrokolech velmi populární. Na půjčovnu kol tu člověk narazí na každém kroku. Je jich tu asi podobně jako Němců. Vlastně ne, Němců je tu podstatně víc.
Sedím na patníku, nechávám odpočinout unavené nohy a dávám si na čas. Ještě spořádám energetickou tyčinku a můžeme jít.
“To si děláš srandu!”
“Co je?”
“Podívej se před sebe…” ukazuje Tuan na ceduli asi dvacet metrů před námi.
“To je ono? … tak to je dobrý. Jsme od toho seděli takový kousek?” dostanu záchvat smíchu, když zjistím, že se stačilo otočit a zvednout zrak a uviděli bychom ceduli s nápisem Sa Foradasa. Odbočka před námi vede na naši vytouženou vyhlídku! No, tak si můžeme odpočinout znovu.
Dívat se na členité útesy, průzračné moře a malé plachetničky, které se houpou na vlnách jako dětské hračky, se neomrzí. Dešťový závoj, který ještě před chvílí vše kolem nás halil do šedavé pavučiny, se postupně přesouvá dál a dál na moře, až vytvoří hradbu několik desítek metrů od pobřeží a na vodní hladině před ní už se zase třpytí slunečními paprsky. Pár minut ještě počkáme pod přístřeškem místního baru, než odezní zbylé mrholení a abychom nebyli jen romantičtí, ale i trochu praktičtí, zjistíme užitečnou věc. Mají tu kadibudky.
Během přestávky zvažujeme, jak dál. Jako další cíl jsme si vyhlídli přímořskou vesnici Port des Canonges. Jenže mapa nám napověděla, že tím směrem bychom turistickou cestu hledali marně. Při myšlence na to, že budeme muset celou dlouhou cestu ťapkat po zdejších uzoučkých silnicích a uhýbat autům, když na jedné straně je skála a na druhé sráz, se nám pěšky už moc nechce. Chvíli přemýšlíme nad autobusem, pak si posteskneme, že nemáme aspoň kolo a nakonec se rozhodneme stopovat.
Ani jeden z nás nikdy nestopoval, takže z toho jsme trochu rozpačití, ale máme úspěch. Hned druhé auto nám zastaví. Jedou v něm mladí lidé. Řidič ani spolujezdkyně neumí anglicky, dívka, která s námi sdílí zadní sedadlo trochu ano. Dozvíme se, že ona je z Brazílie a mladý řidič, je její příbuzný a slečna na sedadle spolujezdce jeho žena. Pobaví nás, jak absolutně nechápe, jak můžeme stopovat, natož jak můžeme spát pod stanem! Při pohledu na ni to ale vlastně nebylo až tak překvapivé. Vypadala jako někdo, kdo bez pořádného make-upu a nalakovaných nehtů nejde ani vyhodit smetí. Každopádně nás tihle mladí lidé popovezli pěkný kus cesty a my jim byli vděční. Opustili jsme je na křižovatce před městem Valldemossa, kde se naše cesty dělily. Oni jeli do města, my chtěli na druhou stranu.
Celý rozjaření z našeho prvního stopařského úspěchu neváháme a zkusíme to znovu. Zdá se ale, že tentokrát už nebudeme mít takové štěstí. Pěkných pár minut nikdo nezastaví, takže se pomalu posouváme dál po svých. Když za námi uslyšíme zvuk motoru, otočíme se a vidíme přibližující se starší žluté auto. Ostýchavě natáhnu paži se zvednutým palcem. Zpomaluje, hurá!
Pár, který na nás vykoukne z auta, vypadá, jako by zrovna jel z Woodstocku. Uvnitř vozu se povaluje spousta harampádí, sem tam jdou vidět i nějaké lahve od piva a něco mi říká, že podíl na jejich vyprázdnění měl mimo jiné i řidič. Po krátké domluvě se rozloučíme, když zjistíme, že každý chceme jet jiným směrem. Naštěstí. V tu chvíli nás zaskočila otázka toho, jak by měl stopař vlastně odmítnout jízdu s lidmi, kteří se mu nezdají. Když si myslí, že by to mohlo být nebezpečné nebo z toho má prostě špatný pocit. Asi by bylo hloupé to odmítnout, ale v rámci pudu sebezáchovy, bych to doporučovala. My děkujeme štěstěně a s úlevou sledujeme vzdalující se žlutou tečku.
Silnice, na které jsme, není zrovna frekventovaná, takže ujdeme pěkný kus, než znovu uslyšíme blížící se zvuk motoru. Zopakujeme stopařský trik se zvednutým palcem, ale naleštěný stříbrný Mercedes-Benz GL jenom profrčí kolem. Tak zase nic. … Nebo? Zpomaluje...
“Že by vážně zastavili nám?” nechce se nám tomu věřit. Pak ale auto začne couvat.
“Asi jo. Poběž!”
Nasedneme do auta k postaršímu německému páru, který si svoji dovolenou užívá tak, že jezdí po ostrově křížem krážem a poznává jeho zákoutí a naši destinaci má po cestě. Domluvíme se, že nás vysadí na hlavní silnici u odbočky na cestu, která vede k pobřeží, a zbytek dojdeme pěšky. Během jízdy se dozvíme, že manželé žijí v Berlíně, paní je žena v domácnosti, její manžel opravuje výtahy, že mají syna na studiích a spoustu dalších drobností. Když dojedeme k místu, kde chceme vystoupit, manželé se snad proto, že jsme s nimi mluvili německy, snad z nějakého jiného rozmaru, rozhodnou, že nás zavezou až dolů k moři do Port des Canonges. Osobně si myslím, že toho vzápětí litují. Klikatá cestička do údolí je tak úzká, že má řidič problém se na ni s velkým autem vejít, z jedné strany skála, z druhé strmý sráz. Bohužel se za chvíli na vlastní kůži přesvědčíme, že se tudy opravdu jezdí i v opačném směru. Obě auta v ostré zatáčce pěknou chvíli manévrují, zrcátka si už už chtějí dát polibek, ale řidiči jim v tom včas zabrání a vozy se centimetr po centimetru posouvají dál. Celé to ze zadního sedadla pozoruji se zatajeným dechem a nehty zarytými do sedačky.
“Uff, to bylo hodně těsné,” vydechnu s úlevou, když je po všem. Zbytek cesty máme všichni trochu zvýšený adrenalin, ale naštěstí už se s námi žádné další auto pusinkovat nechce a tak bezpečně dorazíme až na jediné parkoviště široko daleko.
Rozloučíme se s německým párem a běžíme rovnou k vodě. Možná trochu přímočaré, ale tohle místo nevypadá, že by se tu dalo dělat moc jiných věcí. Port des Canonges je jen malá vesnička s pár řadami domů. Pláž, pokud se tomu tak dá říkat, je kraťoučký pruh země pokrytý dobře metrovou vrstvou chaluh na betonovém svahu pro spouštění lodí, které jsou zaparkované v garážích za našimi zády. Ale to nevadí. Krásně si tu odpočineme, zaplaveme si, nasbíráme spoustu oblázků, abychom neměli naše batohy zbytečně moc lehké, a pak pozorujeme houf náctiletých děvčat a dvou hochů, kteří se přišli bavit k vodě. Netrvá dlouho a naskytne se nám pohled na přehlídku spodního prádla, která plynule přejde v soutěž miss mokrá podprsenka. Hoši, kteří tu jsou s nimi, se svlékáním nezdržují a jdou se raději koupat v džínách.
Když se slunce začne sklánět k západu, je nejvyšší čas najít něco k snědku. Pobalíme si věci a pustíme se do obhlídky okolí. Nejprve se projdeme po skalnatém pobřeží, kde si vyhlídneme krásné místo na spaní. Hezky rovná, měkoučká zem v závětří. To se bude spát! S klidem v duši z toho, že už víme, kde dnes večer složíme hlavu, a v dobrém rozmaru zavítáme do nedaleké restaurace na zaslouženou večeři. Rozhlédneme se po jedlících, posadíme se k volnému stolu a čekáme na obsluhu. Až nás překvapí, jak je rychlá. Ale také je s námi velmi rychle hotová. Pan číšník nám stroze sdělí, že pro dnešek zavírají. Koukáme na něj jako opaření a nezmůžeme se na slovo. Při pohledu na hodiny zjistíme, že je šest. To přece ještě není tak pozdě na to, aby už zavírali hospody. No nic, určitě to nebude jediná restaurace v okolí. A opravdu není. O pár metrů dál narazíme na další. Ta nás ale rovnou přivítá cedulí “zavřeno”. Začíná mě přepadat panika.
“Já bez jídla umřu! Musíme se dostat někam, kde bude nějaká restaurace, nebo aspoň obchod!”
“Tak buď to tu můžeme projít a podívat se, jestli tu ještě něco není. Nebo rovnou vyrazit, protože než se odtud někam dostaneme, tak to bude chvíli trvat.”
To mě vůbec neuklidní, spíš naopak. Znamená to totiž vyšplhat se do toho hrozného kopce a pak ještě pěkných pár kilometrů, než se dostaneme mezi lidi. Propadám zoufalství. Určitě umřu.
“Snad bychom mohli zase někoho stopnout… Třeba pojede někdo pryč z tohohle zapadákova, ve kterém se nedá ani navečeřet, a sveze nás aspoň nahoru na kopec.”
“To by bylo fajn. … Třeba ti dva surfaři, které jsme potkali cestou ke druhé restauraci. Ti vypadali stejně bezradně jako my,” vzplane ve mně malinká jiskra naděje. “Tak jdeme, ať neztrácíme čas.”
Po pár desítkách metrech zjistíme, že naše přání bylo vyslyšeno. Někdo tam nahoře, nebo dole, nebo kdekoli jinde nás má asi rád. Otočíme se za zvukem motoru, a když na projíždějící auto se surfaři mávneme, bez váhání zastaví. Hoši přemístí harampádí, kterým mají zaskládaná zadní sedadla, a už se vezeme.
Tihle dva Britové si na Mallorce užívají už pár týdnů. Bydlí v prázdninovém domě rodičů jednoho z nich, šplhají tu po skalách a k našemu štěstí pomáhají stopařům. Svezli nás až do nejbližšího města - Valldemossy. Pořád žasnu nad tím, jaké jsme měli štěstí na lidi, které jsme cestou potkali. I oni proměnili tento výlet v úžasný zážitek, který se mi vryje do paměti.
Ve městě se usadíme v první restauraci, kterou potkáme a hladově prohlížíme jídelní lístek. Za několik minut už náš ukrutný hlad zahání výborná paiella. Jako vždy musíme zastavení využít naplno, takže si na záchodech napustíme vodu a převlečeme se z plavek, které jsme si trochu neprozřetelně nechali na sobě.
S plnými bříšky jdeme hledat místo na spaní, protože to původně vyhlídnuté zůstalo pár desítek kilometrů za námi. Ještě že tak. Jenže Valldemossa je poměrně velká, takže najít tu nějaký hezký plácek mimo dosah lidí asi nebude jen tak. Z restaurace, která byla na okraji města, jsme viděli na park a kopec porostlý lesem. Právě tam míří naše první kroky. Držíme se turistické cesty, kterou jsme našli zaznačenou na mapě, a štěstí nám zase přeje. Začneme stoupat lesem a po pár metrech narazíme na odbočku z hlavní cesty, která vede k malému plácku na skalnatém výběžku. Místo mezi stromy s výhledem na město velké tak akorát na náš stan. S trochou opatrnosti ani nespadneme ze skály.
Pondělí
Stejně jak krásné bylo počasí po celou dovolenou, byla příjemná i naše poslední noc pod hvězdami na ostrově. Poslední ranní čištění zubů a mytí zbytky vody, které jsme včera ukořistili při večeři, poslední balení stanu a poslední pohled na město. Hezky batohy na záda a vzhůru dolů. Do města. Dnes už jenom lenošně posnídáme, projdeme se spletitými uličkami Valldemossy, koupíme nějaký ten suvenýr pro příbuzné a jdeme na zastávku. Celkem nás překvapí, když linkový autobus přijede na čas. Naskládáme se na sedačky i s našimi batohy a vyrážíme směr Palma.
V hlavním městě už jenom počkáme na autobus na letiště.
Je to vlastně asi až v letadle, kdy si uvědomím, že jsme se vlastně celé čtyři dny nemyli, pokud nepočítám koupání v moři, a teď tu sedím vedle cizích lidí v jedněch ze dvou propocených šatů. No co, můžou být rádi, že si nesundám boty.
Jak se ti cestopis líbil?
Šárka Veselá procestovala 27 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.