DEVONEM PO SVÝCH A SAMA - Kde lišky dávají dobrou noc

POŘÁDNÁ DIVOČINA

První noc jsem spala v kempu, kde to bzučelo jako v úle. Druhá noclehárna nemohla být rozdílnější. V kempu u Lorny Doone nebyl prakticky nikdo. Je to až s podivem, protože je to krásné, romantické místo ideální pro odpočinek, široko daleko nikdo, jen malá vesnička v údolí, řeka a lesy. Skoro mi přišlo, že tady lišky dávají dobrou noc. Až když jsem uprostřed noci uslyšela z míst, kam jsem odložila batoh, podezřelý šramot, zjistila jsem, jak trefné tohle přirovnání je! Když jsem vystrčila hlavu ze stanu, koukám, že mi na batohu sedí liška a snaží se prokousat dovnitř, bestie!!! Ne že by na ni nějaké kšá platilo. Kšá, mrcho je taky málo. To až člověk celý naštvaný vyleze ze svého vyhřátého pelíšku a zahrozí trekingovými holemi, uráčí se ta rezavá potvora poodběhnout do lesíka... Odkud se za deset minut vrátí a zkouší to znova! Takže ten batoh přece jen budu muset narvat pod plachtu stanu do té svojí miniaturní předsíňky, kam se při ideálních podmínkách vleze tak jedna a půl boty. A myslíte si, že to stačilo? ANI NÁHODOU! Deset minut na to se příjemně vyběhaná liška dobývá pod plachtu stanu. Jen dva prstíčky tam strčíme... Tentokrát jsem ji hnala klackama přes půl kempu a do rána jsem nezamhouřila oko. Naštěstí už se ten rošťák nevrátil. V pláštěnce na batohu ovšem zůstalo několik vykousaných, oslintaných děr. Kde se chodí na ten výraz, že někde lišky dávají DOBROU NOC???

Předmět doličný - zakousnutá pláštěnka

Ráno jsem byla poněkud mrzutá. Ale sluníčko mi rychle vrátilo dobrou náladu, protože se zdálo, že dneska mi konečně pořádně proschne stanová plachta. Boty promočené první den už byly taky téměř suché, takže to začínalo vypadat slibně. Pak jsem ale zvedla oči k obzoru a uviděla ten 350m vysoký kopec... Ale hele, proto jsem přece na trek jela, abych se pořádně prošla. A k tomu kopce patří. Moje nálada zůstala v pozitivní rovině ;) Sbalila jsem kufry a vydala se vzhůru k oblakům. 

První zastávka na dnešní trase je Sister´s fountain, pramen, který vyvěrá dole pod tím kopcem, co jsem ho právě vylezla nahoru. Jeskyňka kolem vyvěrajícího potůčku vypadá starobyle, ale vznikla až někdy v 19. století. Tak jako tak je to krásné místo k zastavení. U pramene to vypadá na mezinárodní sraz, jedna Češka, dva Angličani a dva Španělé. Vyměníme si dojmy a vyrážíme každý svým tempem. S Angličany, přestože jsou už dávno v důchodovém věku, se cestou ještě několikrát potkávám, místní mají dlouhé pochody v přírodě dosti v oblibě,  takže se jejich výborné kondici ani nedivím. Vypadá to, že se dneska pořádně projdu. Chystám se do Lyntonu, přespávat budu v kempu Sunny Lyn, takže do cíle to mám nějakých 15km a opět podobným terénem. Pomalu už se budu ze Somersetu přesouvat do Devonu. První část trasy opět povede lesem. Ale panečku, jaké tady jsou lesy! Až k městečku Combe Martin stezka prochází národním parkem Exmoor, takže je to opravdu kus divoké přírody. Stromy jsou obalené lišejníky a různě pokroucené, takže to tady vypadá místy trochu strašidelně, jako z pohádek bratří Grimmů. Kapradiny mi často sahají až po pas, ale stezka je tady dobře udržovaná, ta zarostlá není, takže klíšťat se nebojím, ačkoli jsou tady výstražné nápisy varující před jejich výskytem.

Sister´s fountain

Exmoorské lesy

Exmoorské lesy

Ale i lesy jednou končí. V místní krajině jsem zvyklá spíš na holé kopce porostlé vřesem a kamením. A přesně tohle mě čeká hned za další zatáčkou poblíž majáku Lynmouth Foreland Lighthouse. V údolí hned za zatáčkou na mě čeká překvápko - pěkné posezení, růžový stolek se židličkami a Honesty box. Ne jeden, ale rovnou dva. Z boxu si můžete vybrat, na co máte chuť (ovoce, čokoládky, tyčinky, chipsy) a přes QR kód potom pošlete penízky dle svého uvážení. Obecně tím přispíváte na charitu, životní prostředí, jinou dobrou věc :) Já mám svých zásob až až, takže dobroty nechávám dalším pocestným a osvěžená odpočinkem pokračuji v cestě směrem k majáku, který si chci prohlédnout z vyhlídky The Foreland. K mému překvapení k němu vlastně ani nedojdu, protože se mi do cesty připletlo stádečko přátelských exmoorských poníků. Nebudu je rušit, koneckonců tady byli první, takže respektuji jejich klid a vydávám se dál k Lyntonu.

Exmoorští poníci na výběžku Foreland

Posezení in the middle of nowhere

Honesty box

Lesy skončily

Dále už je to příjemná procházka, protože stezka teď kopíruje útesy téměř pořád na jedné vrstevnici. Co absolutně nesnáším, to jsou divoké kopce v odpoledních hodinách, kdy už přece jen docházejí síly. Pro milovníky anglické architektury bych zmínila hezký kostelík v Countisbury, kolem kterého nutně musíte projít. A už se dostávám zpátky do civilizace. Zprvu slyším jen jemné bzučení motorů a zanedlouho už se trasa spojuje se silnicí, takže vám z toho ke konci už trochu duní hlava, protože provoz tady je docela vydatný. To, co by se zdálo jako jedno větší město, jsou vlastně městečka dvě. Dole při ústí řeky Lyn se rozkládá Lynmouth a nad ním v kopci je Lynton. A co by to bylo za výpravu, kdybych já se nechystala zrovna do Lyntonu, že? Jsou tady 3 možnosti - buďto se nahoru vyvezu lanovkou, což je místní specialitka, lanovka na parní pohon, nebo se dá jít klikatou stezkou, kudy do Lyntonu přicházeli kdysi před sto lety první výletníci, a třetí možnost je vzít to přímo do kopce po hlavní cestě. Vybrala jsem si pochopitelně tu nejkratší a zároveň nejpříkřejší trasu. I beznohý šnek by šel rychleji!!! V kempu mě naštěstí mile přivítali, nabili mi skomírající telefon za £1, a ještě mi poradili, kudy se další den vydat, abych si nemusela zopáknout dnešní horolezecký výstup :) Zlatí lidé tady jsou!!! 

Kostelík v Countisbury

Skoro v cíli

Lynmouth

Lynton

Lyntonská lanovka

PS: ta včerejší liška nebyla vzteklá. Podle majitelky kempu je to tam bohužel známá firma, která si k táborníkům už nějaký ten pátek dochází vybírat "vstupné".