DEVONEM PO SVÝCH A SAMA

CO SE VYLOUPLO Z MLHY?

Jak už jste asi správně pochopili, po demoralizujícím prvním dni jsem to neodpískala. Přes noc přestalo pršet, odpočinula jsem si, ráno dosušila zbytek věcí, sbalila stan a najednou mi bylo jasné, že jdu dál. Přece jsem tu cestu neplánovala půl roku proto, abych ji teď po jediném dni zabalila!!!

A tak už jsem zase tak říkajíc "on the road". Předešlého dne jsem si užívala surovou, sychravou Anglii, zato dnes se mi před očima rozprostírá pohled na téměř-nekonečné moře (naproti se v jemném oparu rýsuje pobřeží Walesu), za mnou rostou klenuté kopce posázené zelenými lesy, zelenějšími než u nás, a pod nohama mi škřípou na pláži naplavené oblázky. Dnes mířím do oblasti Doone valley, kde slavný spisovatel Coleridge napsal svoji Lornu Doone. Čeká mě asi 16km dlouhá trasa a terén bude o poznání hrbolatější. Až k Mýtnici cesta vede po rovince, ale hned za ní se začnete nořit do příjemného lesního přítmí, zároveň se ale odkloníte pryč od moře a začnete šplhat po vrstevnicích mírně vzhůru. Nad korunami stromů svítí sluníčko a mně je nádherně! Jak jsem to včera jenom mohla chtít vzdát?

U moře kousek od Porlocku

Toll house - Mýtnice

Zdejší pobřeží zřejmě dostává pořádně zabrat, protože míjím už asi čtvrtý zátaras s nápisem "Landslip" a musím místo obcházet. Jednak se tím cesta prodlužuje a taky se tím přidávají výškové metry. Ale co naplat, to co včera už bych zažít nechtěla, a tak poslušně sesuv obcházím a dosti neurvale zacpávám pusu protivnému hlásku, který mi tam někde vzadu v hlavě našeptává, ať to risknu skrz, vždyť ono to tam někde zase navazuje. To víš že jo, a pak se zase budu muset štrachat do brutálního krpálu s tou bestií na zádech, až tu navazující cestu nenajdu, kušuj!

V pravý čas, ještě než mi v kopci dojde dech, začíná stezka zase klesat do kouzelného údolí. Stojí tady dva osamělé domy a kostel. Místo se nazývá Culbone a kostelík je zasvěcený sv. Beunovi. Dříve tady asi žilo lidí více, převážně rodina Červených, usuzuji tak z náhrobků na přilehlém hřbitově, na nichž se z větší části objevuje příjmení Red.

Kostelík sv. Beuna v Culbone

Odtud stačí vylézt mírný kopec a dále už je to více méně po rovině. Tohle je jeden z nejpohodovějších úseků, co jsem zatím prošla, jen se jde bohužel celou dobu lesem a výhledů na moře se tady člověk příliš nedočká. Na druhou stranu je tahle oblast protkaná drobnými potůčky, takže je tady velice příjemný vzduch a krásně se tady dýchá. Ideální na pročištění hlavy, protože cesta je pořád stejná a velmi nenáročná, takže nemusíte nad ničím přemýšlet, nic neřešíte, prostě jen vypnete a jdete kupředu tempem, jaké si sami zvolíte. V tom je právě to kouzlo sólo cestování, a když k tomu ještě nevlastníte data - to znamená bez free wifi žádné připojení ke světu, je to naprosto dokonalý sociální detox :) Ovšem tady idylka končí. Jen co obejdu kopec s názvem Sugarloaf hill, v překladu Homole cukru, pro tento den stezku opouštím a vydávám se do prudkého stoupáku. Abych se dostala do kempu za Lornou Doone, musím přelézt 350m vysoký hřeben oddělující řeku Oare od moře. A k mé nemalé radosti nahoře zjišťuji, že to, co jsem právě vylezla, teď musím zase slézt dolů. A pochopitelně to ráno zase polezu nahoru. Ta radost! :D Ovšem výhled je odtud shora nádherný.