DEVONEM PO SVÝCH A SAMA - V Anglii prší?

NA STARTU V MINEHEADU

Pěšky a sama? V cizí zemi? S batohem a stanem v divočině? NO TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!!! S takovou reakcí už se asi setkala každá holka, která se rozhodla, že vyrazí na sólo cestu. Takové reakce jsou samozřejmě v pořádku a odrážejí upřímný a laskavý zájem okolí. Je tady ovšem jedna věc, díky níž je možné tyhle obavy podstatně zmírnit. A tou je pečlivé plánování. Pro plánování pochodu South West Coast Path neboli SWCP vřele doporučuji diskuzní skupinu na Facebooku - South West Coast Path - Discussion Board For Hikers. Je tam skvělá komunita lidí, kteří už SWCP prošli nebo právě procházejí a jsou vždy ochotní poradit a podělit se o vlastní zkušenosti. Je určitě důležité předem si zjistit nejobtížnější úseky a být na ně připravený jak fyzicky tak psychicky. Pak je dobré mít někoho, kdo bude znát aspoň přibližně vaši aktuální polohu, a nezbytností je dobře vybavená lékárnička a co nejvíc nepromokavý vercajk. Nebojte se, vždycky se najde něco, na co jste zapomněli :D Ale i když se pobřeží Devonu zdá jako nejdivočejší ze všech divokých divočin, nikdy nejste příliš daleko od civilizace.

Minehead - ke startu připravit!

Nejtěžší z celé výpravy tedy bylo vysvětlit rodině a přátelům, že jsem dobře připravená a že to přežiju! Což jsem taky měla v plánu dodržet. Vlakem do Prahy, autobusem na letiště, letecky do Bristolu, přespat na židličce na letišti, vlakem a autobusem...no konečně se člověk po "Low cost" způsobu (delší, zato horší cestou) dokodrcal do městečka Minehead (což je ještě v Somersetu), kde u sochy rukou držících mapu celá ta štreka začíná. A v tom začalo pršet. Někdy se říkává, že prší štěstí. V tomto případě asi štěstí, že jsou všichni lidé zalezlí doma a nikdo mě nevidí. Oblékám si totiž sytě růžovou pláštěnku. Kdyby se mi někde něco přihodilo, tak ať aspoň jdu vidět, no ne? A vydávám se na pochod. 

Z prvního dne si toho moc nevybavuji, mám ho celý v mlze. Ta tady totiž chodí ruku v ruce s deštěm. Takže nedohlédnu dál než na pár desítek metrů před sebe, chválím si nepromokavé boty, poslouchám přízračné bečení ovcí, které nevidím, a užívám si přítomný okamžik. Okamžik, ve kterém jsem sama, na stezce v divočině, v tichu rušeném jen bubnováním dešťových kapek, sice prší, ale nefouká, jsem vděčná za maličkosti... Čvachtá mi v pravé, nepromokavé botě!!! 

Je vidět, že i nepromokavost je zcela relativní pojem. Nicméně nemám na výběr, musím čvachtat dál. Stezka se tady jen mírně vlní nahoru a dolů. Pořád prakticky nevidím, kam jdu, vím jen, že dnes mám za úkol zdolat nějakých 13km do vesničky Porlock. Doufám, že tam ta vesnička s kempem někde je. Naděje je to jediné, co mi zbývá. Naděje a signál na mapě v mobilu, který mi potvrzuje, že pořád ještě držím správný směr. 

Do konce celé trasy už jen 629 a 3/4 míle.

Mlha přede mnou, mlha za mnou

Sparkhayes campsite

Zanedlouho už mi čvachtá i v druhé nepromokavé botě. Tak to bychom měli. Když se místo příkrého, suťovitého srázu nabídne značená alternativní trasa s pozvolným klesáním, pochopitelně po té možnosti hned skočím a držím se jí zuby nehty. K Porlocku už je to jen nějaké 3 km, z kopce dolů, dokonce se na chvíli protrhala mlha a vidím v dálce pár miniaturních domečků. Jenže alternativní trasa se najednou někam vytrácí a já stojím před dilematem. Mám sejít těch pár desítek metrů trávou a křovím (a taky skrz stádo krav) k cestě, kam se ta neexistující stezka měla napojovat, nebo se vrátit k výchozímu bodu? 

Zanedlouho se ukázalo, že jsem si měla vybrat možnost B, protože zase padla mlha, já se i přes navigaci v mobilu ztratila, a už jsem málem vytáčela SOS. Mapy.cz jsou sice ve všech ohledech skvělý pomocník při cestování, ale úplně stoprocentně přesné bohužel taky nejsou. Pěkně jsem se zapotila, než jsem našla cestu zpátky. Ono totiž v nestabilním, mokrém terénu s 18-kilovou krosnou na zádech to do kopce není zrovna nejpohodlnější. Ale nakonec jsem našla své ztracené nervy i cestu a všechno dobře dopadlo. Sparkhayes campsite sice nepatří mezi ty nejluxusnější, zato má velmi přátelského majitele, který vám podaruje staré noviny na vysušení bot a prohodí s vámi pár příjemných vět. O zbytek pohodlí už se postará teplá sprcha a výkonná sušička s programem za 1 libru. Když sečtu dnešní bilanci - pláštěnka zaplatila životem, obsah batohu z poloviny mokrý, nepromokavé boty jsou durch a sebevědomí asi odplavalo zpátky za La Manche a už je na půl cesty domů. Všichni měli pravdu, neměla jsem jezdit do takové divočiny sama. Zítra končím, zaplatím si někde hotel a nevylezu z něho až do odletu letadla!!!

...anebo???