Do Bosny a hned zpátky
Nejedná se tak o cestopis jako spíš vyprávění bláznivého výletu do Bosny a Hercegoviny. V listopady 2018 jsme s kamarádkou chytly levné letenky a letěly. Jenže jsme netušily, co se během 4 dnů stane
Cestopis z roku 2018 napsala Esťa Dombrovská
Bosna a Hercegovina
Vídeň – Tuzla
Letiště Tuzla – asi 25 km od města Tuzla
Naše cesta: Letiště – Sarajevo – Tuzla - Dubrave Gornje – odlet
Do Bosny jsme se vydaly s kamarádkou a už na začátku byl tenhle vejlet jedna velká show. Jelikož odlet z Vídně byl v 10.35 a my jsme holky od Plzně, musely jsme trošku čarovat a vykouzlit nejlepší a nejlevnější variantu, jak let stihnout. Varianta č.1 byl teleport. To něják prostě nevyšlo. Takže jinak. Den před odletem jsme jely do Adamova u Brna, kde jsme přespaly u kamarádky tety. Hned druhý den ráno jsme musely stihnout první vlak do Brna. Jenže… Návaznost byla tak hrozně moc natěsno, že kdyby se jeden ze spojů opozdil, tak je to všechno v hajzlu. Jenom pro představu: vlak z Adamova do Brna 4:38-4:57, Flixbus od Hotelu Grand (hned vedle hlaváku) do Vídně (Edberg) 5:25-7:15 a odtud nám jel bus na letiště, přičemž cesta tam trvá cca 15 minut, odjížděl v 8:05, další jel až v 10:05, což prostě bylo moc pozdě (https://www.flughafenbus.wien). Naštěstí se stal zázrak a všechno to klaplo a my seděly v letadle.
Přiletěly jsme na letiště Tuzla. Jen co jsme vystoupily, první myšlenky po tom, co jsme jako první viděly vrakoviště, byly: „Prosím, hlavně musíme přežít!!!“ Po tom, co jsme prošly ještě dalšíma 3 kontrolama, vešly jsme do výstupní haly (rozměr větší garsonky), kde se nacházelo asi 5 stánku „rent car“ a jedna směnárna.
Peníze - eura jsme si tam teda rozměnily a následně sehnaly Taxi, aby nás odvezlo do Živinice (cca 11 km), kde měl bajt autobusák. I přesto, že se jedná o letiště Tuzla, samotné město Tuzla je asi 25 km vzdálené, spíš je to něco jako název okresu/provincie, nebo tak něco. Nějaký týpek se nás teda ujal a frčeli jsme. Celou cestu se nás snažil ukecat, že nás hodí až do Sarajeva, 125 km asi za 70 éček. Takže jsme se mu vysmály a řekly, že ne no. Po cestě kolem rozpadlých domů a zároveň novostaveb jsme taky mohly vidět koňský povozy a zároveň nás předjížděla vcelku nová auta. Takový všelijaký to bylo vám povím teda. Ten taxistrejda nás vyhodil na nějakým plácku, prej že to je autobusák. Autobusák to byl, jenže prostě krapet jinačí.
"Díky, že jste sem dali aspoň tu ceduli"
"Místo pivka teda vodu, no"
E: "Juli, jak se Ti tu líbí?" J: No, pěkný, připadám si jak na Ukrajině."
Odtud se mělo jet do Sarajeva. Místní moc neovládají ani angličtinu ani němčinu, občas teda ruštinu. Takže hodně rychle jsme pochopily, že se musíme hodně ujišťovat, co dostáváme za informace. Šly jsme k okýnku jedný boudičky. Pán byl ale hodně velkej sympoš. Prodal nám lístek do Sarajeva, předal info a my dál nic neřešily a běžely se podívat do okolí. Jenže chyba žejo. My se nekoukly na čas a spoléhaly na to, co nám ten pán z busáku řekl. Nejřdív jsme prošly mini bazarem, kde babičky plety fusky, prodávaly kabelky Lujz Vitoň a plastový kýble. Kdyby nám někdo řekl, že těm babčám je 148 let, normálně bychom jim to uvěřily. Přitom si myslím, že jim mohlo bejt tak 60 let. No nic, šly jsme hledat jídlo, klasika. Vlezly jsme do jakéhosi Pizza Fast Foodu a objednaly si trojúhelníček pizzy. Tak si sedíme a najendou nás napadne se kouknout na tu jízdenku, která vypadala, jako když vám dají u nás v nějakým pajzlu účtenku za pivko. Ahaaa, tam je čas 13.00, kouknem na hodiny a ono je 13.05. V tu chvíli nám to došlo. Pán v boudě říkal „fiftýn“, ukazoval 4 a myslel 13.00. Brutálně jsme se teda rozběhly zpátky na busák a naštěstí byl ochotný, lístek na další spoj nám dal nový, my jen doplatily pár marek, jelikož jsme jely s jinou společností, a ve 13.30 jsme šly konečně nasednou do busu. Strejda ze stánku si raději šel zkontrolovat, jestli tam fakt nastupujeme a s lehkým utrápeným úsměvem nám zamával.
Tak, vyjely jsme. Ale nevěřily, že tou rachotinou dojedem. Už jen to, že jsme věděly, že trasa Živince – Sarajevo je asi 110 km a trvá 3 hodiny cesty. Bylo jasný, že pojedem po poli, minimálně. Tak jsme si to tak různě valili. Hodinu před Sarajevem nám oznámili (co jsme tak pochopily), že v horách je kolona asi 10 km, a že budeme mít minimálně 3 hodiny zpoždění. Co na to říct. Do teď nám to vcelku všechno vycházelo. Takže to prostě přijít muselo. A fakt. Uprostřed hor najednou kolona jak čuňa. Čekaly jsme hodinu, hodinu a půl a ani o centimetr jsme se nehli. Chtěla jsem zkusit usnout, že třeba až otevřu oči, stane se zázrak. Únavou jsem fakt chrupkla. Po hodině jsem otevřela oči. FURT JSME STÁLI NA STEJNÝM MÍSTĚ!!!!
Jenže, byla už tma a vánice. Koukla jsem z okna. Tam varovný cedule „zaminované území“. Po další půl hodině už jsme se rozjeli, cestou nabrali zachumlaný 2 babičky, který v tý vánici čekaly uprostřed lesa. Do 40 minut jsme byli v Sarajevu na nádraží. Jenže, byla mega tma (divný, když už byl večer). Po týhle cestě jsme byly zralý na panáky, minimálně… Jelikož jsme nevěděly, kde máme ubytko, vlezly jsme do prvního podniku, kde byla Wi-Fi. Natěšený frajerky jsme tam nalítly a v jídeláku hned zabrousily do kategorie Nápojů. Jenže, aha, to byl muslimskej podnik. To nás taky mohlo napadnout. Síla zvyku. Takže nejvíc alko věc bylo nealko pivo. No nic. Tak jsme si vzali na baru aspoň skleničky s vodou, který byly zadarmo a objednaly si jídlo - Čavápí (čevabčiči) a kuřecí kousky s klasickým pita chlebem. Tím si nás, alespoň trochu, udobřili, protože to bylo famózní! Po jídle jsme prozkoumaly, kde vlastně bydlíme, vzali si taxík a nechali se odvést. Vůbec to nesplňovalo můj lowcost, na který jsem zvyklá ale energie už došla.
Ubytování jsme měly zajištěné na 2 noci v Pension Sebilj, přímo v centru staré části města. Za noc jsme platily cca 140Kč/os. Na pokoji jsem padly na postel úplně vyřízený. Vyřízený do tý doby, dokud jsme nezjistily, že máme za barákem Shisha party bar. No , kde jsme neskončily žejo. O 15 minut později už lezeme do baru a užíváme si atmosféry. Pivko jenom nealko, tak jsme si k dýmce daly alespoň čaj.
Další den jsme strávily ve městě. Na snídani jsme zalezli k jakémusi kouzelnýmu dědouškovi do penzionu na úžasnou snídani. Prošly jsme Baršaršiju i nové město. Koukly k mostu a pak jely lanovkou na horu Trebevič. Cena za lanovku je 20 marek. Pokud vychytáte počasí, naskytne se vám krásný výhled. Určitě doporučuji navštívit klidně i nějaké info centrum. Pracovníci ví, kam na jídlo a kam na vyhlášenou tureckou kávu. Vše záleží na individuálních „potřebách“. Navštívily jsme taky náááádhernou hypsterskou kavárnu EspressoLab. Cena za výborný kafčo a dortík v přepočtu za cca 100 kč. Myslím, že v Sarajevu si každý najde to svoje. My se hodně procházely, navštívily to nejznámější, ochutnaly jídlo, kávu, vodní dýmku, pokecaly s místníma, kteří nám nerozuměli a my nerozuměly jim a udělaly si spoustu fotek s 18263 holuby.
Tramvaj jede, wow!
Hypsterskej kýč No.1
Suvenýry pro všechny
Bábušky byznys
"Zabili nám Ferdinanda!" "A kerýho paní Mullerová"
Skoro jak holubí paní v Sám doma
Druhý den dopoledne jsme vyrazily na autobusák, abychom do Tuzly dorazily relativně dřív než za tmy. Napadlo nás jet tramvají. I po půl hodině čekání jsme se tramvaje k autobusáku nedočkaly a nikdo nevěděl, kdy to přijede. Klasika. Popovezli jsme se alespoň kus cesty jiným číslem. Lístky se kupují buď u stánku nebo u řidiče. Ty pak musí projet ještě mašinkou uvnitř tramvaje. Na jak dlouho jsou, to jsme nezjistily. A tak jsme prostě jely. Všechny cesty jsem si vždy vyscreenovala do mobilu, jelikož fungovat bez dat, na to už nejsme zvyklí. Takže celou dobu jsme se tím řídily nebo měly klasickou papírovou mapku. Lístky v Sarajevu na autobus lze koupit online nebo přímo na autobusovým nádražím – pouze hotově.
Cesta do Tuzly byla klidná, rychlá a konečně jsme mohly pozorovat krásnou přírodou. Při příjezdu na tuzlovský busák jsme hned hledaly místo, odkud nám pojede autobus do Gornje Dubrave, kde jsme měly zajištěno ubytování (cca 10 minut pěšky od letiště). První kroky směřovaly samozřejmě na informace. Tam však nastal kámen úrazu č. 1. To, že nám paní nerozuměla v angličtině nás už moc nepřekvapilo. Ale to, že koukala udiveně na Google mapy s označenou vesnicí, jako by to viděla poprvé nás znejistilo. Díky bohu se nám nabídla jedna ochotná slečna, že nám zkusí najít spoj přes jakousi jejich appku v mobilu. Problém č. 2 nastal ve chvíli, kdy se jí ve vyhledávači objevilo „nenalezeno“. V tu chvíli jsme odešly raději ven se nadechnout vzduchu. Moje srdce takovém adrenalin zažilo naposledy v Zambii na raftech, moje tepovka stoupala minimálně až k oblakům. Ještě že nám řekly, jakým směrem je vesnice Dubrave, a že někde tam bude asi i Dubrave Gornje. Na nějakým cestovatelským portálu jsme našly, že by tam měl jet autobus s č. 11. Wohouu! Už máme směr a číslo autobusu. K tomu tam však byl dodatek, že si máme stoupnout na zastávku a počkat. Jo, a taky že autobus jezdí jen asi 3x denně. Jelikož byl listopad, děsila mě představa, že budeme muset stát na zastávce třeba 2 hodiny. Co teď, žejo. No nic, plán byl jasnej. Jdem se někam najíst a pořešíme, co dál v případě, že ten bus, který nám ujel (opět), byl ten poslední. Ve chvíli, co jsme vykročily, vidíme, jak autobus č. 11 právě odjíždím směrem na Dubrave. Povím vám, v tu chvíli to se mnou málem třísklo. Bylo asi 15.00, tak jsme si řekly, že zkusíme kolem 16.00 jít na tu zastávku a zkusit štěstí. Přece nemůže být poslední! Třeba znovu po hodině pojede další. A on fakt jel!!! Neuvěřitelný. Naskočily jsme a jelo se. Tak narvaný autobus jsem ještě nikdy nezažila. Hlava na hlavě. Jen jsme získaly trochu svého osobního prostoru, venku byla tma jak prase. Ještě že jsme si vyscreenlovaly mapu s názvem vesnice. Zkusily jsme fotku ukázat řidiči, třeba nám zastaví tam, kde chcem. Zástavky totiž nikde, klasika. Ve chvíli, když už jsme zůstaly v autobuse samy, zastavil a zamával nějak rukama. Vyběhly jsme ven, autobuspán odjel a my stály na poli. Jako fakt doslova. Nikde nic. Tma. Zima. V tu chvíli mi blesklo hlavou: „Tenhle výlet doma radši vyprávět nebudu.“ Nakonec jsme obejvily Motorest. Vlítly jsme dovnitř s nadějí, že nám řeknou, kde se náš penzion nachází. Nikdo ho neznal. Nikdo z 2 zákazníků a 4 personálu. Naproti byla malá sámoška. Paní prodavačka taky nevěděla. Ani babička v malé pekárně hned vedle. Opět nám ukázaly jejich oblíbený „asi tudy“. Asi tamtudy jsme se teda vydaly. Tma neskutečná, lampa žádná, chodník už tuplem ne. Jenom silnice a kamiony. Po 15 minutách chůze se nad námi asi někdo smiloval a my uviděly ceduly Apartmane Paradise Enver!! Neuvěřitelný. Jako fakt neuvěřitelný. Ve chvíli, co jsme si daly věci do pokoje bylo už vše v pohodě. Ještě jsme si došly zpátky do sámošky pro víno a k babičce pro housky, opět nás málem přejelo 5 aut a 2 kamiony ale dobrý, víno máme, vše je v pořádku! Paní, u které jsme bydlely nám nabídla alespoň odvoz na letiště. Měly jsme ještě pár marek, tak jsme souhlasily. Víno jsme vypily, zachumlaly jsme se pod duchnu a spokojeně chrupkaly.
Ráno jsme se rozloučily, vyzvedl nás nějaký pán ve fabii a odvezl na staveniště – letiště. Peníze ani nechtěl. Přesto jsme mu daly zbytek marek, které jsme u sebe měly. A hlavně, to nás utvrdilo v tom, že ačkoliv to bylo malý-velký dobrodružství, lidé v téhle zemi jsou mega zlatí a ochotní. Stoupaly jsme do oblak s úsměvem a se super vzpomínkama. Jak mě tyhle akce baví! Kord když člověk má v životě stejně bláznivou kamarádku, která jede na stejný vlně a to bláznovství zandá bez problému s váma.
Tip na závěr: Příště bych to o 3-4 dny více protáhla a určitě dojela až do Mostaru ❤️, prej je to tam taky fajn 😃
Jak se ti cestopis líbil?
Esťa Dombrovská procestovala 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 5 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Nainstalovat mapy.cz do mobilu, stáhnout offline lokální mapu, do vlastních míst uložit hotely. Sice nuda, ale jistota. ;)
Nainstalovat mapy.cz do mobilu, stáhnout offline lokální mapu, do vlastních míst uložit hotely. Sice nuda, ale jistota. ;)
Super cestopis, pobavil a inspiroval, do Tuzly letím o víkendu, tam jsem zvědavá :D
Super cestopis, pobavil a inspiroval, do Tuzly letím o víkendu, tam jsem zvědavá :D
Jo, skvěle dynamický cestopis od Esti.
Když teď, Šárko, letíš do Tuzly, tak pak můžeš taky přidat trip report nebo přímo cestopis včetně nahánění busů okolo TZL. Náhodou situace z BNX je podobná?!
Jo, skvěle dynamický cestopis od Esti.
Když teď, Šárko, letíš do Tuzly, tak pak můžeš taky přidat trip report nebo přímo cestopis včetně nahánění busů okolo TZL. Náhodou situace z BNX je podobná?!