Dojedu na kole k moři?
Cestopis z roku 2022 napsal honzor
Dojedu na kole k moři?
Tak tuhle otázku jsem si položil někdy v období korony. Tehdy byl prostor na to o takových věcech snít. Když to skončilo, rozvolnilo se a otevřely se hranice, nápad mě neopustil. Přišlo mi to jako zajímavá výzva. Takhle daleko jsem ještě nikdy nikam na kole nedojel. A tak jsem se rozhodnul, že se o to pokusím. Doposud jsem měl zkušenosti s cyklocestováním jen malé. Kolo mi většinou slouží spíš jako dopravní prostředek. Odjezd jsem původně plánoval už někdy od poloviny července 22, ale několikrát jsem ho odsunul. Bylo potřeba dořešit dost věcí k přípravě, a přestože jsem se na to chystal už někdy od jara, pořád to ještě nebylo všechno. Stan, nově i brašny a další potřebné vybavení už jsem sice měl, ovšem na poslední chvíli mě ještě napadlo pořídit plachtu, která se dá použít jak na stan, tak samostatně. Stan mám asi 4 roky, je obyčejný za 500,- korun, dobrý, ale nesmí moc pršet. Je to nějaký rok zpátky, co jsem to podcenil a vzal si ho na několikadenní výlet se (skálo)lezcema. Vše bylo fajn až do chvíle, než jedné noci přišel větší slejvák. Sice jsem byl ve stanu na louce u Norimberku, ale připadal jsem si spíš jako Jack Sparrow uprostřed rozbouřenýho Karibiku. Ještě, že jsme byli tenkrát v kempu. Po déle trvajícím intenzivním dešti jsem pobral jen ty nejnutnější věci a opustil „palubu“. Zbytek bouřky jsem pak přečkal na nedalekých sociálních zařízeních a tam v suchu uchránil hlavně elektroniku. Tahle příhoda byla dostatečnou motivací k dokoupení nepromokavé plachty. Dále jsem zjistil, že mám na kole poměrně sjetý přední plášť a taky potřebovaly vyměnit destičky na zadním kotouči. Kolo mám horské 29 palcové s širšími plášti (používám aspoň okolo 2 palců). To mám kvůli různorodému povrchu cest, které sjíždím. Počítal jsem s tím, že cesty budou i tady různé a proto volím univerzálnější variantu. Nápor na zadní kolo po naložení všemi věcmi měl 33 kg. Celková zátěž se mnou už tedy měla něco přes metrák. Každopádně nevěděl jsem jestli mám dostatečnej základ a jestli mi nadšení a odhodlání stačej k tomu, abych se mohl vydat na tak rozsáhlou cestu. Například místa, kde budu spát, jsem neřešil vůbec. Je to trochu na punk a přirozeně s odpovídající dávkou obav, ale jinak to teď nesvedu. Řekl jsem si, že to prostě risknu a buď to vyjde nebo ne.
1. den - 4. 8. 2022
Je ráno 6.30 a vyrážím na kole na svojí doposud nejdelší cestu v životě. Zadávám trasu do navigace. Start: Rumburk, Racek - Cíl: Świnoujście. 476 km. Slunce vyšlo a už teď je docela teplo. Cesta směřuje na Šluknov, Rožany a dál přes hranice do Budyšína. Teď je vhodná chvíle jet, než bude ještě větší horko. Provoz je mírný, převažují cyklostezky, cesta klidná a terén ještě poměrně kopcovitý.
Pak jedu podél Spree. V Budyšíně už je o něco rušněji. První přestávku dávám po 45 kilometrech, kolem desáté hodiny, u velkého jezera v Burku za Budyšínem. Lidí se zde koupe hodně. Dávám si svačinu, sladký bonbony a pak pokračuju podél Spree. Dále projíždím okolo několika pustých vodních ploch vzbuzujících volnost a svobodu. Slunce je už výš a horko je opravdu velký. Svlékám triko. Zásoby vody ubývaj, občas se vyloupne nějakej ten domek a široko daleko nikde nikdo.. Kousek před obcí Uhyst se objevil u cesty sedánek a u něj klasická studna s ruční pumpou. Chci využít možnosti doplnit zásoby – několikrát zapumpuju, ale bohužel, je úplně vyschlá. Tak tu alespoň chvilku posedím s menší strakatou Katze, která mě od nedalekého domu přišla pozdravit. Pak pokračuju s poslední půllitrovou rezervou. Jen o pár kilometrů dál přijíždím k jezeru Bärwalder See - je půl druhé a koupe se tu mnoho Poláků, Němců a Čechů. Tady už je stánek s občerstvením a tak doplňuju vodu a k tomu pojídám pár hranolek. Za sebou mám něco přes 70 km. Koupání dobré, voda v jezeře poměrně osvěžující, ale stále hodně horko a proto hledám stín. Posléze zapadám opodál mezi břízky. I ve stínu musí být určitě přes třicet stupňů. Na chvíli usínám, pak dávám ještě koupačku na vzpružení a kolem šesté hodiny večerní balím a chystám, že pojedu dál. Byla to dobrá zastávka – koupání, občerstvení a odpočinek v jednom. Interesantní je tu celkové panoráma, které zahrnuje rozlehlé jezero a oblohu s elektrárnou v pozadí – viz foto. Takový kontrast přírody a industrializace může být jistě inspirující pro mnohé umělce. Pokračuju přes lesy – směr Forst. Všude rostou borovice. Stmívá se a jedu podél hranic, stále po německé straně a po cyklostezce. Teplotně už je o něco příjatelněji, než bylo za světla. Za vesnicí Rjasnik se objevuje po pravici Nisa. Okolo půlnoci kdesi za obcí Grěšna na mě přichází větší únava a proto lehám do pole vedle cyklostezky. Je teplo, neprší, spím pod širákem.
2. den - 5. 8. 22
S východem slunce vyrážím dál po cyklostezce, stále podél Nisy, která zároveň tvoří hranici států. Vesničky a města ležící okolo hranic mají dva názvy – německý a polský. To je zřejmé u města do kterého přijíždím a kterým prochází hranice států – tady je to řeka Nisa. Na německé straně nese název Guben. Když v Gubenu přejedu po mostě přes řeku, rázem jsem v Polsku v Gubinu. Měl jsem tak na výběr – nakoupit v německé části města nebo v polské části města. Zvolil jsem polskou stranu. Dokupuju jídlo na cestu a do jedné z brašen přibaluju dvě dvoulitrové petky vody ať jsou větší zásoby.. Pokračuju dál podél Nisy, kterou zanedlouho vystřídá Odra. Cesta moc hezká a zase je pořádný vedro. Krátce po poledni se zastavuju ve městě Eisenhüttenstadt, do jedné restaurace, na venkovní zahrádku. Je tu možnost dobít světla, mobil, powerbanku. Tady zjišťuju, že co se týká mé elektroniky – tuto oblast jsem lehce podcenil. Powerbanka je zastaralá a punková velice. Nabití trvá dlouho a neuchová v sobě moc energie. Tak po výborném stejku dávám ještě kávu a čekám. Hlavní je, aby byl nabitý mobil, který mi slouží především k navigaci. Přiznávám, že i ten není nic moc. V horku se přehřívá a navigace v něm se občas seká. Po obědě pokračuji jízdu vyprahlou krajinou podél Odry. Jet po této cyklostezce je jedna radost. Hladká, rovná a přehledná asfaltka. Občas mě někdo předjede, občas předjedu já někoho, ti, které míjím a jedou naproti mně, mi mávájí a já jim mávání opětuji, jindy zase mávám já a protijedoucí cyklisti opětují pozdrav mně. Zvolil jsem univerzální: „Hallo!“. Celkově se podél Odry, řekl bych, nese dobrá nálada, alespoň za mě jo. Za chvíli se totiž přehupuju přes hranici 200 najetých kilometrů. To mě nakopává a šlapu do toho ještě víc, až to místy vyšvihuju na rychlost přes 30km/h. Na večer dorážím do Frankfurtu. Musím jen potvrdit, že německá krajina a obce jsou velmi upravené a kultivované. Opravdu velký zlom tady registruju ve chvíli, kdy se ocitám opět na hranici s Polskem – tentokrát je to ve Slubici. Rozdíl mezi Frankfurtem a Slubicí je na první pohled velký. Přirovnal bych to k některým našim pohraničním obcím, které jsou tak moc rozdílné oproti těm německým. Tady je ten rozdíl ještě větší a znatelnější.
Upravené a sjízdné cyklostezky střídá zarostlá zámkovka či vyšlapaná pěšinka. Cykloturisty střídají místní polští obyvatelé na kolech – pán na skládačce se psem na vodítku, pak paní s nasraným výrazem, co jede zřejmě odněkud z práce, týpci na horalech, co jedou nejspíš někam pařit. Je to tady takový civilní, takový více opravdovský, více jako u nás. Za chvíli kousek předemnou mi přes pěšinku přeběhne liška, dlouho jedu krajinou, kde není ani domek. Vlevo je pole a protéká tudy Odra, napravo lesy. Sem tam se občas někdo vyloupne a na přilehlé cestě v přírodě stojí občas nějaké to polské auto. Cestou míjím dva velké křesťanské kříže. K tomu všemu se stahujou mračna a zvedá vítr. Snažím se přidat na rychlosti, než začne pršet, protože tady se není kde schovat. Vítr je čím dál silnější. Za chvíli se těsně nad cestou, po které mám projet, houpe v tom silném fučáku mohutná nalomená větev dubu. Doufám, že se nezlomí úplně a nedopadne na cestu zrovna ve chvíli kdy pod ní projíždím. Jo, já se nemodlím k polským křížům, já se v duchu „modlím“ k polským dubům pod náporem větru. Cesta je pak kamenitá a každý ukodrcaný kilometr je velmi znát. Neutíká to tak rychle, jako po té hladké cyklostezce v Německu. Setmělo se. Konečně se dostávám na hlavní silnici kousek před Kostrzynem nad Odrou. Projíždím městem a spouští se déšť. Už je něco kolem 23 hodin. Vybilo se mi přední světlo. Přede mnou je dalších více než 30km lesem s pár vesničkama. Všude tma. Pokud by mi čelovka taky zhasla, tak bych si už ani nepostavil stan. Proto tak učiním hned za Drzewicema kdesi v lese. Před stavěním stanu přestalo pršet. Jsem jako vodník, a proto se převlíkám do suchýho a zalehám. Ani pořádně nevím, kde vlastně jsem. To zjistím až ráno za světla. Usínám.
3. den – 6. 8. 22
Přes noc ani ráno už nezapršelo. Skládám stan a vyrážím dál přes lesy. Protože jsem po probuzení „vystřelil“ poměrně rychle, po asi osmi kilometrech cesty jsem zastavil kdesi v lese a udělal si kafe a snídani. Během dopoledne jedu přes lesy a některé cesty mi připadá jako kdyby byly z plážového velmi jemného písku. Jede se po nich obtížně. Přirovnal bych to k oblevě, kdy se s námahou brodíte a brodíte hlubokým mokrým sněhem, ale vlastně pořád stojíte na místě. Potom mě navigace zavedla na hlavní silnici která nebyla moc bezpečná. Narozdíl od hlavních silnic v Německu, vedle kterých vedou proužky cyklostezek, tady není nic a musím jet po hlavním tahu. Krátce po poledni dorážím zase na hranici a do německého Hohenwutzen. Tady davám pauzu a zastavuju v jedné hospodě. Hned využívám možnosti dobít světla a mobil. Nabíjení druhohorní powerbanky nechávám do zálohy na potom a to až v případě, že bude nabité vše okolo. Dávám si dobrej „Šnytzl“, pivko Hafferröder a poprvé na tomto výletě využívám možnosti WC. Dosud jsem všechno „řešil“ v lese. Většina lidí je na venkovní zahrádce, já sedím sám u stolu uvnitř hospody kousek od baru. Za barem jsou dvě servírky. Jedna starší, která každou chvíli chodí ven na cigáro a pak jedna mladší, která si se svým oběděm přisedla ke mně. Ptá se mě odkud jsem, kam jedu. Mluvím, i když v rámci svých omezených jazykových dovedností. Když už mám konečně po delší době nabitá světla a mobil, zaplatím, pozdravím milé paní a jedu. Ještě chvíli pokračuju podél Odry a pak mě čekají kvalitní méně rušné cesty, jízda po panelech, velká pole a na nich větrné elektrárny a pár německých vesniček. Něco po jedné hodině ráno si lehám na lavičku v Röpersdorfu. Vím, že jsou na tohle Němci asi hákliví, ale byl jsem moc unavenej, nepršelo a nechtělo se mi už nikde stavět stan. 4. den už s největší pravděpodobností dorazím k zálivu Baltského moře a pak se uvidí, co dál.
4. den – 7. 8. 22
Za okamžik vyjde slunce. Probouzím se do zatím nejchladnějšího rána. Myslel jsem, že na bundu a dlouhé kalhoty které leží někde na dně jedné z brašen možná ani nedojde. Teď jsem vděčnej za to, že jsem si je na cestu sbalil. Oblíkám je na sebe a pod bundou mám ještě dvě vrstvy. Odhaduju, že teplota mohla klesnout i pod 15 stupňů. Zahřívám se ranní kávou a pak pokračuju v cestě.
V Prenzlau mám skoro vybitý mobil (s navigací) a tak šetřím baterii a snažím se zapamatovat názvy vesnic, přes které mám jet. Naštěstí je cesta poměrně jednoduchá, řídím se podle značek. Jedu převážně přes velká pole. Musím podotknout, že jsem nikdy ještě neviděl tolik větrných elektráren pohromadě, jako je tady. Odpoledne dorážím do Pasewalku. Tady volím návštěvu fast foodu,kde gyros a lahvové pivo vyjde levněji než jídlo v hospodě a dobít mobil a světla se tu dá taky. Pak ještě šlapu přes lesy Torgelow a Eggesin a už jsem jako na trní až konečně spatřím větší vodní plochu. Kolem šesté večer dorážím k přístavu v Ueckermünde. Cesta lodí přes záliv by mě stála hodně peněz, navíc další loď na kterou bych mohl s kolem nastoupit, by nejspíš jela až asi za tři dny. Jednodušší bude záliv objet. Rozhodnul jsem se, že ho objedu přes Štětín a dál po polské straně. Dnes už ale zůstávám zde a jedu se vykoupat do zálivu. Ten na první pohled vypadá skoro jako moře. Pláž je plná lidí a dělená na části: klasickou, nuda a psí. Hodně fouká, což mi komplikuje stavění stanu. V jedné chvíli ho držím nad hlavou za jedinej roh a celej stan poletuje jako drak. Když se mi podaří srazit ho k zemi, odepnu brašny z kola a naházím je do stanu, čímž jimi zatížím podlahu tak, že už nehrozí jeho odlet. Když vstoupím do zálivu a jdu dál, po cca sto metrech chůze jsem pořád ještě po kolena ve vodě. Dál už je hloubka větší, ale je potřeba jít docela daleko. Když už plavu v místech kde nestačím, stan a kolo by se vešli za nehet a jsou tudíž velmi daleko. Nepřišlo mi, že by tady voda byla slaná. Po koupání obejdu asi jeden km vzdálené občerstvení a pak lehám do stanu a za silného větru a šumu zálivu usínám. Tentokrát spánek natáhnu více. Podmínky jsou příznivé.
5. den – 8. 8. 22
Poprvé od začátku cesty vstávám až během dopoledne. Využívám toho, že jsem pořád u zálivu a jdu se ještě vykoupat. Potom postupně balím a odebírám se nakoupit jídlo a pití a následně na náměstí v Ueckermünde. Vše mám vybitý, a proto se tu zastavuju k Vietnamcům do místního kebabu. Další dvě až tři hodiny sedím zde na venkovním posezení, dávám občerstvení a čekám než budu mít vše nabité. Je tu zajímavá podívaná. Náměstím neustále projíždí nejrůznější modely kol a motorek. Po chvíli je mi jasné, že to nejsou jen místní lidé, ale hodně turistů, kteří se na nich projíždějí a mají je zapůjčeny z místní půjčovny. V životě jsem neviděl takovou přehlídku. Od babet a fichtlů, přes tříkolky, městská a elektrokola, horáky, treky, retro a historická kola – snad vše na co si vzpomenete. Tak k pozdnímu odpoledni sedám na to své a jedu směr Štětín. K němu se blížím na večer. Protože je to velké město, bude dlouho trvat , než ním projedu, a také rád bych ho viděl ve dne, zakápnu to proto kdesi před Štětínem u vesnice Dobrá. Tady už za tmy stavím stan mezi borovicema a jdu spát. Dnes jsem nabíral síly a zítra už možná dorazím k moři.
6. den – 9. 8. 22
Ranní kroasán, káva a předemnou Štětín. Do navigace zadávám Goleniów. Dnes už bych chtěl dorazit do Miedzyzdrojů – tam už je moře. Čeká mě hodně dlouhá cesta. Nad ránem projíždím Štětínem. Na to jaký je tu provoz a na to jak velké město Štětín je, se ním projíždí dobře a komfortně. Na cyklisty se tu prostě myslí. Všude jsou vyznačeny proužky pro kola i vedle přechodů pro chodce, ale také ikdyž potřebujete přejet přes osmiproudou silnici. Tady máte semafor pro kola. Na první pohled je vidět, že i místní lidé i turisti tady hojně využívají pohodlné, přístupné možnosti jezdit na kolech. Tady totiž dobře vědí, že budování cyklostezek zvyšuje kvalitu turismu, je ekonomicky a ekologicky výhodný a podporuje zdraví obyvatel. Nechť si vezmou příklad tam, kde toto chybí (například města v ČR).
Co mě zlobí čím dál víc, je navigace v mobilu, která je chvílemi zmatená, chvílemi se seká, pořád musím restartovat mobil a tím vším se zase rychle vybíjí baterie. Dorážím do Goleniówa. Tady hledám občerstvení s možností dobít si mobil. V odlehlejší ulici nacházím jakýsi netradiční fast food. Zastavuju u něj a jdu dovnitř. Potkávám za pultem namakanýho polskýho týpka s vyholenou hlavou a kerkama, cca věkově jako já, jak stojí u velkého plechového přístroje. Místností se line vůně, ale gyros ani kebab to není. Objednávám a poprvé tady poznávám kouzlo pochutiny nesoucí název Pasterczik. Těžko se to dá k něčemu přirovnat, je to tak specifické, nikde jinde jsem to dosud neviděl. Různé směsy sýrů nebo masa, zapečené v těstu. Během cca hodiny a půl co tu sedím, se zastavuje poměrně dost lidí, kteří si ho hojně kupujou s sebou. Bodeť by ne. Být to někde u nás, taky bych na něj chodil. Pak přichází za týpkem u obsluhy na návštěvu jeho kamarád, taky vylepaný a rozverně se bavěj. V každý chvíli, kdy po ulici projdou holky, borci neváhaj a hned vybíhaj se zájmem ven. Ten jeho kamarád byl kdysi někde v Beskydech, takže ČR zná. Byla to fajn zastávka – navíc jsem dostal na cestu ještě další tři pastercziky gratis. Poděkuju a s nabitým mobilem už teď mířím přes Stepnicu a Wolin podél zálivu rovnou k moři. Nejprve jedu ještě přes borovicové lesy, pak po velký úsek cesty je hezký výhled na záliv a zase poměrně velké horko. V podstatě už jedu jen po rovině, resp. v porovnání s tím, na co jsem zvyklý z kopcovitého domova.
Na večer projíždím obcí Wolin. K moři už je to jen 20 km. Pomyslná „cílová rovina“ už je blízko, tak pořádně dupu do pedálů. Kolem sedmé večer se ocitám na pláži v Miedzyzdrojích. Mise splněna. Ve čtvrtek ráno jsem sedl doma na kolo a v úterý večer se koupu v moři. Nemožné se stalo skutečností. U moře jsem byl doposud dvakrát. Poprvé u Středozemního, podruhé to bylo u Jaderského a teď – u Baltského. Živý pohled na moře je pro mě po každé fascinující, možná právě proto, že je pro mě neobvyklý. Ohromná pohyblivá vodní plocha a obloha – jak interesantní..
7. - 10. den (10. 8. - 13. 8. 22)
V noci na dnešek (7.den) jsem spal v lese mezi městy Miedzyzdroje a Svinoústí. Komárů je tu tolik, že jsem musel postavit stan a v něm se ukrýt, aby mě nesežrali. Po probuzení vyrážím do Svinoústí. Tady jsem nastoupil na trajekt, který mě i s kolem převezl přes řeku Świna.
Plán na následující tři dny: stanování v místním kempu, odpočinek u moře. Vychytal jsem pěkné počasí, slunce hřeje a do toho fouká chladnější vítr, voda v moři mi pocitově příjde teplá. Dobrý velký oběd se tu cenově rovná jedné noci v kempu (se stanem) – v přepočtu na český peníze 300,- Kč.
Devátý den odpoledne se balím a odjíždím podél německého pobřeží. Všude jsou mraky lidí, hospod a atrakcí. Mám v plánu jet do Berlína. Už za tmy se ocitám v lese u cyklostezky za městem Wolgast, rozkládám stan a jdu spát. Tento večer přehodnocuju plán a uvědomuju si, že cestu zpět se mi už nechce absolvovat na kole. Zásadním důvodem jsou čím dál více četnější technický potíže s navigací (sekání,restartování) a kvůli ní a neustálemu dobíjení musím každý den vyhledávat a zastavovat po hospodách či občerstveních a trávit minimálně 2 hodiny čekáním. Však už na cestě sem mě toto dosti zdržovalo. Pro úplnost však dodávám, že za celou cestu mě nepotkala sebemenší technická závada na kole, což je paráda. Přesto při usínání zvažuju, že 10. den cesty se pokusím někde nastoupit na vlak. 10. den ráno se probouzím a zjišťuji, že v lesíku ve kterém jsem spal je asi 100 metrů odemně vzdálená trať, po které před chvílí projel vlak. Skoro jako by to bylo znamení. Potvrzuju si to, o čem jsem večer přemýšlel. Vyhledám nádraží ve Wolgastu a pojedu zpátky vlakama. Tady je ovšem nádraží zavřené, nechytám wifi, ani nemám jiný způsob, jak zjistit nějaké spoje a tak jedu dál směr Anklam. Po cestě mě napadlo přeci jen zkusit nápovědu na telefonu a tak volám našim, od kterých následně dostávám instrukce na to, jakými vlakovými spojemi jet. Díky rodičům můžu vlakem vycestovat už za chvíli. Zdá se, že v sobotu mívají zřejmě většinu nádraží v Německu uzavřenou, protože i na tom v Anaklamu se dovnitř nedostanu.
I přesto v 11 hodin dopoledne nastupuji do vlaku s kolem a bez jízdenky. Není, kde ji koupit. No co. Tak bude aspoň trochu adrenalinová i ta cesta zpátky. Tímhle spojem jedu 6 hodin přes Falkenberg Elster až do Ruhlandu. Tenhle vlak jel i přes Berlín a musím podotknout, že před Berlínem byly všechny vagony úplně narvané. Jen v tom mém nás bylo asi 20 lidí s kolama plus dalších mnoho cestujícícíh. Na druhý vlak přestupuju až v Ruhlandu. Ten jede do Dresden Hbf. Odsud jedu třetím vlakem do Bad Schandau. Až tady ke mně přichází po celém dni první průvodčí, který je nevrlý, protože nemám jízdenku a nasolí mi 60 euro. Na to, jak dlouhou cestu v těch vlacích (a navíc s kolem) jsem urazil, ta cena ujde. Beztak - projet polovinu Německa a dostat pokutu posledních 20 km před hranicema, je prostě úsměvné. V Bad Schandau už nastupuju na čtvrtej a poslední vlak, kterým přijíždím večer v 20.30 do Rumburka. Hurá. Jsem doma.
Expedice na kole k moři je za mnou a počítám s tím, že nebude poslední kterou jsem podnikl.
K moři za tři dny na kole
Příště zkusím buďto stejnou cestu urazit za tři dny - teď když už tu cestu znám, by se to mohlo povést za předpokladu že:
- bych se vyhnul hůř sjízdným úsekům
- Štětínský záliv bych objel z německé strany
- bych měl kvalitnější elektroniku (aby se vše dalo nabíjet za jízdy, kvalitnější navigaci, která se neseká).
Nebo vyzkouším úplně novou výzvu.
Od moře k moři na kole
1. varianta, která mě napadla je dojet vlakem k Jadranu a odtud na kole vyrazit od Jadranu k Baltu – viz foto mapy. 2. variantou by byl stejný princip, ale na kole bych jel od Jadranu k Severnímu moři. Každá z těch dvou variant by byla finančně a logisticky náročnější, avšak často nad nimi přemýšlím..
1.d. 145 km 2.d. 113 km 3.d. 115 km 4.d. 72 km 5.d. 50 km 6.d. 125 km 7.d. 17 km 8.d. 0 km 9.d. 49 km 10.d. 26 km celkem 712 km
Kdo chce, nechť se inspiruje. Možná jsem si ukousnul velké sousto, měl jsem však dobrou přípravu - díky Pájovi, který se mnou jel v červenci 22 na třídenní cyklovýlet na trase Rumburk – Sloup v Čechách (1. den) – Doksy u Máchova jezera (2. den) a zpět (3. den). Byla to dobrá rozcvička a hodně mi to před touhle cestou dalo.
Jak se ti cestopis líbil?
honzor procestoval(a) 0 zemí světa světa, nejvíce . Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 1 rokem a napsal(a) pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.