Dva vidláci v Brazílii (Sao Paulo, Rio de Janeiro)
První mimoevropská cesta
Cestopis z roku 2012 napsal Ziggy1
V reakci na některé komentáře, které poněkud zatracují brazilskou metropoli Sao Paulo a z důvodu již dvouletého covidového cestovatelského utrumu (snad se letos zadaří alespoň Nová Anglie) jsem se rozhodl uveřejnit starší cestopis z našeho pobytu v Brazílii, který se odehrál hluboko v „normální době“ (již před deseti lety) a popisuje, co bylo možno v Sao Paulu zažít, když tam má člověk známého, tedy poněkud z jiného úhlu než kdyby jej člověk navštívil jako běžný turista. Jednalo se o náš vůbec první pobyt mimo Evropu a byli jsme tehdy úplní cestovatelští začátečníci (o „nějakém“ Iguazú jsme tehdy neměli ani tušení). Několik lidí z našeho okruhu navíc pochybovalo o naší bezpečnosti v této destinaci. Výlet nám nicméně do žil vlil odhodlání k dalším smělejším, nákladnějším a lépe organizovaným cestám.
Prolog na Kanárských ostrovech
V listopadu 2011 jsem se válel na pláži ostrova Gran Canaria. Říkal jsem si v duchu, jaké to asi je na druhé straně Atlantiku. Na obloze jsem spatřil letadlo, letělo asi za oceán. Zřejmě do Ameriky. V té chvíli mě napadla Brazílie, konkrétně Sao Paulo. Jelikož tam také máme kamaráda, který byl již třikrát u nás v Čechách, řekl jsem si, proč bych nemohl já jet k němu? Můj bratr Michal z toho, ale nějak nadšený nebyl a poslal mě někam s peprnými poznámkami o penězích. V tu chvíli se zdálo, že asi nikam nepojedu.
Zlom nastal asi v půlce ledna. Michal přišel s tím, že bychom tam přeci jenom mohli letět, protože se mu v práci finančně zadařilo. Domluvili jsme se spolu, že to vyřešíme v březnu a předpokládaný termín odjezdu jsme stanovili na půlku dubna. Mezitím jsem si na internetu zjišťoval nějaké informace o Brazílii. V březnu bylo nutné zajistit ubytování a letenky. Zvolili jsme hostel v centru Sao Paula přes internetový portál Hostel World. Letenku jsme koupili přes Student Agency za 17 500 Kč.
Mezipřistání v Madridu
V úterý 17. dubna 2012 dopoledne nás dva vezl kamarád na Ruzyňské letiště. Odlet byl z terminálu 2, jelikož cesta byla s přestupem v Madridu. Let do Madridu operovaném společností Iberia probíhal bez problému a trval kolem 3 hodin. Přistáli jsme kolem 5 hodiny odpoledne a další let do cílové destinace měl být 40 minut po půlnoci. Z toho vyplynulo, že jsme mohli zhruba na 7 hodin do centra. Na letiště Barajas navíc vede jedna z linek metra. Centrum Madridu je velmi pěkné. Atmosféru dokreslují typické tapas bary s venkovními zahrádkami. Cenově to také není špatné - pivo kolem 3 Eur, nějaký sendvič se dá pořídit již od 5 Eur. Možnosti nákupů jsou neomezené, záleží prostě, jak omezená je vaše peněženka. Nejlepším obchodním domem je pro mě El Corte Inglés. V jejich supermarketu mají navíc velmi kvalitní potraviny. Rozhodně jej doporučuji navštívit. S Michalem jsme se shodli, že do Madridu v budoucnu pojedeme „zakalit“ na více dnů. Po krátké exkurzi v centru následoval odjezd zpět na letiště Barajas. Odlet byl z terminálu 4S, který je určen pro dálkové lety za oceán. Vzhledem k tomu, že je Barajas docela velké letiště, je propojen podzemní dráhou, která spojuje terminál 4S s ostatními částmi letiště. Během čekání na další fázi cesty na mě přicházel spánek. U odletového gatu byl navíc velký počet lidí. Airbus 340 verze 600 není totiž žádný prcek. Do tohoto čtyřmotorového stroje se vejde až 400 lidí. Tak přišla ta velká chvíle - poprvé za Atlantik. Během desetihodinového letu jsem upadl tuším 3 krát do krátkého polospánku. Když jsem se vzbudil po třetí tak jsem již kdesi na zemi spatřil světla. Byla to Brazílie. Mapa na obrazovce ukazovala, že je pod námi stát Minas Gerais.
Sao Paulo
V Sao Paulu jsme přistáli kolem 6té hodiny ranní. Ještě během letu bylo nutné vyplnit imigrační kartu. Víza občané ČR nepotřebují, což je fajn. Hned na letišti následovala směna drobné částky peněz na taxík nebo autobus. Brazilskou měnou je real. Jeden real je asi 10 korun. Nakonec jsme jeli taxíkem. Během cesty jsem často viděl na dopravních cedulích jedno známé jméno: Ayrton Senna, který je pro Brazilce legendou, ačkoliv je skoro 20 let mrtvý, jeho jméno je možné vidět skoro pořád. Pomalu jsme se blížili do města. V dáli jsem viděl četné chudinské čtvrti neboli favely. V centru začaly chudinské čtvrti nahrazovat mrakodrapy.
Taxík nás dovezl přímo před rezervovaný hostel, kde jsme se měli ubytovat. Nastal však drobný problém s pokojem a posléze jsme se stěhovali do jiného hostelu poblíž, kde noc stála asi 600 korun na osobu. Nebyl to ovšem žádný šlágr - pokoj byl malý a postel dvoupatrová, záchody a sprchy samozřejmě společné. Snídaně byla alespoň základní: pečivo, sýr, šunka nějaký koláč nebo banán. Větší komfort je v Brazílii holt za více peněz. Sao Paulo je městem, kde se dělá „byznys“ a to se pochopitelně odráží na ceně. To, že se tady „točej prachy“ je vidět zejména na hlavní třídě, která se jmenuje Avenida Paulista, kde se nachází různá obchodní centra a banky. Po ubytování jsme se setkali s naší brazilskou spojkou Thiagem. Thiago pracuje jako výtvarník pro lokální televizní stanici, která se nachází přímo v centru, právě u Avenidy Paulista. Na brazilské poměry to není špatné zaměstnání. Obyvatelé favel jsou na tom mnohdy hůře.
Avenida Paulista
Avenida Paulista, kloučci ve žluté dodávce nebyli úplný sympaťáci, koukali na nás dost zle.
Od hostelu jsme to k televizní stanici měli kousek, takže jsme tam došli pěšky. V restauraci poblíž jsme se také seznámili s některými jeho kolegy. Thiago měl již po práci a tak jsme mohli zajít na pivo. Nutno podotknout, že pivní kultura je v Brazílii jiná, než na co jsme zvyklí u nás. Zde se většinou pivo podává v láhvích o obsahu 600 ml. Pije se ze sklenic sotva třetinkových. Velká láhev piva stojí v restauraci asi 60 korun. Třetinka je zhruba za polovinu. Někdy je k dostání i třeba 6 lahví ve kbelíku naplněném ledem za speciální cenu. Brazilec v Čechách by byl asi překvapen, kdyby mu přinesli „poctivej českej půllitr“ a ještě k tomu za polovinu ceny. Tradiční brazilské značky jsou Skol, Brahma, Antarctica nebo Itaipava. Brazilská piva se vyznačují lehkostí a jsou osvěžující. K mání jsou také zahraniční piva jako Budweiser, Heineken, Pilsner Urquell (v obchodech vyjde jedna lahev zhruba na 120 Kč!), Czechvar (americké označení pro Budvar z důvodu šarvátky mezi Budweiserem a českobudějovickým pivovarem) nebo piva argentinská či urugayská. Točená piva jsou v menšině a jsou to většinou třetinky. Hned první den jsem také okusil cachacu. Nápoj vyráběný z cukrové třtiny. U nás se prodávají pouze dvě tři značky, tady jsou to stovky druhů. U nás prodávané značky Pitú a Velho Barreiro jsou tam brány jako průměrné a stojí kolem 50-100 korun. Nejlepší cachacy jsou prý ze státu Minas Gerais.
Dovozová piva
Pivní kýbl
Žízeň byla
Vzhledem k vyšším cenám jídla v restauracích, jsme se stravovali zejména v různých rychlých občerstveních (nazývaných často jako Bar, oblíbili jsme si zejména Evaristo´s Bar, kde nabízeli různé sendviče, např. sýrový Misto Quente či burgery) a v řetězcích (např. brazilská obdoba mcdonalds Habib's). Kromě restaurací nás překvapily také ceny v obchodech. Potraviny se mi zdály o něco dražší než u nás, tedy jak co. Ovoce drahé nebylo. Chleba byl většinou k dispozici pouze toustový nebo nějaké bagety. 2 litry Coca-Coly se daly v obchodě pořídit za nekřesťanských 40 Kč. Jak jsem se později dozvěděl, Brazílie byla možná levná, ale tak před deseti lety, k vyšším cenám přispívá také fakt, jak již bylo řečeno, že Sao Paulo je jedno z nejvýznamnějších finančních center Jižní Ameriky.
Jedna z četných návštěv Evaristova Baru (fastfoodu). Existuje dodnes.
První den nakonec dopadl jinak, než jsem si představoval. Po pivu s Thiagem se jelo ještě k jednomu jeho kamarádovi na předměstí, kam jsme jeli metrem. Metro je v Sao Paulu poměrně malé co se týče délky tras (pouze 90 km tratí oproti 60 km v Praze) vzhledem k velikosti města (se svými 1500 km2 je rozlohou 3x větší než Praha, dle počtu obyvatel je pak asi 12x větší než naše hlavní město). Linek metra je celkem pět a posléze na ně navazují linky příměstských vlaků, jejichž síť už je rozsáhlejší (zahrnuje zhruba 280 km tratí). Jedna jízda vyjde na třicet korun. Ranní a odpolední špičce je vhodné se vyhnout vzhledem k velkému objemu cestujících.
Metro
U Thiagova kamaráda, který se jmenoval Rodrigo, jsme se občerstvili pivem. Asi za hodinu kluci dostali nápad jet autem pro marihuanu. Lehce jsem Thiagovi naznačil, že Rodrigo měl pár piv. Thiago mi odpověděl, že to nevadí. A tak Rodrigo usedl s plechovkou piva za volant. Přiznám se, že jsem byl trochu skeptický, protože provoz byl docela velký. Pro trávu jsme jeli do favely, kde měli její prodej na starost asi desetiletí kloučkové. Z favely jsme pokračovali k dalším kamarádům na televizní přenos fotbalového utkání mezi místním populárním klubem Corinthians a jistým venezuelským klubem. Když dáli gól, kluci bouřlivě oslavovali. Bylo jasné, že je tady fotbal populárnější než cokoliv jiného. Mě fotbal nebere a tak jsem se trochu nudil, navíc jsem byl po mnohahodinovém letu trochu unaven. Museli jsme počkat, až zápas skončí. Během zápasu dorazily do bytu i dvě sympatické slečny ve věku asi 23 let. Jmenovaly se Michelle a Bruna a byly to první Brazilky, se kterými jsme navázali kontakt. Domů jsme pak jeli s jinýma klukama. Na dálnici se pak cestou zpět asi v půli cesty náhle vynořila nějaká osoba. Následoval úhybný manévr a celá posádka včetně nás dvou zaječela. Mě polil studený pot snad na všech částech těla. Následky takového nárazu mohly být katastrofální. Kluci navíc byli pod vlivem alkoholu i trávy. Do postele jsme se dostali kolem půlnoci. Na první den docela záhul, ale každopádně je na co vzpomínat.
Na periferii
V Sao Paulu tehdy začínala „zima“ a teploty se večer pohybovaly kolem 15 stupňů. Později, asi ve druhém týdnu našeho pobytu, také pár dní pršelo. První týden jsme strávili průzkumem ulic, procházeli jsme si střed města i ostatní centra Sao Paula, jelikož město jich vzhledem k velikosti má více. Zajímavá byla katedrála (Catedral Metropolitana de São Paulo) nebo budova městského divadla (Theatro Municipal de São Paulo) blízko náměstí Praça da Republica. Strávili jsme čas také v Liberdade, což je japonská čtvrť, která je obývaná jednou z největších komunit žijících mimo Japonsko. Viděli jsme i mrakodrap Joelma, který bohužel v roce 1974 vstoupil do historie požárem, který si vyžádal 179 životů. Navštívili jsme i park Ibirapuera, na jehož severním konci se nachází památník Monumento às Bandeiras nebo památník brazilské nezávislosti (Monumento à Independência). Stanuli jsme také na střeše 165m vysokého mrakodrapu Edificio Italia, postaveného mezi lety 1956 a 1965. Působivou vyhlídku naskýtá také ikonický mrakodrap Banespa, postavený v letech 1939-1947 v newyorském stylu. V obou případech jsme mohli vidět fascinující i trochu znepokojivý obraz velkoměstské džungle plné nejrůznějších neduhů moderní civilizace. Jedním z nich je i chaotická dopravní situace, největší zácpy jsou okolo 17té hodiny. Často je slyšet zvuk naříkajících sirén sanitek, které se marně snaží projet hustou dopravou. Na silnicích jsou vidět vozy evropské, americké i japonské. Ti, kdo na to mají peníze (zejména bankéři), se s tím nemažou a do práce letí helikoptérou. V Sao Paulu je prý největší flotila helikoptér na světě.
Katedrála
Městské divadlo
Japonská čtvrť
Vpravo radnice, budova Joelma vyhořivší v roce 1974 se skrývá za bílou budovou vpravo
Monumento às Bandeiras
Monumento à Independência
O víkendu jsme navštívili hudební klub ve čtvrti Itaquera nedaleko Thiagova bydliště, kde se také staví fotbalový stadion pro MS 2014. Do itaquerského hudebního klubu jsme vyrazili autem se dvěma Thiagovými kamarády. Tak vymazlený klub jsem na sídlišti daleko od centra rozhodně nečekal. Všichni byli nastrojení a dívkám to velmi slušelo. Hrála se samba naživo, atmosféra byla strhující. Zajímavé bylo, že veškerá útrata se platila až u východu z klubu. Zpátky jsme jeli také autem a pochopitelně ani v tomto případě nikdo nějaké promile neřešil. Zrovna přišla silná bouřka a z nebe se valily proudy vody. Renan, jak se řidič jmenoval, pak na mokré vozovce dělal smyky a různé jiné vylomeniny, tehdy jsem se zařekl, že už s žádným Brazilcem do auta nesednu. Noc jsme strávili u Thiaga doma, v bytě o velikosti asi 3 plus 1. Byt se nacházel v menším paneláku obehnaném ostnatým drátem a zavíracími vraty. Některá stavení mají místo ostnatého drátu i dráty pod elektrickým napětím. Den poté následovala další párty, tentokrát narozeninová u Andrého, která probíhala tak, že všichni účastníci přinesli nějaká piva a následně se klábosilo a popíjelo před jeho domem. V Brazílii se vše koná venku na ulici a nikomu to zřejmě nevadí. Na párty dorazily i Michelle a Bruna. Ačkoliv skoro nikdo moc neuměl anglicky, o zábavu nebyla nouze. Kluci pak na skateboardech začali z kopce před brankou sjíždět silnici.
Samba
Párty na ulici
Čtvrť Itaquera
První týden jsme ještě stačili navštívit přístavní město Santos, vzdálené 80 kilometrů od Sao Paula. Vyrazili jsme ráno z jižního autobusového nádraží Jabaquara a po dvou hodinách jsme dojeli do cíle. Toto město kromě vývozu kávy proslavila další brazilská ikona Pelé, který hrál za FC Santos v letech 1956-1974. Zde jsem tedy poprvé viděl Atlantský oceán z „druhé strany“, přesně jak jsem chtěl a překvapivě nebyl tak studený jako na již zmiňovaných Kanárských ostrovech. Na obzoru bylo vidět několik obřích nákladních i civilních lodí. Pláž na mě ale moc velký dojem neudělala, neboť byla plná odpadků. Strávili jsme zde jen pár hodin a v nedalekém obchodním centru jsme si dali oběd a poté i pivo v restauraci na jednom náměstí. Zkusil jsem černou Brahmu, což je docela dobré pivo, i když to byla pouze třetinka za 60 Kč.
Santos
Santos
Rio de Janeiro
Druhý víkend se jelo do 450 km vzdáleného Ria de Janeira. Lístky jsme koupili na autobusovém nádraží asi tři dny předem, dalo se letět i letadlem, ale výhodná letenka nám bohužel unikla. Thiago jel nakonec s námi, ačkoliv se mu z počátku moc nechtělo z důvodu pracovního vytížení. Museli jsme počkat, až skončí v pátek práci a kolem 17:00 autobus opustil autobusové nádraží Tietê na severu města (jedná se o druhé největší autobusové nádraží na světě po newyorském Port Authority). Typickým tropickým neduhem při cestování autobusy jsou klimatizace. Přechody z tepla do zimy totiž nemám rád. Panu řidiči bylo asi vedro, ačkoliv venku bylo příjemně a tak „chladil jako o život“. Bylo proto nutné si vzít alespoň mikinu. Cesta nám trvala asi 6-7 hodin. Jízda se trochu protáhla i kvůli zácpám v Sao Paulu. Do Ria jsme přijeli až okolo 22:30 a poté jeli taxíkem do hostelu. Tam nás čekalo nemilé překvapení v podobě propadlé rezervace (Michal nezkontroloval e-mail, kde psali, že hostel je plný a máme se dostavit na jinou adresu), takže už pro nás nezbylo místo. Naštěstí to pak vyřešila paní Claudie, majitelka hostelu. Vzala nás svým autem do svého apartmánu, který nepoužívá. Do původního hostelu jsme ráno šli akorát na snídani.
Poté jsme museli spěchat, abychom alespoň něco málo stihli. První cesta směřovala na vrchol Corcovado ke slavné soše Krista. Cesta od nástupní stanice zubačky trvala asi 20 minut a vedla tropickou džunglí. Ve vagonu zubačky hráli hudebníci rytmy samby. Od stanice se muselo jít ještě pár desítek metrů po schodech. Na vrcholu bylo bohužel zataženo. Kristus se místy schovával v mlze. Udělali jsme pár fotek a jeli zase dolů. Vzhledem k tomu, že jsme tam byli mimo sezónu, nebyly naštěstí žádné fronty, vstupné činilo 50 realů.
Cestou na Corcovado
Ježíš na Corcovadu
Následně jsme se taxíkem vydali k další atrakci. Pão de Açúcar, neboli cukrová homole, naskýtá další skvělou vyhlídku na město. Lanovkou jsme vyjeli nejdříve na menší vrchol (Morro da Urca) a poté se přesunuli na samotnou cukrovou homoli . Tentokrát se trochu vyčasilo a bylo vidět celé město jako na dlani. Na protilehlém kopci bylo možné spatřit četné favely. Viděli jsme i město Niterói situovaném naproti Rio de Janeiru. Zde jsme také udělali nějaké fotografie a hurá na Copacabanu, nejslavnější pláž v Brazílii, i když připouštím, že jsou krásnější pláže. Dojem kazilo nevlídné počasí, velké vlny a těžební věž a tankery společnosti Petrobras na obzoru. Copacabana má každopádně svoje kouzlo. Došli jsme na sousední pláž Ipanema a poté do jedné z restaurací na něco k jídlu (Rio de Janeiro nám přišlo dokonce o něco levnější než Sao Paulo). Následně jsme šli koupit nějaká piva a trochu si odpočinout do apartmánu. Večer jsme šli trochu zakalit do plážového baru na Copacabaně.
Pohled na cukrovou homoli z Morro da Urca
Pohled z lanovky, vlevo Copacabana.
Pohled na Corcovado z Morro da Urca
Copacabana
Ipanema
Příští den jsme se šli vykoupat, i když počasí nebylo nic moc a foukal silný vítr. Historické centrum jsme vzhledem k omezeným časovým možnostem bohužel nestihli. I v Riu je chudoba všudypřítomná. Muž bez rukou, který sedí na ulici a jí nohama zapůsobí i na otrlé cestovatele. Kolem druhé hodiny odpoledne jsme pak z autobusového nádraží Novo Rio jeli zpět do Sao Paula. Uprostřed cesty jsem zjistil, že jsem asi v Riu zapomněl platební kartu a opencard. Musel jsem ji hned nechat zablokovat. Do nedělního deštivého Sao Paula jsme dorazili kolem 20:00.
Závěr pobytu a cesta domů
Ke konci pobytu jsme se také vydali nakupovat nějaké drobnosti jako kávu, čokoládu, alkohol, barevná trička s nápisem Brazil a nějaké suvenýry. Ze známých obchodních řetězců v Brazílii působí francouzský Carrefour nebo třeba americký Walmart. Nachází se zde i jedno z největších nákupních center v latinské Americe (Centro Comercial Aricanduva). Navštívili jsme také saopaulské „Rodeo Drive“ - ulici Oscara Freire, kde se nachází obchody věhlasných luxusních značek (např. Louis Vuitton, Armani, Dior, Montblanc a další). Předposlední den jsme se také nechtěně vydali do favely. Vlezli jsme do nějakého náhodného autobusu a čekali, kam nás doveze. A dovezl nás do jedné z favel. Vypadalo to tam poklidně, žádné přestřelky jako z filmu Elitní jednotka mezi speciálními jednotkami BOPE a gangstery se nekonaly. Pouze klábosící chlapi v hospodě a všední den jako jinde.
Ulice Oscara Freire
Central Plaza Shopping Center
Ještě jsem zapomněl zmínit další brazilskou vášeň, kterou je tanec. Na jednom autobusovém nádraží se skupina lidí oddávala rytmu samby, ti se pak rozešli do všech směrů. Opravdu jsem si nebyl jistý, jestli to bylo předem připravené nebo ne.
S bezpečností to taky není nijak zvlášť dramatické, turista ale samozřejmě nesmí nikdy nic podceňovat. Lidé, kteří v Brazílii nebyli, mají většinou zkreslené a mylné představy, že se zde pouze střílí na ulicích. Tak jsem si tedy představoval, že přiletím a budu mít bouchačku u hlavy. Krátkodobý cestovatel kriminalitu moc nepocítí, i když nedávné znásilnění v Riu vyvolalo rozruch. Bezpečnost bude jistě klíčovým prvkem i pro pořádání MS ve fotbale a OH v Riu.
Byl to podařený výlet. Dva týdny vzhledem k finanční náročnosti stačily. Závěrečný večerní let Sao Paulo – Madrid proběhl bez problémů, ačkoliv mě bolelo celé tělo.
Jak se ti cestopis líbil?
Ziggy1 procestoval 40 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
S Tvou reakcí lze jen souhlasit. Je dobré si uvědomit, že největší megalopole jižní polokoule São Paulo (hovorově zvané Sampa) má i přezdívku "a Cidade que não para" (město, které se nikdy nezastaví, funguje 24 hodin denně). Tedy kromě příjemných míst a rezidenčních čtvrtí je tu samozřejmě i rozsáhlá betonová džungle a také nemálo, "1538 comunidades" (neboli morros či favelas). Člověk tu vidí vše, lesk i bídu. A samozřejmě, pokud má člověk kontakt na místě, veškeré poznávání hned dostává novou dimenzi.
Ve Vašem případě se to zdá jako pořádná jízda po různých večírcích s Thiagem a Rodrigem. Zároveň také věřím, že ty sympatické brasileirinhas Michelle a Bruninha byly zvědavé na nové Gringos z Evropy. Tak to má být a je fajn, že brazilská přátelství většinou přetrvávají i řadu let.
https://youtu.be/eN3ckT6mdhY
S Tvou reakcí lze jen souhlasit. Je dobré si uvědomit, že největší megalopole jižní polokoule São Paulo (hovorově zvané Sampa) má i přezdívku "a Cidade que não para" (město, které se nikdy nezastaví, funguje 24 hodin denně). Tedy kromě příjemných míst a rezidenčních čtvrtí je tu samozřejmě i rozsáhlá betonová džungle a také nemálo, "1538 comunidades" (neboli morros či favelas). Člověk tu vidí vše, lesk i bídu. A samozřejmě, pokud má člověk kontakt na místě, veškeré poznávání hned dostává novou dimenzi.
Ve Vašem případě se to zdá jako pořádná jízda po různých večírcích s Thiagem a Rodrigem. Zároveň také věřím, že ty sympatické brasileirinhas Michelle a Bruninha byly zvědavé na nové Gringos z Evropy. Tak to má být a je fajn, že brazilská přátelství většinou přetrvávají i řadu let.
https://youtu.be/eN3ckT6mdhY