Dvě holky v Persii aneb íránské dobrodružství

Před cestou

Jak se stane, že se člověk rozhodne jet do Íránu... To je otázka na kterou se asi ptá celá řada lidí... No, obě jsme měly tuto zemi v hledáčku u dlouho. Znaly jsme lidi, kteří se ze země vrátili a neslyšeli jsme nic než superlativy. Ale k tomu koupit si letenky jsme se nikdy nerozhoupaly. No a pak jsme si udělaly takový dívčí večer. No, dívčí... Měly jsme sebou úžasného společníka a jmenoval se rum! Abych to zkrátila, náš nákup letenek do Íránu byl krásnou výjimkou potvrzující pravidlo, že člověk v opilosti tropí samé hlouposti. Protože tento počin dodnes považuji za jedno ze svých nejlepších rozhodnutí vůbec! 

Jelikož se naše cesta měla konat za měsíc a půl, nebylo moc času nazbyt a začaly jsme okamžitě plánovat. Nezbytností byla víza a další dokumenty, které byly pro vstup do Íránu potřeba. Nebudu zde vypisovat, jakým způsobem jsme o víza žádaly, protože tyto podmínky se mění cca co 4 měsíce. Takže je potřeba si vždy zjistit aktuální informace a podle toho se zařídit.

Napsala jsem kamarádovi o kterém jsem věděla, že v Íránu byl o nějaké tipy. Ten mě namísto toho přímo propojil s klučinou, který jeho cestu organizoval. Jedná se o profesionálního průvodce a cestovatele, pro kterého je Írán druhým domovem: http://vachalvladimir.cz/ Pořádá každoročně do Íránu expedice a pokud byste se nechtěli do Íránu vydat na vlastní pěst, tohle je super alternativa. Řekly jsme mu, co bychom rády a on nám sestavil úžasný itinerář, dal kontakty na osvědčené hostely, na své známé atd. Do teď nevím, jak by naše cesta bez Vládi vypadala, ale díky něho se stala nezapomenutelnou...

Íránci hodně komunikují přes WhatsApp. Přes ten jsme taky rezervovaly všechna naše ubytování. Oříšek byl, že hned po příletu do Teheránu jsme měly naplánováno přeletět vnitrostátním letem na ostrov Queshm. Íránské vnitrostátní lety samozřejmě z naší země není možné zakoupit (stejně jako není možné z íránských bankomatů vybírat finance našimi bankovními kartami, je potřeb asi uvědomit že je jedná o uzavřenou teokratickou zemi, na kterou jsou uvalené sankce, embarga atd.). Vnitrostátní letenky nám zajistila agentury Shirdal Airya. Jejich majitel pan Naser nám je zakoupil a poslal mi je na WhatsApp. Takovým prvním signálem, že míříme do úplně jiného světa byl fakt, že když jsem mu napsala, že moc děkuju a že kam mu mám poslat peníze (předpokládala jsem že má nějaký evropský účet), odpověděl mi, že ať to teď neřeším, že mu je předáme v Yazdu, protože tam stejně máme namířeno a máme s jeho agenturou domluvený výlet. Byla jsem jako opařená. Ten člověk nám koupil a poslal letenky. A nemá žádnou záruku, že se někdy ukážeme. Prostě nám věří... 

S Nelou jsme si koupily pár volných košil a tunik, volné kalhoty, sbalily příruční zavazadlo a vyrazily na cestu...

Den "0" a "1": Přílet, Teherán, Queshm

Do Teheránu jsme letěly přes Moskvu. V Praze jsme si daly poslední prosecco, v Moskvě stylově pivo a vodku a přichystány na týdenní abstinenci jsme se vydaly směr Teherán. Když v letadle zahlásili, že jsme vletěli do vzdušného prostoru Íránu a chystáme se k přistání, přehodily jsme přes sebe tuniky, na vlasy si hodily šátek a těšily se čím dál víc.

Přistály jsme kolem třetí hodiny ranní. Na letišti proběhly veškeré formality bez problémů. Následně jsme si vyměnily peníze. Pozor!!! Neměňte peníze dole v příletové hale, ale vyjeďte nahoru k odletům a vyměňte tam. Budete mít výrazně lepší kurz. Celkově co se týče toho, kde v Íránu měnit, platí pravidlo, čím neoficiálnější, tím levnější. Tzn., nejlépe Vás vyjde měnit v téměř jakémkoliv obchůdku, který směnu umožňuje, ale nám se to povedlo i na místech, která nijak označená nebyla. Rovněž se nebojte kývnout na nabídku místních na ulici. O něco horší kurzy jsou ve směnárnách. Někdy až 3x hroší mohou být kurzy v bankách. Zároveň je potřeba dát si pozor na to, že oficiální měnou je rijál, ale většina cen se uvádí v tumanech, kdy 1 tuman = 10.000 rijálů. Zprvu je to matoucí, ale po chvíli si zvyknete.

Kývly jsme na nabídku jednoho z mnoha taxikářů co se k nám nahrnuli. Vylíčily jsme mu, že asi za 6 hodiny nám letí letadlo na Queshm (pozor, letiště pro vnitrostátní lety je na druhé straně Teheránu  - tzn., tak hodina jízdy) a do té doby že máme čas. Nabídl nám tedy, že nás povozí nočním Teheránem. No, proč ne, řekly jsme si. Vzal nás k Památníku Svobody (Azadi monument), k mostu Tabiat, prošli jsme se po městě a jedinými společníky nám byli příslušníci úklidové služby. S panem txikářem jsme si povídaly za pomoci Google překladače a překvapivě dobře to fungovalo.

Když jsme se vydali na cestu směr letiště, optal se nás, jestli si dáme snídani. Proč ne, řekly jsme si. A řekly jsme, že chceme něco místního a necháme to na něm. Inu odpověděl něco fársí (Íranci jsou Peršané, tedy ne Arabové a jejich úředním jazykem není arabština) a my jen pokrčily rameny a přikývly, že proč ne. Jsme přece pro cokoliv místního. Dokonce nám ukázal fotku pokrmu na telefonu. Rozlišení bylo takové, že jsme neviděly nic a jen opět přisvědčily, že rády vyzkoušíme něco místního. Vzal nás do malého bistra pro místní, které (bylo 5 hodin ráno) připravovalo přesně jednu věc. Íránskou specialitu kalle pache, o které jsem předem četla... vařenou ovčí hlavu... No, co Vám budu povídat, k snídani jsme si představovaly spíš nějaký croissant, než vařené ovčí oči, jazyk, líčka, mozek, temeno atd... Ale přece bychom místní neurazily. Nakonec to vlastně s notnou dávkou limetky a pita chlebem nebylo vůbec špatné. Taxikář nás odvezl na letiště, dal nám číslo, abychom se mu stoprocentně ozvaly až pojedeme zpět (po asi pátém pokusu vysvětlit mu, že zpět přijedeme jinam jsme to vzdaly a odkývaly jsme mu to) a vydaly jsme se do letištní haly.

Měly jsme dost času. K naší velké radosti jsme zjistily, že naše telefony i české SIM karty nám fungují. Od pana taxikáře jsme si jednu íránskou SIMku raději koupily, ale nepoužily jsme ji. Nějak nám nebýt stále online úplně nevadilo a SMS nám fungovaly. Prohlížely jsme si místní a nemohla nám ujít jedna věc - extrémně hodně žen mělo náplastmi zalepené nosy. Což bylo něco, co jsme po Íránu viděly ještě mockrát, ale na letišti to bylo nejpatrnější. Později jsme se dozvěděly, co jsme tušily. Jednalo se o ženy, které podstoupily plastiku nosu, což je tady jakousi známkou společenského statusu.

Náš let neměl žádné zpoždění a tak jsme po poledni doletěly na Queshm, pohádkový ostrov v Perském zálivu, na kterém jsme za celou dobu nepotkaly jediného turistu. Už v letadle a při odbavování jsme působily dost jako místní atrakce a přílet nás utvrdil v tom, že jsme se ocitly v jiném světě. Z hornatého Teheránu jsme najednou byly ve vyprahlém Perském zálivu. Ulovily jsme taxikáře (nebo on nás?...) a ten nás odvezl do Amini Guest Housu. 

Queshm bylo opravdu pravé přivítání exotiky. Místo, kde turistu opravdu nevidí každý den. Navíc je třeba si uvědomit, že Íránci neumí anglicky. Takže domluva probíhá rukama, nohama, google překladačem... kdo anglicky umí je ta nejstarší generace, která chodila do školy ještě před islámskou revolucí v roce 1979. Jinak jsou to jen náhodné výjimky. Ale to, že anglicky neumí neznamená,že se s nimi nedomluvíte. Jejich touha Vám porozumět ukazuje, jak nepodstatná je vlastně jazyková bariéra, když je vůle. Občas to způsobuje komické situace, ale když se nad tím člověk zamyslí, je to úžasné.

Amini Guest House byl vlastně dům pana Aminiho, ve kterém měl pár pokojíků pro hosty. Bylo úžasné sledovat jeho rodinu. Například jeho cca 13 letou dceru, která se byla schopná x krát za den převlíknout a důsledně dbala na to, aby jí šátek řádně zakrýval vlasy. Místní to samozřejmě brali s nadsázkou a mně to hrozně připomnělo, když u jsme s holkama v tomhle věku kradly na škole mamkám různé šminky a pak se jimi ve škole malovaly, abychom byly jakože dospělé. Ano, tady je výrazem dospělosti nosit hidžáb.

Poté co jsme se ubytovaly a trochu si odpočinuly, pan Amini nás vzal do auta a odjeli jsme do mangrovového "lesa". Zde jsme si pronajali loďku a vydali se na asi hodinovou plavbu. Nachází se zde množství endemitů a západ slunce zde je něco, co by bylo škoda nechat si ujít. 

Po návratu jsme si libovaly na místní zahradě. Večer mě nejmladší holčička v domě vzala za ruku a zavedla na střechu. Odtud bylo úžasné sledovat ulici a mešitu, která byla hned vedle. Ocitly jsme se opravdu v jiném světě. A mně se z něj rozhodně nechtělo. Večer nás však pan Amini "vyrušil", že jede za svými známými, co tady slaví svatbu a ať jedeme s ním. No, co bychom nejely! Jeden z nej zážitků v Íránu. Milejší lidi jsme nikdy v životě nepotkaly a ještě jsme na tohle nebyly úplně připravené a nedokázaly jsme to brát jako íránský standard.

Den 2: Queshm

Je potřeba říct, že pan Amini se o nás staral naprosto úžasně a jeho paní je výborná kuchařka. Ať to bylo jakékoliv maso nebo krevety, vždy bylo s rýží do žluta zbarvenou šafránem a limetkou. Šafrán i limetka jsou v íránské kuchyni všudypřítomné a vlastně si nevybavuji jediné jídlo, které by je neobsahovalo. Snídaně se skládají z pita chleba, jogurtu, marmelád atd. Typická je mrkvová marmeláda, kterou jsem si spolu s tou citronovou v Íránu zamilovala.

Ráno jsme s místním klučinou vyjely na obhlídku ostrova. Z geologického pohledu se jedná o naprostý skvost. Podívaly jsme se k místní loděnici, kde je na břehu velké množství starých zničených lodí a také do jeskyně Namakdan, což je nejdelší solná jeskyně na světě.

Pokračovaly jsme do údolí Chahkuh s nádherným kaňonem.

Cestou nás mladík také vysadil na opuštěném místě, abychom se mohly koupat v Perském zálivu. Nikde nikdo, prostě paráda. 

Odpoledne jsme se vydaly i s panem Aminim do Stars Valley, což byl za mě asi naprostý TOP celého Queshmu. Dle pověsti bylo údolí vytvořeno pádem hvězdy... Kdo ví, jaká je pravda... Ale něco magického a kouzelného v tomto místě rozhodně přetrvává. Cestou jsme potkali velbloudy, kteří byli všechno, jenom ne plaší :)

Večer jsme byly domluvené, že nás pan Amini odveze na autobus, který by nás měl přes noc dopravit do Shirazu. Večer nás vzal na výbornou večeři do místního bistra. Trochu nás znepokojovalo že nám odpověděl, že určitě nepojedem na autobusové nádraží, ale že se potkáme s autobusem na hranici Queshmu, odkud se vydá dál trajektem přes moře do pevninského Íránu. Vždy mu někdo napsal nějakou SMS a on podle toho upravoval čas odjezdu... No, prostě nic pro slabé nátury. V Íránu je třeba přistoupit na to, že jste v zemi, kde nikdo nemluví Vašim jazykem, kde si nepřečtete jediný nápis, kde jste zcela odkázáni na místní. A sakra moc se to vyplatí. Protože jsem nepoznala úžasnější lidi, než jsou Íránci. Takže nakonec jsme opravdu k hranicím vyrazili a autobus chytily.

Den 3:  Nomádi, Šíraz, Maharloo lake

Cesta nočním autobusem byla překvapivě příjemná. Autobusy jsou zde dvojího typu. Standard a VIP. Rozhodně doporučuji brát si ty VIP. Za současné situace je pro nás v Íránu stejně vše skoro zadarmo a těch pár korun navíc se rozhodně vyplatí. Ráno jsme se probudily v provinčním městě Šírázu. Na autobusovém nádraží nás čekal pan taxikář Mohammad, na kterého nám dal kontakt rovněž Vláďa. Jedná se o neskutečně milého a úžasného pána se kterým jsme dodnes v kontaktu a který nám přichystal úžasné dva dny. Nejprve nás odvezl do našeho ubytování v Niayesh Boutique Hotel. Jednoduchý milý atmosférický hotel s krásnými barevnými okny.

Mohammad na nás počkal a vydali jsme se za Šíraz k Nomádům, konkrétně ke kmeni Qashqay. Na zimu se stahují do vesnic a měst, ale přes léto žijí stále kočovným způsobem života. Jakmile jsme přijeli, Mohammad jim vysvětlil, že bychom se k nim rády podívaly a oni nadšeně souhlasili. Něco přes hodinu jsme si povídali nohama rukama, nabídli nám pohoštění, my jim daly nějaké pohledy Prahy, provedli nás po svém táboře a bylo to neskutečně příjemné. Je třeba dodat, že ačkoliv jsme se jim opakovaně snažily za jejich pohostinnost vnutit alespoň něco málo drobných,byly jsme neúspěšné. Byly jsme pro ně nejspíš podobným zážitkem, jako oni pro nás :)

Mohammad nás odvezl zpět do Šírazu a my se vydaly na obhlídku města. Procházely jsme uličkami a v jedné z prvních rušnějších jsme narazily na policisty, kteří vedli vězně v okovech na rukou i na nohou... Je to pohled, na který našinec není úplně zvyklý a člověk se neubrání vybavit si fotografie poprav v Šírázu, kde odsouzence věší na jeřábech. Nicméně žádnou popravu jsme naštěstí neviděly a i toto byl ojedinělý úkaz, který se již za náš pobyt zde neopakoval.

První mešitou, kterou jsme v Šírazu navštívily, byla tzv. Nová mešita. Jedná se o páteční mešitu a obecně o mešitu s nejpřísnějšími pravidly, co jsme navštívily. Chvilkami to bylo dost zvláštní a člověk se bál, aby náhodou neudělal něco špatně (třeba mu nevykoukl kousek vlasů), ale ten zážitek stál rozhodně za to.

Procházely jsme místními bazary a podívaly jsme se do mešity Vakil, která byla výrazně více "na pohodu" a rozhodně neméně krásná. Poslední dnešní šírázskou denní zastávkou byly bývalé lázně - Vakil Bath.

Následně jsme se opět potkaly s Mohammadem a ten nás odvezl k vysychajícímu solnému jezeru Maharloo. Nádherný a zároveň děsivý úkaz.

Večer jsme se s Nelou procházely nočním městem, nakukovaly do místních obchůdku, vyhýbaly se motorkám, které běžně jezdí po přeplněných chodnících a celkově v Šírazu jsme poprvé pochopily jak je doprava v Íránu šílená. Celková atmosféra tohoto města je nezapomenutelná.

Den 4: Šíraz, Persepolis

Brzy ráno jsme se vydaly do mešity Nasil al-Molk. Vyplatí se ji navštívit co nejdřív díky slunečním paprskům, které ráno pronikají jejími vitrážemi.

Pokračovaly jsme do Naranjestan (Oranžerie), která ukrývá krásný palác i zahradu.

Poté nás opět vyzvedl Mohammad a vydali jsme se za Šíraz, zkoumat krásy starověké Persie. Naší první zastávkou bylo Nakš-e Rostam, kde se nacházejí hrobky čtyř Achajmenovských panovníků.

Pokračovali jsme do starověké Persepole, kterou roku 330 př.n.l. dobyl Alexander Makedonský.

Mohammad nás odvezl zpět do Šírazu, rozloučili jsme se a my se vydaly k hrobce Haféze - největšího íránského básníka, umělce a národního hrdiny.

Vydaly jsme se opět do víru Šírazu. Tohle město si myslím člověka snad ani nemůže omrzet. Daly jsme si v místním bistru nějakou dobrotu, která nevíme co byla, ale byla skvělá. Poté jsem si prosadila, že se chci vydat k místnímu kostelu. Že náš vztah k duchovním památkám je poněkud odlišný jsme se přesvědčily už v Izraeli. Nicméně Nelča souhlasila. Měly jsme čas, tak proč ne. Po cestě jsme poprvé narazily na neochucený birell, tak jsme si ho šťastně koupily. No, když jsme došly ke "kostelu" (tak 3 kilometry to byly, možná víc) zjistily jsme, že je za vysokou kamennou zdí, není vidět a dostat se do něj lze jen s povolením, v určitou dobu a tak... No, trochu jsem se obávala, jestli to místo nebude místem mého skonu..., ale Nelča vše vzala s humorem. Sedly jsme si na lavičku, koukaly na vysokou zeď a pily to úžasný nealko :D

Večer jsme se vydaly do místní skvělé kavárny a na autobusové nádraží (se zařízením lístků nám pomohli v hotelu) a nočním autobusem se vydaly na severovýchod do Jazdu.

Den 5: Meybod, Chak Chak, Kharanaq, poušť

Dorazily jsme brzo ráno. Taxi nás odvezl do našeho ubytování v Orient Hotelu (rozhodně doporučuji). Po Šírázu nám ulice Jazdu přišly neskutečně klidné (navíc byl pátek). Ubytovaly jsme se a vyzvedl si nás náš průvodce, kterého jsme měly rezervovaného přes již zmiňovanou agenturu Shirdal Airya.

Naší první zastávkou bylo město na severozápad od Jazdu -  Meybod, kterému dominuje pevnost Narin z hliněných cihel (typický stavební materiál celého Jazdu), která kdysi strážila tudy procházející obchodní cestu. Rovněž jsme se zastavili v místním poštovním muzeu.

Po cestě lemované podobiznami martyrů v tulipánech jsme pokračovali do Chak Chaku, kde se nachází svatyně Banu Pars, zasvěcená bohyni Anahitě.

Zastavili jsme se na oběd v bistru u cesty a naší další zastávkou byla pobořená safiovská vesnice Kharanaq, která mě naprosto nadchla a rozbořenými domky bych mohla procházet možná do teď.

Poté jsme již zamířili do pouště. Západ slunce v poušti, všechny ty hvězdy nad hlavou, piknik... Tady jsem se do pouště zamilovala.

Bylo už dávno po půlnoci, když jsme přijely do hotelu a mrtvé padly do postele.

Den 6: Jazd

Následují den již patřil samotnému Jazdu. Jako první jsme se vydaly k hlavnímu náměstí Amir Chaqmaq, které je se svým průčelím v podstatě symbolem Jazdu. Navštívily jsme krásnou mešitu Jame a toulaly se místními uličkami. Jelikož jsme zde byly v pátek, tedy den, kdy muslimové nepracují, užily jsme si naopak zavřený bazar a rozhodně to mělo své kouzlo. Obecně je potřeba říct, že Jazd je skutečně malebné město, ve kterém krásně vypnete a odpočinete si. Pohoda z něho sálá a je silně nakažlivá.

Odpoledne jsme nasedly do autobusu a vydaly se na severozápad do Isfahánu (Esfahánu). Ubytovaly jsme se v hostelu Amir Kabir, který byl oproti předchozím ubytováním už trošku moc spartanský, ale na jednu noc nic, co by nám vadilo. Známý pána z recepce, který uměl anglicky nás odvezl na autobusové nádraží a pomohl nám s nákupem jízdenek na další den do Teheránu. Jeden z mnoha Íránců, kteří nám prostě jen tak pomáhali a byli by nejradši, kdybychom měly čas přijmout jejich pozvání k jejich rodině na večeři. Jiný, úžasný svět...

Den 7: Isfahán

Zpětně můžu říct, že celé naše putování Íránem bylo putování zpět do civilizace. Zatímco Queshm na kterém jsme začínaly byl turismem zcela netknutý, v Isfahánu už bylo turistů skutečně hodně (na poměry Íránu!) a dokonce se zde daly sehnat věci, jako třeba pohledy.

Ráno jsme zamířily na obří náměstí Imam, které je 3x většé, než náměstí sv. Marka v Benátkách. Jeho dominantou je stejnojmenná mešita a jedná se o asi nejmonumentálnější stavbu, co jsme vůbec v Íránu viděly. Dále se zde nachází mešita Sheikh Lotfallah. Její výzdoba je o poznání tmavší a laděná víc do zlata. Nebyla určena primárně pro veřejnost, ale pro ženy ze šáhova harému. Třetí důležitou stavbou náměstí je safiovský palác Ali Kapu. 

Dále jsme si prohlédly safiovský palác Chehel Sotun s nádhernou vnitřní výzdobou, která snad ještě předčila Ali Kapu. Následovala příjemná procházka města, kdy jsme přešly most Khaju a zamířily do arménské čtvrti. Je zde několik křesťanských kostelů a na rozdíl os Šírazu jsou běžně otevřené. Ten největší - katedrálu Spasitele jsem navštívila a jelikož výzdobu východokřesťanských kostelů miluju, byla jsem jednoznačně nadšená. Začal nás tlačit čas a tak jsme si stoply první projíždějící auto. Pán nás s radostí odvezl k mešitě Jame a u toho nám zpíval :). Nedovolil nám dát mu ani cent... Mešita Jame byla opět úplně jiná. Její základy byly postaveny již v 10. století a uvnitř je kamenná, tvrdá, monumentální... a zase nádherná. Přes místní bazar jsme se vydaly na naše poslední kroky Isfahánem, než jsme odjely na nádraží a autobusem se vydaly zpět do Teheránu na letiště Imama Khomeiniho a následně přes Moskvu zpět do Prahy.

Závěr

Jak už jsem psala na začátku, podniknout tuhle cestu do Íránu považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem kdy udělala. Nikdy jsem si žádnou zemi a její lidi nezamilovala tolik jako Írán a jsem si jistá, že se do ní jednou vrátím. A to ne jen proto, abych si projela severní a severozápadní (Íránský Kurdistán) část země, které jsou zase úplně jiné a během týdne bylo nereálné je stihnout... Ale prostě i jenom proto, abych byla zase v Íránu.

Írán je krásnou ukázkou toho, že soudit lidi podle režimu, ve kterém žijí, je naprosto zcestné. Za celou dobu jsme se nesetkaly (čímž neříkám že nejsou) s Íránci, kteří by režim oslavovali. Ale setkaly jsme se se spoustou Íránců, kteří nám vykládali o tom, jak je režim špatný a celý stát zkorumpovaný...

Než jsme do Íránu odjížděly, spousta lidí se nás ptala, jestli se s námi bude vůbec někdo bavit, když jsme ženy. Za celý týden (a to jsme si vše musely zajistit samy) jsme se nesetkaly s tím, že by se s námi někdo nechtěl bavit, nedej bože proto, že jsme ženy.

Sečteno a podtrženo, Írán je úžasná země, plná úžasných lidí do které se rozhodně nemusíte bát jet. Ano, jedná se o teokratickou diktaturu a je potřeba abyste se řídili místními zákony. Ne, proto, aby se něco nestalo Vám (cizincům zde v podstatě prominou cokoliv, jde jim o místní), ale protože by z toho měl obrovský problém např. Váš průvodce, íránský kamarád atd. A to prostě nechcete.

A jestli nás právo šaría nějak jako turistky omezovalo? Kromě toho, že jsme musely mít dlouhé kalhoty, zakryté lokty, volné neprůsvitné halenky a šátek na hlavě, tak ne. A to za tuhle kouzelnou zemi opravdu stojí :)