Faerské Ostrovy

Deník Faerské ostrovy

Den 1

Středa, 12 hodin dopoledne a my sedíme na letišti v Praze. Dáváme dvanáctky pořád ještě za rozumnejch padesát korun a čekáme na odlet na ostrovy, kde ti dávají dobrou divoký koníci a ovce,v noci nesvítí pouliční lampy, ale polární záře, na ostrovy, na který se těšim tak dlouho, že tak dlouho snad ani nežiju. Na FAERSKÝ OSTROVY!

Přestup v Bergenu, kde čekáme plus mínus pět hodin je ve znamení lehkých krádeží. Bankovat mi vzal 25 euro jenom za výměnu českých na norský. Vrátil mi 25 norskejch navíc, což byla jen malá záplata, za kterou jsem si koupil nechutný gumový bonbóny. Ne hašlerky, ale kyselý gumový norský sračky.

Hola hej, pomáhej. Konečně jsme se dočkali, a milý blonďatý poměrně postarší letušky nás nekompromisně tlačí do kocábky směr Vagar! Letadlo pro 36 lidí. Doufám, že lidí!

Někdy se stanou věci, který dokáže člověk jen těžko pochopit. Jako třeba, když se můj batoh dostal po podrobný kontrole pod ještě podrobnější kontrolu Helgy z Bergenu, která byla na týhle pozici nejspíš v zácviku, protože sama nedokázala posoudit, jestli paštika může nebo nemůže za letištní kontrolu. Po konzultaci s Bellickem zjistila, že paštika sice jo, ale tuňák a rybičky nikoliv. Přece nenechaj táhnout na ostrovy, který se živí hlavně rybolovem šest nasekanejch rybiček v oleji že jo... Ta divná věc na tom je, že Kali bez jakýkoliv peripetií pronesl takřka nepozorovaně asi metr dlouhou rouru strečový fólie až na pulubu??! Chápu, že rybičky jsou nebezpečnější.

Sečteno, podtrženo. Bergen?

- Vyhozený konzervy: -150 kč

- Hladovej bankomat: -650 kč

Vyhlížíme Faery!

Den 2

První „noc“ strávená na ostrovech, Náš pobyt na Faerech dostává zásádní trhliny, když nám bylo řečeno, že letiště o velikostí nádraží v Horažďovicích se na noc zamyká. První rána, kterou jsme dostali. Druhá rána, když jsme vyšli ven. Foukal vítr o rychlosti asi 50km/hod a pršelo dost vydatně. Je tma, nic nevidíme, ale musíme přespat. Snažíme se v tom větru a dešti postavit stan přímo před letištěm. Zatloukám jednu stranu stanu. Kali, společně s druhou stranou vlaje ve vzduchu kdesi dva metry ode mě. Po chvilce to balíme a prostě jdem spát před vchod. Oblíkáme tři vrstvy nahoře i dole, rozbalujeme spacák a jdem se snažit usnout. Úplně zbytečně! Leželi jsme sice pod přístřeškem, ale vítr byl tak silný, že tahal vodu z oceánu a foukal nám jí přímo do xichtu. Tohle nebude v pohodě noc!

Nakonec se mi podařilo asi na tři hodiny usnout. Kali nespal vůbec. Kali no. Konečně! Půl pátý ráno a ty svině otvíraj letiště. Půl letištní haly jsme zabrali aby jsme vysušili promočený věci minulý noci. Netvářili se, ale tohle nám prošlo. Je ráno a vyhlížíme bus směr Tórshavn. Zjiištujme ale, že celý dnešek má pršet.

Vyrazili jsme busem z prokletýho letiště do hlavního města. Ještě na letišti jsme rafinovaně nacpali hovno do kabelky, teda koupili AIRBNB v centru u postarší dámy, která na otázky v angličtině odpovídala záludně v dánštině!

Seděli jsme v buse a obdivovali to málo, co jsme skrz prudký déšť z okolní krajiny viděli, asi tak deset metrů. I to ale stačilo, aby jsme viděli, že tahle země je, jak řiká Kali, hodně v topu. Do Tórshavnu jsme se dostali kolem oběda, nastěhovali se a šli jsme pořešit kola. To byl přesně ten moment,kdy se tenhle výlet otočil o stoosmdesát stupňů, a od téhle chvíli začlo vycházet snad úplně všechno. Kola? No problem. Za 5 minut hotovo. Připevňujeme bágly na nosiče a vyjíždíme na první, asi čtyřicet kilometrů dlouho cestu do Kirkjubouru na jižním cípu ostrova Streymoy. Déšť z ničehonic zmizel a my si užívali okolní krajinu. Týpek trochu koukal, když jsme mu v půjčovně řekli, že chceme jet až na druhou stranu ostrovů. Asi věděl proč. Cesty jsou tady totiž pouze dvou typů. Nahoru, nebo dolů. Hned po výjezdu z hlavního města jsme zabloudili a asi po šesti kilometrech nás zastavil bez jekékoliv prosby jeden řidič s tím, že po téhle cestě asi nedojedem, kam chceme. Po krátký diskuzi nás nasměroval, kam jsme chtěli. Asi po hodině a půl jsme se konečně dostali do malebné vesničky Kirkujubour, kde žije asi 100 lidi a přibližní 3800 ovcí a 4 koně. Chvilku jsme se rozhlíželi, obdivovali a po chvilce jeli zase zpátky. Na byt jsme přijeli asi v 19:50, ve 20:00 už spíme.

Sečteno, podtrženo. Tórshavn?

- Najeto: 40 km

- Únava: akorát

Den 3

První fakt velkej den za náma. Co nám počasí vzalo první noc na letišti, nám teď zase v plný palbě vrací. Celý den skoro neprší. Občasné přeháňky se tady na ostrovech snad ani nedaj považovat za déšť. Z Tórshavnu vzrážíme něco před desátou směr Sandavágur, kde máme domluvený druhý ubytování. Hned za městem jsme začli výšlapem jako kráva a prvně jsme jeli s plně naloženýma kolama a zjistili jsme, že tohle nebude vůbec easy. Všichni nás upozorňovali, jaký jsou tu cesty, ale dokud to nevyzkoušíš, tak nevíš no. Postupem času ale zjišťujeme, že každej sebedelší výšlap za to kvůli následnýmu výhledu vážně stojí. Ovce tady běhají ze strany na stranu. Na auta nereagujou vůbec, ale z nás mají docela strach. Přijde mi, že tady lidi na kole snad nikdy nejeli. Asi po dvaceti kilometrech si tady prvně vyzkoušímé neúplně krátkej tunel. Měří něco přes pět kilometrů a spojuje ostrovy Streymoy a Vágar, kdyby jsi si to chtěl(a) najít. Máme z toho docela strach, protože tunely tady nejsou z nejširších a osvětlení v tunelech stojí za hovno. K tomu všemu měřilo naše kolo na šířku něco k metru. Tunel jsme nakonec přežili a čekalo na nás jetě přibližně 15 kilometrů dost brutálního stoupání. A následný sjezd do městečka Sandavágur. Nejhorší zjištění bylo jezdit s tima batohama vzadu. Táhnete prostě do 12° kopce batohy na kole o hmotnosti asi 25 kilogramů. Nechápu, jak někdo na dovolený může vozit děcko. Bágl aspoň drží hubu. Po příjezdu jsme si řekli, že to dneska nezabalíme. Nechali jsme batohy na našem novym baráčku a jeli jsme směr Gásadalur na samý konec ostrova Vagár. Malebný vodopád vytékající z horského potůčku přímo do Atlantického oceánu nám byl totální náplastí, za dnešní strastiplný cesty. Vydrželi jsme se na ten zázrak koukat asi 20 minut a to už trochu začalo pršet. Poté jsme se nádhernou cestou přes vesnice Bour a Sorvágur vraceli zpět do domečku, kde jsme ještě večer pokecali s místní paní mámou, která nám mimochodem řekla, že jsme magoři, když tudy jezdíme na kole. Ulehli jsme a spali.

Sečteno, podtrženo. Sandavágur?

- Najeto: 120 km

- Únava: brutální, kali už nemohl vůbec!

Den 4

V Sandaváguru, teda v blízkosti něj je neuvěřitelnej kus přírody, a tak nebyla uplně náhoda vybrat přespání zrovna v tomhle městě. Ráno jsme měli totiž v plánu asi desetikilometrovej hike na neskutečný jezero Sorvágsvatn, který se ční na samým kraji asi dvě stovky metrů vysokejch útesů. Neuvěřitelný! Potkali jsme jen jednoho člověka. Nikdo sem nechodí. Nechápu! Obří útesy, na tom by nebylo nic tak zvláštního ale v kombinaci s jezerem, které se táhne po kraji útesů asi šest kilometrů tvoří skoro neuvěřitelnou kombinaci.

Na jezero to trvalo kolem čtyřech hodin, a proto jsme dnes vyjeli až kolem druhý odpoledne a v plánu bylo dojet do blízkosti vesničky Saksun. Měli jsme toho v nohách už fakt docela dost, navíc jsme museli prověřit naše nový vybavení stanu, který jsme zdokonalili o provázky, takže vítr nemá šanci. Aspoň si to myslíme.

Dnešní cesta byla trochu klidnější, než ta předchozí. Vraceli jsem se tunelem zase zpět na ostrov Streymoy a pokračovali podél pobřeží až do vesničky Hlavsvík, kde jsme postavili stan nějakýmu Béďovi za zahradou. Nejspíš ani neměl tucha.

Dnešní resumé, Hlavsvík?

- Najeto: 160 km

- Únava: menší, než včera, ale pořád dost!

Den 5

Píšu povídání z pátýho dne a sedím v kempu v Eidi. Teda na fotbalovym hřiště v místním zálivu, kde máme sprchy, kuchyňku a všechno co dneska potřebujem. V mrázaku jsem našel nechutný krevety, který jsem osmažil, ale možná jsem je měl radši jíst zmražený. Zvláštní situace.

Na přírodní úkazy dneska asi nejzajímavější den. Ráno jsme zabalili stan tomu borcovi za barákem, vyčistili si zuby v potoce (jedna z nejlepších věcí na světě) a jeli na dvanácti kilometrovou projížďku do vesničky Saksun, kde na nás čekala taková zajímavá souhra oceánu, fjordu, vesnice a okolních pramínků vody pomalu ztékajích po kopcích dolů do zátoky. Na ráno ideální místo.

Pozor, přijel zájezd německejch turistů. Snad první takováhle výprava, kterou jsme potkali. Naši západní sousedi vyskákali z autobusu překvapivě všichni v džínách, sakách, dokonce se našli i borci v oblecích. To nebyla moc velká souhra se dvěma čecháčkama sedícíma v reflexních bundách na asfaltovým parkovišti. Jedli jsme mamky nejlepší sušenky a jen tak se kochali. Upřímně nevim,kdo z koho měl divnější pocit.Byl čas vypadnout a těch dvanáct kilomtrů jsem museli zas absolvovat zpět, aby jsme se dostali na hlavní cestu. Byli jsme hodně blízko přejezdu na další ostrov Eusteroy, kam vede asi sto metrů dlouhý most spojující tyhle dva největší ostrovy.

Na benzině jsem se zeptali na krásné vodopády Fossa, a teprve tady mi došlo jak moc umí tyhle lidi mluvit anglicky. K vodopádům nás nasměrovala asi sedmiletá holčička angličtinou k nerozpoznání od rodilýho angličana. Na větu „I don’t actually now where are Fossa waterfalls but over that hill there is a prety much water“ nikdy nezapomenu. Oni si těch věcí, ze kterých my jsme byli uplně odrovnaný ani moc neuvědomujou. A tak jsme se vydali přes Fossa waterfalls, které byly opravdu nádherné až do vesničky Tjornuvík, kterou jsme původně v plánu ani neměli. Čas nás ale netlačil, a tak jsme jí naštěstí do našeho průvodce po Faerech zahrnuli a udělali jsme fakt dobře. Další skvělý výhledy.

Opět jsme se museli vracet až zpět k mostu dalších patnáct kilometrů, aby jsme dojeli po jižním pobřeží ostrova Eusteroy až do malebné besničky Eidi, kde dnes nocujeme. Zajímavé na tom bylo,že vesnice Tjornuvík leží na ostrově Streymoy a vsnice Eidi na ostrově Eusteroy. Tyhle vesnice jsou od sebe vzdáleny asi 500 metrů, ale my kvůli tomu museli najet něco kolem třiceti kilometrů. Už jsme toho zase měli hodně. Opět jsme najeli něco kolem sedmdesáti kilometrů, takže jsme jen postavili stan, uvařili #mojíovesnou a šli na kutě.

Zpátky ke krevetám. První noc před letištěm ve větru a dešti. Pátá noc a krevety v kempu, kde jsme uplně sami? Někdo na nás možná myslí, protože nálada je teď fakt hodně dobrá!

Krátce slovy, Eidi?

- Najeto: 225 km

- Únava: velká, ale psychicky jsme na hraně toho nejlepšího

Den 6

Šestej den jsme začli na fotbalovým hřišti v Eidi, kde jsme se vzbudili ve stanu. Nepršelo. Nefoukalo. Vlastně jsme se vzbudili docela do azura.

Posnídali jsme #mojíovesnou a vyrazili na další cestu. Dnešní den, co do fyzičky, byl největší peklo. Je vidět, že terén, na kterej jsme nebyli uplně připravený nás v předchozích dnech stál opravdu hodně sil. To nic nemění na tom, že stoupání, který jsme dneska zdolali byly z kategorie „vysokohorská+“

Z Eidi jsme vyjeli kolem desátý hodiny a na vrchol jsem se vyšplhali až někdy kolem dvanáctý. Až potom jsme se dozvěděli, že se tahle cesta táhla kolem největší hory ostrovů Slaettaratindur až do výšky 882 m.n.m. Dost jsme se zapotili, a to jsme ještě nevěděli, co na nás čeká dál. Následoval totiž sjezd do vesničky Gjógv tak prudký, že nám bylo automaticky jasný že stoupání zpátky bude HELL!

Gjógv, další malebná vesnička na západním pobřeží ostrova Eysturoy. Naobědvali se chvilku pozevlili a vyrazilili zpátky brutálním kopcům vstříc.Nejhorší stoupáni ever, fakt, ale na konci? Totální zadostiučinění.

Po náročném výstupu jsme pokračovali směr Klaksvík, kam jsme se potřebovali dostat aby jsme se aspoň jednou vysprchovali. Cestu jsme zvolili podél pobřeží, ne, že by tady bylo nějak moc možností. Přes vesničku Funningur jsme se dostali až do vesnice Funningsfjordur, kde jsme se napojili na hlavní silnici vedoucí z Tórshavnu až do Klaksvíku. Upřímně jsem měl z týhle cesty strach, protože je to hlavní tepna tady na ostrovech. Klasický tunely dělají z týhle cesty cyklistický peklo.

Zkrátka byly před náma dneska už jenšpatný zprávy s vidinou dobrý sprchy a teplýho jídla na konci tohohle dne. Na cestě za světlem na konci černýho tunelu, a to doslava jsme projeli další přes šest kilometrů dlouhej tunel mezi ostrovy Eysturoy a Bordoy, kde jsme tahli kola asi tři kilometry, protože stoupání v tunelu bylo tak ostrý, že se to prostě nedalo. Na konci ale bylo světlo!

Konečně jsme dorazili do Klaksvíku. Kemp našli rychle. Postavili jsme stan, nakoupili nějaký dobrůtky vysprchovali se a usínáme umrtvený. Pro mě nejtězší den.

Dnešní resumé?

- Najeto: 290 km

- Únava: totální, hrozivá, fakt necejtíme nohy

Den 7

Den začínáme nad Klaksvíkem. Původní plán byla jízda trajektem na ostrov Kalsoy, ale Kalsoy nakonec necháváme po domluvě jako sladkou tečku na zejtřejší final day, a tak jedeme na ostrov Vidoy na nejseverněji položenou vesničku Faerských ostrovů. Vidareidi. Něco jsme ráno pokoupili a vyrazili. Od místních nám bylo doporučeno co největší osvětlení, protože na ostrov Vidoy vedou dva tunely, každý o délce asi tři kilometry. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale tunely jsou pouze pro jedno auto. Když jsme viděli první, dost jsme se vyděsili. Jestli byla v těch předchozích tma, tak tady ani ta tma nebyla. Neustálý zastavování u krajnice a čekání na protijedoucí auto. Bylo vidět, jak to mají místňáci najetý. Na celý tunel byly asi tři výhybky max pro tři auta. Jedou plnou rychlostí proti sobě, najednou jedno z nich rychle uhne a projedou dál. Masakér!

Za sedm dní, po kterých jezdíme na ostrovech jsme nepotkali cyklistu, tudíž není uplně divu reakce řidičů potom co vyjíždíme z tunelů. Lehký potlesk, či zvednutý palec není nic neobvyklýho. Být v Česku, myslím, že by jsme spíš viděli zvednutýho fakáče, ale nejsme že jo.

Tak z 80% jsem si jistej, že před náma tima tunelala nikdo nejel. Zvládli jsme oba dva, i když to trvalo, a po dvaceti kilometrech jsme dorazili do vesnice Vidareidi. Další vesnička jak z omalovánek. Pro mě byl tohle přesně cíl, kam jsem se tady chtěl dostat, a povedlo se!

Po krátkým obědu jsme si to namířili na místní horu Villiangadalsfjall, která je třetí největší na ostrovech na asi čtyřhodinový hike. Hora měří asi 841m, ale vycházíte z vesnice , která je na nule. Převýšení docela znatelný. Fakt tady na těch ostrovech moc nesedíme. Vyšplhali jsme se terénem, kterej byl na můj vkus hodně brutální, ale zase jsme to dali. Nahořesi Kali lehnul na kamen a řek „Už nemůžu“. To byla přesně věta vystihující tohle odpoledne. Tady mi došlo, že tahle dovolená, neni uplně o tom něco vidět nebo cokoliv vyfotit, ale dost o překonávání limitů. Lezli jsme prostě tři hodiny nahoru, tam jsme byli asi pět minut, a zase jsme se koulili dolů.

Dole jsme se zase najedli a hned vyrazili směr Kalksvík. Znovu absolvovali dva proklatý tunely, nakoupili, napsali domů a rychle jeli zpět do kempu v naději, že nám „předchozí“ spolubydlící nechali odemčené dveře od kuchyně a sprchy. Jelikož to byli Rusáci, a já k nim mám tak nějak blízko, všechno bylo tak jak mělo. Odemčený!

Dali jsme čajdu a polívku. Kali vypil krabici mlíka, jak je jeho dobrým zvykem. Nechápu, že mu ještě nějaká mlíkárna nenabídla sponzoring, a že Kaliho vietnamská hlava nezdobí nějakou českou krabici plnotučnýho mlíka.

Venku je asi 5°, ale fuck it. Je nám dobře. Zítra konečně Kalsoy... poslední cyklistická zastávka. Peace.

Dnešní zastávka Klaksvík?

- Najeto: 340 km

- Únava: trochu odeznívá

- Nadšení: vysoko a pořád roste

Den 8

Dnešek byl konečně Kalsoy day. Ráno se vzbudili do poměrně nevlídnýho počasí. Stan tancoval spolu s větrem nějakej nepravidelnej valčík, nebo co to bylo. Konstrukce s tim větrem dost bojovala a zdálo se, že levá strana stanu už dobojovala, ale nakonec to zvládla.

V kempu jsme zase samotinký, a tak doufáme, že dneska nikdo nepřijede a nezamkne nám sprchy a kuchyňku, kterou jsem totálně obsadili našema věcma.

V 10 jsme už stáli na trajektu směr Kalsoy za směšných čtyřicet korun a po 20 minutách vyjeli s našima žihadlama na pevninu. Kalimu už ucházeli gumy a osmička na mojem zadním kole už byla fakt osmička. Tohle asi v tej půjčovně uplně nečekali.

První den našich cest, kdy počasí stojí proti nám. Bylo zataženo, mlha by se dala krájet, ale nám už to vůbec nevadilo. Kali dokonce řek: „Já jsem rád, že přišlo konečně faerský počasí“. Cesta byla dlouhá asi dvacet kilometrů a obsahovala čtyři, dle našich předchozích zkušeností hodně malý tunely.

Vítr byl poměrně silný, severozápadní a tak nás z vesničky Sydradalur do vesnice Trollanes, kde byl cíl naší cesty, hnal kupředu jak šípy. Před závěrečnou vesnicí ale přišel dlouhý sjezd, kdy jsme se otočili větru čelem, a ten nás začal bombardovat špendlíkama rovnou do xichtu. Cejtil jsem se asi jako kdyby mi kérovala obličej Duhovka.

Nechali jsme kola ve vesnici a vydali se asi na tříkilometrovej hike v tomhle nečasu až na okraj ostrova, kde se tyčili obrovské skály prakticky kolmé na hladinu oceánu hluboko pod nimi. Mezi těmahle skálama krásný majáček jak z omalovánek. Mlha se trošku roztřístila, ale vítr a déšť o to víc přidal. Bylo to jedno, fakt jsme to hltali. Něco jsme pofotili, ale počasí bylo fakt v hellu, a tak jsme šli po chvíli zase zpět do vesnice. Ve vesnici se zdrželi na jedno italský, anglicky nemluvící kafe a promrzlý a promáčený, ale v dobrý náladě jsme se vydali na dvacetikilometrovou cestu, poslední cestu zpět ktrajektu. První stoupání, OK. Tunely, OK. Posledních šest kilometrů ale bylo asi nejničivějších šest kilometrů v mym životě. Prudkej vítr a duhovky vidlice v obličeji. Z kopce jsme ani nejeli jak foukalo proti nám a do kopce snad couvali.

Dojeli jsme k trajektu. Né prvně jsme sklidili ovace a poklony od spolucestujících. Naposledy se pozdravili s dánama, který nás na cestu ráno vyzbrojili ovocem a bonbónama a poslechli si větu „You are two crazy young guys“. Vyslovila jí dánka, která vylezla promrzlá i z auta, takže se to nedá brát uplně vážně. Na kost promrzlí jsme v Klaksvíku vystoupili z trajektu, rychle nakoupili a jeli čeknou kemp. Potřebujem teplo, fakt!

Kemp otevřenej! Tohle byl poslední den našeho cyklistyckýho putování. Zítra vracíme kola a jdeme na véču oblečený už jako lidi a v pátek dopoledne odlétáme směr maminky!

Byla to nejlepší „dovolená“ jakou jsme kdy zažil. Projeli jsme stát vizuálně tak podobnej středozemi nebo Hobitínu a přitom o tolik napřed vůči nám

celkem?

- Najeto: 390 km

- Únava: jen fyzická

- Nadšení: nepopsatelný

- Promrznutí: z tou tužkou už asi budu muset usnout

This is not the last time Faroes!

Alex & Kali

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 1 x Krásné fotky!

😂 10 x Rozesmál jsi mě!