Filipínský trojúhelník 2024

Úvod

Byl první zářijový víkend roku 2023. Na pouťové zábavě v Hlovové jsem se potkal s kámošem Olim a jeho kámošem Václavem.

Běžná debata u piva - jistě taky zajímavá, nepamatuji se - se stočila směr k cestování. Což mě asi zajímalo o něco víc. Padl návrh, že bychom mohli v zimě vyrazit společně. Asi. Nevzpomínám si... Alespoň tak mi byl později líčen zrod této akce. Inu pouťová zábava ve vesničce na konci světa, pár piv, pár panáků - já myslim, že možný to je :-)

O pár týdnů později jsme si psali, abychom si ujasnili kam se vlastně vydáme. Kluci chtěli do Thajska, jako každý rok. Bylo by určitě fajn, ale já se nerad vracím v čase, alespoň co se cestování týče. Navrhnul jsem Filipíny. Návrh přijat. Vyhledal jsem letenky. Letenky zakoupeny. Tohle šlo ráz na ráz. Až jsem byl překvapen. Ovšem pak následovali skoro 3 měsíce vyčkávání. Všichni 3 jsme si do Vánoc řešili to svý. Týden před Štědrým dnem někoho z nás napadlo, že měsíc před odletem bychom měli asi trochu šlápnout na plyn.

Zorganizovali jsme posezení v hospodě, kde jsme určili předběžnou trasu cesty po Filipínách. Ujasnili jsme si, co kdo od toho očekává, kdo co chce zažít, kdo co chce vidět.

Přes svátky jsme to nechali uležet. Mě ježíšek přinesl do sbírky filipínského průvodce od Lonely Planet, klukům asi těšení na výlet, a tak jsme první lednový týden zorganizovali sezení číslo dva. Plní informací a chuti jsme detailně vyřešili první polovinu tripu. Druhou, že dořešíme za týden a nebo na místě.

Za mě spokojenost. Máme shodu na 6 hodinovém stopoveru v Kuwaitu (o hodinu později jsem zažádal a zaplatil e-viza), máme shodu na tom, na které ostrovy se podívat (později bookuju 3 vnitrostátní přelety), vybrali a zarezervovali jsme dokonce i první 4 noclehy. Do dne odletu se povedlo ještě pár detailů zařídit, nějaké detaily o destinaci načíst, nakoukat a promyslet, ale jinak to samozřejmě uteklo jako voda. Samozřejmě, že i ne úplně bez komplikací. Mě třeba třeba začli brát záda a co hlavně - onemocněl syn. Ještě 2 dny před odletem jsme trávili noc v horečkách a se zvracením. Naštěstí den před odletem vše odeznělo. Jinak bych to samozřejmě byl býval skrečoval.

Kluci jejich předodletové starosti asi taky z většiny zvládli a tak jsme si 17.1. večer potvrdili, že zítřejší ranní odjezd a odlet platí.

Lets go na filipínský trojúhelník! Snad se neztratíme jak kdyby byl bermudský :-)

 

Čtvrtek 18.1.2024 

Podle plánu mě Václav a Oli nabrali v 6:50 před barákem ve Staňkově. Kompletní, se snad vhodně sbalenýma báglama v autě, jsme tedy vyrazili na cestu na mnichovské letiště.

Na hranicích s Německem jsme si po půl hodině jízdy dali kafe na Molce. Další 2 hodiny na letištní parkoviště utekly dobře. Vašek řídil, Oli řešil něco pracovně, já se ujistil, že prcek je ok a pak jsem si vzadu na sedadle dočetl pár dalších kapitol z průvodce. Kolem desáté jsme se z auta přesunuli do trasportu k terminálu. Ne letišti byl celý proces, včetně prvního a asi posledního točeného piva k snídani (Oli si dal sushi, Vašek plněný crassiant, já zbylé pečivo z Molky), časově úplně tak akorát. Odlet ve 12:50 bez problémů a se srandičkama. První část letu - tedy 6 hodin do Kuwaitu - jsme strávili na trojsedačce v A320. Jídlo dobrý, zábavní monitor... nebejt toho, že Kuwait Air nevozí pivo, a sem tam zabrečel některý z dětských pasažérů, by to bylo bezchybné.

Po osmé kuvajtského času jsme bezpečně přistáli. Na letišti jsme trochu kostrbatě, ale s úsměvem, směnili formuláře s e-vízem za razítka do pasu. Po deváté jsme opustili halu a trochu amatérsky se nechali nahnat do prvního taxíku. Za 25 usd nás přepravil nočním Kuvajtem cca 20 km do centra. Tím centrem jsme určili Kuvajtské věže na nejsevernějším výběžku Kuwait City, u maríny. Tam jsme si udělali pár fotek a pěšky se přes highway a park vydali do zastavěné části centra. Chvilku jsme prozkoumavali ulice, než jsme se rozhodli navštívit místní bistro. Velkoobrátkový a naše poměry relativně špinavý fastfood nás ale překvapil chutnou, levnou a hlavně obrovskou porcí stravy. Skoro se nám naše 3 objednávky za pár KWD (kuvajtský dinár je nejdražší měna na světě; 1KWD je cca 75,- Kč) nevešly na stůl. Rejže, nudle, hranolky, 2 litry pepsi, omáčky, humusy, zelenina a kuřata na sto způsobů. Mazec. I domácí z nás měli veselo :-D

Pátek 19.1.2024

Přežraní jsme kolem 00:00 bistro opustili. Pěšky jsme prošli několik bloků pod obrovskými blištivými mrakodrapy, než jsme mávli na taxi. Nijak zvlášť usměvavej a upovídanej taxikář nás dovezl na domácí terminál č. 4, tentokrát alespoň levněji. Za 20 usd, ale mělo by to jít ještě i o pár dolarů méně. Postupně jsme se trousil mezi gaučíkama a záchodama sem a tam až do druhé hodiny ranní. Já dočetl i tu poslední kapitolu LP, Oli surfoval, Václav studoval návod na drona. Po druhej byl boarding, cca ve 3 odlet. Boeing 777 v konfiguraci sedadel 3-3-3. Hned po vzletu jsem přeskočil o dvě řady před nás na volnou trojku a tak jsem asi 5 hodin z celkem osmihodinového letu docela pohodlně prospal. Kluci se na trojce roztáhli, dobře jsme se dvakrát najedli, a tak kromě toho jejich striktního zákazu alkoholu (fakt ani pivo na dobrou noc :-) ) bych Kuwait Air nic nevyčetl. Přistávačka po velkém kroužení nad Manilou byla i tak o pár desítek minut dříve než plán. V 17:00 sedíme na runwayi.

Letiště jsme opustili pěšky bez zbytečných ztrát (první nabídka na transfer do centra za 1900,- pesos byla, jak jsme později zjistili, hooodně přemrštěná). První taxi před ubytko bylo asi za 500,- pesos. Náš první nocleh v Manile ve čtvrti Malate byl hodně skromný a omšelý, tak jako jeho okolí, ostatně asi tak jako většina Manily. Majitel hostelu Salute Malate má švagra v Praze. Jeho "Radek Simuňek" bylo veselé, tak jako on. Doporučil nám bar s welcome drinkem na střeše. Po rozbalení zavazadel a sprchách jsme jeho doporučení využili. Dali jsme dvě piva a panáka rhumu. Ze střechy jsme obhlídli velké kontrasty místní zástavby a pak jsme se vydali na pospas nočnímu životu do centra dění. Už při vystoupení z taxíku si nás vyhlédl domorodec jménem Rodrigo, doprovázel nás pak minimálně polovinou noci. Večerky, směnárny až nakonec bar Sunrice 88. Královské přivítání a servis na úrovni. Ceny přijatelné. Dokud se to nezvrhlo, ale za to už si asi můžeme sami. Kalba to byla velká, tak jak se na Manilu sluší a patří. Nebudu zabíhat do detailů, které stejně ani všechny neznáme. Prostě jsme si tu noc užili a hlavně ji přežili :-) Cca od půlnoci jsme si prožil každej trochu jiný příběh. Důležité je, že jsme se nakonec všichni sešli kolem 6 ranní na pokoji. O něco peněz chudší, o něco zážitků či dobrých skutků bohatší a o ještě o něco vyčerpanější. Popadali jsme na postele, šváb nešváb.

Sobota 20.1.2024

Asi zázrak (možná za ty noční dobré skutky) mě vzbudil když telefon ukazoval 11:12. Do teď nevěřim, že jsme se stihli jakštakš oklepat, sbalit, odhlásit, vzít tágo (tentokrát s taxametrem za cca 200 pesos) a dojet na letiště včas. Terminálem a security jsme v té kocovině naštěstí proběhli velmi obratně. Ve 12:05 jsme se nalodili na přelet do Cebu. Vyprošťovací pivo nám tu hoďku zkrátilo a usnadnilo. V Cebu - na ostrově Mactan (Lapu-Lapu) jsme přistáli asi ve dvě. Taxík nás za stovku dovezl do našeho filipínského ubytka číslo 2. Little Rock Cebu - obyčejný, ale příjemný resůrtek anglického důchodce. Vlastní pokoj se vchodem k bazénu a k restauraci, masáže a další služby. Za nějakých 400 korun za hlavu a noc super. Až teda na to že vše strašně trvalo. Personálu bylo na místě víc než hostů, a i tak než přinesli colu, tak zteplala. Teď už víme, že je to místní standart. Zrychlit, natož přetrhnout se, rozhodně nehodlaj. No bazén po check-inu, i jídlo s tou prodlevou jsme si dali. Ve 4 jsme pěšky dle offline map v mobilu vyrazili směrem k pláži. Trochu jsme se cestou spřátelovali s tím chudobným prostředím, dokonce i s jedním místním mladým cápkem - chovatelem kohoutů (mimo jiné průvodcem, dive mastrem a bůhví čím vším). Dohodli jsme se na večerní Cockfighting! Na pláž jsme došli asi po půl hodině. Nebyla to žádná nádhera z obrázků, ale i tak jsme se vycachtali. Krámky, děti, psi, místní rodinky na grilovačce. Po půl hoďce jsme vyrazili zpátky k ubytku. Tam jsme se refreshnuli, oblíknuli a čekali na cápka. Ten se po 18:00 opravdu objevil u bazénu. S kohoutem v podpaží! A tak jsme vyrazili. Před branou čekal jeho strejda, v podpaží šampiona číslo 2  :-)

Nás 5+2 jsme si to kráčeli už potemnělou ulicí až na první větší křižovatku, kde jsme doslova obsypali jeden z motorizovaných tricyklů, který s námi po 20ti minutách dokodrcal před "arénu". Aréna je obrovská konstrukce s dřevěnými sloupy, plechovou střechou, vstupem s mříží, "bistrem", zázemím pro "závodníky" a "custody", ochozy a hlavně velkým obeskleným pískovým "ringem". Zápasy začínaly v 19:00. Měli jsme čas dát si občerstvení, pivo a upřesnit si podmínky naší účasti. Z 2000 na "startovný" jsem cápka nakonec ukecal na 1000. To jsem platil já. Vstupné 1000 (5 x 200) platil Oli. O občerstvení už jsme se nějak střídali. Další požadovaná platba u custoda, který 'našim' dvěma kohoutům přivazoval deseti centimetrové ostny na pařáty, byla 8000 pesos. To jsme ovšem zaraženi odmítli. Dlouhé oboustrané licitování a vysvětlování skončilo na třetím litru - zřejmě jako sázka. Jako jediní nedomorodí jsme - i v tom ruchu - vynikali. Po prvních několika zápasech jsme nakonec mezi tu možná tisícovku diváků a stovku zápasníků, včetně jejich slepic, trochu zapadli. Na "VIP tribuně" za bookmekerem, hlasatelem a rozhodčím jsme se té vřavy kolem fandění a sázení statečně účastnili taky. Nástup cápka s naším favoritem v ruce to nadšení podpořil naplno. Hlahol, ruce nahoře, překřikování... Zápas byl odstartován vhodem kohoutů. Bez okolků a dost nasraní se do sebe okamžitě pustili. Nohy švihaly, peří lítalo, zobáky klovali. Dost brutální souboj, s dost brutálním kaočkem skončil asi po dvou minutách. Naštěstí vítězstvím našeho majstra a bohužel smrtí jeho protivníka. Na tribunu k nám přiletělo několik gratulací, já se rozběhl za amigem k východu z ringu, tvářil se jakoby nasraně, že jsme málo vsadili, že jsme mohli vyhrát víc a bla bla. No došli jsme společně k bookmakerům a ti nám předali ruličku bankovek a několik lístků. Amígo celkem spravedlivě balíček rozdělil. Mě se vrátil litr, Olimu litr a borec si litr taky zastrčil. Zbylé bankovky, odhadem 600, jsme typovy nechali, abychom uklidnili jeho hrané naštvání. Ano, mohl a chtěl na nás vydělat o hodně víc, asi ani nepočítal s tím, že za ním půjdem pro výhru, ale nakonec byl určitě spokojenej. Má kohouta, ňáký prachy a pravidelnou sobotní dávku adrenalinu. My máme svoje vklady zpátky a zážitek na celý život. Win win situace.

Trochu víc poučeni o tom jak to tu chodí, si dáváme ještě dva fighty. Kluci sází po pětistovce na zápas. Oba jsou vítězné. Tak paráda. Šťestí ve hře! V nejlepším je potřeba přestat a tak pomalu a spokojeni arénu opouštíme. Tříkolkovým mopedem se dopravujeme na ubytko. Ve 22 dáváme drink, véču, bazén a chystáme se na 4 hodinový spánek a zítřejší dlouhý výlet. To dáme ne? Jasný!

Neděle 20.1.2024

Horkou a krátkou noc jsme s jedním probuzením přečkali. Ve 2:45 s budíkem jsme jen nacpali batohy, vyčistili zuby a vydali se k recepci. Vrátnej spal u vrat na lavičce. S úlekem vyskočil, vrata otevřel a čekal s námi na domluvenej příjezd řidiče. Byl domlvenej a zazálohovanej transport do města Oslob na jihu ostrova Cebu na třetí ranní. Emailová komunikace předchozí večer selhala a tak nezbylo než doufat, že to platí. Vzhledem k oslavám v Cebu City to bylo tak pade na pade. Řidič naštěstí v 3:15 dorazil. Posadil nás do své nové Toyoty a mohli jsme takhle privátně vyrazit na tři hodiny trvající cestu. Docela v pohodě to uteklo. S východem slunce jsem v 6 dorazili k pláži, kde byl náš dnešní hlavní bod zájmu. Šnorchlování se žralokem velrybím. Našli jsme guidku a ta nám vysvětlila jak co bude. Zkasírovala nás za vstup a poplatky okolo toho, vyzvedla nám pořadová čísla na loďku a pak nás dovedla ke snídani. Jelikož jsme měli zhruba 2 hodiny než se dostanem na řadu, tak jsme si naplánovali výletík k vodopádu Tumalog. Šofér nás vyvezl pár kilometrů nad Oslob, tam nás přesadili na skůtry a svezli dolů k vodopádu. Skočili jsme do plavek a pak do jezírka pod ním. Tento hezký (a zametený - fakt!) kousek džungle jsme za půl hoďky zas na motorce opustili. Opět jsme se auťákem přepravili k pláži, tam byznys kolem žraloků už frčel v plném proudu. Cesta k pláži mi připomínala pouť. Prodejci, stánky, agenti, horko, pivko, všechno. Bylo asi 9 když se blížilo naše vyvolávací číslo. Když zazělo a objevilo se na tabuli, tak jsme shodili věci na hromadu, oblíkli jsme vesty a s mobilem v ruce vyrazili k loďce. V loďce nás bylo tak 15. Těch loděk bylo tak 20. Žraloků verybích je tu "domestikováno" nějakých deset. To aby ho každý viděl obnáší okružní plavbu kolem vyznačeného čtverce cca 500 x 500 metrů. Loďky se posouvají v tomhle čtverci od startu do cíle. Uprostřed jezdí několik feedrů, kteří žraloky krmí a tím je k loďce turistů přivedou. Turisti pak mají cca 20-30 minut na to se potápět a žraloky pozorovat. Když se naše loďka dostane na řadu k asi dvoum jedincům, bereme brýle a skáčeme do vody.

Pod vodou pozorujeme tyhle neškodné obry, míhají se sem a tam. Je zakázáno se jich dotýkat, oni se ale občas dotknou nás. Obrovské otevřené tlamy filtrují vodní hladinu a ploutve rozrážejí vodu. Po cca dvaceti minutách musíme z vody zpět na loďku. Je to velmi zajímavý zážitek, který jen trochu kazí masovost téhle experijenc. A naše nepřipravenost. Mít šnorchl, tak si to užijem víc. Mít nabité gopro, tak ten zážitek dokážeme lépe zprostředkovat. Rozhodně to ale za to stálo.

Je asi 11 a my se rychlejší a větší lodí přesouváme na blízký ostrov Sumilon. Sand bar a teplou tyrkysově modrou mělčinu si můžeme užít 30 minut. Já se koupu a pak se přidám ke klukům na obhlídku ostrůvku a odpočinku ve stínu. Pár fotek, nějaké srandy a vyrážíme zpět. Po sprše z vln kotvíme u restaurace, kde jsme snídali. Tam obědváme. Loučíme se s průvodkyní a nasedáme do Toyoty ke zpáteční cestě. Cestou spánkem trochu doháníme deficit z neúplně konfortní noci z letadla, z propařené manilské noci i z krátké lapulapu noci a kolem 16:00 náš řidič dle našich instrukcí staví v centru u našeho ubytování číslo 3. Krásnej hotel Diamond suites předčil mé očekávání, za tu cenu perfektní poloha, čistota, personál... dávám deset z deseti. Vítá nás představení holek oslavujících Sinulog. Čirou náhodou jsme se při zářijovém nákupu letek trefili s datem letenek do tohoto největšího filipínského svátku, ten se koná každý rok třetí neděli v lednu právě v Cebu city. My tu právě jsme! Využíváme tedy tohoto benefitu i prokletí v jednom a po krátkém relaxu a přestrojení na pokoji vyrážíme do města. Pěšky se vydáváme směrem k přístavu, dáváme si různé chtěné zastávky na občerstvení a nákupy, i nechtěné záseky v davech lidí. Sem tam se popovezeme místní "veřejnou linkou". Všude je mraky lidí, aut, motorek a všeho možného i nemožného. Před setměním zastavujeme na tržnici na véču. Já ochutnávám pařáty a knedlíčky s křepelčimi vajíčky, k tomu energiťák. Kluci zkouší jiné delikatesy. Pak si kupuju Sinulog triko (maj ho tu na sobě snad všichni), kluci Rayban brýle (za 50 pesos - cca 22 korun = nekup to). Za tmy se promotáme do úplnýho centra dění. V ulicích je snad milion lidí (vážně), protlačit se těmi davy k přístavu nám trvá tak hodinu. Jsme vyřízení :-) O to víc, když se u okýnka v maríně dozvídáme, že tikety na zítra na Bohol už nejsou. Cca v 8 to tedy vzdáváme a směřujeme k hotelu. Trafik je stále obrovský, bereme tágo, ale časově si stejně moc nepomůžeme. U hotelu jsme v 9 a jedeme ještě na pivko. I tady, o kus dál z centra, to žije. K pivku si dáváme tygří krevety, pozorujeme ten cvrkot a ladíme záložní plán na zítra. Po půlnoci jdeme spát. 

 

Pondělí 22.1.2024

Konečně se trochu prospíme, i když k ideálu to má daleko. Sice bez budíku, ale i tak vstáváme asi v 6:30. Nemusíme chvátat, nemáme moc kam a tak se v klidu rozkoukáme, zkulturníme a někde něco posnídáme. Po včerejším masakru je město relativně čisté, stále však živé. Až na zavřenou prádelnu, kterou jsme zrovna chěli využít. Neva. Vracíme se na hotel odnést prádlo a vzápětí máváme na taxík. Hodil nás za 150 pesos (od teď jen s taxametrem ;-) ) k přístavu, abychom přeci jen tu cestu trajektem na Bohol zkusili. Máme štěstí, že hned potkáváme jednoho z agentů Oceanjet, slovo dalo slovo a za mírný přílatek nás protlačí na odjezd v 9:20 a návrat v 17:40. Pecka. Trilochu si vystojíme před terminálem, ale pak všechno celkem klape. Odjezd trajektu je tak akorát. 2 hodiny do Tagbilaranu , s různejma přesunama po palubě, celkem uteče. V 11:40 kotvíme u břehů Boholu. Protlačíme se davem naháněčů na tour až ke stání taxíků. Vyberem si jednoho sympatického tuktukáře a domlouváme s ním celedenní program za 1500 pesos. Je s tím v pohodě, my taky. Vyrážíme městem na první zastávku. Tou je nártouní rezervace. Krátka procházka džunglí nám nabídne 3 setkání s těmito endemickými a nejmenšími primáty na světě. Máme možnost se o nich něco dozvědět a trochu podpořit záchranu jejich ohroženého druhu. Vyrážíme dál. Vybíráme blízkou Loboc river. Na této řece je vybudovaná trochu zvláštní turistická atrakce. Ale poněvadž máme hlad, tak jdem do toho. Na zhruba čtyřkilometrovém úseku řeky jezdí sem a tam velké lodě s palubou s prostřenými stoly a s živou kapelou. Na bufetovém stole si každý nabere co chce. Výběr je velký, včetně pití a desertů. Jídlo je dobré. Přežereme se a pak zevlíme na této zhruba hodinové plavbě. Nějaké situace, jako třeba zastávka u místního sboru asi dvaceti žen a dívek, které mají nacvičené různé tanečky a zpívačky jsou tu mač. Všechno se tu děje s bedýnkou na Tips. Jo z něčeho tu musejí žít, ale tohle je okatý, trochu proti mému přesvědčení. Holkám do boxu přihodím a budu doufat, že se to k nim fakt dostane. Jinak je to takové opičí divadlo a to by mi jich bylo líto. Obracíme to zpátky. Plavba končí na startu cca v 15. Vzhledem k času měníme púvodně zamýšlené Chocolate Hills za osvěžení v některém z místních vodopádů. Tuktukář to uvítá, asi i s tím, že sám se podívá někam, kde ještě nebyl. Půl hoďky jedeme, pak nějakou dobu s pomocí místních i našich map hledáme. Nakonec jedny falls nacházíme. Od silnice se desetiminutovou docela náročnou procházkou džunglí i kolem rejžových políček dostáváme pod vodopád. Příjemné schlazení, plavání i jump. Pak opět trail na zpět. Takovej menší půlhodinovej triatlonovej trénink - hodí se :-)
Po 16 se vydáváme už zpátky k přístavu. V pět jsme tam. S tuktukem se vřele loučíme, užil si to on i my. Trajekt má trochu zpoždění a tak se všech odhadem 500 cestující hromadně nalodí až po západu slunce (nádherným mimochodem). Je full a tajný přesun na křesílko do first class, a v podstatě ani kamkoliv jinam, tentokrát nehrozí. Tyto 2 hoďky plavby jsou tedy o něco méně komfortní, než ty z rána, ale což, patří to k tomu, to nás nezabije. Cca ve 20:30 jsme v Cebu. Tágo na hotel, sprcha, převlek a zase z hotelu. Bohužel už je po desáté, okolí hotelu je o dost méně rušné než včera, marmě hledáme nějaký schůdný podnik na večeři. Po hodině to vzdávám a jdu si koupit nějaké domácí pochutiny do 7 eleven. Kluci se nevzdávaj a že jdou dál hledat. Vracím se na hotel, omrknout střešní bazén, posedět, zakousnout, zavolat Tádovi, trochu si zasurfovat na síti a napsat pár zpráv. Je asi jedna v noci když ulehám, kluci přicházeji asi po půl hoďce taky. Ve 2 už spíme všichni.

Úterý 23.1.2024

Vstáváme tak po různu. Předchozí noci si opět dovybírají svou daň. Já definitivně vstanu až v 9:30. V plánu je už jen ve 12 přeletět na Palawan. Pozdní vstávačka a přednost alespoň nějaké organizaci dalších dnů, tak ruší dva zamýšlené dopolední plány. Střešní bazén a Magalesh Cross se mě holt nedočkají. Něco zařídíme a tak tak se v 11 odhlašujeme na recepci, abysme s lehkýma nervama v taxíku v zácpě před 12 vyskočili na terminálu 2. Bording i s cheesburgrem a security stíháme na čas. Hodinu letíme do Puerta Princesa. Tam si Vašek aktivuje simku, opodál si řešíme minibus do El Nida (700 pesos for person), o další kousek dál obědváme korean food. Domluvený van na 15 má decentní zpoždění, ale nakonec se plný rozjede ke své 5 hodinové cestě. Já ji využiju ke psaní zápisků. V půlce stavíme na občerstvení u několika hladových oken, na wc a na cígo. Pak pokračujeme dál nepříliš pohodlnou jízdu. Jsme asi hodinu od cíle a já jsem v této větě. Dopíšu a končím. Bolí mě oči a prsty ze čtyřhodinového psaní. Záda a prdel z dnes už skoro 6 hodinového sezení. Do devíti se snad dostanem na ubytko, k jídlu a spánku. Byl to docela nezáživný přejezdový den. Ale muselo to být. Dobrodružství má i své oběti. Zítra zas bude veseleji :-)

V 9 jsme opravdu byli na našem Lolo Bobs Bed and Breakfast. Odhodili jsme bágly a vyrazili dolů z kopce do centra El Nida. Kolem stánků a restaurací a hotelů všech kategorií jsme došlapali do uliček klasické jihovýchodoasijské turistické čtvrti. Neony, hlasitá hudba, vůně... poprvé na filipínách je tu možná víc turistů než místních, vše je tomu podřízené. Dojdeme až k pláži a přístavu v cípu městečka. Tady si sedáme v plážové restauraci a objednáváme 3 piva a každej nějakou večeři. Já seafood špagety. Chvilku tu posedíme, nasajeme atmosféru a další piva. Motaj se tu prodejci s perlama i ožralý turisti. Pak procházíme další uličky. Zastavujeme v podniku, kde vaří své vlastní pivo. Dáváme tak první čepované.
Tady už jsou ceny podobné těm pražským. Při zpáteční cestě míjíme rozepři asi pěti mladých fitness anglánů s dvěma vyhazovači před luxusním barem Amigos. Na ulici se tvoří hlouček a atmosféra houstne. Jeden z agresorů skočí na dvojníka Bruce Leeho. Ten ho posílá bombou k zemi. Pak začne mela. Oli se do ní vrhá taky. Jednu rozdá, druhou chytí a couvá k zemi. Zvedám ho a odsunujeme se radši opodál. Odnesou to Oliho záda. Naštěstí jen ty. Mohl to dopadnout o dost hůř. Anglánů je hodně, ale asijci si nakonec poradí a posílaj je k zemi do různých koutů ulice. Oli to rozchozuje a po pár minutách jdeme zpátky. To už tam cosi řeší filipínští orgáni. Kolem půlnoci jsme u našich paland. Noc nepříliš pohodlná, Oli vydejchává bolest zad, Václav se k němu sotva vleze, já na horní rozvrzané palandě odsíram hukot klimošky daleko po záruce. Ale asi takovejch 6 hodin nakonec jakštakš spíme.

Středa 24.1.2024

Den začínáme celkem dobrou snídaní v ceně v 8:00. A jdeme si půjčit skůtry! Kluci na tom trvali a já jim to holt kazit nebudu. Trasu začínáme tankováním doplna. Pak se naplno vydáme do troubícího mumraje. Po pár kilometrech se vymotáme z města a pokračujeme na sever. Míjíme vodopády a jedem dle map až k první zastávce na Nacpan beach. Znáte ty fotky krásných pláží v tropickém ráji? To je přesně tady. Tak si vychutnáváme koupačku ve vlnách a chvilku zevlení. Zkoušíme dron a dáváme bír. Přes prašné hrbolaté cesty poté pokračujeme dál na sever až k Duli beach. Po cestě stopky na fotky, kluky svým kocháním asi dost zdržuji, ale nestěžujou si :-) Na Duli beach se nekoupeme, jen tenhle surfařský spot omrkneme a vydáváme se zpět, pak doleva a u první chatrče u cesty stavíme na oběd. Je to v podstatě jako jít k někomu domů na bambusovou terásku. Rodinka nás za pár šupů chutně pohostí. Sníme skoro vše co maj navařeno. Jedeme dál. Kolem rýžových polí s bůvolama až na vyhlídku Socoro Hills. Další zastávkou je rybářská a chovatelské vesnička, na jejím konci se zas osvěžujeme ve vlnách. To už budeme tak v půlce okruhu a míříme na jih. V nějaké vesničce u basketbalové hřiště si dáme energiťáky a v mapách vybíráme last stop. Ille Cave. Přes pole jsme tam cobydup. Fee i s guidem a půjčeným vybavením vyjde na 150,- pesos. Je to procházka jeskyněmi na cca 30 minut. Dozvídáme se dost zajímavostí z tohoto prehistorického obydlí a vidíme zajímavé věci včetně netopýrů. "Domů" je to pak drncačkou posledních 20 km. Stavíme před hostelem se západem slunce v cca 18:00. 101 km přesně. Bavilo mě to dost, ani jsem to nečekal. Ale další kilometry už bych nedal a tak 2 ze tří motobiků vracíme. Po sprše a převlečení vyrážíme Oliho Hodnou (na místňáky ve třech) do pár km vzdáleného Seafood Gardenu, nejluxusnější restaurace za celou cestu. Cena tomu odpovídá, ale žrádlo jedna báseň. Dolaďujeme zde detaily na další dny a pak padáme chrápat. Před spánkem si tedy ještě brouzdám skůtrem po krámkách, abych sehnal aftersun na naše spálené kůže a bezdrátovou nabíječku páč mám moře v konektoru.

Čtvrtek 25.1.2024

Snídáme typickou filipínskou snídani. Trhané maso s rýží a melounem. Divně vypadající, ale chutné. Pak už máme sbaleno a čekáme na tuktuk do přístavu. Jedu já a Václav. Oli zůstává se svým mopedem a se svým denním plánem. Takže jsme v přístavu, brodíme se po hlavu a přes šutry k naší lodi. Seznamujeme se se tříčlenou posádkou a deseti členy naší dnešní plavby. Tu zahajujeme asi třicetiminutovou skákačkou přes vlny až k Small Lagoon. Vyskakujeme z lodi abychom se dostali na pláž. Doslova vostrá cesta, ale krása nad hladinou i pod ní to kompenzuje dostatečně. Blikáme si první fotky. Do malé laguny vede okýnko ve skále před kterým se vytvořila fronta. Ano, naše loď tu není ani zdaleka jediná. Občas jde někdo dovnitř, občas někdo ven. Já si to 15 minut vystojím, Vašek to vzdává. Hezký to sice bylo, ale těch lidí uvnitř plus ta fronta. Příště bych asi ani nemusel. No, přeplaveme zpátky k lodi a vyrážíme dál. K Secret beach. Tam je taky full :-D A tak se na lodi servíruje oběd. Je vynikající, slunce je na svém vrcholu a nálada na lodi se zvedá. Guide jménem Angelo furt něco mele, pak zpívá (většinou Manu Chao), kapitán lodi chrápe a kormidelník rybaří. My hodujeme. Somruju cígo. Máme čas a tak se leckdo opaluje, lecko šnorchluje. Já šnorchluju tak 15 minut. Útes je super, barevnej. Ryb a rybek, korálů, měkýšů, zév, sasanek je tu požehnaně. Dokonce i želva se mihne. Perfekt. Jen mě mrzí, že to nemám jak moc zaznamenat, nevadí. Přístup k Secret beach pro loď se pořád neuvolnil a tak vyrážím na průzkum sám. Přes ostré korály a šutry se brodím ke skaliskům. Tam nacházím svou vlastní opravdovou Secret Beach. Trosečníkem jsem jen chvilku a pak plavu zpět k lodi, kde už všichni čekaj na mě a na vyplutí. S Vencou si dáváme z kajak shopu 2 chlazené. Další stopkou je po chvilce Big Lagoon. Tam jsou opět lehké prostoje při čekání na mořský kajak. No co, mañana. Rozhodně to za to stálo. Máme hoďku na to si s kajakem projet velkou lagunu, vystoupit, vykoupat, projet jeskyně. Přírodní zázrak s tyrkysovou vodou. Extáze a pak pádlovací makačka přes vlny zpět k naší kocábce.
Už bude něco kolem 15:00, když jsme všichni zas pohromadě. Kdo chce, tak fasuje igelitový pytel na své věci. Páč 20 minut zpět k Palawanu jedeme proti vlnam a strašnou kudlu. Je to zas bžunda, cáká to všude. Pak už kotvíme na 7 commandos beach. Já osobně hezčí pláž zatím neviděl. Alespoň né z této kategorie střední velokosti. Palmový les, bárek, jemný písek, průzračná voda, přístup pouze lodí. Můžem se koupat a kochat půl hodiny. Pak už vyrážíme do elnidovského přístavu a v 17:00 naše tour končí. Island hopping boží, byli jsme na Áčku. 1500,- pesos se všim, doporučuju!
Mokří a bosí se vydáváme k hostelu vrátit bag a pro Oliho. Ten mezitím převezl bagáž na naše další spontálně sehnané ubytko. Swiftlets s balkonkem na hlavní křižovatku.
Tady se zabydlujeme a vymydlení se vydáváme do města. Za lehké spršky večeříme v plážovém grilu. Horké chilli směsy s dopékaným vejcem. Václav navrch curry beef. Splachujeme to pivama. Platíme a vydáváme se k marketu. Nějak spontálně kupujeme místní levný rum Tanduay a 3 cocacoly. Popíjíme na pláži. Než to stihneme vypít tak nás už doslova oplachuje příliv, mokří, bosí a v dobrém rozmaru si to šinem opět živou večerní atmosférou El Nida. Stavíme pro plactku s kolou a já si u stánku plním jednu z výzev. Kupuji si Balut. Vejce s malým embryem. No lahůdka to úplně není, ale dá se to. Zkusil jsem a jdeme dál :-)
Po cestě nás lákají do barů i shotama zdarma. Shotům neodoláme, vstupu naštěstí zatim jo. To už jsme před hotelem a večerkou před nim. Placatka, piva a jde se na balkon. Tam popíjíme, kecáme, pouštíme hudbu. Občas někdo seběhne pro zásoby a takhle si s výhledem na město a úchvatné skály dřepíme až do půlnoci. Já mám dost a jdu se svalit na postel. Venca, že jde do Amigos, Oli chvíli za nim.

Pátek 26.1.2024

Přicházejí v 5 ráno, asi jízda :-D Spí pár hodin než nás budí můj budík v 8:30 na snídani. Pokračujeme v sezení na balkoně a tak trochu i v tom v čem včera. No plechovky a placatky, které necháváme za sebou při check - outu ve 12:00 se nevejdou ani do koše :-D 

Mezitím co jsem před odchodem dřímal, tak kluci vybrali nejlevnější ubytko poblíž, ať máme kde dočkat nočního busu zpět do Princesy. No asi rozumný krok. Doschnou nám věci a dozevlíme. Shodíme bágly, jdeme na oběd a pak zpátky. Tentokrát podřimuje Oli a já s Vaškem vyrážíme na street. Bereme tricykl směrem do kopců kde je postavená místní vyhlášená Zipline. Trmácíme se stovky metrů do kopce, platím 600 pesos for person. Dostáváme popruhy, přilbu a instrukce. Najednou šup a už si to letíme na lanech dolů z kopce. Asi dvouminutová jízda nad mořem na protější kopec. Rychlý, pěkný adrenalin. No zpět musíme pěšky podél pláže. Odměňujeme se icekafem a srandičkama s krabem. V 15:00 vyrážíme přes Vanilla beach k silnici. Tuktuk za kilo zpátky. Oli trochu refrešnutej, ale pokračujeme ve včerejším nočním rozpoložení. Už se fakt jen tak flákám. Kolem 17 odchází Václav s Olegem a pro změnu zůstávám já. Píšu do teď tohle. Je 19:30. Pánové by se za chvíli měli vrátit, měli bychom se sbalit a po 20 opustit naši čekárnu na blízkej autobusák. V 21:00 nám snad jede noční bus. Snad kolem třetí ranní budeme zpět v Puerta Princesa.

Sobota 27.1.2024

Povedlo se. Přes noc jsme se přepravili přes půlku Palawanu. Jízda ve skoroprázdném velkém autobusu byla konfortnější než v minivanu opačným směrem. Pohodlná velká křesla, prostor, tma... Jen řidič byl šílenec, krosil to přes ďoury i v zatáčkách naplno. Oli mu většinu cesty fandil v první řadě, Václav to prospal, mě se usnout nepodařilo. I s půl hodinovou pauzu o půlnoci v kantýně jsme stihli být před půl 3 ranní v Puertě. Před station jsme ukecali mladé motorizované tříkolkáře aby nás hodili přes centrum do asi 10 km vzdáleného ubytka Diakopes Inn.

Tady jsme probudili recepční a opravdu brzký check in naštěstí vyšel. Oba dva pokoje volné.

Tak jsme si zalezli a do 8 jsme se dospali.

Ráno po kafi jsme s Václavem vyrazil na pláž. "Pláž" to byla jen podle google map. Reálně to byl spíš mangrový, bahnitý les po odlivu. Tak jsme si obešli takové skoro tříkilometrové kolečko zpět na hotel, kde jsme vzali za vděk i nepříliš udržovaným bazénem. Trochu koupání, trochu opalování, pivo a chill.

Po poledni, už zas ve třech, jsme vyrazili na hlavní a tuktukem za 250 pesos na další dle map zajímavé místo. Rozsáhlou zástavbou jsme to kličkovali určitě přes půl hodiny až k Honda Bay. Záliv s přístavem, kde kvůli větru už žádné lodě pro dnešní den neodplouvaly. Jen jsme se porozhlídli, pláž opět žádná. V chatrči ve slumu jsme si dali oběd, takový mišmaš všeho z hrnců na pultu a pak jsme s naším šoférem zas pokračovali zpět. No tak zase bazén a pár piv. Ten den byl vyloženě na párku :-) Kolem 18:00, že se jedem navečeřet. Zase tříkolkou, tentokrát za 100, tentokrát na Baywalk. Prošli jsme si promenádu, udělali pár fotek, dali jsme nějaký streetfood a pokoupil pár suvenýrů. Už za tmy přes ulice i čínskou čtvrť jsme se přesunuli na hlavní křižovatku ve městě. Chvilku jsme vybírali kde se najíst. V nejlépe hodnocené restauraci ve městě jsme se posadili, ale než k nám někdo došel pro objednávku, tak jsme po deseti minutách zas odkráčeli pryč. Sedli jsme si vedle v japonské. Cca v 9 jsme se najedli a kráčeli k 'domovu'. Vyřídil jsem si koraspondenci a před půlnocí usnul sám ve svém pokoji.

Neděle 28.1.2024

Kluci si ráno přivstali a šli se pokérovat. Já vstal asi v 9:30 a po kávě vyrazil na blízkej spot před runway zdejšího letiště. Nakonec z toho byla opět jen zdravotní procházka, ačkoliv jsem měl nasledované ATR, přistávající v 10:40, tak z toho nic nebylo. Buď to obkroužilo nebo nevim. V 11 zas u bazénu, dořešit platby, sprcha, sbalit... teď je 12:24 a za chvíli odchod na letiště.
Rozloučili jsme se a odešli, mávli na poslední tříkplku této mise. Ta nám pak zastavila před letištěm, kde jsme se výborně najedli za poslední pesos. Před letištěm jsme si plácli s týpkem, který nás odchytil a pomohl nám při příletu. Tak good bye. Na letišti jsem koupil Tádovi triko a pak už jsme jen čekali na boarding v 15:30. Byl přesný, tak jako přílet do Manily v 17:00. V Manile jsme prošli z dvojky na jedničku. A z jedničky pak kousek ven, tam do taxíka a k pobřeží. Promenáda s ruským kolem a jinými atrakcemi byla plná kavárniček, fastfoodů a hlavně lidí. Trochu jiná Manila než první noc. O to víc pak v shoping centru Asia Mall. Brutál, celkem high tech. Dali jsme snack a valili odsud. Kousek pěšky a pak zas taxíkem. Od 8 do 9 jsme si prošli obvyklým letištním procesem. Po 9 vlezli do 777. Po startu jsme se rozběhli na volné trojky. Teď to píšu. Čekám na jídlo a pak snad klidnou dobrou noc až do přistání v Kuvajt City.

Pondělí 29.1.2024

Přes 8000 km za 10 hodin a něco málo minu se díky večeři, ležení na trojce a snídani dalo přežít. Na trasféru si počkáme 3 hodiny a pak už poslední let této cesty. Můj v s pořadovým číslem 69. Welcome to Europe!

Závěr
Už šestnáct let se vydávám za poznáním. Od roku 2008 navštěvuju různá světová místa. Chci podniknout minimálně jednu cestu ročně a zatím se mi to daří.  Poslední roky byly o něco chudší, přeci jen už jsem hlavně táta. Až bude syn větší, doufám, že to doženu s ním. Teď už ale není mimino a týden nebo dva to zvládne beze mě. Po 4 letech jsem si tedy naplánoval destinaci mimo Evropu. Před 13 lety jsem byl v Thajsku, před 7 lety na Bali.
Teď to padlo celkem náhodou na ty Filipíny.
Nicméně jsem moc rád, že tak.
Sice mám ještě víc rozhozený spankový režim než doma, všechno je špinavé, kůže mě pálí a má x oděrek. Jenže stálo to za to.
Navíc trochu mimo mé zvyklosti, kdy si cestu plánuju sám a užívám podle svého a nemusím řešit občasné nepohodlí a ani nároky ostatních. Mohli jsme to mít připravený o něco lépe, mohlo to byt víc lowcost. Ale jsem s tím naprosto v pohodě, i takhle to mělo co do sebe!

V téhle sestavě jsme byli jednou jedinkrát. A to na nočním výstupu na Sněžku před pěti lety. Teď jsme se vydali na tropické souostroví. Zažili jsme ruch megapole, cvrkot festivalového velkoměsta, přírodní krásy ostrovů, šnorchlovali jsme se žralokem velrybím, viděli jsme nejmenšího primáta v džungli, skákali ve vodopádech, leželi na pláži jak z katalogu, prohnali jsme skůtry, jedli luxusně i bídně, zapařili jsme. Byla sranda, i nuda, i krušnější chvilky... mělo to všechno co cestování na vlastní pěst má mít. Filipíny jsou krásné a já jsme spoko.

Paalam na!