Filipíny - 12 nocí a 6 ostrovů

Plánování a cesta

Chtělo to únik do tepla. Po naší oblíbené Africe jsme po loňské první návštěvě Asie (Thajska) zjistili, že je Asie v mnoha ohledech lepší než Afrika, takže jsme směřovali na naší druhou cestu do Asie. Za cca 6 tisíc jsme koupili letenky od WizzAiru z Vídně do Abú Dhabí a následně na Srí Lanku (Mattala). Asi měsíc po nákupu letenek přišla zpráva, že lety AUH-Mattala se ruší. Do odletu zbývaly asi 3 měsíce a začali jsme přemýšlet o náhradním plánu. Letenky s jinou společností vyšly asi na 11 tisíc, druhá naše varianta byla Indie, kam to sice bylo levnější, ale pořád nám nepřišlo, že je to ta nejlepší volba. Po několika dnech jsem okusil pro mě novou funkci na google flights, kde po vybrání výchozího letiště a měsíce, kdy chcete letět, se vám v mapě zobrazí ceny za kolik se kam můžete dostat. Praštila mě do očí cenovka 4000 Kč do Manily. Netrvalo dlouho a letenky od Filipínské nízkonákladovky Cebu Pacific byly naše. Rezervace byla trochu komplikovanější, a abychom opravdu dosáhli na cenu 4000 Kč, musely se kupovat jako jednosměrné. To ale následně nepřineslo žádné komplikace.

Tímto nákupem a načasováním jednotlivých letů začala série dalších těsných itinerářů, kde to všechno dost záviselo na včasnosti jednotlivých spojů. Kouzlo totiž spočívalo v tom, že WizzAir nás z Vídně dopravil do Abú Dhabí, ale následující let odlétal z Dubaje. Doba na přestup byla 3 hodiny a 55 minut. Byl to opravdu velký risk, ale štěstí stálo na naší straně a let z Vídně dorazil do cíle včas, a my jsme tak klidným tempem pokračovali před letištní halu a přes aplikaci Careem jsme objednali Taxi na dubajské letiště, vyšlo to na cca 2300 Kč. S tímto nákladem jsem v plánu počítal a tudíž mi tento výdaj nijak nevadil. Vzhledem k tomu, že Cebu Pacific z Dubaje do Manily lítá většinou se zpožděním hodinu a více, bylo velkou chybou, že jsme si v Abú Dhabí na letišti neověřili přes FlightRadar, že náš let bude zpožděn o 3 hodiny. Pokud bychom tuto informaci měli, jeli bychom do Dubaje autobusem za cca 200 Kč na osobu.

Po dlouhém a otravném čekání na přeplněném Dubajském letišti jsme s čtyřhodinovým zpožděním vzlétali na náš osmihodinový let do hlavního města Filipín, Manily. Cebu Pacific je takový lowcost, že i na dlouhý (long-haul) let v širokotrupém letadle není v ceně ani jídlo, ani deka, ani pití. Let byl tedy dosti nekomfortní, jídlo nám naštěstí nechybělo a měli jsme to štěstí, že jsme si každý pro sebe ulovili trojsedačku, takže se mi výjimečně v letadle podařilo i usnout. Díky šestihodinovému časovému posunu jsme trochu odpočatí po poledni přistáli na terminálu 3 v Manile.

První dva dny v Manile

První kroky po příletu směřovaly samozřejmě do ubytování. Jsem rád, že jsme nakonec vybrali ubytování v přilehlé čtvrti (Newport) a díky tomu jsme mohli z terminálu 3 využít nadchod a za 15 minut už jsme byli v apartmánu. V této lokalitě je variant opravdu hodně, my konkrétně jsme měli ubytování v pěkném a čistém apartmánu (House of B&Y at 101 Newport across NAIA T3) za 767 Kč na noc. Je třeba si předem zjistit, na jaký terminál budete přilétat a dle toho vybírat ubytování. My jsme měli to štěstí, že jsme za celou dobu na Filipínách nepřišli do styku s jiným, než třetím terminálem, takže jako jedni z mála nemáme důvod si na manilské letiště stěžovat. Po odložení našich batůžků do apartmánu jsme se vydali do přilehlé oblasti, která na rozdíl od čtvrti Newport vypadala jako klasická Asie. Chudoba a špína v Manile s luxusem a modernou často sousedí opravdu velmi těsně. V jednom ze stánků se docela rychle podařilo sehnat místní SIM kartu, kterou jsem si poté pomocí stažené mobilní aplikace aktivoval a dobil na požadované množství internetu. Celkově nás tedy SIM karta s cca 30 GB internetem stála v přepočtu 120 Kč.

Ještě před nákupem SIM karty jsme vybrali peníze za bankomatu. Místní bankomaty si za výběr vezmou nekřesťanských 250 PHP a maximální vybraná částka činí 10000 PHP. Tyto podmínky jsou jedny z nejhorších, se kterými jsem se v jakékoliv cizí zemi setkal. Na internetu jsem se dočetl, že výběr bez poplatků a limitů na Filipínách nabízí i pro zahraniční karty banka HSBC, ale těch bylo tak málo, že nemohu potvrdit ani vyvrátit, zda je tato informace pravdivá. 

Další věcí, která po příletu do Asie musí být na prvních místech, je nákup mladého kokosu (buko) a osvěžení se jeho "vodou". To se podařilo rychle, výběr z bankomatu, nákup SIM karty i kokosu proběhl na velmi malém prostranství v těsné blízkosti našeho ubytování. Jednou velkou nevýhodou kokosů na Filipínách je to, že jsme nikde nenarazili na chlazený kokos, což naopak v Thajsku bylo standardem. V tomto tedy Filipíny mají oproti Thajsku mínusový bod. V čem naopak mají Filipíny oproti Thajsku body plusové, jsou například opravdu milí lidé, kterým záleží na tom, abychom se jako turisti cítili dobře, bezpečně a abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Filipínci nám byli po celou dobu naší dovolené opravdu nápomocni a nikdy jsme se necítili nevítaně nebo přehlíženě. Jako jeden příklad za všechny bych uvedl dvě situace, kdy jsme šli na nějakou atrakci (vodopád, jeskyně), kde jsme byli úplně sami. Jakmile si toho všiml někdo z místních, šel na dané místo s námi, ale svou přítomností nás vůbec neobtěžoval, nekontaktoval nás a držel si odstup. Měli jsme pocit, že nás prostě jen hlídali, aby se nám nic nestalo. Nic za to nechtěli a ani s námi nepromluvili. Třeba za tím je něco jiného a třeba mi to někdo vysvětlí, ale my jsme z toho vlastně měli pocit pozitivní. 

Postupně přicházel čas večeře, i když o tom jsme naše těla museli psychicky přesvědčovat, protože jetlag (+ nedostatek spánku) samozřejmě dostatečně rozladil naše organismy. Chvíli to vypadalo beznadějně, ale poté jsme naradili na Commandos Backribs Grill, kam jsme museli i druhý den na večeři, jak extrémně nám to tam chutnalo. Nerad bych tady v cestopisu zmiňoval každou restauraci, kde nám chutnalo, ale ono jich celkově moc nebylo, takže je možné, i v dalších kapitolách ještě nějaké doporučení utrousím.

Po vydatné večeři si těla začala říkat o spánek, a tak jsme se asi okolo osmé hodiny večerní ubrali do apartmánu. 

Druhý den bylo na programu prozkoumat alespoň něco z Manily a poté se směřovat opět na terminál 3, odkud nám v deset hodin večer letělo letadlo na velmi oblíbený ostrov Palawan, konkrétně do jeho hlavního města Puerto Princessa. Vzali jsme si jeepney (místní MHD), které nás dovezlo na stanici metra (Taft), odkud jsme příjemně klimatizovaným vozem dojeli do centra Manily. Tam jsme poobědvali, podivili jsme se, jak je manilské centrum nezajímavé a rychle jsme utíkali před nesnesitelným vedrem na místo, odkud vyplouvala loď, která nás po řece dopravila do další části Manily. Trasa začínala na stanici Escolta a my jsme vystupovali na stanici Guadalupe. Sice jsme tam moc nepotřebovali, ale vzhledem k vedru a našim časovým možnostem to byla rozumná varianta, jak strávit další čas. Z Guadalupe jsme pak druhou linkou metra směřovali zpět do naší oblíbené restaurace a následně na letiště. Jízda lodí po řece Pasig byla velice zajímavým zážitkem, kde za docela pohodlné jízdy jsme měli možnost vidět Manilu z úplně jiné perspektivy. Třešničkou na dortu bylo to, že tato plavba je pro všechny úplně zdarma. 

Odlet z Manily do Puerto Princessa opět s Cebu Pacific proběhl naprosto bez problémů, letenky jsme měli koupené (stejně jako ostatní přelety) s předstihem a na osobu vyšly na cca 700 Kč.

Parkování ve Fischamend-Markt je pro mě při cestě z letiště Vídeň jasnou volbou

Vlakem 4 minuty a jste na letišti

Manila

Jeepney - Manila

Manila

Manila

Palawan

Ostrov Palawan je společně s Cebu pravděpodobně nejvíce turisty navštěvovaný ostrov. Mezi jeho hlavní lákadla patří především dvě lokality. Číslo jedna je plážové letovisko El Nido, které je od Puerto Princessa vzdáleno cca 6 hodin jízdy autem (minivanem). Druhou atrakcí je okolí městečka Sabang, kde jsme my naše putování po Palawanu začali. Zajímavostí je podzemní řeka a v okolí jsou různé další jeskyně a zipliny. Na popojíždění po okolí jsme počítali s tím, že budeme mít k dispozici skútr. O to překvapenější jsme byli, když nám v našem super ubytku Bambua s udiveným výrazem na tváři oznámili, že v Sabangu určitě nikdo skútry nepůjčuje. Šli jsme si do obchůdku doplnit zásoby vody a svačin a po zeptání se místní prodavačky stál po pár minutách připraven skútr před obchůdkem. Jednalo se o skútr jejího syna, který nám ho na těch pár dní za super cenu vypůjčil. Ceny půjčení skútrů jsou na Filipínách většinou podobné, konkrétně 500 PHP. Pláže jsou v Sabangu hezké a prázdné, celá tato oblast má jen opravdu minimum turistů. Pravděpodobně i proto je v Sabangu celkem problém se večer najíst v restauraci, jediná rozumná otevřená byla restaurace La Casa. To samé se však nedá říct o El Nido, kde se to hemží všemi různými druhy ubytování, barů, restaurací, obchodů. El Nido je plné chaosu, bordelu a ožralých cizinců, jiné takové místo na Filipínách asi nenajdete. Jakmile se však ocitnete na nějaké z pláží, případně se vydáte na prozkoumání přilehlých zátok, plážiček a skal uprostřed moře, ihned zapomenete na to, jak hnusně to vlastně ve městě vypadá. My jsme v El Nidu strávili jen jednu noc a dále jsme pak pokračovali trajektem dále, takže mohu pozitivně vyprávět jen o Marimegmeg Beach, kterou jsme tam jako jedinou stihli navštívit. Jižní část Palawanu se považuje za pro turisty nebezpečnou, nedoporučuje se vůbec navštěvovat. Dle informací na MZV se v místě vyskytují zločinné skupiny zabývající se únosy cizinců a následným vyžadováním výkupného.

Puerto Princessa

Sabang

Půjčený skútr

Přístav Saban

Bambua ubytko v Sabangu

Jak se na Filipínách dopravovat

Trajekty, letadla, jeepney, tricykly, tuktuky, minivany klimatizované i neklimatizované, autobusy, skůtry, auta, cyklotuktuky. Možností je opravdu mnoho a každé má svoje výhody a nevýhody. Kdo není zvyklý na použití letadla vnitrostátně či na krátké vzdálenosti, je záhodno, aby na Filipínách od tohoto svého přesvědčení upustil. Letecká linka mezi Manilou a Cebu patří k těm nejfrekventovanějším na světě a ceny mnoha vnitrostátních přeletů se pohybují už okolo 500 Kč za jednosměrný let. Kvůli pár ušetřeným stovkám se podle mě určitě nevyplatí upřednostňovat trajekt, který například mezi El Nido a Coronem pluje 6 hodin, zatímco letadlo to zvládne pod hodinu. My jsme při tomto konkrétním přesunu měli smůlu, že letenky byly již na nás termín vyprodané, takže jsme nakonec trajektem museli. V ostatních případech jsme měli to štěstí a pro přesuny mezi ostrovy jsme měli předem nakoupené letenky. Cesta trajektem z El Nido je, podobně jako v případě ostatních trajektů, zajišťována několika společnostmi, a je doporučené si lístky opatřit předem. Pokud se pár dní před vyplutím nevyskytujete poblíž přístavu, což byl i nás případ, nezbývá nic jiného, než si dané lístky koupit online. My jsme k tomu využili služby 12go a klook. Vždy je vhodné si vybrat podle ceny, ale 12go mi bylo obecně sympatičtější. Po online zaplacení (což je jedna z dalších výhod oproti nákupu v kanceláři) vám do 24 hodin přijde potvrzení, díky čemuž poté můžete klidně spát bez obav o to, aby pro vás byla na trajektu místa. Po zkušenostech s jinými zprostředkovateli jakýchkoliv služeb (půjčovny aut, slevomat,...) jsem původně byl neklidný a bál jsem se, že daná plavební společnost s námi nebude počítat, protože je žádný klook nebo 12go vůbec nezajímá, ale nakonec to bylo opravdu bez problémů. Druhým případem, kdy jsme použili trajekt, byl ještě přesun mezi Cebu a Boholem, tam cesta trvá méně než dvě hodiny a je také výrazně levnější, než předchozí zmiňovaná. Tam jsme dokonce ani nemuseli předem do kanceláře si online lístky proměnit za papírové. Zato naopak jsme byli po příjezdu do přístavu nemile překvapení, že naše loď vyplouvá z 15 minut vzdáleného terminálu, než bylo na online jízdence uvedeno. Štěstí stálo na naší straně a informace, že "pasažéři, kteří se dostaví později než 30 minut před pravidelným vyplutím, nebudou vpuštěni na palubu", byla pouze odstrašující, a my jsme dopadli celkem v pohodě i přesto, že jsme k nástupní bráně dorazili jen pár minut před pravidelným vyplutím. Stihl jsem si ještě dobít telefon, vrátit se zpět před terminál vybrat peníze z bankomatu a koupit občerstvení na cestu, taková naše klasika. Mezi trajekty, které jsme využili, bylo mnoho rozdílů. Mezi El Nidem a Coronem se jedna o loď menší, dvoupatrovou, pouze pro pasažéry (ne pro vozidla), s příjemnou teráskou se zákazem kouření a dvěma plnými popelníky a pouze s drobným občerstvením. V obou trajektech byly možnosti nabíjení telefonů. Po většinu plavby člověk nemá k dispozici mobilní signál, takže si na delší plavby připravte zábavu podobně jako do letadla a nebo se prostě sluňte na terase. Na trajekty (a do letadel) je na Filipínách zakázáno brát např. zapalovače, ale při pozorování dění na terase jsme brzy zpozorovali, že nejvíce kamarádů (kuřáků) mají ti, kteří zapalovač na trajekt propašovali. Trajekt z Cebu na Bohol měl na rozdíl od prvního zmiňovaného tři různé třídy. Ceny se pohybovaly mezi 120 a 170 Kč, takže jsme na cestu zpět zvolili Business Class, která disponuje příjemnějším a klidnějším prostředním a pohodlnějšími a prostornějšími sedačkami. Těch pár korun navíc si doporučuji připlatit, rozhodně to není srovnatelné s tím, že třeba v Egyptě jsem rád vybíral horší třídy ve vlacích, abychom byli blíž místním. Zde to za ten diskomfort nestojí. Přestože se v komentářích u plavebních společností občas objevovaly komentáře, že polovina osazenstva lodi celou plavbu zvracela, v našem případě jsem neviděl nikoho, kdo by měl podobný problém, a ani nám se i přes drobné pohupování špatně nedělalo.

Cestování letadly není třeba nějak blíže specifikovat, přelety se hodí objednat předem, my jsme kupovali už cca 3 měsíce dopředu, ale pak jsem koukal, že cca 2-4 týdny dopředu byly ceny v některých případech ještě trochu nižší, než za které jsme to pořizovali my. Tři hlavní letecké společnosti, se kterými jsme letěli, byly Cebu Pacific, Air Asia a Phlippines Airlines, případně ještě zmíním AirSwift, kteří létají například z El Nida do Coronu. Lety probíhají standardně a nic mě na nich nepřekvapilo, očekávejte běžný evropský standard cestování na krátké vzdálenosti. Pokud pro vás vrtulová letadla představují zpestření oproti klasickým A320 a 737, upřednostňujte Philippines Airlines. Při nákupu letenek je potřeba si předem promyslet, v kolik hodin je nejkomfortnější letět. Většinou je časů na výběr mnoho. Nám se ne vždy povedlo tohle dobře naplánovat, a tak se v některých případech stalo, že jsme museli zbytečně brzo vstávat a nebo jsme naopak do cíle dorazili zbytečně pozdě, což pak prodražilo cestu do ubytování (nebylo možné využít jeepney) a zkomplikovalo check-in v ubytování.

Ten (pro nás) nejzajímavější způsob dopravy rozhodně představují jeepney, o nichž se všude možně dočtete určitě dostatek informací. Jejich služeb jsme využívali po Manile (tam, kde nebylo metro), ale i například při popojíždění po Cebu City nebo Puerto Princessa. V dalších, menších, městech, jsme byli nuceni využívat tricykly nebo tuktukty (teoreticky to lze považovat za to samé, v každém městě ale vypadají trochu jinak). Doprava s nimi bývá dražší než s jeepney, je fajn si cenu domluvit předem. Ale nikdy jsem neměl pocit, že by nás na ceně nějak extra natáhli. Jen je zajímavé, že například při cestě z přístavu v Boholu (Tubigon) do centra města byla cena 120 PHP, při cestě opačným směrem jsem platil 40 PHP. Dává mi to však smysl, protože poptávka po připlutí lodi do přístavu je výrazně vyšší, než když se lidi postupně do přístavu trousí z různých koutů města. Ještě bych dodal jednu informaci k Boholu, při nákupu lístků na trajekt jsem vybral dle ceny a času, a až po nákupu jsem zjistili, že na Boholu jsou nejméně tři přístavy, kam je možné plout, takže bych příště vybíral přístav dle vzdálenosti od vybraného ubytování, abyste poté stejně jako my nemuseli do ubytování s batohy na zádech jet na skůtru přes dvě hodiny napříč celým ostrovem. Při srování jeepney s podobnými druhy dopravy v jiných zemích (Dala-dala na Zanzibaru, Tro-tro v Ghaně) je třeba jeepney velmi pochválit, protože z těchto zmiňovaných je vevnitř nejvíce prostoru a často je na jeepney také napsaná cílová destinace. Když se k tomu přičte i fakt, že většina Filipínců mluví dobře anglicky, je cestování jeepney o mnoho snažší než ostatní podobné možnosti v jiných, např. afrických zemích. 

V některých oblastech v Cebu nenarazíte ani na jeepney, ani na tuktuky, a tak nezbývá nic jiného, než si zastavit bílý taxík. Ceny jsou na naše poměry opravdu příznivé a založené na zapnutém taxametru. Pokud je pro vás pohodlnější objednávat a platit online, využijete aplikaci Grab, která na Filipínách ve větších městech funguje na podobném principu, jako Uber nebo Bolt v našich končinách. V Cebu City, předposlední den před naším návratem, jsme se potřebovali cca v 6 hodin večer dostat z přístavu na přilehlý ostrov Mactan, kde se nachází mezinárodní letiště Cebu. Měl jsem v plánu to celé absolvovat hromadnou dopravou (jeepney apod.), což by představovalo 1 nebo 2 přestupy. Během celé cesty po Filipínách jsme se vždy snažili hromadnou dopravu upřednostnit, a to především ze dvou důvodů: kvůli ušetřeným drobným a kvůli nasátí místní atmosféry. Toto však byla jediná situace, kdy jsme nakonec upřednostnili taxi (Grab), kdy namísto utracených 30-50 Kč za jeepney jsme utratili cca 150 Kč za pohodlný a rychlý způsob přepravy Grabem. Proto je potřeba vždy zvážit aktuální podmínky, počasí, čas, náladu a tomu přizpůsobit způsob dopravy, který zvolíte.

Na cestování na vzdálenější úseky, v našem případě se to týkalo cest z Puerto Princessa do Sabangu a poté ze Sabangu do El Nido, jsme využili minivany. S pomocí místních, map, diskuzí na internetu nebo vašich hostitelů v ubytování se vždy poměrně jednoduše dostanete k informaci, v kolik a odkud a za kolik jaké spoje jezdí. Pokud ani jednou z variant se ke kýženým informacím nedostanete, často mi pomohlo vyhledat "station" nebo "bus" na google mapách, kde v recenzích je často dostatek potřebných informací. Pro příklad uvedu ceny, za které jsme se po Palawanu pohybovali. Puerto Princessa - Sabang bylo za 300 PHP na osobu a Sabang - El Nido za 1000 PHP, což byla cena za cestu s přestupem. Cestování většinou z veřejných dopravních prostředků, včetně těchto zmiňovaných minivanů, trochu připomíná českou nemocnici. Pořád na něco čekáte (konkrétně na to, než se celý minivan do posledního místečka naplní a nebo dokud cestující nenaloží/nevyloží náklad, který se veze na střeše minivanu, třeba několik barelů pitné vody) a pokud se náhodou v minivanu po cestě uvolní místečko a vy na chvíli zajásáte, že už se nás chvíli nebude nikdo tlačit, vaše potěšení obvykle nevydrží déle než 5 minut, protože řidič zastaví prvnímu člověku, který u cesty čeká na nějaký dopravní prostředek. Ve většině případů tedy jedete vždycky v narvaném čemkoliv, v Manile je čekání na pasažéry v rámci sekund až minut, při cestě ze Sabangu do El Nido jsme však na přestupu čekali více než hodinu.

V případě, že bych se zase někdy vyskytl na Filipínách, bych se snažil tyto dlouhé přejezdy co nejvíce omezit a snažit se vše plánovat tak, abych si vystačil s vlastním půjčeným skútrem nebo autem, mezi nimiž bych zvolil dle maximální vzdálenosti, kterou bude potřeba v kuse urazit. Cokoliv nad dvě hodiny z důvodu pohodlí vyžaduje spíše auto, ale to je o přístupu jednotlivců a odolnosti zadnic každého člověka. 

Coron

Po šestihodinové cestě trajektem přijíždíme k večeru na ostrov Coron, a vzhledem k tomu, že se jedná o menší ostrůvek a naše plány nám to umožňují, si půjčujeme skútr. Po necelé hodině cesty (snesitelné) dorážíme do krásného, luxusního a jedinečného komplexu Al Faro Cosmio, kde plánujeme strávit dvě noci, ale vzhledem k načasování bohužel jen jeden ucelený den. Tento ucelený den jsme měli, po těch všech častých a náročných přesunech z předchozích dní, v plánu jen tak relaxovat u bazénu nebo kajakovat v přilehlé zátoce. Vzhledem k tomu, že po cestě do hotelu jsme den předem večer povečeřeli nevábně vypadající a chutnající špagety v nehezkém fastfoodu u silnice, jsem celý den, určený k relaxaci, strávil se žaludečními problémy v pokoji. I přes to všechno můžu s klidným srdcem pobyt v tomto hotelu doporučit, protože se jedná o opravdu unikátní komplex, do kterého bych se rád ještě někdy podíval a užil si ho na plno. Personál nám v místě říkal, že nejsme první ani poslední, kteří si žaludeční problémy z El Nido přivážejí, já však problémy přisuzuji již zmiňované večeři po cestě do hotelu. Druhý den ráno si přivstaneme, vracíme skútr do města Coron a necháváme se předem objednaným minivanem za 150 PHP na osobu dovézt na půl hodiny vzdálené letiště. Naše další kroky směřují na Cebu, odkud se ještě ten samý den budeme přesouvat na náš poslední plánovaný ostrov, Bohol. Právě opouštěný Coron láká turisty především na island hopping po přilehlých ostrovech, zátokách, jeskyních, a mnohými cestovali je tato aktivita velmi vyzdvihována a upřednostňována před příliš turistickým El Nidem. Tuto aktivitu jsme však z časových důvodů ani nestihli na žádný den naplánovat.

Bohol

Po opuštění trajektu v přístavu Tubigon (Bohol) jsme před sebou měli dvě a půl hodiny cesty na skútru do našeho ubytování, kde už jsme opravdu nutně potřebovali relax a pohodu, která se v předchozích zastávkách ne a ne dostavit. Příjezd do cíle byl opět za tmy (stejně jako příjezd do ubytka v Puerto Princessa, El Nido, a Coronu) a na tyhle večerní dojezdy do cíle už jsem byl opravdu alergický. Na cestách jsme opět byli neuvěřitelných 13 hodin. Abychom si ten šílený přesun zreakpitulovali: Ráno vstávačka 5:30, lodičkou z Al Faro hotelu k zaparkovanému skútru, vrátit skútr do města Coron (hodinu), půl hodiny minivanem na letiště, 2 hodiny čekání na letišti, hodinovej let na Cebu, přesun z letiště v Cebu do přístavu (přes hodinu) jen tak tak, 2 hodiny na trajektu do Tubigonu, občerstvení a půjčení skútru (hodina), 2,5 hod. přesun do ubytka na druhém konci ostrova (!!!!!). Odpočinek jsme opravdu vyhlíželi. Krásný rezort s bazénem, na hezkou pláž ošklivou cestou 3 minuty, normálně bych z takového ubytka byl unešený, ale namlsaný z předchozího Al Faro Cosmio na Coronu jsem se musel vrátit nohama na zem. Následující dny na Boholu probíhaly klidněji, popojížděli jsme po přilehlé oblasti Anda, zašnorchlovali jsme si a podívali se na jeskyně na blízkém ostrově Lamanok, kde průzkum jeskyní a šnorchlování jsme za pár pesos měli s průvodcem úplně sami pro sebe. Taková příjemná, nenáročná, neturistická a levná aktivita, nicméně člověk by čekal možná trochu víc. Jeden z dalších dnů jsme si konečně užili suprové koupání pod vodopády Can-umantad Falls, viděli jsme rýžové terasy, čokoládové kopečky, dále mě dost zaujal Cabagnow Cave Pool, který jsme měli co by kamenem dohodil od ubytování. Z Boholu jsme z těch nejzajímavějších atrakcí vynechali snad jen "mini opičky" (Philippine Tarsier Sanctuary), ale z těch všech navštívených ostrovů jsme to měli užité nejlépe. Co se týče krásných pláží ale určitě vede El Nido, celkově ale nemáme moc s čím srovnávat.

Zásilka rýže připravena

Perfektní ubytko - Coron

Can-umantad Falls

Say no to drugs

Co to vezou?

Streetlife u přístavu v Cebu. Jediná ulice, kdy jsme se bezpečně necítili, ale důvod k tomu nebyl

Cesta domů

Po ukončení putování po Boholu nás už zase čekaly jen přesuny a přesuny, které byly naplánovány postupně a tak, abychom na cestě do ČR netrávili v kuse dlouhé hodiny, a tak první část přesunů zpět, která proběhla v jeden den, byla opět cesta skútrem do Tubigonu, trajekt do Cebu, večeře v TGI Friday's (to jsme se opět cenama vrátili do Evropy) a noc v blízkosti mezinároního letiště Cebu. Další den následoval přelet do Manily, následný přestup na let do Dubaje a po příletu do Dubaje večeře a odpočinek a noc v super hotelu Ibis Styles Deira, který doporučuji všema deseti pro jakékoliv příležitosti návštěvy Dubaje. Dubaj nám připomněl(a), že ta Asie vlastně vůbec není tak špatná a že se nám čím dál tím méně stýská po muslimských zemích. TGI Friday's se v Dubaji jmenuje TGI Thursday's, a tím bych nadávání na Dubaj ukončil. Jinak je pro mě Dubaj stále taková záhada, pořád mě to tam dost láká a přijde mi to zajímavé, ale když už tam jsem, tak mě to tam nesmírně štve. Tak uvidíme, jestli se tam ještě někdy podíváme a nebo to vždy bude jen při přestupu, jako zatím všechny případy, kdy jsme se v Dubaji vyskytli... Možná až budou letenky z Prahy do Dubaje na podobné cenové hladině, jako třeba z Vídně do Abú Dhabí.

Po částečném dorovnání jet lagu druhý den využíváme štědrý check-out time od Ibisu a ve 12:00:59 odevzdáváme vstupní kartičku od pokoje na recepci. Pohodovým krokem se uchylujeme do blízké staré dubajské čtvrti Bur Dubaj. Vypadá to, že podchod po Creek (řekou) poblíž našeho hotelu jsme ten den využili jako jediní, procházíme velice zajímavou historickou (ale velmi čistou a načančanou, prázdnou) část (Herritage Village) a blížíme se do centra Bur Dubaj. I když společně se čtvrtí na druhém břehu (Deira) je v průvodcích často vyzdvihována, na mě nijak extra zajímavě nepůsobí, a tak se ubíráme do občerstvení Picnic Home, které se zdá jako jedno z mála míst, kde si můžeme dopřát Shawarmu. Jídlo bylo jednou z mála pozitivních a příjemných věcí, co jsme ten den zažili, protože batohy na zádech, pražící slunce a plány na daný den nám náladu moc nezlepšovaly. Po obědě následuje umírněný přesun metrem na stanici IBN Mattuta, odkud jezdí každou půl hodinu autobus na letiště v Abú Dhabí. Časově to celé konečně vycházelo bez stresu a zároveň bez zbytečných čekaček, a po hodinové cestě s pošahaným řidičem, který neustále zbytečně dupal na brzdu a pak prudce akceleroval, dojíždíme na letiště Abú Dhabí, kde nám zbývá lehce přes dvě hodiny do odletu našeho letu do Vídně. I přesto, že letadlo z Vídně přilétá na čas, plánovaný 35minutový obrat lze stihnout asi tak kdyby letadlo bylo prázdné, ale při té 99% obsazenosti, které Wizzair na těchto linkách dosahuje, odlétáme do Vídně s hodinovým zpožděním. Těším se, že vystoupíme v civilizaci, kde zapnu EU roaming a vše už bude šlapat jak má, a plný optimismu vystupuju z letištního autobusu s očekáváním, že 15 minut na průchod pasovou kontrolou a dostání se na železniční stanici, abych stihl poslední vlak do Fischamendu, kde na nás čeká naše auto, je až až. Čekání na pasovou kontrolu však zabralo v přetlačujícím se davu unavených Čechů a Slováků nakonec okolo 30 minut, a tak do Fischamendu jedeme za 19 Euro Boltem. Auto po 14 dnech ve Fischamendu, poblíž železniční zastávky na návsi, čeká v původním stavu a následuje cesta domů, do Prahy, kterou Waze plánuje na 3,5 hodiny. Nakonec k domovu celí vyřízení dorážíme po 2:46 hod., čemuž vděčíme naprosto nulovému provozu, šlo to takhle rychle i bez porušení dopravních předpisů. Ve WizzAiru jsme vzhledem ke 100% naplněnosti letadla oko nezamhouřili, a tak byla cesta autem z Vídně opravdu náročná.

Náhodné zápisky

Během naší dovolené jsem si poprvé do poznámek zapisoval nějaké myšlenky, které mě průběžně napadaly, abych je nezapomněl v cestopisu zmínit, ale do žádní kapitoly se nevešly.

• Lety WizzAiru z Vídně do Abú Dhabí jsou z 80 % obsazeny Čechy a Slováky, což potvrzuje že máme zálibu v lovení levných letenek asi větší, než Rakušani.
• Při cestách minivany se často zastavuje na čůrání/dokoupení zásob, takže není třeba se z tohoto důvodu dlouhých cest obávát
• Letišti Manila se prý říká "Peklo na zemi", my jsme to nepocítili, protože jsme byli jen na terminálu 3. Peklo tam připomínalo snad jen to, že pitná voda z pítek měla přes 40 stupňů, chuťově však v pořádku
• V některých tipech tuk-tuků budete váhat, zda ve dvou sedět nalepení v sajdkáře vedle sebe a nebo jeden z vás si sedne za řidiče motorky. Nám se nejlépe osvědčilo sedět v sajdkáře naproti sobě, i když to na první pohled nemusí člověka napadnout.
• Filipínci, podobně jako i jiné národy napříč světem, nejsou moc zvyklí používat sluchátka, a tak jejich hovory, filmy a obsah, který na mobilech sledují, obvykle máte z první ruky. Na to jsem si nezvykl ani u cizinců v ČR a na Filipínách jsme se s tím setkávali ještě častěji.
• Velice příjemné je objednávání jídla v restauracích. Nehledě na to, že opravdu většina Filipínců mluví dobře anglicky (super oproti Thajsku), v restauraci po objednání po vás číšník vždy vaši objednávku zrekapituluje. Myslím, že toto se nám stalo ve 100 % případů a odhalilo to nejedno nedorozumění.
• Plno influencerů láká svoje sledující na nákup předplatných na "buymeacoffee" a dalších platformách, kde sledujícím slibují, že jim prozradí tip na super aplikace, díky kterým ušetříte více než 50 % nákladů za ubytko oproti bookingu. Jedna z často doporučovaných aplikací je supertravel. Influenceři jako příklad často uvádějí hotely v Dubaji. Ano, Dubaj je jedna z mála destinací, kde to TEORETICKY může fungovat (a to jen pokud nejste citliví na termín, bookujete dopředu, atd.), ale vůbec na to nepotřebujete stahovat různé doporučované aplikace, prostě stačí porovnat možnosti, které vám při rozkliknutí daného hotelu nabídnou google mapy.
• Pokud budete nakupovat lístky na trajekty na 12go, a bude vám to hlásit, že "lístky už nejsou k dispozici", zkontrolujte si, zda se tato hláška náhodou netýká nějakých starších lístků, které máte v košíku (a jsou na datum v minulosti). Kvůli této nelogické chybě jsem jednou zpanikařil a lístky jsem musel kupovat v přístavu, protože jsem myslel, že už nejsou online k dispozici.
• Při cestách na skútru po Filipínských cestičkách se samozřejmě často budete setkávat na silnicích se psy a slepicemi. Přijde mi, že psi mají fyziku dost dobře v malíku a na milimetr přesně vědí, na jakou vzdálenost jsou jednotlivá vozidla schopna zabrzdit, a dle toho psi na silnicích riskují "až na krev". Na rozdíl od psů, slepice a kohouti riskují ještě více a s nima ta srážka hrozí více, protože ti tu fyziku už tolik neovládají. Nouzové brždění a troubení na kohouty a psy jsme si užili mnohokrát, naštěstí to vždy dopadlo dobře.
• Při plánování itineráře jsme mysleli na to, abychom na daných místech trávili minimálně tři, ale ideálně čtyři, noci. To je rada, kterou bych dal každému. Problém však byl, že například v případě Palawanu, na který jsme celkem měli čtyři noci, se mohlo zdát, že to všechno bude pohodové, to nakonec pohodové nebylo. A to především z toho důvodu, že první den po příletu do Puerto Princessa jsme bydleli poblíž letiště, pak jsme se na dvě noci vydali do Sabangu (ok, tam to bylo to, co jsme chtěli) a poslední ze čtyř nocí jsme strávili v hotelu v El Nido, abychom byli blízko trajektu na následující ostrov Coron. Ze 4 nocí jsme tedy trávili pouze 2 noci na místě, které nám vyhovovalo a které jsme si vybrali. Často bylo tedy třeba bydlet poblíž letiště nebo přístavu z důvodu pozdních dojezdů, brzkých odjezdů nebo dlouhých přejezdů. A na to všechno je potřeba při plánování ještě více myslet.
• Jedním z těch větších zdravotních rizik byly písečné blechy. Je fajn si o nich předem něco zjistit. V Sabangu, den po návštěvě místní pláže, se mi na noze ukázaly divné "štípance". Poradil jsem se s našimi hostiteli, kteří na první pohled poznali, že štípance pocházejí od "nik-nik", což je termín, kterým Filipínci označují písečnou mouchu (ne blechu), která není nebezpečná, ale štípance umí dělat hezké. S komáry jsme se setkávali taky. Obecně na Filipínách repelenty bývají k dispozici v podobě krému, nikoliv v podobě spreje. Celkově mám ale pocit, že štípanců bych vychytal víc v létě na Mácháči, než za celou dobu našeho pobytu.

Závěrem

Filipíny jsou v mnoha ohledech lepší než Thajsko. Mluví se anglicky, více nám tam chutnalo jídlo, cenově je to podobné, je to tam v některých případech nudnější (na ulicích méně lidí, tudíž méně služeb, méně obchodů), často mi přišlo, že z pohledu kuchyně, obchodů a služeb je to dost jednotvárné a opakující se, v Thajsku je člověk častěji překvapen a má toho více na výběr. Na Manilu bych rozhodně nenadával tolik, jako je na ní nadáváno v různých průvodcích, přijde mi to super ochutnávka Filipín a někdy i velký bizár. Jeden celý den mi tam nestačil. Takhle v kostce bych velice subjektivně zhodnotil Filipíny. Za cenu, za kterou jsme se tam dostali, bych se tam klidně ještě někdy v budoucnu podíval, ale plánování by se muselo výrazně poučit z chyb, ke kterým v našem případě došlo. Moc přesunů a spěchání, málo relaxu a málo času na poznávání a atrakce. Byla to taková ochutnávka, kterou je potřeba zúročit tím, že se na Filipíny ještě někdy podíváme a vytěžíme z nich to nejlepší.

Rozpočet

Níže se pokusím alespoň částečně shrnout náklady dvou osob na tuto dovolenou. Celkem to na osobu vyšlo pravděpodobně okolo 32 tisíc. Vlastně mi to přijde na čtrnáctidenní dovču do levné asijské destinace docela vysoká částka, co myslíte?

• Cesta Praha - Vídeň a zpět 2000 Kč (dálniční známku ještě využijeme jindy)
• Letenky Vídeň - Abú Dhabí 5100 Kč (2550 Kč na osobu)
• Letenky Dubaj - Manila 9000 Kč (4500 Kč na osobu)
• Ubytování (včetně noci v Dubaji) 14000 Kč (průměr tedy 1000 Kč na noc za oba)
• Vnitrostátní přelety 5800 Kč (2900 Kč na osobu)
• Taxi Dubaj - Abú Dhabí 2300 Kč
• Zbylé útraty 26 000 Kč (atrakce, trajekty, cash výběry, taxi, občerstvení i během cest (VIE, AUH, DXB,...)