Gruzie

GRUZIE

14. 9. 2018

Konečně nadešel den naší dovolené, již od rána mám cestovní horečku, ostatně jako vždy - dobaluji, asi 40x kontroluji pasy a letenky. Jako odvoz máme objednanou mámu a na letišti jsme ne dvě, ale 3 hodiny před odletem. Začíná nudné čekání, kdy po několika cigaretách a procházkách po letišti sem a tam a hraní her na telefonu, konečně přicházíme ke gatu. U vedlejšího gatu nastupují na let do Sofie a poprvé v životě se nám naskytne pohled na nástup trestanců do letadla. I když nejsem žádný srab, tak musím říci, že mám lepší pocit, že trestanci nejedou s námi (po všech amerických filmech o únosech letadel, člověk sice ví, že je to nesmysl, ale ten špatný pocit stejně zůstává). Konečně sedíme v letadle a po několika selfie a snědení jídla, začíná ta pravá nuda. Pohled z okýnka nás už moc nebaví a jen se těšíme na Gruzii. Konečně kapitán zahlásí, že přistáváme a pohled z okýnka pro nás začíná být opět zajímavý. Vidíme první kousky Tbilisi a hlavně rozlehlé Tbiliské moře.

Vyzvedáváme kufry a měníme první Lari, abychom měli na dopravu na hotel. Honza sice moc nesouhlasil s cestou autobusem, ale já odmítám platit taxi, když jede přímý spoj z letiště až k hotelu. Zastávku nacházíme po chvíli a po dokouření příjezdové cigarety máme přistavený vůz. Název cílové zastávky v jejich písmu nepoznám, ale Tbiliskou operu, u které vystupujeme, mám dle fotografií velmi dobře nastudovanou, takže bych neměla mít problém najít naši výstupní stanici, i když se již stmívá.

V autobuse chvíli prohlížíme automat na jízdenky a nakonec zvládáme jejich nákup, to se k nám již hrne silnější paní, která na nás cosi mumlá rusky. Pochopili jsme, že je to něco mezi prodejcem jízdenek a revizorem, ale to že jsme ji nenechali pomoci nám s koupí lístků a zvládli jsme to sami, jí vůbec nevadilo. Ještě nám celou dobu držela kufry, aby se nám při bláznivé jízdě řidiče nepřevrhly. Jak se blížíme k centru města, doprava začíná houstnout a autobus je narvaný k prasknutí, ale nic z toho nám nevadí, protože již vidíme první střípky památek. Konečně spatřím nasvícenou budovu Opery a začínáme se prodírat k výstupu. Budova opravdu vypadá, jako na fotkách, takže nemám jedinou pochybnost. Hotel máme přímo na jejich hlavní třídě Rustavelli street, což je 4 proudá silnice, kterou musíme překonat. Všímám si podchodu hned nad zastávkou, ale Honza chce jít až tím dalším. Bohužel další podchod je až na Rustavelli square cca 500m, kam se tedy dostat s kufry není zrovna jednoduché. Ještě ke všemu podchod na náměstí znamená zdolat ne dvoje ale šestery schody, takže mám ruce již jak orangutan a myslím jen na to, abychom už konečně byli na hotelu, naštěstí další cesta je již jen zpět po hlavní třídě z kopce. Trochu nám dělá problém hotel najít, protože zde není žádné označení a recepce je ve vnitrobloku, kam vede průjezd, což vypadá spíše jako zázemí baru, který je na hlavní třídě před hotelem. Ale nakonec jej nacházíme a konečně odemykáme dveře hotelového pokoje. První pohledy na pokoj nejsou nic moc, pokoj je bez okna, elektrická zásuvka visí na zdi, ale jinak je tam vše čisté, převlékáme se, a protože máme hlad jak vlci, vyrážíme do víru velkoměsta na první gruzínskou večeři. Na internetu jsem vybrala restauraci na náměstí Svobody, kde vaří tradiční pokrmy, abychom se hned první den naladili, ale nápad jít do této restaurace mělo asi celé Tbilisi a tak hledáme jinde. Po Rustavelli street i náměstí Svobody je spousta pouličních umělců (no někteří dost tragičtí, ale jiní lepší), tak se občas zastavujeme, ale hlad je neúprosný a tak volíme první restauraci se zahrádkou (sice nějaká turecká, ale co naděláme). Sedáme si, dáváme si pivo a k mé radosti i zde mají jejich vyhlášené chačapuri. Ihned se k nám hrne babička a žebrá o nějaké drobné a za chvíli přichází žebrat malá holčička (která se tam ještě několikrát vrátí). Dlouho nevydržíme sedět, únava nás zmáhá a tak se vracíme k hotelu, ještě jsme se rozhodli, že si dáme jedno v místním baru a k naší obrovské radosti zjišťujeme, že zde vaří a dělají i snídaně (24 hodin denně, takže si z menu můžete vybrat v jakoukoli denní i noční hodinu, cokoliv ze snídaňového, obědového i večeřového menu). Další překvapení je, že zde čepují nejen místní vyhlášené pivo, ale také českého Kozla a tak musíme ihned ochutnat, jakého ho zde mají. Pak si už ale jdeme lehnout a po chvíli usínáme.

15. 9. 2018

Ráno se probouzíme plni očekávání. Po ranní sprše – bohužel neteče teplá voda, takže jsme velmi rychle probuzeni, vyrážíme na snídani a dáváme si omeletu a místní limonádu v restauraci před hotelem. Posilněni vyrážíme, sluníčko začíná pěkně pálit, ale zatím to ještě není nesnesitelné. Kousek od hotelu vede lanovka na vrch Mtatsminda, kde je místní zábavní park a jeden z úchvatných výhledů na Tbilisi. Honza odmítá jít přímou cestou, a proto procházíme i nejzapadlejší uličky a pozorujeme, jak žijí obyčejní lidé v hlavním městě. Lanovka je velmi podobná té naší na Petřín a tak se cítíme jako doma. Vyjíždíme nahoru a vyrážíme se projít zábavním parkem, který je tedy dost příšerný, ale výhled je opravdu krásný (škoda, že je takový opar).

Cestu dolu absolvujeme pěšky, protože v půlce kopce se nachází jedna z prvních památek, které zde chceme navštívit – Panteon a hřbitov slavných gruzínských osobností (spisovatelé, herci, atd. – neznáme tedy nikoho, ale jinak, cesta i vše je nádherné). Je patrné, že mimo hlavní turistické cesty jsou domy v příšerném stavu, ale asi to bude jen touto čtvrtí. Dorážíme na náměstí Svobody (za světla vypadá úplně jinak) a pokračujeme dál směrem k nejstarší katedrále v Tbilisi - Sioni, procházíme krásným tržištěm a malebnýma uličkami. Přepadl nás hlad a chceme si dát typickou chacapuri ovšem ve tvaru lodičky, nacházíme jídelnu, vypadá to jako něco mezi fast foodem, jídelnou a mléčným barem, ale již dle obrázků víme, že zde uspějeme. Mají zde 3 velikosti, já jsem se rozhodla pro nejmenší Small a Honza, že si dá Médium, číšnice se asi 3x zeptala, jestli opravdu Médium a Honza na svém rozhodnutí trval. Včera jsme na večeři čekali dost dlouhou dobu, tak uvidíme, jak rychlé mají jídelny. K našemu zklamání opět čekáme věčnost, ale výsledek stojí za to. Honzovi stejně přinesli Small, ale vzhledem k velikosti porce nyní vidíme, že jsme si měli dát jednu dohromady, protože porce je to gigantická, ale jinak paráda.

S plným žaludkem vyrážíme ke kýžené katedrále. Okolo ní je spousty lidí a uvnitř je ohromně kýčovitá, ale přesně to se od ní očekávalo. Samozřejmě, že dovnitř jsem musela zakrýt krátké šortky, ale šátky na zahalení mají všude. Když jsme se dostatečně pokochali, vyrážíme směrem k mostu Míru, který rozdělil Tbilisi na dva tábory (asi jako náš tančící dům), jedni jej milují a druzí nenávidí. Je pravda, že my s Honzou na něj máme také každý opačný názor, protože já z něj jsem nadšená, ale Honzíkovi se nelíbí, proto je již značně nervózní, když dělám asi padesátou fotku, ale nakonec to přežil a my se dostáváme na druhou stranu řeky Kura (což je tedy ruský název, gruzínsky je to Mt'k'vari, ale protože to neumíme vyslovit, používáme Kura), která zde protéká.

Od mostu se vydáváme parkem a uličkami k prezidentskému paláci a k nejvyšší východní ortodoxní katedrále na světě – katedrále Nejsvětější trojice. Na této straně řeky nám je již jasné, že první dojem z toho, že všechny domy mimo hlavní turistické cesty, jsou ruiny, je naprosto správný. Zatímco já mám plno fotografií památek, Honzu fascinují díry v domech, příšerné elektrické vedení a také trubky čehosi, což jak se obává je plynové vedení. Nakonec mě to také chytlo a ruiny začínám fotografovat s ním. Míjíme presidentský palác (z této strany krom stráže není nic vidět) a po chvíli se začínají rýsovat věže katedrály. Je opravdu obrovská a je vidět, že je velkým lákadlem pro turisty. Je zde spousta lidí, daleko více, než kdekoliv jinde ve městě (zatím jsme měli příjemný pocit, že ani u památek se nemusíme prodírat davy). Vzhledem k tomu, že dle Honzy katedrála vypadá jako vestibul metra, tak se mě snaží dostat co nejdříve pryč. Nevydržím brblání dlouho a tak se snažím prohlídku urychlit i přes krásný výhled na město z druhé strany a majestátnost celého areálu. Scházíme rozpadlými uličkami, kde vše je porostlé hroznovým vínem, zpět k řece a kocháme se dalšími krásami, které Tbilisi nabízí jako – nábřeží, administrativní budova, největší bazar, parky a také si prohlížíme za světla Operu a vymýšlíme, kam si zajdeme dnes na večeři. Na Rustaveli je spousta zahrádek a tak si vybíráme jednu kousek nad naším hotelem a zkoušíme další místní specialitu dle mého seznamu, který musíme celý ochutnat. Začínáme si v místní kuchyni opravdu libovat, rozhodně zde asi nebudeme strádat. Po večeři si opět jdeme sednout do, jak nyní již říkáme, „Naší hotelové restaurace“ a ochutnáváme místní pivo Natakhtari, což ani jeden z nás nedokáže vyslovit. Poznatek z druhého zahrádkového večera je, že v okolí hospod se stahují místní toulavý psi a kočky, kteří sem chodí na zbytky, kterými je krmí nejen hosti, ale i personál (i když co se týče psů, úplně toulaví, vzhledem k čipům, které mají v uších, nebudou). Všechna zvířata jsou velmi přátelská a tak i přes Honzovu averzi ke psům si je hladíme. Možná Honzovi nevadí proto, že neštěkají (štěkají pouze na cyklisty a bruslaře na chodníku a chodce na silnici – evidentně všichni psi z Gruzie mají vštípeno, že kolečka patří na silnice a ťapiny na chodník).

16. 9. 2018

Dnes nás čeká druhý den celý strávený v Tbilisi, sprcha opět pouze studená, po ranní omeletě v naší restauraci procházíme Rustavelli street a prohlížíme hlavní budovy této ulice jako parlament, divadlo a menší kostelík, dále z náměstí Svobody procházíme směrem k řece čtvrtí plnou různých soch, u kterých se samozřejmě musíme fotit, zastavujeme se u Tbiliského orloje, který je roztomilý a moc se nám líbí. Přes most přiházíme směrem na náměstí Evropa a lanovkou (tentokrát kabinovou) se necháme vyvézt na další kopec Tbilisi, na kterém se nachází pevnost Nariqala. Nejdříve naše kroky vedou k soše Matky Gruzie, která je taková místní socha svobody a pak již vyrážíme dobýt pevnost. Cestou potkáváme české turisty s průvodkyní a tak si rádi vyslechneme výklad a jsme zase o něco chytřejší, alespoň co se týká místních staveb postavených Saakašvilim, a kocháme se krásným výhledem na Tbilisi zase z jiného úhlu a pak se již sápeme po ruinách pevnosti. Po prohlídce klesáme dolu kolem botanické zahrady, kam nutně potřebuji kvůli vodopádu, ale Honza nemá cigarety, a proto jdu do zahrady sama a on jde shánět kuřivo. Po procházce zahradou a fotkách u vodopádu se opět před vchodem scházíme a vyrážíme okolo mešity do čtvrti tureckých lázní. Při shánění cigaret Honza narazil na anglicky mluvící zájezd a tak mi vypráví poznatky, které získal od jejich průvodce (nejvíce ohledně gruzínského oligarchy Bidzina Ivanišviliho, který si staví na kopci naproti pevnosti obrovské sídlo i přesto, že druhé má hned vedle za Matkou Gruzie a chová si zde živé žraloky. No nač platit za průvodce, když je jich v okolí památek všude dostatek).

Po prohlídce krásných míst a dalšího vodopádu, se odebíráme do starého města, kde vybíráme hospůdku na oběd. Je zde ulice, kde jsou pouze restaurace, jedna na druhé a tak si jednu vybíráme a usazujeme se k odpočinku (počítáme opět s velmi dlouho čekací dobou, a proto si vybalujeme průvodce atd., abychom naplánovali další pochod). Kuchyně nás opět nezklamala a po ochutnání dalších specialit vyrážíme zpět do víru velkoměsta. Procházíme centrem, kde objevujeme další hezký kostelík a synagogu a já začínám být nervózní, že jsem ještě nekoupila magnetku na ledničku a už to chci mít z krku, proto nakukujeme do všech obchodů se suvenýry a hledáme ten správný a samozřejmě taky hledáme pohledy, musí se ještě dnes poslat, aby byly v Praze dříve než my. Po cestě, v jedné uličce, spatříme vývěsní štít Staropramenu, což nás zaujalo a Honza tam ihned odbočil, protože točený Staropramen musí v Gruzii ochutnat, a tak se zde posilňujeme na další procházení obchodů se suvenýry. Již doma na netu jsem zjistila, že v Tbilisi je pravá česká Kozlovna, a tak jsme se rozhodli, že se tam půjdeme podívat, jaké to tu mají, abychom to porovnali s českýma. Je to cestou přes Rustaveliho náměstí, které jsme si zatím prohlídli pouze letmo s kufry, pak pokračujeme ulicí rovně na bezejmenné náměstí s parkem a spouštíme se uličkou ke Kozlovně. Cestou potkáváme policejní vozy a překvapení je, že jsou to Škodovky. Konečně vidíme vývěsní štít Kozlovny (je úplně stejný, jako v ČR – akorát na druhé straně je nápis v těch jejich obrázcích). Přecházíme ulici a celí natěšení bereme za kliku. ZAVŘENO!!! Zklamání je obrovské, ale nedá se nic dělat a tak se vracíme směr naše hospůdka, kde si dnes chystáme dát večeři. Po cestě potkáváme stánkaře s magnetky a tam jej spatříme. To je on, ten se nám na ledničce bude vyjímat. Dokonce cestou zpět koupíme i pohledy, a tak se nakonec v dobré náladě usazujeme v Naší hospůdce. Jídlo je opravdu úžasné, dali jsme menu na doporučení číšníka a byli jsme nadšeni, proč sem vlastně nechodíme jíst pořád, když tu vaří tak dobře? Píši pohledy a pak už jen plánujeme zítřejší den. Budeme si totiž půjčovat auto.

17. 9. 2018

Nastal den D, bez snídaně vyrážíme na náměstí Svobody, autopůjčovna má být v některé z uliček okolo. Včera jsme to důkladně prozkoumali v googlemaps, takže to nemůže být problém. Po projití každé uličky 2x a kroužení okolo, jsme konečně našli vchod. Budova je tak nějak celá nakřivo, vešli jsme dovnitř a schody utíkaly na jedné straně dolu, šlo se po nich opravdu špatně, všude praskliny. Začali jsme si říkat, v jakém stavu mají asi vozy. Po podepsání smlouvy, zástupce vylezl na balkon (nechápu, že na něj stoupne, kaskadér, balkon na zdi domu drží jen silou vůle), aby zjistil, že vůz máme připraven a můžeme si jej převzít. Auto vypadá skvěle, pár škrábanců sice má, ale jinak působí, že je ve velmi dobrém stavu, a tak konečně nasedáme a vyrážíme na cestu. Honza se snaží sžít s provozem, ale není to jednoduché, hlavně není jednoduché se z centra vymotat všemi jednosměrkami a trefit se na Rustavelliho třídu, která je již úplně plná aut. Nakonec se nám to podařilo a my ještě zastavujeme ve Wendy ́s na snídani (říkali jsme si, že klasický fast food musí být rychlejší než restaurace, ale to byla mýlka, i na hamburger ve fast foodu se čeká min 20-30minut) pak ještě koblížek a káva s sebou na cestu u Dunkin' Donuts. Na parkovišti Honzovi musím udělat foto v autě, aby mohl ukazovat, jaký jsme měli bourák a vyrážíme na cestu do Stalinova rodiště – Gori, skalního města a klášterů v Mchetě. Honza si na provoz a jízdu v Gruzii rychle zvyká a začíná ho to i bavit. Doufám, že tímto stylem nebude jezdit i v ČR. Konečně se nám podařilo vymotat z hlavního města (říkáme si, že už alespoň na zítra víme, že si to budeme pamatovat) a vyrážíme poznávat kraj. Rozhodli jsme se, že tam pojedeme po vedlejších silnicích a budeme se kochat okolní přírodou a vesničkami, ale zpět pojedeme po dálnici. Krajina je krásná, auta nepotkáváme téměř žádná, a tak skoro všude zastavujeme, abychom si udělali fotky krajiny. Vzhledem, že provoz tu není, tak jediné, na co je třeba dávat pozor, jsou všudypřítomné krávy, které se bez dozoru promenádují vesnicemi a samozřejmě po silnicích (no oni stejně těch chodníků moc nemají). Naše první zastávka je ve skalním městě Uplisciche, kde po zaplacení vstupu, začínáme prohlídku, opět narážíme na turisty s průvodcem (tentokrát anglicky mluvícím), a tak si poslechneme část výkladu a pak již sami zkoumáme krásy města. Je zde šílený vítr, který mi dokonce strhne i brýle z očí (Honza je po chvíli objeví ve křoví), všude jsou docela příkré srázy, ale se zábradlím si nikdo hlavu neláme, občas jsem měla pocit, že mě ten vítr sfoukne. Bezpečnost tu prostě nikdo neřeší. Ale oblast je krásná, a když se jí nabažíme, vyrážíme do Gori, což je jen 10km daleko.

Stalinovo muzeum se nedá přehlédnout a tak parkujeme hned vedle a jdeme se podívat na jeho rodný dům a také na vlak, kterým jezdil. Do muzea jako takového se nám nechtělo, to hlavní - fotku u Stalinovy sochy jsem měla. Cestou jsme viděli, že je zde také nějaká pevnost a tak vyrážíme tam, cestou je velmi zajímavé sousoší rytířů, které bohužel nevíme, co znamená, ale rozhodně nás zaujalo. Při výšlapu jsme vyslechli rozhovor dvou Slováků, kteří si ztěžovali na cenu Stalinova muzea a také na cenu vlaku - Nějak jsme nevěděli, že do vlaku se platí vstupné a jelikož jej nikdo nechtěl, tak jsme se tam podívali zdarma. No když to tam nikde nenapíší.

Sedáme zpět do auta a tentokrát po dálnici (abychom se nezdržovali) vyrážíme do Mcchety, která je asi jen 10km od Tbilisi. Dálnice je v celku pěkná (v zemi je pouze 1 a vede z Tbilisi a končí právě kousek za Gori – celková délka je něco kolem 100km), akorát zde nejsou žádná svodidla a okolo dálnice se pasou nepřivázané krávy bez jakékoli zábrany, naštěstí nám tam žádná neskočila a my přijíždíme do Mchety. Jsou zde 2 kostely a klášter zapsané na seznam UNESCO a tak se moc těšíme (je to také bývalé hl. město a dodnes hlavní sídlo gruzínské pravoslavné církve, i když vrchní patriarcha má svůj „zámek“ alá Toskánská vila stylizovaná jako pevnost v Tbilisi). Katedrála Sveticchoveli je krásná a stejně tak celé její okolí. Pouze dotěrní taxikáři na nás pořád pokřikují, zda nechceme taxi. Klášter se nám líbil také, ještě jsme zahlédli zříceninu nějakého hradu, tak jsme se tam také zašli podívat. Šla jsem si zříceninu vyfotit z jedné vyhlídky, a když jsem se vrátila, Honza najednou nikde. Šla jsem se tedy podívat pod hrad, nad hrad, ale on nikde, už jsem začala trochu panikařit, že se mi ztratil (i když kam asi, když auto tam stálo), ale nakonec ho vidím, jak se ke mně řítí se slovy, kde jsem, že už myslel, že jsem se tam někde zřítila ze srázu. Nejdřív na mě nepočká, pak ho nemůžu najít a ještě dostanu vynadáno, že ho nemůžu najít. To je teda spravedlnostProhlídneme zříceninu a již nasedáme do auta a vyjíždíme k poslednímu kostelu Mccheti - Džvari, – který se tyčí na kopci nad městem. Cesta k němu je trochu zdlouhavá, protože, ač je odevšad vidět, k němu se musí objet půl národního parku Sagurami. Je odsud nádherný výhled na soutok řek Aragvi a Kuri, na kterých Mccheta leží, ale také na okolní kopce národního parku.

Začíná se trochu smrákat a tak vyrážíme směr hotel, mělo by tam být možné parkovat, tak abychom to všechno zvládli. Vjíždíme do Tbilisi, které je v tuto dobu absolutně ucpané, a tak se asi hodinu cukáme k hotelu, parkujeme nad hotelem v jedné boční uličce a jdeme se zeptat, jak tam zajet. Na recepci sice, že není problém, ale když jsme viděli, že bychom se k hotelu dostávali další hodinu, takj sme se rozhodli nechat auto tam, kde je (no snad tam bude i ráno). Usedáme plni zážitků do naší hotelové restaurace a po celém dni se s chutí pouštíme do jídla a pití (nějak jsme zapomněli na oběd).

18. 9. 2019

Dnes vstáváme velmi brzy, protože nás čeká Velký Kavkaz. Auto nalézáme, tam kde jsme jej večer nechali, takže nám spadl kámen ze srdce. Protože jedeme do vysokých hor, máme s sebou nabalené teplé oblečení a na sobě místo kraťasů dlouhé kalhoty. Přeparkováváme před hotelovou restauraci a dáváme si snídani (no jak jinak opět omeleta). Vzhledem k tomu, že je brzy, tak i silnice je zatím volná a tak vyrážíme. Měli bychom vyjet z města stejnou cestou jako včera, takže už víme kudy (no skoro, na podruhé jsme tu správnou silnici trefili, tak snad zítra do třetice to bude správně) a vyrážíme, všude bylo ještě zavřeno, tak nevíme, jak to bude s kávou na cestu, naštěstí hned v první vesnici za Mcchetou jsme narazili na restauraci, kde nám dali kávu s sebou a také jsme si zde dali místní koláč (domácí), jinak vesnice se jmenuje Natakhtari, tak alespoň víme, odkud je to pivo. Projíždíme kusem národního parku a obdivujeme krajinu, až se nám ukáže pohled na obrovskou přehradu a vodní nádrž, po asi 3ech zastávkách na focení pokračujeme k naší první dnešní zastávce – pevnosti Ananuri. Je to menší pevnost na břehu nádrže, poskytující krásné výhledy do krajiny. Je zde spousta stánků s kýčovitými suvenýry a plno autobusů s turisty. Na prohlídku okolí nemáme příliš času a tak asi po půl hodince pokračujeme v jízdě. Vjíždíme do Kavkazu, a jak se špičatí kopce, stoupá také množství ovcí, krav a oslů v silnici, ale dech beroucí výhledy stojí za to. Po několika zastávkách na focení stavíme také u vyhlídky Pomník gruzínsko-ruského přátelství, což je klasická komunistická stavba, ale tak vidět ji musíme, Honzovi se začíná chtít strašně na záchod (bohužel na velkou), takže k pomníku musím běžet, abych jej stihla vyfotit a rychle zpět. Honza již nemluví, tak nasedáme do auta a řítíme se směr Stepancminda, kde by měla být civilizace a i WC. Parkujeme na návsi a vybíráme první hospodu, kterou vidíme, kde si hodláme dát oběd. Z restaurace by byl krásný výhled na kostel Nejsvětější trojice, ale zatím je celý v mraku, vzhledem k tomu, že tam máme v plánu udělat túru, tak doufám, že se počasí zlepší. Snažíme se objednat u číšníka, ale dle něj, vlastně nic z jídelního lístku nemají, a nebo tvrdí, že si to dávat nemáme. Vypadá to, že nám vlastně vůbec nerozumí, ale nakonec si konečně objednáváme a Honza prchá na toaletu. Já zatím zkoumám trasu a trpělivě čekám (vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo objednání, nechci ani pomyslet, jak dlouho bude trvat donáška jídla, ale co, čas máme dobrý). Asi po hodině a půl konečně dostáváme objednané jídlo a za chvíli se již chystáme vyrazit. Štěstí se na nás usmálo a kostel je již krásně vidět a po mlze či mraku ani památky a tak přeparkováváme auto blíže k turistické trase (až nahoru nám půjčovna zakázala vyjet, že prý je tam šílená cesta) a vyrážíme na asi 3km výstup. Cesta je vcelku příkrá, ale o to jsou krásnější výhledy, potkáváme hlásku, děláme si asi 20 selfee a stoupáme k vrcholu. Bohužel tentokrát se začíná chtít na záchod mně a to velmi akutně. Naneštěstí hory Kavkazu jsou holé, nikde ani křoví ani strom. Situace se stává docela kritickou, ale to již vidím zdi kostela a já doufám, že zde budou i záchody, když člověk vidí autobusy a mikrobusy turistů, musí zde něco být (autem 4x4 sem prý nevyjedeme, ale autobusy to zvládly, tak nevím). Zahlédnu toi-ky a s radostí Honzovi házím bundu a batoh a již téměř běžím. Ovšem po doběhnutí, zjišťuji, že toi-ky slouží spíše jako koš, nemají dveře a jsou plný všeho možného. Je mi už skoro do breku, ale nakonec si všimnu cedulky WC, poslední plamínek naděje doutná a já přicházím k budkám ve skále, kde na mě již kouká panáček a panenka. Rozrážím radostně dveře a zjišťuji, že záchody jsou turecké. No lepší než nic. Honzu najdu, jak sedí a rozjímá při pozorování horských masivů a čeká, zda se z mlhy vynoří hora Kazbek (na které byl dle pověsti přikován Prométheus), bohužel mrak se na ní drží a pouze občas trhlinou spatříme kus štítu zasypaný sněhem. Jdeme tedy na prohlídku kostela (tady jim vadí i dlouhé kalhoty na ženských a také musím zahalit vlasy, takže jsem zamotaná do šátků, od hlavy až k patě). Ještě chvíli čekáme, zda se Kazbek neukáže, ale bohužel nemáme štěstí a tak vyrážíme na sestup zpět do údolí. Kus jdeme po silnici (po které prý nelze vyjet – ovšem je to úplně normální asfaltka, u které pouze dostavují zpevnění svahu, ale co, alespoň můžeme říct, že jsme byli na túře). Po chvíli naproti nám jde kůň, bez sedla, otěží bez jakéhokoliv člověka, prostě je na procházce ke kostelu a šine si to krásně u levé krajnice. Horské vesnice jsou asi ještě v horším stavu než městské domy a vesnice,mimo hlavní třídy. Zajímavé jsou také místní hřbitovy, kde jednotlivé hroby jsou vždy oplocené. Zkrátka celkový dojem z Kavkazu je úchvatný. Po sestupu nasedáme do auta a vyrážíme zpět na cestu. Ještě stavíme u krápníkové pláně a u jedné vyhlídky na kávu a pak již opouštíme Kavkaz a vracíme se zpět. Vítá nás opět úplně ucpané Tbilisi, ale vzhledem ke krásným zážitkům, nás to téměř netrápí. Zkoušíme nejprve zaparkovat u hotelu, ale než seženu klíč, tak Honza již nestihne z kolony vyjet, a tak to vzdáváme a opět parkujeme v boční uličce, jako včera. Tentokrát již nemáme špatný pocit, když tam auto vydrželo včera, tak tam určitě vydrží i dnes. Usedáme do naší hotelové restaurace a objednáváme si. Číšnice už má z toho, jak nedokážeme vyslovit název piva, vánoce a tak ji děláme radost a zkoušíme to pořád dokola. Pak již ochutnáváme další specialitu a začínáme plánovat zítřejší výlet. Dala jsem Honzovi 3 alternativy, kam bychom mohli vyrazit a nakonec vybírá středověké město s hradem Achalciche, který se nachází za Malým Kavkazem.

19. 9. 2019

Dnes opět vstáváme brzy, čeká nás dlouhá cesta. Po snídani, vyrážíme zatím ještě prázdným Tbilisi a dokonce trefujeme výjezd z města na poprvé (konečně jsme se to naučili). Před nájezdem na, nám již známou, dálnici, kousek od Mcchety, zastavujeme u místního marketu a kupujeme vodu na cestu a samozřejmě kávu a vyrážíme. Tentokrát bychom měli dojet až na konec dálnice. Cesta ubíhá, koukáme z dálnice na Gori a u konce dálnice vidíme nějakou zříceninu. Přemýšlíme, že se tam zastavíme, ale nakonec se rozhodujeme, že se na ní podíváme až po cestě zpět. Dojíždíme na konec dálnice a již vidíme vrcholky Malého Kavkazu a začátek národního parku Borjomi, který se zde nachází. Zastavujeme u malé restaurace na kávu a pak již projíždíme údolím pohoří. Kopce tu mají zase úplně jinou atmosféru, jsou více podobné např. Krkonoším nebo Jizerkám. Pořizujeme krásné fotky u řeky Kury, která tu protéká a odtud pokračuje až do Tbilisi (samozřejmě, již dlouho jsme nedělali fotku s autem, tak to musíme na Malém Kavkazu napravit). Projíždíme lázeňským městem Borjomi, stáčí se zde vyhlášená minerálka, kterou Gruzie dříve zásobovala celý Sovětský svaz. A projíždíme okolo několika pevností (prohlídku, kterých jsme si nechali také na cestu zpět) až se nám v dálce ukáží domy města Achalciche.

Vjiždíme do celkem špinavého města, ale jak se blížíme k centru i město vypadá lépe. Již vidíme zlaté kopule a opevnění středověkého města, a tak parkujeme na přilehlém náměstí a vyrážíme. Po zaplacení vstupného vcházíme do města a vše je tu krásné, zrekonstruované a velkolepé. Turistů je tu minimum, a tak na fotkách vypadá, že jsme tu sami. Procházíme celý objekt a po asi milionech fotkách a selfee, už nám dochází síly. Dnes je opravdu horko a dlažba je rozpálená. Ale nakonec zdoláváme i zbytek hradeb, věží a paláců a přes zahrady míříme k východu. Kde mě zastavili nějací 2 Gruzínci a chtěli se se mnou vyfotit. Nejdříve jsem myslela, že chtějí vyfotit oni dva, ale pak jsem pochopila, že chtějí fotku se mnou. No proč ne, tak asi budu nějaká celbrita. Pomalu opouštíme město a vyrážíme k autu, je již pozdní odpoledne a máme šílený hlad a tak vyrážíme na cestu zpět, s tím, že se zastavíme na jídlo u nějaké restaurace u cesty. Ještě se zastavujeme u jedné z pevností, které jsme míjeli, ale vzhledem k tomu, že je nepřístupná, tak po pár fotkách pokračujeme. Vybíráme jednu restauraci u silnice se zahrádkou a hezkým výhledem a konečně si dáváme další místní speciality. Bohužel zde nemají jejich vyhlášené knedlíky chinkali (takové jejich národní jídlo) a já je ještě neochutnala, no snad to stihnu zítra. Posilněni vyrážíme na další cestu a i když je slunce nízko rozhodneme se najít i zříceninu, kterou jsme viděli z dálnice. Sice se po okresních silnicích trochu motáme, hlavně průjezd skrz stádo asi 50-ti krav vracejících se domů byl náročný,ale nakonec v záři slunce uvidíme pevnost (všude okolo je písčité podloží, takže díky slunci je vše zbarvené do oranžova až červena), nějaký pasáček zde žene obrovské stádo krav domů a celý obraz je kouzelný. Po prohlídce najíždíme zpět na dálnici a již bez zastávky dojíždíme do Tbilisi (opět ucpané, jako každý jiný večer). Ani se neobtěžujeme zkoušet parkovat u hotelu a rovnou míříme do boční ulice, jako oba předchozí večery. Rovnou vyrážíme na nákup do supermarketu blízko Rustavelliho náměstí. Gruzínské víno je vyhlášené, tak ho musíme ochutnat a také musíme koupit nějaké suvenýry domu. Do marketu nesmím s batohem, a proto se ho snažím narvat to uzamykatelné skříňky u vchodu, je to tedy těsný, ale nakonec se mi to podařilo. Nákup jdeme odnést na pokoj. Dnes mám v plánu jít fotit noční Tbilisi, jsme tu předposlední večer, tak abych to stihla. Balím stativ a vyrážíme směr centrum, po první fotce nasvíceného náměstí Svobody začíná trochu poprchávat, no snad je to jen přeháňka. V Subway si kupujeme pití, a to už se jemné mrholení mění v šílený slejvák. Čekáme pod stříškou u Subwaye a pozorujeme místní omladinu, která paří v baru vedle, jak si, posilnění alkoholem, užívají deště a vybíhají před bar a tančí. Déšť neustává spíše naopak. Stále postáváme pod stříškou a přemýšlíme, co dál. Focení nakonec vzdáváme, a když déšť trochu opadne, vracíme se na hotel. Zítra to musíme tedy zvládnout, i kdyby padaly trakaře. Odebíráme se na pokoj a otvíráme první degustační láhev a k pozdní večeři krájíme místní sýr a salám (snažili jsme se vybrat něco z Gruzie, ale spíš máme nějaký Ruský), nemáme žádné nádobí a tak si musíme poradit provizorně. Po vypití několika lahvinek a spořádání sýrů, salámů a chipsů se ukládáme k spánku. Gruzínské víno je dobré a ještě nám zbylo i pro rodiče do Prahy.

20. 9. 2018

Dnes je poslední den. Auto máme vrátit do 6ti hodin, v plánu máme jen pár pojížděk po Tbilisi, takže vcelku vyspáváme, snídáme opět omeletu a velmi známou cestou jdeme k autu. První dnešní zastávka má být u Kroniky Gruzie – obrovský monument tyčící se nad Tbiliským mořem. V mapě to vypadá, že je jedno, z jaké strany se tam přijede, a proto Honzu navádím z místního sídliště. Po tom, co jsme projeli 3x tam a zpět a nenašli žádnou cestu, se do mapy podíval Honza a zjistil, že z druhé strany kopce je parkoviště přímo u monumentu. Já jsem ho teda vůbec neviděla. Takže objíždíme kopec a parkujeme u Kroniky. Byl by to opravdu úžasný pomník, i když trochu megalomanský, kdyby jej trochu udržovali, ale i tak se mi líbí a je odtud i krásný výhled. Sjíždíme dolu k Tbiliskému moři (samozřejmě se nejedná o moře, ale o jezero s tímto názvem), a protože máme 4x4, tak se Honza odváží sjet po písčitých cestách až na pláž. Nikdo tu není, pouze pár přivázaných loděk. Zouváme si boty a brouzdáme  se v krásně čisté a i docela teplé vodě. Nemáme času nazbyt a musíme popojet, ještě Honzovi dělám fotku v autě na písčité cestě s jezerem a pak přejíždíme do čtvrti zbohatlíku a parku Vave – dříve chudinská dělnická čtvrť, ve které bolševici u zdi veřejných záchodků postříleli téměř veškerou tehdejší aristokracii a buržoazní elitu ve Tbilisi. Je zde vidět velký rozdíl, domy jsou v pěkném stavu, trochu to připomíná Vinohrady a je tu také spousta mrakodrapů. Po rychlé procházce parku odjíždíme směr etnografické muzeum neboli skanzen. K vstupence dostáváme i mapku všech budov. Je to velmi zajímavé, jsou tu ukázány různé styly různých staveb – každé Gruzínské etnikum stavělo odlišné. V několika budovách jsou i průvodci, kteří dávají velmi zajímavý výklad (buď v ruštině, nebo angličtině), konečně se také dozvídáme, k čemu slouží keramické obří amfory, kterých jsme po Gruzii viděli povalovat nespočet.

Zdrželi jsme se tu déle, než jsme chtěli. Ještě musíme s autem na myčku, ale protože v průvodci psali, že Želví jezírko nemůžeme minout a od skanzenu je to jen kousek, tak se ještě rychle řítíme k tomu zázraku. No je to špinavá louže a okolí také hrozné, opravdu nevím, co na něm mělo být úžasného, ale tak jako viděli jsme ho no. Jediné, co Honzu zaujalo, byly zrezlé zbytky vleku pro vodní lyžaře a jediné, co potěšilo mě, byly toalety (Honza to stihli z kopce před skanzenem). Vyrážíme hledat myčku, první dvě jsou úplně plné (na vrácení vozu máme už jen asi 40 minut). Po troše kroužení nalézáme volného pána. Automatizované myčky jsme neviděli vůbec, takže využíváme ruční (mají zde jen s obsluhou). Pán začíná proces a já mám pocit už od první chvíli, že ho asi zabiju. Je neuvěřitelně pomalej (Honza tomu říká důkladnej). Během mytí si stihne zatelefonovat i probrat něco s kolegou. Snažím se Honzu přimět, aby mu řekl, že už nám to takhle stačí, ale nakonec to vydržíme až do konce. Naštěstí Tbilisi není tolik ucpané jako vždycky a tak přesně na čas dojíždíme k půjčovně. Vracíme auto. Jdeme si pro zálohu, ale v autopůjčovně nás zastavují a zjišťují, že tam máme pokutu. Ukazuje se, že to bylo v Tbilisi za projetí křižovatkou rovně v odbočovacím pruhu. Ukazují nám i video, které jim policie zaslala. Pokuta je v přepočtu asi 150Kč, tak se jen smějeme. Je zvláštní, že v zemi, kde červená nebo pruhy na silnici jsou jen návrh, někdo takovéto věci řeší. Vracíme se na hotel, dáváme si večeři (konečně zkoušíme jejich vyhlášení knedlíky) a vyrážíme fotit noční Tbilisi. Vydupala jsem si, že se chci jednu zastávku projet metrem, protože ho musím vyzkoušet, když ho tu mají. Honza sice brblal, ale nakonec souhlasil. Rozhodli jsme se jet z náměstí Svobody jednu zastávku, nákup jízdenky jsme zvládli u okénka ve vestibulu metra a již sjíždíme eskalátory dolu. Stanice je čistá, vypadá trochu

zastarale, ale jinak téměř jak u nás. Vlaková souprava je stejná, jako u nás jezdila před 30-ti lety, metro je narvané a tak stojíme u dveří (stejně budeme hned vystupovat). Metro přijíždí do stanice a my máme pocit, že jsme vystoupili v nějakém hororu. Zde již není žádné obložení stěn, všude visí dráty a místo osvětlení jsou jen houpající se žárovky na drátkách.

Po nafocení této nádhery vyjíždíme eskalátory a vyrážíme na noční focení. Počasí nás tentokrát nezradilo, a tak máme krásné fotky většiny historických památek a vracíme se zpět na hotel a do naší hospůdky. Vzhledem k tomu, že je to náš poslední večer (bohužel), tak sedíme až do pozdních nočních hodin. Ke zklamání číšnice jsem se konečně naučila vyslovit název piva, ale Honza nikoliv, a proto ode mě od této chvíli objednávky nepřijímá a vyžaduje objednávky piva pouze od Honzy, jehož výslovnost jí vždy udělá velkou radost až k popukání.

21. 9. 2018

Ráno je budík neúprosný a vstáváme celý rozlámaní. Dobalujeme a děláme poslední kontroly, zda máme vše. Loučíme se s obsluhou naší hospody a pomalu se šouráme na autobus. Při čekání Honza rozhodne (po té, co u nás zastavuje již 3-ti taxík), že jsem si už zkusila autobus i metro, ale vlastně jsme vůbec nevyzkoušeli místní taxi, takže na letiště nakonec jednoho bereme. No řidič jede na Gruzínce vcelku klidně a vysazuje nás před letištěm. Po odbavení si ve Starbucksu dáváme kávu a čekáme na let. Již vidíme naše letadlo a kapitána, který přichází. Honza prohlásí: „koukej, on se s tím letadlem fotí, on snad letí poprvé“. Jen se směju, ale to ještě nevím, jak blízko byl pravdy. Již při vzletu mu nešlo dostat letadlo nahoru, ale nakonec jsme ve vzduchu a let probíhá v pořádku. V klidu jíme a koukáme z okýnka (opět na nás přichází nuda). Konečně kapitán hlásí, připoutat přistáváme. Chvíli nás nechávají kroužit a pak jde na to, na dráhu se vůbec nemůže trefit, a když téměř škrtne křídlem o trávu, už Honzovi drtím ruku. Díky bohu se mu podařilo s letadlem praštit o runway a zastavit. Ruce se mi klepou ještě v autobuse po cestě na Řepy.