Guatemala s přesunem na Roatán po vlastní ose
Pár praktických tipů na to, jak v pohodě prozkoumat (zdánlivě?) divoký klenot Střední Ameriky a ještě si na závěr užít pár dní zaslouženého odpočinku v karibském ráji
Cestopis z roku 2020 napsala kubisovakat
V únoru 2020 jsem měla možnost se už podruhé podívat do snad nejrozmanitější země Střední Ameriky, Guatemaly. První tříměsíční výprava se konala v létě roku 2016 a byla ve znamení pracovní stáže. Zemi jsem tak měla možnost poznat z relativně netypického a neturistického pohledu, ale na druhou stranu na prozkoumávání musely stačit pouze víkendové výlety a na odlehlejší místa Guatemaly jsem se proto nepodívala. To jsem se rozhodla letos napravit a naplánovala si čtyřtýdenní výlet do mé milované země kombinující návrat na stará známá místa a objevování nového, tentokrát zcela podle svých časových představ. Na závěr jsme se s přítelem také podívali na honduraský ostrov Roatán, kam jsme se dostali veřejnou dopravou za pár korun. Zdánlivě krkolomný přesun se dá z karibského pobřeží Guatemaly zvládnout úplně v klidu.
S překvapením jsem také zjistila, že tady na stránce neexistuje cestopis přibližující možnosti a trasy této bezpochyby zajímavé a v našich končinách nepříliš prozkoumané středoamerické zemi. Guatemala pouze na základě čtení internetových diskuzí a nejrůznějších článků může budit respekt a kvůli obavám o bezpečnost snad i pochyby o tom, zda se do oblasti Střední Ameriky obecně vypravit. Určitá míra prozíravosti je samozřejmě na místě, ale dle mých zkušeností lze zemí cestovat relativně pohodově a v klidu a zvládne to každý zkušenější cestovatel s otevřenou myslí a chutí čerpat nové zážitky. Tento cestopis sleduje itinerář mé nepracovní, cestovatelské výpravy z února-března 2020. Podle mého jde o poměrně rozumnou trasu s přesuny a návaznostmi, které dávají smysl. Některé poznatky, tipy a triky plynou z mého předcházejícího pobytu. Kromě trasy, která umožňuje poznat nejznámější místa Guatemaly, se níže můžete dočíst o mých osobních tipech na aktivity v jednotlivých destinacích, které se dle mého názoru nenachází v mnoha průvodcích a mainstreamových článcích, které udělaly oba moje pobyty opravdu speciálními a způsobily, že už teď se těším na svou budoucí třetí guatemalskou výpravu.
Článek bude nejvíce zajímat cestovatele, kteří se do Guatemaly chystají a kterým může posloužit jako inspirace nebo návod. Text je takto záměrně koncipovaný jednak proto, že něco podobného mi tady na stránkách chybí, a zadruhé proto, že pro článek spíše beletristického ražení do svého psaní jednoduše nedokážu vpravit dostatek patosu (aniž bych sama sobě zněla trochu přihlouple :)). Guatemala nicméně nabízí spoustu silných zážitků a nespočet příložitostí pro ten správný bizár i nezapomenutelné interakce s místními. Tak ty třeba popíše v dalším cestopise někdo, kdo do svého psaní dokáže emoce vpravit přirozeně. A komu možná následující řádky a odstavce pomůžou při plánování guatemalské cesty.
Proč vyrazit do Guatemaly?
- Specifická atmosféra a kultura: vyšší procento původních indigenních obyvatel má už jen Bolívie
- Na malou zemi velmi rozličná příroda: od pacifických černých sopečných pláží přes tropické džungle po vysokohorské pralesy
- Možnost aktivní dovolené: od surfování na plážích Tichého oceánu po náročné několikadenní pěší výšlapy
- Koloniální velkolepé památky
- Předkolumbovské indiánské ruiny
- Mnoho míst zachovávajících si neturistický autentický ráz
- Velmi rozmanitá a silná historie
- Stále relativně příznivé ceny
Den 1: Přílet do Guatemala City
V 9.30 ráno jsem po 3 klidných letech přistála na letišti v Guatemala City, kde jsem měla zařízenou bezplatnou dopravu do mého hotelu vzdáleného od letiště asi 5 minut autem. Guatemala City je obvykle turisty zcela přeskakována z bezpečnostích důvodů a také proto, že zde není tolik co vidět. V blízkém okolí letiště se proto nachází několik ubytovacích zařízení, která využívají turisté přilétající do města pozdě v noci nebo odlétající brzy ráno, nijak netoužící město poznávat . Ze zvyku jsem se ubytovala v pro mě známém penzionu v Colonia Aurora 2. "Kolonie" jsou uzavřené, soukromé rezidenční čtvrti obehnané plotem s bezpečnostní hlídkou u vstupní brány. Aurora 2 je velmi příjemná a bezpečná, po dlouhé cestě je fajn se projít mezi obytnými domečky se zahrádkami. Problémem je absence stravovacích zařízení v těchto koloniích, jednou z možností je proto nechat si dovézt večeři z jednoho z amerických fastfoodových řetězců. V Aurora 2 jsem ale tentokrát objevila úplný poklad - restauraci "Changarro de don Mario", kterou ve svém domě vede bývalý architekt. Má otevřeno každý všední den na oběd a večeři a nabízí vždy jen 1 jídlo. Don Mario je naprosto neskutečný a provozováním této restaurace si krátí čas v důchodu. Zatímco většina Guatemalců o ČR nemá žádné ponětí, don Mario se mnou nad plátkem vepřového započal fundovanou debatu o české historii, zejména o problematice Sudet. Dle jeho slov je Praha spolu s Barcelonou na vrcholu vysněných destinací tohoto milovníka historie. Pokud budete v okolí, zajděte za donem Mariem na jídlo, uděláte mu radost. Umístění restaurace najdete na Google Maps, ale oproti informacích od Google se liší otvírací doba, mezi oběděm a večeří je do 19h zavřeno.
Den 2: Přesun do Quetzaltenanga
Druhý den v poledne jsem se na letišti setkala se svým cestovním doprovodem pro prvních 10 dní cesty, s bývalou kolegyní z Kanady. Hned po jejím příletu jsme se přesunuly na autobusovou zastávku soukromé autobusové společnosti Alamo, kde jsme nastoupily na autobus směr naše bývalé působiště - pracoviště, město Quetzaltenango (také nazývané Xela), druhé největší v zemi. Lístek na 3-4 hodinovou cestu v pohodlném soukromém autobusu vyjde na 70 Q na osobu.
Restaurace dona Maria
Pohled na klidné Quetzaltenango
Jeden z koloniálních kostelů u Xely
Den 3: Quetzaltenango a vzpomínání na staré dobré časy
Náš pobyt v Quetzaltenangu během tohoto výletu se omezil na sraz na pár známými a příjemný odpočinkový den plný nostalgie díky návštěvám našich oblíbených známých míst. Quetzaltenango (Xela) je vysokohorské koloniální město, které bývá zastíněno mnohem pompéznější Antiguou. Kvůli tomu, a také díky své relativně odlehlé lokalitě, se nedostává na itinerář většiny typických turistických itinerářů . Pro ty, kteří si chtějí od ostatních turistů odpočinout, návštěvu Xely stoprocentně doporučuji. Jde o snad nejbezpečnější guatemalské město a je příhodným výchozím bodem pro řadu výletů do okolních horských oblastí, které se dají v pohodě zvládnout během jednoho dne a kde dost možná budete jedinými turisty. Nejzajímavějšími jednodenními výlety jsou:
- Termální prameny Fuentes Georginas a přírodní vulkanické sauny v okolní městečka Zunil
- Laguna Chicabal: Posvátné jezero v kráteru vyhaslé sopky, naprosto magické místo tradičních mayských ceremoniálů
- Vesnické koloniální kostely, např. známý žlutý kostel v San Andres Xecul nebo kostelík v Salcaja z roku 1524, nejstarší ve Střední Americe
- Trh v Chichicastenango ve čtvrtek a neděli - jde o největší a nejznámější tradiční mayský trh v zemi, návštěva k trhu přilehlému kostelu Santo Tomas nabízí neskutečnou podívanou na směsici mayských a křesťanských zvyklostí
Quetzaltenango bývá také základnou pro řadu horských túr a výšlapů na okolní sopky, např. na nejvyšší (4220 m.n.m.) vrchol Střední Ameriky Tajumulco, který zvládne i vysokohorskou turistikou nepolíbený jedinec jako jsem třeba já :). Jako organizátora treků doporučuji Quetzaltrekkers, místní neziskovku finančně pdporující místní školu pro znevýhodněné děti.
Trh v Chichicastenangu
Mayské dívky na trhu
Termální Fuentes Georginas v pralese
Květinové ceremoniály u Laguna Chicabal
Den 4: Přesun Xela - Nebaj
Z Quetzaltenanga naše cesta vedla do horské oblasti obývané mayským etnikem Ixil, kterou jsme objevovaly ze základny ve městě Nebaj. Kromě přírodních krás okolních hor a silně indigenní kultury je oblast významná svou smutnou historií. Byla totiž absolutně nejvíce zasažena nedávnou občanskou válkou. Zájemci o toto téma si tu tak přijdou na své, je možné se podívat na nejrůznější místa připomínající toto období nebo si také promluvit s lidmi, kteří válku na vlastní pěst prožili a jsou ochotni o svém zážitku hovořit. My jsme celý náš pobyt koordinovaly se společností Turismo Ixil, která nabízí ubytování v hostelu i u místních rodin doma, průvodce na treky po okolí a další kulturně-jazykové aktivity. Právě tato společnost nám také zprostředkovala asi hodinový rozhovor s donem Pedrem, který je jedním z místních, kteří se s návštěvníky dělí o svou zkušenost se smutnou válečnou etapou, ale také s poválečnou rekonstrukcí oblasti a nových nadějích dnešní doby. Don Pedro totiž pracuje mimo jiné jako koordinátor projektu, který se od ukončení občanské války snaží o nalezení zmizelých lidí a znovuspojení členů rozdělených rodin. Velmi silný zážitek.
Z Xely se do Nebaj dostanete 2 chicken busy. Na autobusovém terminálu v Quetzaltenangu hledejte autobus jedoucí do Santa Cruz Quiché, kde přestoupíte na přímý spoj do Nebaj. Oba spoje jsou velmi časté. Každá etapa zabere cca 2 hodiny a za cestu celkem zaplatíte 40 nebo 45 Q na osobu.
Dny 5 & 6: Poznávání "Ixil Triangle"
V následujících 2 dnech jsme podnikaly jednodenní pěší výlety z Nebaj za přítomnosti průvodce od Turismo Ixil. Prvním cílem byla idylická vesnice Acul, která se před námi rozprostřela v údolí po překonání hory nad Nebaj. Tomuto údolí se často přezdívá "guatemalské Švýcarsko" a já docela dobře chápu proč. Oproti Nebaj se silným provozem a znečištěným ovzduším působil Acul nesmírně čistě a klidně. Nepamatuji si na jedinou zpevněnou silnici, poměrně úhledné domečky byly postavené kolem travnatých pěšin, po kterých se proháněly nejrůznější druhy dobytka. Po chaotickém přesunu předchozí den byla tahle vycházka úplným balzámem na duši :) Dalším překvapivým aspektem byly 2 farmy, produkující velmi chutný kravský sýr. Zastávka na kukuřičné tortilly plněné tímto sýrem po výšlapu přišla opravdu vhod.
Ranní start vycházky z Nebaj
Střední Amerika nebo alpské podhůří? I
Střední Amerika nebo alpské podhůří? II
Zasloužený oběd
Nazítří nás náš průvodce zavedl do údajně nejtypičtější vesnice takzvaného Ixil Triangle (3 městečka etnika Ixil: Nebaj, Chajul, Cotzal), a to konkrétně San Gaspar Chajul. Po prohlídce snad až nečekaně krásného kostela s dřevěnými detaily a hlavního náměstí jsme namířili procházkou přírodními stezkami k asi 2 hodiny vzdálenému vodopádu, a dále zvlněnou krajinou směrem k městečku Cotzal.
Oba dva dny jsme se cítily, jako bychom měly krajinu jen samy pro sebe a během procházek jsme nenarazily na jediného turistu. Autentický zážitek z regionu etnika Ixil jsme zakončily poslední nocí strávenou místo v hotelu u místní rodiny doma. I přesto, že agentura upozorňovala na možnost ubytování ve velmi základních podmínkách, byly jsme zavedeny do velmi pěkně udržovaného dvoupatrového domu, kde jsme každá dostala k dispozici svůj vlastní pokoj. Při večeři jsme si moc hezky popovídaly s paní domácí a jejími třemi dcerami (tatínek, jak jsme z kontextu pochopily, zřejmě pracuje v USA a domů posílá vydělané peníze) a mohly pozorovat chod tradiční ixilské domácnosti.
Náměstí a fronta na banku v Chajul
Kostel v Chajul
Krajina okolo Nebaj
Zastávka u vodopádu během túry
Den 7: Přesun Nebaj - Lago Atitlán
Cesta z Nebaj spočívala v první etapě opět do Santa Cruz Quiché. Na rozdíl od cesty opačným směrem jsme tentokrát neměly takové štěstí a místo prostorného chicken busu musely vzít zavděk minibusem. Zatímco v přeplněném velkém autobuse se dá stále ještě cestovat poměrně důstojně, v minibuse je to pro Evropany standartního vzrůstu v podstatě nemožné. Polovinu cesty jsem tak strávila v podivném podřepu vklíněná mezi ixilského dědečka a hasící přístroj a druhou polovinu jsem se rozhodla stát v otevřených dveřích. Poučení: na delší trasy minibus nebrat a raději si počkat na autobus. V Santa Cruz Quiché jsme přestoupily už na standartní autobus, který nás zavezl na rozcestí Los Encuentros, odkud jsme pokračovaly do města Solola a dále posledním, čtvrtým, autobusem do města Panajachel, které slouží jako vstupní brána k jezeru Atitlán a odkud jezdí lodičky kamkoliv na jezeře se rozhodnete zamířit. Cena přesunu Nebaj - Panajachel chicken busy byla 40 Q. Lodičky po jezeře Atitlán jezdí za 10-25 Q v závislosti na vzálenosti.
Den 8 & 9: Rozmanité vesnice kolem jezera Atitlán
Zatímco doposud se naše cestování odehrávalo bez přítomnosti vysokého čísla turistů, v okolí jezera Atitlán, destinace na předních příčkách to-do seznamu snad každého cestovatele do Guatemaly, se vše samozřejmě změnilo. Jezero Atitlán nicméně i tak nabízí mnohá skrytá zákoutí a díky rozmanitosti vesnic, které jej obklopují, si na své přijde každý. Batůžkáři s chutí popíjet s ostatními cestovali dlouho do noci zamíří do San Pedro, cestovatelé toužící po lekcích jógy a workshopech různých stupňů spirituality zase do bohémského San Marcos. Vesnice San Juan je proslulá velkým množstvím ženských tkalcovckých družstev a je perfektním místem, kde nakoupit textilie přímo od producentek a dozvědět se něco o řemesle. Jaibalito zase nabízí zvláštní kombinaci pomalé ospalé vesnice v podstatě bez turistů a luxusního hotelu Casa del Mundo, který vypadá, jako že se do Guatemaly omylem přemístil spíše od Lago di Como. Santiago je nejlidnatějším městečkem s velmi autentickou atmosférou a jedním z mála míst, kde je snadné spatřit také mayské muže v tradičním oděvu.
O detailním popisu jednotlivých vesnic existuje nespočet článků a po jejich přečtení se každý může snadno rozhodnout, kam se vydat a co tam zažít. V žádném průvodci jsem se ale nedočetla o pražírně kávy Shangri-La v San Marcos a jejíž návštěvu každému doporučuji. O této možnosti jsme se dozvěděly úplnou náhodou, když jsme si s kamarádkou vyhledaly tuto pražírnu při čekání na kávu v Quetzaltenangu, protože nás zaujaly jejich hezké obaly. Na webových stránkách inzerovali možnost coffe tour na 1,5 h za 50 Q na osobu a vzhledem k tomu, že jsme měly v San Marcos čas, jsme se na prohlídku vydaly. Pražírnu vede sympatický Němec Tim, který se k této činnosti dostal vlastně úplnou náhodou, a který vám vysvětlí vše od způsobu pěstování kávy v tomto hornatém regionu (velké plantáže nečekejte) až po jednotlivé fáze zpracování kávových zrn. Jednu dávku kávy si samozřejmě spolu upražíte. Víc prozrazovat nebudu, protože bude lepší, když si celý příběh poslechnete osobně :) Podle mě jde o nejlepší místo, kde kávu, jednu z předních guatemalských komodit, nakoupit.
Santiago de Atitlán a tradiční místní kroje
Klasický pohled na jezero Atitlán
Rybář na jezeře
Co se týká nákupu tkaných textilních výrobků (nebo jen návštěvy za účelem kochání se místním řemeslným umem), doporučuji ženské družstvo Teixchel v San Pedro, které nabízí mimo jiné opravdu krásné tašky, a družstvo Asociación de Mujeres en Colores Botanico v San Juan. V tomto obchůdku vám místní ženy rády ukáží, jak se získávají vlákna z trsů bavlníku a jak přírodními materiály jako je mrkev nebo řepa vlákna obarvit. Také si zde můžete domluvit lekci tkalcovství a opravdu tak poznat, co za práci se za hotovými výrobky skrývá.
Na závěr bych všem chtěla doporučit výšlap na vyhlídku Nariz del Indio na východ slunce. Tuto nabídku pravděpodobně uvidíte při pobytu kolem jezera v nejrůznějších kioscích agentur a bude vám vehementně nabízena, o výšlapu se určitě dočtete v různých průvodcích. Budíček nařízený na 4:00 a utracených cca 100 Q za osobu za organizaci tohoto zážitku pro průvodce však za pozorování východu slunce nad temným jezerem, s řetězem neaktivních i aktivních a lávu chrlících sopek v pozadí rozhodně stojí.
Přírodní barviva na vláka
Získávání vláken z bavlníku
Dobrý důvod vsávat ve 4h ráno
Den 10: Přesun do Antigua
Původně bylo v plánu se od jezera do Antiguy dostat opět klasicky chicken busy, s tím, že jsme předpokládaly poměrně vysokou cenu za soukromý shuttle a jako "zkušeným" znalkyním země se nám tak nějak podvědomě něchtělo jezdit přímočarými turistickými minibusy. Při náhodném rozhovoru se zaměstnancem jedné dopravní společnosti jsme však zjistily, že je možnost dostat se přímým spojem z vesnice San Marcos, kde jsme byly ubytované, až do centra Antiguy za 70 Q. Tahle možnost znamenala vynechání lodičky do Panajachelu za 25 Q a následného přestupu v autobuse v super-rušném a prašném městě Chimaltenango směrem na hlavní město a Antiguu. Pohodlnost v nás převládla, a tak jsme se za minimální příplatek, ovšem s velkou časovou úsporou, dostaly do Antiguy za cca 2,5 hodiny a oběd si už užily v bývalém hlavním městě, na organické farmě Caoba Farms. Na farmu se dostanete příjemnou procházkou z centra města asi za 15 minut, v jejich restauraci můžete ve velmi příjemném prostředí poobědvat jídla dělaná 100 % z jejich vlastních produktů a následně si farmy prohlédnout. Vyšší ceny jsou vykompenzovány super zážitkem a chutí jídla - na jejich pulled pork sandwich budu dlouho vzpomínat. Člověka také potěší skutečnost, že farma je vlastněna a řízena Guatemalcem, jelikož člověk může mít často dojem, že místa se zajímavými, soudobými koncepty jsou v Guatemale až moc často pod taktovkou cizinců.
Guatemalský pohled č. 1
Ruina Casa Santo Domingo
Iglesia de la Merced a největší kašna Střední Ameriky
Místní využívají ruiny pro odpočinek
Den 11: Koloniální kráska Antigua
Den v Antigue byl ve znamení procházek po místních barokních ruinách (na internetu se dá najít spoustu navrhovaných tras po místních zřícených kostelech a klášterech) a objevování podniků ve dlážděných uličkách Antiguy. Čekali byste jeden z nejlepších koktejlových barů Latinské Ameriky právě v Guatemale? Já ne, proto bylo moc příjemným překvapením, když jsme se dozvěděly o speakeasy Ulew baru, do kterého se vchází přes telefonní budku umístěnou v místní pivnici. Proběhlo také střídání stráží, protože kamarádka odletěla zpět do Kanady a na místo doprovodu mi přilětěl přítel z Prahy.
O Antigue a navrhovaných aktivitách, ať už jde o objevování historického jádra města nebo výšlapech na okolní sopky (Acatenango, Pacaya) existuje spousta článků. Pokud by Vám vyšel v Antigue čas navíc a chtěli jste si odpočinout mimo město, doporučuji výlet na asi 15 minut vzálenou makadamovou farmu Valhalla, kde si můžete dát snídani nebo oběd. Farma se nachází v okolí Ciudad Vieja, kde je umístěna většina dílen, kde se z dovezených žlutých školních autobusů z USA stávají ikonické chicken busy. Zatím žádná dílna, pro mě trochu překvapivě, nenabízí otevřeně prohlídky svého podniku, ale po poměrně dlouhém hledání jsme našli kontakt na Taller Venecia, kde jsme si domluvili návštěvu (bezplatnou, jak se ukázalo). Pan majitel nám odpověděl naše otázky ohledně chicken busů a jejich provozu a měli jsme to štěstí, že v dílně zrovna dokončili jeden autobus, pro který si majitel měl ten samý den přijet. Pokud budete mít zájem o podobný zážitek, dílna má stránku na FB a pan majitel je on-line velmi aktivní, určitě nebude problém se s ním domluvit na návštěvě. Nečekejte ale žádný velkozávod, opravdu jde o plácek s jednotkami kusů autobusů, na kterých se zrovna pracuje.
Ruiny v Antigue jsou opravdu velkolepé
Nový design chickenbusu připravený na předání
Makadamová farma
Den 12 & 13: Repete Lago de Atitlán
Na chvíli, prosím, zapomeňte na poznámku o smysluplné trase z úvodu. Vzhledem k tomu, že jezero Atitlán jsem si chtěla užít jak s kamarádkou, tak jej ukázat příteli, po vystřídání cestovního doprovodu jsem se k němu opět na 2 dny vrátila.
Den 14: Návštěva školy a přesun do Guatemala City, noční autobus do Flores
Na sever od jezera Atitlán se nachází město Solola, které je mnohdy dáváno jako modelový příklad úspěšně fungující indigenní samosprávy. V Solole i jejím okolí se nachází několik zajímavých institucí, které různými způsoby podporují indigenní obyvatelstvo a přitom oslavují jeho kulturu. Jedním z příkladů je soukromá střední dívčí škola MAIA Impact, kterou lze po domluvě navštívit. Během asi tříhodinové prohlídky jsme se dozvěděli o fungování tradičního guatemalského školství (neexistence povinné školní socházky,nekvalitní nebo chybějící učitelé, základ školství jako memorování, absence kritického myšlení, diskriminace původních obyvatel i problémy s přístupem ke vzdělání) a o způsobech, jak se MAIA snaží na tyto problémy reagovat a jak vybranou skupinu mayských dívek z okolních komunit chce co nejlépe připravit na život podle jejich vlastních představ. Návštěva školy je dost drahá, na osobu stojí 350 Q. S odstupem však 3 hodiny strávené v této instituci hodnotíme jako jeden z nejlepších zážitků celé dovolené. Pokud člověk nad poplatkem přemýšlí jako nad příspěvkem na dobrou věc a na prohlídce vidí, čemu pomáhá, utracených peněz opravdu nelituje. Zvláště v kontextu toho, že, jak jsme se dozvěděli, stavba celé moderní budovy školy byla umožněna díky příspěvku jediného soukromého donora :)
Po návštěvě školy jsme se chicken busy přesunuli do Guatemala City, odkud nám v 9 hodin večer měl jet noční autobus do Flores. Šlo o celkem 2 autobusy na trasách MAIA - Los Encuentros, Los Encuentros - Guatemala City za celkem 30 Q. V GC jsme se na zastávku soukromého nočního autobusu linky Cristobal Colon přesunuli Uberem. Cristobal Colon nabízí dálkové spoje ve velmi komfortních autobusech, devítihodinová cesta z GC do výchozího bodu pro návětvu Tikalu, Flores, stála 215 Q na osobu. Pro ty, kdo mohou spát v dopravních prostředcích, je to ideální volba. Je nutností počítat s extrémně silnou klimatizací, několik vrstev svetrů se určitě neztratí a já během cesty ocenila svůj nápad si s sebou zabalit vlněnou čepici (původně kvůli očekávanému studenému počasí v horách). Noční cesta se sice zdržela asi o 2 hodiny díky koloně způsobené havárií kamionu, všechno ale jinak proběhlo hladce a my tak v 7.30 vystoupili z autobusu v městečku Santa Elena, které od ostrovního Floresu dělí jen most.
Den 15: Návštěva Tikalu
Tikal je právem symbolem Guatemaly a jde o jednu z nejznámějších mayských památek vůbec. Paradoxně je rychlejší jej navštívit z určitých částí Belize nebo Mexika, než z ostatních populárních míst v Guatemale, přesto si ho ale málokterý návštěvník nechá ujít. My jsme pro návštěvu památky zvolili zprostředkování od našeho hotelu a agentury Amigos umístěné ve Floresu za 110 Q (1,5 h dopravy + průvodce). Při vstupu do parku navíc musíte zaplatit dalších 150 Q za lístek a pokud zvolíte variantu na východ nebo západ slunce (jako my), tak dalších 100 Q za speciální lístek. Rána bývají v oblasti Petén zahalena do oparu a mlhy, větší smysl proto dává návštěva na západ slunce, který pozorujete z vrcholku jedné z pyramid. Já Tikal na západ slunce navšívila 2x a viditelnost byla v obou případech výborná. Je na zvážení každého, zda přirážka 100 Q stojí za zážitek pobytu v džungli ve zvláštní dobu mezi dnem i nocí. Atmosféra panuje opravdu speciální a máte šanci vidět úplně jiný režim obyvatel pralesa než uprostřed dne.
Pro ty, kteří chtějí získat co nejvíce informací o mayské kultuře i Tikalu, bych doporučila variantu soukromého průvodce, na různých cestovatelských fórech lze dohledat řadu konkrétních doporučení i jejich cenu. Náš průvodce byl velmi milý a ochotný, nicméně provázení skupiny cca 20 lidí a přepínání mezi ŠJ a AJ velký detail ve výkladu prostě neumožní.
Příprava na západ slunce z pyramidy
Známé pyramidy Tikalu
Divoký krocan - jeden z mnoha obyvatel džungle
Den 16: Přesun Flores - Lanquin
Vzhledem k omezenému času jsme ve Floresu strávili jen jeden den a následně se hned vydali do města Lanquin, které je výchozím bodem pro návštěvu přírodního koupaliště Semuc Champey. Dopravu jsme opět zvolili od Amigos, osmihodinový spoj v soukromém shuttlu-minibusu stál 125 Q. Během nákupu v pekárně jednoho hostelu (Maya Pan) ve Floresu jsme našli i nabídku za 75 Q a zvažovali jsme, který spoj využít. Nebyli jsme schopni nalézt žádné recenze na levnějšího zprostředkovatele, a protože vynechání spoje by znamenalo zhroucení našich cestovních plánů, rozhodli jsme se využít zavedených Amigos i přes vyšší cenu. Cesta trvala opravdu přesně osm hodin včetně cca hodinové zastávky na jídlo ve městě Coban a díky tomu, že šlo o opravdu scénickou trasu zpestřenou například přejezdem řeky na trajektu, i rychle utekla.
V Lanquinu už na domluveném příjezdovém místě shuttlu stáli zaměstnanci jednotlivých hotelů, kteří zdarma rozváželi své hosty do jednotlivých cílových destinací. Až jsem se divila snadnému průběhu a koordinaci. Večer po příjezdu do ubytování jsme se ještě museli popasovat s desítkami komárů v našem zahradním bungalovu. Lanquin je město v džungli na řece a celý den pršelo, pro moskyty tak vzniklo úplně idální prostředí. Díkybohu za přenosnou moskytiéru nad postel, kterou s sebou přítel měl, jinak by bugalov byl neobyvatelný.
Den 17: Návštěva Semuc Champey
Návštěva jednoho z vrcholu naší cesty se zpočátku zdála být lehce ohrožena skutečností, že předchozí den a noc pršelo. Semuc Champey je soubor krasových jezírek lákajících na průzračnou tyrkysovou vodu, proto jsme se báli jejího zakalení a případně nepříznivé teploty pro slibované vodní radovánky. Byli jsme ujištěni o tom, že podmínky pro výlet jsou stále dobré, proto jsme si exkurzi za 185 Q na osobu u našeho hotelu objednali. Podle všeho za tuto cenu výlet nabízí snad všechny hotely v okolí.
Program začal asi hodinovou jízdou na korbě auta přes městečko Lanquin směrem do džungle, kde se Semuc Champey nachází. Výhledy jsou opravdu skvostné. Dopoledne patřilo první části exkurze, kterou byla asi hodinová prohlídka zaplavené krápníkové jeskyně Kan'Ba, ve které si na cestu (nebo spíše plavbu) svítíte poskytnutou svíčkou. Po obědě jsme se vydali na vyhlídku na samotný Semuc Champey a vlastně dost ocenili skutečnost, že se počasí pokazilo. Dle zkušeností jiných cestovatelů bývá výšlap v klasickém horkém, vlhkém počasí k nevydržení. Nám bylo vcelku příjemně. Po pohledu z vyhlídky dolů jsme se už nemohli dočkat koupání v nádherně vypadající vodě. Zajímavostí je, že nejznámější krasová jezírka jsou přírodním mostem, pod kterým protéká samotná řeka. Celou dobu před výstupem na vyhlídku se tak budete dívat na poměrně nelákavě vypadající zkalenou vodu hnědozelené barvy a budete pochybovat o existenci avizovaného ráje. Ale on se objeví :) Po prozkoumání průzračných jezírek jsme se vydali pomalu na cestu zpět. Zpětně hodnotím cenu 185 Q se vším všudy (tedy jen bez oběda) za aktivní den plný unikátních zážitků jako velmi příznivou, celý zážitek patřil k jedněm z nejlepších za celou dovolenou. Praktický tip: nezapoměňte na repelent a pro prolézání jeskyně na boty do vody.
Už jen cesta na Semuc Champey je zážitek
Po tomto pohledu jsme spěchali dolů se vykoupat
Voda v Semuc Champey je opravdu nádherná
Den 18: Přesun Lanquin - Rio Dulce
Následoval další den ve znamení přesunu. Předem dojednaný soukromý shuttle stál 125 Q na osobu. Vyráželo se v 8h ráno a podle on-line mapy měla cesta trvat 4,5 hodiny. V tomto případě jsme byli závislí na relativně včasném příjezdu do Rio Dulce Town, odkud ve 14:30 vyrážela poslední veřejná lodička do našeho hotelu na řece. Její zmeškání by, dle informací našeho hotelu, znamenalo nutnost dopravit se soukromou lodí za 500 Q. Nejkratší cesta mezi Lanquinem a Rio Dulce je z větší části nezpevněná a zpřístupněná pouze během suchého období. Vzhledem k dešťům v uplynulých dvou dnech jsem měla v duchu trochu obavy o průjezdnost cesty, ale doufala jsem, že řidiči mají dobré povědomí o stavu cesty. Bohužel se mé obavy naplnily a po asi 20 minutách cesty byl náš minibus neschopný vyjet rozbahněný kopec a nejrůznější pokusy o přenesení váhy na zadní nápravu a roztlačení vozidla nepomáhaly. Měli jsme ale štěstí v neštěstí, protože jsme se zasekli u skupiny pracovníků budujících novou silnici, kteří u sebe měli také těžké pásové vozidlo. Po chvilce našich nesnází pásový nakladač celkem ochotně nastartovali a náš minibus na kopec vytáhli. Během dne si určitě takhle zamakali ještě víckrát.
Byli jsme ujištěni, že jsme překonali nejhorší úsek cesty a dále všechno půjde hladce. Po další hodině jsmě nicméně dojeli ke koloně, na jejímž konci byl kamion, pod kterým se sesunula promáčená půda ve svahu, v jednom směru a druhý kamion, který se pokoušel blokádu na silnici neúspěšně objet, ve směru druhém. Po pár minutách nám sám řidič trochu zaoufale řekl, že na čas do Rio Dulce Town nepřijedeme. Začali jsme vymýšlet, co dál, ale po chvíli jsme zjistili, že polský pár z našeho minibusu míří do hotelu přímo přes řeku naproti našemu a jim byla nabídnuta lodní doprava v ceně 90 Q za osobu (oproti našim 500 Q za 2 osoby), což byla dokonce lepší cena než oficiální sazba pro cizince za jízdu ve veřejné loďce (dvojí ceny jsou v Guatemale úplnou normou). Sympatický Polák ihned vyjednal možnost spolujízdy a my jsme tak měli přesun vyřešený. Proti očekávání se situace na silnici vyřešila asi po 30 minutách, kamion blokující protisměr vyjel a my se tak vydali na cestu. Pan řidič byl extrémně snaživý a doháněl ztracený čas co to šlo. Díky jeho schopnostem jsme nakonec do rušného Rio Dulce Town dojeli dokonce už ve 14h a měli čas i na rychlé občerstvení.
Dohledávání smluveného lodního spoje si vzal na starost náš polský spolucestovatel a po necelé půlhodince jsme nastoupili na úhledný motorový člun. Po čase se ukázalo, že šlo ve skutečnosti o loďku veřejnou, na které ve snaze získat klienty akceptovali Polákem navrženou cenu 90 Q za osobu místo standartních 125 Q. Absolutně nezaslouženě, bez vlastního přičinění, jsme se tak dostali do cílové destinace, úchvatného hotelu přístupného jen po vodě, bez jakéhokoliv snažení se a ještě se slevou. Dokonce to vypadalo, že opravdu smluvený odvoz čekající na Poláky a na nás se moc nezlobil za to, že za ním nikdo nedorazil. Místní jsou opravdu pohodáři. Kapitán veřejné loďky se rozhodnul potěšit nás naloděné turisty a hodinovou jízdu pojal jako vyhlídkovou. Objížděl tak s námi místní pozoruhodnosti jako vodní hrad chránící oblast před piráty, ptačí ostrovy a zastávku jsme udělali i u sirných termálních pramenů. Ostatní lidé, pravděpodobně toužící se dostat do své zastávky co nejrychleji, tuto skutečnost přijali bez hlasitých výhrad, jsou zřejmě na turisty zvyklí.
Peripetie na silnici
Obyvatelé ptačích ostrovů Rio Dulce
Vodní hrad na Rio Dulce
Den 19: Rio Dulce a procházka do Livingstonu
Zážitek z oblasti Rio Dulce, tropické řeky vlévající se do Karibiku, závisí ve velké míře na místě ubytování. V tomto ohledu proto musím vyzdvihnout Hotelito Perdido umístěný na konci řeky, poblíž pobřeží moře, díky kterému byl náš pobyt opravdu výjimečný. Tak jako jiná ubytování je hotel přístupný jen po vodě a po příjezdu si užíváte ničím nerušenou pohodu okolní přírody a je jen na vás, jak aktivní se rozhodnete být. Velká pochvala také patří tamním ženám vládnoucím kuchyni, které každý den připravují večeři. Ta se servíruje pro všechny hosty naráz doprostřed velkého stolu. Měli jsme štěstí na velmi příjemnou skupinu ostatních cestovatelů a strávili tak nezapomenutelný večer plný zajímavých rozhovorů a vynikajícího jídla.
Ráno jsme si v hotelu mohli vypůjčit kajak a vydali jsme se do předchozího dne spotřených přírodních sirných lázní. Koupání ve velmi aromatické vodě s horkou sirnou vrstvou v horních cca 10 cm a studenou vodou pod ní je zajímavý pocit. Po koupání jsme se rychle vrátili do hotelu, odkud jsme vycházeli na pěší, asi čtyřhodinovou, túru džunglí až do karibského Livingstonu za doprovodu místního průvodce. Tam jsme také měli domluvený nocleh a v Hotelito Perdido nám jako součást zaplacené túry nabídli zavézt naše velká zavazadla až do našeho hotelu v Livingstonu. Procházka horkým pralesem byla opravdu mnohem pohodlnější bez krosen na zádech.
Po příchodu do Livingstonu jsme si už jen vychutnávali úplně rozdílnou atmosféru tohoto izolovaného městečka, které je jako jediné v Guatemale domovem velkého množství černošského etnika Garifunů. Připravovali jsme se také na náročný přesun do Hondurasu následující den. Velmi ochotný americký majitel našeho hotelu nám potvrdil proveditelnost našeho plánovaného itineráře a přihodil pár praktických rad například na to, jak směnit měnu. Zřejmě nejjednodušším způsobem je prostá výměna zbývajících guatemalských quetzalů u jednoho z neoficiálních směnitelů po výstupu z autobusu na hranici. Podle zkušeností pana majitele jsou vždycky poměrně slušní a ještě nenarazil na vyloženého podvodníka. Při té příležitosti, aniž by tušil odkud jsme, přihodil anekdotu o tom, jak na nejvíce nestydatého podvodníka - směnárníka narazil v Praze v postkomunistickém Československu a jak ani středoameričtí týpci nemají žaludek na nabídky takového typu. Věhlas "podnikatelů" z pražského centra se holt nese celým světem :)
Pomalý život na Rio Dulce
Vyhlídka s Karibikem v pozadí
Procházka Rio Dulce - Livingston
Karibský Livingston má unikátní atmosféru
Den 20: Pokus o přesun Guatemala - honduraský Roatán
Ráno jsme se vydali na cestu. Plán byl vyrazit ranní lodí z Livingstonu do guatemalského přístavu Puerto Barrios, kde jsme si zamýšleli chytit autobus na hraniční přechod. Po pěším přechodu hranice měly následovat 3 veřejné autobusy v Hondurasu, a to sice hranice - Puerto Cortes, Puerto Cortes - San Pedro Sula a San Pedro Sula - La Ceiba, odkud nám v 16.30 vyplouval trajekt na Roatan. Pro cestu veřejnými autobusy jsme se velmi rychle rozhodli poté, co kalkulace na soukromý odvoz z Puerto Barrios do La Ceiba dosáhla 300 USD. Většímu nákladu za dopravu jsme nemohli vyhnout v případě cesty trajektem, kde zpáteční cesta z La Ceiby na Roatan stála jasně daných 65 USD. Kompenzace v podobě ceny v řádu nízkých stovek Kč za zbytek cesty po silnici tak byla na místě.
Podle Google Maps měla cesta autem z guatemalského Puerto Barrios až k přístavu trajektu v La Ceiba trvat 5,5 hodiny. Počítali jsme s časovou rezervou na přechod hranice a přestupy a po osobní konzultaci v Livingstonu jsme se rozhodli vyrazit lodičkou v 6.30 ráno, která do Puerto Barrios měla plout 30 minut. Bylo nám doporučeno do přístavu dorazit raději už v 6 hodin, protože zájem o ranní lodě je velký. Jelikož já osobně si raději dávám vždy rezervu cca 10 minut, v přístavu jsme byli už v 5.50 a nastoupili na již čekající loď. Brzký příchod se v tomto případě nevyplatil, protože místo rychlého motorového člunu jedoucího do destinace 30 minut jsme nastoupili na velkou loď, která sice vyplouvala už v 6 hodin, ale které cesta zabrala více než hodinu. Před Puerto Barrios jsme tak měli možnost závistivě koukat na to, jak nás předjíždí svižný člun, kterým jsme měli původně v plánu jet. Cena plavby nicméně byla také poloviční a za šnečí tempo jsme zaplatili 20 Q každý. Pár minut po sedmé jsme v Puerto Barrios nasedli na taxi, který nás zavezl pár bloků k čekajícímu mikrobusu směřujícímu k hranici.
Následujících několik etap cesty proběhlo až překvapivě hladce. Chvíli po osmé hodině jsme vystoupili na hranici, kde jsme si hladce vyměnili zbývající quetzaly na honduraské lempiry, na hraničním přechodu (které se později ve dne mohou údajně stát noční můrou díky velkému množství lidí toužících přejít) jsme byli v podstatě sami a před devátou již seděli v honduraském mikrobusu směřujícím do Puerto Cortes. Cestujících jedoucích do San Pedro Sula je očividně poměrně dost, proto jsme v jednu chvíli zastavili poblíž Puerto Cortes na silnici ve chvíli, kdy nás míjel mikrobus směřující právě do SPS. Ten nás za zhruba hodinu dovezl do města, kde jsme chvíli po 11 hodině vystoupili na autobusovém terminálu. Všechny 3 autobusy z Puerto Barrios až do SPS stály dohromady v přepočtu 200 Kč. V SPS, odkud měla cesta do La Ceiba podle mapy trvat už jen další 3 hodiny, jsme se potěšeni rychlým průběhem a s vidinou stále asi dvouhodinové rezervy rozhodli pro rychlý oběd na autobusovém terminálu. Zde jsme si také našli spoj do La Ceiba s autobusovou společností Diana Express za 115 HNL, který dle informací od slečny na přepážce měl ze SPS vyjíždět v 11.45 a za 3,5 hodiny nás měl v pohodě a načas dostat do přístavu na trajekt.
Nástupem do Diana "Express" bohužel bezproblémová cesta směr karibský Roatan končí. Autobus terminál opustil se zpožděním 30 minut a po 200 metrech jízdy zaparkoval na pumpě, kde se řidič rozhodl doplnit palivo. Když jsme se konečně rozjeli, autobus jel bezdůvodně extrémně pomalu a po asi hodinové jízdě zastavil na minimálně 30 minut na odpočívadle, kde dal cestujícím prostor využít možnosti občerstvení. Opakovaně jsme upozorňovali na nutnost dostat se do La Ceiba včas na trajekt a stejně tak opakovaně jsme byli ujišťováni, že nás spoj do přístavu v dostane. Samozřejmě jsme meli být ke slibům obezřetnější, protože časová rezerva byla tenčí a tenčí. Kombinace zpoždění nabraného na cestě s příjezdem do městské oblasti Ceiby během dopravní špičky kolem 16h byla vražedná. Když nás v 16.20 autobus vysadil na silnici u taxíku, který nás s přítelem a dalším Američanem z našeho autobusu měl odvézt do přístavu, věděli jsme, že jsme pravděpodobně ztracení. Taxikář se snažil, co to šlo a poměrně riskatním způsobem si nacházel průjezdovou cestu v ucpaných ulicích města. Přesto jsme ale do přístavu dorazili asi v 16.38. Náš trajekt nám odplul přímo před očima. Dobrou zprávou bylo alespoň to, že náš spolupasažér z USA mířící na sousední ostrov Utila svůj trajekt naplánovaný na 16.40 stihnul. My jsme museli noc strávit v nepříliš vzhledném přístavním městě La Ceiba. Byli jsme ale utěšeni ubezpečením, že on-line koupený lístek na trajekt lze využít i následující den a že nám tedy nepropadnul.
Poučení z tohoto zážitku plyne hned několik. Co bych tedy příště udělala jinak? Zaprvé, vyplula bych z Livingstonu již úplně první možnou lodí, rychločlunem v 5.30 ráno. Žádná časová rezerva není totiž očividně při cestách v těchto končinách dost velká. Zadruhé, pokud bych v průběhu cesty měla dojem, že něco nehraje a že můj spoj je bezdůvodně pomalý, vystoupila bych a operativně si chytila jiný spoj. Výhodou cestování po Guatemale a Hondurasu je velké množství různých austobusových spojů mezi hlavními dopravními uzly, které jezdí pořád. Zatřetí, ověřila bych si spolehlivost dopravce na recenzích on-line. Během dlouhého večera neplánovaně stráveného v La Ceibě jsme si vyhledali společnost Diana Express a našli množství rozčílených recenzí v podstatě tlumočících náš zážitek. Popis kombinace pozdní odjezd, benzínová pumpa a odpočívadlo se objevil hned v několika recenzích, starých i několik let. Dianou Express už tedy nikdy nikam. I přes náš zážitek ale trvám na tom, že s trochou přípravy lze cestu Livingston - Roatan absolvovat v jednom dni.
Den 21, 22 & 23: Zasloužený odpočinek na Roatánu
Následující den jsme se nedočkavě vypravili do přístavu a v 9.30 se vydali na 90 minut trvající plavbu na Roatán. Naštěstí byly naše lístky opravdu stále platné. Smůlu jsme si očividně už vyčerpali, a tak následující 3 dny byly ve znamení ranního potápění a odpoledního relaxu. Pokud by někdo měl zájem o potápení na Roatánu, můžeme rozhodně doporučit služby komorního centra Blue Planet Divers Roatan na West Bay beach. Tuto lokalitu jsme zvolili díky údajně nejlepší a nejdelší pláži na ostrově. O kvalitě pláže určitě nepochybuji, ale stejné informace nejspíš dostává každý zájemce o pobyt na ostrově, včetně pasažerů na Roatán připlouvajících zaoceánských lodí. West Bay Beach je tak přes den absolutně přeplněná. Během potápěcích výjezdů jsme měli možnost spatřit i jiné pláže, a i když byly o poznání menší než věhlasná West Bay, na některých nebyla ani noha. Příště bych volila pobyt spíše v centrální nebo východní části ostrova a zájemcům o nikým nerušený plážový odpočinek bych doporučila rozsáhlejší studium obliby jednotlivých zákoutí pro uskutečnění co nejlépe informovaného rozhodnutí.
Pomalé ostrovní tempo mísních obyvatel
Přístav na Roatánu jak z Pirátů z Karibiku
West Bay Beach v podvečer
Den 24 & 25: Tela a odlet ze SPS
Přesun trajektem zpět na pevninu ve stejný den jako náš odlet v 11.30 dopoledne se San Pedro Sula by byl nemožný, proto jsme z Roatánu odjeli už o den dříve. Trávit poslední den a večer dovolené v San Pedro Sula se nám nechtělo, proto jsme se rozhodli pro pobřežní město Tela na půl cesty. Z La Ceiba do Tely jezdí řada autobusových společností mnohokrát za den, tentokrát jsme rovnou zavrhli Dianu a rozhodli se pro společnost Cristina.
Rozhodnutí pobytu v přístavu Tela hodnotím pozitivně. Místní pláž se sice rozhodně nemůže rovnat těm na blízkých ostrovech, městečko je velmi zajímavé svou temperamentní atmosférou a údajně největší latinskoamerickou botanickou zahradou Lancetilla . Tam se dostanete za pár korun taxi z města, a i když je zahrada z většiny veřejnosti nepřístupná, za návštěvu určitě stojí. Vznikla totiž jako výzkumné centrum kontroverzní ovocnářské společnosti United Fruit Company (předchůdce dnešní Chiquity), která zde zkoumala ekonomický potenciál nejrůznějších rostlin a je poměrně unikátní. Doporučuji si za 150 HNL zaplatit služby průvodkyně (ptejte se po paní Kelly), která Vám prozradí vše o přítomných rostlinách. Naše průvodkyně měla zvláštní vášeň zejména pro jedovaté rostliny :). Z Tely se pak na letiště v SPS dostanete za 90 minut čisté jízdy po silnici.
Praktické info na závěr:
Měna: Gutemalský quetzal (Q) pro zjednodušení počítejte jako 3 české koruny (kurz k 9/3/2020 1 Q = 2,95 CZK), honduraská lempira (HNL) se v podstatě rovná české koruně (kurz k 9/3/2020 1 HNL = 0,92 CZK)
Doprava: V Guatemale mezi typickými turistickými destinacemi jezdí četné soukromé turistické shuttly. Ceny se dost liší - na internetu i při osobní návštěvě agentur se dají najít nesmyslně drahé spoje, ale také cenově rozumné nabídky. Jejich výhodou je přímá jízda - zavezou vás z místa A do místa B (obvykle) bez přestupů a máte garantováno, že si sednete na vlastní místo. Jejich řidiči mají taky tendenci jezdit relativně zodpovědně. Doporučuji s případnou objednávku shuttlu počkat až na osobní rezervaci v destinaci. Můžete si promluvit s dalšími cestovateli o jejich zkušenostech a o tom, za jakou cenu cestovali a zbytečně tak nenaletět. Guatemalci stejně nejsou mistři v plánování na dlouhou dobu dopředu. Mezi největšími městy také jezdí soukromé, neturistické autobusy.
Nejrozšířenějším způsobem dopravy pro místní jsou potom tzv. chicken busy, známé "vytuněné" vysloužilé americké školní autobusy, případně také obyčejné minibusy. Místní je nazývají "camionetas", název chicken bus pochází od gringos :) Místo shuttlů se na trasách užívaných i místními lidmi můžete v pohodě svézt tímto prostředkem, jen musíte počítat s přestupy a přesuny po vlastní ose. To nemusí nutně znamenat delší jízdu, řidiči mají tendenci jezdit velmi svižně a s přesunem zavazadel a nasměrováním na další autobus vám pomůžou tzv. ayudantes, kluci zastávající v autobuse veškerou práci (až na řízení). Guatemalská města i vesnice jsou veřejnými autobusy dost dobře propojená. Nepočítejte s jízdními řády, prostě se vypravte na terminál, řekněte, kam se chystáte a on už se vás někdo chopí. Nebo se můžete od místních dopředu informovat o tom, jestli jezdí přímé spoje a kde vás případně čekají přesuny, ať víte, co čekat. Je potřeba počítat s tím, že chicken busy nejezdí po setmění, na delší přesuny proto raději vyražte brzy. Výhodou chicken busů je jejich nízká cena a určitě autentický zážitek. Je ale třeba dodat, že cestování s sebou nese určitá rizika. Někteří průvodci a agentury vysloveně nedoporučují jejich používání z důvodu vysoké nehodovosti. Vše zázleží na řidiči, zažila jsem spoustu velmi poklidných jízd, ale také pár takových, kde jsem se hodně bála a zvažovala vystoupit a počkat na další spoj. Jízda rychlostí bezmála 150 km/h po klikaté horské silnici, s předjížděním bez ohledu na stav v protisměru, dá psychicky zabrat. Přesto všechno si ale myslím, že chicken busem by se měl v Guatemale alespoň jednou svézt každý. Já jsem například během svého prvního pobytu využila na víkendový výlet shuttle 2x; na první, když jsem se ještě řídila poučkami z průvodce, a pak noční autobus do Peténu. Pak jsem se rozhodla cestovat za zlomek ceny ,a vlastně i rychleji, veřejnou dopravou a neměla jsem nikdy žádný problém.
Ve větších městech (v Guatemala City, Antigue a Quetzaltenangu minimálně, zbytek jsem nezkoumala) dnes funguje Uber. Byl mi doporučen využívat jako bezpečnější alternativa k odchytávání taxi na ulici. Ceny jsou cca 75 % toho, co bych za podobnou vzálenost očekávala v ČR.
Na krátké přesuny po menších městech a vesnicích, když se člověku nechce chodit, doporučuji také tuktuky. Jsou všudypřítomné a stojí pár korun.
Bezpečnost: Ze své zkušenosti považuji některé poplašné zprávy o bezpečnostní situaci v zemi za přehnané, nicméně určitě je třeba dodržovat základní pravidla: omezit pohyb (zejména v hlavním městě) po setmění, vždy se informovat o aktuální bezpečnostní situaci od místních, vybírat peníze z bankomatů umístěných uvnitř budov (ne na ulici). Na různé vycházky po přírodě doporučuji si najímat průvodce - jejich služby nejsou nijak drahé a ví kam chodit a do čeho se nepouštět, ale hlavně pochází z místních komunit. Pár incidentů přepadení, které jsem z první ruky slyšela (naštěstí nikdy nezažila), bylo vždy od cizinců, kteří se sami procházeli přírodou. Přítomnost některého ze "sousedů" v osobě průvodce dokáže případné zloděje od jejich záměrů celkem spolehlivě odradit.
Jazyk: Pro cestu do Guatemaly určitě doporučuji se vybavit alespoň základními španělskými frázemi. V hlavních turistických destinacích obvykle narazíte na anglicky mluvící jednotlivce, ovšem není to podmínkou. Španělština vám značně usnadní život a otevře cestu k místním lidem. Na Roatánu je většina lidí vybavena velmi dobrou angličtinou.
Peníze a placení: V Guatemale určitě vyplatí mít u sebe hotovost. Kartou sice zaplatíte na většině míst v Antigue, jinde je ale taková možnost spíše výjimkou, a to i na turistických místech. Při výběru z bankomatu počítejte s jednorázovým poplatkem cca 90 Kč. Osvědčila se mi síť bankomatů 5B, u jiných bankomatů jsem měla často problémy a bylo jedno, zda jsem používala Visa nebo MasterCard. Naštěstí jsou 5B asi nejrozšířenější sítí a najdete je snad v každém městečku. Na Roatanu na většině karty naopak přijímají. Zajímavostí je, že ceny jsou tam obvykle uváděny v USD, ale bankomaty vám vydají jen místní lempiry.
Letenky: Vzhledem k jasnému vymezení cesty na únor a březen jsme kupovali letenky za běžnou cenu, mimo jakoukoliv akci. Letenky v obou směrech, tedy Mnichov - Bogota - San Salvador - Guatemala City i San Pedro Sula - San Salvador - Bogota - Mnichov vyšly v rozmezí 8 - 8,5 tisíc každá, včetně odbaveného zavazadla. Cena do 17 tis. Kč se mi zdá vzhledem ke vzálenosti poměrně rozumná. V akcích, které se relativně často vyskytují, lze samozřejmě narazit na mnohem výhodnější ceny. Všechny lety byly v režii Aviancy.
Jak se ti cestopis líbil?
kubisovakat procestovala 40 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil10 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Dobrý den, Kateřino,
moc děkuji za skvěle zpracovaný cestopis. Sice je blbá doba, ale jako další destinaci pro náš baťůžkářský trip jsem zvolila Guatemalu, protože jsem se beznadějně zamilovala do střední Ameriky, kde jsme předloni absolvovali měsíční výlet po části Kostariky a Nikaragui. Nikaragua mě velmi přirostla k srdci, mentalita lidí nádherná, příroda krásná a rozmanitá, památky, sopky, prostě vše... A Guatemala toto vše také splňuje, navíc ještě ty mayské památky a ta přidaná hodnota...bez turistů!! :-)
Dobrý den, Kateřino,
moc děkuji za skvěle zpracovaný cestopis. Sice je blbá doba, ale jako další destinaci pro náš baťůžkářský trip jsem zvolila Guatemalu, protože jsem se beznadějně zamilovala do střední Ameriky, kde jsme předloni absolvovali měsíční výlet po části Kostariky a Nikaragui. Nikaragua mě velmi přirostla k srdci, mentalita lidí nádherná, příroda krásná a rozmanitá, památky, sopky, prostě vše... A Guatemala toto vše také splňuje, navíc ještě ty mayské památky a ta přidaná hodnota...bez turistů!! :-)
Já děkuji za pochvalu, opravdu doufám, že cestopis třeba trochu pomůže. Střední Amerika je láska :) Jestli se na trip dostanete, určitě se tady nezapoměňte podělit o dojmy a zážitky!
Já děkuji za pochvalu, opravdu doufám, že cestopis třeba trochu pomůže. Střední Amerika je láska :) Jestli se na trip dostanete, určitě se tady nezapoměňte podělit o dojmy a zážitky!
Pěkný cestopis, sám jsem absolvoval za necelé 3 týdny okruh Salvador, Guatemala, Belize, Honduras, Nikaragua. Honduraská města která popisuješ měla v průvodci velmi expresivní popis " Odporná špinavá díra, kde není radno se vůbec pohybovat po setmění, ani používat lokální autobusy, které bývají častým terčem ozbrojených přepadení…". Ale mělo to atmosféru. Zejména Antigua fakt parádní. Někdy se tam musím ještě vrátit.
Pěkný cestopis, sám jsem absolvoval za necelé 3 týdny okruh Salvador, Guatemala, Belize, Honduras, Nikaragua. Honduraská města která popisuješ měla v průvodci velmi expresivní popis " Odporná špinavá díra, kde není radno se vůbec pohybovat po setmění, ani používat lokální autobusy, které bývají častým terčem ozbrojených přepadení…". Ale mělo to atmosféru. Zejména Antigua fakt parádní. Někdy se tam musím ještě vrátit.
Vážně necelé 3 týdny? To musel být super.efektivní okruh :)
Jinak popis z průvodce, který uvádíš, a jemu podobné mě dost rozčilují. Myslím, že neprávem generalizují dělají ze Střední Ameriky prales násilných narcotraficantes. A odrazují tak spoustu lidí od návštěvy. Třeba taková Tela mě vcelku nadchla - bubnující garifunští kluci na pobřeží, grilované kuře ve stánku s místními za pár korun, na pláži jenom místní nadšeně skákající ve vlnách i v dešti a v 6 ráno... Super :)
Můj oblíbený průvodcovský popis velkého středoamerického města je na Guatemala City: "V závislosti na tom, koho se zeptáte, je Guatemala popisovaná buď jako velká, nebezpečná, ze které je radno vypadnout co nejrychleji nebo jako velká, nebezpečná a naprosto fascinující." Za mě asi tak, záleží, co si na těch městech kdo najde.
Vážně necelé 3 týdny? To musel být super.efektivní okruh :)
Jinak popis z průvodce, který uvádíš, a jemu podobné mě dost rozčilují. Myslím, že neprávem generalizují dělají ze Střední Ameriky prales násilných narcotraficantes. A odrazují tak spoustu lidí od návštěvy. Třeba taková Tela mě vcelku nadchla - bubnující garifunští kluci na pobřeží, grilované kuře ve stánku s místními za pár korun, na pláži jenom místní nadšeně skákající ve vlnách i v dešti a v 6 ráno... Super :)
Můj oblíbený průvodcovský popis velkého středoamerického města je na Guatemala City: "V závislosti na tom, koho se zeptáte, je Guatemala popisovaná buď jako velká, nebezpečná, ze které je radno vypadnout co nejrychleji nebo jako velká, nebezpečná a naprosto fascinující." Za mě asi tak, záleží, co si na těch městech kdo najde.
Upřímně. Není lepší, že takové informace odrazují davy turistů?? Myslíš, že by se ti tam tak líbilo, kdyby tam bylo bambilion turistů?
Upřímně. Není lepší, že takové informace odrazují davy turistů?? Myslíš, že by se ti tam tak líbilo, kdyby tam bylo bambilion turistů?
Co si budeme říkat, ráj na zemi to opravdu není, počet vražd značný a k tomu karavany migrantů....
Fakt jsem měl jen necelé tři týdny, musel jsem se ještě stihnout vrátit do Salvadoru a v těch necelých třech týdnech je ještě prohlídka Mexico city při mezipřistání a oba lety z/do Evropy. Prakticky jsem byl každé tři dny na hranicích. Ale taková Indie dokola za 3 týdny byl ještě větší šrumec...
Co si budeme říkat, ráj na zemi to opravdu není, počet vražd značný a k tomu karavany migrantů....
Fakt jsem měl jen necelé tři týdny, musel jsem se ještě stihnout vrátit do Salvadoru a v těch necelých třech týdnech je ještě prohlídka Mexico city při mezipřistání a oba lety z/do Evropy. Prakticky jsem byl každé tři dny na hranicích. Ale taková Indie dokola za 3 týdny byl ještě větší šrumec...
Tak to snad ani nemůžeš říct, že jsi tam byl ;-) A já proč si tak rozumíš s tou korunovou Katkou ;-))))
Tak to snad ani nemůžeš říct, že jsi tam byl ;-) A já proč si tak rozumíš s tou korunovou Katkou ;-))))
Také píšu, že se tam musím ještě někdy vrátit...myslím, že tohle tempo by bylo i na Kateřinu hodně.
Také píšu, že se tam musím ještě někdy vrátit...myslím, že tohle tempo by bylo i na Kateřinu hodně.
niemandos: Nejdřív jednoduchá odpověď na tvou otázku: Ne, tolik by se mi tam nelíbilo, kdyby tam byly davy turistů. Na druhou stranu si nemyslím, že popisování za dodržování bezpečnostních zásad vcelku příjemných míst (i když určitě mají svoje rizika) jako odporných děr je ok. Podle mého by více objektivní info stejně nezpůsobilo náhlý a výrazný příliv davů turistů. Guatemala a pevninská Honduras na většině svého území dnes nejsou místa vhodná pro masový turismus pro cestovkářské účastníky zájezdů, to si asi většina lidí uvědomuje.
Ale zjednodušování popisu Střední Ameriky jako odporného místa, kde člověka za bílého dne pravděpodobně přinejmenším okradou a s trochou smůly dost možná násilně napadnou, prostě podle mě není fér. To je všechno, jednoduše mě takové popisy mého oblíbeného regionu mrzí :)
niemandos: Nejdřív jednoduchá odpověď na tvou otázku: Ne, tolik by se mi tam nelíbilo, kdyby tam byly davy turistů. Na druhou stranu si nemyslím, že popisování za dodržování bezpečnostních zásad vcelku příjemných míst (i když určitě mají svoje rizika) jako odporných děr je ok. Podle mého by více objektivní info stejně nezpůsobilo náhlý a výrazný příliv davů turistů. Guatemala a pevninská Honduras na většině svého území dnes nejsou místa vhodná pro masový turismus pro cestovkářské účastníky zájezdů, to si asi většina lidí uvědomuje.
Ale zjednodušování popisu Střední Ameriky jako odporného místa, kde člověka za bílého dne pravděpodobně přinejmenším okradou a s trochou smůly dost možná násilně napadnou, prostě podle mě není fér. To je všechno, jednoduše mě takové popisy mého oblíbeného regionu mrzí :)
Moc hezký a užitečný cestopis,děkuji
Moc hezký a užitečný cestopis,děkuji