Indie 2015
Jsme Kuba a Tom, rádi cestujeme a pár let zpátky se nám povedlo za pár dní projet kus Indie.
Cestopis z roku 2015 napsal Tomáš Svoboda
Tak a je to tady, letenky jsme koupili v říjnu a už je duben a zítra startujeme. Momentálně jsem asi v půlce balení a čekám na Kubu co jede z Plzně. Večír se ještě stavíme vytisknout letenky u něj v kanclu a jedno předodjezdový pivko. A zítra hurá po trase Praha – Frankfurt –Dillí – Jaipur…
Den 1. Odlet, Jaipur
Tak po ranní vstávačce jsme se pomocí kamarádů dostali na letiště a my po včerejších problémech s check-inem, kdy nefungovali stránky Lufthansy jak mají, sedíme konečně na letišti, máme letenky a čekáme na éro.
A jsme v Jaipuru vhotelu, je před devátou ráno a my se asi půjdeme dopoledne natáhnout, jsme KO po cestě. Cesta byla poměrně pohoda, airbus nezklamal J. Pak jsme si dáchli hodinku v Dillí na letišti na epesních lehátkách a letěli mini vrtulovým letadlem sem do Jaipuru. Vzali jsme si první taxi co jsme viděli, je nám jasný, že pak budeme vzhledem k ceně litovat, ale v tu chvíli a rozpoložení nám to bylo jedno. Taxikář nás provezl městem a odvezl až do nějakého dvora, kde se zjevil náš hotel. Hotel je super, kaskádovitá stavba s různými terasami a odpočívárnami. Na začátku jsme dostali přivítací rituál – naházeli na nás poupata růží, věnec a namalovali na čelo tečku. No a my se jdeme natáhnout…
A vstáváme! 10 minut po tom, co jsme usnuli.. jelikož nás vyzvonil pikolík, že je snídaně.. No co se dá dělat, okusili jsme první indickou snídani a užili si výhled z terasy na celé město, paráda. Co teď? Vydáme se tuk tukem na nádraží vymyslet kam povedou další kroky.. ..a vedou nás tak, že pojedem zítra nočním vlakem do Jaisalmeru. Má to jednu chybičku, a to, že už nebyly místa, tak pojedeme každý v jiné třídě..no snad se pak potkáme J. Potom si nás na nádraží vyhlídla partička čmoudů – tuktukařů. Bohužel jsme podlehli a dohodli se s jedním, že nás odveze na pevnost..v průběhu cesty se nám itinerář změnil, co změnil, narostl! A najednou jsme se nebavili o stovkách, ale tisících rupií.. No budiž, šulda nás vyhodil u chrámu boha slunce, též zvaného opičí chrám. Koupili jsme si buráky pro vopičáky, které jsme cestou krmili a potkali jsme partičku Indů – celkem normálních. Ti nás zatáhli i kousek dál do královského paláce, a jako bomba! No a cestou zpět si nás opět otečkoval na čele svatý muž a my už přemýšleli jak se zbavíme našeho vlídného tuktukaře. Nakonec se nám povedlo ho přesvědčit, ať nás hodí do hotelu a vypadne. Nelíbilo se mu to, ale dali jsme mu smluvené peníze a ani nám nezamával. No a my si půjdeme konečně lehnout a přemýšlet co večer.
Tak jsme si dáchli a vyrazili mrknout po městě na noční Jaipur, bohužel už bylo skoro vše zavřeno. Ale dali jsme si první Indické stánkové jídlo, a bylo to dobrý.. No pak jsme už šli do hotelu a rozkoukali Gándího a usnuli.
Den 2. Jaipur
Ráno mě musel Kuba budit násilím v půl devátý, tak jsme zašli na terasu na snídani a vymysleli plán na den. Po snídani jsme vyhledali tuk-tuka (tentokrát rozumného, starého, co neuměl anglicky) a vyrazili na water palace Jalmahal. Po chvilce nás zde vyhazoval a my si sním dohodli další cestu na Amber fort. Jalmahal je sice moc fajn,ale je nepřístupný. I tak ale pěkná podívaná takhle ze břehu. Již od rána se snámi fotili Indové..asi si na to musíme zvyknout J. Připadáme si jak Brad Pitt.. Po Jalmahalu jsme vyrazili na Amber fort, což je největší palác a pevnost vJaipuru, tedy za Jaipurem. Cestou jsme minuli pár slonů a velbloudů a za pár minut jsme byli na místě, vyplatili tuk-tuka a začali stoupat k paláci. Cesta je lemována hradbami a kozami.. Uvnitř paláce by sa dala točit pevnost boyard.. je fakt velký a dá se v něm i ztratit. Sice jsme na začátku cesty odmítli asi 4 průvodce, ale nakonec nám průvodce udělal místní policista. Ve finále byl stejně drahý jak průvodce, ale odmítněte dát peníze policajtovi.. No aspoň vím, kde žil král, kde jeho 12 manželek, kde jeho 150 konkubín, a kde měli sex J. Z paláce jsme se vydali na nejvyšší místo, a to starou vojenskou pevnost s údajně největším dělem na světě, a je fakt velký. Tady se nám už povedlo odmítnout průvodce-policistu.. A hurá dolů do starého města Amber, kde jsme objevili krásný trh dali si oběd. Po obědě jsme se hecli a zkusili jet busem zpátky do Jaipuru – dobrá volba, Byl asi 5x levnější než tuk tuk a vůbec ne chaotický. Nechali jsme se vyhodit v centru a šli do paláce Hava mahal, koupili si vstupenku a spojili svoji cestu se dvěma američankama sprůvodcem. No palác nic moc, jedna velká stěna a 2 nádvoří, ale možná je to dojmem z předešlého paláce.. No a pak to přišlo! Koupili jsme si sandály! Kuba je rád, Tomáš je nesvůj..ale Indie si žádá oběti. No a teď sockujeme v hotelu na recepci ať nemusíme ležet někde na nádraží a za chvíli asi vyrazíme na vlak do Jaisalmeru.
Tak se nám povedlo najít restauraci na véču a stála za to. Dali jsme si omáčku, kterou nám doporučil číšník s ciapatou a jejich pivko. Báli jsme se, ale je dobrý. Má 8 procent alkoholu, ale chutná jak desítka. Potom jsme šli pěšky na nádraží s nápadem, že cestou naberem nějakou rikšu a dostali jsme skvělý nápad, že vezmeme cyklorikšu. No a našli jsme jednoho chudáka, co nás vezme na nádraží, tak nás naložil i s báglama… no chudák. Na pseudodálničním nájezdu musel slézt z kola a s Kubou tlačit rikšu. Z kopce to už pak jelo pěkně. Na nádraží samozřejmě chaos jako blázen, zkoušeli jsme vyměnit jízdenky, abychom jeli spolu, ale neúspěšně. Potom jsme našli perón, ze kterého pojede vlak, dali si masala tea a čekali. Mezitím nám dvakrát změnit nástupiště. Po radách pár Indů jsme zjistili, že změnit místo by neměl být problém ve vlaku u průvodčího. Nastoupili jsme do vlaku do Kubovýho vagonu a naštěstí se mi povedlo vyměnit lístek s nějakým Korejcem, který spal s Kubou ve stejném kupé, paráda! Proběhla kontrola jízdenek a usnuli jsme. No, ale nad ránem do mě šťouchal průvodčí, že chce znovu jízdenku. Tak mu ji rozespalej dám a on mi řekl, že je jen do Jodhpuru, hm sem se nekouk, kam Korejec jede. Po chvilce domlouvání a přemýšlení mě nechal být a šel dál, naštěstí.
Den 3. Jaisalmer
Teďka už je den, my složili lehátka a sedíme v kupé s našimi novými polskými přáteli, kteří jedou také do Jaisalmeru, a vopruzuje tu nějakej Ind, co nám vnucuje airconditoned room for trihandrd rupis.
Tak už jsme na hotelu. Tokyo palace hotel, který nám doporučili naši kanadští sousedi z Jaipuru, opravdu stojí za to. Zvlášť po tom, co jsme po příjezdu strávili asi hodinu v čekárně na nádraží rezervováním vlaku zpátky. Tuk-tukáři se kolem nás točili jak mouchy (včetně opravdových much) a snažili se nás přemluvit na jízdu s nimi, jejich hotel a výlet na velbloudech. Tak jsme si lehli v pokoji a posilněni vepřovkou dali šlofíka, abychom nabrali síly na další dobrodružství. Když jsme se probrali, vyrazili jsme si projít město. Jaisalmer je obrovská pevnost s městem kolem. I když jsme vyrazili až kolem pátý, pořád je děsný vedro a je na nás znát únava zcesty vlakem. A toho taky využil malej Ind hned za branou, kterej nás po krátký prohlídce pevnosti zavedl ke svýmu kámošovi do obchodu. Jelikož Tomáš už od prvního dne pokukuje po všech krámcích, kde by si mohl koupit jejich typickou místní košili, tak jsme se ani nenechali moc dlouho přemlouvat. Nakonec jsme k ní vybrali ještě nějakej šátek, abychom měli co na hlavu a doufáme, že nás natáh jenom přiměřeně naší barvě kůže a ne víc.
Potkali jsme zase naše nový polský kámoše (oproti Jaipuru je to tu fakt malý, i na naše poměry). Tak jsme se s nima ještě prošli kolem a rozhodli se, že si nakonec ten velbloudí výlet do pouště, kvůli kterýmu sem většina turistů jezdí, taky dáme. (tak se těšte na zítřejší post) Cestou zpátky jsme si ještě koupili pár místních plněnejch taštiček k večeři a jdeme se kouknout na naší střešní terasu, jak mají v noci nasvícenou pevnost.
Poseděli jsme krásné dvě hodinky na terase a popíjeli masala tea, bylo to super, akorát ta pevnost není moc nasvícená, spíš vůbec. Na protější terase sedli češi, tak jsme vyměnili pár zkušeností a šli pomalu na pokoj dokoukat Gandhiho a usnout.
Den 4. Jaisalmer
Ráno jsme si trochu přispali, pohůdka. Potom jsme vyrazili hledat poštu, což byl trošku problém, ale zadařilo se. U okýnka opět fronta a všichni se na sebe tlačí, nechápeme. Koupili jsme známky poslali pohledy, snad budou doma dřív než my (psali venku, že balík dojde z Radžastánu do Ameriky za 4 dny J). Pojedli jsme nějakou snídani na ulici a vyrazili do pevnosti, kde jsme opět potkali našeho průvodce, Kubu provedl jedním chrámem a já zatím vegetil venku, fotil se s Indy a pokecal s holkama z Prahy. Potom jsme se rozhodli, že si koupíme kožený tašky. Průvodce má i vlastní rikšu, tak nás hodil do krámu, kde jsme se ptali včera, kolik tak tašky stojí. Nakonec jsme odešli ověšení taškami a kuba má navrch čupr peněženku. Tak a teď jsme poobědvali v hotelu placky s omáčkou, dáme si hoďku bazén a hurá do pouště na velbloudy…
U bazénu jsme se tak rozleželi, že jsme sotva stihli naše safari. Jedeme s agenturou Sahara travel, což je trochu divný, když místní poušť se jmenuje Thár a název Thár Travels ještě obsazenej není. Ale doporučovali jí ostatní, tak snad je dobrá. Nacpali nás do Jeepu ještě se dvěma holkama – Italkou a Španělkou a vyrazili jsme směr Pákistán. Cestou jsme ještě nabrali v nějakym luxusním hotelu starší Indickej pár, což už je i na indickej fejk jeep docela dost lidí, a dovezli nás do opuštěný vesnice v poušti. Trochu nuda, ani jsme se nedověděli, proč je ta vesnice opuštěná a čim je vůbec významná. Další zastávka byla oáza s jezírkem a pak už přišlo to nejlepší. Každej dostal svýho velblouda a vyrazili jsme na vyjížďku. Když jsme si rezervovali výlet s hodinou a půl jízdy na velbloudu, tak nás nenapadlo, jak nás už po 5 minutách bude bolet prdel. Ale za ten výhled to stálo. Po chvíli kroužení pouští nás zavedli do dun, kde byl už připraven improvizovaný tábor, a naši polští kamarádi už loupali česnek na večeři (zaplatili si celodenní safari i s přespáním v poušti). Ještě před večeří jsme si vyběhli na duny nafotit západ slunce – fakt krása. Pokecali jsme s Polákama a dali se do jídla. Naši průvodci nám přímo v tábořišti připravili několik omáček, placky a rýži a parádně jsme se nacpali. Nás co nespíme v pouši zas odvezli Jeepem přes duny zpátky do města, zaplatili jsme hotel a slíbili nám odvoz na nádraží, kde nám v šest ráno jede do Jodhpuru. Tak až na Tomášovo sesedání z velblouda, kdy sním prasknul popruh od sedla, zřítil se velbloudovi za krk a namlátil si žebra, byl náš pobyt v Jaisalmeru suprovej.
Den 5. – Jodhpur
Ráno jsme měli budíka poměrně brzy – 4.45, a ještě za tmy jsme odjížděli na nádraží. Naštěstí jsme nemuseli nahánět žádnou rikšu a vzali nás na nádraží autem borci z recepce. Na nádraží jsme si koupili vodu a sušenky na cestu a nasedli do vlaku. Vlak nejdřív vypadal prázdně, ale nakonec byl opět plný, my jsme měli fajn místa pod stropem, tak jsme zalehli a celou cestu spali. Po příjezdu nás opět čekal šok z přechodu brutální klimatizace – brutální vedro. Před nádražím se na nás sesypal hrozen tuk-tukářů, který jsme úspěšně odmítali, než nám jeden nabídl cestu do našeho hotelu za 60 rupek (což bylo vše, co jsme v tu chvli měli po kapsách). S tuk-tukem jsme se proplítali úzkými modrými uličkami Jodhpuru, opravdu zážitek, než nás vyhodil u odbočky k hotelu, kde na nás již čekal recepák. Ten nás vedl do velkého kopce, na jehož vrcholku je náš hotel. Má asi 5 pater a je zněj překrásný výhled na pevnost. Náš pokoj je poměrně vtipný, jsou do něj plechový vrata jak do garáže. Poseděli jsme půlhoďku na pokoji a vydali se směr pevnost, cestou jsme potkali super přehradu.
Po cestě nahoru na pevnost jsme se málem uškvařili, je tu snad větší hic než na poušti. U vchodu jsme vyměnili dolary za rupky, koupili lístky a dostali audioguidy. Pevnost je fakt velká a fajn, akorát vtom počasí jsme vnímali tak půlku, každopádně super místo. V pevnosti jsme pak sedli do kavárny, kde jsme vyžahli asi 3 litry vody, kafe a kolu a šli dál mrknout se do věhlasného tržiště. Po sestoupení od pevnosti na nás dýchly všudypřítomné vůně a smrady tržiště (kanalizaci tady řeší pomocí strouh na kraji ulice).
Povedlo se nám posedět s jedním muslimem u dobrého čaje a nakoupit pár věcí domů J (snad nás moc nenatáhl, ale i kdyby, tak to nebylo drahýJ ). Potom jsme se rozhodli projít město a jít na hotel. Žádná sranda se ve spleti uliček vyznat, ale nakonec se nám s pomocí místních povedlo hotel najít. Teďka se povalujeme na hotelu a ještě asi chvíli budeme, než půjdeme na večeři.
Jinak už nás potkali lehké střevní potíže, ale zatím máme vše pod kontrolou.. Tomáš k lehkým bolestem v podbřišní oblasti opět přidal mechanické opotřebení tělesné schránky a to naprosto bezdůvodným nabráním krávou na rohy (naštěstí žádné neměla, tak skončilo vše pouze jednou modřinou). Svině posvátný…
Večeře v hotelu byla fajn, Kuba si dal něco jako rizoto, ale Indický. Tomáš si s chutí dal pizzu a colu, závan Evropy.. Po večeři jsme mrkli na film a usnuli na nejtvrdších postelích, na kterých jsme kdy spali.
Den 6. Jodhpur – Dillí
Ráno jsme měli budíka na snídani, kde jsme si dali kafíčko a toasty. Jen tak mimo řečí se nás borec z hotelu zeptal jestli nejsme z Turecka, což jsme moc nepochopili. Že prý nějaký Tomas z Turecka nechal ležet pas někde v hotelu, jako bylo nám to divný, ještě víc po tom, co Tomáš svůj pas nemohl najít. Taky že byl TomášůvJ. Akorát to Turecko jsme nepochopili... No každopádně jsme zaplatili hotel a recepák nám sehnal rikšáka na letiště, kde teď sedíme a čekáme na Check-in.
Tak jsme se dočkali, ale let byl posunutej o 2 hodiny, což vnašem programu, kdy máme na Dillí jen půl dne, je docela problém. No nevadí, nedá se nic dělat. Každopádně jsme si poprvý střihli let s Air India, docela sranda, boxing co pamatuje Gandiho, pilot horší než zWizzairu a letuškám všechno padalo na zem. No po příletu jsme větřili vykuky s taxíkama v Dillí, ale nakonec se nám povedlo poměrně férově dostat do hotelu, který je nedaleko od letiště. Taxikář měl trošku problém náš hotel najít, ale nakonec se mu to s pomocí pár domorodců podařilo. Ubytovali jsme se a dostali pár dobrých rad ohledně města. Jednou z nich bylo, že můžeme zkusit místní mhd, že je nejlevnější. My usoudili, že to může být zážitek, tak na co čekat. Po cestě tam to byla pohoda, autobus prázdný, po nastoupení na nás štiplístek koukal s otevřenou pusou, co dělaj bílý kluci v mhd, ale lístek nám prodal a jeli jsme směr centrum. Vcentru jsme byli za půl hodiny. Prošli jsme se u Červené pevnosti, kde jsme si dali nanuka. Potom jsme šli na největší mešitu v Dillí, Tomáš si po cestě koupil micro SD za cca 45,-Kč (nekupte to, potom zjistil, že na ní jsou i nějaké indické hity), Do mešity jsme se nedostali i přes dva pokusy. První ztroskotal na tom, že u vstupu u nás muslim viděl foťák a chtěl zaplatit ranec za focení, i když jsme ho přesvědčovali, že foťák je vbatohu a nehodláme ho použít, smůla. Zkusili jsme druhý vchod! Ale i tam narazili. Další muslim nám oznámil, že je po západu slunce a že mešita je již pro turisty uzavřená, radši jsme ho o našem muslimském vyznání moc nepřesvědčovali. Potom jsme si prošli bazar, velkej, pořádnej a poctivej, fakt dobrý a už hledali autobus zpátky... A to byl asi nejsilnější zážitek z Dillí. Autobus narvanej jak kráva, že nemoh zavřít dveře, všichni se cpali a my vtom jeli hodinu. Spocený, utahaný. Ale jelikož mají Indové bělochy rádi, tak nám i časem uvolnili místo nebo nabídli, že jim můžeme dát batoh na klín, což bylo fajn. Ale proti tomuhle tomu bylo metro v Sao Paulu nic. Poté se nám i povedlo vystoupit, i když skoro za jízdy, ale na správném místě poblíž hotelu. A uviděli jsme restauraci ve stylu evropského fast foodu. Heuréka! Chickenburger a cola to je nádhera! I když to kuře vidělo jen z vlaku, tak to byl nejvíc kus masa za poslední týden. Pak už jsme jen pokecali na recepci, kde jsme všude byly a teďka koukáme na něco, co se tváří jako Indický MTV a popíjíme u toho.
Den 7. Dillí – Varanasi
Je 10 hodin dopoledne a my už sedíme checknutý na letišti. Ráno to ale nevypadalo, že tu vůbec budeme sedět. V hotelu jsme si objednali taxi na letiště, nasedli a vocas nás odvez na špatnej terminál. Ti co tu už někdy byli, tak vědí, že je to docela průser vzhledem ke vzdálenostem terminálů a rychlosti Indů. No takhle vystrašenýho Inda jsem ještě neviděl, když to zjistil. No tak nás naházel zpátky do auta a mazal na správný terminál…docela rychle. Nakonec se zadařilo a my si stihli ještě dát snídani v mekáči a teď čekáme na odlet do té pravé Indie – do Varanasi..
A jsme tu… no mazec. Po příletu jsme se dohadovali uvnitř letištní haly o ceně taxíku, podařilo se nám srazit cenu na cca 600 rupií, ale že by to šlo i za 500, když se s někým svezeme dokupy, říkáme OK. No nějak se taxikář začal cukat, tak se Tomáš kouk ven po něčem jiném, našel borce, co tvrdil, že nás hodí za 400, říkám OK, tak jedem. Samozřejmě u auta se vše otočilo a byli jsme rádi, že jsme ho srazili na 600, a to jsme jeli ještě s dalšíma smradlavejma Indama. Co dělat. Cesta do města trvala cca tři čtvrtě hodiny a u výstupu z taxi na nás čekal údajný bratr taxikáře, který nás dovedl pěšky do hotelu, ve Varanasi jsou totiž velmi uzoučký ulice a auta v centru nejezdí. Dovedl nás a kupodivu za to nic nechtěl. Po předchozím dohadovaní se na nás otevřela oáza klidu v hotelu. Pan majitel úplný pohodář a příjemný člověk. Konečně bydlíme a plánujeme co odpoledne. Náš hotel je přímo u Gangy a na terase máme krásný výhled na celé město. Šli jsme tedy na procházku ke ghátům. Ještě předtím se nám povedlo na recepci online zapykat jízdenky na vlak do Agry.
Tak gháty... Přímo pod hotelem máme vstup na nábřeží s gháty, což sou takový schody k vodě, většina z nich slouží ke koupání. První dojem z Gangy byl takový, že to zase taková hrůza není, taková Vltava. Jdeme, jdeme a čekáme, kdy se na nás usměje kouř z kremačního ghátu.. a najednou jsme k němu přišli, fakt mazec. Hranice hoří všude, popel lítá kolem, všichni křičí a nosí mrtvoly naposledy umýt do vody a pak zapálit. Nejprve jsme ostýchaví a sledujeme vše zpovzdálí. Poté se necháme utáhnout jedním z kremačních pracovníků, že nás provede. Ukazuje nám posvátný oheň, co nikdy nezhasíná, maže nám popel z tohoto ohně na čelo a žehná nám, potom nás vezme přímo mezi hranice a popisuje co kdo má na sobě, v čem je zabalen před kremací, a co vše znamená. Mezitím kolem nás nosí další mrtvé a rozhrabují popel. Brodíme se mezi krávami, které jsou všude. No přednáška skončí a kořen chce příspěvek na dřevo, které je drahé a je zvykem ho dávat, moc se nám platit nechtělo, ale když jsme se rozhlédli dokola, kde bylo cca 30 Indů a jejich pohled nasvědčoval tomu, že když nezaplatíme, tak nás spálí taky, tak jsme mu dali peníze. Měl radost. Potom jsme se ještě porozhlédli a vydali se temnými uličkami Varanasi zpět na hotel. Na hotelu jsme zjistili, že naše věci smrdí jak z grilovačkyJ. Kuba říkal něco o tom, že smrká něčí babičku.. Byli jsme utahaní, tak hodinka spánku bodla a šli jsme se navečeřet do restaurace. Teďka přemýšlíme, co budeme dělat zítra, a asi u toho brzy usneme…
Den 8. Varanasi
Tak dneska jsme si hezky přispali. Ačkoli jsme původně přemejšleli o tom, že se necháme svézt loďkou při východu slunce, vyhrabali jsme se z postele až někdy před desátou. Ale kafíčko s toustem nás postavilo na nohy a vyrazili jsme do ulic. Dneska jsme se chtěli jít kouknout na Šivův chrám ve městě, ale jak jsme se k němu blížili, pořád houstl počet vojáků v neprůstřelných vestách se samopaly. A když jsme narazili asi na dvoukilometrovou frontu místních, kteří do chrámu mířili, radši jsme si řekli, že to nebudeme pokoušet. Vylezli jsme proto na hlavní ulici a chytli si rikšáka do Satnáthu – místa prvního Buddhova kázání se spoustou buddhistických vykopávek asi 10 kiláků od Varanasi. Cenu jsme nakonec srazili na 300 rupek za zpáteční cestu i s čekáním, což už nám přišlo jako slušná nabídka. Za to nás ale čekala asi třičtvrtěhodinová jízda prašnou cestou skrz slumy. Na místě jsme si prošli archeologické muzeum se spoustou soch Buddhy a vykopávky chrámového okrsku bez jediné sochy Buddhy a s obrovskou cihelnou homolí. Dali jsme si Cornetto značky Gaylord, vegeburger, nakoupili pár suvenýrů (včetně buddhistických modlitebních vlaječek, na který se Tom těšil už od odletu J), našli lehce zpruzeného rikšáka a jeli zpátky. Cestou jsme se jen těsně vyhli čelní srážce s traktorem, tak rikšák seřval jeho řidiče a jel dál. Teď už jsme zas zpátky na hotelu, dali jsme si limču a chvíli veget a vymýšlíme, co budem dělat večer (venku je teď 40°C, tak ještě zůstaneme chvíli zalezlí).
Dali jsme si trošku voraz a šli omrknout gháty, kterou lodičkou bychom se svezli. Nakonec jsme se nechali ukecat hned u prvního naháněče a dali si hodinovou projížďku. Tyjo! Fakt super, trefili jsme se na západ slunce a projížďka na lodičce na Ganze byla sama o sobě super. Měli jsme pramici celou pro sebe a pokecali si s poměrně rozumným veslařem, jež nám byl přiřknut naháněčem. Jeli jsme se podívat na druhou stranu města, jeli jsme kolem druhého hořícího g hátu, co se tu nachází u dalších paláců, které nám byly představeny naším čmoudemJ. Po projížďce jsme se šli podívat na jeden z nejznámějších ghátů, kde se vždy od sedmi koná slavnost Ganga Árti – strašně moc barevných Indů bubnuje a zpívá, pěkný. Další kroky vedly díky hladu do restaurace, byla čínská, Tomáš si dal těstoviny a Kuba thajský jídlo. Ať žije globalizace. Potom už jsme šli na hotel, kde jsme si na recepci vyzvedli objednaný lístek na zítřejší noční vlak do Agry. A za chvíli asi usnem a uvidíme, jestli se nám povede ráno vstát na východ slunce nad Gangou…
Den 9. Varanasi
Tak dneska jsme si dali takovej odpočinkovej den před odjezdem z Varanasi. Vlak nám jede v pět, tak už se nám do tý doby nechtělo nic velkýho rozjíždět. Původní plán jít si vyfotit východ slunce nad Gangou padnul po tom, co jsme se vzbudili v půl šestý, zjistili, že slunce už vyšlo a že se nám nikam nechce a spali dál. Tak jsme dali snídani, pobalili věci a vyklidili pokoj. Je tu strašně fajn recepční a nechá nás ještě vegetit v hotelu, než nám to pojede. Takj sme alespoň vyrazili projít uličky s tim, že se pak vrátíme kolem řeky přes gháty, co jsme viděli včera z lodičky. Hned asi po sto metrech jsme ale narazili na obchod s oblečením a zjistili, že ty ceny, za který jsme nakoupili v Jaisalmeru byly opravdu hodně natažený. J Tak jsme alespoň nakoupili nějaký dárky a došli zbytek procházky s taškou v ruce. Tak jsme si ještě dali oběd v restauraci ze včerejška a vrátili se zpátky na recepci, kde na vlak krom nás čekala ještě banda Španělů a jeden Litevec. Tak jsme ještě pokecali s recepákem, kterej nám i objednal rikšu na nádraží a vyrazili. O rikšu jsme se dělili s Litevcem, abychom ušetřili. Rikšák, aby dohnal to, že přijel pozdě, projížděl samýma podivnýma zkratkama a i tak sme to sotva stihli. Jedeme třídou 2AC, což je zatím asi nejluxusnější jízda, co sme měli a máme lehátka v uličce, takže se nemusíme dělit vůbec snikym, na rozdíl od Litevce, kterýho čeká 20 hodin jízdy do Jaipuru v neklimatizovanym sleeper classu. Ve vlaku ale pořád pobíhá ta banda Španělů, pořád hulákaj a běhaj z jednoho místa na druhý. Mezi tím nám obsluha nabízí jídlo, kafe a vodu (zadarmo to není) a vyplňujeme místní ochrance se samopalama, že když se nám cokoli stane, tak je to vlastně jenom naše chyba a že oni stim nic neudělaj. Až když někdy v půli cesty přijde průvodčí, zjistí, že Španěláci, který neumí ani slovo anglicky mají pro osm lidí koupený jenom 4 lístky a rezervovaný jediný místo, a ostatní jsou na nějaký čekací listině, fakt blázni. Ale s pomocí překladu jedný Francouzky a ochoty průvodčího to nakonec nějak vyřeší a po zbytek jízdy už je klid. Tak kouknem na nějakej film a jdem spát, ať sme zejtra svěží na Agru.
Den 10. Agra
Po příjezdu do Agry jsme čekali na hotelový pokoj, přijeli jsme totiž už před sedmou. Nakonec se po osmé hodině uvolnil pokoj lepší kategorie, tak nám ho dali, proč neJ. Ještě předtím jsme zašli do blízké směnárny, kde se rovnou dala koupit i cesta do Jaipuru, samozřejmě s přirážkou. Vlaky byly naprosto plný, tak jsme museli zapykat autobus, neklimatizovaný, tak jsme zvědavý, co to bude. No a pak? Pak jsme se konečně pořádně natáhli. Dali jsme si dopoledne a pak vyrazili na autobusové nádraží chytit autobus do Fatehpur Sikrí, povedlo se. Ošklivější autobus jsem dlouho neviděl a hodina cesty vněm byla více než výživná. Po příjezdu nás odchytil čmoud, ať jdeme k němu do restaurace, a jelikož jsme si chtěli dát kafe, šli jsme. Nakonec nezůstalo jen u kafe a dali jsme i čínské nudle a udělali jsme dobře. Napapaní jsme tedy vyrazili dominantě Sikrí – velké mešitě, kterou nechal vystavět král Akbar na svatém místě, bohužel ho nenapadlo, že nejbližší voda je 40km. Po jeho smrti všichni toto město opustili. No k mešitě, po cestě nahoru nás odchytil další čmoud, který nás krásně provedl, opět říkal, že nechce žádné peníze. Nakonec nás samozřejmě zatáhl do krámu svého strýce s kamennými slony, my řekli, že nemáme žádné peníze a nic nechceme a najednou chtěl čmoud peníze za průvodcování. A nedostal nic. Konečně jsme ojebali místního šuldu. Jinak mešita byla opravdu nádherná, stálo to za to. Poté jsme už klesali kautobusové zastávce na autobus zpátky do Agry. Ta cest byla snad ještě tisíckrát horší než ta tam… Díry všude, vedro bolej nás zadky ještě teď. Zmoženi touto cestou jsme se opět natáhli. Abychom potom celý večer prosedli na terase s výhledem na Taj mahal s našimi novými přáteli z Prahy, skterými se chystáme ráno v5 sejít na recepci a jít brzy na Taj mahal.
Den 11. Agra
Tak dneska jsme se fakt hecli, budíka jsme měli ve 4.40! Sraz s další partičkou jsme měli v 5 hodin na recepci, to jsme sice nestihli, ale po lehkém bloudění nočními uličkami Agry, jsme se sešli ve frontě na vstupenky do Taj Mahalu. Dovnitř jsme se stejně dostali až kolem šesté hodiny, Indové opravdu nemají moc naspěch. Jednoho z partičky vyhodili zpět, protože měl selfie tyč. Musel ji dát do úschovny. Tak jsme na něj chvíli čekali, a když nešel, trhli jsme se s Kubou a šli si projít Taj Mahal sami. Ten pohled, když procházíte bránou je opravdu nezapomenutelný. Taj je parádně umístěn před řekou. Za ním není nic, co by rušilo pohled, který je nad ránem prý nejlepší. A pak přišel boj o fotky, všude turisti co se střídají na nejlepších místech na fotky, taková ta turistická klasika. V průběhu focení jsme se stále blížili k Taji, když jsme byli u něj, obešli jsme ho kolem dokola, poté jsme si nazuli návleky, které jsme dostali se vstupenkami (nebo jsme se mohli zout) a vešli dovnitř mauzolea, uvnitř to podle očekávání žádná hitparáda není, je tu falešná hrobka panovnice a vedle ní hrobka panovníka – stavitele, na jména si teď opravdu nevzpomenu. Všechno je šedý a prohlídka interiéru trvá cca 5 minut. Po odejití z mauzolea jsme se již vydali pomalu zpět k východu, cestou cvakli ještě pár fotek a nechali se vyfotit a zamířili na hotel si dát snídani a pak spát.
Tak jsme se vyspinkali do růžova a dostali pěkněj hládek, skočili jsme na střechu dát si oběd. Tomáš si dal pravý Indický špagety a Kuba pravou Indickou rejži. Potom jsme vtom vedru nějak přečkali do třech hodin a vyrazili na Red fort – místní velkou militantní pevnost. Vyrazili jsme i snově získanými přáteli, takže největší sranda dne byla dohadování s rikšákama, zda se vejdeme do jednoho tuk-tuku a za kolik nás vezmou, vždy jsme se v6ti vešli do jednoho. Red fort jsme si pomalým krokem prošli a už jsme se pomalu chystali ven. Naši nově poznaní přátelé nás chtěli vzít na parádní vyhlídku na druhé straně řeky s romantickým výhledem na Taj mahal, proč ne! Přišla ta největší šermovačka a dohadování se s tuk-tukařema, který jsme tu zažili, byla to sranda a sehnali jsme jednoho, který nás vzal na naše místo a pak zpět do hotelu. Po příjezdu na druhou stranu řeky jsme doplnili tekutiny ve stánku a vydali se na břeh. Místo, o kterém mluvili, bylo nepřístupné, všude řvali krkavci a pobíhal kolem nás smradlavej pes, kterej si hrál s ještě smradivější zdechlinou ptáka, romantika. Ale ten výhled byl fakt fajn a ta cesta rikšou za to stála. No a cestou zpět co se nestalo, rikšák rikšu uvařil překvapivě s takovým nákladem. Naštěstí se to stalo 10 minut od hotelu, tak jsme si udělali ještě večerní procházku a došli do hotelu, kde právě sedíme na terase a objednáváme večeři.
Den 12. Jaipur
Tak a jsme tu zpět! Ráno jsme vstali v 6 hodin, naházeli věci do krosen (žádná sranda), udělali check-out a vyrazili na autobus. I přes rozespalý stav jsme ukecali rikšu na slušnou cenu a najednou jsme stáli před autobusem. Vypadal líp, než jsme si mysleli, teda žádná nádhera, ale dobrý. Jediný problém byl s Kubovou sedačkou, která měla utržené opěradlo a úplně nedržela:). Naštěstí byl autobus poloprázdný, tak jsme mohli sedět za sebou. 6 hodin v autobuse s pomocí spánku utekly jak voda a už jsme byli zpět na místě činu – v Jaipuru. Opět jsme se vydali do baterie rikšáků a sehnali hezkou cenu. V hotelu nás všichni vítali jako staré známé a dostali jsme ten nejlepší pokoj v hotelu, má koupelnu velkou jako většinu pokojů, kde jsme byli. Samozřejmě na začátku opět nechyběl uvítací rituál s padajícími kytičkami, věnci a tečkou na čele:). Stejně jsme byli unavení a ještě se na chvíli natáhli. Poté jsme zašli ulovit nějaké jídlo do ulic. Skončili jsme v restauraci u našeho starého známého (ale v jiné restauraci, nechápeme ten systém tady) a dali si čínské nudle, Indické jídlo už moc nevyhledáváme:). Potom jsme si prošli město a zařídili si nějaké věci okolo dárků domů.. no a teď sedíme na terase popíjíme, jíme mango a čekáme na naše polské přátelé, co tu sem přijeli za námi:).
Den 13. Jaipur
Tak polští přátelé opravdu přijeli a bylo to fajn shledání. Pomohli nám zlikvidovat zásoby alkoholu, podělili jsme se o zážitky za dobu, co jsme se neviděli, a docela nám závidí, že už jedeme domů. Ráno jsme ale Poláky už nikde neviděli, tak jsme si nebyli jistí, jestli jsou ještě v pokoji, nebo už vyrazili do města, tak jsme si dali snídani a zašli jsme na jedinej sight z Jaipuru, kterej nás ještě lákal a to Jantar Mantar. Je to spousta obrovských slunečních hodin v parku, měla to bejt observatoř nějakýho šílenýho maharádži, ale jelikož popisky měla tak půlka exponátů, a to ještě dost stručných, moc moudrý jsme z toho nebyli. Tak jsme si aspoň dali limču a sedli pod strom. A pak jsme ještě vyrazili doutratit zbylý rupie do místních bazarů, abychom domů přivezli ještě pár drobností. Prošli jsme křížem krážem skoro celý starý město, ale furt nejsme úplně přesvědčení, že Jaipur je ráj nákupů, jak tomu místní řikají. Spíš ráj šmelinářů. Když už jsme měli nákupů dost a chtěli si zajít někam na jídlo, potkali jsme opět naše poláky, kteří měli stejný plán. Zamířili jsme tedy do Indian café – restaurace vyhlášené v průvodci. No, byla to spíš taková indická závodní jídelna, ale jídlo bylo fajn a ceny příznivý, takže proč ne. Odpoledne jsme ještě společně s nimi jednou prošli město a tak nás to chytlo, že skoro zmeškali vlak do Agry. A my jsme zamířili zpátky do hotelu, abychom vyřešili check-in před odletem. Ale jelikož nešla wifina, tak to šlo docela blbě. Najít nějakou restauraci, kde by měli internet, se nám nepodařilo, tak jsme si alespoň dali ještě naposled něco pořádného indického – thálí. Je nám z toho blbě ještě teď. Tak snad nás to úplně neodrovná a podaří se nám zítra úspěšně dostat domů.
Den 14. Dillí
Tak noc byla hrozná, oběma nám bylo tak blbě, div že jsme nevrhli. No nic, v 6 ráno na nás před hotelem čekal tuk-tuk a my jeli na letiště. Byla to zvláštní cesta, cestou tuk-tukem zastavoval a vybavoval se s ostatními tuk-tukerama. Nakonec z toho vylezlo to, že jsme si přesedli do jiného a ten nás odvezl na letiště nevíme proč, ale je to asi jedno. Na letišti jsme potkali další partičku čtyř Čechů, kteří dokonce seděli přímo před náma v letadle a nakonec vznikla spolupráce až do konce našeho celého tripu. Dostali jsme nabídku, že se k nim můžeme přidat na prohlídku Dillí, mají kamaráda co již 2 roky žije v Dillí poblíž letiště. Proč ne, když máme celý den volný stejně jako oni. No panečku, po drsnější zmatené cestě taxíky z letiště, co vypadají jak stěhovací dodávka Macháčka ze samotářů, jsme našli byt kamaráda Radovana, no byl, takový menší palác:). Má hodného zaměstnavatele. Mezitím co vařil snídani, tak jsme se venku bavili s našimi nově poznanými přáteli jízdou na jeho Enfieldu.. No po snídani jsme se vydali taxíkem a metrem do centra starého Dillí, kluci chtěli ještě nakoupit nějaké dárky domů. Cestou v metru jsme najednou stáli asi 15 minut v jedný stanici, nikdonevěděl proč..potom jsme zjistili, že to bylo kvůli zemětřesení:(. Teď to všude sledujeme ve zprávách a je to hustý:(. Zpátky do Old Delhi, centrum jsme celé prošli a nakoupili několik igelitek dárků a jídla. Opět jsme se zkusili dostat do největší mešity a opět, i přes dva pokusy, se to nepodařilo, zase chtěliranec peněz šuldové islámský. Nevadí! Jsme už utahaný a jedeme zpátky na byt a plánujeme večer grilovat na střeše než pojedeme na letiště. Cestou jsme nakoupili moc věcí a na terase poseděli 3 hodinky, pokecali, popili, pojedli, paráda. Pak nám Radovan objednal taxi, které cestou, těsně před letištěm, píchlo, taky sranda. Policajti nám pak zkusili zastavit nějaký jiný taxík, zastavil hned první, říkali jsme si hodnej chlap, do auta velký jak Fiesta nacpal 6 chlapů s krosnama, dáme mu kilo za ten kilometr, chtěl 3:). Ind no. Ale už jsme na letišti a pomalu se blížíme domů. Bohužel se mi povedlo v příručním zavazadle zapomenout nůž..tak jsem bez něj, zvláštní, že z Jaipuru to normálně prošlo, Indie. Do letadla jsme nasedli poměrně zmožení a usnuli prakticky hned, přecijenom pár piv a rum udělají své:). Ani nevím, jak jsme vzlítli. Vzbudila maž večeře, po které jsme zase pěkně vytuhli..
Den 15. Cesta domů
Nad ránem nás opět probudili příjemní Germáni kontinentální snídaní, paráda. Bohužel po přistání musíme opět čekat v Mnichově ně kolik hodin na odlet do Prahy. Ale co.. čistý záchody, kafe, čistý sedačky, čistá podlaha, čistý všechno jen my ne.. nějak to doklepem a za chvíli jsme doma:).
Jak se ti cestopis líbil?
Tomáš Svoboda procestoval 33 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 2 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil0 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.