Indie a Nepál 2019

Úvod

Je rok 2019 a s ním i tradičně další moje cesta a další můj cestopis. V lednu 2018 to ode mě ,,schytal'' Blízký východ a kousek po návratu se hned začalo plánovat nanovo. Že to nebylo jen tak, je těm co mě čtou jasné. Těm co mě nečtou, to nechci opakovat a celej komplikovanej více než roční maraton příprav nabízím třeba zde (můj web - https://daweb.one/daway/indie-a-...prava.html) nebo zde (Hannah web - http://www.hannah.cz/daway-nehas...i-priprava).

T ak tohle bychom měli a můžeme naběhnout na klasický den po dni.

1.10.2019

V nekřesťanskou hodinu – ve 3:15 (zemřeš) vstávám na poslední domácí kafe a wc. Oblékám připravený Hannah štůsek, nazouvám své měsíc chozené Adidas Terrex a nasazuji nový a narvaný batoh Venum. Máme po reklamní pauze. Vyrážím z domova na letiště! Žádný aplaus, ušel jsem jen pár kroků. Byl jsem totiž domluvený se sousedem Láďou, že mě na letiště hodí autem. No ve 4:04 jsem na letiště opravdu dostal. Na terminálu 2 jsem se odbavil a do 6:00 pak čekal na svůj první letošní let. Praha – Frankfurt byla sranda. Přestup 3 hoďky taky. Vyřídil jsem poslední přání šťastné cesty, přijal poslední kondolence a v půl 11 usedl do poslední prázdné dvojsedačky Airbusu A330. Tenhle náhodný ( ale ne zas tak moc :-) ) slet okolností učinil ze sedmi hodinového letu do Ománu úplnou pohádku. Dalších 7 hodin čekání na letišti v Maskatu to ale zase srovnali do normálu. Do města jsem z důvodu tmy a 35°C nešel. Střídal jsem salonek, wifi kiosky, kuřárnu s pítkem a toaletou tak dlouho až bylo 2:25 a mohli jsme zase letět dál.

2.10.2019

Kalendářně už je nový den, ačkoliv já dožívám ten předchozí. Vraťme se k závěrečnému přeletu 2:25 Muscat – 7:00 Delhi, 3 hodiny ve vzduchu namačkát mezi dva Indy. Ale kdyby jenom dva. Během tohoto letu si tak nanečisto vyzkouším, to co mě čeká v Indii. Ta ostrá Indie začíná hned v 7:00 místního času při výstupu z boeingu, vine se přes imigrační, směnárnu, ke kufrům až do oranžového metra, které mě za 60 rupiový žetonek odveze do centra rovnou na vlakové nádraží. To byla ta ostrá Indie? Tak počkej. Na nádraží si jdu ověřit zítřejší jízdenky. Přes smradlavé parkoviště, narvanou silnici, kolem desítek žebráků dojdu až do haly, kde sedí, leze, běhá, skáče a plazí se několik stovek polobosých a potrhaných lidí a zvířat. Ná ná ná ná ná, tady to máš! Když já jsem o Indii slyšel nebo něco četl, říkával jsem si, že to je určitě přitažené za pačesy. No dokud jsem to neviděl na vlastní oči, neslyšel na vlastní uši, a nepocítil na vlastním nosu i kůži. Indie je hard, je jiná. Já zatím nemám k čemu do přirovnat. Kolem naháněčů, tuktuků, krav, psů a odpadků se s báglem a zpocenej snažím najít ubytko, které jsem si ,,chytře'' booknul v docházkové vzdálenosti. Na mapě jsou ty ulice nějaké kratší a o dost pravidelnější, ale nakonec to v 10AM s trochou štěstí a 50ti Rupiemi ( necelý dolar) za rikšu nacházím. Ukazují mi mojí špeluňku za 140 Kč na noc a já odpadám. Spím do 12:00. Dám si sprchu, zmátořím se, rozbalím batoh a odcházím na recepci aktivovat chytrý telefon. Všechno je najednou hezčí, ulice je furt špinavá, ale lidi usměvavější a tak navazuji první bližší kontakty. Jdu si tamle do krámku, tamhle se ptám na mapu atd. Atd. Tak scary to tu nebude. Prostě to chce jen čas a dobrou energii. Tu teď odpoledne mám a tak s týpkem s polorozpadlým Tata vozem po dohodě vyrážím na prohlídku města. Plán byl – Parlament, India Gate, Red Fort. Do plánu pak ještě dvě zastávky přidáváme, jelikož zjišťuji, že dnes je v Dellhi velká sláva. 2.10. před 150ti lety se totiž narodil Mahátma Gándhí. Malý velký muž pro celou Indii a vlastně i pro celý svět. Lidí je v ulicích tisíce a tisíce. Slunko i přes smogový opar pálí. Projíždíme městem, vysedávám, mačkám se v davech, zastavuji a zase se rozbíhám, hledám auto a zase jedem dál. Hektické, ale poučné a autentické odpoledne končíme až v 17:00. Já si dávám první indickou večeři – Chicken Masala, pak se koupu, balím, volám domů, píšu, píšu a pak spím.

3.10.2019

Tohle byl zákeřný, ale poučný den. Vysoká škola cestovatelská, kterou jsem nakonec prošel, ale s odřenýma ušima. Ale od začátku…Start tohoto dne byl v mém rozsvíceném šmajchlkabinetu u nádraží v Dellhi ve 4:40. Nabral jsem si věci, opláchnul se a skrz prázdnou recepci zmizel ve špinavých temných uličkách. Došel jsem až na vlakové nádraží. Tam mě pseudonádražák informoval o zrušení mého vlaku s nabídkou jiného spoje, nepodlehl jsem a šel k tabuli. Můj vlak jel, měl zastavit na nástupišti číslo 1. Stalo se tak, našel jsem i vagon, kam mám jít. Dostal jsem snídaní a za dvě hodiny jsem byl na Agra Cant. Zde jsem potkal starší pár čechů ze včerejška, krmili chudáka bez nohy. Vypravil jsem se ke stanovišti Pre-paid taxíků. Tam se mě ujal borec, kterého jsem se nakonec nezbavil až do 14:00, kdy ho vystřídal bratr. Takže od 8:00 to probíhalo následovně. Hodil mi bágl do nějaké restaurace a odvezl mě k Taj Mahalu - „Za 2 hodiny sraz!“ řekl. Jo, ok, s nepříjemným pocitem, ale s důvěrou, jsem se prošel k Taj Mahalu a pak si uvnitř komplexu užíval jeho světovosti. Borce jsem za ty cca 2 hodiny opravdu našel. Vyvezl mě po svých spřátelených obchůdcích. Vím o co jde, to je všude stejné, ze mě nic nedostali, jen pár tips a já zabil nějaký ten čas. Objeli jsme ještě pár památek jako Malej Taj, Agra Fort, do slumu i na vyhlídku.Musím říct, že za tohle rikšákovi velké díky. Tu autentickou Indii bych zrovna tady asi těžko jinak zažil. Myslel jsem si do 15:00. To mě po vyzvednutí báglu, obědě a transferu k bratrovi přešlo. Plácli jsme si na dobré ceně za all day plus odvoz do Tundli na nádraží, ale to bylo pro dnešek asi to poslední pozitivní, V Tundle, absolutně neturistické ošklivé díře, jsem se svým velkým báglem došel k nádraží, kde mě polil studený (přes ten horký) pot. Můj vlak je zrušený. Tentokrát opravdu. Svědčila tomu jak narvaná hala, tak nějaké práce na nástupištích. Hodinové řešení s různejma lidma, od fracků na ulici po vedoucí stanice. Ale všechno to byli Indové, čili pokec nic moc a vše se točilo na penězích a zkoumání mé osoby. Několik možností jsem nakonec zavrhl a nechal jsem vyhrát odvoz zpět do Agry s dvouma neodbytnýma floutkama. Za posledních 600,- směněných rupií (250,-Kč) s příslibem zítřejší cesty z Agry do Gorakphuru (za 250,- USD!!). Musel jsem přistoupit na jejich hru, vymyslet si příběh a tvářit se uvěřitelně. Jinak by mě možná někde kuchli a hodili do pangejtu. Dva týpci v mým věku, od pohledu vychcaní kolotočáři, mě nakonec ze zamčeného auta pustili. Takže po 18té už po tmě jsem byl zpět a bez rupií. Další dnešní vlak z Agry byl plný. Zmožený jsem vyšel před halu a po marném pokusu vybrat z ATM mě odchytl další z nich. Nezbývalo mi než mu věřit a po lehkém dohadování kývnout na noční autobus za 2000RS (800Kč). Pivo included a pak mě odvezl do čekárny. Tady sedim ještě teď. Je 22:00. Za hodinu snad. Přebalil jsem se a refrešnul na hajzlu v KFC. Dal jsem x cigár, spočítal finanční ztráty – cca 50USD a sám sobě v duchu několikrát vynadal. Jsem srab, takhle se posrat ze zrušeného vlaku. Odjezd se nakonec posunul a změnil místo, cca 20km po noční dálnici tuktukem... ale THIS IS INDIA. Po půlnoci jsem lehoseděl a polospal v plném sleeperbusu, který jel do 8:30 až do Gorakhpuru. Dlouhý den.

4.10.2019

V Gorakhpuru jsem vyběhl z autobusu k prvnímu dročkaři s kilem v ruce a nechal se tržištěm dovézt na ,,Bus station''. Asi stokrát nás vytroubili než mi v té změti byl schopný ukázat bus do Sonauli. Naštěstí jsem tam mezi malými snědými stvořeními spatřil Matouše. Obrovského zpoceného Itala s batohem a trekovými botami. Matouš to sice nebyl, ale říkejme mu tak. Podoba seděla. Přijel z Váranasí a Indií už byl zřejmě hodně vycvičen. Držel jsem se ho a nakonec jsme společně sedli do lokálního přeplněného rozvrzaného stroje. Skásli nás o 116 RS a my byli po celou dobu jízdy ( odhad byl 2 – 8 hodin) velkou atrakcí. Se zastávkou na oběd a drncáním se v kolonách na prašných úzkých cestách jsme dojeli asi ve 14:00 na indickonepálskou hranici. Tady jsme vyřídili obě imigrační oddělení, přechody sem tam, směnu valut atd. To bylo tak 16:00, Matouš šel hledat bus do Pokhary a já nějaký odvoz do 30km vzdáleného Lumbini. Dva přestupy na místních plných, jak jinak, minibusech mě dopravili za celých 80,- NPR (dále i RS) do uličky vedle vchodu do Lumbini garden. Na svém ubytování jsem se se zpožděním checknul, vybalil, vykadil, vysprchoval, šel na večeři, obstaral wifi a asi ve 20:00 usnul.

5.10.2019

Vzbuzení ve 4:36 byla asi jen halucinace. To pravé následovalo až v 10:30! Neuvěřitelný, spal jsem 15 hodin. Snad jsem to dohnal. V poklidu jsem si šel dát eiskafe, zavideotelefonoval domů rodině a po poledni jsem si zašel půjčit kolo, abych se vydal prozkoumat ten místní unikát. Lumbini Garden je development projekt o rozloze 3x4km na místě narození samotného Buddhy. Kolem jeho památníku na místě zrození se staví chrámy různých zemí a vyznání. Japonský, Myanmarský, Čínský, Kambodžský atd. Teď už jich je tu 32! Něco jako shopping centrum, akorát místo krámů jsou tu chrámy. Ideální místo na sobotní odpoledne. Na té půjčené herce jsem to zvládnul projet a odfotit za 5 hodin. Zpocenej jak nikdy, jsem v podvečer odevzdal kolo. Kopnul do sebe nějaké nepálské pivo a šel se sprchnout. Moje vyprané věci mezitím v pokoji udělali saunu a tak jsem se odebral na ulici. Tady sedím, jím, kouřím, pozoruji okolní dění a píšu. Knihu, kterou jsem chtěl ve své bláhovosti dneska číst, odkládám na zítra. Prašnou dobrou noc.

6.10.2019

Noční diskotéka nepálskoindických rodin a několik otravných komárů mi moc vyspání nepřineslo. Spal jsem zhruba od půlnoci do rána, kdy jsem si dobalil, vyčistil zuby a vydal se do boční uličky na včera rezervovaný autobus. Myslel jsem si, že to v něm dospím. Chyba lávky. Oni si tu prostě naplno užívají objevení ,,západních vychytávek''. TV v buse přeřvává naplno puštěnou klimu. Půlka autobusu pšíká a druhá půlka mručí. Takhle jedeme celých 5 hodin. Já a pár dalších baťůžkářů vystupujeme v Narayangarh a zbytek pokračuje do Kathmándhu. Na zastávce si mě vytipuje párek Holanďanů s nabídkou na šérované taxi. Přijímám, chce mi kadit. Taxík nás veze do 25km vzdálené Saurahy do našich ubykací. Ve 12:00 jsem ve svém pokoji, zatím v nejhezčím resortu téhle cesty (už to tak zůstane). Dávám bazén a obhlídku okolí. Prostorná zahrada s výhledem na řeku Rapti a do džngle NP Chitwan. Tady se mi asi bude líbit. Chtěli mi to zkazit až na traveldesku. Všechny mé vybrané aktivity na dva dny prej za 14 300 RS (3800 Kč). Pche to zrovna. Obejdu si městečko a promyslím to. Dle rad knižního průvodce se vydávám přes ,,beach'' až k informačnímu centru NP. Tady se mě chopí milej chlápek a dáváme se do řeči. Tak za prvé , státní slony už tu nemají, privátní jsou dost vytížení a chlápek mi elephant ride úplně vymluvil, no i tak jsem váhal. Sloníky mám rád a nechci vidět ani že jsou unavení. Zbývá jeep safari, walk safari a kanoe riding. Plus permit. Plus guide. No jsme kolem 10K. Nicméně Dipak (to je on – průvodcuje tu 21let pod oficiálním Jungle Guide Service) je férovej a nechává mě přemýšlet. Mezitím pomalu (o což jsem ho svou blbou angličtinou prosil) vypráví o parku, o tygrech atd atd. Pak bere dalekohled a doprovází mě k řece. Ukazuje mi krokodýli, jdeme dál, nosorožčí hovna, jdeme hloubš, velké pastviny ptačí rezervace a potkáváme i brodící se slony. Za půl hodiny jsme zpátky u budky. Říká mi, ať se rozmyslím a kdyžtak přijdu zítra booknout. Mockrát mu děkuji a vnucuji dvě stovky, nechce je, ale zaslouží si je a tak mu je vrazím a bay bay. Rozhodl jsem se jít podívat do blízké Thaurské vesnice Bachauli. Cestou zjišťuji možnosti tour officů. Je to všechno podobné. Dostávám se čím dál tím dál od rušného centírka. Na jedné straně řeka a lesy, na druhé pole a louky. Kupuji si pivo ať mám hezkou 20ti minutovou procházku. Ale co mě nepřekvapí?! Hned za zástavbou v takových bažinách se rochní dva nosorožci. OMG! Tep 200, lovení mobilu, nejisté kroky, prostě euforická panika. Až mě to přejde, tak usedám a pečlivě pozoruji co se bude dít. Evidentně jim nevadím já a ani další bokem se shlukující nebo projíždějící lidé, psy či kozy (pastevec na chudáky nosorožce dokonce hází šutry). Lidé přicházejí, odfotí se a mizí, jen já tu zůstávám celkem asi 3 hodiny. Mám neskutečně fotek, videí a hlavně zážitek pro který jsem sem ve snu jel. Opravdu jsem je viděl a dokonce ze tří metrů. Neuvěřitelné. Dopíjím pivo a při západu slunce opouštím pastviny směrem k hotelu. Potkávám karavanu slonů, ale nějak mě to nechává klidným a já přemýšlím, co vlastně ty dva dny tady budu dělat, koho budu hledat, když to nejlepší, co jsem tu mohl zažít se už stalo. Něco u večeře vymyslím :-) Asi jsem to nakonec vážně vymyslel. Mám plán. Ale ten se dozvíte až v dalších kapitolách.

7.10.2019

Takže další den. Nová kapitola. Dopoledne po snídani vycházím na ulici, abych dle mapy a plánu zvládnul pár bodů. Úkol č.1: Půjčit si kolo. Hledání, ukecávání. Hotovo. Úkol č.2 : Koupit si lístek na bus do KTM. Hledání zastávky, cesta přes pole. Úspěch. Úkol č.3: Dostat se na sloní koupel. Tady už to chtělo trošku fištrón. Zaparkoval jsem kolo u řeky a podél ní jsem se vydal do míst, kde se tato sloní koupel každodenně v 10 – 12 koná. Přes vysokou trávu a brodění jsem ostrůvek nakonec našel. Na jedné jeho straně se střídali houfy turistů, aby si tento zážitek zkusili, vyfotili a odjeli. Na druhé straně se vždycky myli a cachtali dva až tři sloni osamoceně než nastoupili na scénu. Stydlivě jsem se skamarádil s mahúty, kteří zrovna na svých životních kámoších s chobotem dorazili. Pomohl jsem jim s koupelí a oni pomohli mě zažít bezprostřední kontakt s jejich velkými mazlíky. Až do poledne jsem si tak užíval cachtání s nimi. Špinavej, mokrej, spálenej, ale vyblbnutej jsem se vracel pro kolo a na hotel. Dal jsem si bazén a na chvíli usnul. Ve čtyři jsem napřed jel do míst, kde včera byli nosorožci. Dneska nic. Tak jsem jel za guidem Dipakem domluvit následující den. Po cestě byl nosorožec! Z dálky, ale přece♡ Dipaka jsem potkal shodou náhod, kdy na mě křičel policajt, že na promenádu nesmím s kolem. Dipak ke mně přiběhl, domluvili jsme ranní pěší safari za 3000RS. Tzn. Vstávat v 6:00, v 6:30 snídaně a v 7:00 na značkách.

8.10.2019

Tak to taky bylo. Jen nepřišel Dipak inu holiday. Vyzvedl mě ale stejně příjemný chlápek jménem Surendra. Vzal mě do jungle a ukazal mi spoustu zajímavostí. Viděli jsme chrápat nosorožce, stádo jelínků (bambi), krokodýla na břehu, nespočet ptáků, motýlů, hmyzu a rostlin. Také slony, trus a stopy leopardů a jiné nevšednosti. Krásná procházka probouzejícím se dnem. V 10:00 jsme seděli u milk tea před guaidskou budkou. No a teď celý den free. Dlouho jsem hledal místo na oběd. Je Dashhain – vše zavřeno. Odpoledne jsem proflákal a večer strávil u knížky a psaním, čímž dnes končím. Namasté.

9.10.2019

Den přejezdu. Ráno jsem si musel počkat než kluci nepálský vstali po mejdanu a začali chystat snídani. V 7:00 jsem dosrknul kafe a vyrazil na autobus. Asi 2km. Nějak mě chytají záda. To nic moc. Busem jsme po rozbité silnici i se zastávkama jeli 7 hodin. Než mě vysadili na poslední zastávce kousek od Thamelu. Což je čtvrť křivolakých uliček, kde se ubytuje asi každý trekař. Při hledání toho svého ubytka jsem potkal dokonce Honzu Trávu Trávníčka. V 16:00 jsem konečně svůj Acme Guest Haus našel a úspěšně sebou praštil na postel. Pak jsem šel na dvě hoďky projít okolí a najíst se. Toť dnes vše.

10.10.2019

První noc v Thamelu byla divoká. Jako venku. Já chtěl spát. K čemu bych to přirovnal? Je to jako spát ve stanu uprostřed Václaváku, když u koně je demoška a u Bati koncert. Do toho hrajeme finále MS v ledním hokeji. Ale nakonec jsem usnul, nevím kdy. V 8:00 ráno jsem šel na snídani. V půl 9 už s baťůžkem jsem opouštěl uličky Thamelu. Vysomroval jsem mapku se kterou jsem prošel starým městem až na Durbar square. Za poplatek 1000RS (200Kč) se dostaneš o pár století zpět. Výhodná koupě. Atmosféra jako nikde jinde. Chrámy, svatí lidé, holuby, opice, krámečky atd atd. Úchvatné místo, pár giga z paměťové karty a 2 hodiny byli fuč cubydup. Opouštím Durbar square druhou stranou a vydávám se přes řeku ke stúpě Svajambhú. Pod 300 (tipuji) schody si dávám heatsku a redbull. Po pravém poledni docela hotovej vylejzám až nahoru. Tady je také jedinečná atmosféra a další hoďka a další gigabajty za mnou. Monkey temple opouštím po 14 hodině a všelijakými uličkami se proplétám přes řeku až do známého Thamelu. Odpoledne si dávám bazén a chvilku spočinu na zahradě guest housu. Po dlouhé době mám rozhovor v češtině. Je tu slovenka Zuza, která dělá guidku a parta jí včera odjela. Dostávám pár dobrých rad. V podvečer se už po několikáté sunu uličkou v centru Thamelu, ale furt jsem v šoku a trochu bloudím. Nakonec dojdu až k cíli – Garden of Dreams. 400 nedám, jen okouknu a jdu hledat něco k jídlu. Sedám si v bistru ke knedlíčkům chicken momo a navrch házím hranolky. Za 350, asi nejlepší dosavadní koupě, co se přežrání týče. Cestou k večernímu zátiší na psaní se stavuji pro pivko (poslední nevyzkoušený místní) a kitkat. Teď si to tu dávám.

11.10.2019

Po snídani jsem s týpkem z guest housu vyrazil dodávkou na letiště. Jelikož zítra (12.10.) přiletí do Kathmándu Si Ťin-pching – čínský prezident - je několik ulic uzavřeno a je na maximum zvýšená bezpečnost a počet hlídek po městě. V 9:00 jsme ale u mezinárodního terminálu zastavili. Vmáčknul jsem se do davu čekajících lidi. Půl hodina nic. Hodina nic. Za hodinu a půl nakonec konečně vidím známé tváře. Marka s Pavlínou. Uvítal jsem je cedulkou ,,Pučelíkovi", když už jsem jim nedávno tu svatbu odsvědčil. Porozhlídli jsme se po domácím terminálu na zítřejší odlet a vydali jsme se k hotelu Airport, kde jsme měli tuto dnešní noc přečkat. Složili jsme zavazadla a vyrazili jsme plnit dnešní nabitý itinerář. První asi dvouhodinová zastávka byl chrám Pahupatinath a jeho spalovací gháty. Tuze silný, syrový zažitek vidět pálení mrtvol na břehu řeky Baghmati. Z chrámu jsme se taxíkem vypravili do Thamelu pořídit oběd a nákupy do hor. I s prohlídkou různých zajímavých míst, s mým vvýkladem i několika myfriendy jsme byli do půl 17 hotový. Pak jsme opět osedlali taxikáře. Sice jen za 500, ale jakého. A hlavně čím. To autíčko by v ČR neudělalo technickou ani před 20ti lety. Nerozpadlo se, ani kolo neupadlo a tak jsme s oddechnutím v 17 vystoupili i u Boudhanth stúpi. Nejsvatější buddhistické stavby. Při západu slunce s vůní kadidel a modlícími se mnichy to byla parádní návštěva. Už za tmy jsme se rozhodli, že zkusíme dojít ,,domů“ pěšky. Kličkovaná v prašných ulicích, prolejzání elektrických drátů, přebíhání silnic. Mělo to všechno :-) . Ve 20h jsme se seděli před hotelem u piva. Ve 21h dobalili a šli spát.

12.10.2019

Budíček ve 4:30. Úschova na recepci a pochod k letišti. Do odletové haly, nejprostší co jsem zatím viděl, nás pustili až v 5:30, v 6:15 měl být odlet. To se nestalo. Posunovali nás dál a dál. Po nějakých diskuzích nás nakonec odbavili a v 7:30 dopravili minibusem k letadélku a po chvilce nás 2 kapitáni zvedli s vrtulákem do vzduchu. Cesta ve 14ti lidech s výhledem na Himaláj byla krátká a hlučná. Dosedli jsme na nejnebezpečnějším letišti světa v Lukle ani ne v půl 9. Nasadili jsme bágli skoro rovnou z letadélka a vyrazili vstříc novým zážitkům. Než jsme se vyčůrali, zařídili první vstup (2000,-RS) a doplnili vodu, tak bylo 9 a my se hnuli jen o pár set metrů. Neva, dneska nemáme víceméně kam spěchat. První pěkné výhledy, první visuté mosty, první vodopády, karavany jaků a mul. Paráda. V Phakdingu jsme byli už na oběd a tak jsme si cestu protáhli až do Monjo. U velice usměvavého mladíka (třeba ty sušená jačí hovna na topení hulil) jsme prověřili nocleh i všechny náležitosti kolem. Vyšlápli jsme si 100 výškových metrů navíc a pak se vrátili na večeři. Každej si dal dobrotu dle libosti, pak horká sprcha a ve 20 už jsme byli natažení a good night.

13.10.2019

3 litry Masala Tea, snídaně, placení a na 8 start druhého dne treku. Druhá platba vstupu (3000,-RS) a pak už tradá. Cesta se nám dnes hodně zvedala, ačkoliv nebyla tak dlouhá. Za 4 hodiny jsme byli v Namche Bazaaru, o 600m výše. Přešli jsme jej celej a nakonec vybrali z několika nabídek jednu opravdu přijatelnou lodge s vyhlídkou na celé tohle sherpské horské středisko. Sám majitel byl šerpa, večer jsme se dozvěděli, že byl 6x na vrcholu Mt. Everestu! Měl moc fajn rodinu a celý náš pobyt zde byl hodně příjemný. I skvěle vařili, já měl k obědu Tuna noodle a k večeři Garlic soup. Ňaminy. Po obědě jsme vyrazili na stezku k nejvýše položenému hotelu světa, k Hotelu Everest View (3780 m.n.m.), udělali jsme spoustu fotek, ačkoliv pozdní denní dobou byly okolní bílé štíty a následně i my již v mracích. Vrátili jsme se po 16hod. a šli dolů, dokoupit pár zásob. Po té skvělé, již zmiňované večeři, opět zpět v naší lodgi jsme si dali partičku karet a v 8 zalezli do svých pokojů. Já do svého. Novomanželé také do svého. Aspoň jsem konečně dohnal třídenní rest a dopsal tyhle zápisky. Zítra pokračujeme skoro do čtyř tisíc!

14.10.2019

Ráno jsme se v Namche s milou rodinkou nasnídali a rozloučili se až po 8:00. To už se stezkou směrem vzhůru táhly zástupy turistů, nosičů, krav i oslů. První hodina se vinula podél srázu do údolí a pak nás čekal prudký sestup k řece do 3205m. Tady jsme se najedli, čeknuli a potom pokračovali v cestě. Tentokrát nechutným výstupem až do 3860m, kde v osadě Tengboche stojí nejvýše položený buddhistický klášter světa. Našli jsme jeden z posledních volných pokojů a šli jsme na aklimatizační výstup nad osadu. Vrátili jsme se na večeři a společenské hry. Tradičně před dvacátou jsme ulehli.

15.10.2019

Kdyby nebylo myší, schodů naproti našim dveřím a vysoké nadmořské výšky, tak bychom se asi vyspali celkem dobře. No jenže smůla . Před 6 už jsme seděli ve společenské místnosti a čekali na snídani. Se šerpou, které ho jsme tu potkali včera, jsme si potvrdili rezervaci na další noc a následně vyrazili směrem Dingboche. Zatím asi nejkrásnější část treku. Výhledy na Ama Dablam a Nuptse (chvilku byl vidět i kousíček Everestu), chlupatí jaci, krásné počasí, relativně schůdné stoupání i klesání, náhorní plošiny, řeka... Rajská zahrada. I s pauzou v Pangboche na polévku jsme do cíle dnešního dne dorazili za 6 hodin. Prošli jsme celou osadu a ubytovali se v hostýlku Good Luck. Jsou 3 hodiny. Marek s Pájou hledají obchůdek se sladkostmi a já ležím v posteli, píšu a po očku sleduji jak mraky zahalují ty panorámata všude kolem. Zítra tu zůstáváme, tak si jich ještě užijeme.

16.10.2019

V rámci možností jsme si přispali a vyspali se. Dnes nás konečně čekal první aklimatizační den. Při snídani jsme se pozdravili se známými tvářemi a pak si šli přeprat oblečky. Můj jediný Hannah outfit si to už fakt zasloužil. Po 10:00 jsme vyrazili na výšlap na Nangkartshang Peak - blízký kopeček jehož vrchol je ve výšce 5085 m.n.m. Cesta nahoru měla převýšení 650 metrů. Byla náročná, kamenitá a cestou nám došla voda. Ale za ty výhledy, setkání se stádem kamzíků a srandičky při focení to rozhodně stálo. Na oběd, asi ve 13:00 jsme byli zpátky v GL. P a P obědvali v lodgi, já jsem se prošel kolem stúpy a kamenných plůtků k domácnosti, kde milá paní vařila pro místní šerpy. Dal jsem si tam porci výtečných MoMo knedlíčků s masem a navrch zázvorový čaj. Bratru za 350 rupek. Asi v 15 jsme se opět zkompletovali a následně se prostřídali v poslední možné hot shower před výstupem k EBC. Večer jsme strávili klasicky posezením v přeplněné jídelně. Večeře, interkontinentální pokec, poker, placení... V 19:30, nějak tak, jsme vyčistili zuby a zamuchlali se do svých spacáků jako larvy.

17.10.2019

Nový den, nové síly. Narvali jsme si batohy a v 7:30 po snídani opustili naši lodge. Před námi byla cesta do Lobuche. Taky jedna z příjemnějších částí treku. Široká, rovinatá, sluncem zalitá stezka. Po jedné straně nás nadále kontrolovala zvětšující se Nuptse na druhé straně rostla pyramida Pumori. I se zastávkou v Thukle, se zbržděním karavanou jaků a závěrečným stoupáním, byla po 4 hodinách za námi. Ve 12:00 v Lobuche. V Mother Earth guest housu. Úroveň hodně upadla, ceny hodně stoupli. Ale jsme v 5030 m.n.m. - co čekat. Shodili jsme zátěž do naší triple room, nandali Dal Bhát, pořešili střevní potíže a vydali se do okolních kopců na průzkum. První ledovcová údolí, Pumori i Nuptse v jednom záběru a i přes den pod nulou. Jo teď už to musíme zvládnout! Odměnili a motivovali jsme se v „kavárničce“ zákuskem a šli si objednat večeři na pátou. Půl hoďka sem, půl hoďka tam. Proběhlo všechno, co večer proběhnout má. A jakmile dopíšu řádku, tak jdeme na kutě.

18.10.2019

Nejnáročnější den v itineráři začal brzkou snídaní v promrzlé jídelně v Lobuche. V 7 už jsme si to šinuli podél ledovcové morény přes krajinu připomínající Mordor. Cestička se nemálokrát ztratila v kamenech a balvanech různých rozměrů. Po 9 ráno už nás vítal nevlídný Gorak Shep. V posledním domečku se jménem Yeti house jsme složili batohy a než se připravil pokoj vypili jsme čaj. Proházeli jsme plánované body a vydali se nejdříve na Kala Patthar. Horu s vrcholem v 5545m a asi nejslavnější vyhlídkou světa. Ačkoliv bylo skorojasno, tak pocitová teplota způsobená větrem na vrcholu hory dosahoval tak -15°C. Plazili jsme se nahoru skoro 2 hodiny a nejdůležitější z panorámatu se schovával v mracích. Vrchol Mt. Everestu to ale mívá ve zvyku. Svojí výškou prostě okolní mraky i mráčky přitahuje. Proto i když je úplné jasno vypadá špička velikána na obzoru jako sopka. Místní ji říkají smoking mountain. Ostatní vrcholy byly odhaleny parádně. Za námi Pumori jako na dlani, před Everestem optickým klamem vyšší Nuptse. V dálce skoro dokonalá špička Ama Dablam. Po pár fotkách a chvilce kochání jsme promrzlí spěchali z kopce dolů. Ve 12 jsme obědvali. Druhý point a „vrchol“ výpravy byl základní tábor výše zmíněného obra – EBC. A tak jsme vyrazili. Do Base Campu míří denně spousta trekařů a přesto stojí za to absolvovat to také. Jde o 2 hodiny vzdálené kamenité prostranství pod největším ledopádem na světě Kumbhu. Ledovců je možné se dotknout a zažít tak pocit hodně dávné minulosti. Jsou tu a asi ještě budou miliony let. Po klasické fotce u nápisu EBC jsme ještě tak prošli okolí a pak se vydali zpět k Yetimu. Kolem 17:00 jsme dorazili na pokoj. Vyřízením jsem skoro omdlel. Po třech týdnech ve světě o základních podmínkách, první týden bez normálního spánku, poslední týden ve výšce nad 4000m, v nohách stovky km s 10 kg na zádech, bez nosičů, bez guida, bez masa, převážně o vodě a rejži a teď druhý den bez cíga... divný? Já myslím že ani ne :-) No zachránila mě pálivá korejská polévka. Sice skoro za 200,- Kč, ale bez ní bych fakt možná zkolaboval. Šel jsem se tedy hned po večeři vyspat. Marek s Pavlínou chvilku po mě.

19.10.2019

Noc byla jak v ústavu malomocných. Ob pokoj se někdo dusil kašlem, někdo blil do kýble, sem tam se smrkalo a podobné chuťovky. V tomhle se fakt moc spát nedá. Vstal jsem několikrát, definitivně v 5:02. Sebral jsem čelovku a vyrazil do tmy. Vylezl jsem do poloviny kopce a slunce začalo osvětlovat špičky okolních velikánů. Zima mi po pár fotkách zase úplně vybila mobil. To, ani vrchol tlouštíka opět v mraku nezkazilo radost z červánků a okolních kulis. Po hodině jsem se musel začít vracet, čas objednané snídaně. Zaplatili jsme největší sumu za nejnižší úroveň a zahájili jsme sestup z Gorak Shepu do Lobuche. Trval 2 hodiny tím Mordorem. Až teď jsme si začali připouštět ty časté lety vrtulníku. I se nám „poštěstilo“ vidět jeden přistávat pro skoro bezvládné tělo postiženého vysokohorskou nemocí. Brrr. Další úsek Lobuche – Pheriche cca 3 hodiny serpentýn, potoků, monumentálních výhledů a super ovzduší. Fakt můj nejhezčí úsek – tam i zpět. V Pheriche jsme si dali skvělý obídek, pokecali s místníma a proházeli vrstvy oblečení. Rychlím trhnutím zipem se mé Hannah kalhoty opět proměnili v šortky. Bezva věc. Pheriche – Pangboche cca 2 hodiny podél rokle s tekoucí řekou. Přibývalo krav, stromů i mraků. Pangboche – Tengboche. Tento hodinový úsek jsem běžel sám, abych chytnul aspoň nějaký pokoj. Proběhl jsem lesem, přes nově budované stezky a první visutý most, kopcovitým stoupáním až ke klášteru. Zpocenej a ufuněnej jsem se dozvěděl, že oba místní větší hostely jsou full. Nabídku stanu jsem s díky odmítnul. V guest housu naproti jsem pochodil tak napůl. Mají místnost pro 2, já můžu spát na zemi nebo v jídelně. Beru. Mezitím dorazí zbytek posádky. Je 16:00. Líčím jím zdejší ubytovací poměry a v tom přijde domácí, že ještě jeden solo pokoj vyštrachá. Dá mi ho free. Jdeme to zajíst. Při tom úspěšně měníme letenky z Lukly , překopáváme plány a odcházíme spát. To se zadařilo!

20.10.2019

Vyspal jsem se parádně (i přes ty tengbočský myši na střeše). Na snídani v 7 jsem byl ready dokonce dřív a tak než se vykýblovali Čmeldové šel jsem si ještě prohlídnout klášter zevnitř. Stihl jsem to jen tak tak než se v 8 kvůli motlidbám uzavřel. Hned na to jsme začali scházet dlouhou klikatou cestou k řece kolem území kamzíku. A pak jako u blbejch zase stoupání. Opět jsem zapojil svůj připravený šerpovský šál. Potkali jsme český pár, ten co před pár dny cestou tam a ten nás pochválil za nadprůměrný časový výkon. A potkali jsme ještě další a další Čechy. Najednou nějak moc. Vlastně jsme včera v guest housu obsadili 3 ze 4 stolů. Zvláštní, že všichni v jeden den. No doběhli jsme až do Namche, kde jsme si u našeho kamaráda „6x Everest“ dali oběd a já vyzvednul svoji hromádku věcí. Přes deštivé počasí, puchýře a namožená kolena jsme se rozhodli pokračovat dál. Spíš blíž. K Lukle. Zvládli jsme sejít až do Ghátu, ušli jsme dnes 38000 kroků, na pokraji vyčerpání únavou, na pokraji vyčerpání hladem, ale stálo to za to! V Lama lodgi hned naproti dalšímu klášteru jsem dostal pokoj č. 8 a dobrou večeři. Plamen s Pájou to zabalili po ní a já se ještě vydal mezi mnichy do přilehlé hospůdky. Ohhhmmm, dobrou.

21.10.2019

Protože jsme spali 1-2 hodiny od letiště, tak jsme ihned po snídani utíkali dál. Propotil jsem i to poslední, v Namche koupené triko, cestou daroval rozlámanou hůlku nalezenou u Gorak Shepu 3 letému klukovi (v duchu buddhistmu – vše je pomíjivé) a v 8:00 už jsme byli v odletové haličce a snažili se přizpůsobit tomu chaosu, co tam panoval. Z počátku to s další změnou datumu dřívějšího odletu vypadalo bledě. „Ne, zítra!“. Vrátit peníze a koupit u Summitu? „Ne, přirážka!“. Tak jsme se rozhodli vyčkávat. Novomanželé šli na obchůzku a já mezitím stepoval a prudil na check-inu. Na chvíli jsem se dal do řeči s pracovníkem od Yeti air a on mi vysvětlil situaci. Lety do KTM jsou pro dnešek zrušené. Můžou nás dropnout do Ramecchapu, což je alternativní letiště relativně kousek od hlavního města. Přistoupil jsem na to a jakmile jsme se sešli, tak jsme se odbavili a čekali na let v 10:30. Vrtulák se s námi opět kymácel mezi horami, ale v 11 jsme opravdu úspěšně přistáli kdesi mezi rýžovými poli. Našli jsme své batohy a skočili do prvního jeepu za přistávací plochou. Za 3 slony (3000,-RS) pro 3 lidi , jsme se nechali odvézt na letiště na které jsme původně chtěli. 4 hodiny svižnou jízdou mezi horami a propastí jsme projížděli dědinu za dědinou, přes Bhaktaphur podél divoce rostoucích lánů canabis indica a kolem 15:00 jsme vyskočili na international terminálu v Kathmándů. Tam jsme začali řešit rebooking č. 2. Z officu na letišti nás s papírkem poslali do města. Cestou jsme si vyzvedli zbytek věcí z úschovy v hotelu Airport a lapali taxíka, který aspoň trochu věděl kam chceme. S trochou bloudění a smlouváním nás na místo dopravil a počkal až si s FlyDubai vyjednáme co potřebujeme. To se nakonec povedlo. Zbývalo nechat se posunout k Thamelu, konečně se najíst a konečně dát Everest beer na oslavu. Celý tenhle stresující den jsme zakončili v Acme, kde jsem bydlel před trekem. Měli jsme postel, sprchu, jakštakš stabilní připojení k internetu a hlavně zázrak jménem toaletní papír. Všechno dobře dopadlo a já s chutí informoval domů. Ba co víc, u vytržení jsem byl ještě o chvilku později, když se v podvečer na zahradě ubytka zjevila mě povědomá tvář. Světe div se, byl to Matouš! Můj Bud Spencer! Ital, který se mnou jel před 2 týdny na hranice Nepálu. On je vousatej a velkej, svět je malej a neuvěřitelnej. Dobrou noc :-)

22.10.2019

Takže jsme se vzbudili na hotýlku oblíbeným mezi českou a slovenskou klientelou. Deluxe room za cenu standartu (jen jsem musel slíbit hodnocení 10 z 10ti – rádo se stalo). Dle průvodce jsme si ráno prošli uličky starého města kolem svatyň a trhovců. Na oběd jsme skákli k našemu štamgastskému stolu a po obědě vyrazili na nákupy. Já postupně utratil úplně všechny rupie a v 17:00 jsem si přinesl tašku dárečků a pivo a masala chips ze supermarketu. Pokecal jsem s Matoušem a až se vrátil zbytek z večeře, otevřeli jsme si piva a rozloučili se.

23.10.2019

Ráno už jsem byl totiž zase sám. Marek s Pájou už stepovali na letišti, když jsem snídal. Oni už letěli do Dubaje a já se šel ještě na chvíli prospat. V 11 mě vzbudil budík a já se teda taky začal balit. Narval jsem batoh a šel se odhlásit. Za poslední „přebytek“ na kartě jsem si nakoupil v marketu a pak většinu odpoledne čekal na svůj pick-up na letiště. Jsou 2, jsme domluveni na 5. Dodělám fotky, zápisky, článek a jdu dohnat zbytek party. Zítra už napíšu posledních pár řádků a tím bych to ukončil.

24. a 25.10.2019

Je to tu. Ten poslední den. Rozhozený den. Na letiště jsem se včera dostal jen tak tak. Ještě že jsem vyhrotil ten odjezd na pátou. Prokličkovat uličkami města, které nejspíš každou chvílí exploduje, trvalo asi hodinu a půl. Ale odbavení a odlet ve 20:15 jsem nakonec stihnul. Let do Dubaje i se zdřímnutím uběhnul dobře. Tříhodinový přestup možná ještě lépe. Velikost letištního uzlu v Dubaji je už úplně mimo kontrolu. Z terminálu 2 na terminál 3 za hodinu. Takže zbýval čas najít pospávající kámoše, dát záchod a cígo a ve 2:25 nastoupit na poslední úsek. Hurá. V 7:00 dosedáme v Praze. Spal jsem sám na trojsedačce a tak mi nechybí energie na závěrečné kontroly a přesun na Zličín. Tam už mě vítá rodinka. Roční synek je ze mě trochu vyděšenej. Máma/babka dojatá. A žena mého života spokojená že mě vidí. Všichni jsme to zvládli. Euforie nastoupí tradičně až později. Namasté :-)

Originál cestopisu + více fotek na: https://daweb.one/daway/india-a-...-2019.html